#chvalkovice

[borisjelinek]

Profesor klavíru František Černý

Narodil se 29. března 1830 (dobové prameny uvádějí 26. března 1830) ve Chvalkovicích u České Skalice v rodině zdejšího učitele Františka Černého (1779 Světí u Hradce Králové-1852 Hronov), který tu působil v letech 1805-1830. S ním se ještě jako dítě přestěhoval do Hronova, kde s hudbou začínal u svého otce, jenž byl výborným varhaníkem a houslistou. Poté studoval na gymnáziu v Broumově a později byl za Františka Škroupa choralistou u křížovníků v Praze, a to současně s pozdějším mistrem Josefem Lvem. Na něho se vztahuje vyprávění Boženy Němcové v „Panu učiteli“ o hochu, jehož pan učitel cvičil pokud síla stačila a potom s přičiněním přátel ho dostal do pražské konzervatoře. Pak studoval na malostranském gymnáziu, kde se při školních exhortách projevoval jako dobrý varhaník. Později pěstoval klavírní hru u královédvorského mistra Tisovského.

V Praze, kde se ocitl již podruhé, navštěvoval a absolvoval varhanickou školu. Otázkou však bylo, co bude dělat dál. Hmotné naděje českého učitelstva se nelepšily, a tak se rozhodl pro hudební dráhu, přičemž soukromě studoval ještě u ředitele pražské konzervatoře B. Knittla. Roku 1852 (podle některých pramenů již v roce 1848) se dostal do Ruska jako učitel klavíru u generála Rubcova v Umani v kyjevském okrese, od něhož přešel ke generálu Sinělnikovu (v dobových pramenech uváděn jako Senilnikov) z Kremenčugu, který trávil každou zimu v Petrohradě, do něhož Černý přesídlil natrvalo v roce 1856. Zde se náhodou sešel s jiným krajanem, cellistou Seifertem, synem učitele z Vyšehradu. Ten zde byl přeci jen delší dobu a znal již Petrohrad mnohem lépe. Černého seznámil se zdejšími hudebníky, zvláště s A. Rubinštejnem, kterému bylo později svěřeno zřízení konzervatoře v Petrohradě. Ten ho povolal nejprve jako adjunkta a v roce 1862 jako řádného profesora klavíru, v kteréžto funkci zůstal činným až do své smrti. Vedle toho byl od roku 1868 dirigentem několika zdejších německých pěveckých spolků (podle něj byly přezdívány jako „Czernysche Akademie“) a byl vyhledáván též jako dirigent velkých a slavnostních koncertů. Řídil též koncertní sbory Ruské hudební společnosti. Pro velké časové zatížení se vzdal řízení spolku „Singakademie“ a ponechal si jen řízení spolku „Liedertafel“, jehož sbormistrem byl již od roku 1876. Před korunovací cara Mikuláše II. v roce 1896 byl povolán do Moskvy, aby tam nacvičil a řídil sbory při jeho korunovaci.

Kromě toho byl velkým a plodným skladatelem. Napsal celou řadu salonních skladeb pro klavír a sestavil a vydal pětidílnou sbírku klavírních skladeb různých autorů, „Класная библиотека“, která se stala základní učebnicí na konzervatořích v Petrohradu i v Moskvě. Kromě toho upravoval a vydal různé ruské lidové písně pro mužské a smíšené sbory (u pražského Wetzlera). Působil též jako dopisovatel časopisu „Dalibor“. Jeho činnost byla oceněna mnoha vysokými vyznamenáními, např. oldenburským řádem, řádem sv. Anny a malým a velkým řádem sv. Stanislava. Za dirigování serenády při poslední návštěvě císaře Viléma II. v Petrohradě byl vyznamenán pruským korunním řádem.

Přes všechny tyto věci zůstal ve svém srdci hrdým a věrným příslušníkem českého národa, který na své kořeny nezapomněl ani tisíce kilometrů od své vlasti. Když měl čas a mohl, tak se snažil každoročně zavítat do svého rodiště, kde bydlel zejména u svého švagra, řídícího učitele Jana Šimka na Hořičkách nebo v Rezku u Nového Města nad Metují. Odtud pak vyrážel na cesty Náchodskem, zejména do Hronova, kde pomáhal zdejším českým spolkům svojí prací i nějakou tou zlatkou. Zemřel 18. dubna 1900 v Petrohradě na komplikace spojené se zápalem plic (v některých dobových materiálech je nesprávně uváděno, že zemřel v roce 1890).

Stará škola ve Chvalkovicích

[terripeterk]

Větrný mlýn v Chvalkovich se nachází kousek od Vyskova. Je velmi podobný mlýnu v Kunkovicich. Bohužel se nedá jít dovnitř, ale za navstiveni rozhodne stojí 👈🏻 . . . #dnescestujem #czechtraveler #czechrepublic #ceskarepublika #cestovani #cestujeme #bloggersre #traveltheworld #travelworld #chvalkovice #mlyn #cestolidi #cesko #traveltheworld (v místě Chvalkovice) https://www.instagram.com/p/CBtUSSUHTWF/?igshid=1u4jwk1i60snt

[gingeroyalty]

Betty got educated at Chvalkovice castle. She knows how to do needlework, bake, cook, take care of children. She can also make five course meal.

BOŽENA 1x01 (2020), dir. Lenka Wimmerová

[vyletaci]

Závěrečný den benefičního putování po východočeské Svatojakubské cestě na podporu Domova Svatého Josefa v Žirči pokračoval úsekem z Chvalkovic přes Kuks až do cíle tj. Domova Svatého Josefa v Žirči.

Po prohlídce kostela ve Chvalkovicích jsme kousek pokračovali po modré turistické značce, ale nevšimli jsme si odbočku na žlutou, a tak jsem si hned z rána zakufrovali 😀

V Kuksu jsme se ale během oběda v restauraci Baroque všichni opět našli 🙂

Pokračovali jsme přes Hospital Kuks, kde byl příjemný chládek… ale museli jsme pokračovat dále…

Cestou jsme si prošli novodobou Křížovou cestou 21. století a už dorazili do Žirče… právě včas na mši, kterou kvůli nám posunuli na 14 hodinu 🙂

Dále nám udělali prohlídku Kostela sv. Anny a přímo Domova sv. Josefa. Podívali jsme se na jejich bylinkovou zahrádku a ochutnali dobroty z místní kavárny…

A to už je vše. Následovala cesta na vlak a domů. Děkuji Petrovi Hirschovi za naplánování, organizaci, zajímavé zastávky a mnoho zážitků po cestě a někdy zase příště Buen Camino.

This slideshow requires JavaScript.

Benefiční putování: úsek Chvalkovice – Žireč Závěrečný den benefičního putování po východočeské Svatojakubské cestě na podporu Domova Svatého Josefa v Žirči pokračoval úsekem z…

[mscoyditch]

"Chvalkovice Windmill, Moravian Tuscany".

(c) Martin Kučera > World Class Landscape Photographers Group

[connor-burrows]

Windmill Chvalkovice II by jeso

[wish-to-be-there]

Windmill in Chvalkovice by jeso

[amartinfletcher]

V neděli mají sraz na Hořičkách silniční cyklisté

V neděli mají sraz na Hořičkách silniční cyklisté

Žernovský bajk ROAD – tak se jmenuje první ročník silničního cyklistického závodu, který se jede v rámci tradičního Dobrušského poháru, tentokrát na Hořičkách. Pro téměř 150 cyklistů bude připraven 15-ti kilometrový okruh přes Světlou p. Hořičkami, Vestec, Chvalkovice, Brzice.

„Nápad vznikl v hlavách pořadatelů tradičního závodu na horských kolech, který děláme 18 let na Žernově. Silniční závod…

[theframelines]

Windmill in Chvalkovice by jeso

[borisjelinek]

Kopaniny (Chvalkovice)

Ohledně zjištění původu pojmenování této osady je nejlepším nápadem otevřít knihu prof. Antonína Profouse "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl II. CH-L", v níž nalezneme následující:

"1. Kopaniny, něm. Kopain (lid. Kūpain), ves u lesa (m. o. V. Bukovina) 9 km vých. ode Dvora Králové n. L.: 1665 (1636) Güter Gradlitz u. Herschmanitz: Dfr Kladern u. Kowen (!), DZ. 466 B 3ʼ; 1638 (k V. Bukovině) zahrada na Kopaninách, DZ. 395 B 5; 1680 drei Chaluppen Copayen genannt, t. B 7; 1790 Hft Gradlitz: Kopein, Kopain von 25 N., davon 13 nach Jaromirž gehören, Schaller XV, 86; 1836 Kopain (Kopaniny) 1 1/4 St. onö. von Kukus in waldiger Gegend hochgelegenes Dorf von 26 H. mit 172 E., Sommer IV, 122.

Něm. jm. Kopain vzniklo z čes. dial. tvaru Kopajna, v. v.!"

Tato, původně pouze zalesněná místa patřila nejprve k městu Jaroměři a později k hradišťskému panství. Když v roce 1602 koupil jaroměřský špitál od vlastníka Velké Bukoviny Václava z Hustířan a Plesu pozemek a les na Kopaninách, stávaly tam pouze 2 domy. Osada Kopaniny byla vytvořena teprve roku 1638 (některé prameny uvádějí rok 1636), do té doby to byla jen část jaroměřského pozemku, užívaného jako pastviny, pole a les. Roku 1651 zde žilo 7 lidí, z nichž 2 byli nekatolíci. V roce 1713 bylo na Kopaninách 51 lidí, kteří spadali pod chvalkovickou farnost. Roku 1787 patřilo ze zdejších 25 domů 13 čísel popisných k Jaroměři, jež místo roboty platily městu 43 zlatých a 15 krejcarů. Navíc bylo každoročně o sv. Havlu placeno odtud do obecních důchodů 23 krejcarů. O 4 roky později zde bylo 26 domů se 138 obyvateli. Tehdy docházelo již k postupné germanizaci osady. V roce 1842 bylo z této osady přifařeno 13 stavení do Chvalkovic, později tam připadly Kopaniny jako celek. Roku 1848 zde bylo 38 domů s 362 obyvateli, jež byli z většiny již německé národnosti (mnohdy se však jednalo o poněmčené Čechy) a osada nesla pojmenování Kopain či Koppain (obě verze byly úředně užívány). Patřil sem rovněž Horní Grunt s 1 mlýnem a 7 staveními, dále Bokouš s obydlím panského lesníka. Tehdy byla v osadě 1 hospoda.

Roku 1849 se staly Kopaniny součástí Velké Bukoviny. V roce 1871 byly Kopaniny přiškoleny k nově vzniklé německé dvoutřídce ve Velké Bukovině, do té doby docházely zdejší děti do Chvalkovic. Roku 1901 patřili mezi místní podnikatele: obuvník Antonín Hepnar, stolaři a truhláři Johann Posner a Josef Purtlik. Z front 1. světové války se nevrátil 1 místní muž (František Jeschek, psán i jako Jeschke nebo Ježek), ale jako nezvěstný od roku 1915 byl soudně prohlášen za mrtvého až v roce 1923.

Téhož roku vznikl německý SDH. V roce 1925 mohly místní české děti navštěvovat českou menšinovou školu v téže obci. V téže době bylo 12 místních českých obyvatel členy 6. ledna 1920 založeného místního odboru Národní jednoty severočeské ve Velké Bukovině. Roku 1926 vyvolala bouřlivou reakci výměna zdejšího lesního, kterou provedlo generální ředitelství státních lesů a statků v Brandýse nad Labem. Dosavadní český lesní Jan Sensch, který byl pro nemoc služby neschopen, dostal výpověď a jeho místo bylo obsazeno německým lesním J. Heroldem. Zdejší lesníci přitom byli již za Rakouska věrnými Čechy a oporou zdejší české menšiny. Kopaninská myslivna bývala nejen její záštitou, ale poskytovala jí i práci. V letech 1938-1945 náležely Kopaniny spolu s Bokoušem a Velkou Bukovinou k Třetí říši. Po ukončení 2. světové války došlo k odsunu zdejšího německého obyvatelstva. Roku 1950 byla opravena cesta od Velké Bukoviny a do Bokouše byl zaveden elektrický proud. O rok později byl zrekonstruován vodovod z Bokouše do Kopanin a Velké Bukoviny. V roce 1952 došlo k opravě silnice na Kopaniny, jež vyšla na 16 915 Kč. V létě 1954 byla dokončena u čp. 24 družstevní drůbežárna pro 1 000 slepic. Roku 1957 byly opět opraveny místní cesty a přejezdy. V roce 1961 se staly Kopaniny spolu s Velkou Bukovinou součástí Chvalkovic a tak je tomu až do dnešní doby. Tehdy sem zajížděla pojízdná prodejna jaroměřské Jednoty. O 3 roky později byl do osady zaveden chvalkovický vodovod. Roku 1980 měly Kopaniny 9 domů a 21 obyvatel.

Z místních pamětihodností zmiňme již neexistující sloupovou zvoničku s obecním zvonkem z roku 1813; litinový kříž z roku 1890 u čp. 17, který byl naposledy opraven v roce 2012; od 28. února 1964 památkově chráněný židovský hřbitov z konce 18. století směrem k Velké Bukovině; od 29. září 1998 památkově chráněnou zemědělskou usedlost čp. 501 z konce 18. století, poslední objekt z osady Bokouš, jež zanikla po odsunu zdejšího německého obyvatelstva; kamennou kapličku Panny Marie v Bokouši s nedaleko stojícím křížem z téhož materiálu. Ke Kopaninám patřil bukový les „Grossbock“, památný za Františka Antonína hraběte Šporka. Křižovaly se tam 2 aleje a hrabě dal do stromů v letech 1731-1732 vyrýt různé figury – proroky, evangelisty, apoštoly apod. Jejich autorem byl malíř Andreas Schübler. Během napoleonských válek nebyly poškozeny, neboť jak ruské vojsko, tak panduři Františka barona Trencka, se jich podle rozkazu nedotkli, ale již v roce 1842 bylo již vše poškozeno, že stěží byly některé k poznání. V Bokouši stávala rovněž velkobukovinská socha Panny Marie, jež je autentickým dílem sochaře Jiřího Pacáka a zmínka o ní pochází již z 6. října 1731. Do Velké Bukoviny byla přenesena až roku 1742. Zdejším rodákem byl učitel z Dolního Dvora Josef Springer (* 1795 Kopaniny).

Kopaniny čp. 26

[borisjelinek]

Střeziměřice (Chvalkovice)

Dříve byla tato ves nazývána též jako Střežměřice, Střežiměřice, Středoměřice, Střezoměřice, Střezomiřice (na přelomu 14. a 15. století - in Trzyessemyerzycz, in Trzyesmyerzyczy) a dokonce Cismice (z německého názvu Zismitz, později Ziesmitz). Toto pojmenování má být odvozeninou od mužského jména Střezimír, což potvrzuje rovněž prof. Antonín Profous ve své knize: "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. S-Ž", kde se píše:

"1. Střeziměřice, Ziesmitz (lid. Ziesametz), ves 10 km vých. ode Dvora Králové n. L.: 1407 Nic. Kossczal de Ertyna alias de Strezmericz, SA. VI, 88; 1409 Bernhardus Kosstial de Strziezmericz census in curia arat. in Strzezimiericz monio frum min. in Grecz vendit, LEr. VIII, 62; 1448 (census) in Chrustowiczich mun.. (vendit) Clare de Strzerzimirzicz, RT. II, 215; 1481 od Kláry z Střezimiřic, t. 387; 1545 děd. svého Buokowinku malu (!) tvrze, dru p. s p., vsi tudíž .. Bukowyny (!) welkau, Strzezimerzicze vesnice a dry, DZ. 250 J 2; 1654 Tržezoměržicze (v kraji Hradec), BR. 13/1336; 1713 Hft Gradlitz .. Ziessmitz, TerF.; 1790 Hft Gradlitz: Czismitz von 19 N., Schal. XV, 86; 1836 Ziesmitz, Cismice, Střezoměřice 1 1/4 St. ö. von Kukus, Som. IV, 121.

[Srov. pol. OJ. 1295 Sthrezemirus, Taszycki 98; sch. MJ: Strezimir, Strezimirovci, Rečnik 436.]

Jm. S. ves lidí Střezimírových (v. v.). Německé jméno vzniklo přizpůsobením českého jména německými mluvidly."

První zmínka o této obci, jejíž katastr byl podle všeho osídlen již v době kamenné, pochází z 1. října 1407, kdy Mikoláš ze Rtyně, jinak ze Střeziměřic, daroval královéhradeckému minoritskému klášteru 4 kopy úroku a jeho příbuzný Bernard řečený Košťál ze Střeziměřic prodal za 60 kop grošů pražských kvardiánu Mikulášovi a zdejšímu konventu 6 kop úroku na svém dvoře o 1 popluží ve vsi Střeziměřicích. Tento prodej byl stvrzen pražským arcibiskupským úřadem 20. dubna 1409. Po smrti Mikuláše Košťála z Piletic připadlo právo ke statku v Střeziměřicích a ke dvoru ve Rtyni králi Václavu IV. a ten ho 4. listopadu 1407 daroval Petru Košťálovi z Piletic k vyšehradskému manství. Později náležely Střeziměřice k Velké a Malé Bukovině, s nimiž tak měly společné dějiny. V roce 1545 byly odděleny a dostaly se do držení Heřmanských ze Sloupna. Roku 1553 Pavel Heřmanský ze Sloupna směnil se svým bratrem Janem plesskou tvrz za Střeziměřice. V roce 1613 byly Střeziměřice prodány Zdeňkovi Radeckému z Radče. 30. května 1623 byl Petr Ples Heřmanský, rytíř ze Sloupna na Střezoměřicích, odsouzen ke konfiskaci poloviny majetku, pročež jeho statek Střeziměřice, který vdova po něm Majdalena, rozená Pátková z Veleně ve věně svém 700 zl. rýnských držela, od královské komory 14. července 1627 v pokutě ujat a za odhadní sumu 4 300 kop míšeňských byl 12. května 1636 prodán Salomeně Varlejchové z Bubna, dceři Adama Ostroměřského (psaného též jako Ostromířského) z Rokytníka a Johanky z Bubna, a Heřmanovi Lukavskému z Lukavice spolu se statkem Malou Bukovinou za 8 682 zl. 50 kr. 30. května 1644 prodala Střeziměřice paní Rabenhauptové, rozené Dobřenské z Dobřenic. V roce 1665 koupil Střeziměřice Václav Felix (Šťastný) Talacko z Ještětic, a to od Johany Dohalské z Dobřenic. Již 8. dubna 1666 byly Střeziměřice s poplužním dvorem a ovčínem prodány Janu hraběti Šporkovi, pod nímž docházelo k pozvolné germanizaci, jež vyvrcholila ve 2. polovině 18. století, kdy zde většina obyvatelstva hovořila německy. Roku 1713 byl ve vsi zaznamenán 1 šumař. V roce 1786 byl panský dvůr rozdělen a rozprodán zdejším 6 familiantům a 13 zahradníkům. Ještě roku 1827 byly Střeziměřice spolu s Bukovinou, Kopaninami a Výhledem většinově českými osadami. V roce 1843 tu žilo 153 obyvatel ve 23 domech.

Roku 1849 se Střeziměřice staly samostatnou politickou obcí, k níž byl připojen dvůr Havelgraben (česky Havlov), mlýn Plappmühle a 2. část osady Hasentanz (česky Zaječí), jež se 2 roky po odsunu Němců v roce 1945 stala osadou Velké Bukoviny a od roku 1960 je součástí Chvalkovic. Roku 1866 se nevyhnuly obci události prusko-rakouské války. V roce 1870 se dostalo do dražby zdejší hospodářství čp. 20, jež bylo odhadnuto na 2 052 zl. Po zřízení dvoutřídní školy ve Velké Bukovině v roce 1871 byly Střeziměřice přiškoleny k ní. Do té doby docházely děti do Chvalkovic. 1. března 1887 vyhořela usedlost Ignáce Jeschkeho. Roku 1889 založila Velká Bukovina spolu se Střeziměřicemi společný SDH. V roce 1901 zde působili: mlynář Josef Ryznar, brusič Johann Hanel, obuvník Josef Jirka a rolník Josef Schubert. Z front 1. světové války se nevrátil Heinrich Bartmann.

V roce 1918 se vedení obce přihlásilo k provincii Deutschböhmen. Za 1. republiky byl zdejší Kejzlarův hostinec centrem českého menšinového života. Konaly se tu schůze místního odboru Národní jednoty severočeské ve Velké Bukovině, různé přednášky, taneční zábavy a v neposlední řadě se zde hrálo ochotnické divadlo. V letech 1919 a 1923 bylo zvoleno obecní zastupitelstvo, jež se skládalo z 8 Němců a 1 Čecha. 2. října 1929 vypukl požár v čp. 18. 31. května 1925 se uskutečnila v obci národní slavnost, na níž promluvil J. M. Vlček o významu a životě českých menšin dříve a nyní. V letech 1938-1945 připadla většina obce Třetí říši (Reichsgau Sudetenland). V roce 1939 měla ves 33 domů a 108 obyvatel. Roku 1941 se objevila zmínka o této obci též v celostátním tisku. Národní listy 18. ledna 1941 napsaly: „NA SÁŇKÁCH DO PORODNICE. Ve Střeziměřicích na Jaroměřsku čekala mladá žena rodinku. Jelikož k ní nebylo možno zavolat lékařskou pomoc, rozhodli se rodiče a dobří sousedé, že dovezou nastávající maminku do porodnice. Obalili ji pečlivě peřinami a naložili ji na větší ruční sáňky, kde ji přivázali provazem. Několik sousedů si stouplo k provazu a vesele vyjeli do Jaroměře. Když dojeli do sousední vesnice zpozoroval je jiný soused, který rovněž přiložil ruku k dílu tím, že zapřáhl do nákladních saní, na kterých bylo pro rodičku více místa. Cesta do porodnice šťastně uběhla a maminka i miminko jsou zdrávy.“ Roku 1947 vyhořela stodola Karla Kejzlara v čp. 1. V roce 1950 byla opravena cesta ze Střeziměřic do Velké Bukoviny. V letech 1954-1955 k ní došlo opět. 23. září 1957 shořela zemědělská usedlost Jaroslava Šubrta čp. 3 v Havlově. Požár založil tříletý syn majitele Miroslav Šolc. V letech 1964-1965 byl postaven vodovod. Roku 1998 byla v souvislosti s rekonstrukcí elektrického vedení na Sebuči zavedena elektřina do bývalého střeziměřického mlýna. V roce 2016 došlo k opravě cesty na Krábčice. 10. srpna 2017 shořel u obce na sklizeném poli kombajn.

Ze zdejších pamětihodností jmenujme: sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1860, kamenný kříž u čp. 21, který je zaznamenám již v císařském otisku stabilního katastru z roku 1840, a smírčí kříž s rytinou kuše. Zajímavým objektem je též bývalý mlýn Plappmühle, který byl 1. března 1695 prodán hrabětem Šporkem mlynáři Hansi Rückerovi a v roce 1857 došlo k jeho přestavbě. Nejznámějšími zdejšími rodáky byli: brigádní generál pěchoty Jan Schubert (* 28. února 1858 Střeziměřice) a čs. legionář a příslušník roty Nazdar Ludvík Mertlík (14. srpna 1896 Střeziměřice - 9. května 1915 Berthonval, Pas de Calais), který padl v bitvě u Arrasu. V meziválečném období však bylo rovněž slyšet o zdejším rodákovi a velkém podvodníkovi Vilému Schubertovi.

Kříž u čp. 21

Smírčí kříž

[borisjelinek]

Malá Bukovina (Chvalkovice)

Malá Bukovina se původně nazývala jako Bukovinka, což nalezneme i v knize prof. Antonína Profouse "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I. A-H": "Od V. Bukoviny 1/2 km sev. leží ves (7.) Malá Bukovina, Klein-Bukowina (lid. Klēbuk) 7 km ssv. od Jaroměře: 1521 Vácslav Bukovský anebo z Bukovinky, Sedl. z Pam. kn. dvorské 195; 1545 Buokowinku malu, tvrz, dvůr popl. a ves celou, DZ. 250 J 2 (srov. před.); 1654 Mala Bukowina, BR. 13/1449; 1790 Klein Bok, Boken, Mala Bukowina, Schaller XV, 100; 1836 Klein-Bock oder Klein-Bukwe, eig. Klein-Bukowina (Malá Bukowina), Sommer IV, 229; úř. 1854 Bukovina malá, Klein-Bukowina, 1886 Malá Bukovina, Kleinbock."

První zmínka o obci má tedy pocházet z predikátu z roku 1521 (jiné prameny uvádějí rok 1531). Od nepaměti tu bývala tvrz, která byla snad založena Heřmanskými ze Sloupna. V roce 1545 je Malá Bukovina vzpomenuta jako poddanská ves s tvrzí a poplužním dvorem. Tehdy oznámili Jan, Petr, Pavel a Vaněk Heřmanští ze Sloupna, že drží po otci a dědu Bukovinku Malou tvrz, dvůr poplužní a ves, vsi celé: Střeziměřice a Velkou Bukovinu. Když se poté o toto dědictví dělili, obdržel Jan 2 rybníky a 300 kop míšeňských, Petr Bukovinku, Pavel Střeziměřice a Vaněk Velkou Bukovinu. Petr později získal Střeziměřice, které vykázal roku 1578 za díl svému synovi Janu. Po Petrově smrti se dostala Bukovinka do držení Johanky Kruštinské (též psáno jako Grusčinské) z Konecchlumí. Ta prodala v roce 1585 zmíněnému Janovi od svého statku kus role pod rybníkem Habřinou. Janův syn Petr při své návštěvě u ní na Bukovince roku 1598 „neušetřiv ani tu při tehdáž sedících obojího pohlaví rytířských i jiných dobrých lidí“ vyskočil ze svého místa ze zástolí a rapírem dvakrát bodl Václava mladšího Plesa, který jen díky zásahu ostatních nezemřel. V roce 1600 prodala Johanka Bukovinku Veronice Plesové z Maxen, jež ji o 2 roky později postoupila svému manželovi Petru Plesovi Heřmanskému ze Sloupna. Od něho zakoupil Bukovinku 7. ledna 1611 Jan Majnuš Bukovský z Hustířan za 4 900 kop míšeňských. Ten však zemřel jako bezdětek, takže se Bukovinky ujali jeho bratři Melchysedech, Karel a Kryštof, kteří ji 20. června 1617 prodali Arnoštovi z Kaltenštejna za 6 300 kop míšeňských. Kvůli jeho účasti na českém stavovském povstání mu byl tento statek (tvrz a ves Bukovinka s dvorem poplužním, mlýnem řečeným Kněžským a příslušenstvím) v roce 1623 zabaven, ale díky císařově rozhodnutí ze 22. července 1624 mu byl opět 2. září téhož roku odprodán za odhadní cenu 5 267 kop míšeňských. Arnošt z Kaltenštejna zemřel jako bezdětný roku 1635, takže Bukovinka spadla na královskou komoru a spolu se střeziměřickým statkem, jenž byl odúmrtí po Petru Plesovi Heřmanskému, byla prodána podle císařské rezoluce ze 7. května 1636 Saloméně Varlejchové z Bubna, rozené Ostroměřské z Rokytníka a Heřmanovi Lukavskému z Lukavice (podle některých pramenů nesprávně Heřmanovi Bukovskému) za odhadní cenu 8 682 zl. 50 kr. 11. září 1636 byl učiněn vklad těchto statků do desk zemských, a to uvedené Saloméně a Janu Burianovi, Heřmanovu synovi, který mezi tím zemřel. Z roku 1637 máme zprávu o zdejším rychtáři, a to z dopisu jaroměřského císařského rychtáře Jeronýma Todta z Kamenice, jenž byl určen Královédvorským. Saloména prodala Střeziměřice 30. května 1644 Johance Rabenhauptové, rozené Dobřenské z Dobřenic a 10. března 1653 se obdobným způsobem pozbavila Bukovinky, jež se dostala za 4 600 zl. do rukou Jana Filipa Cobla, měšťana Menšího města Pražského.  Po něm se vystřídala řada držitelů až připadla Václavu Vilému Cikánovi z Čermné, který zemřel roku 1691. Jeho dědicem se stal mladší syn Vilém Rudolf, který se v roce 1702 oženil s Marií Annou Kosišťovou, ovdovělou Komínkovou, dcerou císařského rychtáře. Roku 1703 prodali Bukovinku krajskému hejtmanovi Dobřenskému v Chvalkovicích (podle úředního protokolu panství hradišťského a plesského). 31. července 1745 došlo u obou Bukovin k bitvě mezi pruskými a císařskými jednotkami. V roce 1749 došlo ke zboření zdejšího zámečku, který vznikl z původní tvrze. 7. července 1778 přijela do vsi pruská kolona, jejíž příslušníci se utábořili po celém okolí. Roku 1798 (podle jiných pramenů již v roce 1792) přikoupil Petr Biron, vévoda kuronský a zaháňský, chvalkovické zboží (Chvalkovice, Bukovinku, Komárov, Říkov, Sebuč, Svinišťany a Výhled) od Jana Josefa z Dobřenic k náchodskému panství, pod nímž obec zůstala až do prozatímního zřízení obecního. V letech 1799 a 1808 byly zřízeny první studny s pitnou vodou. Roku 1800 byl zdejší panský dvůr rozparcelován a jeho zbytek propachtován za 800 zl.

V roce 1849 byla Malá Bukovina připojena jako osada ke Chvalkovicím, ale roku 1878 se nakonec stala samostatnou obcí. Souvislost s touto obcí má chvalkovická firma Dlabola a spol., protože její továrna stála z většiny na katastru Malé Bukoviny. Vznikla tak, že si v roce 1892 Vilém Dlabola najal panské bělidlo, které o 3 roky později odkoupil a dále rozvíjel. 25. února 1902 byl rozpuštěn zdejší odbor Národní jednoty severočeské. V témže roce působili na katastru obce tito živnostníci: v Malé Bukovině se jednalo o oděvního mistra Josefa Schuberta, mlynáře Franze Kubu, stolaře a truhláře Johanna Rouska a rolníky Ignáce Faltise a Antonii Vlaschekovou; v Dolním Gruntu fungoval mlynář Josef Kirsch, na Výhledu obchodník bavlnou a lnem Josef Antoš, hostinský Karl Posner, kramář Josef Šober, obuvník Antonín Jirásek a na Žluvě již výše zmíněná továrna Viléma Dlaboly. 1. února 1910 vyhořela stodola hospodáře Ratschkeho, aby bylo zachráněno jeho obytné stavení, museli hasiči strhnout jeho střechu. Za 1. světové války padlo několik zdejších mužů (Karel Jakubec, 1895-1915; Václav Jakubec, 1887-1917; Vilém Janský, 1895-1915; Václav Purm, 1892-1914; Jaroslav Schwab, 1895-1918) a někteří zůstali nezvěstnými (Arnošt Dlabola, 1893-1915) a byli prohlášeni za mrtvé až soudním rozhodnutím (Franz Wagner, 1896-1918).

Po vzniku ČSR se začal v obci zvětšovat český živel. V roce 1925 byla obec opětovně připojena k Chvalkovicím, přičemž jí zůstala správa vlastního majetku a měla osadní zastupitelstvo. V letech 1938-1945 patřila obec v rámci Sudetské župy ke Třetí říši a po osvobození došlo k odsunu zdejšího německého obyvatelstva a opětovnému připojení ke Chvalkovicím, jejichž součástí je do dnešní doby.

Nejvýraznější pamětihodností Malé Bukoviny je zděná kaple Nejsvětější Trojice Boží o čtvercovém půdorysu z roku 1773, jejíž větší obnova proběhla v letech 1878 a 1999. Na jejím místě však původně stávala dřevěná kaplička, která měla vzniknout z materiálu a na místě dřívějšího vrchnostenského dvora, v němž se chovala prasata. Tato kaplička byla zdejším osadníkům věnována panstvem v roce 1748. Za zmínku stojí též dochovaný mlýn Žluva (něm. Sluba), který byl vystavěn koncem 18. století a kamenný kříž při cestě od Chvalkovic k němu, severovýchodně od lokality „U hřbitova“, jenž byl postaven nákladem Josefa Mikše a posvěcen 4. května 1822. Nejvýznamnějším zdejším rodákem je Augustin Purm (28. srpna 1800 Malá Bukovina - 15. června 1875 Červený Kostelec), učitel malé Boženy Němcové.

Malá Bukovina čp. 10

Kříž z roku 1822

Kaple Nejsvětější Trojice Boží

[borisjelinek]

Velká Bukovina (Chvalkovice)

Tato obec měla svoje pojmenování získat po zdejších velkých a hlubokých bukových lesích, z nichž většina se již nedochovala a byla nahrazena smrkovými monokulturami. Původně nesla pouze název Bukovina. K tomuto bude nejlepší nahlédnout do knihy "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I. A-H", v níž prof. Antonín Profous píše následující: "6. Velká Bukovina, Groβ-Bok (lid. Buckwe), ves mezi lesy 10 km vjv. ode Dvora Králové n. L.: 1461 v Bukovině, AČ, 15/347; 1545 Bukowyny (m. -nu) welkau a Střeziměřice, DZ. 250 J 2; 1546 (1498) w Smirziczych k tvrzi - - w Vgezdczy, w Bukowinie, Wlkowe, DZ. 6 E 25; 1713 Hft Gradlitz: des Dorfs - - Ferdinandsdörffel, Groβbuck, TerF. 220; 1790 Grosz Bock, Bocken, Welky Buk, Bukowina welka, Schaller XV, 86; 1836 Grosz-Bock (Welká Bukowina), Sommer IV, 120."

První zmínka o obci tedy pochází z roku 1461, kdy Martin z Kocléřova dal v zástavu Tůmovi (psáno Tuomovi) Prostředkovi 3 lány rolí bez 3 prutů ve 34 kopách grošů českých. Z toho je jasné, že sama obec je ještě staršího původu, kdy patřila Berkům z Dubé. V letech 1534-1545 náležela Bukovina Janu Plesovi Heřmanskému ze Sloupna, který zemřel roku 1560 a je pohřben ve Chvalkovicích. V roce 1589 prodal Albrecht ze Sloupna ves Janu Litickému z Chlumu. Roku 1602 byl majitelem vsi Václav z Hustířan a Plesu. Ten v témže roce prodal jaroměřskému špitálu pozemek a les na Kopaninách. Roku 1615 přešla ves do vlastnictví Michala z Gersdorfu a ten ji prodal o 3 roky později Janu z Opperdorfu, jemuž byla zkonfiskována pro účast na českém stavovském povstání. V roce 1623 získal Bukovinu spolu s Heřmanicemi a Choustníkovým Hradištěm Vilém z Valdštejna. Roku 1684 byl majitelem vsi Karel Leopold Rodovský z Hustířan. V čp. 23 byl zazděn kámen s nápisem: „K. L. R. z H. 1684“. Bývala to prý ratejna. Vedle tohoto domu bývala studně, jíž se říkalo „dvorská“. V roce 1762 byl zámeček již rozvalinou (některé zdroje uvádějí již rok 1702). Tehdy ho Karel Ignác Leopold z Hustířan prodal Josefu Špacírovi a z tohoto materiálu měl být postaven hostinec čp. 1. Nad jeho vchodem byl umístěn kámen s vytesanou želvou, jež byla obrácena hlavou dolů, a s textem: „Sub parvo, sed meo“ (česky Malé, ale mé). Nade dveřmi do dvora se skvěl nápis: „K. J. L. V. R. H. Anno 1695.“ Roku 1786 byl statek emfyteuzí rozdělen na 22 stejných dílů a přenechán osadníkům. Do této doby byla obec úplně česká. Německý název Grossbock se poprvé objevuje v roce 1784. Poté již probíhala postupná germanizace, k níž přispělo též usazení Židů, kteří též používali němčinu jako obcovací řeč. Ti si roku 1828 zřídili v obci synagogu a směrem ke Kopaninám hřbitov. Pro své děti měli vlastního učitele. Nejprve zde učili Josef Sommer a David Sommer, po nichž nastoupil Abraham Adler, který mohl od roku 1856 vyučovat i jiné předměty než náboženství. Tím vznikla v Bukovině privátní škola. Školní plat se však nadále odváděl do Chvalkovic. Postupná industrializace okolních měst a obcí přispěla k postupnému rozchodu zdejších Židů jinam. Došlo to až tak daleko, že začali bukovinští Židé spadat pod královédvorskou náboženskou obec. V roce 1836 měla Velká Bukovina 425 obyvatel v 62 domech, z toho bylo 120 Židů. 1. března 1842 vyhořelo stavení čp. 26, jež náleželo řezníkovi Aug. Šneidrovi.

Díky zániku poddanství a prozatímnímu zřízení obecnímu obdržela Bukovina roku 1849 vlastní volenou samosprávu. 7. června 1854 zapálil blesk stavení čp. 59 tkalce Františka Filipa. V roce 1864 vyhořel dům čp. 60 Alberta Nettla. O 2 roky později probíhaly u obce boje mezi pruským a rakouským vojskem. Do roku 1871 chodily místní děti do chvalkovické školy. Prvním zdejším učitelem byl Jan Šubrt, který začal vyučovat v místní hospodě od 1. května 1872. V roce 1872 získala obec rovněž přívlastek, aby se odlišila od Bukovinky (pozdější Malé Bukoviny). Roku 1873 odkoupila obec dům po J. Marku Kohnovi. V roce 1878 byla postavena německá škola čp. 65. Roku 1889 vznikl německý SDH. Z front 1. světové války se nevrátilo 13 místních mužů.

V roce 1919 byla otevřena česká menšinová škola. V té době byly rovněž zvoleni 2 Češi do jinak německého obecního zastupitelstva. V letech 1924-1925 byla pro českou menšinovou školu vystavěna nová budova, jejíž základní kámen byl položen 20. května 1924 a ke slavnostnímu otevření došlo 31. května 1925. Roku 1920 vznikl Kulturverband. 27. srpna 1927 byl založen Turnverein, který navázal na odkaz svého předchůdce z roku 1911. V letech 1938-1945 patřila obec s osadami Bokouš a Kopaniny do Třetí říše. Krátce po osvobození došlo k odsunu německého obyvatelstva. V roce 1946 vznikl český SDH. O rok později se Bukovina dočkala pravidelného autobusového spojení s Českou Skalicí a Dvorem Králové nad Labem. Roku 1948 byl založen ČSM. V červenci 1949 bylo ustaveno JZD, jež 1. července 1953 přešlo na III. typ. V roce 1950 byla v osadě Harcov zbourána stavení čp. 1 a 7. V prosinci téhož roku byl do Bokouše zaveden elektrický proud. Roku 1951 došlo k obnově veřejného osvětlení, jež bylo za války zrušeno. 1. června 1951 byla zřízena MŠ. O 2 roky později vznikl pěvecký kroužek ČSM. V roce 1953 vyhořelo stavení Josefa Schneidra čp. 35. Roku 1954 byl ustaven Výbor žen při MNV. V letech 1954-1955 byla opravena cesta do Střeziměřic. 1. října 1956 byla v obci otevřena pošta. V roce 1958 byla opravena a vyasfaltována cesta obcí. Roku 1960 byla obec přičleněna k Chvalkovicím, jejichž součástí je do dnešní doby. O rok později byla zdejší škola sloučena s tou chvalkovickou. V letech 1968-1969 došlo k úpravám zdejšího hostince. V roce 2003 bylo založeno Občanské sdružení Bokouš.

Nejvýznamnějšími zdejšími pamětihodnostmi jsou: od 28. února 1964 památkově chráněný židovský hřbitov v polích pod Kopaninami (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/zidovsky-hrbitov-13464219) a barokní sousoší Panny Marie Vítězné s Ježíškem v náručí, jež stojí na návsi před čp. 9 a poprvé bylo zmíněno 6. října 1731 ve vyúčtování Matyáše Bernarda Brauna (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/socha-panny-marie-na-podstave-770394). Zhotovena však byla jeho žákem Jiřím Pacákem, a to pro Betlém u Kuksu, odkud byla později přenesena do Bokouše, tehdy známého pod mnoha názvy - Hubertovo údolí, Hubertův les, Mariánské údolí, Stříbrná studnice. V tomto údolí bylo celkem 7 plastik, z nichž se dochovala pouze jediná, Panna Marie s Ježíškem, podávající jablko do tlamy hada, jako „Matka krásného milování, bázně boží, poznání, a svaté naděje“, jak ji označuje původní německý nápis na soklu s velkým šporkovským erbem. Roku 1742 byla přenesena do Velké Bukoviny, jak o tom svědčí zápis o jejím zřízení. Zrestaurována měla být v letech 1850, 1977 a 1995. Nápis na soše však hovoří o trochu jiných datech: „Errichtet Año 1772. Renoviert Año 1859.“ Dalším výrazným objektem je nedaleký pomník českým padlým v obou světových válkách. Z Velké Bukoviny pocházeli: římskokatolický kněz P. Karl Posner (* 1. prosince 1882 Velká Bukovina), který působil jako katecheta v obecné škole v Poříčí u Trutnova, a učitel, publicista a životopisec Johann Posner (* 14. února 1897 Velká Bukovina).

Pohled na Velkou Bukovinu od Střeziměřic

Pomník padlým

Velká Bukovina čp. 60

Rybník

Židovský hřbitov

[borisjelinek]

Židovské osídlení ve Velké Bukovině

Velká Bukovina bývala původně ryzou českou obcí, o níž pochází první zmínka již z roku 1461. V tomto stavu to zůstalo až do 18. století, kdy připadla ves do majetku šlechtického rodu Šporků (1730). Ten ji spolu s celým okolím začal osazovat německy hovořícími obyvateli, z nichž část byla právě Židy. Ti se původně živili obchodem a půjčováním peněz, protože nic jiného jim tehdy nebylo ani povoleno, ale na Šporkových panstvích si mohli více oddychnout než jinde. Zde nebyl takový antisemitismus jako v ostatních částech království Českého, neboť Šporkové byli v mnohém pokrokoví a umírnění, navíc si dokázali spočítat, co jim může nebo nemůže být ku prospěchu. A proč tedy nevyužít peníze židovských rodin?

Vydělaly na tom de facto obě strany. Šporkové měli dostatek možností, kde získat potřebné finance pro své projekty a Židé si mohli pod jejich ochranou žít v klidu a míru. Některé zdroje však hovoří o tom, že s nápadem osadit Velkou Bukovinu Židy nepřišli Šporkové, nýbrž císař Josef II. První zmínky o Židech na Velké Bukovině pocházejí z 1. poloviny 18. století, ale můžeme vycházet z toho, že se zde začali pravidelně usazovat již krátce po získání této vsi Šporky. Některé zdroje kladou počátek židovského osídlení již do roku 1680, a tudíž ještě před Šporky. V 1. polovině 19. století tu již bylo 18 židovských rodin, jejichž domy se nacházely podél silnice ke Střeziměřicím. Od toho se začalo těmto místům říkat "Židovská ulice" a již počátkem 19. století obsahovala 10 roubených domů a synagogu s rituální lázní (mikví).

Ohledně doby vzniku zdejší synagogy se prameny rozcházejí, protože v jedněch se hovoří o roce 1828 a druhé přicházejí až s následujícím rokem. Buďto měli zdejší Židé svoji modlitebnu zpočátku jinde nebo byla stavba synagogy zahájena již uvedeného roku 1828, ale dokončena až o rok později, a tak vznikly výše zmíněné nesrovnalosti. S jistotou však víme, že synagoga s čp. 54 existovala v roce 1829 a v tomto objektu se nacházela rovněž pekárna. To z toho důvodu, aby byla místní židovská komunita soběstačná. Vždyť v jednom z domů v severní části Židovské ulice (něm. Judengasse) byla košer jatka, v dalších se tkalo a prodávalo textilní zboží a tak bychom mohli pokračovat. Dá se říci, že tamní Židé si opravdu vystačili sami, což však mnohdy bylo trnem v oku jejich křesťanským sousedům, ale nikdy zde nedošlo k nějakým větším rozporům. Oba tyto živly se dokázaly respektovat a žít vedle sebe v míru a pokoji, na což dohlížela též hrabata z Kuksu, jež nedala možnost vzniku nějakých půtek, neboť hospodářství panství vzkvétá vždy, když je v něm klid a pořádek.

Velkobukovinští Židé si dokázali pro své děti získat též vlastního učitele. Nejprve zde učili Josef Sommer a David Sommer, po nichž nastoupil Abraham Adler, který mohl od roku 1856 vyučovat i jiné předměty než náboženství. Tím vznikla v Bukovině privátní škola, i když školní plat se nadále odváděl do Chvalkovic, k nimž byla obec oficiálně přiškolena. Zdejších Židů si tehdy všimla při svém pobytu i Božena Němcová, jež měla údajně zavítat i do zdejší "zahrady života". V roce 1862 vznikl jako součást náboženské obce též Židovský modlitební spolek ve Dvoře Králové nad Labem, z něhož se později stala samostatná židovská náboženská obec, jež si roku 1890 vystavěla i vlastní synagogu.

Moderní doba a postupná industrializace okolních měst a obcí přispěla k postupnému odchodu zdejších Židů jinam, protože postupně zanikla i různá dosavadní omezení a ti se konečně mohli realizovat po svém. Poslední bohoslužby proběhly ve zdejší synagoze kolem roku 1906, neboť po tomto roce nejsou o nich žádné zprávy. Nepřímým důkazem může být také to, že již roku 1910 byla synagoga částečně zbořena. Do dnešní doby z ní zůstaly pouze přízemní obvodové zdi, ohraničující nově vzniklý dvorek. Při přestavbě domu v roce 1989 zanikla též dvojice žulových portálů, na nichž byly vytesány citáty ze Starého zákona. Roku 1908 tak žilo ve Velké Bukovině 8 Židů a v roce 1930 pouzí 2 Židé.

Jedinou, v původní podobě dochovanou památkou na zdejší židovské osídlení, je tudíž místní hřbitov. Můžeme uvažovat, proč tomu tak je, zda jeho umístěním v polích mezi Velkou Bukovinou a její částí, které se říká Kopaniny, nebo jestli místní Němci nebyli tak zapřísáhlými nacisty jako jinde v okolí a toto pohřebiště jim v ničem nevadilo. Nejspíše šlo o kombinaci obojího, protože mnoho zdejších Němců bylo velmi religiózně zaměřených, a tak neměli vůli něco ničit, natož když se zde nacházely lidské ostatky, na takové věci prostě neměla většina z nich žaludek, i když doba byla taková, jaká byla.

První zprávy o existenci tohoto pohřebiště máme z roku 1731. Postupem času však kapacitně nestačilo, a tak došlo k jeho rozšíření. Zprávy o tom se nám nedochovaly, ale v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Josepha Wiedermanna a geometra 4. třídy Antona Richlyho ještě vidíme, že má hřbitov poloviční rozlohu oproti dnešku (1 079 m2), a tak můžeme říci, že jeho zvětšení bylo provedeno ve 2. polovině 19. století. Pro ty, jež se hodlají do tohoto mapového díla podívat (https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA126018400), připomínám, že hřbitov naleznou na jihu hruškovitého výběžku, jenž byl vklíněn do katastru Malé Bukoviny. Rovněž uvidí to, že existence židovského hřbitova dala místům mezi ním a Velkou Bukovinou nové pojmenování - "U židovského hřbitova" ("beim Judemfriedhof").

Do dnešní doby se zde zachovalo na 182 náhrobních kamenů, z nichž ty nejstarší pocházejí právě z období vzniku hřbitova a ty nejmladší z doby kolem roku 1897, přičemž ty starší jsou neodmyslitelně spojeny s reliéfní výzdobou obecných židovských symbolů, rodinné příslušnosti (Hirch - jelen, Mayzl - myš, Jehuda - lev) či povolání zesnulého (krejčí - nůžky, svitek tóry či kniha - rabín, hmoždíř - lékárník). Mladší náhrobky odtud zmizely až po 2. světové válce, takže na jejich zničení nemají podíl odsunutí Němci, nýbrž dosídlování opuštěného území novým obyvatelstvem. Nejspíše tak skončily v různých základech a stavbách po okolí, což se stávalo i jinde, kde probíhala výstavba. Dodejme ještě, že je zde pohřbena řada tehdejších osobností, jež dnes nikomu mnoho neříkají, i když tehdy určovaly chod různých úřadů, továren nebo institucí. Zmiňme např. učitele náboženství jaroměřské židovské obce Osiase Altschula, padlého z bitvy u Dvora Králové nad Labem roku 1866 Avrahama Lewyho (na horní části náhrobníku se nachází zkřížený meč se šavlí, aby bylo poznat, že šlo o vojáka), úspěšného obchodníka Šloma Müllera (jeho náhrobek z roku 1870 má na sobě vyobrazenu kotvu s kérykeionem, též známým jako caduceus, atributem boha Herma čili Merkura, což bylo bráno jako symbol obchodu) a byli zde pohřbeni také předci Ludwiga Nettla, známého obchodníka a člena představenstva Židovské náboženské obce v Liberci, který se v roce 1895 vystěhoval s rodinou do USA.

Jako hmotný doklad přítomnosti židovského obyvatelstva na venkově v novověku byl hřbitov 28. února 1964 zapsán do státního seznamu kulturních památek, ale svoji ochranu získal již předtím, což můžeme zjistit z článku "Věstníku Židovské obce náboženské v Praze" z 1. prosince 1950:

"HRADEC KRÁLOVÉ

Naše židovská náboženská obec dostala nedávno dopis jistého nežidovského občana z Jaroměře, v němž píše o své návštěvě na židovském hřbitově ve Velké Bukovině u Dvora Králové nad Labem, o kterém slyšel vyprávět, že jde o hřbitov památkový. Píše nám dále, že i zbytky někdejší synagogy ve Velké Bukovině zůstaly zachovány, ačkoliv toto místo v době okupace patřilo již k sudetskému území, kde většinou všechny synagogy byly zničeny. Pisatel, jenž zdůrazňuje, že sám je bez vyznání, přimlouvá se za to, aby tato historická památka obce Velké Bukoviny nezmizela a vybízí nás, abychom působili k jejímu zachování.

Zjistili jsme, že hřbitov i trosky někdejší synagogy jsou pod ochranou státního památkového úřadu v Praze, čímž je dána záruka, že tyto pamětihodnosti zůstanou zachovány.

Hřbitov ve Velké Bukovině je historický hřbitůvek, celý zarostlý, působí dojmem, jakoby celá ta příroda patřila těm starým náhrobním kamenům.

R. Z."

Ještě v roce 1988 však J. Roubíček napsal: "Je nutné provést celkovou opravu ohradní zdi (kvádříky jsou ve většině případech na místě) a obnovit podle dokumentace vchod do hřbitova. Doporučuji především zemní úpravu a postavení pomníků. Hřbitov je naprosto neudržován." To se změnilo až v polistopadovém období, kdy byl postupně upravován. Více se o tomto hřbitově dá dozvědět na webu památkářů: https://pamatkovykatalog.cz/zidovsky-hrbitov-13464219 nebo na této straně: http://bohemiaorientalis.cz/zidovsky-hrbitov-ve-velke-bukovine/. O tomto pohřebišti se zmínil rovněž Jaroslav Achab Haidler ve své knize "Židovské hřbitovy a pohřbívání". Na závěr musím ještě zmínit legendu o tom, že sem měli přijít Židé z Bukoviny, historického území, dnes rozděleného mezi Rumunsko a Ukrajinu.

Náhrobky na zdejším židovském hřbitově

Náhrobky na zdejším židovském hřbitově

Náhrobky na zdejším židovském hřbitově

Náhrobky na zdejším židovském hřbitově

Náhrobky na zdejším židovském hřbitově

[borisjelinek]

Zámek ve Chvalkovicích

Původně se na tomto skalnatém ostrohu nad říčkou Běluňkou (dříve a místními dodnes zvanou jako Černý potok) a dnešním koupalištěm nacházela tvrz, která je poprvé zmíněna roku 1370, kdy byla částečně vybudována z kamene a částečně ze dřeva. Skládala se z kamenné věže a dřevěných přístavků sestavených kolem dvora. Tehdy byla ve vlastnictví Petra z Chvalkovic. O 4 roky později vlastnila nebo spoluvlastnila chvalkovické zboží Stříza z Chvalkovic a následně Jan Šváb z Chvalkovic, který prodal své chvalkovické majetky v roce 1409 Paškovi Plesovi z Heřmanic. Kolem roku 1420 je držel Jiřík (též psán jako Jiříček) z Chvalkovic, který byl příbuzný předešlých držitelů před Paškem, a po jeho smrti synové Majnuš, Jan, Svatobor a Tobiáš.

V roce 1518 byl jako držitel Chvalkovic zmíněn Jan Chvalkovský z Hustířan, který zemřel někdy v období let 1544-1548 (tehdy se též začíná tvrzi říkat zámek a byl takto zapsán do zemských desek, nejspíše tedy došlo k její renesanční úpravě, jež však nikde není zmíněna). Po něm je zdědil jeho syn Jindřich, který na smrt nemocný vše odkázal roku 1565 bratrům Bavorovi a Jiříkovi. Bavor zemřel již v roce 1571, a tak chvalkovické zboží připadlo pouze Jiříkovi. Ten ve své závěti učinil poručnicí nad svým jměním manželku Juditu Chvalkovskou z Dohalic. Poté nastala dlouhá éra častých vlastnických změn, které byly navíc doprovázeny mnohdy poručnickou správou. Roku 1594 zapsal Jiřík Chvalkovský z Hustířan svůj majetek manželce Elišce Polcárové z Hustířan a ta v následujícím roce odkázala zámek s příslušenstvím své sestře Kateřině Otmárové z Hustířan, ale tak, aby jej nemohla prodat a zachovala ho svým dětem.

Tohoto roku se na zámku málem stalo neštěstí, ale citujme z díla „Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl pátý. Podkrkonoší“ od profesora Augusta Sedláčka: „Kdy Eliška zemřela, není nám známo. Roku 1595 snad ještě žila. Toho roku 6. června stála Kateřina na mostě před zámkem Chvalkovským a volala poddaného svého Martina Malého, aby k ní přistoupil a řeči její, co k němu mluviti bude, pozoroval; v tom vyhlídl Jiřík Kolkreitář z Kruny (snad úředník Eliščin) z okna ze zámku a zjevně se ohlásil k Malému, půjde-li k paní své, že jej hned zastřelí. V tom maje při sobě ručnici dlouhou směřil k Malému, který spěšně na stranu za zeď ustoupil, tak že ho rána minula.“

Přelom 16. a 17. století pak přinesl změnu vlastníků chvalkovického zboží, protože 17. června 1600 Kateřina Otmárová z Hustířan prodala Chvalkovice i s panským sídlem Janu staršímu Dobřenskému z Dobřenic, který je koupil jménem své manželky Maryanny Dobřenské z Dobřenic, roz. Myškové ze Žlunic. V roce 1615 se pak uvádí, že spravoval Chvalkovice k ruce svých nezletilých příbuzných, z nichž o 3 roky později zemřeli: 20letý Václav Dobřenský z Dobřenic a 17letá Magdalena Dobřenská z Dobřenic. 30. ledna 1624 je na onen svět následoval i sám Jan starší Dobřenský z Dobřenic. Následně připadlo chvalkovické zboží Rudolfu Dobřenskému z Dobřenic, jenž měl s manželkou Estherou Mitrovskou z Nemyšle syny Karla Kunatu, Ferdinanda Rudolfa a dceru Františku. Po smrti Rudolfa Dobřenského z Dobřenic připadly Chvalkovice Karlu Kunatovi a Svinišťany jeho bratrovi. Protože však Karel Kunata vstoupil roku 1678 do řádu bosých karmelitánů, tak odkázal svůj majetek bratrovi Ferdinandu Rudolfovi, jehož smrtí v roce 1709 vymřela po meči chvalkovská větev Dobřenských z Dobřenic.

Jeho syn Rudolf František Dobřenský z Dobřenic totiž zemřel již předtím, i když se mu narodil pohrobek Ferdinand Jindřich Dobřenský z Dobřenic a ten se stal univerzálním dědicem chvalkovického zboží. Protože však byl nezletilý, tak bylo panství spravováno poručníky, jimiž byl značně krácen. Roku 1723 zemřel a Chvalkovice zdědila jeho matka Anna Alžběta Dobřenská z Dobřenic, roz. Straková z Nedabylic, která se vdala za Karla Dobřenského z Dobřenic na Slavíkově, Záluží, Zdeslavicích a na Opatově. Po jeho smrti zdědil Chvalkovice, Svinišťany a Bukovinu syn Jan Josef, jenž se později dostal k celému rodovému majetku. Od něho pak v roce 1798 odprodal Chvalkovice, a to Petru vévodovi Kuronskému, čímž se natrvalo stalo součástí náchodského panství.

Tvrz, z níž podle pověsti vedla podzemní chodba až do Trutnova, zanikla počátkem 18. století, protože někdy před rokem 1768 byl na jejím místě postaven Ferdinandem Rudolfem Dobřenským zámek s vysokou střechou a věží. Soudí se tak podle dnes již zabíleného nápisu v bývalé zámecké kuchyni: „1678 Ferdinand Rudolf Dobrzensky z Dobrzenic pan na Chwalkowiczych a Swinisstianech, Marie Magdalena Dobrzenska rozena Borinska ze Lhoty.“ Vznikl tak dvoupatrový objekt na čtverečném půdoryse s obdélným křídlem a mansardovou střechou, v němž byl umístěn průjezd, přičemž k hlavní budově bylo přistavěno navíc ještě přízemní stavení. Sama stavba byla plně dokončena kolem roku 1720. Při opravách v roce 1825 nechala vévodkyně Kateřina Vilemína Frederika Benigna Zaháňská strhnout a odstranit poslední zbytky tvrze. Z této doby pochází též pověst o tajné chodbě, kterou bylo možno opustit zámek v případě nebezpečí.

V letech 1830-1833 pobývala na zámku Barunka Panklová v rodině hospodářského správce (obročního) Augustina Hocha, která o tom píše toto: „Bydleli jsme v starém, někdy rytířském zámku, který stál na skále; při něm byl dvůr a veliká zahrada. Pod zámkem byl rybník, zarostlý rákosím; od zámku okolo rybníka do půlkola táhla se vysoká stráň, při vrchu stála stavení, obklopená ovocnými sady a zahradami. Na protějším od zámku konci stráně, na samém vrchu, stál kostel, fara, škola a pěknější domky. - Pod zámkem u rybníka při hrázi byl mlýn a pivovar, a od pivovaru táhly se dolů dolinou dvě řady domků a chalup.“ Při dalších opravách byla věž, která původně stála u zámku, zbořena a vzácný hodinový stroj byl uložen na půdě ratibořického zámku. Od roku 1842 vlastnil zámek šlechtický rod ze Schaumburg-Lippe, který o něj přišel kvůli pozemkové reformě po vzniku ČSR, kdy byl zestátněn a řada k němu náležejících pozemků byla vydána zdejším rolníkům. Parcelace tehdy postihla na 70 ha bývalé panské půdy.

Na jaře 1926 koupil zámek s přilehlou zahradou a strání za 40 000 Kč továrník Vilém Dlabola. V roce 1932 začala oprava zámku. Rozpočet na opravu činil 3 miliony korun. Zámek byl podle návrhu architekta Karla Karolínka ze Dvora Králové nad Labem rozšířen o východní křídlo a opatřen novou, jednotnou fasádou v barokním slohu. Trojkřídlý a jednopatrový zámek byl zastřešen novou mansardovou střechou s vikýři. Protože se ve zdi nad skálou k rybníku objevily trhliny a hrozilo sesutí celého zámku, byla vybudována mohutná opěrná zeď, jejíž základy dosahovaly hloubky 4 m a v nich byla položena silná betonová deska, která vyšla na 105 000 Kč. Zbořená věž zámku měla být nahrazena dvojicí věží na obou koncích opěrných zdí, ale k jejich dokončení nakonec nedošlo. Práce byly ukončeny roku 1936.

Po roce 1945, kdy byl zámek znárodněn, sloužil státnímu statku, místnímu národnímu výboru a JZD Dolany, od něhož ho zakoupily České energetické závody – koncern Praha. Elektrárny SSM – 433 01 Kadaň. 28. února 1964 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek. Přesto byl dlouhodobě neudržován, takže rychle chátral. Tomu též přispělo to, že jeho předchozí vlastníci ho využívali zejména jako sklad, takže ve své době bychom tu mohli nalézt osiva, případně pytle s hnojivy. Od roku 2002 je zámek v rukou majitelky šperkařské a hodinářské firmy Jasněny Vláhové a postupně prochází rozsáhlými opravami a přestavbami. V roce 2010 byla u zámku vysázena i vinice.

Pohled na zámek od hlavní silnice

Pohled na zámek od hlavní silnice

Pohled na zámek od hlavní silnice

[borisjelinek]

Masarykova česká menšinová obecná škola ve Velké Bukovině

Původně byla Velká Bukovina českou obcí, ale po roce 1786 byla již většina zdejšího obyvatelstva německy hovořící. Neznamenalo to však, že sem přišli jen Šporky protežovaní Němci, část českého obyvatelstva se pro svůj prospěch poněmčila, protože z toho měla řadu výhod. Takže v pozdějších letech jsme se zde mohli setkat stejně jako v blízkém okolí s tím, že člověk, který se hlásil k německé národnosti měl české jméno a naopak občan české národnosti měl příjmení německé. Germanizaci obce též uspíšili zdejší Židé, kteří si zde v roce 1828 zřídili synagogu a z většiny hovořili pouze německy.

Problémy mezi místní však přineslo teprve 19. století, kdy se obě strany začaly národnostně vyhraňovat a jedna druhé se začala bát, že ji připraví o její práva a ona se tak bude ve své domovské obci cítit jako druhořadá. Prvním a zásadním problémem bylo školství, protože zdejší škola byla německá, a tak místní české děti musely docházet do okolních českých škol (Brzice, Chvalkovice).

Situace se vyřešila až zřízením české menšinové školy, jež byla na Velké Bukovině otevřena roku 1919. Historicky prvním učitelem па jednotřídní české obecné škole ve Velké Bukovině byla Anna Šobrová. K výstavbě vlastní budovy čp. 66 však došlo až v roce 1924 a náklad na ni činil 292 720 Kč, přičemž původní rozpočet byl stanoven na 250 000 Kč. Postavena byla státem za přispění „Vlasteneckého sdružení pro stavbu menšinové školy ve Velké Bukovině se sídlem v Praze“. Její otevření bylo velkou událostí pro všechen český živel v okolí, který byl podporován zejména Národní jednotou severočeskou. To potvrzuje i článek, který vyšel 26. května 1925 v Národních listech:

„Menšinová slavnost. 31. května v 11 h. bude slavnostně otevřena Masarykova Menšinová škola ve Velké Bukovině u České Skalice a na této odhalena pamětní deska francouzskému Starodružiníku Ludvíku Mertlíkovi. Mertlík, rodák tamějšího kraje, odjel jako mladý číšník do ciziny e jsa uvědomělým Čechem, vstoupil v roce 1914 dobrovolně do české roty „Nazdar“ ve Francii. Obětoval pro osvobození své milované vlasti mladý život. Padl v boji dne 9. května 1915 u Arrasu v Artois. Slavnost koná se za účasti Sokola smíchovského a vyšehradského, Kruhu Starodružiníků a přátel Velké Bukoviny. Škola i deska jsou výsledkem práce Vlastenecké společnosti Velké Bukoviny v Praze. Slavnost bude míti veliký význam pro tamní menšinu. Odchod průvodu z Č. Skalice přes Babiččino údolí 31. v 7 hod. ráno. Sraz všech účastníků ve Chvalkovicích v 9 hod. a odtud do Velké Bukoviny. Slavnostní proslov pronese velitel 4. pěší divise Starodružiník gen. Číla.“

Škola zde sídlila v letech 1925-1938, poté se musela vystěhovat, protože celé území až po chvalkovický kostel připadlo jako součást Sudetské župy Třetí říši. Tehdy došlo také ke zničení pamětní desky, jež byla opět obnovena hned po osvobození, tj. v roce 1946. Zároveň byla otevřena opět česká jednotřídka, a to pod vedením předsedy MNV Jana Rejdáka a řídícího učitele Jaroslava Vejnara, který byl roku 1950 nahrazen brzickým rodákem Lubošem Líbalem. Dosavadní německá obecná škola připadla MNV. Na počátku školního roku 1950/1951 bylo do školy zapsáno 20 dětí (dodatečně ještě Eva Hebelková ze Žlíbku). 6. prosince 1953 se odstěhovali z budovy manželé Josef a Pavlína Dítětovi, kteří zde bydleli ve 2 místnostech. Škola tak získala místo pro ředitelnu a kabinet. O 2 roky později došlo k nátěru oken, dveří, podlah a nalakování školních tabulí. Koncem téhož roku též došlo na odvodnění školních sklepů. 30. října 1956 byla do školy přemístěna telefonní stanice MNV, která se do té doby nacházela v hostinci čp. 33. V roce 1958 nahradila Eva Lásková dosavadního ředitele školy Karla Černíka. O 3 roky později došlo v souvislosti se zánikem samostatnosti obce ke sloučení zdejší školy s tou chvalkovickou. Roku 1970 se odstěhovali manželé Láskovi a v roce 1976 byla budova školy zakoupena JZD za 103 000 Kčs. Později byla opět prodána a dnes slouží jako rodinný dům, jenž patří Pavlu a Soně Mohrovým.

Velká Bukovina čp. 66