#hlavně v rakousku

[mist-the-wannabe-linguist]

Ostraváci když jsou na výletě a někde v okolí je historický důl

[tynous]

PRAXE V ZAHRANIČÍ - NEDOSAŽITELNÝ MÝTUS ČI NAOPAK ŽIVOTNÍ ZKUŠENOST?

Idea vyjet na praxi do zahraničí vznikla již někdy během prvních let medicíny. Připadalo mi to jako super nápad…německy umím, tak proč to nezkusit. Zároveň jsem ale měla velký strach z toho, jak to všechno udělat, aby to fungovalo. 

Tady je tedy pár rad a tipů pro ty z vás, kteří byste rádi podnikli podobné dobrodružství, ale tak trochu tápete v tom, jak na to. 

Minimálně naše fakulta vám s ničím nepomůže, musíte si všechno zařídit sami. Praxe se ale normálně uznávají (ty letní, s předstátnicovými je to trochu složitější).

“Go big or go home.” - nebojte se to pořádně rozjet! Napište si jeden vzorový mail, kde uvedete vše potřebné - kdo jste, odkud jste a co byste v dané nemocnici/na daném oddělení chtěli dělat. Pak je třeba začít neúnavně googlit maily sekretářek daných oddělení. Někdy je to trochu složité, ale vždycky se dá něco najít. Nejideálnější je psát přímo na sekretariát oddělení, kam byste chtěli vyjet na stáž nebo sekretářce, která se věnuje přímo studentům. 

Pár kontaktů přikládám zde:

Keplerklinikum Linz: karin.eibl@kepleruniklinikum.at 

Landeskrankenhaus Hall (Tirol Kliniken): gabriele.plank@tirol-kliniken.at / hall.aedion@tirol-kliniken.at

Všeobecná chirurgie Göttingen: allgemeinchirurgie@ekweende.de

Míst a kontaktů je spousta, stačí jen pečlivě googlit a nebát se poslat mailů třeba i 30. Já jsem jich vloni poslala tak okolo těch 30 a místo měli nakonec jen v jedné nemocnici. 

3) ZAČNĚTĚ VČAS - v Rakousku, Německu atd. Mají svoje mediky a těm samozřejmě dávají přednost před zahraničními studenty. Pokud tedy máte nějaké místo, které by vás lákalo, je ideální začít psát už během letních prázdnin rok předtím, než někam chcete vyrazit. 

4) Nenechte se odmítnout! Pokud vám napíšou, že mají v daném termínu plno, zeptejte se, kdy mají volno a zkuste se tomu trochu přizpůsobit. Mně se tohle velice osvědčilo právě letos, kdy jsem se nenechala odbít a dostala jsem tento termín tady v Rakousku, za což jsem teď velmi ráda. 

5) PAPÍRY, FORMULÁŘE A DOKUMENTY - Do Rakuska budete potřebovat kompletní záznam všech vašich proběhlých očkování - dostanete na to od nich speciální formulář, který vám musí potvrdit vás praktický lékař. Dejte si pozor a zkontrolujte si proto všechna povinná očkování. Hlavně to, jestli je má vás praktik nebo vy někde zaznamenané. Mně vloni chyběl záznam o druhé dávce MMR vakcíny a musela jsem to složitě dohledávat v kartě od pediatra. 

Dále budete potřebovat naskakovaný pas, očkovací průkaz, kartičku pojištěnce a potvrzení o studiu v angličtině (dostanete na vyžádání na studijním oddělení). Někde možná budou chtít i výpis známek/splněných povinností - já jsem si jednoduše stáhla výpis splněných předmětů v SIS. 

Příští rok už to možná nebude aktuální, ale pro jistotu je dobré vědět, kolik dávek očkování proti COVID-19 je v dané zemi potřeba. Němci letos vyžadují 3, tady v Rakousku to po mě nikdo nechtěl. 

Každá nemocnice vám potom pošle i nějaké své formuláře, které bude chtít podepsat. 

6) BYDLENÍ - To je vždy opravdu velké a velmi nákladné téma. Rakušáci s bydlením většinou moc nepomůžou. Na obou svých praxích v Rakousku jsem bydlení musela shánět sama. Tady v Hall jsem dostala akorát seznam doporučených míst. Nakonec jsem v obou místech sehnala bydlení na koleji. Nevýhoda je v tom, že kolej musíte zaplatit minimálně na měsíc. Většinou to ale stejně vyjde nejvýhodněji. V Linzi jsem šlápla trochu vedle a našla sice velice krásnou, zato ale zbytečně drahou a vzdálenou kolej. 

Přikládám link: https://www.stuwo.at/studentenheime/linz/ (doporučila bych ale pohrdat něco levnějšího a blíž nemocnici, tato je cca 30 min cesty)

Tady v Hall bylo bydlení trochu zapeklité, protože městečko je poměrně malé. Naštěstí jsem sehnala poslední volný pokoj na místní koleji, která je asi 7 minut od nemocnice. (Drama Tome true.)

https://www.campushotel.at

V obou případech ale platím vždy za celý měsíc. Na koleji se dá také ubytovat vždy pouze ve všední den od 8 do cca 12, takže na to musíte myslet a vyrazit tak, abyste byli na místě už v pátek dopoledne před začátkem praxe. Máte ale pak aspoň volný víkend na to, se pořádně rozkoukat a vyrazit někam na výlet. 

V Göttingenu mi nabídli bydlení přímo od nemocnice. Mají tam teď prý nějaké nové byty pro lékaře a je možné se tam ubytovat i jako student. Já nakonec bydlím u známé přes bráchu, který tam byl na rok na gymplu. Je to ale velice milé, protože se nemusíte trápit se sháněním bydlení. 

7) ROZPOČET - Rakousko i Německo mají vyšší životní úroveň, tudíž ve spoustě směrech i vyšší životní náklady. Super výhodou je, že v rámci praxe máte v nemocnici jídlo zadarmo (v obou případech to tak bylo). Tím máte vyřešený oběd každý den, což vám ušetří spoustu peněz a času s přípravou. Jídlo je v Rakousku v supermarketu už téměř stejně drahé jako u nás, akorát ta kvalita je prostě trochu vyšší. :) Drahé jsou v obou zemích služby a veřejná doprava. Veřejná doprava mě asi trápí vždycky nejvíce. Ve větších městech se určitě vyplatí koupit si týdenní/měsíční jízdenku. V menších městech se dá většinou na spoustu míst dojít pěšky. Tady v Hall je třeba dostupné pěšky opravdu všechno do 30 minut. Problém je jen to, že když se chcete podívat někam kousek dál, prostě si připlatíte. Jen výlet do Innsbrucku a zpátky, který je od Hall vzdálený cca 10 km, vás přijde na 8 euro. 

Vyjít se dá dobře s 150-200 eury na těch 14-16 dnů. Je v tom ale i 1-2 kafe v kavárně, nějaký ten vstup do muzea/na koupaliště/do bazénu. Když už jsem tady, tak se snažím si to trochu užít. :D

[zuzanaok]

Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk, označovaný T. G. M., TGM nebo prezident Osvoboditel (7. března 1850 Hodonín[1] – 14. září 1937 Lány), byl československý státník, filozof, sociolog a pedagog, první prezident Československé republiky. K jeho osmdesátým narozeninám byl roku 1930 přijat zákon o zásluhách T. G. Masaryka, obsahující větu „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát“, a po odchodu z funkce roku 1935 ho parlament znovu ocenil a odměnil za jeho osvoboditelské a budovatelské dílo.[2]

Tomáš Masaryk pocházel z chudé rodiny. Otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlotte Garrigueovou, a roku 1878 se s ní v New Yorku o��enil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze byl 1882 jmenován profesorem filosofie. Založil a redigoval měsíčník Athenaeum, v počátcích vedl sestavování Ottova slovníku naučného a zapojil se do veřejného života kritikou tzv. Rukopisů. Své studenty vedl ke kritičnosti a vědeckosti v duchu Augusta Comta a jeho program „realismu“ se soustředil kolem týdeníku Čas.[3]

Roku 1890 vstoupil s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého a přemýšlel o historickém poslání českého národa. Česká reformace a národní obrození jako projevy humanity mají podle něho širší, všelidský význam. Zároveň se ovšem Masaryk zabýval i sociálními otázkami, podporoval osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo. Roku 1899 vystoupil s požadavkem na revizi procesu s Hilsnerem (tzv. hilsneriáda) a proti antisemitským pověrám a předsudkům. Roku 1900 založil Českou stranu pokrokovou, za niž byl roku 1907 a 1911 znovu zvolen (jejím jediným) říšským poslancem. Na základě dlouhodobého studia a četných návštěv v Rusku publikoval od roku 1913 nejprve v němčině své nejrozsáhlejší a ve světě nejslavnější dílo Rusko a Evropa, které bylo posléze vydáno i v češtině a přeloženo do několika jazyků.[4]

Svých styků, znalostí i zkušeností Masaryk bohatě využil, když roku 1914 několikrát cestoval na západ Evropy a prostřednictvím R. W. Setona-Watsona i dalších osobností seznamoval světové politiky s českými požadavky. Roku 1915 pak odcestoval společně s dcerou Olgou do Švýcarska. Nemohl se již vrátit, protože v Rakousku-Uhersku na něho byl vydán zatykač. Jeho spojkou s domovem pak byli Edvard Beneš a další přátelé. Obeslal české krajany po světě, získal jejich podporu a v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu. Téhož roku odjel do Londýna, kde se stal profesorem na King's College a přitom neúnavně publikoval a přesvědčoval. Roku 1916 mu Milan Rastislav Štefánik připravil přijetí u francouzského premiéra Aristida Brianda v Paříži, kde posléze vznikla Československá národní rada.[5]

V únoru 1917, když velmoci uznaly tehdy formulovaný československý požadavek, odjel Masaryk do Ruska shromažďovat vojsko, aby svému programu dodal větší váhu. Československé legie měly postupně až 50 tisíc mužů a operovaly hlavně v Rusku, byly však podřízeny Národní radě a zařazeny jako spojenci do francouzské armády. Masaryk sám řídil organizování legií. Po říjnové revoluci a separátním míru Ruska s Německem se vydal z Moskvy přes Sibiř do Japonska, aby připravil přepravu legií do Francie. 7. března 1918 se vydal lodí do Spojených států amerických, protože věděl, že prezident Woodrow Wilson bude mít v poválečném uspořádání světa a zejména střední Evropy velmi významné slovo. V dubnu 1918 do USA dorazil. Přednášel, psal a agitoval zejména mezi krajany a dosavadní velké úspěchy legionářů byly pádným argumentem. Masarykova kniha „Nová Evropa“ přispěla k tomu, že prezident Wilson odmítl rakouské návrhy na federalizaci monarchie a postavil se za sebeurčení slovanských i jiných národů.[6]

Zpráva o revoluci v Praze a vzniku Československa dne 28. října 1918 zastihla Masaryka ještě v Americe, stejně jako zpráva o jeho zvolení prezidentem. Cestou domů navštívil už jako prezident Anglii, Francii a Itálii i české legionáře a 21. prosince 1918 byl triumfálně uvítán v Praze. Hned po volbách roku 1920 byl znovu zvolen, i když získal jen asi 65 % hlasů, a podobně i v dalších volbách roku 1927. Teprve při třetí volbě, v roce 1934, kterou ústava presidentu Osvoboditeli dovolovala a která proběhla jako manifestace pro demokracii, získal 73 % hlasů. Komunisté a slovenští nacionalisté pro Masaryka nehlasovali nikdy.[7] Koncem roku 1935 Masaryk ze zdravotních důvodů abdikoval a 14. září 1937 zemřel. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací za svobodu a demokracii.

[teryontheroad]

09/2019 Slovinsko, Kamnicko-Savinjské Alpy

Sotva přijedeme a vypereme prádlo, už zase balíme batohy. Tentokrát se vydávám se čtyřmi hochy do Slovinska. Honza vyráží na Moravu dřív, nabere kluky a mě vyzvedávají večer na brněnském nádraží. Jedeme jedním autem, kufr nacpaný k prasknutí. Kromě osobních věcí, jídla a ferratových setů vláčíme i rybářskou výbavu. Ten kufr je snad nafukovací. První noc spíme pod širákem na zemi v poli. Všichni jako sendvič ve spacáku mezi plachtami. Vzhůru jsme už brzy, začalo pršet. Ostatně jako vždy, když jsme v Rakousku. 

Máme hlavní jediný cíl. Vyjít na Bivak pod Skuto (2045 m.n.m.), který jsme v červnu nezvládli. Po obrovské vajíčkové snídani a obří kávě můžeme vyrazit. Počasí jak lusk. Začínáme od vodopádu Rinka (což je druhý největší v zemi) a čekají nás zhruba 4 km  s převýšením 1000 metrů s využitím ferraty, která je označena C-D. Nohy pálí a s nástupem na ferratu přichází i hustá mlha. Ta nás doprovází až k bivaku a stíží nám rapidně cestu. Jdeme tedy daleko déle, než jsme předpokládali. ALE! Tentokrát jsme to zvládli! Bivak je poměrně nový, architektonický skvost a hned zahajujeme pozice. Převlékáme se, chystáme jídlo a reprák. Mezitím ale dorazí ještě jeden pár, což nám nevadí a jsme svědky žádostí o ruku. Wow. (mimochodem pak se mi Honza přiznal, že tady mě chtěl v červnu požádat i on). No, asi ale nepočítali s tím, že jim to banda od Jeseníků opepří a bude se celou noc zpívat a smažit bramboráky. Hlasitě. Prostě .... přátelé zeleného údolí. 

Druhý den jsme se poslušně omluvili a s úsměvem nám odpustili. Dopoledne jsme strávili odpočinkem a sledováním honících se mraků a poletujících ptáků. Cesta zpátky k autu pak už byla rychlá.

  A protože Ota s Liborem už se třepali na ty rybky, zakotvili jsme u řeky a společně s Honzou a Jurou vytvořili základní tábor. Nebudu lhát, opět se jedlo a pilo. A hlavně zpívalo. Takže vlastně takový hudební výlet to byl. 

[krimifest]

JEDENADVACETILETÝ KRIMIFEST

Ten, co stromy sází podél cest...

(Na otázky paní Pavly Nováčkové z Městského úřadu Černošice odpovídá Jaroslav Kopic – autor „projektu“ KF)

 Kdy a proč vznikla myšlenka na pořádání Krimifestu?  Odpověď je stručně řečeno na román, protože přímých důvodů vzniku filmového festivalu s obalem všemožných doprovodných programů je dobře na tucet. Všechny jsou přitom hlavní a vrbily se mi v hlavě, asi a jaksi, od dětství. Nedaleko Karlových Varů. Rozhodujícím impulsem přitom ale nejspíš byla koncem devadesátých let poměrně nečekaná takzvaná blbá nálada v naší svobodné společnosti. Tenkrát jsem si řekl, že než lamentovat s ostatními nad aktuálním vývojem uprostřed Evropy, zkusím organizovat lidem zábavu. Přístupnou a pestrou. I s nějakou přidanou hodnotou něčeho jako zamyšlení, či dokonce poučení.

 Co je tedy hlavním smyslem, cílem akce?  Bavit účastníky, rád mluvím o nejširším okruhu sousedů, zajímavým filmem s krimi zápletkou. Nabízet pohádky pro dospělé, kde hrdina, policajt i prostý muž z lidu hájí právo a spravedlnost. Navíc bych rád publiku, i před biografem, poskytoval prostor k neformálnímu, svátečnímu, setkávání diváků s jejich ochránci zákona - republikovou policií, obecními četníky i soukromými šerify. Příležitost ke vzájemnému kamarádění se a hledání společných cest k poklidu života všech zúčastněných.

 To ale nebylo tady u nás u Berounky, před dvaceti lety - koukala jsem do internetu - jste začínal na Vysočině.  Je to tak. Asi dva roky jsem hledal místo, zeměpisně uprostřed republiky, dostupné po větší silnici, vlakem, vzduchem i po vodě. A naprosto ideálně mi vyšel Havlíčkův Brod. Hodil se mi do záměru i historickým propojením na můj novinářský idol Karla Havlíčka Borovského, přitom nedaleko leží rodiště mého tatí, a ještě jsem tam na radnici potkal neopakovatelnou paní inženýrku Janu Fischerovou a vzápětí skvělé vedení tehdejší okresní Policie ČR. Propojila se tam až ukázková parta lidí. Osudovým stínem otvíracího ročníku, tehdy s nastupujícím podzimkem, bylo 11. září. Celý košatý program jsme okamžitě proměnili ve výraz soustrasti Americe, obětem násilného pádu mrakodrapových dvojčat. Mnohé prvky – třeba bondovky nebo legráckový fotbal – jsme stáhli z nabídky. A mně tehdy do ideové, průzračné sestavy Krimifestu vedle nesouhlasu s jakýmikoliv běžnými kriminálními praktikami přibyl jasný odpor k veškerému terorismu!

 V propagačních materiálech se píše, že se Krimifest snaží smysluplně přispívat předcházení zločinnosti. Jak si to můžeme konkrétně představit?  V prvních ročnících Krimifestu se během zhruba týdne vedle promítání nejraději akčních filmů za účasti veřejnosti odehrávala jednání ministerského odboru prevence kriminality, občanům se představoval Bílý kruh bezpečí, měl tam autogramiádu tehdy velmi populární pan, řeknu prokurátor, Antl. Samozřejmě u toho započala nepřetržitá tradice koncertů Hudby Hradní stráže a Policie ČR. Což je pro mě to nejsilnější zosobnění, zhmotnění?, hudebních kvalit ve smyslu podobenství s kvalitami, hodnotou práce dominantního zdravého jádra našich strážců pořádku a bezpečnosti v zemi. Všude kolem nás.

 Kdy se festival přestěhoval k Berounce?  Začínalo to někdy před pěti lety. Mezitím jsem ale po změně kolem starosty v Havlíčkově Brodě přešel do Chodova u Karlových Varů, kam Krimifest starosta inženýr Josef Hora lanařil od prvních chvil existence projektu. A kde jsem kdysi dávno sám přišel na svět. Za své, tehdy na přelomu prvních dvou desetiletí tohoto tisíciletí, jak často zdůrazňuju, festivalové myšlenky a cíle přijal za vlastní také víceletý prezident akce Mário Hanáček. Velko pořadatel kulturního života ve městě a blízkém regionku, v soukromí básník. O skvělé spolupráci s vrstevníky u policistů a hasičů ani nemluvě!

 Vy sám jste někdy u Policie či jiné složky IZS pracoval?  To ne. Celý život, dnes si myslím, že už od nejútlejšího dětství, jsem novinář na všeobecném poli. A jsem tomu nadmíru rád. V nových časech mě ovšem Jiří Křižan, něco jako jeden z mých úhlavních osobních mentorů, nalákal k novinařině ve službách ministerstva vnitra. Takže jsem zhruba dvacetiletí popisoval policejní chlebíček a někdy mě přitom braly i chutě podílet se sám na pátrání a pomáhat potrefeným, napravovat nepříjemné, zlé věci. Což mi, vlastně, přijde jako ta nejsmysluplnější lidská, pracovní činnost. Ostatně jako pomoc druhým lidem, záchrana slabšího či nepřízní osudu, řekněme, postiženého člověka vůbec.

 Jak jde dohromady umění a prevence kriminality?  I to má víceleté souvislosti. Na střední karlovarské škole nám milovaný profesor Šimonovský neustále opakoval, že si máme minimálně jedenkrát týdně dopřávat hluboký citový zážitek, který nám víceméně pravidelně zušlechtí všední život. Chlapče modrooký, říkal i holkám! A posílal nás na koncerty, do kina, do divadla, na výtvarné výstavy. Takže jsem si řekl, že atraktivitou akčních filmů nalákám diváky třeba i k odbornějším, byť též zábavným, rozpravám se specialisty, odborníky na všelijaké zločinnosti a nedobré závislosti. Což se dosud občas zadaří. A jako další lákadla se postupně nabalovaly koncerty všeho druhu hudby. Stejně jako výstavy výtvarných či fotografických kousků.

 Prý jste jediná evropská, ne-li světová přehlídka detektivních filmů, snímků s kriminálním motivem a s dalšími policejními obsahy. Platí to pořád?  Příliš takovou konkurenci v moderních informačních zdrojích nevyhledávám, rentiér pořád nemá čas. Kdysi existovala italská televizní soutěž dramatických děl s kriminální tématikou, po několika letech skončila. Ve Španělsku pořádali koncem minulého století pravidelné sešlosti Semana Negra s kreslenými vtipy, s povídkovou tvorbou na krimi téma. Někde v Německu či Rakousku snad dosud dělají literární festiválky se zaměřením na detektivku. S velkou, dlouhou historií existoval takzvaný AIEP, celosvětová společnost autorů detektivní a dobrodružné literatury. Dokonce jsem měl to štěstí v ní bezmála deset let působit, každoročně se s nimi scházet. Leč její života běh někdy po roce dva tisíce utichnul. O současné filmové soutěži, či alespoň přehlídce podobně laděné filmové tvorby někde v zahraničí, dosud opravdu nic nevím.

 V roce 2013 jste kromě záštity policejního prezidenta získali také osobní záštitu několikanásobné olympijské vítězky paní Věry Čáslavské. Naše, po ní pojmenovaná, hala hostí několik posledních let velký koncert Hudby Hradní stráže a Policie ČR. Jak spolupráce s paní Věrou vznikla?  Souhrou šťastných náhod, které mě, musím přiznat, dost často potrefují. V Chodově, kde třeba kdysi závodil Emil Zátopek, míval často výjezdní jednání Klub olympioniků, do čehož byl propojený starosta Pepa Hora. Po několika střeleckých soutěžích v Havlbrodě, vstoupily s Chodovem do Krimifestu, jaksi programově za sport, krajské přebory v závodech mladých atletů a vzápětí i hasičů. Na paní Věru jsem měl i Křižanovo doporučení. A hned na první naší schůzce, v klubu Dejvického divadla, pak při delší, a moc milé zajímavé, rozpravě o životě přeskočila jiskra. Hala v Černošicích se navíc zrovna, pomalu a jistě, rodila a slovo dalo slovo. S úsměvem jsme si na její speciální garanci nad sportovními programy při Krimifestu – navěky věků - plácli skoro okamžitě. Když je to pro dobrou věc! Byl jsem za ní i přímo v centru v Černošicích. Jenom ten její odchod přišel pak, nějak, moc brzy...

 V rámci festivalu se promítaly filmy jako Teroristka, Všichni dobří rodáci, ale i Sedm statečných nebo pro děti Saxana. Podle čeho filmy vybíráte?  Krimifest chce být pro všechny, to tady už zaznělo. Tudíž od samých začátků nabízel v dopoledních časech filmy pro školáky. Nebo jsme i odpoledne a v podvečer pouštěli pohádky dětem někde v salonku a rodiče zatím sledovali vedle na sále mordýrnu. V Černošicích zatím něco podobného nenastalo. Spolupráci se základkou bych ovšem moc rád, a to hodně, rozvinul. Jinak filmy vybírám, musím přiznat, podle vlastního, dá se asi použít slovo, potěšení. Vedle základního krimi prvku v daném díle pohlížím na jisté aktuálnosti. Takže třeba Teroristka: skvěle nakombinovaný, až i komediální, černý kus. Možná jen s malou obavou kolem návodnosti toho díla. Rodáci: veledílo a nedávno s výročím Listopadu aktuálně potřebná  připomínka toho, co tu ani ne tak dávno bylo, oficiální či ideologická kriminalita. Rád bych zahrál někdy brzy i Markétu Lazarovou: tuzemské, domácí arcidílo, v němž je ta nejdrsnější vzájemná krutost, zločinnost. Pravda, v hodně starých časech, přesto možná někdy skoro dnešní. Dobré kovbojky do Krimifestu, třeba jako naše Smrt v sedle, rozhodně, ba přímo definičně, patří. Ale jednovětá odpověď zní: Chtěl bych nabízet jenom, hlavně, dobré příběhy s přesahem. A hned si třeba vzpomenu na filmové vyprávění o mladém muži s drobnou retardací a střelbou ze vzduchovky...

 V historii jednotlivých Krimifestů se kolem naplňování programů objevovali zajímaví umělci, výrazné osobnosti. Z koho jste měl největší radost?  Dobrá otázka, mnohem těžší odpověď - v danou chvíli jsem většinou velebil všechny. Tedy hodně namátkou a s omluvou těm, na něž zrovna nevzpomenu: Paní Jiřina Bohdalová v Chodově slavila kulatiny, Karel Vágner k nám přivedl zpívající potomstvo, Zlata Adamovská byla k zulíbání, Rudolf Pelar, Laďa Kerndl neopakovatelní, Jan Smigmátor a další kolem speciální svingové detektivky jedineční, Pavel Dobeš, Jiří Dědeček, opakovaně Spirituál Kvintet, Lenka Filipová s dcerou, Pilgrim Pimples, Čechomor v chodovském kostele sv. Vavřince, CK Vokál v černošickém kostelíčku skvělý, kolem výstav Jan Saudek, Jiří Slíva, Jiří Šalamoun, rodina J.A. Pacáka, samé strhující, podnětné zážitky. Takříkajíc v zákulisí nebo daleko v předsálí například František Bublan s velkým pochopením pro akci, letmá setkání s paní Helenou Langšádlovou, naposledy nadějné mihnutí kolem Václava Bendy... Ostatně setkání a jednání s představiteli nejrůznějších firem, s významnými jednotlivci, bylo nepočítaně a všechny pro mě dosud mají váhu. Nejen prezidentskou. Jednou si to budu muset, bez rozhovoru, seč to jen půjde, zrekapitulovat.

 Jedním z největších lákadel a stálicí festivalu je bezesporu závěrečný koncert Hudby Hradní stráže, kdy se na něj můžeme těšit letos a co nabídne?  Protože Krimifest již několik let vydávám za celoroční akci, je přesnější mluvit o vystoupení Hudby Hradní stráže jako o každoročním programovém vrcholu, to pro upřesnění. Navíc v poslední době používám, i se značnou osobní hrdostí, celé pojmenování toho tělesa: Big band Hudby Hradní stráže a Policie ČR. Načež vlastní odpověď: Po koronavirové pauze tentokrát plánujeme vystoupení celosvětově uznávaných muzikantů na neděli 14. listopadu v Hale Věry Čáslavské od 18. hodiny. Po Stoletém, státním a Svobodném, třicetiletém koncertu bych rád letošní koncert pojmenoval jako Sousedský, rodinný, tedy jako obvykle více generační. Na pořadu určitě budou skvosty hudební tvorby řady žánrů, muzikálové hity, několik ukázek vyloženě filmové, detektivkově policejní, zásadně i komediálně míněné dramatické tvorby. Sestava solistů se přitom ladí až opravdu vposled, podle osobních povinností zpěváků, především Gabriely Urbánkové či Tomáše Savky. Více, doufám, nabídnou obvyklé plakáty.      

 Vstupné bude opět zdarma?  Přesně tak. Odpovídá to dříve vysloveným záměrům: za dostupných podmínek poskytovat silný umělecký zážitek co nejširšímu publiku.  Lidé ale mohou přispět dobrovolným vstupným Nadaci policistů a hasičů, která se stará o děti policistů a hasičů, kteří zemřeli při výkonu povolání a o těžce tělesně postižené bývalé policisty a hasiče, kteří utrpěli úraz při službě. Vedete si statistiku, jakou částku se už během festivalu podařilo vybrat?  Otázka peněz kolem Krimifestu, musím přiznat, kráčí po celou jeho existenci trochu, nebo spíš docela, mimo mě. Nejsem ekonom, počtář ani obchodník. Hlavní režie akce byla a je na bedrech nejbližších obecních úřadů. V Havlíčkově Brodě, který představoval řadu let skvělého, chcete-li ukázkového, pořadatele, jaksi došel dech. Něco podobného se odehrálo, zhruba po šesti letech v Chodově, vedení města, které nastoupilo po více násobném starostovi Horovi, má jiné priority. Pořadatelství pak super obětavě převzal též již mnohaletý starosta Míra Bouda z Březové u Sokolova, kde tělem a duší zaštiťuje program Krimifestu místní, jak mu láskyplně říkám, ministr kultury Michal Bedeč. Tam mají na koncert Velké Hudby, bude 3.listopadu, stanoveno vstupné s tím, že veškerý výnos, opakovaně, míří právě do té vámi uvedené Nadace. Tady u nás v Černošicích trochu vařívám ze vzduchu a vody. Ale spolupráce s městskou kulturou pro mě nemá chybu. Bez Pavla Blaženína bych tu nezvládl nejspíš nic. A ještě, když dovolíte, drobnost, poslední přiznání: díky Krimifestu jsem zažil i úřední jednání na krajské úrovni při pokusu zřídit oficiální, profi, tedy hodně kontrolovanou, kasičku pro jednotlivé, případné příspěvky na přípravu veškerých akcí Krimifestu. S mým výrazným označením, že vstupné je pro-dobro-volné. Zatím se to nepovedlo. Věřím ale, že nějakou poklidnou, uvážlivou cestu k pokrývání nákladů na rozvíjející se Krimifest společně najdeme. A že to bude i cesta ke statistice o finančních částkách nejen pro Nadaci policistů a hasičů. Ostatně Černošice, pobývám tu od roku 1978, se mi zamlouvají - i jako pojmenování, obzvláště pak v angličtině, coby centrum a vzor snahy o předcházení zločinnosti šířený z centra Evropy - stále víc a výhledově nadějněji!

J.K.

[maxlearnsczech]

Reading: Notice the words that are repeated and how they change with certain prepositions (declinations)

Read the text and write down all the words you don't understand. 

Jmenuji se Max a mám 24 let. Jsem z Uppsaly, což je město ve Švédsku. Moje přítelkyně je ze Slovenska, což je země ve Střední Evropě, vedle Česka. Hlavní město Slovenska je Bratislava. Česko i Slovensko jsou země ve Střední Evropě. Polsko a Maďarsko také.

Spolu s mou přítelkyní žijeme v Praze, Praha je hlavní město Česka. Máme byt na Žižkově. Žižkov je část Prahy. Praha je krásné město, má mnoho parků a mnoho lidí zde má psy. Miluji psy, hlavně Samba, což je můj pes, který bývá v Rakousku. V rakouském Oblarne žije moje babička, můj otec a Sambo.

Mimi má psa Viktora. Sambo a Viktor jsou oba kříženci. Viktor je kříženec Jacka Russella a Sambo je kříženec anatolského psa. To je plemeno psa z Turecka - turecké plemeno. A ještě mám jednoho psa, je to fenka a jmenuje se Sydney. Je moc stará, má 16 let. Její jméno je stejné jako hlavní město Austrálie.

Praha je úžasné město pro život - je zde mnoho kultury, super míst a levné pivo. Lokál je můj oblíbený podnik, ale i Dva kohouti. Rád chodím pěšky, ale někdy používám i tramvaj a metro. Doprava v Praze je skvělá.

[naeana]

2017

v lednu jsem si začala psát myšlenky a události do malýho notýsku a netušila jsem. netušila jsem absolutně nic. že tenhle rok bude nejlepším rokem mýho života. napsala jsem si 2.1. poselství:

“asi nikdy nebudu dobrá v pravidelný činnosti, ale měla bych chyby, které mě na sobě samé štvou vylepšovat a napravovat. - měla bych chodit spát dřív- jíst pravidelně- mít ráda lidi, které mám ráda ještě víc- nepsat myšlenky místo učení na němčinu- přestat se bát stereotypu- víc se smát- víc dělat věci, kterých se bojím- víc žít.”

silvestr byl divnej a až příliš opilej. bojovala jsem s pololetím ve škole, s matematikou a sama se sebou. nebyla jsem spokojená sama se sebou a nějak celkově na mě zima měla špatnej vliv. vyjeli jsme na víkend s mamčou, ségrou a jejím bývalým přítelem na hory. na konci měsíce mi napsal jeden kluk ze třeťáku.

únor odstartoval dovolenou v rakousku, kde jsem působila závislá na telefonu a nerada jsem jedla. rakousko a eliška. všechno bylo fajn. lyžování, bazén a třeťák z gymplu pořád psal. po příjezdu jsme s třeťákem byli v kavárně, kde pálil jednu cigaretu za druhou a já mu vyprávěla, jak nám v prosinci vyhořel obývák. sranda. opíjeli jsme se oba dva každej víkend někde jinde. období plesů. uprostřed měsíce jsem ublížila mýmu nejlepšímu kamarádovi a skvělýmu člověku. měla jsem strach, že už se mnou nepromluví nikdy. zanevřela jsem na city. moje spolužačky se mě snažily varovat před tím Matějem Kolakem a převyprávěly mi jeho minulost. ten (třeťák) Matěj Kolak mi posílal covery a svěřoval se mi se svými sny být jednou zpěvákem. zmatenost.

uteklo to a bylo jaro a březen, takže jsem radostně vytáhla tenisky a jeanovou bundu. moje třída jela na lyžák a já se tak sblížila s Valdou a Dančou, který se mnou zůstaly ve škole. dostávaly se ke mě drby ze všech stran a já nevědela čemu mám věřit. všude faleš. navštěvovali jsme dědu po úrazu hlavy a bolelo to, protože se vlivem toho hodně změnil. zamilovávala jsem se. školní ples. Matěje vzali do labelu Madbaker. depky. na konci měsíce mě Matěj pozval s jeho kamarády na vodní dýmku a já konečně někam začala patřit. alespoň pocitově. překonala se a udělala něco, čeho jsem se bála. nevěřila jsem, že takový lidi se baví zrovna se mnou, a že je mám šanci poznat. pusa. držení za ruku. krásno.

duben. drželi jsme se s Matejem navzájem nad vodou. vydal první cover s videoklipem na youtube. pomáhali jsme si a potřebovali jsme se. nakopala jsem zadek matematice a našemu příšernýmu matematikáři taky. pomalu jsem padala do představy, že se máme fakt rádi. kačka se mi svěřovala s depkama a já se snažila pomoct. na čarodějnice jsem se podruhý opravdu hodně opila. 

květen byl přelomovej. třetí den, co jsem se s Matějem neviděla byl vždycky kritickej. hlavně pro něj. fyzickej typ. divno. poprvý jsem se opila v praze a poprvý s matejem. první zkušennosti s nikotinem a první 2 a půl hodinovej blackout z opilosti. koncert Seafret. uvědomení. ztráta mobilu i lítačky. přespání u Matěje. složito a zmateno. týden na to poslední chladný chycení za ruku a ukončení komunikace se třeťákem. volnost. bolest. rozhádání s kačkou.

v červnu bylo tmavo. posráno. bylo mi dost na nic. třídní výlet do Vídně a něco zase bylo trochu fajn. ztratila jsem vkus na hudbu a úplně ho změnila, začala jsem skládat playlisty a hodně se v tom nacházela, rozjížděla jsem svůj soukromej instagram a bavilo mě všechno fotit a dokumentovat. sbližovala jsem se s nejlepším kamarádem a dost mi pomohl a to o tom možná ani neví. ahoj Kubo. začala jsem se víc bavit s Valčou. zahradní slavnost. poslední den prváku a vítězoslavnej vínem opilej úsměv na Mateje. Valdou a víno. vypovídala jsem se. 

v červenci jsem začala pracovat na stánku s limonádou a neskutečně mě to bavilo a napňovalo. jela jsem s kačkou a pěti lahvema alkoholu do chorvatska a bylo to skvělý. ke konci měsíce jsme sebraly naše kamarádky a odjely jsme na tři dny na Lipno a já začala dělat spontánní píčoviny. ublížila jsem a poučila se. no ikdyž

prehouplo se to zase jako nic a přišel srpen. třetího srpna jsem se viděla s jedním klukem z instagramu a dopadlo to opitím, kebabem a přespáním na divoký šárce v Praze taky spolu s mojí nejlepší kamarádkou Kačkou. spontánní, nezodpovědný, naprosto skvělý a neuvěřitelný. ten kluk se jmenuje Adam. Adam Kraus a ten po 24 hodinové známosti přespal u mě doma a ráno se mnou i Kačkou odstopoval do jeho města. Tábor. opili jsme se, seznámili s tamními a skočili ve dvě ráno do nádrže. přežili na indických plackách a dělali píčoviny. mamka byla v Řecku. taky měla novýho přítele. chodila jsem dál do práce a naplňovalo mě to. odjela jsem na pár dní k babičce a viděla kamarádky z dětství. “nechceš jet do švýcarska? cestu ti zaplatím.” “tak jo” poznala jsem můj vzor pro život a skvělou ženskou v jednom. Bettinu. prožila jsem jeden z nejkrásnějších a nejponaučnějších výletů v životě. spontánnost. Sára. víno. Bern. příroda. give back. potom zase práce. druhej výlet do Tábora, tentokrát bez Kradama. největší blackout v mým životě. poznala jsem další skvělý lidi, včetně Jena, kterýho jsem ten den viděla poprvý a ten den s ním přespala v jedný posteli (a taky Kačkou). ráno jsme jeli na indickou placku a všechno bylo dobrý. léto. práce. “nechceš přijet? mám volnej barák a jegra:)” takjo eliško. nasedla jsem do vlaku a jela. další skvělý lidi. zamilování do opilých rán. přišly mi věci na tetování. splnění snu. přijel Kradam a Kačka. tetovali jsme, jedli špagety a dýňovou polívku. napsal mi opilej Matěj.

září začlo vzpomínkou na léto. opití se starým známým a jeho kamarády. legendární. facka v podobě nástupu školního roku a vídání Matěje. Valinka jako největší záchrana všeho. praskly všechny moje dosavadní a první lži před mamčou. napsala jsem jí dopis, kde jsem všechno přiznala a detailně popsala. dostala jsem zaracha a byl mi zabaven mobilní telefon. přátelská krize s Kačkou. nicmoc. hodně kafe a hodně smutku. výlet na Moravu jako udobření s Kačkou. po konfrontaci s moravským vínem poblila co se dalo. září se zakončilo sblížením s Valčou a školní akci na náplavce. seznámení s naším novým spolužákem. vína, jointy, cigarety, jegr, lambrusco. opilý náznaky ničeho. zamilování do noční prahy. přespala jsem u Valči. opilý ráno a po dlouhý době zase krásno. 

říjen a zmatenost z toho co po mě kdo chce. přemýšlení nad vším až moc, ale můj nejoblíbenější měsíc z celýho roku. osmnáctý narozeniny Kradama a zase píčoviny, doplatíš andulo. doplatíš. doplatila jsem. zklamání sama ze sebe. Kradam za mnou přijel a šli jsme na výstavu do Doxu. přestala jsem pít. a po zkušennosti se staráním o ostatní wasted kamarády jsem zase začala. jsem to ale k hovnu, co? ale ne dobrý. do Prahy přijel ke konci měsíce i Jen a mě tyhle občasný návštěvy vzpomínek z léta udržovaly přivázanou pomyslnou sňůrkou k srpnu a červenci. seděli jsme a povídali si na letný. 

listopad a škola mi připoměla, že opravdu léto není ani obrovskou náhodou. šňůrku přetrhla čtvrtletka z matiky a první krabička cigaret. potetovala jsem Matěje. oslava mých narozenin. vytetovala jsem si sedmnáctku. umřel Lil Peep. výlet do Vídně. nalezená láska pro umění. zklamanost a smutek z faleše a změn. potetovala jsem Matěje ještě jednou. 

a prosinec. kačka se zakoukala, já zůstala bez citů, lidi mě zklamali. ale co. kafe zachraňuje životy a lidi jsou jenom lidi. a já jsem jiná. a všichni se mění. a se všema kamarád být nemůžeš. ikdyž chceš. bohužel (bohudík). poprvý jsem potetovala někoho, koho jsem neznala. oddálila se od rodiny. Vánoce, aneb svátek přehlídky faleše a konec. 

uf

[dubecvit]

Hardcore Patkhor

O naší Expedici na Pik Patkhor jsem už sice psal, ale zatím nic uceleného, a rozhodně ne v rozsahu, který si to zaslouží. Považuji totiž za svou povinnost, seznámit vás s naším oblíbeným řidičem Numonem, jehož hlášky typu „gorizontalno, vertikalno, sexualno“ (význam mi bohužel unikl), nás provázely po celý zbytek výpravy. Dále pak s rodinou Chucka Norise, u které jsme strávili noc před cestou do BC, s naším oslíkem a jeho dvěma opatrovníky a spoustou dalších barevných figur, prožitků a myšlenek. Chtěl bych tak lépe zaznamenat průběh celé expedice, nejen z pohledu gastronomie ve výšce 6000 m.n.m. jako doposud, ale také z pohledu pasažéra na proslulé Pamír highway, z pohledu dvou nezkušených logistiků, kteří museli čelit nečekaným překážkám při cestě do base campu, a taky očima nováčka ve světě velehor, kterým bezpochyby jsem. Věřím, že tu a tam ve vzácných momentech, kdy slovo potká slovo v tom správném pořadí, by to někdo mohl shledat i zajímavým čtením. Nuže, pohodlně se usaďte a nechte se ukolébat nepravidelným kodrcáním offroadu s vymlácenými tlumiči po nejdůležitější pamírské dopravní tepně, či naopak pravidelným údery cepínu a lapáním po dechu ve výšce 6000 m.n.m..

Začnu pro jistotu úplně od začátku. V srpnu roku 2019 jsme se společně s Tomášem Cimrem vydali poprvé vstříc ultimátnímu dobrodružství, bláznovství a zbytečnému riskování života, které rádi schováváme pod drsným slovem Expedice. V našem hledáčku se ocitla osamělá šestitisícovka kdesi v Pamíru. Nejvyšší vrchol Rušanského hřbetu, takřka neprobádaný kout země, o kterém neví ani vševědoucí strýček Google moc užitečného, kromě nadmořské výšky 6083 m a drsného názvu Pik Patkhor. Vše, co měly naše mysli lačnící po jakýchkoli informacích k dispozici, tak byly černobílé fotografie prvovýstupců z roku 1947 a slovní popis výstupu, ze kterého si dovolím ocitovat tento krátký odstavec. Ze zápisků legendy sovětského horolezectví, samotného Abalakova.

„Vedoucí expedice se rozhodli vyrazit na vrchol podél západního hřebene. I přes strmé a ostré skalní vrcholy představoval nejspolehlivější cestu k vrcholu. Vysoká nadmořská výška, rozpadající se skalnaté svahy a ostré hřebeny neumožňovaly často urazit za den více než 500 m. Za čtyři dny, během kterých překonali obrovské potíže, vylezli na vrchol Patkhoru…“

Kromě těchto prastarých pokladů, vyčmuchal strýček G v digitální džungli také článek a nádherné provokativní fotografie této dominanty z výpravy dvou Američanů v roce 2017. Jejich šlépěje, či snad díry v ledu od maček, však vedly do severní stěny, tudíž přistupovali k hoře z úplně opačné strany. Užitečné tak pro nás byly jen dva snímky západního hřebene, kterým byl veden prvovýstup, a ke kterému jsme upínali všechny naše naděje. „To bude dávačka“, opakoval jsem si v duchu, když jsem očima zas a znova skenoval fotku a zoomoval skoro až na jednotlivé pixely ve snaze najít si bezpečnou cestu a zjistit, jaká je kvalita skály. Vypadalo to hratelně, ale každý další pohled na ni vyslal můj myokard do sprinterské rovinky a nemilosrdně přiškrtil útroby.

Poslední zdroj informací byly samozřejmě satelitní snímky, které nám dodávaly hodně sebevědomí. Při pohledu shora a nízké kvalitě fotografie se totiž spousta nepříjemných detailů schová. Téměř vertikální 2 kilometry sněhu, ledu a skály vypadají z orbity přeci jen trochu jinak, než když se tyčí přímo nad vámi. Z vesmíru hledíte očima bohů, a ne malého ustrašeného mravenečka, kterým v porovnání s ohromující velikostí hor, jste. Podstatný detail. Navíc úžasný 3D model strýčka G vám sice vymodeluje i sklon svahu, který však zprůměruje a o konkrétních problematických místech, vám toho moc neřekne. Nicméně je to alespoň výborný motivátor. Máte totiž pocit, že to bude procházka, asi jako normálkou na Glockner v Rakousku, akorát bez natažených řetězů a prošlapané stopy. Kdyby nám dopředu někdo dal všechny detaily, ukázal sněhové a kamenné laviny, které se prohánějí po jeho strmých ledových svazích, užili bychom si asi mnohem více nervózních bezesných nocí plných pochyb a nejistoty. Jít do neznáma je hodně riskantní, ale v něčem také osvobozující. Nevidíte jasně konkrétní hrozby a představujete si to logicky bez nich. Musíte však věřit ve své schopnosti a v to, co se chystáte udělat.

Taková byla tedy naše výchozí pozice. Pramálo informací, hodně velká očekávání, chuť nasytit ego, něco si dokázat a konečně zažít svou první expedici. Následovalo pár měsíců plánování, několik přípravných výjezdů do Alp a pak odlet do Asie. Expedice umí být i poměrně nákladná záležitost a v tomto směru nám hodně ulehčili sponzoři a především Expedition club, naše milovaná komunita, kterou jsme pomáhali formovat, a která taky zásadním způsobem formovala nás. Toho času nás taky oba živila, šatila a polykala téměř všechen čas. Před začátkem Expedice jsme tak oba odjeli na své výpravy v post-sovětském regionu centrální Asie. Já jsem vedl prima partu odvážlivců na čtyřtisícovky v Kazachstánu a Tomáš dokonce na 2 pětitisícovky ve Fanských horách. To nám jednak snížilo náklady na dopravu, a taky poskytlo příležitost aklimatizovat se. Někomu více a někomu méně. Bohužel jsem si vytáhl Černého Petra já a aklimatizoval jsem se tak leda na výstup do BC ve výšce 4000 m.n.m.. Ideální například na již zmíněný Grossglockner.

Budu se dál věnovat hlavně třem stěžejním částem celé Expedice. Cestě po Pamír highway až do vesnice Patkhur, řešení logistiky do BC a samotnému výstupu a návratu. Převinu tedy pásku vyprávění až do Dushanbe, kde jsem se potkal s Tomem, a kde jsme symbolickým přípitkem z lahváče Baltiky zahájili celý podnik.

„Ou jeeee, Rock’n’roll! Tohle bude jízda, na kterou nikdy nezapomeneme.“

A taky že byla…

[acspartapr]

Bad Häring, den druhý: Realizák

Máme za sebou první kompletní den v Rakousku a já pořád zjišťuju, jaké to vlastně je spolupracovat s tímhle realizačním týmem. A je to velká změna.

Člověk by řekl, že po Zdeňku Ščasném a Petru Radovi (a teď pozor – já proti nim neřeknu křivého slova, naši spolupráci budu vzpomínat jen v dobrém), už mě nic nezaskočí – ale zase si připadám, jako když jsem do Sparty kdysi přišel a začal zjišťovat, jak vůbec fotbalový tým funguje zevnitř. Mimo dvou výše zmíněných jsem zažil Jozefa Chovance, Martina Haška, Jaroslava Hřebíka, Davida Holoubka nebo Víťu Lavičku, tohle je ale vážně něco jiného.

Obecně - myslím, že o zahraničního kouče už si to říkalo delší dobu. Těžko se donekonečna motat v českém prostředí s omezenými trenérskými zdroji a doufat, že to tentokrát vyjde.

Stramaccioniho tým je plný zkušených profesionálů. Když jsem si třeba poprvé projel kariéru Roberta Muzziho, zíral jsem, s kým že to vlastně budeme spolupracovat. Přesto jsou ale členové realizáku sympatičtí, už jen tím, jak se snaží používat české výrazy nejen na hřišti, ale i v jídelně, nebo když se potkáme na chodbě.

A co se změnilo? Tréninky jsou na první pohled odlišné – zda náročnější, nebo zábavnější, to ať posoudí sami hráči. Zajímavou změnou je ale třeba posunutí odpoledních tréninků na pozdější hodinu (v pátek jsme začínali až v šest hodin) – což je prekérka hlavně pro nás, co na odpoledním/večerním tréninku fotí a točí, přičemž obsah chtějí ještě před půlnocí vydat.

Nicméně se zdá, že i česko-italská (respektive česko-chorvatská, popř. česko-řecká) spolupráce v realizačním týmu funguje dobře. Ať už v rámci kondiční přípravy, tréninku brankářů, nebo organizace celého soustředění. A z mého osobního pohledu se zdá, že i hráči změnu přijali pozitivně.

Zjednodušeně, mám z toho dobrý pocit – a moc se těším na novou sezonu. A neberte to jako PR kecy. Já jsem totiž taky pořád fanoušek. Odmalička.

[lembastour]

TA ! OLOMOUC

Olomouc a její okolí je kraj, který moc neznám, proto jsem neváhala a vydala se sJosefinou na její narozeninový pobyt do metropole Moravy. Brno hned za rohem, já vím!

Byla jsem moc nadšená, když jsem zjistila, že do těchto koutů republiky již nejezdí dostavník ani vlak osm hodin. Jako rodák z Českých Budějovic se zbytkem rodiny na Vysočině mám k výlukám, přesedáním a mezikrajským spojům specifický nerudný vztah ... Proto jsem si snově užívala jízdu nádherným moderním vlakem, který nikde nezastavoval.  V Olomouci jsme se ocitly za cca dvě hodiny!

 Ubytované jsme byly v hotelu Theresian, který tedy jednoduše doporučuji všemi deseti. Na jeho střeše je dokonalé wellness, kde si můžete dopřát několik druhů saun, vířivku i terasu, kde pak chladíte svoje rozpálené vysaunované tělo a můžete si prohlížet dominanty Olomouce. Musíte jen chápat, že pokud jedete do Olomouce na víkend, možná se stane, že ve spa s vámi budou i lidé, kteří sem jezdí z okolí. Inu, sdílely jsme vířivku s muži nad padesát, kteří vedli řeči o životě “až moc nahlas” a následně se věnovali rozboru mých plavek (rozumějte, měly prostě šňůrku). To jen takové malé mínus, ale zase - pevný pohled pevné ženy vyžene z horké vody i toho nejzarytějšího hrocha z Moravy. 

Do úplného centra města je to z hotelu pět minut. Chyták s horním a dolním náměstím zjistíte brzo (já vám to ale vysvětlovat nebudu, protože jsem to nepochopila) a pokud počkáte na celou, užijete si tamní krásný orloj. Kohoutek zakokrhá a vám v břiše zakručí. Ničeho se nebojte, v Olomouci je mnoho krásných podniků, kam si zajít na kávu, svačinu nebo oběd. Ne nadarno se Olomouci říká malá Vídeň. My milovníci rakouské metropole, můžeme ocenit jistý povědomý klid, jenž se line z bister anebo z čajovny, kde se na schodech poblíž kláštera kouří šíša. Proto, kdybych mohla studovat znovu vysokou školu, bude to ta Palackého!

Komplex univerzity je velmi působivý a rozhodně stojí za to si sem zajet na nějakou otevřenou přednášku nebo na festival vědeckých filmu AFO, který se koná na jaře. Či na cokoliv. Klid a mír, majestátnost, to vévodí prostoru. 

Samozřejmě krásnou výhodou je blízkost parku a městských hradeb, kde se můžete dobře projít do botanické zahrady a zároveň se na hradbách občerstvit například v podniku Konkvit. 

Centrum hipsta životního stylu i kultury Olomouce. Kdo tam nejedl, nepil a nemluvil o kultuře, jako by nebyl. My si daly polévku, domácí limonádu, kávu a já růžové víno. Plácla jsem něco i o kultuře. 

Krásný interiér, kde ale musíte bojovat o porce jídla. Tamní kuchyně neplýtvá a tak má omezený počet porcí, tudíž, pokud chcete na nedělní brunch, musíte paradoxně přijít včas... a třeba i s rezervací. Já si strašně moc pochutnala na jejich banánovém chlebíčku s pomerančem. 

Josefina byla tak uchvácená místem, že si při placení objednala i lístky na tramvaj, čemuž se nepřestanu nikdy smát. Avšak přičítám to jejímu rozjitřenému stavu, protože jsme za sebou měly návštěvu olomouckého dómu, katedrály Svatého Václava. 

Je to opravdický Dóm. Člověk je na to zvyklý v Rakousku a tak pro mě byl interiér i exteriér opravdovým překvapením. Moc si cením tohoto pohledu z kolejí, připadala jsem si maximálně jako ve městě, které má váhu. V okolí katedrály je krásné místo na rozjímání a také je to sídlo arcidiecéze. 

Místo je to duchovně významné hlavně proto, že ho navštívil Jan Pavel II. a také Matka Tereza. Asi věděli proč. 

Po kolejích dál dojdete do pravoslavného kostela Sv. Goradza. K jeho dveřím procházíte bývalou židovskou čtvrtí a její obyvatele vám připomínají stolpersteine - depresivní destičky na zemi, na nichž stojí jména těch, kteří byli ze svých domovů odvedeni buď do Terezína nebo Osvětimi. Vždy se zastavíte u prahu domu, odkud byli lidé odvedeni. Je to silné a ještě chvíli jsem nemohla z hlavy vymazat ulici, která se blyštila zlatými mementy války. 

Když zvládnete smutek těchto ulic a přejdete přes řeku Moravu, ocitáte v tak trošku jiné Olomouci. Pravoslavný kostel, který má zajímavého autora (o jehož osudu se dočtete zde) vzdoruje přestavbě okolí a momentálně se nachází uprostřed staveniště. Zástavba ho takřka uzurpuje a řadovky s činžáky mu skoro olizují střechu. Rozhodně nemá tolik pozornosti jako katedrála, ale stojí za to! Už jen když si přečtete příběh člověka, který za něj tak bojoval. 

Cesta k němu není zrovna snadná, ale když to dokážete, uvidíte nejenom tento unikát, ale také evangelický kostel, který je hned naproti přes řeku. Asi vám to nezní moc napínavě, ale celá ta cesta židovskou čvrtí až na konec k pravoslaví v katolické Olomouci není zlá... Víc k tomu neřeknu, mám jenom BcA. 

Poklusem klus nebo tramvají se můžete znovu přiblížit k oběma náměstím a stvrdit procházku třeba v tradiční restauraci na náměstí (jednom nebo tom druhém, já prostě NEVÍM). My tam bohužel nešly, protože nás čekala sauna a pořádná husa by nám asi nesedla (mně jo, ale dělala jsem před Josefinou, že VŮBEC... jasně, dáme si jen salát...pfff...). Ale hodlám se do Olomouce vydat znovu a SEM JDU!

Cestou na vlak jsem se ještě kochala různými detaily města, kterých má Olomouc stovky a tisíce. Nechtělo se mi odsud a ještě více mě to táhlo do nedalekých hor, ze kterých fičel vítr a přinášel zimu. Kralický Sněžník už vysílal vibrace. Nicméně, já bych se moc ráda zajela podíval do Litovelského Pomoraví, věřím, že mě ten název nezaujal jen tak pro nic za nic. 

Tajemství Olomouce a jejího okolí jsem se přiblížila jen trošku, ale hodlám náš vztah prohlubovat. Myslím si, že se vydám na nějakou z mnoha kulturních akcí tohoto skvělého města a těším se, že zase okryji nebo objevím zákoutí, kámen, bistro nebo se dozvím něco dalšího o české historii. Rozhodně při další návštěvě navštívím místní muzea - Umění a Vlastivědné.  Úplně jsem minula galerie a věřím, že objevím i nějaké to knihkupectví. Doporučuji Olomouc na výlet během celého roku. Potkáme se tam. Lembasit se tu dá skvěle. 

[autoring]

Při letních cestách do zahraničí byste kromě jiných věcí měli být obezřetní i při používání palubních kamer. Podívejte se, jaká pravidla pro ně v různých zemích platí.

Velmi rozličná – a často nejednoznačná – pravidla ohledně tohoto prvku výbavy v jednotlivých státech Evropy dokážou pěkně zamotat hlavu. Víte, kde kameru bez okolků smíte používat, kde si dávat pozor na to, co děláte se záznamem, a kde ji nesmíte v autě používat či dokonce ani vlastnit? Rozhlédněte se po Evropě i po světě, abyste zjistili, jaká pravidla kde aktuálně platí.

Německo

Chtěli byste se pochlubit videem z rychlé jízdy po německé dálnici bez rychlostního limitu? Tak pozor na to, že na obrazu nesmí být rozpoznatelný ani jeden obličej či registrační značka auta.

Francie

Kromě toho, že podobně jako jinde nesmí kamera bránit řidiči ve výhledu, platí i ve Francii pravidlo o soukromých a důkazních účelech natáčení. Specifikem je, že jako důkaz záznam smíte předat pouze policii.

Rakousko

Rakušané jsou jedním z příkladů, kde pravidla nehovoří jednoznačně. Není to tak dávno, kdy jste v Rakousku mohli vyfasovat pokutu jen za pouhou přítomnost i nezapnuté kamery ve voze. A dnes? Všechny pevně instalované kamery snímající veřejný prostor je nutné oznámit úřadům a zaregistrovat. Tamní automotoklub ÖAMTC však tvrdí, že palubních kamer se to netýká. Natáčet tedy můžete. Ale nesmíte nic zveřejnit! Jakýkoliv záznam, kde lze rozpoznat osoby nebo vozidla (podle registrační značky) je nelegální a za jeho zveřejnění je možné dostat pokutu ve výši až deset tisíc eur. Takže raději opatrně.

Švýcarsko

I tady je to pěkně zapeklité. Používání kamery zakázáno není. Je tu ale několik podmínek. Zaprvé: musíte mít zákonný důvod, nelze pořizovat záznam jen tak pro nic za nic, nebo jako dokument z cest. Zadruhé: všichni na videu o tom, že je nahráváte, musí vědět, což je nereálné. Zatřetí: pravidlo proporcionality – smíte natáčet pouze důležité události, nikoliv však desítky či stovky kilometrů běžné jízdy (a tedy i stovky automobilů a lidí). Kameru byste tak měli zapnout až několik sekund před nehodou nebo jiným incidentem. Rada? Nechejte ji raději doma.

Slovensko

Pro osobní – a co je důležité, i důkazní – účely natáčet smíte. Pokud byste se rozhodli záznam zveřejnit, musíte ctít soukromí a na obrazu nesmí být jednání lidí a jejich chování na veřejnosti. Policisté při případné kontrole mohou také zkoumat, zda kamera nepřekáží v zorném poli řidiče.

Řecko

Tak trochu šedá zóna. Pro osobní potřebu jsou kamery legální, zveřejňování záznamu a jeho použití pro pojišťovací účely je však nezákonné. Záznam lze použít pouze jako důkaz při obvinění z trestných činů.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Maďarsko

Maďaři to mají nastaveno poměrně zvláštně. Kameru je povoleno používat pro osobní účely, které ale nikde nejsou přesně uvedeny. Navíc je nutné mít záznam v malém rozlišení a nízké frekvenci snímků za sekundu a je třeba zajistit, že jej nezneužije nikdo další a že bude po pěti pracovních dnech smazán. Naše doporučení: než na hranicích laborovat s nastavením kamery a myslet na mazání, je lepší ji sundat.

Belgie

Záznam je určen výhradně pro soukromé účely a zveřejnění je zakázáno. Nahrávku lze použít jako důkaz, je ale nutné to nejdřív oznámit všem dotčeným stranám.

7 důvodů proč používat v autě kameru

Portugalsko

Nejtvrdší přístup: kameru totiž nesmíte ani vlastnit! Popotahování se tak můžete dočkat, i kdyby ji policie našla v autě, na sedadle, v přihrádce nebo v kufru. Jak to má řidič udělat, když jediná silniční cesta do země vede přes Španělsko, kde je používání kamer bezproblémové, úředníci nevysvětlují.

Lucembursko

Pokud budete touto zemičkou projíždět, kameru na hranicích schovejte. Smíte ji totiž vlastnit, nikoli však používat.

Polsko

Tady se kamery zatím jako téma úřadů neobjevují a informace jsou kusé. Natáčet můžete, zveřejnění záznamu ale musí ctít zákon o ochraně osobních údajů a soukromí. Nesmí tedy být možné určit osoby a registrační značky aut.

Ukrajina

Asi jste na internetu viděli videa, jak člověk skočil na kapotu auta třeba u přechodu, promáčkl ji, rozbil čelní sklo, případně i sobě hlavu. Jasný pojistný podvod a právě na Ukrajině celkem častý. Kamera se tak vyloženě hodí a záznam může sloužit jako velice vítaný důkaz. Opět také platí, že by se neměly zveřejňovat registrační značky a obličeje.

Země bez omezení

Říkáte si, že ve výčtu chybí Rusko? Je to tím, že patří do seznamu států, které na používání kamer žádná zvláštní pravidla a omezení neuplatňují. A to jde přitom o zemi, která podle mnohých názorů palubním kamerám dala smysl a zapříčinila jejich masovější používání. Vždyť, kdo by aspoň občas na Facebooku a YouTube nenarazil na záznamy více či méně bizarních a neuvěřitelných situací, ke kterým na ruských silnicích dochází.

Mezi další země, kde můžete palubní kameru používat volně a bez potíží – samozřejmě pokud ji jako všude jinde neumístíte do zorného pole řidiče a při případném zveřejnění rozmažete všechny obličeje a registrační značky, patří Albánie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Gruzie, Chorvatsko, Itálie, Irsko, Island, Litva, Lotyšsko, Makedonie, Malta, Moldavsko, Nizozemsko, Norsko, Rumunsko, Slovinsko, Srbsko, Španělsko, Švédsko, Turecko a Velká Británie.

if (sssp.displaySeznamAds()) { } else { var script = document.createElement("script"); script.setAttribute("src", "//pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js"); script.setAttribute("async", "async"); document.querySelector("body").appendChild(script); } (adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Jak jsou na tom jinde ve světě?

Asie – největší potenciál pro růst počtu kamer. V Číně jejich obliba za poslední roky roste dvacetiprocentním tempem. A poroste dál, protože země brzy předhoní USA coby největší světový automobilový trh. Počty kamer rostou s neustále se zvyšujícími počty aut také v Jižní Koreji. A rovněž v jihovýchodní Asii – například v Indonésii, Malajsii nebo Singapuru, kde se potýkají s bezpečností na silnicích a pojišťovacími podvody. Japonsko se trochu vymyká, protože kamery se tam používají především ve služebních autech, taxících či policejních vozech ke sledování řidičů a zvyšování jejich efektivity.

Severní Amerika – v Kanadě i Spojených státech pravidla velice často určují jednotlivé státy. V Kanadě je používání kamer plně legální, protože drtivá většina silnic se považuje za veřejný prostor, takže nahrávání za účelem vlastní ochrany pro případ nehody nic nebrání. Videonahrávky veřejných míst a akcí v USA kryje první dodatek ústavy, natáčení soukromých akcí pak upravují jednotlivé státy. Sporné je to ovšem s nahráváním zvuku, které už tak jednoznačně povolené není. A zatímco v Evropě jsou bodem sváru především záležitosti kolem ochrany soukromí, Spojené státy lpí hlavně na umístění kamer mimo výhled řidiče. Státy jako Kalifornie nebo Colorado připevnění na čelním skle povolují, Texas či New York nařizují, že na okně nesmí být připevněno „cokoli neprůhledného“. Neznamená to, že kamery tam jsou nezákonné, jen je nutné dobře rozmyslet, kam je umístit.

Austrálie – kamery jsou legální ve všech státech a záznamy z nich oceňované pojišťovnami a policií.

Údaje platí k 1. 7. 2020.

Příspěvek Používáte palubní kameru za čelním sklem? Pozor na to, jsou země, kde je to zakázané pochází z auto-mania.cz

[cysnews]

Knižní novinka Výpravy pro starší a pokročilé novináře a publicisty Jiřího Peňáse je cestopisem, jaký jste nejspíš ještě nečetli: i místa zdánlivě obyčejná a pro běžné turisty možná málo přitažlivá přibližuje autor se zápalem, erudicí a vtipem, který byste v tomto žánru nečekali. Poutavé čtení s hrabalovským názvem nabízí výjimečně zábavné putování po krajině, historii, architektuře, umění i po osobních zálibách a zážitcích originálního autora. Knihu vydává nakladatelství Echo Media.

Bedekrů, průvodců a různých „toulek“ jsou plné regály knihkupectví, ale tohle je něco jiného. Podobně jako v proslulých cestopisech Karla Čapka, ani ve Výpravách pro starší a pokročilé Jiřího Peňáse nejde o exotiku, adrenalin ani zjevnou krásu či slávu jednotlivých míst. Mnohem větší čtenářský zážitek tu nabízí autorova nakažlivá touha poznávat blízké i vzdálenější kraje a mravy, umění poutavě předvést nalezená fakta i ochota dělat si z prožitých příhod, a hlavně sám ze sebe, osvěžující legraci. A také jeho vybroušená schopnost o tom všem duchaplně psát.

„Nejsem žádný dobrodruh, a tak mi stačí většinou Střední Evropa, kde, jak říkal Hrabal, když chcete, tak je Kilimandžáro i v Kersku,“ uvádí Jiří Peňás, jehož zápisky zachycují různé destinace v Čechách a na Moravě, ale také v Maďarsku, Sasku, Bavorsku, Rakousku, Polsku a v knize i nejexotičtější Sicílii. Zápisky „muže středního věku“ zahrnují 58 míst v 58. kapitolách. Ty Jiří Peňás, držitel několika novinářských cen, navštívil v posledních dvou letech, aby o nich každý týden napsal do časopisu Týdeník Echo.

Jiří Peňás s knihou Výpravy pro starší a pokročilé foto Echo Media repro zdarma

V knize se tak sejdou sušení kapucíni v Brně, uvězněná hraběnka Kozlová na saském hradě, plavba po rakouském jezeře plném pijavic, výpravy do sudetských Zubrnic, vzpomínky na jednu brigádu v Boru u Tachova, loketské elegie, jazyk olizující hvězdy v kostele na Zelené hoře, kejklíři a andělé v Lublinu v polské Haliči, světelný meč v Syrakusách a další „perličky na dně“. Jiří Peňás je pro čtenářky a čtenáře systematicky objevuje už od roku 2008, kdy napsal na internet svůj první fotoblog.

A proč název knihy mluví o výpravách a nikoli o výletech? „Důležitou součástí výpravy je, že se o ní pak dá vypravovat – od toho je to ostatně výprava,“ vysvětluje autor rozdíl mezi výletem a výpravou. „O blbém výletu se dá vypravovat jedině tak, že jsme někam jeli, pak tam došli a potom se zase vrátili. Výprava si naproti tomu říká o epiku a hlubší podání. Co tam bylo, proč to tam bylo, kde se to tam vzalo. S tímto pohledem je to pak zajímavé všude, i když tam nic není. Nakonec ale všude něco je,“ je přesvědčen Jiří Peňás.

Přitažlivost takto osobitého psaní přesně vystihl i spisovatel Jáchym Topol: „Peňásovo vyprávění se neroztahuje po světadílech, ale vede nás podomácku nejčastěji za humna, kde ale hned začíná svět. Nadšený poutník a spisovatel Jirka Peňás jej popisuje s vtipem, švihem a neokázalou učeností, přičemž kdejakému stavení v krajině věnuje stejnou odbornou péči jako dějinným zvratům. Výborné čtení!“

This slideshow requires JavaScript.

Výpravy pro starší a pokročilé, Jiří Peňás, 373 stran, cena 349 Kč. V listopadu 2019 vydává nakladatelství Echo Media.

https://eshop.echomedia.cz/p/U7Zdz/knihy

Výpravy pro starší a pokročilé. Cestopis Jiřího Peňáse, který vás vzdělá i rozesměje Knižní novinka Výpravy pro starší a pokročilé novináře a publicisty Jiřího Peňáse je cestopisem, jaký jste nejspíš ještě nečetli: i místa zdánlivě obyčejná a pro běžné turisty možná málo přitažlivá přibližuje autor se zápalem, erudicí a vtipem, který byste v tomto žánru nečekali.

[key86godwin-blog]

amnesia haze weed

Tuto odrůdu naleznete v nejnovějším vydání lunárního kalendáře Cannapedia pro léto 2019 - edice Legendární konopné odrůdy Jako dárek jsou součástí i konopná semínka. Na trhu se objevuje jako zelené suché listoví nebo jako ručně balené cigarety, v nichž je jednou smíšena s tabákem. Technické konopí, ale i takové pìstování podléhá nìkterým omezením. Dnes se mnoho vědců domnívá, že na světě existuje jenom jeden druh konopí, Cannabis Sativa L. Ale důležitou částí literatury je 2, že dokáže odlišit tři druhy konopí: Indica, Sativa a Ruderalis. Rovněž má vysoký podíl vitaminů A, B1, B2, B3, B6, C, D, E, které mají ve spojení s nenasycenými mastnými kyselinami blahodárné účinky na lidské zdraví. K základì zákona omamných látkách je v nìkterých zemích produkce konopí zakázána (napø. Pøítomnost THC lze pøitom dokázat ještì dlouho po nehodì. Mnoho pěstitelů sklidí 30-60 gramů (1-2 unce) na jeden automat nebo ještě méně, hlavně pokud začínají se špatnou genetikou nebo se špatnými pěstebními podmínkami. Původní rostliny konopí pravděpodobně pocházejí z oblasti střední Asie (dnešní Kazachstán), odkud byly s putováním lidské rasy postupně rozšířeny podle celém světě. Šlechtěním odrůd se zabývají hlavně semenné banky ( Nizozemsko, Švýcarsko, Kanada ) a někteří domácí pěstitelé. Nebo je nechte doma a prořezejte je. 10. pøi cestì v nepøíznivém poèasí mìjte zapnuté autorádio a poslouchejte stanice, které podávají pravidelné informace dopravní situaci po komunikacích. Když čekáte až se květináč vysuší, kořeny vaší rostliny sedí v mokrém ovzduší a nedostávají dostatek kyslíku, což zpomaluje celkově růst. Ve své semenné bance The Seed Bank, z které později vznikla firma Sensi Seeds, prodával již od jejího vzniku hned několik mírně se lišících verzí této legendární rostliny. Samèí rostliny jsou zpravidla menší a ménì rozdvojené nežli samièí. Ze semínek konopí se získává olej, který má uplatnění v kosmetice, potravinách, k výrobě mazadel, mýdel a třeba i barev. Vzhledem mimoto, že CBD stejně tak nemá žádný psychoaktivní účinek, produkty s obsahem CBD jsou v Rakousku zákonny, pokud je obsah THC nižší než 0, 3%. Obsahují jej žlázky v samičích pestíkových soukvětích i mladých listech (je obsažen i v konopí setém). Pěstování konopí je během mnoha státech světa nelegální a naše semena jsou prodávána jen jako sběratelský předmět. Nejsou k dispozici žádné údaje transferu THC a jeho lipofilních metabolitù do tkání zvíøat a vajec po opakovaném podávání. Vyberte si různé odrůdy semen v obchodech a growshopech, které naleznete v Našem katalogu. Stejně jako jiny trendy v této oblasti, také comeback konopí nastal v Kanadě, která je velkou základnou pěstování lnu a konopí. Gurmáni tvrdí, že loupaným konopným semínkům se vyrovná málokterá pochoutka. https://czech.semi-marijuana.it/archives/182 také sekce s kráskami, módou, jídlem, TV hudbou, uměním a filmem. Tyto typy bohužel obsahují sotva vůbec nějaké THC a top, takže pro pěstování konopí nejsou vhodné. Podobných prodejcù jsou na èeském trhu desítky, policie je sleduje, ale pøiznává, že je bezmocná. Oblíbené jsou zejména masti, které působí protizánětlivě a hojivě. Pritom hrozi, ze bude pominuta moznost vyuziti teto rostliny a jejich ucinnych latek v medicine. V Indii se konopí pou¾ívalo ke zlepšení nálady a podpoøe trávení. Nemá psychotropní účinky na člověka, ale jeho přítomnost umocňuje působení THC.

[prazskytankista]

Byli jsme v Mauthausenu: Snaží se zabránit budoucím generacím, aby si uvědomovaly zhoubnost jejich nacismu

Ač zde strávili v otřesných podmínkách mnohdy až šest let života a nikdy na to nezapomenou, dnes by to tam nepoznali. Řeč je o českých vězních vyhlazovacího tábora Mauthausen v Rakousku a německého Flossenburgu, které se nacházejí jen blízko od našich hranic a kde v poslední době proběhly cílevědomé, systematické a hlavně nenávratné stavební proměny. Jejich cílem je zabránit budoucím generacím Evropanů, aby si uvědomovali zhoubnost německého nacismu. source http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Byli-jsme-v-Mauthausenu-Snazi-se-zabranit-budoucim-generacim-aby-si-uvedomovaly-zhoubnost-jejich-nacismu-539221

[zlutyzakaznik]

Lekce z (kávového) marketingu

(29. 4. 2018) Když jsem si minulou neděli večer před usnutím chtěl na telefonu pustit dosud nezhlédnutá finálová vystoupení soutěže Barista roku 2018 (co také jiného na uklidnění než sledovat tempovací techniky a zaposlouchat se do tichého hrčení mlýnku – jistý Mr. Lebowski, jak je obecně známo, například poslouchal na svém walkmanu záznamy bowlingových zápasů), narazil jsem ve druhém okně ve facebookové skupině Vášniví milovníci kávy na nabídku Lexa Daniel’s coffee (sic!), která pro mne, stejně jako některé další diskutující, zosobňuje jisté neduhy českého kávového světa.

Po vesměs kritických příspěvcích ostatních diskutérů Daniel Lexa status za hodinu a pár minut smazal; naštěstí ne dříve, než jsem si stihl udělat snímek obrazovky a ten pak zpětně vložil. Nemyslím si na rozdíl od Jaroslava Slámečky a některých diskutérů, že by šlo o „hon na čarodějnice“; za sebe jsem chtěl zviditelnit a pranýřovat široce rozšířený model marketingových bludů, kterými se snaží mnozí nejen z “kávové praxe” opít svého zákazníka a v okamžiku, kdy se dočkají oprávněné kritiky, se stáhnou, smažou statut/post anebo přejdou do defenzívy (víte jak je to těžké, zkuste si to; já vím, já vím, ale ono to jinak nejde; všem to chutná a Vy jste první, komu ne; jste první, kdo se na to ptá; nikdy si nikdo nestěžoval; to jste mne skutečně překvapil; nevěděl/a jsem o tom, že nám legislativa ukládá mít tu složení apod.).

Terčem kritiky se stalo zejména následující: „pražič“ nechtěl říct, kde si nechává kávu pražit (z rozhovoru, který poskytl lokálnímu rádiu lze vysledovat, že pražírna je z Brna s téměř 27 lety tradice), odmítl sdělit farmu, odkud káva pochází (např. svahy a podhoří And z popisu na jednom z pytlíků je opravdu trochu nepřesné) a na obalu (možná jen ilustračním, čerpám z jeho FB) není uvedena ani metoda zpracování, stupeň pražení nebo datum pražení). Takový přístup je snad akceptovatelný u Illy nebo Segafreda, nikoli ale u někoho, kdo „se rozhodl přinést pocit z čerstvě upražené kávy i k nám do Česka.” - zvýraznil ŽZ. S opravdu velkým křížkem po funuse, chce se dodat, neboť teď už možná několik desítek českých pražíren se dosud namáhalo zbytečně. Rozpaky vzbuzuje i cena 140/160 Kč za 250 g, byť to prý dotyčný nedělá pro peníze. Výše uvedené představuje pochopitelně jen jeden případ z mnoha. 

Těch, co se rozhodli naskočit na – prominete-li mi banální vyjádření – „rozjetý vlak kávové kultury“ – je opravdu mnoho, a stále jich přibývá (jen během včerejší večerní procházky jsem našel další tři místa, kde se připravuje káva – včetně knihkupectví s literaturou pro děti). Výše uvedené rozhodně není příkladem dobré praxe a ve výsledku spíše nahlodává pověst světa (výběrové) kávy, nemluvě o tom, že se mi příliš nepozdává stále častější trend, kdy si kavárny nechávají pražit svou kávu u větší a zavedené pražírny (typicky Rituale), ale toto leckdy prozradí až při pečlivějším dotazování. 

Posílit marketing se rozhodli i lidé stojící za projektem dokonalakava.cz (už ten název je pro mne problematický); jejich kávu dodávanou na trh pod značkou Cafe d´Elvert jsem ochutnal na espressu třikrát (mj. v už neexistující restauraci u křižovatky Pionýrské a Štefánikovy nebo v La Bouchée) a byla to běžná, standardní arabica (cca průměrně 13/20). Název se změnil na Dopraženo!, tedy pojmenování více “senzorické“, budící zdání čerstvosti, vůně a koneckonců asi i lépe vyslovitelné a zapamatovatelné než původní, francouzsky znějící název. Mírně komicky na mne ovšem působí ještě dodatek, který zjednodušuje a zobecňuje až příliš a vymezuje u jednotlivých řad kávy teritorialitu a způsob pražení, tedy např. DOPRAŽENO! PO KUBÁNSKU, DOPRAŽENO! PO RAKOUSKU, DOPRAŽENO! PO BRAZILSKU atd. A aby byl rebranding kompletní, dostalo se i na hrníčky (viz foto). :-) Za sebe říkám: Dohráno! Anebo – poněkud osudověji – Dokonáno jest! 

Už před pár měsíci jsme se známými podivovali nad založením doktorského oboru teorie vyprávění (chcete-li naratologie) a nebylo nám úplně jasné, jací absolventi z něj vzejdou a hlavně, kde budou mít uplatnění. Sám mám narativní studia, narativní rozhovory, narativní grantové žádosti, narativní prostředky i narátory jako takové docela rád, ale někdy se to už možná malinko přehání. Nyní je zřejmé, že obor počítá s absolventy z řad marketingových stratégů a copywriterů z oblasti potravinářského průmyslu a gastronomie. Rozebírat všechny triky a fráze objevující se v dané oblasti by bylo na samostatnou studii, takže jen pár klasických případů.

V našem podniku dáváme prostor pro podněty také zákazníkům. Ostatně, na dvě nebo tři denní kontroly to máme z baru dost daleko.

Třebaže je půlka února (přesně 17. 2. 2018, 16.27 hod.), naše cedule je stále funkční. Víte vůbec kolik nám to dalo práce ji napsat?

„Právě vytaženo z pece“ (dopek v Kauflandu, kde lze coby čerstvé pečivo najít možná rohlíky a další dva druhy pečiva, jinak je už všechno rozmražené či dopékané, z podstatné části zásobováno odtud – pojedete-li někdy vlakem z Prahy do Kladna, uvidíte tuto monumentální krychli již zdálky a vzpomeňte si na to v sekci pečiva Lidlu, Billy, Alberta a dalších supermarketů), “čerstvě ukrojeno” (Lidl), “poctivý řez/poctivá porce” (na více místech). 

Mým favoritem pak zůstává “argumentace” manažera Madety poté, co firma před několika lety zmenšila balení jednoho typu tvarohu z 250 g na 170 g při zachování ceny (”žena prostě nesní najednou čtvrt kila tvarohu”). Vedle naší univerzity se na city-light vitrínách na zastávce občasně střídá reklama na instantní polévky (studentská populace je blízko) - Přidej vejce, Prima pauza a mnohé další.

Náš management plně respektuje dělbu rolí. Kuchaři se soustředí na vaření a my zase na prezentaci podniku.

19. 4. 2018, 16.26 hod. - Už čtvrtý zápas finále Kometa vs Třinec a chlapi ze Starobrna, co točí na Zelňáku pivo pro fanoušky, toho určitě mají plný brejle. My z Efi Café rádi vypomůžeme.

Zvlášť sofistikovaně na to v roce 2014 šli autoři textu na dedikovaném webu Podravky Natura (web už neexistuje, prozíravě jsem to tehdy zkopíroval na letecké fórum), když dramaticky vyjevují, že “Vést rychlý a moderní život, starat se o zdraví, vyváženou stravu a užívat si přípravu jídla z přírodních složek dnes již není nemožná mise. Pro bohatou a přírodní chuť stačí k těstovinám, rýži, bramborám, omáčkám, salátům a masům dodat Podravku Natura a maso všech druhů bohatě posypat.” S 58 % soli to určitě bude šmakovat i Ethanu Huntovi.

“Agentským” pojetím marketingu se možná inspirovali i v bývalé obyčejné Černohorské pivnici na Kotlářské, kterou před časem upravili a přejmenovali na modernější Montenegro Pub, snad aby mohli nabídnout své meníčkové “Dědečkovo rizoto” i panu Jamesi Bondovi a slečně Vesper Lynd z “finančního úřadu”.

A ještě perlička na závěr: v úvodu těchto prvních dojmů jsem se kriticky vyjádřil k přístupu a nabídce Café Bonifáco kousek od naší univerzity a v půli února jsem univerzitní interní poštou obdržel reklamní letáček zvoucí k návštěvě podniku. Byl bez dalšího uložen ve velké dopisní obálce a adresován na mé občanské jméno (nebylo tak dodrženo dekorum, které nastolil Blesk a v červenci 2017 ho ve svém článku o brněnském kavárenském boomu dodržel i Respekt), takže zjevně šlo o práci spojky či agentky z prostředí univerzity. Žádný poukaz na slevu 3 - 5 % na uklidňující kameny ani kávu, žádný průvodní dopis, jenom letáček. Pro jistotu jsem to konzultoval s dobrým kamarádem, který je právník, ale ten mne ujistil, že o svého druhu nábojnici nejde a že kontaktovat experty z FSS z oboru Bezpečnostní a strategická studia nebo dokonce IMF prozatím není nutné.