#fotoalba

[pepinobambino]

„A vůbec, co ty a Med?” zeptala se Klementýna, když procházela Olbramova fotoalba. Měl jich hromadu; na většině fotek byli lidé, které neznala, ale na mnohých byl Olbram se Saskií (tou zrzavou krávou, co ji vždycky napráší Káše), nebo s Lafkou.

Zrovna držela jednu pořízenou v Lahůdkách na náměstí. Musel ji fotit někdo čtvrtý, protože na fotce byli všichni.

Olbram, uprostřed, se smál, vlasy mu padaly do čela a z chlebíčku, který měl v ruce, padal zase kus vajíčka. Saskie, po jeho levé ruce, se schovávala za šálkem cikorky, ale usmívala se od ucha k uchu, na rozdíl od Lafky, který se po Olbramově pravici tvářil vyloženě nevrle. Na nose měl něco, co Klementýna považovala za šlehačku. Olbram měl ruku kolem jeho ramen; zdálo se, že se směje jemu.

„Co já s… heh, Medem?” Olbram zalil cikorku do konvičky z černého kaolínu (která možná stála třicet šest tisíc, ale peníze budou, my nebudem, a prostě tam ten set nemohl nechat).

„No… jak vám to šlape?”

„Obávám se, že nechápu.”

„Přece, žádné problémy v ráji?”

„Jo ty myslíš, jakože já s Palamédem… že my spolu… Klementýno! Jak tě to napadlo?!”

Klementýna na něj zírala, on zíral na Klementýnu, čekající na odpověď.

„Vy jste ještě…? No teda, v téhle smyčce si dáváte na čas.“

„Pro Boha!” Olbram právě vylil cikorku na svoji novou košili v indickém stylu.

„No teda, ty jsi fakt vtipnej.“

„Tak počkat, to—“ zazvonil telefon.

Oba na sebe zase chvilku zírali, než se Olbram natáhnul pro telefon.

„To bude Lafka. Čekal jsem, kdy zavolá!”

„Ježíš…”

[lamtncz]

10 Tipů na Dárek pro Ženy: Inspirujte se pro Speciální Příležitosti Hledáte ten správný dárek pro ženu ve svém životě? Ať už je to pro vaši přítelkyni, manželku, maminku nebo kamarádku, přinášíme vám deset tipů na dárky, které zaručeně potěší a udělají radost. 1. Šperky Šperky jsou klasickým a vždy oblíbeným dárkem. Zvažte elegantní náušnice, stylový náramek nebo krásný náhrdelník. Personalizované šperky s iniciálami nebo datem narození jsou také skvělou volbou, která přidává osobní dotek. 2. Luxusní Parfém Vůně je velmi osobní záležitostí a luxusní parfém může být perfektní dárek. Vyberte vůni, která odráží osobnost obdarované a dodá jí pocit výjimečnosti. 3. Wellness Balíček Darujte jí den plný relaxace s wellness balíčkem. Může to být návštěva lázní, masáž nebo domácí wellness set s vonnými svíčkami, oleji a koupelovými solemi. 4. Stylová Kabelka Kabelka je praktický a zároveň módní dárek. Vyberte kabelku, která bude ladit s jejím stylem a kterou bude moci nosit jak do práce, tak na volný čas. 5. Personalizovaný Dárek Personalizované dárky, jako jsou gravírované šperky, fotoalba s vašimi společnými fotkami nebo personalizované kalendáře, dodávají dárku zvláštní hodnotu a ukazují, že jste si dali záležet. 6. Kvalitní Kosmetika Luxusní kosmetika je dárek, který ocení každá žena. Sady na péči o pleť, profesionální make-up nebo voňavé tělové mléko udělají radost a dopřejí pocit luxusu. 7. Knižní Poklad Pokud je vášnivou čtenářkou, věnujte jí knihu, kterou si už dlouho přeje, nebo novinku od jejího oblíbeného autora. E-knihy a audioknihy jsou také skvělou alternativou. 8. Gurmánské Dobroty Delikatesní balíčky plné vybraných čokolád, kvalitního vína, sýrů nebo exotického koření jsou dárkem, který potěší každého gurmána. Přidejte osobní vzkaz pro ještě větší radost. 9. Zážitkový Dárek Zážitkové dárky, jako jsou lístky na koncert, let balónem, kurz vaření nebo víkendový pobyt, přinášejí nezapomenutelné okamžiky a společné zážitky. 10. Módní Doplněk Stylové šály, rukavice, sluneční brýle nebo hodinky jsou módními doplňky, které obohatí její šatník a udělají radost. Závěr Při výběru dárku je důležité myslet na vkus a zájmy obdarované osoby. Personalizované a promyšlené dárky mají největší úspěch, protože ukazují, že vám na ní záleží. Nezáleží na tom, zda je dárek velký nebo malý, důležité je, aby byl dán s láskou. Těmito tipy můžete najít ideální dárek, který potěší a překvapí každou ženu ve vašem životě.

[penizekdykoli]

Narozeniny

Fotokalendáře  jsou oblíbená možnost, jak přenést fotografie do zhmotněné podoby. Elegantní, praktické a hlavně cenově dostupné řešení nahrazuje klasická fotoalba. Obzvlášť koncem roku, kdy všichni rádi bilancujeme, můžou takto upravené vzpomínky potěšit nejen Vaše blízké, ale i obohatit Vaši domácí sbírku fotoalb. Jaké jsou výhody fotokalendáře a při jaké příležitosti ho můžete využít? Fotokalendáře – objevte množství benefitů na málo stranách Pokud fotokalendáře ještě nepoznáte, případně zvažujete, že si nějaký obstaráte, prohlédněte si jejich výhody. Fotografie máte díky fotokalendáři ve zhmotněné formě Dokonce i ve chvíli, kdy se Vám vybije telefon nebo nemáte možnost zapnout počítač. Vzpomínky tak máte nadosah kdykoliv, kdy máte chuť vrátit se do chvilek, kdy Vaše děti udělaly první krůčky nebo si zavzpomínat na loňskou letní dovolenou. Oddechnete si na moment od technologií V dnešním světě je skutečně problém odtrhnout se od sociálních sítí a výdobytků moderních technologií. Proto padne vhod, když si během společných rodinných chvil nebo domácí pohody připomenete vzácné momenty bez blikající obrazovky mobilního telefonu. Fotokalendář je modernější a zároveň praktická forma fotoalba Klasická fotoalba můžete nahradit za svěžejší a současně i praktickou verzi s moderním designem. Originální a moderní kalendář můžete vytvořit v přehledném editoru a to přesně podle sebe. Ať už bude složen z fotek pouze z dovolené, nebo z celého roku. Je to jen na Vás.  Jednou z největších výhod fotokalendářů je jejich příznivá cena a také dostupnost. Objednejte si je pohodlně online přímo z obýváku. Tato forma potěší nejen Vaši peněženku, ale zároveň Vám i dobře poslouží během roku, jako praktický pomocník.  Výhody fotokalendáře z něj dělají ideální možností, jak přenést vzácné momenty zachycené na fotografiích do fyzické podoby. Kdy můžete takovou formu “moderního fotoalba” využít naplno?  Fotokalendáře jsou ideální forma, jak vystihnout události celého roku v milé a zároveň efektivní podobě. Zhrňte najvzácnější vzpomínky a pamětní okamžiky a vytvořte si tak novou tradici. Rok za rokom získáte originální sbírku a dokonalý přehled ve vzpomínce které zahřejí kdykoliv dostanete chuť na chvíli nostalgie.

[myvalzpival]

Ostrůvky přechodného klidu

Drazí přátelé.

Zajisté jste si všimli, že jsem poslední dobou nic kreativního nepřidával. Inu, to je tak, když se snažíte doplnit si vzdělání.

Nicméně, uměníčko mi moc chybělo a navíc mi došlo, že jsem naprosto zapomněl oslavit zásadní milník - 1300 lidí, co tu čtou/sledujou/poslouchaj moje žvásty a podivnosti. Ano, prošvihl jsem i tu tisícovku, tož snad ráčej prominout.

Chystám do budoucna slavnostní rozdáváček (to jakože giveaway, víme), ale pro teď bych rád stvrdil naše přátelství alespoň prvním draftem poslední povídky, co jsem napsal pro svůj post-apo cyklus Fíkus. Těšte se na silnou hrdinku v manšestrákách a hlavně nebrečte <3 

Váš zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí,

strýček Mýval

Podle Radka šlo o čistě psychologický jev, s čímž se v podstatě ztotožňovala celá umělecká i internetová komunita. Konsensus říkal, že když vytrhneme místo nebo objekt z kontextu, který u nich máme zažitý, vytvoří to ve člověku pocit neklidu. Jinými slovy, všechna ta opuštěná místa byla vytvořena proto, aby opuštěná nebyla. Všechny věci na těchto místech byly vytvořené proto, aby je někdo používal. Jenže ten někdo tam nebyl. Nehledě na to, že většinou daná místa fotili v noci, tedy v době, ve které si jimi vybrané objekty nikdo neuměl představit. Kdo by taky chodil na poštu ve tři ráno.

        Fotku prázdné poštovní přepážky zastrčila do fotoalba. Do katalogu se nehodila, ale byla pěkná. A fotil ji Radek, tak si ji chtěla schovat.

        Ona ale za celým fenoménem viděla něco jiného. Rovné linky. Pravé úhly. Pravidelné kružnice. Pečlivě promyšlené vzorce. Nepřiměřenou čistotu. Nesmyslnou architekturu.

        Fotku parkoviště zahaleného tmou přidala do plastové zelené obálky k fotkám do katalogu.

Právě parkoviště za bývalou továrnou na lakrumáčky mohlo v katalogu posloužit k jejímu výkladu. Šlo o fotografii z relativní dálky. Betonový plac se táhl do nedohledna a ztrácel se ve tmě. Nic jiného kolem vidět nebylo. Parkoviště stálo v tmavém vesmíru úplně samo. Z celého asfaltového placu byla vidět sotva polovina, na které byly v pravidelných rozestupech bílou barvou vyznačená parkovací místa. Perfektní rovné linky. Druhou pravidelnou řadu tvořily vysoké pouliční lampy. Svítila pouze jedna. Osvětlovala zaparkovaný automobil. Co tam červený pickup dělal? Proč byl dokonale naleštěný, i přes to, že vevnitř nebyla sedadla? Jak to, že byly bílé pruhy na parkovišti čerstvě natřené, když továrna byla už dobrých osmdesát let zavřená a parkoviště oplocené a nepřístupné? Proč se při pohledu na fotografii cítila tak stísněně? Proč se přímo na místě s Radkem z ničeho nic začali bát, že je tma pohltí? Že lampa zhasne a oni tam zůstanou navěky?

Protože šlo o liminální prostor.

„Tak co, necháš mě to konečně naskenovat?“ vytrhl ji z přemýšlení Radkův utahaný hlas. Zrovna si z malé zaprášené kuchyňky nesl hrnek kafe. Drahého. Až příliš drahého na to, aby je pil jen tak každý večer k práci a každé ráno ke snídani. A ke svačině. A k obědu, když na něj občas měli čas.

„Jasně, chytej,“ hodila mu zelenou obálku. Zbytek fotek zastrčila do průhledné složky a zacvakla do oprýskaných černých desek s rychlosvorkou. Tam většinou končily počiny, které se jí nehodily do alba ani do katalogu. Fotky nevyhazovala, ani ty, které skončily pokažené. Vždycky se z nich dalo něco vytvořit, a když už nic jiného, pořád to byly vzpomínky na místa, která s Radkem společně navštívili. Desky i napěchované ochmatané album uklidila do odřeného kufru na kolečkách a konečně se zvedla z podlahy. Oprášila si zadek a nohy. Byt byl starý, na zemi byla tlustá vrstva prachu a špíny, zatímco ze zdí samovolně slézaly tapety. Na všechny ty podivné zvuky a šramocení, které se ode zdí ozývalo, když se snažila spát, si zvykala už třetím dnem. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Squatovali. Voda tam tekla, dokonce i vcelku čistá, elektřinu se jí brzy povedlo zavést z vedlejšího domu a zdi nebyly tak tlusté, aby bránili wifi prodrat se skrz ně dovnitř. Dokonalé. Neměli v plánu zůstat tu víc než pár dnů, nanejvýš dva týdny, během kterých zmapujou okolí a pojedou zase dál. Navíc, tenhle byt jí připadal o něco bezpečnější, protože vypadal starobyle. Nebyly v něm rovné linie, nebyl čistý a uklizený, neměl žádné dveře, které nevedly nikam, nebo okno, kterým bylo až nápadně dobře vidět někam, kam by vidět neměli. Cítila se tam dobře a nějaká ta krysa, která tam občas v noci zapištěla, ji nemohla rozhodit.

Došla do zašlé kuchyně a ze špinavé lednice vytáhla krabici jablečného džusu. Pořádně si hltla a naznala, že lednice, ačkoliv svítí, vlastně vůbec nechladí. Nu což. Pořád lepší, než nechávat jídlo krysám napospas na umolousané lince nebo na papundeklovém stole, který si Radek stejně přenesl do vedlejší místnosti. Pečlivě ho umístil přímo k zásuvce, do které si zapojil laptop, a mohl v klidu pracovat, zatímco ona se probírala mapami a hledala na internetu nejrůznější možné okolní lokace, kam by se v příštích dnech a nocích mohli podívat.

Nahnula se přes oprýskaný parapet a zavřela okno, kterým dovnitř proudil večerní vzduch provoněný deštěm. Blížila se bouřka. Doufala, že to okna vydrží.

„Šári?“

Radkův hlas zněl znuděně jako vždy. Když vešla s krabicí džusu v ruce zpět do stísněné místnůstky, kterou používali jako pracovnu, obývák a ložnici zároveň, našla Radka shrbeného za stolem. Kamenný, nepříliš ostře řezaný a značně zarostlý obličej měl osvícený chladným světlem z monitoru. Z dlouhého, v minulosti několikrát přeraženého nosu mu pomalu klouzaly tlusté, podomácku vyrobené brýle, které pocházely z dílny jejich společné známé Ráchel. Rukávy tenkého šedého svetru měl vyhrnuté k loktům. Jako vždycky mu u práce bylo teplo, protože pil to horký, strašně drahý kafe.

„Copak?“

„Je tam zase.“

Šárčin obličej se zachmuřil. Znovu si lokla džusu a vykročila k Radkovi. Objala ho zezadu kolem ramen a sehnula se, svou tvář natiskla na jeho. Hleděla na monitor.

„To není možný.“

„Já vim.“

Natáhla ruku ke skeneru a vytáhla z něj nádherný, tentokrát dobře osvětlený snímek hotelové chodby. Tmavozelený koberec se zlatým vzorem se táhnul do nekonečna a po obou stranách světle žlutě vymalované chodby byly symetricky rozmístěné bílé dveře do dávno opuštěných pokojů. Jen jedny dveře v dálce po levé straně byly otevřené.

Na fotce, kterou měl na monitoru otevřenou Radek, se v otevřených dveřích opírala postava.

„Do prdele práce.“

„Nemusel jsem ani pořádně vohulit kontrast,“ podotknul. Jedním kliknutím se barvy snímku lehce utlumily a Šárka viděla chodbu tak, jak ji zachytil skener, bez zásahů, bez úprav. Tmavý stín ve dveřích šel rozeznat jen stěží, ale byl tam.

„Co po mě kurva chce?“

„Nemluv takhle,“ zabručel Radek. Hbitě začal obrázek ořezávat a rovnat tak, aby vypadal v digitální podobě co nejlíp.

„Jak?“

„Vulgárně.“

„Od kdy ti vadí, že mluvím vulgárně?“ napodobila Šárka jeho intelektuální mluvu.

„Jseš ženská, tak mluv jako ženská.“

„Co prosím?“

Radkova tvář byla nadále kamenná a oči zůstávaly přikované k monitoru. „Měj nějakou sebeúctu a neklesej takhle. Nemám rád, když ženská mluví jako dlaždič.“

„Mě je ale úplně u prdele, co máš a nemáš rád.“ Šárka ho poplácala po rameni a pevně mu je stiskla. Až příliš pevně. „A nejsem žádná ženská. Jsem tvoje holka, tak ber nebo nech bejt.“

Radek chvíli mlčel. Pak beze slova začal znovu ťukat do klávesnice. Šárka ho pustila – věděla, že ho rameno musí bolet, to jen jeho chlapská pýcha mu nedovolila dát cokoliv najevo – a posadila se na podlahu vedle něj. Zády se opřela o nohu stolku a vytáhla telefon. Měl naprasklou obrazovku, jak s ním Radek jednou hodil o zem, ale fungoval dobře. Nový už by stejně nesehnala a na černý trh neměla konexe ani dostatečné finance. Otevřela složku s hotovými fotografiemi. Měla jich celkem padesát sedm a ve volných chvílích se bavila tím, že se je snažila nějak smysluplně seřadit, tak, aby její katalog liminálních prostor dával smysl. Aby měl hlavu a patu. Aby se čtenáři cítili nesví postupně, ne naráz. Aby jim v určitou chvíli přeběhl mráz po zádech, protože je několik předešlých snímků ukolébalo svou jemností do blaženého klidu. Pak ale přepnula na složku druhou. V telefonu a na pevném disku, který vozila v kufru, ji měla pojmenovanou jednoduše MUŽ.

Veškeré fotky z téhle složky jí zvedaly žluč, protože byly zničené. Ne, nedocházel jí zrovna film, nebyly osvícené ani zničené vodou a kyselým deštěm, nebyly posunuté, nebyly špatně vyvolané, byly perfektní. Ale byly nepoužitelné. Nebyly opuštěné.

Na prvních několika snímcích byla v určitých místech bílá mlha. Přišlo jí to jako zajímavý efekt, ale i přes to musela fotky vyřadit, protože, ačkoliv se při pohledu na ně cítila nesvá, nesplňovaly její definici snímků liminálních prostor. Bílá mlha pak začala ustupovat, místo ní se na některých snímcích objevoval stín osoby. Odkud se vzal, nechápala. Zkoumala originály pod lupou, nic na nich nebylo. Zkoumala na Radkově obrazovce každičký pixel, ale stín tam zkrátka byl a ani jeden z nich nechápal, jak ho tam skener přičaroval. Zuřila. Fotografie naskenovat musela, jinak z nich nemohla katalog vytvořit. Jenže se stále častěji zjevoval podivný stín, který jí zničil několik nejlepších snímků. A to i přesto, že je naskenovala několikrát za sebou. Zkusila to i druhý den. Za týden. Za měsíc. Stín tam pořád byl. Nesnášela celý svět. Stín se začal po několika měsících znovu pomalu vytrácet. Místo něj se ale začala objevovat silueta postavy. Cinknul messenger, Radek jí poslal upravenou finální fotku MUŽE v hotelové chodbě. Přidala ji do složky a povzdechla si. Přiblížila siluetu. Tentokrát byly její obrysy ještě zřetelnější než minule. Nechápala to. A nevěděla, jestli to vůbec chápat chce. Zdálo se, že muž hledí přímo do objektivu, i přesto, že mu do obličeje vidět nemohla. Mohl stejně tak stát k objektivu zády, ale i tak měla Šárka pokaždé pocit, že jí podivuhodný návštěvník hledí přímo do očí.

„Zasranej krám,“ zamumlal za ní Radek. Předpokládala, že se mu obstarožní laptop opět zasekl.

„Ale no tak, měj nějakou sebeúctu, neklesej takhle,“ zachechtala se Šárka.

„Teď ne.“

„Ale copak, když se Ladeček zlobí, tak se nesmí dělat vtípešky?“

„Buď zticha!“ štěkl po ní vynervovaný Radek. Šárka ztichla. „Nemám do prdele čas na nějaký tvoje šišlání, když mi tu mizí práce před očima.“

„Promiň, nechtěla jsem…“

„Jasně, žes nechtěla, nikdy nechceš!“ osopil se na ni Radek. „Ale ten tvůj slepičí mozek prostě pořád nedokáže pochopit, že když chlap pracuje, tak ho nemáš rušit!“

Šárka se svraštěla čelo. „Nech toho.“

„Každej večer se můžu upracovat, aby ten tvůj posranej katalog aspoň nějak vypadal, když si to nedokážeš udělat sama…“

„Přestaň.“

„… a pak mi nedokážeš dát ani pět minut klidu. Pět posranejch minut ticha, je to tak moc?! Nebo vy ženský fakt nezvládnete držet jazyk za zuby ani když vás o to někdo slušně poprosí?!“

Začala se sbírat ze země. „Takový věci bys neměl říkat.“

„Aha! Takže mi teď ještě budeš rozkazovat? Budeš mi říkat co smím a co nesmím? To jsem si mohl myslet, vy ženský jste všechny…“

Vrazila mu facku.

Radek zalapal po dechu a chytil se za tvář. Už už se připravoval na další salvu mouder. Šárka mu nedala šanci. Hnědýma očima ho propalovala a nedávala mu šanci se ani hnout.

„Nebudeš mi tu vyprávět nic o ženských,“ promluvila ledově klidným hlasem. „Ten katalog si klidně udělám sama. Pokud dobře pamatuju, na tuhle výpravu ses mi vesral ty, ne naopak. Škemrals, abys mohl jet se mnou a pořád jsi mi opakoval, jak strašně moc tě tady budu potřebovat. Tak mě teď poslouchej.“ Radek nasucho polknul. „Ještě jeden takovejhle výlev a jedeš si domů po vlastní ose. Ještě jednou mi začneš nadávat, ještě jednou spustíš ty svoje šovinistický kecy, a je mezi náma konec, rozumíš?“

„Mrzí mě to…“

„Rozumíš?!“ štěkla.

Radek kývnul.

Šárka pohodila hlavou a odhodila z obličeje copánky s korálky, které měla na temeni svázané do ohonu. Střelila po Radkovi ještě jeden naštvaný pohled a vydala se beze slova ven. Prošla na konec dlouhé chodby a vystoupila dveřmi s vymláceným sklem na pavlač. Nahnula se přes rozviklané zábradlí a zadívala se na obdélníkový dvorek pod sebou. Byl zavalený sutí, kterou porůstala nízká vegetace. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Musela se uklidnit. Asi na něj neměla být tak příkrá. Ale on na ni neměl křičet. Prašť jak uhoď.

Zafoukal prudký vítr a copánky se rozlétly na všechny strany. Vytáhla divoce vzorovaný šátek, jako vždy přivázaný k poutku kdysi hořčicově žlutých manšestráků, a umně si jej omotala kolem hlavy, tak, aby jí nefoukalo na uši a aby copánky zůstaly uvězněné pod ním. Její obličej tak zůstával v bezpečí před ojedinělým šlehnutím pramenu vlasů zakončeným těžkým kovovým korálkem. Z kapsy vytáhla cigaretu, kterou si umotala snad někdy předevčírem, a zapálila ji. Opřela se o zábradlí a vydechla obláček kouře, který okamžitě rozfoukal vítr. Ucítila chlad. Na hřbet levé ruky dopadla kapka deště. Na tmavohnědé pleti hodila třpytivý odlesk, stekla pod tlustý zlatý náramek a skápla ze zápěstí přímo na zapatlané zábradlí, které Šárka křečovitě svírala.

Znovu potáhla z cigarety a podržela štiplavý kouř v plicích. Možná se na něho měla dávno vysrat. Měla si jít po svých, neměla mu dávat žádnou další šanci, měla se na něho vysrat tak, jako se na něho vysrali všichni ostatní. Evidentně k tomu měli dobrej důvod. Nosem vydechla dva proudy kouře a stáhla si šátek trochu víc do čela. Začínalo pršet. Zaposlouchala se do šustění listí, které se kroutilo pod velkými kapkami. Jenže na ni se taky už dost lidí vysralo. A on byl jedinej, kdo se jí nepletl pod nohy. Neříkal jí, že všechno, za čím si tak moc stojí, je hloupost, že stejně nikdy neprorazí. Neptal se jí na nic a nechával ji pracovat. A když ho poprvé probudil uprostřed noci její křik, neutekl.

Odklepla z cigarety popel a sledovala, jak padá z patra až dolů na zarostlý dvorek.

Možná už bylo pozdě. Možná už jim prostě bylo souzený zůstat spolu. Ne proto, že k sobě patřej, ale prostě proto, že nikoho jinýho už by si nikdo z nich zkrátka najít nedokázal. Stačilo to k tomu, aby si zvykla na jeho poučování a náhlé výbuchy vzteku? Stačilo to k tomu, aby si zvykl na její nekonformnost a pohrdání zavedenými normami? Stačilo to k tomu, aby se začali mít opravdu rádi? Tak jako se měli rádi jejich přátelé? Jako se měli rádi její rodiče?

Když se vrátila zpátky, omluvil se jí. Pevně ji objal a políbil ji na rameno, přesně na to místo, kde to měla nejraději. Vysvětlil jí, že to tak nemyslel, že byl jen naštvaný, že ho to moc mrzí a že je vlastně úžasná a dokonalá a nikdy by jí neublížil. A ona tomu jako vždycky uvěřila.

„Jdi se trochu vyspat,“ řekla a přejela mu ukazováčkem po spodní čelisti. „Vypadáš hrozně. Večer to bude náročný.“

„Myslíš, že bys to dneska zvládla sama? Není mi dobře.“

Určitě z toho drahýho kafe.

„Jasně, zvládnu to,“ usmála se. Políbila ho a ladným pohybem za jeho zády zaklapla laptop.

„Určitě?“

„Určitě. Jdi si lehnout,“ ujistila ho. „Vyjdu dřív, třeba stihnu pár fotek v dešti.“

„Buď opatrná,“ zašeptal a ještě jednou ji k sobě pevně přitiskl. Objala ho kolem ramen a zavrtala obličej do jeho ramene. Voněl tabákem a vývojkou. S tou vůni každou noc usínala, s tou vůni se každé ráno probouzela. Milovala ji.

Zatímco se Radek s laptopem uveleboval na spacáku rozloženém na podlaze, ona se rychle převlékla. Sbalila batoh, zkontrolovala foťák, pro jistotu přihodila několik filmů a ujistila se, že telefon má nabitý. Radkův telefon ležel na podlaze vedle něj, zvonění vytáhnuté na maximum. Kdyby se jí něco stalo, mohla mu zavolat, i kdyby už spal. Věděl, kde bude, přišel by jí pomoct. Ještě nikdy ale přijít nemusel a Šárka si věřila natolik, aby věděla, že nebude muset chodit ani dnes. Sehnula se k němu, políbila ho do vlasů a za jeho rozespalého zamručení tiše jako kočka vytancovala z bytu.

V nepromokavé trekové bundě, kterou kdysi vyhrabala z opuštěného kontejneru na oblečení pro charitu, které zdobily každou druhou ulici někdy v desátých letech, a ve vyšlapaných pohorkách, které zdědila po Radkově sestře, se vydala do začínající noci. Ještě nebyla tma, ale i tak pro jistotu zapnula čelovku. Procházela zapadlými uličkami a opuštěnými areály garáží a dílen a poslední, co potřebovala, bylo zvrtnout si někde na popadaném kamení kotník, nebo si vrazit do chodidla rezavý hřebík. Po necelé hodině chůze se jí nad hlavou v několika trhlinách v mračnech zjevila první hvězda. V dálce se ozvalo zaštěkání několika potulných psů, ale brzy její uši opět naplnilo pleskání dešťových kapek o beton a asfalt. Pochodovala dál, odhodlaně, ale klidně. Tohle měla ráda. Ticho, klid, přesně naplánované dobrodružství. Věděla, kam jde, co tam musí najít a jak to dostat. Nemusela se starat o nikoho jiného, nemusela kontrolovat nemotorného Radka, nemusela se starat o zbytečné vybavení, které k pořízení dobrého snímku stejně většinou nepotřebovala. Dneska večer to bude jen ona a foťák. Nikdo jiný.

Cinknul jí telefon. Schovala se pod plechovou stříšku u vchodu do garáže a vtáhla telefon z kapsy. Radek poslal další fotku. Snímek schodiště vedoucího z podzemní garáže do obchodního centra. Nádherné linky zábradlí, stále ještě natřeného křiklavě rudou barvou, ostré úhly schodů, nepřirozeně vysoko umístěný průhled na horní odpočívadlo, na kterém se shýbal ON, a škvírou mezi zábradlím hleděl přímo do jejího objektivu. Tentokrát se v tmavém obrysu obličeje zřetelně leskly oči. Proč? Proč, sakra, proč? Nervózně hleděla na obrázek a začala si okusovat nehet na palci. Prohnal se kolem ní nečekaný poryv větru a naskočila jí husí kůže. Něco na tomhle snímku ji znepokojovalo víc než všechny ostatní fotky, které kdy vyfotila, dohromady. Byl to on. Bylo to ním. Většinou na snímcích jen tak nějak byl. Jako kdyby se do jí focené scenérie nachomýtl úplnou náhodou. Občas ho byla jen polovina, občas byl rozostřený, jako kdyby zrovna jen tak procházel kolem, občas byly vidět jen jeho nohy, protože stál v místech, kde jej objektiv celého zachytit nemohl. Jenže na takovém místě byl i na tomhle snímku. Rozdíl byl v tom, že na této fotografii být chtěl. Sám se sehnul. Věděl, že ho fotografuje. Dřepnul si jen proto, aby se mohl zadívat přímo na ni. Do prdele.

Otřásla se. Poprvé za dobu, co jezdila po celé zemi a fotila opuštěná místa, jí myslí prostoupil opravdový strach. Ne vzrušení z neznáma, ne nejistota, jestli se na ně opuštěný objekt nezřítí. Ne. Doteď jí vždycky připadalo, jako kdyby tajemnou postavu nechtěně sledovala. Teď si však uvědomila, že postava sleduje ji. Ohlédla se. Najednou jí přišlo, že každý stín vržený na beton čelovkou, je on. Zavřela na displeji fotku a rozklikla kontakty. Chvíli prstem kroužila nad Radkovým jménem.

Ne. Ne, ne, ne. Nejsem měkká. Nesmím bejt měkká. Ne. Ten katalog dodělám, i kdybych na něm měla vypustit duši. Nikdo mě nesleduje. Celej svět si může nasrat. Celej, celičkej svět. Nezastaví mě, ani kdyby mě měli znova čapnout a zavřít do Tábora.

Zastrčila telefon zpátky do kapsy a vydala se dál vstříc padající tmě. Udělala několik fotek parkovišť a opuštěných dílen. Většina z nich bude do katalogu nevhodná, ale určitě je použije jinde. Měly dobrou kompozici a skvělou atmosféru. Snažila se neohlížet každou chvíli přes rameno. Věděla, že praskání větví má na svědomí déšť, cupitání zase tlapičky krys a potkanů. Po celém těle cítila nechtěné doteky jen proto, že neustále procházela pavučinami. Pod nohama jí křupala popadaná omítka a nezvyklé šelestění byla jen ozvěna jejího vlastního dechu. Ale co kdyby…

Konečně dorazila k budově, kterou hledala. Musela projít celý komplex bývalé centrály elektrárny. Pousmála si, protože si vzpomněla na Radka. Určitě už by ji táhl dolů k turbínám a trubkám. Měl rád industriální prostory a rád jí o nich vyprávěl. A ona ho nechávala. I když většině techniky rozuměla líp než on. Ale nechávala ho, neopravovala ho, věděla, že o nic nejde. A on měl radost. A ona měla radost, že on má radost. Takový chvilky jí za to stály…

Protáhla se rozbitými dveřmi dovnitř a ocitla se v recepci. Sama totiž vůbec nemířila k trubkám a turbínám, neměla ani zálusk na polorozpadlé komíny. Mířila nahoru. Šlapala jedno patro za druhým po hladkých, kluzkých schodech, a těšila se, až se konečně ocitne ve velkých otevřených kancelářích. V šestém patře se jí konečně poštěstilo. Stanula v rozlehlé místnosti oddělené přepážkami. Zkusila štěstí a zajásala, když po cvaknutí vypínačem několik stropních zářivek opravdu zablikalo a rozsvítilo se. Stěny byly vymalované vybledle zelenou barvou, to určitě proto, aby se tam přepracovaní účetní a nevyspalé programátorky cítily aspoň trochu příjemně. Počítače byly na svých místech. Monitory byly zaprášené, ale vypadaly stále funkční. Pevné linky stály vedle nich. Velké květináče v rozích byly dávno prázdné, nezbyla v nich ani hlína. Židle byly zasunuté u stolků, pečlivě srovnané, jako kdyby měli příští ráno všichni zaměstnanci znovu přijít. Vytáhla foťák, natiskla oko k hledáčku a začala. Pomalým krokem obcházela místnost a rozhlížela se. Pouhým okem člověk nikdy dobrý záběr nesežene. Jen v hledáčku vždycky spatřila přesně to, co hledala. Malé obdélníkové ostrůvky samoty. Ostrůvky přechodného klidu, který vedl z jednoho chaosu do druhého. V hledáčku viděla okamžiky přerodu klidu v neklid, okamžiky, ve kterých se strach a samota měnily v útěchu. V hledáčku viděla vzpomínky na místa, která její rodiče pamatovali plná života. Některé z nich si tak pamatovala i ona. Bufety, které dávno zkrachovaly, pošty, které plošně přestaly fungovat před několika lety, úřady, které začaly být zbytečné a bez udání důvodu ze dne na den zely prázdnotou. Viděla vzpomínky na všechna místa, která spolu s Radkem navštívili. Na místo, kde se poprvé setkali, na místo, kde se opravdu seznámili. Na místo, kde se poprvé milovali. Tělem se jí rozlilo pronikavé teplo. To teplo, které cítila jen když fotila. Cítila je jen na takových místech, která byla hodna jejích fotek. Na místech, kde jí běhal mráz po zádech a kde jí připadalo, že se tam střetávají dva, možná tři, čtyři světy. Na místech, kterým tak úplně nerozuměla, a přesto je do posledního vlákna v koberci chápala. Na místech, jako bylo tohle. Cítila plíseň a zatuchlinu, dvě vůně, které nešly dohromady s celkovým vzezřením místnosti. Kdyby všechno nepokrývala tlustá vrstva prachu, připadalo by jí, že si všichni zaměstnanci odskočili jen na polední pauzu.

Přešla chodbičkou o pár místností dál. Dorazila do menší kanceláře, nejspíš té, která patřila vedoucí oddělení, ať už to bylo oddělení čehokoliv. Byla pečlivě vyklizená, nezbylo v ní nic kromě prázdného stolu, kancelářské židle a několika skříní a polic. Na stěně visel zažloutlý certifikát kvality. Čeho, to už nebyla schopná přečíst. Cvakla několik snímků. Stůl vypadal v kanceláři tak osamělý… Chvíli přemýšlela, jak se tu asi cítil původní obyvatel kanceláře. Připadal si tu odříznutý od ostatních? Sledovala bedlivě prosklenými dveřmi každého ze zaměstnanců ve vedlejší místnosti? Radkovi by se tu líbilo. Vždycky, když narazili na podobné místo, bavili se tím, že se snažili domyslet si příběhy lidí, kteří je dřív využívali. A tady to příběhy přímo dýchalo. Nevěděla, čím to bylo, ale bylo to tak. A Radek by se z toho štěstím pomátl. Vždycky, když byli na „lovu“, ožíval. Oči mu zářily o něco víc než obvykle, dokonce se i většinu času usmíval. Když byli spolu na jednom z těchhle míst, bral ji za ruku. Šeptal jí do ucha oplzlosti a smál se jejím vtipům. V takových chvílích ho měla ráda. Opravdu ráda. Odtáhla hledáček od oka. Zůstane s ním. Zvládnou to. Už jí přece zbývá jen pár snímků. Jakmile dodělá katalog, Radek přestane být tak napjatý. Bude to dobré. Patří k sobě. Přece oba ví, že k sobě patří.

Zavrzala podlaha. Zvuk ji z myšlenek vytrhl tak prudce, že zpanikařila. Pokusila se ohlédnout po strůjci onoho rámusu, špatně došlápla a svalila se na zem. Horko těžko se jí podařilo otočit tak, aby dopadla na záda a neupustila foťák, který křečovitě tiskla k hrudi. Zasraná práce tohle. Až po pár vteřinách si uvědomila, že jí levého lokte vystřeluje do celé paže bolest. Praštila se o ostrý roh futer rovnou do brňavky a její bolestné zaskučení se rozléhalo tlumeně osvětlenou kanceláří. Nemotorně se vyškrábala do sedu. Uslyšela za sebou pomalé kroky. Pak zvuk ustal. Srdce jí vyskočilo až do krku. V první chvíli se neodvážila ani pohnout. Celé její tělo ztuhlo a nezmohla se na nic jiného než na naslouchání šelestu kolem a úpěnlivé modlení. Ticho.

Sebrala v sobě veškerou odvahu a pomalu se otočila. Byla na špinavé podlaze na všech čtyřech a s němě otevřenými ústy zírala před sebe. Dřepěl přímo před ní. I ve světle vypadal jako stín, temný, lehce rozmazaný v obrysech. V neforemném obličeji se leskly dvě velké oči a slepě zíraly přímo na ni. Nehýbala se. Její tělo bylo napjaté jako struna, každý sval byl připravený k okamžitému úprku, ale končetiny odmítaly poslouchat slova znějící v její hlavě hlasem jejího otce. Vypadni odsud. Okamžitě vystřel z místa a utíkej. Nedokázala to.

Naklonil se trochu blíž k ní.

Vyjekla a instinktivně uskočila vzad. Dopadla na zadek a těžký foťák se z jejích zpocených dlaní zhoupnul na popruhu dolů, vrazil jí přímo do břicha. Bylo jí to jedno. Bolest nevnímala, slepě šátrala rukama za sebou a couvala, plazíce se pozpátku po špinavém koberci. Nemohla z něj spustit oči. Sledovala, jak naklání hlavu na stranu a dál nehnutě dřepí vedle drátěného koše na papír. Neodvážila se ani mrknout. Bála se, že jakmile oči na jedinou vteřinu zavře, zjeví se hned vedle ní. Nevěděla, co jí může nebo chce udělat, jen věděla, že ho vedle sebe prostě nechce. Uvědomila si, že si svým couváním sama odřízla cestu. Byla v uzavřené kanceláři a jediná cesta ven vedla dveřmi, u kterých dřepěl on. Před očima jí problesklo několik výjevů z dětství. Zářivá stropní světla, sterilně bílé stěny. Zamčené polstrované dveře. Žena v laboratorním plášti hledící na ni se stejným zájmem jako on. Ne. Proboha, teď ne, teď nemůžu, teď ne…

Uslyšela další kroky

Srdce jí znovu poskočilo. Chtěla vykřiknout, ať už to byl kdokoliv, chtěla jim říct, chtěla zařvat z plných plic, že potřebuje pomoc. Znovu ztuhla, když se postava před ní pohnula. Pomalu, ladně. Přiložila ukazovák k místu, kde by měla být ústa. Šárka otevřela pusu, ale slova se jí vzpříčila v krku. Nevydala ze sebe ani hlásku, jen vyděšeně hleděla na siluetu před sebou. Zářivé oči ji dál spalovaly a postava opět znehybněla.

„Tady jseš,“ objevil se ve vchodu do kanceláří Radek. Z očí se jí spustily slzy. Nikdy v životě ho neviděla raději než teď. Pane Bože, děkuju ti, žes zkřížil naše cesty, opakovala si v duchu. Věděla, že je čas poprvé v životě zahodit všechny feministické myšlenky za hlavu a nechat se dobrovolně zachránit, i za cenu toho, že za to doma dostane pořádnou šovinistickou přednášku o tom, že se o sebe sama neumí postarat. Hlavně, že tady neskape. Hlavně, že jí nic neudělá. Hlavně, že se k ní nepřiblíží. Hlavně, že bude po všem.

„Pomoc,“ zašeptala neslyšně. Radek se dlouhými kroky rozběhl chodbičkou. Až teď si všimla, že v rukou třímá hasičskou sekyrku, nejspíš ji vyrval ze zdi ještě dole v přízemí u požárního hydrantu. Už byl jen pár kroků od nich. Se stoickým výrazem ve tváři se blížil ke stínové postavě, která se stále ani nehnula. Upíral unavené, krví podlité oči přímo na ni. Prosebně hlavou pokývala. Prosím, jen mě odsud co nejrychleji dostaň. Už byl u nich. Už napřahoval svalnaté paže, sekyra mu zasvištěla nad hlavou. Pocit úlevy v mžiku oka vystřídala další, mnohem silnější vlna děsu. Radek proběhl skrz dřepící postavu. Napřažená sekyra se dala do pohybu. Mířila jí přímo do obličeje.

Ne. Takhle ne. Prosím.

Instinktivně si zakryla hlavu. Pevně zavřela oči. Během několika milisekund se jí podařilo rozloučit se v duchu s celým světem.

Ohlušující rána.

Bolestivé zavytí.

Druhá rána.

Ticho.

Rozvzlykala se.

Ležela schoulená do klubíčka na podlaze a nekontrolovatelně se třásla.

Trvalo celou věčnost, než jí došlo, že je naživu. A připadalo jí to jako celé hodiny, než se odvážila otevřít oči. Nejprve viděla jen rozmazané šmouhy. Oči měla zalité slzami, které jí nekontrolovatelným proudem stékaly po tvářích. Musela se uklidnit, potřebovala se zorientovat. Po čtyřech dolezla k otevřeným dveřím a nahlédla do místnosti, ze které se před chvílí vyřítil Radek. Přepážky byly popadané, stoly vychýlené ze svých děsivě přesných rozestupů. Monitory se válely po podlaze. Ze stropu visely dvě dlouhé blikající zářivky a okna byla vysklená. Ve zdi naproti ní zela obrovská puklina, ze které opadávala omítka. V nově vytvořené uličce vedoucí od ní přímo k Šárce stál on. Nehybně, klidně. Oči, které odrážely světlo zářivek, opět hleděly na ni. Nechápala.

Pohnul se. Jen jemně, aby ji nevyplašil. Rukou ukazoval na podlahu vedle sebe. Mlčela. Ale něco udělat musela. Vyškrábala se na nohy a přidržujíc se kancelářských stolků, vydala se pomalu k němu. Navalilo se jí, když spatřila výjev u jeho nohou. Radek ležel na kancelářském koberci zkroucený v komické póze. Byl rozlámaný na kusy. Nedýchal. On však neukazoval na něj. Jeho rozmazaný prst mířil na malou černou krabičku ležící sotva metr od něj. Externí disk, který nosil v náprsní kapse bundy. Nejistě se na něj zadívala. Kývnul. Musela projít těsně vedle něj, aby mohla disk zvednout ze země. On se ani nepohnul. Sledoval každý její krok. Když konečně držela disk v ruce, otočila se zpět na něj. Tentokrát měl zdviženou druhou ruku. Vyděsilo ji to, ale snažila se v sobě potlačit další skřek. Ukazoval na jednu z počítačových obrazovek. Sklouzla pohledem k disku v ruce, pak se znovu zadívala na něj. Kývnul. Moc nevěřila, že by tak starý a zanedbaný počítač mohl ještě fungovat. Ale co, elektřina tu byla. Třeba to zvládne. Dobelhala se ke stolku, sundala si batoh a ztěžka dosedla na kancelářskou židli. Cítila se nesvá z toho, že stál za ní a stále na ni zíral. Ale neměla co ztratit. V duchu počítala s tím, že za několik málo minut stejně dopadne jako Radek. Sehnula se a pod stolem nahmatala velké kulaté tlačítko na krabici počítače. Stroj chvíli mlčel, ale pak začal spokojeně vrčet. Na obrazovce bliklo zelené světýlko a brzy se objevil obraz. Přihlásila se jako návštěvník a z batohu vytáhla kabel, kterým připojila Radkův disk k počítači. Vyskočilo na ni dialogové okno požadující heslo. Vyťukala na hlasité klávesnici C H O M S K Y a stiskla enter. V prohlížeči souborů se objevila jediná složka s názvem ‚katalog‘. Když ji otevřela, našla v ní úhledně seřazené všechny snímky, včetně těch, na kterých Radek pracoval ten den. Jen na sobě všechny měly podivný sépiový filtr. Mezi snímky objevila i jeden soubor PDF, taktéž nazvaný ‚katalog‘. To je zvláštní, vždyť kompletaci jsme ještě ani nezačali řešit… Dvakrát na něj poklepala a počítač u jejích nohou se rozvrněl o něco hlasitěji. Na monitoru vyskočila titulní stránka.

 LIMINÁLNÍ PROSTORY A VLIV KONTEXTU NA VNÍMÁNÍ OBRAZU

CTIRAD MERTL

 Znovu se roztřásla.

Na rameni ucítila dlaň.

Tělem se jí rozlil chlad.

[mybelovedthing]

Hlavním tématem našeho výzkumu bylo pokusit se sledovat, zaznamenat a vyjádřit jakousi formu zalíbení, které cítíme ne vůči jiným lidem, ale předmětům. Něco, co je typicky považováno za součást jen lidských vztahů přiznáváme jako silné a velmi přítomné i ve vztahu lidi a nelidských subjektů. Snažíme se podchytit a tematizovat něco, o čem se obyčejně moc nemluví nebo se nepřiznává jako součást profilu běžného zdravého člověka. Samozřejmě, že lidé mají rádi určitá místa, upomínkové předměty a své domy – na důkaz svého zalíbení je například fotí, píší o nich básně a myslí na ně, ale příliš často neslýcháme o překročení hranice za prosté mám rád, protože.., po kterém často přichází nějaké racionální a okolím akceptované vysvětlení původu tohoto zalíbení. Možná, že to je především protože pak riskujeme kategorické zařazení do škatule mentálně nezdravých, citově nebo sexuálně nevyrovnaných, protože zdravý a normální člověk by samozřejmě jako cíl svého zalíbení samozřejmě volil jiného člověka a ne nic jiného. Podle naší skupiny ale nacházet romantickou nebo sexuální zálibu v nelidských neživých subjektech našeho běžného okolí není nenormální. Naopak, rozhodly jsme se bez studu naše vztahy (odpovídající schématu člověk+nečlověk- tedy předmět) zkoumat.

Náš skupinový výzkum má nakonec spíše podobu čtyř na sobě do jisté míry nezávislých vysoce individualizovaných souborů svázaných dohromady formálně tématem a snad dostatečně jednotným způsobem zpracování našich osobitých přístupů k tomuto tématu.. Jako nosné médium jsme si zvolily vytvoření digitálního fotoalba, do kterého každá sama vložíme fotky/texty/jiné záznamy a vyjádření našich vztahů.

[albumvruce]

KRONIKA ŽIVOTA . Ukázka z fotoalba HELENA 80, album od dětství ke kultatinám. #tvorimerodinnedejiny PS: Milujeme moment, kdy prst ukazuje na fotky a vypráví se 

[potulne-obludarium]

Pondělní dopravní okénko

Sedím v kuchyni, čekám než konvice přivede vodu k varu a ne zcela podvědomě závidím lidem, jejichž cestovatelská dobrodružství mi letí pod prsty na instagramu. Zatímco generace našich prarodičů musela fotoalba z dovolených ukazovat návštěvám u kávy, my máme okruh lidí jež můžeme otravovat našimi soukromými fotografiemi ad libitum mnohem širší. Naštěstí nemusí naše touhy po dobrodružsví zůstat oslyšeny jen proto, že předchozí pokolení dobrodruhů již úspěšně zmapovaly planetu, nebo se nám nedostává financí na cestu kolem světa za libovolný počet dní. 

I pouhopouhá cesta přes část republiky, nedejbože hlavního města, se totiž může stát zážitkem na celý zbytek života. Překoná-li totiž člověk tuto cestu se zdravím alespoň relativně nepodlomeným, může si připadat jako Zikmund, Hanzelka a Holub v jednom.  To takhle v nějaké vesnici dva kilometry od hranic matky měst nastoupíte do autobusu s naivní představou zelenáče, že máte krásnou časovou rezervu na všechny přestupy. Venku svítí slunce nadprůměrně teplého podzimu, v duši máte klid a lásku k všehomíru. Jízda autobusem v ucpané dopravě skrze vesnice postupně polykané otesánkem Prahy je skvělé balanční cvičení zahrnující zároveň prvky saunování, takže se po několika minutách procvičíte v historické empatii, když budete s ostatními cestujícími soutěžit o to, kdo omdlí jako poslední. „S námi omdlíte i bez korzetu, s láskou PID.“ V poslední době se zvýšila frekvence osob padajících do kolejiště metra. Pokud vás v autobusem změněném stavu vědomí postihne stejný osud, game over. Pokud šťastně nastoupíte do soupravy jedoucí tím správným směrem, začne hra s časem. Jízdní řád je totiž v ranní špičce předpotopním vynálezem, přímo primitivním přežitkem. Jen člověk bez fantazie může předpokládat, že tvrdí-li něco předpis, skutečnost naň bude brát ohled. Ostatně kde je dobrodružství v pomalém korzování po nádražní budově? Sedavý životní styl a nezdravé stravování působí nepřiměřenou zátěž sektoru zdravotní péče. Běh z metra na šesté nástupiště v čase čtyř minut rozproudí krev a půvabně zbarví líce!  Pakliže by vás snad cestou opustilo počáteční rozpoložení mysli, můžete se alespoň pousmát nad skutečností, že váš vlak má jeden vagon zadán pro cestu zaměstnanců ministerstva dopravy. Pohled na veřejné zaměstnance v kancelářském odění, kteří se na zapomenutém nádražíčku v jižních Čechách soukají do výlukového autobusu hýčkajíce si svá traumata ze střetu s nebyrokratickou realitou totiž zacelí šrámy na duši. Do cíle dorazíte jako ostřílený zálesák a cestovatel v jednom. Dříve či později, živí či mrtví.

[bettythesmellycat]

3.2.2019 Přejezd a návrat do Cu Jut

V sedm ráno mě vzbudilo ťukání na dveře a buzení od paní domácí, že už musíme jít. No oukej. Vstala jsem dobalila zbytek, vytáhla svého macka ven a paní mi se smíchem řekla, že to nakonec jede až v devět. Hele já sem trpělivá, to jo, ale DOPR…. Co je zas tohle! Měla jsem na telefonu nakonec ještě čerstvou smsku od syna, který psal že bus pojede v 8:30 – 9:00 a že mě tam paní mamka odvede. Dobrá tedy, rozhodila jsem noťas a začla sumírovat blog, abych nakrmila nenasytné čtenáře😉. 

Pak najednou panika, že jako jedem, já samozřejmě vyčůrat a hopsnout na skútr a směr hlavní. Já na skútr hopsla v pohodě, ale můj batoh se na něj ne a ne vejít. Paní ho chtěla nacpat dopředu, tam kam se normálně dávají nohy. Můj macek však není úplně moc skladný a tak jakékoli přizpůsobení tvaru skútru bylo nemožné. Nakonec jsem ho hodila na záda a jely jsme. Na hlavní jsme chvíli stály a čekaly. Mně došlo, že jsme nic nejedla a že mám jen v minitaštičce mango od pani domácí. Nožík jsem měla v příručním batůžku, ale že bych toužila po krájení manga za jízdy, to úplně říct nemůžu. Tak jsem paní domácí nějak vysvětlila, že si jen támhle odskočím koupit bagetu. Nějak to pochopila a já v nervu utíkala ke stánku a děsila se chvíle, kdy uvidím přijíždět můj autobus a moje bageta ještě nebude hotová. Ale ne, jsme ve Vietnamu. V klidu. S hotovou bagetou jsem došla k paní a ještě jsme chvilku čekaly, až přijel bus. Paní mi zamávala, já naskočila, zula boty a šla hledat flek na dalších 5-6 hodin. Bohužel žádné ze spodních míst nebylo volné a tak jsem si vyskočila k okýnku do patra.

Moc reprezentativní foto to není, ale alespoň máte představu, jak to v takovém lehacím buse vypadá z perspektivy druhého patra😊

Asi po hodince jízdy jsme zastavili na oběd, bylo 10:15. Děkuju, ještě jsem ani nesnídala. Po asi 45 minutách jsme se dali znovu do pohybu, já už teda měla snědenou svou bagetku a byla jsem za ní velmi velmi vděčná. Tentokrát bez chilli papričky uvnitř. Za to jsem byla vděčná asi o trochu víc ještě. Kolem druhé hodiny jsme dojeli do Buon Ma Thuot city a já si mezitím s Trinh potvrdila, kam mám dorazit. Napsala mi zastávku, kde mám vystoupit, že na mě čeká u jejích rodičů. Autobusákovi jsem ukázala zprávu od Trinh a hrdě se nenechala odtáhnout od taxikáře, přestože by to asi moc nestálo. Ale, šetřim! Takže pěkně lokálním autobusem. Pan autobusák byl hodnej a dovezl mě až k němu na autobusovém parkovišti a já tedy zas jen ukázala cílovou stanici výběrčímu peněz v lokálním busu a už jsem jela. To že jsem o obou busech byla jediná bílá snad už nemusím ani opakovat, ne?:-) Lokální bus mě vyklopil a než jsem se stačila zorientovat, už na mě volala Trinh a běžela ke mně. Bylo to hezký shledání😊. Doběhly jsme k jejím rodičům domů a tam jsme chvíli povídaly a daly něco malého k jídlu (bohužel jen moje mango a nějakou placku z rýžové mouky). Takže jsem měla pořád hlad☹. Trinh mě hodila na ubytko, do mého starého pokojíku, kde jsem se okamžitě zabydlela a dala si TEPLOU sprchu a umyla si vlasy. Bože to byla nádhera. Přišla jsem si zas jako člověk, hurá hurá hurá! V euforii jsem si na pusu naplatlala i trochu rtěnky a čekala na Trinh, která mě vyzvedávala a jely jsme opět k jejím rodičům, tentokrát na společnou večeři. 

Musela jsem se zvěčnit jaká jsem krásná (a trochu si napravila image po poslední fotce z busu:D)

Posvačila jsem poslední český sušenky co jsem si vezla a šlo se ven

U vrat před domem rodičů byl veliký hrnec, ve kterém se, jak jsem se dověděla, vařily typické TET cake. Od dětí z hodin vím, že se jedná o lepkavou rýži, fazole a vepřové maso. Celé se to zabalí do takových balíčků a pak se to několik hodin vaří. Vaří se to venku, protože kdyby jim doma jel 10 hodin sporák, tak by se uvařili zaživa. Pod kotlem pěkně topili dlouhejma větvěma a postupně je posouvali. 

Typická příprava Banh Tet Cake

Bylo mi řečeno, že se večer griluje. A tak mě trochu překvapilo, když jsme s Trinh byly odveleny na blízký trh, kde jsme kupovaly rošt. Takový ten malý otáčecí. K tomu jsme vzaly pytel nudlí, které se tady kupují čerstvé na trhu.

A mohlo se začít grilovat. V kuchyni už bylo nakrájené maso v misce a v druhé misce byly další delikatesky z kuřete. Ta druhá miska nebyla pro psa, ne ne ne. Ta byla taky pro nás.

Pořád jsem přemýšlela, jak jako budeme grilovat. No easy neasi. Z těch klacků, kterými se topí pod kotlem oddloubete oharky, ty dáte na stranu a na ty uhlíky položíte tu mřížku naplněnou masem. Měla jsem oči na vrch hlavy. Takhle prakticky to udělala Trinh. Její syn to naštěstí vylepšil, oharky dal do kovové misky a na tu rošt položil, takže se maso alespoň napřímo neškvařilo na oharkách. Byla už tma a tak jsme si na grilování u vrat svítili baterkou. Ohledně propečenosti masa jsem měla lehké pochybnosti, ale držela jsem pusu a pozorovala grilování. Po nekonečně dlouhé době a obavě, že na tom skomírajícícm grilu se budou dělat i pařátky jsme se přesunuli dovnitř, pařátky se mrskly do horkovzdušnýho přístroje a my začali hodovat. Měli jsme grilované maso s nudlemi a zeleninou a opět, rybí omáčkou.

Jedna dojímací rodinná do fotoalba:-)

Po večeři jsme s Trinh vyrazily za bývalými studenty do kavárky, taková úplně supr hipsterská kavárna. Bylo tam úplně narváno. Jen jsme zastavily, už na nás studenti mávali. Bohužel, přestože jsou na vysoké škole všichni, anglicky nám to společně moc nešlo. Ale oni by se asi časem rozmluvili. Ještě jedna sranda s objednáním v kavárně. Mé české srdíčko zatoužilo po pivě, já fakt milktea po večerech usrkávat neumim. Nehledě na to, že jsem se bála, že bych pak nespala. Plus taky je to pěkně hnusný. Mlíkovej čaj ve kterém plavou různé želatiny. Něco jako nás bubble tea akorát v tom je ještě mléko a je to tisíckrát víc sladké. Studenti mi tedy dali lístek, ať si vyberu co chci, tak jim říkám že pivo. Chvíli na mě koukali a pak mi vysvětlili, že tady přeci pivo nemajíííí… Dobře, dejte mi džus a nenuťte mě to opakovat. Navrhli že můžeme jít na karaoke. Já byla sice trochu unavená, ale tak zas jít s mladýma na karaoke, nebo jít sama na pokoj, to jsem měla celkem jasnou volbu. Po hodince jsme zaplatili a Trinh mi řekla že jedem dom. Já neprotestovala, ona si s nima rozumí líp než já, takže asi věděla víc o karaoke. Nakonec jsem se od ní cestou domů dověděla, že oni jako na to karaoke asi jdou, ale ona usoudila, že už je moc pozdě (půl desáté prosimvás) a že přeci jen radši pojedu domů. Díky Trinh, díky díky. Zachránila jsi mě od ošklivé kocoviny po jednom pivě, co bych si na karaoke dala. No nic, pozdě bych honiti. Radši snad jen zalézt do kokonu a spát.

[nasecokolada]

Podobenství o keporkacích

Můj milý Knoflí Čudlíčku,

dneska v sauně, na kopečku, poblíž Tebe, jsem mezi všemi těmi ezoterickými vůněmi cizokrajných solí a olejů a dálek přemýšlel, kým já vlastně jsem. Jsem keporkakem. Pokud jsem Ti v posledních dnech loňského roku psal román, v němž jsem Ti částečně odhalil, kým vlastně jsem, rozuměj, že jsem Luc, verze 2020, tak nyní zvěstuji příchod své nové generace, jsem totiž Luc v. 2021. A přeji Ti hezké a ničím ni nikým nerušené ponedělí, má milá holka knofllíkatá. Vývoj chvátá kupředu. A já se tu a tam neváhám otočit k jeho běhu zády, a zaprohlížím se ve své hlavě do fotoalba našeho nikdy šťastně nekončícího příběhu. Ne proto, aby mi bylo nutně smutno, jako spíš proto, aby mi smutno už nikdy více nebylo. Když jsem se Ti vloni pokoušel svými slovy doťukat, doslova dopsat do Tvé hlavy, zkoušel jsem to různorůznými metodami. Řekl bych - a teď podotýkám, že vše jen odhaduji, protože mi již od, a teď vydrž, dívám se na náramek z Metronomu, který mám přivázán okolo pravého zápěstí své vlhké pravé ruky, a sakra, už jsou to bez několika málo nocí dva roky, co jsme se neviděli -, ehm, řekl bych, že nejblíže našemu opětovnému spolusetkání jsem byl vloni na podzim. Škoda, že jsme se tehdy nepotkali. Byl jsem ještě víc starý Luc, měl jsem v sobě hodně toho nového, to ano, ale i podstatnou část toho starého, kterého jsi poznala Ty. A mělas ho při všech jeho nedokonalostech tuze ráda. Ten dnešní Luc, tedy moje aktuální verze, jasně, že je nejlepší ze všech, ale no nevím, jestli by to nebyl přílišný skok a šok pro Knoflíkačku z předloňské série. Samozřejmě, něco u mě zůstalo beze změn, něco se ale pozměnilo k sakra nepoznání. Nicméně, anebo spíše vícméně, Knoflíčka letošního, ostatně obdobně jako toho loňského, jsem nikdy neměl tu čest poznat. Pozvat ho na panáka, na pivo, na kafe, na čaj, na cígo, oh wait, já už vlastně nekouřím, na procházku, ven na deku, na výstavu Banksyho, která od tohoto týdne opětovně v Praze probíhá, prostě kamkoliv se jít projít, anebo jen se sejít a zůstat stát, mít pocit, že zastavujeme čas, svět, světlo i tok tmy, jen my dva, tady a teď, a dál už ani krok. Přeju si to rok co rok. A marně. A ještě marněji. Vlastně nevím, kde je problém, kromě toho, který máš ve své hlavě Ty sama. Těším se, na naše někdy. Byť to někdy vypadá někdy jako nikdy. Psal jsem Ti už, že mi chybíš? A kolikrát? Tolikrát? A že mi scházíš? A já vím, že já ne, já už nejsem nic víc, než rozsypaným popelem, kdesi v Tvém vzpomínkovém centru, v pozapomenutém popelníku ve Tvé mysli. Ne, už pro to ani nesmutním, což je možná to nejsmutnější vůbec. A to teď prosím není další variace na nový nátěr na zdi nářků, jako konstatování soudobého setrvalého stavu. Mezi námi noc, mezi námi nic. A dnem za dnem víc a víc. Škoda. Protože zaříkadlo “Du fehlst” mi pořád zvoní v uších. A překvapivě se neslyším tenhle německý povzdech říkat já sám sobě, ale slyším, anebo spíš vnímám, komiksovou bublinu s tímhle sloganem, jež jde od úst Tobě. Ke mně. Sice zůstávám bez Tebe, ale Ty zůstáváš ve mně. Scházíš mi. Kdesi hluboko uvnitř, v nepopsatelném neznámu. Proto Ti týden co týden zas a znovu nanovo píšu. Protože doufám, protože věřím, protože Tě mám rád, a protože vím, že když dlouho nepřichází nic, přijde pak něco velkého, co se nakumuluje, anebo si to jen snílek jako já, to žití, zase na duhato maluje, a ono si nepřijde nic víc než ono nic. Nuže, úvodník bychom tak nějak rozšafně sepsán pro tentokráte měli, pojďme se proto nyní lehounce dotknout křehounkého čokoládového těla dnešní zprávy.

Miluju tenhle život, ale nenávidím tenhle svět. Kdykoliv se dozvím něco, co mnou ostře otřese, mám chuť najít nějaký vesmírný koš, do kterého zmuchlám, zahodím a nechám zrecyklovat tuhle zkurvyplanetu, čiré zkurvyzlo. Ano, kapesní revolucionář ve mně, ten se vždycky otevírá, sice mohutně zařve, ale nakonec se stejně zavře a sklapne. Ne, neplánuju se vteřinovým lepidlem demonstrativně přilepit k silnici, anebo spíš v nejbližší loděnici k nejbližší lodi lovců keporkaků, jenže koneckonců proč ne, za přežití snů to přece stojí! A kdybych žil, tam kde žijí, anebo spíš dosud žili oni, keporkaci, proč bych to neudělal, proč jen teď jako srab, sám před sebou listuji lexikonem klamů a výmluv a sebeomluvných argumentů, že je to příliš daleko, abych alespoň nějak pomohl těm velrybám, které jsme od té doby, co jsem na světě, ze statisíců vyvraždili na současné necelé dvě stovky bytostí. Mísí se ve mně bezmoc a touha mít moc a všechno změnit, a taky tu parket v mé hlavě za těch pár let již pokryla hluboká vrstva smutnoslz, když mísí se tam, kdesi v mém centru vnímání krapet lítosti se zlostí. Keporkaci jsou bezva, strašně rádi ukazují svá mláďátka lidem, chtějí, aby si s nimi hráli, mají nás rádi, a nejen nás, všechny savce. Berou nás, rozuměj, savce, jako svoje sestřičky a bratříčky, někdo je o něco víc jiný než jiný, někdo je jim, těmhle patnáctimetrovým, třicetitunovým podvodním plyšákům třeba docela podobný. Rozhodně se jejich charakter nepodobá lidem, to můžu říct, vnitřnímu neklidu navzdory, s naprostým klidem. Když na Tebe zaútočí kosatka, žralok nebo cokoliv nebezpečného, keporkak Tě vždycky ochrání. Má to prostě v sobě. Zakódováno. Tak jako máme my za smysl zrak, hmat, čich, chuť a sluch, keporkaci mají jako svůj speciální smysl lásku. Keporkaci milují. Ale dokážou to tak moc předokonale, že naše vnímání a chápání lásky je na to tuze malé. Je to nepředstavitelné. Keporkaci mají lásku jako smysl života. Vyzobej všechny lidi, ze kterých jsi kdy cítila lásku, dej nás dohromady, no a tolik lásky by z nás všech, co jsi vybrala, vystačilo ledatak na maličkou keporkačí ploutvičku. A nejde tam ani tak o velikost, jako o hustotu té lásky. A navíc, jsou to takové přerostlé děti, ti keporkaci. Celý život si rádi hrají. Přál bych si moci si s nimi jen tak hrát, anebo je jen pozorovat, vědět o nich, přál bych si, aby i oni věděli o mně, že právě teď o nich píšu, a že právě teď o nich čteš, a že práve teď na ně myslíme, oba, přál bych si, aby to vnímali. Všichni ti keporkaci, kteří právě teď zpívají pod mořskou hladinou svoje milostné mnohahodinové písně. Ale i ti, kteří právě teď spí. Potkat tak kouzelnou rybku, přál bych si, aby se jim splnila všechna přání.

Každý z nás je starý desítky tisíc let, a když půjdeme do detailu, tak několik stovek tisíc, milionů, miliard. Historii lidského bytí a vůbec fungování života a Vesmíru jako takového máme hluboko uloženou ve svém kolektivním nevědomí. Někdo to nazývá genomem, genetickou pamětí, já to nechávám bez názvu. Jen k tomu podotknu, že my všichni jsme prožili všechno, co se kdy stalo. Všichni si sebou neseme kousek všech hříchů i dobrých skutků všehojsoucna, neseme si v sobě kousíček všeho a všech, co nás kdy předešli. A díky tomu dokážeme i poměrně zdatně předvídat, co ještě přijde. Programujeme se, abychom přežili. Nastavujeme se, abychom žili co nejblíže tepu zlaté žíly. Máme dva prsty na tepu doby a okolo nás, mezitím, co hledáme tomuhle zmatenému světu a našemu nezvěstnému životu puls, proběhne okolokolem tolik vody, tolik kapek se v ní utopí, že už nikdo nikdy na nás nepočká s osuškou na břehu, tomu věř,  nikdo jiný, než my sami. V minulosti, přítomnosti i budoucnosti zároveň. Ale o tom jsem psát nechtěl, chtěl jsem se oslím můstkem dostat k lásce a milování keporkaků. To oni jsou teprve nešťastní. Každá jejich píseň má začátek a konec a mezitím nespočet slok a němých slov o milování. A nenaplněných tužbách. Jsou místa, kde již všechny samičky vyhynuly. A samci tam stejně jako to nejkrutější podobenství o marnosti, dokola zpívají a vymýšlí nové a nové písně, aby ty již nežijící Knoflíčky keporkačí samičky přivábili a přesvědčili k vzájemnému poznání. A ať složí a napíšou a zazpívají sebenádhernější píseň, není tu nikdo, kdo by jim na ni odpověděl. Tohle je definice marnosti. A já jsem podle ní tak trochu keporkak. Mimochodem, ty písně mají verše, různě se obměňují, je v nich ukryto to, co jejichž autoři, mořem plovoucí keporkaci aktuálně prožívají. V těch písních jsou ukryti oni sami. Ve své soudobé podobě. S nějakou svojí konkrétní minulostí, s nějakou svojí konkrétní budoucností. Ty písně se vlnami nesou i stovky kilometrů. Nepředstavuj si, že snad mají velryby hlasivky, že zpívají “... lalala, proč jsi mě opustila?!”, keporkaci všechny ty zvuky, ty láskyplné vibrace plné vzruchů vzájemné vzájemnosti, souznění a porozumění, tvoří vypouštěním vzduchu kolem těla. Inu, i tak se láska dělá..

Každý z nás je starý desítky tisíc let, pamatuje si živě hrůzy kulis snímku La vita è bella. A když si to celé projdeš tam a sem a život budeš mít a žít jako živý sen, třeba tak vyřešíš všechny hádanky a rébusy vnějšího i vnitřního světa. A právě to Ti pravděpodobně zamezí hodit do všeho mého našeho kolektivního snažení vidle. Z jednoho slepého úhlu jednookého pohledu to vypadá, že přežijeme a prožijeme tak nějak nepříjemně průměrně příjemný život tím, že si budeme lhát, že život je krásný. Jenže to je hra. On totiž pod tou strašně strašnou slupkou život opravdu krásný je. A my můžeme být šťastní, když budeme dostatečně chtít. A my můžeme býti šťastní, že jej můžeme žít. Drobnosti tvoří celek a dokud nezměníš sebe, nezměníš nic, jen to jsem Ti tím vším chtěl tentokráte, můj milý Knoflíčku, říct. A myšlenka na závěr? Připadám si jak keporkak, když Ti zpívám tyhle své žalozpěvy. Jsou to naše písně. Pokaždé Ti zpívám jinou, a přitom by šly všechny svázat do jednoho knoflíčkového svazku, mohli bychom jej vydat ve sborníku s názvem - Život je krásný.

[cysnews]

Výzva Sládečkova vlastivědného muzea

Výzva Sládečkova vlastivědného muzea

Chtěli byste se podílet na podobě muzejní výstavy? Je to zcela jednoduché! Na letošní léto připravujeme výstavu Fuj, to je vedro, jdeme k vodě! (aneb kam se Kladeňáci chodili koupat). Naše muzejní depozitáře ovšem neobsahují tolik informací, fotografií a výstavních předmětů, aby dokázaly v plné šíři představit toto dosud neprobádané téma. Zapátrejte tedy v paměti, projděte svá fotoalba, skříně či…

[jerabina]

Fotoknihy

Fotoknihy, skvělý dárek nejen pod stromeček. Třeba se nějaké srovnání ještě bude hodit.

Svatba je super příležitost, jak vyzkoušet tvorbu fotoknih. U nás doma se obecně moc nenosí, preferuji klasická fotoalba a klasické fotky (což mi připomíná, že by bylo asi docela fajn si nějaké svatební fotky konečně vytisknout), ale na druhou stranu pro rodiče je fotokniha úplně ideálním vánočním dárkem. A protože jsem sama hledala nějaké informace a srovnání, když jsme vybírala, kde nechat…

[likarotarublogger]

Quanto è bello arrivare al porto di Formia al mattino presto ❤️🤩 Buongiorno a tutti 😘❤️🔝 #fotoalba #portodiformia #ventoteneisland❤️ #iloveventotene #happyday💕 #beautifulday☀ #summar #2020❤️ (presso Formia: Direzione Ventotene) https://www.instagram.com/p/CFToadRKnCM/?igshid=gz4ycucvxhvd

[ciberud]

Já si toho dlužím!

Ale jednou, jednou to doženu.

Aspoň co se týká zápisků. Hledám jeden konkrétní papír, a tudíž nacházím úplně jiný věci. Kromě zcela nezajímavých úředních dokumentů nacházím zejména deníčky. Diáře. Zápisníky. Bloky. Sešity. A mají různej obsah - spousta z nich jsou starý kalendáře, který jsou jaksi příběh sám o sobě, spousta z nich jsou zápisky z různých situací, a spousta z nich jsou poznámky z výletů. Vedle fotoalba London 1994 mám teď takovej deníček London 2019, například. Čímž jsem chtěla říct, že ten Londýn si sem taky poznamenám, ano, a že knížka How To Read London v pořádku dorazila a je bezvadná a že mě baví strávit na tom výletě o hodně víc času pak ještě takle, dohledáváním a čtením a zjišťováním. Takže můžu být na několika místech zaráz