#což je blbost a věděl*a jsem že je to blbost

[spinner-of-yarns]

Ty panely na průzkumy si už fakt dělaj srandu. Průzkum trvá 25 minut a dostanu za něj 12 korun? Můj bratře v kristu to je míň jak 30 korun za hodinu!

[aziz-the-fangirl]

Naruby

RAPL. Zasazeno do 02x07, Bubáci. Kuneš/Lupínek. Přístupno všem, obsahuje komplikované vztahy a všech 955 slov existuje vlastně jen kvůli tomu konci.

@atom-heart-brother než se dostanu k tomu našemu ;)

Kuneš se stále ještě cítí jako zašlápnutý vajgl, když stojí před skleněnými dveřmi fitka, a tak chvíli váhá, jestli může věřit svým očím. Vidět Lucii v cizím náručí je příšerně zvláštní. Vlastně jí to přeje - nezbývá mu nic jiného, když už nějakou dobu nezanedbatelně často spí s jejím manželem. Nemůže ani namítat nic o férovosti nebo upřímnosti, protože Lupen nikdy nenašel vhodnou dobu (a rozhodně ne vhodný způsob) jak Lucii obeznámit s jeho a Kunešovo situací. Jde jen o to, že má trochu strach.

Lucie má silnou tendenci nemyslet na důsledky svých rozhodnutí, silnou tendenci vlastně nepřemýšlet o plánech, které si zamane uskutečnit. Jde do všeho po hlavě a bez rozumu - to mají s Robinem společné. A tak má Kuneš trochu strach, co sakra bude s dětmi. Podle něj by bylo ideální, kdyby se rozvedli, až budou holky starší a bude pro ně snazší to pochopit, jenže tak trochu tuší, že Lucie zapomene se nad tím zamyslet a udělá nějakou neplánovanou blbost.

Radši se otočí a vydá se tam, odkud přišel.

Lucie ale nejspíš cítí potřebu to vysvětlit, obhájit se. Doběhne ho. “Vy si asi myslíte, že jste něco viděl-- ale neni to nic vážnýho, Bob je jenom můj kamarád, takže--”

Kuneš se musí hodně snažit, aby se nad tím prohlášením neušklíbl. Je policista, detektiv, a ona se mu snaží takhle sprostě lhát? Protože Kuneš viděl, co viděl-- Rád si myslí, že on by to Lucii nezapíral, že by jí řekl pravdu, pokud by se zeptala - nemůže to ale vědět jistě. Není to Kunešovo místo, aby soudil nebo kázal, ale může aspoň navrhnout řešení. Zkusit poradit, postrčit Lucii tím správným směrem. “Lupínek se fakt snaží,” řekne. Robin se snaží a Kuneš to ví ze všech nejlíp. Snaží se vydržet, vybalancovat práci, rodinu a Kuneše. Snaží se být otec a manžel - je si vědom toho, jak moc to není ideální, a tak se snaží udělat Luciin život tak dobrý, jak jen v jejich situaci dobrý být může. Nechal by si řezat ruku pro svoje dcery. “Záleží mu na vás.” Na nich třech. Nechtěl je opustit, nechtěl se na ně vykašlat - mohl od nich odejít, ale rozhodl se vydržet a snažit se, aby to nějakým způsobem fungovalo.

“Teď se snaží, protože něco tuší, že jo.”

Kuneš zavrtí hlavou. Nemůže jí říct, že Robinovi je vlastně jedno, jestli Lucie s někým spí, hlavně pokud s ním vychová jejich děti. Co by jí ale říct klidně mohl - a je to také pravda - je, že Lupen nemá ani tušení.

Odejde.

Robin zjistil, že se mu rozpadla rodina. Ať si Lucie spí, s kým chce, ale přece ho nemůže opustit - ne po tom, co Robin neopustil ji, po tom, co s ní držel v dobrém i ve zlém, kvůli dětem. Nemůže ho opustit a nechat mu holky na krku, až moc dobře musí vědět, že by se o ně nezvládl sám postarat, až moc dobře musí vědět, že se z práce vrací pozdě a Máchova máma je nemůže hlídat vždycky. Nemůže ho opustit a vzít si holky s sebou, protože jsou to taky jeho děti, proboha. Někde se v něm vzedmou strach a vztek, a pak už na sebe s Robertem křičí na chodbě, padne pár ran-- a pak je tam Kuneš, a on o tom věděl. Takže se Robin jde opít.

Chce se zbavit toho strachu, že přijde o všechno, nebo že si tíhu toho všeho bude muset nabrat na bedra. Chce zapomenout na to, že mu o tom Kuneš neřekl. Možná, kdyby to věděl, mohli by si s Lucií promluvit narovinu a dohodnout se na něčem-- když o tom přemýšlel, neměl ztropit scénu. Mohli to probrat ještě dneska, mohl přivést Kuneše, vyložit karty na stůl a vymyslet kompromis-- Jenže Robin umí věci jen pokazit, a tak topí svoje problémy ve sklenici.

Kuneš ho najde - kdo jiný - o pár panáků později. Robin se nechce cítit tak vyděšeně, tak ztraceně, ale nemůže si pomoct.

Kuneš se posadí na bar vedle něj, objedná mu kafe. Lupen necítí potřebu prostestovat. Tak chvíli jen poslouchá jak Kuneš trpělivě mlčí a čeká, než s ním Robin bude mluvit. Je to uklidňující, svým způsobem.

“Mělz mi to říct,” řekne nakonec Robin. Nezlobí se, asi. Jen by to bývalo snazší.

“Nevěděl jsem, že--”

Robin mávne rukou. “Já vim. Měl jsem si toho všimnout sám,” zamumlá. Ale kdy? Myslí si oba dva. Kdy, když se do noci s Kunešem honí za podezřelými, kdy, když i příležitostné minimum volného času stráví - taky s Kunešem. Nejsou úplně bez viny.

“Máš strach?” zeptá se Kuneš opatrně. Jemně. Natáhne ruku na baru, stiskne Lupenovo dlaň.

Robin přitaká. “Hroznej,” přizná. “Děsí mě, že nemám tušení, jak to dopadne.”

Kuneš sklopí zrak. Prsty nervózně zabubnuje o bar. “Mě taky,” zašeptá pak, a Lupen by skoro myslel, že se přeslechl.

Kuneš se zvedne, položí ruce Robinovi zlehka na ramena. “Pojď domů,” pobídne ho, a Robin, na vratkých nohou a s zastřeným zrakem, jde.

Robin za sebou tiše zavře dveře Kunešova bytu. Jen v tričku a džínech je chodba ubytovny nečekaně chladná. Cestou ze schodů, k Máchovi, si Lupen prohrábne vlasy, jednou, dvakrát, pokusí se, aby nevypadal jako troska, nebo jako že právě strávil půl hodiny v Kunešově posteli - což bylo, podivuhodně, obojí pravda.

Vyzvedne holky, a Máchova matka mu věnuje nesouhlasný pohled - který se změní v lítost, když jí Robin ze srdce poděkuje. Ta ženská je vlastně neskutečný poklad, Robin nemůže pochopit, co za roztržku s ní má Kuneš - ale nechce se do toho zapojovat. Bez Lucie potřebuje, aby holky někdo pohlídal po škole, než se táta vrátí z práce - a občas i chvilku po tom, aby se ze všeho nezbláznil.

Vezme děti domů. Uvaří jim večeři. Uloží je.

Až když jde sám spát, všimne si, že si při odchodu od Kuneše navlékl triko naruby.

[topitvmysli]

Komu patří moje tělo?

2. 10. 2019

Rok zpátky a něco zpátky. To bylo období, kdy moje tělo rozhodně nepatřilo pouze mně. Vlastně jsem měla pocit, že není moje vůbec.

V celých následujících částech, ty dvě data, budu zmiňovat interrupci, mou vlastní zkušenost a její průběh. Píšu o krvi a těle zevnitř. Popisuju věci podrobně. Může to bejt možná nepříjemný, pokud máš stejnou zkušenost, tak na to chci jen upozornit, abys o tom věděl*a a kdyžtak to přeskočila.

Na jednu stranu to bylo hrozně vtipný, na jednu stranu hrozně traumatický a doteď mě to ovlivňuje. Vtipný, protože jsem v tý době chodila k jednomu doktorovi, kterej se zajímá o tradiční čínskou medicínu, protože jsem byla přesvědčená, že s mýma menstruačníma bolestma, který mám, udělá něco už jen psychika a nějaký hlubší poznání procesů v mým těle. Samozřejmě jsem v té době začala chodit i na psychoterapii. Konkrétně už asi ke čtvrté psychoterapeutce, což bylo už dost únavné, pořád popisovat dokola a dokola, co mě trápí. Věděla jsem, že tělesný bolesti a úzkosti jsou ovlivněný tím, co se mi děje během dne a ve vztahu. To není nějakej ezo bullshit. Když jsem měla měsíc plnej stresu a bez odpočinku, plnej hádek s partnerem, byla větší šance, že z toho budu mít úzkosti. A když jsem měla úzkosti často, ubližovala jsem si - mlátila do svýho těla. Pak jsem hyperventilovala. Nemohla jsem dýchat a svoje tělo ovládat. Bylo to strašidelný, jakoby mi moje tělo vůbec nepatřilo. Jak se z něj mám sakra dostat? Já ho nechci. No a pak samozřejmě přicházely bolesti zad a menstruační bolesti. Neříkám, že to byl jedinej faktor, kterej je ovlivňoval, ale jsem přesvědčená, že to byl jeden z faktorů hlavních. S terapeutkou jsem teda řešila psychický věci a s tím léčitelem bolesti fyzický. Věděla jsem, že to není nějakej kašpar, kterej se na tom snaží vydělat. Měl moc sympatický přístup. Jednou jsem potřebovala vynechat sezení, protože jsem neměla peníze a on mi to dal prostě zadarmo. Asi to je srdcař. Párkrát ta menstruace nebolela, ale rozhodně s tím pomohla i psychoterapie. Pak menstruace nepřišla vůbec. A já o svoje tělo přišla úplně. Čínské byliny byly tak silné, že jsem z nich otěhotněla. Trocha trapnýho humoru, ha ha. 

Ve skutečnosti to taková sranda nebyla, byl to spíš strach, probdělý a probrečený noci a spousta nočních můr. Zhnusila jsem se sama sobě, zevnitř, zvnějšku, celá. Skrz naskrz.

10. 12. 2020

Fotky jsou z deníku, texty u toho jsou texty psané teď, podle toho jak to vnímám zpětně a jak si to pamatuju s použitím deníkových textů. Už to může být trochu zkreslené.

Mám už po tom potratu. Mám velký štěstí, že jsem to stihla tak brzy, nemusela jsem totiž pod kudlu na výškrab. Mohla jsem si jen vzít pilule, který zabránily tomu živému, co ve mně rostlo, aby se to dál živilo mnou. To je docela divná a nechutná představa. Takovej vetřelec. Rostl ve mně vetřelec, nevítaný vetřelec. No a já mu prostě koňskou dávkou hormonů zatrhla další přístup k mému vnitřnímu tělu. Vlastní volbou. Další koňskou dávkou hormonů jsem ho vyslala na krvavou a bolestivou cestu ven z těla. 

Nebudu kecat, než jsme spolkla ty prášky, měla jsem fakt velkej strach. Největší blbost byla číst si na internetu všechny možný zkušenosti lidí s těma pilulema, protože jsem se děsně vyschízovala. 

Dostala jsem nějakou injekci do zadku, prej imunoglobulin, kdybych se někdy rozhodla mít dítě, tak mi to museli píchnout, aby bylo to ditě v pohodě, protože mám krevní skupinu Rh negativní. A to když se prej dvakrát spojí se skupinou Rh pozitivní, dítě může bejt chudokrevný, může mít poškozenej mozek a tak. Dalšího vetřelce neplánuju, ale musela jsem si to nechat dát do těla. 

No a pak teda domů a čekat. První dva prášky, který přerušej výživu, toho. Bylo mi z nich brutálně blbě. O dva dny později pak ty, co spustěj krvácení. Šlo to všema tělesnejma otvorama. Ale moje tělo se trochu vracelo zpátky mně do moci. Měla jsem radost a byla to velká úleva. Vypadlo to ven, když jsem kýchla. Docela vtipný. Ale na vložce to vypadalo dost děsivě.

Sny mě doprovázej doteď, ještě rok po tom zákroku. Ale to je možná tím, že teď prostě bylo období tý události. Taky mi to připomíná každá menstruace. Pokaždý, když ji mám dostat, jsem nervózní a stažená a bojím se, že nepřijde. I když jsem třeba sex s nikým, kdo by ejakuloval, neměla. Ale stejně mám pocit jakobych od toho těla byla hrozně vzdálená a každou menstruaci se snažila vypnout hlavu a dělat jakože není. 

Bavila jsem se teď s kámoškou, která si prošla tím úplně stejným asi měsíc zpátky. Taky je už moc ráda, že to má za sebou. Taky se to stalo omylem a dost nečekaně. Taky z toho byla vyděšená. Ona je hrozně drsná nátura, sbírá na ulicích mrtvý brouky a zvířata, doma je preparuje, řeže a nakládá do lihu. Je to nějaká úchylka smrtí. Neberu jí to. Ale tohle jí rozhodilo a to mě překvapilo. Prý se na to ani nemohla podívat. Měla pocit, že to vůbec není součást jejího těla a chce to jen pryč.

Doteď si kladu otázku, jestli jsem udělala správnou věc. Jsem 100% pro-choice a 100% pro-life. Ale opravdu pro-life. Pro-life lidí, kteří se rozhodnout jít na interrupci a musí jim být poskytnuta, jinak by to třeba zničilo jejich life. 

Ale mám pocit jakoby se ve mně ozýval nějakej konzervativní hajzl, kterej mi to dává sežrat. Takže ve skutečnosti moje tělo nikdy a možná ani teď nepatří mně.

[denik-uprchlika]

DEN 38: Plazma

Po zkušenosti s darováním krve jsem si řekl, že za každou cenu, co jsem ještě v Německu, musím jít darovat i plazmu. Z toho mám z Česka už několik historek o tom, jak mě na poslední chvíli křísili, a obecně jsem z toho měl zvláštní pocit. Jaké to je pod Německým červeným křížem?

Přemýšlel jsem nad tím už od okamžiku, co jsem daroval krev, jenže druhé zkušenosti stála v cestě byrokracie: stále jsem čekal na to, až mi přijde nová, čipová průkazka. To, že je plastová se zabudovaným čipem je docela důležité, protože jinak je Německo v digitalizaci vážně ještě pozadu. A zrovna u průkazky, kdy v Česku je to opravdu jen kousek přeloženého tvrdšího papíru, kde se vše zapisuje rukou a razítkem a kde je vrchol digitalizace čárový kód, tady je to přesně naopak.

Jelikož nám po darování krve nebylo s mým nadřízeným úplně jasné, jestli se to dá uznat jako paragraf a nakonec jsem na to čerpal náhradní volno, tentokrát jsem prostě vyřídil maily a práci, která napadala po víkendu do pošty, a vypravil jsem se na krevní centrum s tím, že maximálně hodinu nebudu na telefonu, ale jinak mám vlastně maily k dispozici a vlastně nikoho nemusí trápit, jestli u toho mám zrovna jehlu v ruce nebo ne.

Už při registraci na recepci jsem dostal věrnostní kartičku. Dozvěděl jsem se, že i na krevním centru Německého červeného kříže dostanu za každý odběr 20 euro. Kartička s barevnými políčky, kterou jsem právě držel v ruce, mi připomínala moje kartičky na každou desátou kávu zdarma. Kolik jsem jich už nechal orazit a kolik káv jsem už díky tomu měl gratis. Zde to bylo podobné – jen s tím, že za pátý, a pak za každý patnáctý odběr mám bonus za věrnost 35 euro. Ta čísla jsou irelevantní, oč jde, je ten princip věrnostního systému, pobavilo mě to. Značkovací razítko nebylo žádné číslo nebo křížek, jak by někdo čekal, ale tvar kapky.

V kantýně, kam jsem se posadil, abych vyplnil dotazník, jsem raději ani nekontroloval svou skříňku č. 2 s desetikorunou, zda ji už někdo zprovoznil. Byla zavřená, ale nechtěl jsem zkoumat, proč.

Opět mě fascinovala jednoduchost dotazníku pro dárce. Tady už sice zase platí klasické Německo je s digitalizací pozadu, protože jsou to opravdu papíry a křížkuje se to ručně (v Česku už celý dotazník klikám na dotykové obrazovce, což je ale vcelku jedno, protože lékařka před odběrem tento dotazník vytiskne a stejně se musí podepsat, přestože se potvrzuje už při ukládání čárovým kódem z průkazky a zaklikává se prohlášení). Jako bonus jsem tentokrát dostal i jeden list navíc, self-test, kde jsem měl zakroužkovat oblasti s tetováním a zakřížkovat percingy. Kdo nic takového nemá, může mu to být jedno. Ale pokud ano, je to naprosto luxusní věc.

Opět porovnání: dříve byla v Česku součástí dotazníku otázka, zda byla dárci v posledních šesti měsících provedena akupunktura, piercing nebo tetování. Něco v tom smyslu. Zaklikává se pouze ano / ne. Před časem byla přidána záludnější otázka jako bonus: Máte kdykoliv provedeno tetování nebo piercing? V momentě, kdy zakliknu ano, vyskočí mi textová pole, kdy, kde a v jaké velikosti. Zajímalo by mě, jestli si my, co máme tetování, pamatujeme, kdy přesně jsme si ho nechali dělat. Já to nevím. Umím si to spojit s událostí, co se dělo, s kým jsem se tenkrát vídal… ale nemám tucha, co to bylo za rok. A lékařka, které sedí na konci kontrolního řetězce, se to vždycky bude znovu a znovu ptát, i když je jasné už z předchozí otázky, že tam v posledních šesti měsících žádné změny nebyly. Začal jsem to řešit odpověďmi „různé“ a „beze změn“, výslech ale zpravidla následuje.

Teď mám před sebou papír, kde mám dvě postavičky, zepředu a zezadu, kroužkem umístění a rozsah tetování a křížkem piercing. Jak jednoduché, jak prosté.

A nebyl bych to já, kdybych se nad tím nezamyslel, ještě si v duchu neobrátil ty postavy tak, abych to neměl zrcadlově obrácené, a šup, hned první kolečko jsem umístil na špatnou polovinu. Došlo mi to v momentě, kdy jsem chtěl umístit kolečko druhé. Tak jsem to tam navalil všechno obráceně a pomíchaně, kdyžtak pak řeknu, že je to vlastně naopak. Nechtělo se mi v tom škrtat, protože by to bylo docela nepřehledné.

K pohovoru se opět dostávám k doktorovi, kterého jsem si podle přízvuku zařadil ještě někam dál na východ. Jelikož jdu na plazmu, můžu si vytáhnout malou červenou roličku z papíru, vůbec nerozumím tomu, co po mně chce. Když jednu držím v ruce, vezme mi, roztrhne ji na dvě poloviny a vytáhne z ní malinkatý papírek, na němž stojí dnes bohužel žádná výhra.

„Oou!“ zvolá doktor teatrálně a jako cenu útěchy mi podává balení s náplastmi. Mimochodem, můj papír s tetováním odhodil do nějaké krabice s papíry za sebou. Bylo mu to úplně jedno. Protože Němci mají v dotazníku taky otázku, jestli mi v posledních čtyřech měsících (ne šesti) bylo provedeno tetování, propichování uší, akupunktura nebo piercing. A to jim jaksi stačí.

Co mě překvapilo, před odběrem plazmy se nikdo nezajímal o snídani, o pití, vlastně tak nějak o nic. Dokonce mi nebrali vzorek krve před odběrem. Stejně se u odběru berou další zkumavky na rozbor, to jim evidentně stačí.

Až když si mě volali do odběrové místnosti, se poprvé zajímali o to, ze které ruky to provedeme. Teď teprve začínám být trochu nervózní, protože úplně nechci, aby mi to nepíchla špatně, aby to nebylo nepříjemné a aby mě na konci nekřísili.

Beru místo, sestra vše připravuje, už je jehla v ruce a vše se dává do pohybu.

„Dneska jste u nás poprvé, tak jsem Vám tam dala jen 650 ml, ať to máte rychleji za sebou,“ oznamuje mi s úsměvem.

„Mohl bych ještě dostat kalcium? Mi ten citrát nedělá dobře.“ To mě naučili v Česku. Evidentně to tady dělají úplně stejně, protože se tomu vůbec nepodivila, jen kývla hlavou a za chvilku už mi přinesla kelímek s šumákem. Vysvětlila mi ještě, že ta nádobka na odchyt červených krvinek a spol. je u nich menší než na jiných centrech, takže se to bude častěji vracet zpět, ale že zrovna ti, kteří to hůře snáší, to mají o to příjemnější.

Nevím, ale právě ta část, kdy se to vrací, je pro mě vždycky kritická. Pamatuji se na ta muka, kdy jsem poprvé daroval plazmu u nás, kdy ale nikomu nedošlo, že jsem na plazmě poprvé, že jsem doteď chodil darovat jenom krev, a pak jsem tam, i když se všechno vracelo zpět do ruky, zběsile mačkal balónek, pumpoval jako divý, ruka neskutečně bolela a odumírala a já si připadal, že se s takovou nedožiju konce. To byl zrovna jeden z příběhů, kdy jsem končil s nohama nahoře a hvězdičkami před očima.

Těch návratů bylo opravdu hodně. Ale nějak to uteklo, nic mě nebolelo, v ruce jsem měl na mačkání gumový kroužek z Decathlonu, protože jsem po předchozí zkušenosti věděl, že mi tady teď v době korony žádný nedají, a už to skoro bylo. Zvláštní pocit představovala ta rouška na puse, kterou jsem zase dostal na recepci. S každým návratem jsem totiž cítil, jak rychle se ten citrát snaží dostat z těla a vydechuji si jej pod roušku, abych jej zase mohl vdechnout zpět.

A pak jsem, ještě před koncem, zjistil jeden důležitý rozdíl mezi Českem a Německem. Na stojanu nade mnou visel jen jeden pytlík. To byl ten citrátový, přišel mi po celou dobu odběru plnější než ten u nás, ale byl tam sám. V Česku, když je odběr hotov, přichází na řadu druhý pytlík, mnohem větší, s živným roztokem, který se pak aktivuje, spustí docela rychle do žíly (je to mrazivý pocit, takhle si představuji dotek Bílého chodce) a vyrovná tím tlak v těle.

Kde je ten živný roztok tady? Nebo mi ho přinese až úplně na konci? Není to blbost? Vždyť už jsem s odběrem na konci, citrát už vyplachuje nádobku s krvinkami, teče mi už naposledy do ruky, už ho zase vydechuji. V hadičce už jsou první bublinky, vše zpomaluje, cvak… Sleduji bublinky v hadičce a snažím se jim očima vysvětlit, že když dojdou až do mé ruky, můžu z toho mít docela problém, ať to raději nedělají. A ony poslechnou. Ještě chvíli ležím hypnotizuje bublinky, které tam stojí a čekají, kdo ten upřený pohled vzdá dříve, a přichází sestra.

„Vše v pořádku?“ ptá se a opět se usmívá.

Pokyvuji hlavou a potvrzuji. Chci se zeptat, jak to je s tím živným roztokem, jestli už to bylo jako všechno, jestli teď tak jako nebudu trošku malátný, když mám 650 ml bez náhrady pryč. To teď můžu jen tak odejít? Jenže nemám nejmenší ponětí, jak se řekne živný roztok. Vlastně ani nevím, jestli to, co do mě v Česku vždycky na konci nalijí, živný roztok vůbec je. Otázky nechávám nevysloveny a nechávám si obvázat loket.

Líbí se mi, když mi tam nelepí žádné náplasti, které mi pak nechávají na pár dní zarudlý obdélník. Tady prostě přitlačí kousek obvazu a obtočí to samolepicím obvazem bez jakýchkoliv dalších lepítek. A pak se už zvedám a odcházím zpět do kantýny. Tentokrát jsem se na ty dobroty dobře připravil, vzal jsem si větší batoh.

A to jsem nemusel. Ve stylu „ty dostaneš dvacet euro, takže žádný mls“ mi paní za pultem podala sáček se čtyřmi kousky ovoce. Pro mě fajn, přihodím si je do šejku, ale dělal jsem si větší naděje. Objednal jsem si aspoň kávu, ta byla i pro plazmaře v ceně. A k tomu jsem si dal malou čokoládovou tyčinku, ty tam ležely volně k dispozici.

Zkontroloval jsem pracovní poštu. Za celou tu dobu nepřišel jediný pracovní e-mail nebo telefonát. Takže ano, všem může být jedno, jestli jsem byl v dispozici s jehlou v ruce nebo bez.

Odpoledne jsem se pak, tak, jak to mám po odběru rád, s kávou a knížkou vypravil do Großer Garten. Posadil jsem se na sluníčko a pokračoval v četbě. A pak, jelikož jsem byl najednou o dvacet euro bohatší, aniž bych to předem zamýšlel, jsem se vypravil i do Müllera, zda tam nebude nějaká zajímavá hra v akci. Ale o tom zase někdy později.

[hraotruny]

Souvislosti S07E07

Máme za sebou finále S07 a před sebou minimálně jeden rok čekání na poslední - osmou - sérii.

Několikero otázek bylo zodpovězeno, některé k radosti mé, některé k naštvání - a dalších pár se objevilo.

Samotnou epizodu bych shrnul: 2x příjemné překvapení a nakonec naštvání.

Jak to bylo u Vás?

Královo přístaviště

Neposkvrnění byli teleportováni ze západního pobřeží na východní. Ok. Vzpomínal jsem to v minulých souvislostech - že se to stane. Ale vysvětlit to mohli. Přišli pěšky přes celé území Lannisterů (kde nebylo jídlo) a kraje okolo KL? Nebo zas obepluli kompletně celej kontinent? Ach jo.

poznámka k CGI - když je detail, první řada je vždy jako pravítko, když je pohled na celek, v každé první řady je někdo kdo vystupuje.

počty… - v řadě jich stojí 14, útvar má 5 řad (= 70), řada má 9 útvarů (= 630) a vidíme 13 řad (možná 14) =  8190 (8820)

CGI (druhého záběru) příjezdu dothraků se mi zdá bídné - což je asi poprvé, kdy mě kritika  napadla - tak se asi celkem snaží

pro změnu zas loďstvo Greyjoyů - super

Cersei má svůj vlastní seznam smrti: stříbrovlasá štětka, bratr, bastard, co se nazývá králem - a pak zbytek :)

Brienne (s Podrickem) se přidává k výpravě Jona, očekávané - dva meče k dobru

potkávání starých známých je super:

Brienne + Ohař - co se málem pozabíjeli (nejhnusnější souboj v GOT)

Tyrion + Bronn + Podrick - nerozlučná trojka v S02-S03

s Cersei přichází kompletní Královská garda - jak jinak, už nemají koho jiného strážit

“Ty víš, kdo si pro tebe jde”  (Vždycky si to věděl) - von jo, ale já ne! O kom to Ohař mluví? Pomůžete do komentářů? Ve světle této hlášky žádnej CleganeBowl nebude… :(

Představení - Ohař + zombík - výborný; 

zájem Quiburna očekávaný :)

počet zombíků: 100k - takže z dračího hřbetu na svém severském tripu i něco užitečného viděla

Euron prchá - Cerseina armáda se právě dost rapidně zmenšila...

příměří dohodnuto - tak jsme si všichni u obrazovek oddechli :)

o minutu a 30 vteřin později - příměří se ruší - na Starka prostě nemůžete jít s porušením slova

“K čertu s oddaností!” - řekla Brienne “přísahám věrnost u Bohu starých a nových” z Tahrtu

Tyrion, Cersei a Hora v jedné místnosti - labůžo

to, že Tyrion odhalil její těhotenství, by mělo znamenat jeho smrt - slabost o které se nepřítel nesmí dozvědět…

“A tvůj rod přece nezanikl” - obecně tento rozhovor o rodu Targaryenů má pro nás diváky zvláštní nádech - takový to: kdybyste jenom věděli!

“Svolej naše vazaly. Všechny” - wow - toť mé první překvapení - čekal jsem, že se to tam pomele a vono ne, a ještě to vypadá na kompletní spolupráci

Zimohrad

“...zabije každého, kdo by zradil její rodinu” předzvěst věcí budoucích

Malíčkova hra - očekávej nejhorší - je super; je to superloutkař

Dračí kámen

stejně Theon bude nakonec králem :)

Zimohrad

“Jak se vůči těmto obviněním postavíš...Lorde Baeliši?” = úsměv na rtech má nejen Arya, ale i já :)

Sansa skvěle poskládala obvinění:

vražda Lady Arryn (na kterou jsem úplně zapomněl) má od Malíčka odklonit podporu rytířů Údolí

a kdyby to nestačilo, přidala účast na vraždě Jona Arryna

falešné obvinění jež způsobilo válku (hromada mrtvých seveřanů)

zrada Neda - kde jeho pokus “nikdo z vás tam nebyl” padl na tenký led zvaný Bran: “Varoval jsem tě, že mi nemáš věřit” - čemuž nemusí věřit nikdo další, ale holky Starkovic věří - maj to odzkoušený

lež: “Dýka je Tyriona Lannistera” - jo, tak to bylo, ovšem: “Dýka byla tvá”. je - pokud si dobře vzpomínám - blbost - Malíček na Zimohradě tenkrát nebyl. Dýka byla v Robertově zbrojnici. (max kdyby ji Robertovi dal předtím fakt Malíček?)

a ještě Malíčkovi figury:

ochránce - chránil jsem tě

soukromí + oddálení - můžeme mluvit o samotě? vše vysvětlím

čest a spravedlnost - šanci se obhájit, zasloužím si ji

ochrana - jsem lord protektor Údolí, ochraňte mě

city - miloval jsem matku, miluji tebe

šmyk  a provázky jsou přeřezané, navždy

toť mé druhé příjemné překvapení - skvělá část dílu

Královo přístaviště

tak Cersei (mě) nezklamala - žádná pomoc ve Velké válce

že bychom se příští sezónu dočkali legendárního Zlatého společenství?

Euron převozníkem - dobře ona!

ovšem jeho “být králem” naštve Jaimeho…

...a na Sever tak jede další Valyrijská ocel - to už máme pátý kus (+Jon, Brienne, Arya, Sam) - jsem zvědav, kolik z nich posvačí Bílé chodce

Zimohrad

apropo Sam - fajn, že dal dohromady informace s Branem

mimochodem pohled na svatbu obratem = upřesnění Branovi schopnosti; koukat kamkoli si zamane je ultimativní “síla”

a druhé mimochodem - tedy Drak a Vlk je jednak Raegar + Lyana, a samozřejmě v našem příběhu i Jon + Daenerys

no a R+L byl vlastně první pokus spojení ledu a ohně

Loď

a zde máme druhé spojení ledu a ohně

jenom nevím proč to vidí Tyrion a ne Jorah :)

otázka do S08 - jakpak se asi Dany bude tvářit, že nárok na trůn má někdo jinej?

Zimohrad

tak můj předsériový odhad, že Arya se “nebude hodit” na Zimohrad zatím nevychází - a asi ani nevyjde. Směr Jih prostě půjde jenom kvůli kompletaci seznamu

Východní hlídka

tři zatroubení = nemrtváci/Jiní - teda ne, že by je šlo přehlídnout

plazmový drak  = a je po Zdi

což je teda velké, velké, velké zklamání - kde jsou kouzla ve Zdi co brání nemrtvým/Jiným v její překročení? A co kdyby plazmáka neměl?

přežil Beric a Tormund? hádám, že jo a vyloupnou se u Černého hradu

No musím se s tím nějak poprat. Parádní díl. Jen kdyby neměl posledních 5 minut…

Doufám, že v knize to bude pořádně rozebráno/vysvětleno nebo úplně jinak.