#já jsem ten nešťastník

[teplejtrouba]

miluji páry z českých filmů co jsou jako ňákej ňouma plus nejnádhernější žena, co vaše oči kdy spatřily

[annafreimann]

O Faltýnkovi, gerontech a záplavě nenávistných komentářů

Jak si jistě věrní čtenáři všimli, na mém twitter účtu momentálně již třetím dnem sklízíme hojnou úrodu kreténismu. Spustil jí muj výrok o Faltýnkovi, gerontech, a však vy víte, sakra, co já se budu furt opakovat. Pravda je taková, že když jsem to psala, pozastavila jsem se nad zněním a přemítala, jestli to náhodou není moc. Ale víte co? Já už na tu přiblblou přehnanou koreknost nehraju. Nebaví mě to. Prostě si kurva myslim, že o budoucnosti státu rozhodujou převážně lidi, kteří v ní ale už nebudou žít, a že to není dobře. Takhle se nikam nepohneme, protože nám tu furt někdo bude dělat jasno o tom, že za jeho mladých let! Nebaví mě to, fakt ne, a necítím potřebu se za tenhle pohled na věc komukoli omlouvat. Není to žádná nenávist proti starým lidem - já se nevyskytla, mám rodiče, dokonce i prarodiče. Jsou to vesměs docela fajn lidi, ale jsou prostě věci, který jsou dneska jiný, a do kterejch, když už se teda nemůžou přizpůsobit, by se aspoň neměli navážet a plést.

No a pak teda přišla ta úroda komentářů potrefených husiček, pseudomoralistických pozérů a nějakejch živočišnejch druhů, co vlastně ani neumim popsat, protože na takovej stupeň debility prostě lidstvo ještě nemá škálu.

Slečna učitelka je sprostá!

Ty vole, lidi! Neserte mě! Já vím, že máme v republice záplavu pedagogů, co mají tendenci se tvářit jako neomylné eterické bytosti, které nepijou, nekouří, nemluví sprostě, a možná teda ani neprděj a nekálej, ale na to jsem se radši nikdy neptala. Jenže doslova každej, kdo se mnou někdy v životě mluvil, dobře ví, že se od týhle úchylný povýšený záplavy distancuju, jak to jenom jde. Vyznávám takovou podivnou myšlenku, že učitel je člověk jako každej jinej. Že mám být vzorem pro děti? No jasně, že jo. Ale to mi sakra přece neudává bejt v osobním životě a na osobnín profilu hotovej Papež František, co nepije, neprcá a mluví pouze spisovně a slušně.

Kunda sem, kunda tam

Že mi za to, že jsem Faltýnka poslala do prdele, vynadá do kund, dylin a jiných jaderných označení - budiž. Máme svobodu slova a z takového vyjádření lze charakter posoudit stejně dobře (ba možná lépe) jako z toho mého.

Jak vypadá dáma

Co mě trochu vyvedlo z míry, byly kecy o tom, jak se má chovat a vyjadřovat dáma. Zejména z účtů, obsahující takový ty nemravný řečičky a lehce hanbatý fotky mi to připadá jako vrchol pokrytectví. Abyste tomu rozuměli, těmhle účtům fakticky neholduju, ale rozhodně nebudu jejich majitelkám dělat kázání o tom, co mě učila moje babička a jak se mi to zdá nemístné. Proč? No protože mi do toho přece kurva nic neni a když se mi to nelíbí, tak neremcám a jednoduše nesleduju. To nic nemění na tom, že z jakéhokoliv jiného účtu mi to připadá úplně stejně trapné a zbytečné. Novinka pro všechny: je rok 2018 a ženy už se nemusí podřizovat nějakým přiblblým konvencím, aby jim na prdel nevypálili nějakej sexy cejch, neupálili je, nebo cokoliv, co se s ženskýma kdysi dělalo, když si chtěly žít trochu po svém. Já si s dovolením budu žít dál jako dáma se slovníkem a splávkem dobře vzdělaného námořníka, protože se mi tak žije kurevsky dobře.

Stará a bezdětná

Tý vole, když to vygradovalo do fáze, kdy mě někteří internetoví lidičkové označili za bezdětnou boomerku (což je prosím vás generace, které je v současné době přes sedmdesát, kdyby si ten kokoteček udělal nějaký rešerše) a strašili mě odtikáváním biologických hodin, tak už jsem fakt nevěděla. V první řadě proto, že vzhledem k mému věku ty hodiny budou tikat ještě dlouho. Sice vypadám stará už někdy od čtrnácti, v životě po mě v krámě ani v těch čtrnácti nechtěli občanku, ale můžu vám prozradit, že je mi jen velmi málo přes dvacet. Jako jo, pravděpodobně to byly nějaký retardovaný trolové, ale sakra… Stejně. Jestli mě něco dovede spolehlivě nasrat, tak je to Václav Klaus mladší, mrkev v salátu a idioti s bimbáskama i bez bimbásků, který maj potřebu ženskejm dělat jasno v tom, kdy a jestli vůbec maj mít děti. Hele, děti jsou super, rozhodně nemám nic proti těm, co si jako smysl života zvolili starat se o svuj malej uřvanej klon, vlastně bych jednoho krásnýho dne docela chtěla svuj vlastní malej uřvanej klon. Jenomže jak tak pozoruju velkou část populace generace mých rodičů a starších, prostě striktně odmítám okamžitě se vdát a nechat se zbouchnout člověkem, u kterýho jsem ještě nevypozorovala ani třetinu blbejch návyků, za kterýho jednou budu chtít umlátit pánví. Vždyť se na ty lidi podívejte - třetina z nich se rozvedla, třetina se jich navzájem nesnáší a ta zbylá třetina většinou užívá hodně silný prášky, aby byli aspoň tak nějak spokojený. (Berte to s nadsázkou pls, já vim, že spousta z vás nebo vašich příbuznejch se má opravdu moc ráda, je to krásný, úžasný a nevim co ještě.) A i kdybych se náhodou jednou rozhodla tohle všechno neabsolvovat, tak jakkoliv velkou ztrátou pro svět bude, že se nenarodí druhá Freimannová, je to jen a pouze moje výsada, a příští nešťastník, kterýmu se na toto téma udělá názor, se kterym mě bude mít potřebu obtěžovat, dostane po držce lopatou.

No a úplně na závěr se objevilo pár chytrolínů, kteří mají utkvělou představu, že mají náhled do vykonávání mé profese a vědí nejlíp, že jsem učitelka na hovno a vedení školy bylo zcela v právu, když mi rok hamtalo na krk kvůli totálním píčovinám a nakonec na mě sehrálo takovou levou, až to hezký neni. Jo a ještě co si to já mladá a pitomá dovoluju mít nějaký vize o reformě. Podívejte se, vážení, já nemám sebemenší problém přijímat kritiku. Co mi připadá maličko na palici je kritika na základě sarkastickejch keců ve sto čtyřiceti znacích a článků který řvou “SATIRA” hned na prvním řádku. Rozhodně po zemi chodí lidé, kteří mi mají co kecat do práce a vyjádřit se k tomu, že něco nedělám úplně dobře, ale random týpci na internetu, co maj pocit, že sežrali Šalamounovo hovno a ojeli královnu ze Sáby nejsou na seznamu.

Abych to shrnula: účet @vivalafuckoff je můj. Vystupuju na něm jakožto samostatná osoba, která je náhodou zároveň mladá dáma a učitelka. Budu si na něj psát, co chci, kdy chci a jakou formou uznám za vhodné. Nelíbí se? Máme na to tlačítka jako unfollow, mute a block. Užívejte dle libosti a mějte se fájn.

[autoring]

Období letních prázdnin každoročně vyláká na silnice statisíce turistů a cestovatelů. Já ovšem nejsem ten typ, který se rozvalí na pláži a nic nedělá, protože je to děsná otrava. Vydržím si hodinu číst knihu, potom se spálím, že si týden nelehnu, a dovolená skončila.

Raději hledám nějakou akci a mojí oblíbenou cestovatelskou kratochvílí je vyrazit skvělým autem na úžasné místo. Jednou z destinací, která si přímo říká o bližší prozkoumání, je rumunská silnice Transfăgărășan, kterou samotný Top Gear prohlásil za nejlepší silnici světa.

Destinace je jasná, teď jenom vybrat to správné auto. Když míříte na jednu z nejkrásnějších silnic světa, přece s sebou nebudete vláčet nějaký nudný naftový kombík s hromadou prázdného vzduchu, ne? To chce něco mnohem zábavnějšího. Když na nejlepší silnici světa, tak proč ne rovnou nejlepším sporťákem současnosti?

Volba Subaru BRZ byla celkem jasná. Je to jedno z nejúžasnějších sportovních aut poslední dekády, nejen proto, jak si vás za volantem podmaní, ale navíc to mezi sportovními kupé není tak nepraktické auto, jak by se mohlo na první pohled zdát. Placatý sporťák naopak skrývá ve svých útrobách několik tajemství.

Zdroj: Autoweb.cz

Zadní sedačky jsou spíš nouzové, na zavazadla mají však ideální tvar; do prostoru na nohy můžete schovat třeba povinnou výbavu

  Jednak má čtyři sedačky. Pravda, zadní jsou spíš pro děti nebo jednoho dospělého menšího vzrůstu s tím, že se spolujezdec, ideálně také menšího vzrůstu, musí posunout hodně dopředu, aby měl „nešťastník“ za ním dostatek místa na kotníky. Za řidiče nikoho neposadíte, protože ten potřebuje svoje místo na ideální nastavení sedačky. Prakticky tedy můžete jezdit ve třech, a to ještě jen na krátkou vzdálenost.

Zapomeňte však na cestování v plném obsazení a najednou oceníte přítomnost zadních sedaček oproti ryze dvoumístným sporťákům. Získáte totiž odkládací prostor navíc. Do sedadel pohodlně vměstnáte dvě sportovní tašky plné oblečení.

Já osobně však nerad jezdím s jakýmkoliv těžším nákladem za zády, takže do sedaček jsem umístil jenom věci, které jsem nutně potřeboval mít po ruce – fotobatoh, kterým šel protáhnout bezpečnostní pás, a menší tašku na drobnosti a svačinu.

Zdroj: Autoweb.cz

Po sklopení opěradel naložíte třeba druhou sadu okruhových pneumatik

  Tím to ale nekončí, protože BRZ se pyšní celkem objemným kufrem. Oficiální měření výrobce hovoří o 243 litrech objemu, což je míň, než nabízí třeba Škoda Citigo, ve skutečnosti je zavazadelník BRZ mnohem větší už od pohledu.

Traduje se, že do auta naložíte jednu celou sadu kol, třeba když míříte na závodní okruh. To je ovšem pravda jenom zčásti, jelikož do kufru se čtyři kola skutečně nevměstnají. Abyste naložili celou sadu, musíte sklopit zadní opěradla.

Jenže to je úkon, kterému se chci z výše uvedeného důvodu vyhnout. Všechna větší břemena bych rád schoval do zavazadelníku. Jenže to bych nesměl cestovat se svojí přítelkyní, která na desetidenní cestu balí jako na půlroční cestu kolem světa, takže nám nestačí ani expediční Tatrovka. O to větší výzvou je zabalit se do BRZ, navíc sktriktně jenom do zavazadlového prostoru.

Zdroj: Autoweb.cz

Základní uspořádání kufru nepojme tak vysoká zavazadla, svými rozměry ale příjemně překvapí

  Ten, jak jsem řekl, nevypadá nijak stísněně, naopak je celkem dlouhý a široký, jenom je nižší. Vedle velké tašky pohodlně pojme ještě klasické palubní zavazadlo a tašku, třeba fotobatoh, jenže kvůli nízké podlaze a stropu nemůžete za sebe naskládat víc zavazadel nastojato. Chvíli hraju tetris s kufry a snažím se dostat dovnitř co nejvíc, aniž bych musel cokoliv přebalovat do menších segmentů a vyplňovat jimi malé skuliny v rozích.

Nakonec ze zoufalství odklopím podlahu, jenom abych spatřil promrhaný potenciál. Chybí tu rezerva, auto může legálně jezdit pouze s opravnou sadou, jenže kompresor a další povinná výbava (trochu nechápu, proč je tu zvedák a klíč na kola) zabírá místo v jinak pěkné a praktické polystyrenové výplni, která je ale pro naši cestu zbytečná. To půjde ven!

Rázem je uvnitř místa jako v kombíku a dovnitř skládám následující: jednu velkou cestovní tašku, dvě palubní zavazadla, jeden velký fotobatoh, jeden 10litrový kanystr s benzinem, jeden menší batoh nebo aktovku a několik dalších plochých věcí (třeba notebook v pouzdře) nebo maličkostí (např. náhradní boty v igelitové tašce) do zbývajících zákoutí.

Zdroj: Autoweb.cz

Odstraněním zbytečné polystyrenové výplně získáte úplný stěhovák

  Drobnou starost s tím, kam naskládat povinnou výbavu, vyřeším obratem. Jednak se některé ploché věci vejdou do ďolíku pro rezervní kolo pod zavazadla, třeba pouzdro s kompresorem, náhradní olejová náplň, klasické dlouhé pouzdro na lékárničku a trojúhelník nebo krabice s nafukovacím plameňákem (naprostá nutnost při cestě k moři), za druhé zbývající drobnosti naskládám pod spolujezdcovu sedačku, zejména v Rumunsku povinný hasicí přístroj, který přesně zapadne do prostoru za sedačkou.

A máme zabaleno! Klidně můžeme vyrazit až na samotný konec kontinentu, protože BRZ spolykalo víc, než jsem čekal. A to ještě neodkrylo všechny trumfy v rukávu. Uvnitř je totiž také spousta prostoru, kam věci odkládat. Kapsy ve dveřích pojmou víc než litrovou lahev s limonádou. Schránka před spolujezdcem je po odstranění tlusté uživatelské příručky vhodná pro všechny důležité dokumenty, peněženky a samozřejmě pár kožených řidičských rukavic.

Ve středovém tunelu je posuvný plastový držák dvou plechovek nebo kelímků a telefon (což není zrovna dobrá kombinace). Vedle nasypete maličkosti jako třeba klíče nebo drobáky a samotný klíč od auta, když nechcete, aby vás tlačil v kapse, schováte do malého prostoru před řadicí pákou.

Zdroj: Autoweb.cz

Posuvný držák na nápoje je praktický a přesně se do něj vejde i telefon

  Ve dvou tak máte dostatek prostoru jak pro svoje tělesné schránky, tak pro svoje zavazadla (asi tak na měsíc) a spoustu drobností, které při cestování na dlouhé vzdálenosti potřebujete – ať už je to svačina, nápoje nebo třeba knížka pro spolujezdce.

Subaru BRZ je živoucím důkazem, že na dlouhé cestování nepotřebujete velké a praktické auto (ačkoliv uznávám, že prosté nasypání obsahu do kufru je jednodušší než hraní tetrisu s taškami), ale bohatě postačí malé a chytře řešené auto.

A pak, až se před vámi zaklikatí silnice jménem Transfăgărășan, budete šťastní, že sedíte v úžasném řidičském nástroji místo nudného kombíku, ve kterém se věci jenom převalují ze strany na stranu.

Zdroj: Autoweb.cz

Kapsy ve dveřích pojmou víc než litrovou lahev limonády

V příštím díle budeme pokračovat a zjistíme, jestli nás nevyklepe tuhý sportovní podvozek na příšerných rumunských silnicích, které mnohdy nejsou ani vyasfaltované, a jestli nás nevytrestá spotřeba točivého motoru v kombinaci s častým výskytem pochybných a čerpacích stanic.

[letec]

On

Je to stále jaksi nedokončené, chtěl bych tam opravit hodně chyb, někde se opakuji, ale nemůžu pomoci své vlastní netrpělivosti. V blízké budoucnosti ještě lehce upravím...

Zde ještě přikládám verzi v .pdf neboť tumblr totálně kazí formátovaní.

On

Prolog

V mém snu procházím Městem. Vidím obrovské davy rozmazaných lidí tekoucích ulicemi. Někteří lítají, jiní se plazí jako hadi, další celkem spořádaně chodí. Všimnu si, že jedna z postav se ke mně blíží. Posunkem mi naznačí, ať se přiblížím, že mi něco pošeptá do ucha. Tváří se nadmíru důležitě. - Já jsem On. Vše se zastaví. Vím, že jsem v ten okamžik středobodem všech světů. Ostatní postavy se na mne vytřeštěně dívají. Najednou mají tváře. Vše se začíná točit obrovskou rychlostí. Poslední, čeho si všímám je obrovská černá díra v nebi, ke které se blížím se vším okolním. Probudím se s výkřikem zmáčený potem, hodiny ukazují 4 po půlnoci.

Příjezd do domu

Jedu po příjezdové cestě ke svému domu, navrženém šikovnými architekty na vrcholu svahu bývalého lomu, dnes již zatopeného. Vybudovaná moderní vila s geometricky rozloženým labyrintem místností. Po obvodu lomu jsou nainstalována světla tak, aby i v noci byl zachovaný výhled na průzračnou vodu. Celý pozemek je obehnán vysokou zdí. Sídlo má kamerový a bezpečnostní systém.

Vše je automatické. V motorce mám zabudovaný čip, který se spáruje s čipem v mém předloktí a pomocí BT technologie bezpečně rozezná, že já jsem její majitel, není potřeba nosit klíče. Rovněž příjezdová brána je nastavená tak, aby v dostatečné vzdálenosti před mým příjezdem otevřela své útroby.

Mám rád automatismy. Automatické pohyby, nad kterými není potřeba přemýšlet, které vykonávám s jasnou hlavou a které nikterak nezatěžují moji procesní paměť. Uklidňuje mne též fakt, že to jsou věci s jasným místem a cílem. Je to jakási solidnost formy, která se nemění.

Vjíždím do podzemní garáže. Motorku jsem nechal vedle mého stříbrného auta a vydal se po schodech nahoru. Výtah nepoužívám, zvláště ne, když jsem střízlivý. Vešel jsem přes opancéřované dveře do předsíně. Sundal si boty, svlékl kabát, nechal si sako a šel si v domácí obuvi pro sklenku čerstvé šťávy do kuchyně. - Lahodné, lahodné, vskutku lahodná chuť. Cítím zdraví a vitalitu v každém doušku. - Blábolím si pro sebe. Mohl bych snad psát reklamní spoty, jak nad tím tak přemýšlím. Sklenku s džusem jsem po použití umyl a položil ji zpět na své místo. Široké schodiště, zatačím do koupelny po mé pravé straně. Svlékám se, skládám oblečení do úhledných komínků, vstupuji do prostoru sprchy a pouštím na sebe ledovou vodu. Bez varování, bez postupného osvěžování, jak to mám rád, je to facka od života, chtěná a vyžádaná.

Přemýšlím přitom. Zítra mám náročný program. Budu celé dopoledně věnovat studiu a odpoledně trávit s přítelem historikem nad nikdy nekončícími a nadmíru zajímavými debatami. Dokončuji pozdní hygienu. Vycházím z koupelny a mířím ke dveřím přímo naproti koupelně. Má ložnice.

Otevírám dveře a s rozběhem skáču šipku do postele. Po mé levé straně je francouzské okno s výhledem na lom vedoucí na balkon. Nade mnou mám prosklený strop. Ani ne tak složitý program zakryje strop, když usnu. Je to zvláštní pocit usínat s hvězdami.

Klíčová slova

Vstal jsem lehce. Skoro jako bych ani nespal. Zapnout vypnout. Při snídani jsem sledoval zahraniční zpravodajský kanál a přemýšlel sám nad sebou.

V životě se mi daří, mám vše, co potřebuji. Za maskou vnějšího úspěchu je i úspěch vnitřní.Jsem silná, ačkoliv pochybující osobnost. Problém nastává tehdy, až když zjišťuji, že nemám sobě rovného. Jsem věčně osamělý, sám. Spíše ale. Jsem stále jenom člověk. Nešťastník, co nezavírá oči. Moje tělo je jenom schránkou pro nespočet osobností. Jsem ale z této mnohosti příliš unaven. Ztrápen. Nekonečný koloběh je příliš abstraktní pro to, aby vyřešil lidské trápení.

Obracím pozornost k sobě samému, abych pochopil okolní svět. Narážím ale na hloubku, ze které se mi točí hlava a dělá nevolno. Ta hloubka…je nezměrná, na samé dno si ani nedělám nárok se potopit, vyvstává otázka: je vůbec nějaké dno? Temnota při klesajícím ponoru houstne a nabývá takřka hmotné dimenze. Sebemenší pohyb se s hloubkou stává obtížnější a obtížnější… Hůře se dýchá, hlavou se honí tisícovky myšlenek, z nichž většina vede jen tím jedním směrem… Čím hlouběji je člověk, tím více jej obklopuje strach.

Mám známé, kteří se zalekli hloubky a plavou od ní pryč. Mám známé, kteří doplavali hluboko, mnohem hlouběji, než jsem se dostal já, jenže jejich ponor byl rychlý a při návratů na hladinu jim praskly bubínky, jejich těla vypověděla službu. Někteří jsou v blázinci, jiní se změnili a již se nestýkáme. Hloubka člověka změní.

Nikdy se nesmí zaměňovat schopnost peněz otevírat hloubku za samotnou jejich vlastnost. Vnímám peníze jako jeden z možných klíčů na sestup do jeskyně. Pochopitelně klíčů je více. Například láska, moc, touha, chtíč…klíč je prakticky ve všem, jen je třeba jej objevit a umět použít do správného zámku.

S chroupáním v ústech se mi hlavou honila tato klíčová slova mého dosavadního života.

Vstal jsem, sklidil po sobě, zapl stero pokynem svého hlasu, navolil mix elektronické hudby, který jsem vytvořil před nedávnem a s hrnkem kafe jsem se v županu sunul pomalými kroky do své studovny v nejvyšším, třetím poschodí. Reproduktory jsou rozmístěné po celém objektu tak, že audio je slyšet na každém místě prakticky se stejnou intenzitou.

Má studovna je vlastně čtvercová místnost, v jejímž středu je stůl s židlí. Zdi ve skutečnosti nejsou zdi, ale velmi tlusté sklo, které je průhledné jen z jednoho směru.

Do oběda jsem studoval. Ano, měl jsem na sobě stále tentýž župan jako ráno při snídani. Obvykle se převlékám, než se ponořím do studia, ale není na škodu občas udělat vyjímku. Odpoledne přijel přítel a debatovali jsme, procházejíce se po mém pozemku okolo lomu. Při odjezdu mi můj přítel předal několik celulózových papírků napuštěných omamným jedem. Jak my říkáme - Hrou. Rozhodl jsem se, že si zítra zajedu na výlet a zahraju si.

Hra

Vstal jsem časně, jak mám ve zvyku, následoval všechny kroky své ranní rutiny. Vyšel jsem na zahradu a lehl si do trávy. Byl krásný letní den s modrým nebem. Na sobě jsem měl krátké kalhoty a košili s krátkým rukávem. Boty jsem si nevzal.

Hra se asi hodinu načítala. Poodhrnul jsem těžký sametový závěs  a vydal se vstříc dobrodružství. Vše se zatočilo do spirály.

Jádra v Thalamu přestala být inhibována a můj cortex se tak ocitl zaplaven všemi možnými druhy vjemů, aniž by mezi nimi třídil.

Čas se přeléval ve vlnách, prostor se prohluboval do nejmenších detailů, v uších mi zněl kovový, jasně ostrý a nad povrch vystouplý zvuk světa. Kyselina si již našla své místo v mnohobuněčném organismu a triliony buněk lidského těla se začaly osamostatňovat. Každá buňka lidského těla o sobě začala dávat vědět. Mysl se projasnila, mozek přestal být vládcem, loď se zmítala na obrovských vlnách času a prostoru a já se zoufale snažil kormidlovat neukormidlovatelné. Proplouvali jsme místy na mapách vyznačených jako nebezpečné nejvyššího stupně. Obrovské blesky prorážely oblohu a já za akustického doprovodu burácení hromů spatřoval prosvítat jiný prostor a čas, ve kterém lidský život nemá absolutně žádnou váhu.

Místa lidského těla, která byla dříve neznámá se začala ozývat. Najednou jsem cítil výstelku sliznice mých dýchacích cest, měl jsem pocit, že cítím kolovat krev ve svých žilách. Zrak se zaostřil, celé tělo začalo pulzovat, vše je v pohybu. Praktický náhled do kvantové fyziky jsem pochopil až teď. Vše se doopravdy hýbe, naprosto vše. Hranice vědomí se začaly stírat. Byl jsem stromem, trávou, pískem i vodou, stejně jako ptákem, cítíl jsem generace života přede mnou, semtam jsem cítil ohnutý časoprostor, doteky budoucnosti. Čas už nebyl lineární, přestal obíhat v kruhu, čas se stal zbytečnou dimenzí, která byla překročena.

Když jsme vypluli z nejhlubších a nejnebezpečnějších vod začala se objevovat euforie. Posádka tvořená desítkami mužů, kteří byli Já se radovala, každý po svém.

Myšlenky se stávají nekoherentní a je velice těžké soustředit se na pouze jedinou věc, hlavou mi běží tisíce myšlenek, dráhy, které byly spojené v určité konstelaci se přepojují s jinými, nastává neorganizovaný chaos s tím, že je velice jednoduché zapomenout i to, kým vlastně člověk je. Po nějakých 12 hodinách jsem konečně ospalý.

Ani nevím jak, ale ocitl jsem se zpět v domě na gauči před krbem. Brzy usínám za tlumených zvuků německého techna, které ladí mé myšlenky zpět na lineární metodu myšlení.

Rozprava a hodnocení

Včerejší výlet mne osvobodil ze spáru moderního světa. Po probuzení půl hodiny cvičím svoji denní rutinu, zejména břišní svalstvo a trup. Nastává opět čas, kdy pár týdnů budu abstinovat od jakýchkoliv toxických substancí. Nepoužívám tyto látky, abych se bavil, nýbrž abych se přiblížil sobě samému. Je velmi zvlášntí, že si jimi někdo krátí čas. To je příznak uzavřenosti. Zároveň není možné je zakazovat. Je nutné lidi edukovat, podat pomocnou ruku a nechat volbu na nich.

Opět víc rozumím svým potřebám.

Moderní svět je komplexní. O tom, jestli dřívější svět byl méně, nebo více komplexní by se dalo mnoho diskutovat. Vždy si ale musíme uvědomit, že člověk se vyvíjí. A není to zas tak pomalé, jak by se mohlo zdát na první pohled. Za vzrůstající komplexitu můžeme být rádi, jen nám cvičí mozek a smysly.

Člověk jako nejvyšší forma energie tušící někde přítomnost mocnějšího hybatele, neboť nelze kontrolovat vše. Iluze? Lidské tělo tak napříkald vypoví službu, připomene se, když duše cestuje příliš daleko za hranice. Nemůžeme být nikdy všemocní, ale každý z nás se musí přibližovat své vlastní dokonalosti. Opracovávat kámen tvrdou prací, dokud nevytesá sebe samotného.

Nestýkat se s lidmi bylo důležité pro jeho duševní rovnováhu. Ale nebyl tak uzavřený, jak se může na první pohled zdát. Měl mnoho přátel a známých. Nicméně pocity, kterým jej vystavovala blízkost lidí byla nezměrná paleta. Ne vždy bylo jednoduché se ve změti zorientovat. Zkrátka. Je těžké se bavit s mnoha lidmi a nepřijít přitom o vlastní hlavu. Děje se to vždy a všude.

Četl, sledoval, tvořil, byl hybatelem věcí veřejných. Jeho výpověď byla upřímná a subjektivní. Subjektivně egoistická, zahleděná do sebe, objektivně všelidská.

Den strávil dole v lomu. Plaval, opaloval se. Flákal se. Potřeboval to.

Usnul brzy. Stále byl ještě plný dojmů. Opět věci trochu popostrčil a nyní si užíval klidu.

Náhlý nápad na změnu prostoru

Ráno jsem vstal a rozhodl se, že si zajedu na výlet do Vídně. Zaprvé jsem tam dlouho nebyl a zadruhé jsem se doslechl o jedné v tichosti udržované události, která měla stát za to. Líbí se mi atmosféra bývalého sídelního města R - U monarchie. Široké, velkorysé bulváry, vysoké, robustní budovy, bývalá naprosto absurdní světová metropole. Absurdní, protože spojovala střední Evropu a dávala jí tvar.

Balení nedalo moc práce. Rozhodl jsem se, že se vrátím nejpozději pozítří. Nedal jsem nikomu vědět o svých plánech. Vlastně ani nebylo komu se svěřovat. Kožený cestovní pytel jsem odnesl do auta, nastavil bezpečnostní systém a o pár minut později jsem už vyjížděl branou ven ze svého pozemku.

Cesta byla velice příjemná. Bez zastávky jsem jel a zastavil se až před hotelem v centru.

Po ubytování jsem se bez převlékání vydal na oběd. Panoval typický střed léta ve střední Evropě. Velký vítr proháněl oblohou mraky. Teplota těsně pod 20°C. Celou dobu měl člověk pocit, že brzy začne pršet.

Po obědě jsem se šel projít do parku. Všiml jsem si muže, který připoutal moji pozornost. Postarší důchodce sedící na lavičce před rybníčkem s kachnami. Sedl jsem si k němu. Dali jsme se do řeči. Bývalý důstojník. Projezdil půlku světa. Debata se pak stočila na ženy. Chvíli jsem vydržel poslouchat starého muže mluvit o ženách. Omluvil jsem se a spěchal na pokoj. Padala na mne obrovská únava. Musel jsem se vyspat.

Probudil jsem se okolo šesté hodiny večer. Věděl jsem o jedné tajné party, kvůli které jsem se sem popravdě vydal.

S chladnou hlavou a čistým tělem jsem protančil celou noc a skončil někdy po poledni další den s ještě asi další stovkou lidí. Většina jich byla na drogách, někteří ne. Nevyčítám nic nikomu, ale musím podotknout, že mne dopaluje tak hloupé používání drog, jako je zábava. Ať se každý baví po svém, ale zneužívání látek rozšiřujících vědomí k zábavě? Nerozumím tomu.

Jak se roztomile třesou, když čekají na tabletku. Myslím, že je důležité drogám rozumět a hlavně se jich nebát. Vědět, co dokážou, ale nebát se jich. Strach z lidí dělá opět zvířata a tím blíže se jeden ocitne v područí konvenčně chápané závislosti. Narůstá komplexnost. Droga v komplexnosti vždy nalezne východisko a posune uživatele na další stupínek. Ovšem pochopitelně s tím, že mu opět ukázala další roh reality. A to obvykle bolí.

Okolo druhé odpoledne už byl definitivní konec. S nově nabytými přáteli ze kterých byli dva střízliví jsem se vydal na zbytky brunche do nedalekého podniku..

Po probdělé noci ve mne narůstala nesmyslná nervozita a nesoustředěnost. Ospalost vzrůstala, mysl nebyla ani zdaleka v tak dobré kondici, jako obvykle.

Okolo páté hodiny odpoledne jsem se nasycen rozloučil a zavolal si odvoz do hotelu.

Na hotelovém pokoji jsem ucítil částečné uklidnění. Oblečení jsem ze sebe shodil do nevzhledného komínku. Zavolal jsem ještě hotelovou službu a oblečení nechal vyčistit.

Po hygieně jsem rychle usnul.

Láska v jedné z jejích mnoha podob

Druhý den ráno v 7 jsem vstal a nechal si poslat snídani na pokoj. Seděl jsem u okna a pozoroval město z výšky. Napadaly mne různé myšlenky. Byl jsem svěží a plný energie. 
Vyzvednout snídani přišla mladá číšnice. V našich očích, které se setkaly proběhla vlna vzrušení. Otáčela se na podpatku a já postřehl, že se usmála. Odcházela ke dveřím. Sahala už na kliku, ale vyskočil jsem z postele a ze zadu jsem ji chytil za ruku a otočil si ji k sobě. Poodstoupila v hraném údivu. Chytil jsem ji i druhou ruku a tělem jí přitiskl na dveře. Zády byla opřená o dveře, ruce mírně rozpažené, nemohla se hýbat.

Pohlédl jsem jí do očí. Měla hluboké černé oči. Ztrácel jsem se v nich. V ten okamžik byla moje a já její. Přibližoval jsem svá ústa k jejím, natočil jsem hlavu, pootvíral ústa, vše se zpomalovalo, až na naše těla, která byla zelektrizovaná a plula již dávno v jiném prostoru. Začali jsme se vášnivě líbat. Pustil jsem jí ruce, vzal si její hlavu do dlaní a dál ji přitom líbal. Její ruce mne objímaly. Nadzvedl jsem jí do výše, obemknula mne nohama, odnesl si ji na postel. Svlékal jsem ji zuřivě, vlastně jsem jí roztrhl černobílou blůzu, kterou měla na sobě a začal líbat její ňadra. Pak břícho a poté klín. Nádherně voněla a chutnala sladce. Mokrý měla celý rozkrok, ještě předtím, než jsem se jej dotknul ústy. Sex byl nádherný. Krátký a intenzivní.

Osprchovala se, oblékla si roztrhlou blůzu. Dal jsem jí 100 Euro se slovy, že to snad uhradí vzniklou škodu. Posunkem odmítla s pobaveným úsměvem. Potom odešla. Nádherná žena. Za celou dobu jsme nepromluvili. Slyšel jsem jen její jemné, jakoby žalostné, bolestivé, ale přitom rozkoší naplněné sténání, vzdechy, lapavé nádechy, výkřiky rozkoše, ale ani jedno slovo. Neřekla nic.

Cítil jsem se ještě více nabitý energií. Kolovala ve mne vařící krev.

Sbalil jsem se, zaplatil za pokoj a nastoupil do auta.

Pochyby

Celou cestu zpátky domů jsem sršel energií. Poslouchal jsem jen hřmění motoru svého auta.

Fantazíroval jsem o tom, že mi někdo nedá přednost a já způsobím obrovskou dopravní nehodu, ve které spektakulárně zemřu v hořícím automobilu. Bylo mi všechno jedno, chtěl jsem zakusit, jaké to je z okamžiku na okamžik nebýt. Přestat existovat. Vždycky mě ale něco zastavilo. Nerozumím tomu, co mě zastavovalo a už vůbec nevím, proč mě to zastavovalo. Každopádně jsem zůstal jen u fantazií.

Stalé jedu a přemýšlím nad Nietzschem. Kapitalismem. Komunismem. Německem v Polsku. Přemýšlím nad tím, protože mě hluboce zasahuje to, co se v dnešním světě děje. Aby se něco mohlo změnit, musel by se předně změnit živočišný druh. Člověk by opravdu musel přejít přes propast po tenkém napjatém lanu a doufat, že jej neshodí ďábelský šašek k potěšení okolo stojícímu davu složeném z lidí.

Stále si ale myslím, že soucit má smysl. Ovšem bojím se, že to jsou jen salónní řeči. Opravdu hluboce se snažím být dobrým člověkem, věřím v to dobré v člověku, ale neustále je mi dokazováno, jako kdyby schválně: podívej, takový je člověk. Já se snažím dodávat: zatím. Ale stojí mě to mnoho úsilí.

Najednou mne zasáhla vlna smutku. Nevím, kde se ve mne vzala. Přišla z ničeho nic. Do diktafonu v telefonu jsem nadiktoval:

Dny liché střídají dny sudé Dny radosti se rozpouštějí ve dnech smutku        a naopak Dochází síly, nebo se zas překonám? Každý den něco nového.  Jiného. Neočekávaného. Nestálost.    Změna. Věčný program světa. 
Nahlas burácejícíí motor v pozadí dodává nahrávce další rozměr.

Není to o tom, že bych žil nerad. Život mne zkrátka jen ničím nenaplňuje. Lidský život je příliš krátký. Příliš žalostný a naplněný nikdy nekončícím hledáním.

Pořád jsem se blížil k domovu, temné myšlenky vystřídala radost z návratu. Zšeřilo se. Ve vzduchu byla cítit bouře a slyšet šumení listů.

Uklidil jsem vše, co bylo třeba. Účelně a rychle, cesta mne neočekávaně zmohla.

Po krátké hygieně usnul rychlým spánkem. Při usínání měl pocit, že na něj padá něco těžkého.

Náhlé narušení kontinuity v zásadě poklidného života

Zdál se mu prapodivný sen v němž pronásledoval, ale dost dobře nevěděl koho, ani proč. Utíkal temným lesem. Cítil blízkost civilizace za nedalekými stromy, smrákalo se, les se pomalu nořil do tmy. Jakoby zapomněl na hon a místo toho pozoroval okolí. Tak se stalo, že se vše zastavilo. Najednou stál u pronásledovaného a mířil na něj zbraní. Vyhrožoval mu a pronásledovaný se vzdal. Pak z nějakého důvodu, snad aby se předvedl sám před sebou a tím si dodal odvahy před pronásledovaným, který postupně začínal couvat a jeho tvář nabývala stále sebevědomějšího výrazu, trhl rychlým pohybem revolverem na stranu, čímž bubínkový zásobník vyklapl z původní pozice. Přimhouříme-li oči nad snovou logikou,toto gesto mělo dodat snícímu odvahu, nicméně zásobník se vyklapl tak nešikovně, že se všechny náboje vysypaly na zem. Pronásledovaný měl co dělat, aby se nepotrhal smíchy, ale už mizel za další zatáčkou, když se za ním rozběsněný snící rozběhl.

Běželo se z kopce po rozbité asfaltové stezce vedoucí do civilizace. Pronásledovaný se už už dostával k východu metra. Bylo vidět i ostatní obyvatele podvědomí. Mlžné postavy, bez tváří. Pronásledovaného dělila od záchrany louka pokrytá lehce přerostlým trávníkem, tak typickým pro předměstí.Nebyl ani zanedbaný, ani upravený. Lehce nad kotníky. Nebylo vidět různé výmoly, díry, snad i nory pro odvážná zvířata nebojící se lidí. V ten moment si snící všiml, že pronásledovaný se změnil v ženu a zpomalil. Snícího ta změna nabyla naprosto novou energií. Přibližně v půli louky doběhl ženu a smýkl s ní na stranu.

Vlekl ji pryč od lidí, doufal, že je nikdo nespatří. Kousek za loukou se ocitli v intimnějším prostředí nízkých stromků a keřů. Příměstská flóra. S ženou praštil na zem. Věděla, že se z toho těžko dostane. Poprosila o shovívavost. A tak ji snící začal svlékat s tím, že ji znásilní.

Proboha, co se to stalo? Probudil se snící. Nikdy, ne to není možné, nikdy by nic takového neudělal. Jak je to možné.

Pak nastalo uklidnění. Snová logika není stejná jako logika bdělého světa. Kdy ale spíme a kdy bdíme?

Pohled na hodiny ukázal čtyři po půlnoci. Otočil se na druhý bok a usnul, již beze snů.  

Cesta do lesa a Cesta zpět

Vstal a po snídani studoval do pozdních večerních hodin. Vynechal oběd i večeři. K smrti unavený si v obývaku lehl na pohovku a upřeně hleděl na lom před sebou. Občas usrkl z citrónové šťávy, kterou si připravil na konferenční stolek před sebou.

Hlavu se mu honily zvláštní myšlenky. Ztratil záchytný bod. Příliš dlouho se pohybuje na otevřeném moři. Z pohledu lidské psychiky ztratil motivaci cokoliv dělat.

Usrkl ze šťávy.

Vše se zklidnilo. Chaotický vír se uklidnil. Řeka rozlitá z koryta se začala slévat zpět z okolních polí a luk. Vše jakoby bylo až příliš kýčovité, jasné, vše utichlo. Věděl, že se něco blíží, ticho nevěstí nikdy nic dobrého. Je to přízračné čekání. Ticho obsahuje živnou půdu pro strachy všech možných vlastností. Ale nebyla to úzkost, co se dostavilo s pocitem očekávání, s pocitem nenaplněnosti, náhlé přímky v lidském uvažovaní. Bylo to něco jiného, co se nořilo z dálky.

Nejdříve jsem si všiml pohybu ve stromech nad lomem. Rozsvítil jsem proto světla okolo lomu. Užasl jsem. I na tu dálku byla postava vysoká a hubená. Nestál, ale kráčel, pohyboval po okraji lomu, částečně krytý břízami a nepříliš vzrostlými borovicemi. Musel si všimnout, že jsem rozsvítil. Nezastavilo ho to. Rozhodl jsem se rozsvítit a zhasnout, dát mu tím najevo, že o jeho přítomnosti vím. V čase mezi světlem se kamsi ztratil.

Dům byl bezpečně chráněný, dovnitř se dostat nemohl, nebyl jsem v náladě cokoliv řešit. Šel jsem si lehnout zpátky na pohovku. V momentě, kdy jsem ležel na pohovce a v ruce držel skleničku se šťávou jsem ucítil přítomnost někoho jiného. Rozhlédl jsem se a spatřil jej, jak stojí v přítmí u vchodu z předsíně. Jaktože se nerozsvítila pohybem spouštěná světla?

Měl velice zvláštní zjev, když jsem si jej prohlédl. Byl opravdu velmi vysoký a hubený. Oblečený do zvláštních šedivých úzkých kalhot a mikiny ze stejného materiálu a barvy.

Z nějakého důvodu jsem necítil potřebu cokoliv říkat. Ani jsem se nebál, což bylo minimálně zvláštní. V jeho zjevu nebyl náznak nebezpečí.

Přistoupil ke mně blíž a vystoupil tak z příšeří předsíně. Posunkem jsem mu naznačil, ať si sedne na druhou část pohovky, než jsem seděl já.

Sedl si vedle mne.

Pohlédl na mne hlubokýma černýma očima. Těma stejnýma, jako jsem viděl ve Vídni. Jeho tvář byla čistě oholená, dá-li se to tak říci. Nebyl na ní totiž ani náznak jakéhokoliv ochlupení, jako kdyby žádné ani nikdy neměl. Měl dlouhý rovný nost a úzké rty. Působil čistým a upraveným dojmem člověka odněkud z vyššího managmentu korporátního prostředí. Zároveň ale působil pocitem klidu a vyrovnanosti, nikterak se nepotil, dýchal neslyšně. Nedělal žádné neúčelné pohyby. Jeho přítomnost mne svým způsobem uklidňovala, pominu-li, že se v mém domě ocitl bez mého svolení.

Pořád se ještě mohlo jednat o můj výmysl. Celý den jsem studoval, dávalo by smysl, že halucinuji…

Tichým, ale neobvykle pevným hlasem začal hovořit.

- Omlouvám se za takový vpád do tvého soukromí. Nepřipadáš mi ale nikterak překvapený touto nečekanou návštěvou. - Prosím? - jak jsem mohl být překvapený? Vše se událo tak rychle. Jak je možné, že halucinace mluví?

Dlouze se na mne zadíval po mé otázce. Připadalo mi, že jsem se zeptal jaksi nevhodně. Na co se ale ptát cizince s tak zvláštním zjevem, když se objeví u vás v domě? Vždy jsem si myslel, že bych zaútočil, případně se schoval, ale když situace nastala, nebyl jsem schopen ani jednoho ani druhého. Možná to bylo dáno jeho podivně uklidňujícím zjevem, nevím, stále jsem však setrvával na gauči vedle něj a zpříma mu hleděl do očí.

- Myslím, že rozumíš, proč jsem přišel. - Odpověděl, zcela ignorujíc moji otázku.

Můj pohled se stočil do strany na ještě stále osvětlený lom za okny a já se zamyslel. Ano, snad jsem měl tušení, proč se zde ocitl. V posledních dnech se vše velmi změnilo. Bylo to velké finále.

- Co bude teď? - položil jsem další otázku s pohledem upřeným na lom. Periferně jsem postřehl, že sahá pro cosi do kapsy. Podíval jsem se tedy na něj.

Místo odpovědi mi podal černou pilulku. Byla nezvykle velká. Podíval jsem se na něj. Můj pohled opětoval.

- Použij ji a navždy zmizíš. Rozplyneš se. Vrať mi ji a jdi zpět k lidem. - to řekl a vstal. - Víc není co říct. Sbohem.

Pomalu odcházel do předsíně k hlavním dveřím. Z okna před sebou jsem viděl, že je opět mezi stromy a kráčí jako před chvílí, jen opačným směrem.

Vstal jsem. Otevřel jsem dveře na zahradu. Byla teplá letní noc. Nade mnou byla hvězdná obloha. Přede mnou osvětlený lom obklopený lesíkem.

Pomalu jsem šel a blížil se ke kraji lomu. Sedl jsem si na okraj, nohy spuuštěné dolů přes převis, často jsem tak sedával.

Dlouze jsem se díval do lesa přede mnou. Odtud přišel On. A snad i Já. Teď se chci vrátit.

Pilulku jsem uchopil ukazováčkem a palcem pravé ruky. Otevřel jsem ústa a vložil do nich pilulku.

Čekal jsem.

Ticho začalo pomalu zesilovat.

Vše se zpomalilo.

Zavřel jsem oči.

Viděl jsem sloupořadí a za ním tmu. Snad to byl mohutný les. Viděl jsem stovky tisíc rukou, jak se natahují ze tmy. Šátrají ze tmy do světla před sebou. Ne z vlastní vůle jsem se k nim blížil. Začal jsem se děsit, co jsem udělal. Ruce byly již tak blízko. Zvláštní síla mne hnala kupředu. Nešel jsem. Možná se vše blížilo ke mně. První dotyk. Cítím teplé maso. Pak další. Další. Jsem vtahován.

Všude okolo je tma. A já se začínám cítit dobře.

[teplejtrouba]

já jsem ten nešťastník, já jsem ta slečna (zpíváno rodově tekutým jedincem)