#celá ta nabídka byla dost ?????

[mist-the-wannabe-linguist]

updejt:

nenabízejí víc než svoje práva

jako. prokleté, ale musím respektovat

[zlutyzakaznik]

Měsíční souhrn: červen 2020

(28. 6. 2020) Déšť, pára, rychlost a střípky z krasohledu.

Je pro mne obtížné najít superlativy, které by dostatečně postihly, jak dobrá je Double Juicy Lucy od Zíchovce. Na fotce je zachycena první a jediná třetinka v Ochutnávkové pivnici; o dvě hodiny později už bylo pivo pryč. Kouzlo naštěstí pokračovalo o pár dní později ve Hluché zmiji na Veveří a tady jsem už nezaváhal ani vteřinu a dal si 0.4, 0.2, 0.3 a 0.4 l (a spal jsem celkem dobře navzdory vyššímu alkoholu). Je to esence krémovosti, plnosti a komplexnosti chuti (včetně jemně hřejivého alkoholového doznívání) a inovativní spojení stylů Double IPA a New England IPA. Nádherně “kousací” záležitost a pro mne prozatím pivo roku 2020. 

Double Juicy Lucy podruhé – jen o pár dní později ve Hluché zmiji na Veveří.

Svět brněnské gastronomie je jako květ poskládaný z nekonečnosti fraktálů: neuvěřitelně pestrý a proměnlivý; jiný za slunečného dne i během olověného nebe a vyjevující zjevné i skryté stránky při procházce nebo náhodné cestě MHD. Stačí ovšem vrátit se do stejné ulice o týden později a scéna je rázem odlišná. Jaké momenty mi při pohledu do tohoto kaleidoskopu utkvěly v šestém měsíci v paměti?

Kaple Brno, na jejíž takřka guerillové marketingové postupy jsem upozorňoval v posledních Prvních dojmech, vyhrotila svůj vztah s úřadem, který jí dává souhlasné stanovisko. V návalu sebekritiky (a její anglické verze, plné děsivých chyb) na stále veřejném Instagramu si majitel neodpustil žertík, nad kterým můj kamarád, několik let úředník (ano, včetně státní úřednické zkoušky), pobaveně a udiveně pokýval hlavou s tím, že to jsou snad říšská razítka. :-) Znovuotevření údajně nebude dřív než po prázdninách, pokud vůbec.

Zdroj: (Dočasně veřejný) Instagram Kaple Brno.

S téměř půlročním zpožděním jsem zaznamenal uzavření kavárny Praha v Brně, cenného alternativního prostoru, jehož hudební podkres i kulturní akce patřily k tomu nejzajímavějšímu v Brně.  

Praha v Brně i její minimalistické beaty jsou minulostí. Nyní zde funguje výčep s jedním kohoutem v přímé péči Moravské galerie v Brně a dle vyjádření sympatického mladíka je zatím v plánu série kvalitních ležáků. Kde jinde než u velkého muzea výtvarných umění očekávat důslednou péči o nabídkovou tabuli?

NIJA’S POKE’ BAR před pár dny na Facebooku oficiálně potvrdilo konec a počet brněnských podniků s havajskými miskami zdravé stravy a štěstí se tak snižuje na jednu v podobě Pokecz na Baštách.

Skončilo i DaVinci na Kozí, čtvrtý podnik na místě, kde se před několika lety v komicky rychlém sledu vystřídaly tři jiné provozovny a jen těsně jsem zde zažil poslední espresso od jednoho z bývalých baristů Parnasu. Podle malůvek na skle lokálu, jehož interiér je nyní skryt za závěsy, mám silné podezření, že to tu pohlcuje Aloha odvedle, bar, který mi byl a je nesympatický svou ukřičeností a tím, jak velmi substandardní hudbu pouští naplno do celé ulice.

Už na počátku třetího týdne vytáhl Hotel Pegas, provozovatel kavárny v 1. června otevřeném obchodním centru Secese, svou akční nabídku. Nevšiml jsem si, že by to nějak zabralo.

K mání za odstupné je 380 metrů čtverečných letité pizzerie a diskotéky Ratejna na Dvořákove vedle rohového Copy General. Nikdy jsem tam nebyl, ale soudě dle fotografií interiéru na Sreality.cz to tu nevypadá zle (pěkná comicsová výzdoba). (Jen pro úplnost dodám, že jsem si při cestě z Take Five na Staré osadě povšiml a na Facebooku následně ověřil, že už je delší dobu zavřené Redwall Cafe u výjezdu na okruh směr Juliánov a Líšeň. Pamatuji časy, kdy to v širokém okolí byla jediná celkem přijatelná kavárna). 

Nového majitele hledá i 600 metrů restaurace ve firemním areálu na Londýnském náměstí u zastávky tramvaje Centrální hřbitov. Historicky zde sídlila třetí provozovna kavárny a restaurace Jedna báseň (lidé z brněnské pobočky Seznamu dříve jezdili na obědy do jejich restaurace naproti Kauflandu), která odtud utekla kvůli vysokému nájmu a následující pronajímatel z jedné z velkých brněnských gastroskupin to tu balí také. 96 375 Kč čistého nájmu opravdu není med a už dávno předtím ve stejné části budovy skončila jedna ze čtyř brněnských kaváren, které mají/měly v názvu slovo Park.

Bude to stačit? Promo výčepu na nám. SNP v Černých Polích.

Brno plánuje rekonstrukci legendární lidové restaurace/výčepu Severka na Zahradníkove. Kdysi mě tam stáhli spolužáci na jedno příšerné pivo a od té doby jsem tam nevkročil. Město nabízí, že bude náklady na opravy ve výši 1.4 mil. Kč umořovat v budoucím nájmu, ale najde někoho, kdo do toho půjde? 

Za 42 800 Kč se nabízí 175 m² (ale je tam i pákový kávovar a Fiorenzato) podniku VÍNO HRUŠKA na Baštách. Vydrželi zde, pokud si pamatuji správně, tak rok a půl, ale firma podle všeho není úplně malým hráčem, čemuž napovídá přítomnost dalších 25 provozoven v ČR i na Slovensku.

Povšiml jsem si, že se na Srealitách nabízí i 38 metrů prostoru, jímž dost možná bude kavárna Secese (prvních pět fotek totiž ukazuje kavárnu z různých úhlů), která, stejně jako celá obchodní galerie na Starobrněnské, zahájila provoz 1. 6. Tomu by napovídala i rekordně rychlá akční nabídka na ceduli venku. A 39 000 Kč měsíčně je očekáváno od budoucího provozovatele prostor na Vídeňské, kde nyní sídlí cukrářství Liselotte. Delší dobu zkrachovalá “instagramová cukrárna” Nany naproti Cukru je pak nabízena za 30 000 Kč.

Prostor, kde mělo obchod s vínem a delikatesami Retro Consistorium (a předtím pár měsíců fungující a třípatrová Divná paní), je k mání za 29 000 Kč a volná je i pobočka Carmel, takto odštěpek Poe Poe v přízemí obchodního domu Tesco na Dornychu (127 metrů za 95 000 Kč).

Programově brazilská restaurace nabízí tradiční speciality své země, tedy smažený sýr a smažený řízek...

Dlouho jsem neviděl tak neatraktivně působící žebra. A ten chleba? Kde je vidět nějaká starostlivost a péče? 

Food Bar Brasilis a jeho příspěvek do brněnského gastrodesignu.

Mobilní stánek Kofi Kofi naproti Roses povýšil a opanoval prostory kavárny a bistra, které před pár měsíci ukončilo svůj provoz (v pozadí). Přiznám se, že moc nechápu spolupráci na kvalitu sázející zmrzlinárny s podnikem, který má jako standardní směs 50:50 a jehož cílem je rozdávat radost a ne dobrou kávu. Je toto nezbytné, když jsem jsem v jejich hlavní provozovně v Komár Kafe na Kounicove v uplynulých dnech opakovaně viděl dlouhé a stabilní fronty?

Když jsem se před prudkou přeháňkou schoval v průchodu na Husove, padl můj zrak na ceduli kavárny Baru Baru a protože mám dobré srdce, šel jsem upozornit majitelku za barem na vypadlé písmenko. Ta byla v lokále sama (s další slečnou před barem, která na mě působila dojmem kolegyně), mile mi poděkovala s tím, že jsem hodný a že si toho prý také všimla. Výborně, tak proč to tam zůstalo? Tahle netečnost je pro mě nepochopitelná. Co kdyby šel kolem po obědě na Špilberku třeba Andy Hayler? :-)

Vinná galerie je tradiční podnik a nemyslím si, že Nespresso automat je to, co mu právě schází...

1. června (znovu)otevřela Mlsná holka mezi Sky Ice Barem a Axiomem na Poštovské. První den, ze kterého pochází toto foto, je vždy výjimečný, ale i v průběhu celého měsíce zde měli velice slušně zaplněno a snad nepřekvapí, že až na naprosté výjimky to byla holčičí záležitost. Prázdniny a následující půlrok tedy ukáží, zda jsem se ve své skepsi s x-násobně větším prostorem trefil anebo to děvčata zvládnou. Žádné z nich na mě ovšem nepůsobilo nijak vlídně, úsměvy téměř úplně chyběly. Mají zde stále Fiftybeans (bez dalšího upřesnění, takže předpokládám, že půjde o nějakou směs na espresso) a stále jsem se neodhodlal dát si zde donut. Proč? 1) Každý stojí 60 až 70 Kč a neexistuje žádná základní verze bez spíše větší než menší míry zdobení. 2) Zeptal jsem se, kdy jsou koblihy (pardon, donuty) nejčerstvější, kdy má člověk přijít, aby je vychutnal v nejlepším stavu a zklamalo mě, že je nepečou průběžně po celý den, ale jen ráno, pak je zdobí, takže ta nejvíc “fresh” verze má po vystavení do vitríny už hodinu života za sebou. Tak jako risotto nebo soufflé, i kobliha se musí dostat na stůl co nejdřív po přípravě (extrémně rychle ztrácí svou vláčnost, nadýchanost a vlhkost) a tak zatím zůstanu u těch v Polsku, které většinou dostanu ještě teplé a za třetinu ceny s sebou.

Opakovaně jsem na blogu vyjadřoval pochybnosti o účelnosti nákupu nákladných kávovarů a mlýnků a to především v čase stávající krize a zejména v místech, kde je nevyužijí anebo nakládají se surovinou, která má své limity. A tak jako některá ekonomická či marketingová periodika informují o přesunech klíčových vedoucích pracovníků, i j�� (občas) zmíním zajímavé “transfery technologií” v této oblasti. :-)

Na prvním místě mě zaujal pravděpodobný osud bílé Faemy E61 Legend, které dalo vale přerovské Nebe počká. Kávovar, a předpokládám, že je to on, jsem před pár dny zaregistroval v připravovaném Salute Brno. (Podnik pochopitelně neotevřel “příští týden”, jak mi bylo řečeno v osobním rozhovoru.) Zlínské KAFÖ vyřešilo boj s místem na baru tak, že si místo předpokládaně jednoskupinového stroje pořídilo opět dvoupáku a možná ještě o chlup větší. 

Jen pár dní po nalezení prvního brněnského kavárenského Kees van der Westen (Spirit) v Take Five na Staré osadě se pochlubila Industra strojem téže značky pro jejich kávové kurzy a aby byla radost ještě větší, opatřili si v Brně i Česku méně běžný mlýnek Ceado E37S. Dlouho jsem neviděl tak zářícího baristu. :-) A majitel Kafecu láká po znovuotevření na jejich La Marzocco. 

A v Momentě zbyl jeden mlýnek, konkrétně Mythos 1, takže obchoďák tam už byl. :-) Z designového hostelu a kavárny na Křenové zmizel pákový kávovar i mlecí stroj a obojí bylo nahrazeno profesionálním Nespressem, podle všeho Aguilou 220, kterou měli také v Ocean 48 na České (nyní menší Nespresso) a používají ji i U Tomana nebo v už otevřeném Masném růžku.

Momentka z expandující zahrádky SKOGu přináší další označení pro espresso, ale beru to s úsměvem, protože zároveň nabízejí i cenové zvýhodnění v podobě kafe s sebou. Dobré pro babičku se skořepinovým koflíčkem nebo všetečného zákazníka s vyladěným silnostěnným porcelánem.

Celá ta posedlost se (super)drahými kávovary jako statusovými symboly mi ve vší upřímnosti připomíná chlapce ze základní školy, kteří se trumfovali, který z nich má lepe seřízené hodinky, lepší mobil nebo kdo dále...víte co. Opravdu by mě zajímal průběh úvah při nákupu vybavení a to zejména u párů, které si často kavárnu otvírají společně (ženský pohled na věc). Když jsem šel o víkendu přes Veveří do centra města, cosi mě zarazilo ve Vinné mušce na Slovákove (vedle Maryny) a tak jsem nakoukl dovnitř. A co myslíte? Byl tam? Ano, byl. Karmínové(?) La Marzocco a vedle nákladný Swift téže značky s oběma zásobníky napůl zaplněnými (nový nabízejí Nordbeans za 105 300 Kč bez DPH). 

A káva? Nedal jsem si. Na můj dotaz, co v tom melou, mi slečna nebyla s to odpovědět a začala hledat ve skříni u okna sáček (obyčejná Brazílie z pražírny ze Staré osady, protože jim prý nejvíc chutná) a úplně mě odrovnalo trochu hrdě znějící prohlášení dotyčné, že mají nejlevnější kávu v Brně (a ano, prý 25 Kč/1 EUR jako v Itálii). Když jsem byl dotázán, zda mám pražírnu, odvětil jsem, že nikoli, ale že mám svůj E61 kávovar a své Fiorenzato a na to mi bylo řečeno, že “to jste asi šťastnej člověk”. To jsem, potvrdil jsem dotyčné a ještě deset minut poté, schovaný pod nedalekou střechou během přeháňky, přemýšlel o absurditách nakládání s kávou a technologiemi v Brně. Prý jsou hlavně vinárna, což naprosto chápu. Méně už ale to, proč si tam postaví vybavení za statisíce.

Zmrzlinový “display” kebabárny Abu Rami na Lidické se neustále mění. O kolika podnicích v Brně to můžeme říct?  

Tak zavřeno nebo otevřeno? Jsem z toho jaksi zmatený. BarCafé Éléphant je další vděčné místo pro analytiky gastrodesignu v Brně.

Cattani grill & chill to asi nějak nedává. Na Facebooku mají menu z 2. června a jinak nic a ještě jsem u nich na Josefské neviděl otevřeno. Podnik se, zdá se mi, stále nemůže najít (podivný italsko-český pravopis u špaget a další variace klasického sýra Grana Padano).

Podnik s tmavými italskými zrnky na polepu a naturálním gelatem zřejmě finišuje v přípravách na otevření. Včera odpoledne jsem totiž viděl pravděpodobného majitele se zářivou reflexní kšiltovkou a svinovacím metrem vyměřovat zahrádku. Bude to krása, že?

Červen byl i ve znamení boje s rasismem, který často nabíral absurdních podob. Vandalové spíš než pokojní demonstranti vypálili mimo jiné Starbucks na Melrose Avenue v Los Angeles, popel na hlavu si sypal Matt Perger a i La Marzocco utrpělo šrám. Převážně průmyslovým zmrzlinám dostupným v Brně jsem se věnoval tady a kvantum nových podniků, které čekaly s otevřením na odeznění omezujících opatření, bylo probráno zde a zde.

V průběhu měsíce jsem zaznamenal pozvolné zvýšení cen kávy, limonád i kořalek v některých brněnských podnicích, přičemž nejpatrnější (nikoli nejvyšší) byla pro mne cenová úprava u Monogramu (z menu vystaveného před podnikem a na Facebooku už od 20. dubna lze vyčíst, že espresso je nyní za 49 a cappuccino za 59 Kč a pokud se nepletu, došlo tak od konce února, kdy jsem tu byl na poslední směně “skandinávského” baristy, k nárůstu o 4 Kč u obou nápojů). 

Červnové výběrové pojednání brněnských předzahrádek načneme u BarCafé Éléphant, kterému rozhodně nechybí originalita. Abstraktní drátěná konstrukce “patia” mi silně připomněla klasická díla cyberpunku jako Neuromancer nebo System Shock.

Hudební stojan jako nosič menu? Inu, proč ne. Čajovna a indická restaurace na rohu Kozí a Kobližné má tyto dva a co jsem si tak všiml, rozhodně to poutalo zájem kolemjdoucích. 

(1) Zahrádka Jekyll & Hyde pro mne představuje jeden z nejtěžších interpretačních oříšků v rámci brněnského gastra. Je to nenápadná narážka na pojetí cirkusu, jak jej známe u Felliniho anebo jde o odkaz na modernistickou scénografii Ďagilevových pařížských baletů? Je ovšem také možné, že jde o to nejlepší z některého z brněnských bazarů a je zbytečné v tom hledat nějaký hlubší záměr nebo koncept. 

(2) Pohled na zahrádku Jekyll & Hyde z jiné strany. V posledních dnech měli docela smůlu, protože kdykoli ji vytáhli, začalo pršet. Nikdy jsem tam však nespatřil žádné hosty.

Tak trochu jiná zahrádka aneb Četba u domácího cappuccina. Papírové číslo týdeníku je dar od kamaráda, se kterým jsme byli na pivu v JBM Draft House. Byl jsem naplněn dojetím, neboť obdržet papírové vydání milovaného časopisu je vskutku znak přátelství :-) Jelikož vím, že mezi čtenáři blogu je několik IT specialistů/informatiků, zvláště pro ně připojuji odkaz na jinou a velmi tematickou titulní stranu výtvarnice, kter�� stojí za obálkou tohoto vydání. Motherboard. 

Bylo to trochu peklo, neboť jsem čekal přes 3 týdny až dorazí kamion s židličkami se zelenou konstrukcí, ale vybíral jsem tuto barvu tak, aby mi ladila nejen se zeleným trávníkem, keři a stromem na dvorku, ale také provedením oblíbeného šálku na cappuccino a neutrální bílou zdí vlevo. Tyto skládací stolky a židle jsou naprostá klasika a tvoří nedílnou součást historie nejen brněnských kaváren a dalších gastronomických provozů. Na obrázku typické červnové cappuccino s velmi příjemnou krémovostí a lhostejností vůči latte artu (15/20). Fascinující je, že podoba konzumace na domácí cvičné/chráněné zahrádce je úplně jiná než u počítače, v posteli nebo jen tak v bytě. Člověk nikam nespěchá a kávu si skoro až “šetří”. :-)

Pátek a víkendy jsou v IKEA časem pro otrlé. Proto jsem pro “zahrádku” vyrazil v pondělí po sedmé večer a byla to naprostá paráda. Nábytek ve stanu venku a z celého obchodního domu jsem zaregistroval pouze nevyužité konstrukce pro crowd management.

A jestliže byl květen poměrně pestrý co do ochutnávání výběrových káv, červen byl snad první měsíc, kdy jsem se spolehl toliko na domácí zdroje a zvládl celé kilo oblíbené Itálie, přičemž mnohá cappuccina i cafe latte byla na úrovni 15/20 a tři i za 16/20. To by se ovšem mělo v červenci a srpnu změnit, neboť jsem už maximálně natěšený na putování po českých, slovenských a možná i maďarských a polských výběrových kavárnách. Vždyť kdo by si nechtěl udělat výlet za kávou třeba do Nového Města na Moravě, prozkoumat nové velkorysé investice ve Zlíně, zkontrolovat vodu v Piešťanech anebo podlehnout enigmatickému názvu výběrové kavárny v maďarském pohraničí? :-)

Po delší době jsem se vrátil na podnět kamaráda do JBM Brew Lab (podle všeho přejmenovaného na JBM Draft House, přičemž původní jméno zůstalo pro pivovar) a u pár třetinek mě moc potěšil nejen jeho dárek, ale i to, že podnik připravil celkem příjemnou zahrádku, poprvé zde hráli potišeji hudbu a zejména upravili nejen z mého pohledu neúnosné ceny piva. A i servis byl fajn. K nejzajímavějším pivům měsíce patřila tato: úžasně lehký, čistý a pitelný ležák 12° Everyday Life od Sibeerie, silné a krémové speciály od Zíchovce a Zhůřáka v Ochutnávkové pivnici a Hluché zmiji (obojí bude ve výroční TOP 10) a také 11° ležák Fagan, jehož jedna a konkrétní várka v Air Cafe byla zatím z produkce pivovaru nejlepší. A jedno z piv od Zíchovce se pro mě stalo prozatimní letošní jedničkou (viz úvodní foto a popisek).

Po fantastickém zážitku v podobě Double Juicy Lucy jsem šel pomalu po levé straně Veveří (směr do centra) a při náhodném pohledu přes rozkopanou ulici mou pozornost upoutala tato cedule. Vrátil jsem se asi 50 metrů a nelitoval jsem.

Podíval jsem se i na druhou stranu a ani tady jsem nebyl zklamán. Porcelán s cappuccinem na ceduli je Piazza d’ Oro. :-)

Velkou radost mi udělalo jedno malé jídlo a jeden chléb v La Bouchée. Jejich vepřová mozaika (v lístku uvedena jako Presovaná uzená kýta z Mikrofarmy s petrželí, naše nakládaná zelenina, pečivo) byla opravdu delikátní s výtečnou texturou a intenzivní, hlubokou a komplexní chutí (16 – 17/20, což je jedno z nejvyšších hodnocení, jaké jsem kdy dal jídlu v brněnském gastrozařízení a i karamelizovaná cibulka byla výborná (skoro 16/20 a krásně doplňovala maso) a domácí chleba nebyl zlý (13 – 14/20), ale opravdu mě okouzlil tousťák z produkce Pablo Escobar – silných 16/20 a o tom, že je od firmy, vůči níž mám etické výhrady, jsem se dozvěděl až jsem ochutnal – a pochopil jsem, proč je tato varianta chleba dle konsensu několika praktiků považována v Brně za nejlepší (pro mne kvalitou srovnatelné se Signature od Chleba Brno v časech, kdy byl tento nejlepší). Zhruba o 14 dní později jsem si chtěl zážitek zopakovat, ale ač byla mozaika stále dobrá (skoro 14/20), velmi vysoké úrovně první verze bohužel nedosáhla. Toustový chléb byl tentokrát z předchozího dne a nemusím asi říkat, jak takový toustový chléb chutná. Radost mi ale spolu s první verzí mozaiky udělal i velmi redukovaný domácí sulc s kousky kuřete, který, ač kyselejší a výrazně inklinující k mrkvi, patřil k nejlepším “aspikům”, jaké jsem kdy měl (skoro 15/20).

První varianta vepřové mozaiky v La Bouchée.

Ve spojení s toustovým chlebem zatím nejlepší jídlo roku 2020 (viz hlavní text).

Ač mám vážné námitky vůči image podniku Pablo Escobar, jejich čerstvý toustový chléb si zaslouží velkou chválu. Textura, vůně i chuť byly výborné.

Druhá podoba vepřové mozaiky pro mne bohužel zaostala za první verzí.

[nightskypirates]

Mo Dao Zu Shi / Kapitola 2 / Reinkarnace

Wei WuXianovi se dostalo kopance, jen co otevřel oči.

“Přestaň si hrát na mrtvého!” zahřměl hlas u jeho ucha.

Kopanec ho odhodil dozadu, hlavou přímo na podlahu. Zatímco bojoval s nutkáním zvracet, v jeho hlavě se utvořila myšlenka - to máš tedy odvahu, kopat do mně, Patriarchy.

Bylo to pro něj poprvé za několik let, co slyšel lidský hlas, natož takové hlasité, líté zaječení. Hlava se mu točila a v očích mu hučela ozvěna hlasu. “Na čím pozemku si myslíš, že žiješ? Čí rýži to jíš? Čí peníze to utrácíš? Co na tom, když si vezmu pár tvých věcí? Stejně by mi mělo patřit všechno, co vlastníš!”

Kromě pubertálního hlasu, který připomínal kachnu, slyšel bouchání, jak kdosi prohrabával truhly, a rozbíjení předmětů.. Jeho zrak se postupně vyjasnil.

Naskytl se mu pohled na matně osvětlený strop, následovaný osobou se zkoseným obočím a stonavým vzeřením, která na něj nevybíravě plivla. “Jak se opovažuješ žalovat otci a matce? Vážně sis myslel, že tě v tomhle domě bude někdo poslouchat? Ty sis opravdu myslel, že se tě bojím!”

Několik sloužících hromotluků se přisunulo blíž. “Mladý pane, všechno je rozmlácené!”

“Jakto, že jste skončili tak brzy?” otázal se mladý pán.

“V téhle chatrči toho stejně moc nezbylo,” odpověděl sluha.

Zdálo se, že mladého pána to potěšila. Šťouchl Wei WuXiana důrazně do nosu. “Odvážil ses na mě žalovat a podívej se na sebe teď. Hraje si na mrtvého na zemi! Kvůli komu? Jako kdyby někdo stál o tyhle hromady krámů! Teď, když jsem všechno zničil, podívejme se. Budeš na mě práskat i dál? Jsi na sebe pyšný jen proto, že jsi pár let studoval kultivaci? No, jaké to je, když tě vykopli rovnou domů jako toulavého psa?”

Wei WuXian usilovně přemýšlel.

Vůbec nepředstírám, že jsem mrtvý, vždyť jsem byl doopravdy pár let mrtvý.

Kdo je to?

Kde jsem?

Kdy jsem spáchal něco tak nemorálního, jako krást někomu tělo?

Mladý pán ulevil už dostatečně svému vzteku tím, že někoho zkopal a poničil příbytek, a odkráčel se svými dvěma sluhy v závěsu za hlasitého prásknutí dveřmi. “Dívejte pozor! Tenhle měsíc ho nepouštějte ven, nebo ze sebe zase udělá hlupáka!” křičel příkazy.

Jakmile skupinka odešla, pokoj naplnilo ticho. Wei WuXian zvážil, jestli dokáže vstát.

Jeho končetiny ho ale odmítly podržet, a tak si znovu lehl. Přetočil se na bok a se závratá zazíral na neznámé prostředí a haldy nepořádku na zemi.

U jeho boku spočívalo bronzové zrcadlo, pravděpodobně shozené na podlahu. Wei WuXian je uchopil a zadíval se do něj, jen aby spatřil úděsně bledý obličej s nánosy nachové barvy na obou líčkách. Stačilo by přidat už jen krvavě červený jazyk a vypadal by jako duch oběšence. Odhodil zrcadlo stranou a otřel si tvář, jen aby zjistil, že mu dlaň pokrývá bílý prášek.

Tělo se naštěstí takhle nenarodilo - byla to jen záliba jeho majitele. Byl muž, o tom nebylo pochyb, a přesto byl napudrovaný líčidly (a navíc špatně nanesenými). Fuj, jak nesnesitelné!

Šok ho probral, nějaká energie se mu vrátila a on se konečně posadil, všímaje si kulatého kruhu pod sebou.

Kruh byl šarlatový, pokřivený a zjevně ručně nakreslený krví, stále ještě vlhký a vydávající silný pach. Kruh byl vyplněný pokroucenými čmáranicemi zaklínadel, které tělem trochu rozmazal, nicméně stejně vypadaly příšerně.

Nakonec Wei WuXian byl známý jako Svrchovaný vůdce a Velmistr démonické kultivace, takže byl nanejvýš zvyklý na podobně hanebně vyhlížející kruhy, jako byl tento.

Ukázalo se, že ve skutečnosti se nezmocnil ničího těla - někdo mu ho nabídl.

Byla to prastará, zakázaná technika. Víc než kruh to spíš připomínalo kletbu. Sesílatel se sám zranil tím, že na svém těle udělal několik řezných ran, a vlastní krví pak nakreslil kruh a napsal zaklínadla. Zakončil to tím, že usedl do středu kruhu. Pak mohl povolat nesmírně ničemného ghúla a požádat ho, aby splnil jeho přání. Cenou, kterou musel zaplatit, bylo nabídnutí svého těla zlému duchovi, zatímco jeho vlastní duše se odebírala zpět do země.

Ta byla ona zakázaná technika, opak krádeže jiného těla - nabídka těla vlastního.

Kvůli závažnosti této oběti, jen málo lidí mělo dost odvahy, aby ji podstoupili. Nakonec neexistovalo ani tolik přání natolik toužebných, aby živoucí bytost obětovala všechno, co m��la. Po dobu tisíců let se prokázaly a zapsaly pouze tři nebo čtyři takové příklady. A bez výjimky byla tato tři nebo čtyři přání stejná - pomstít se.

Wei WuXian to odmítl přijmout.

Proč by ho kdo dával do stejné sorty s “nesmírně ničemnými ghúly”?

Ačkoli jeho pověst nebyla kdovíjak skvělá a zemřel příšerným způsobem, nechtěl ani strašit živé, ani nevyhledával mstu. Mohl by přísahat, že byste pohledali jiného potulného ducha tak neškodného, jako byl on.

Ta komplikovaná část spočívala v tom, že jakmile zlý duch převzal tělo sesílatele, smlouva byla uzavřena. Zlý duch musel splnit přání, nebo se kletba odrazí nazpět - duch obývající tělo by byl úplně zničen a už nikdy by se znovu nezrodil!

Wei WuXian zvedl ruce, aby nepřekvapeně zjistil, že obě jeho zápěstí jsou posetá několika říznutími. Pokračoval tím, že si sundal pásek. Pod černým oblečením, jeho hruď i břicho byly rovněž pokryty něčím, co vypadalo jako tržné rány od nějakého ostrého předmětu. I kdyžz krvácení ustalo, Wei WuXian věděl, že to nebyla obyčejná zranění. Pokud nesplní přání majitele těla, zranění se nebudou moci zahojit. S časem by se to zhoršovalo, a pokud překročí daný časový limit, roztrhne to jeho duši i tělo vejpůl.

Wei WuXian si svou situaci potvrdil několikrát, ve svém srdci si zopakoval ”jak se mi to mohlo stát?” ještě několikrát a konečně se dokázal zvednout, opíraje se o zeď.

I když dům byl velký, zel prázdnotou a ošuntělostí, s pokrývkami a prostěradly, které vypadaly, že je už dlouho nikdo neměnil. V rohu stál košík z bambusu. Měl to být odpadkový koš, ale všechen jeho obsah se vykutálel ven, jak se do něj kopalo. Wei WuXian prohledal očima pokoj a zvedl zmačkaný útržek papíru. Rozbalil ho a zaskočeně zjistil, že se v něm hemží slova. Uspěchaně sesbíral všechny papírky.

Slova na papíře musel napsat majitel těla, když se potřeboval vypovídat a byl pod tlakem. Některé věty byly nesrozumitelné a rozházené, z rozrušeného rukopisu na každé stránce čišela úzkost. Wei WuXian prošel každý útržek a začínal si všímat toho, že něco nebylo v pořádku.

S pár odhady hrubě porozuměl stavu věcí.

Ukázalo se, že majitel těla se jmenoval Mo XuanYu. Tohle místo byla vesnice Mo.

Dědeček Mo XuanYua pocházel z bohaté místní rodiny. Rodina to nebyla početná a - ačkoli se snažil - měl jenom dvě dcery. Jejich jména nebyla zmíněná, ale ta starší byla dcerou jeho zákonité manželky, která si sháněla manžela, aby se přiženil do rodiny, a ta druhá byla dcerou služebné. Rodina Mo ji původně chtěla spěšně někomu dát, ale na ni čekalo dobrodružství. Když jí bylo šestnáct, vůdce dobře známého rodu kultivátorů tudy procházel a zamiloval se do ní na první pohled.

Každý obdivuje kultivátory. Kultivátorské rodiny byly v očích obyčejného lidu požehnány bohem, tajemné, ale vznešené. Zpočátku se lidé z vesnice Mo stavěli k celé věci s opovržením, ale protože Vůdce klanu často vypomáhal, rodině Mo se dostalo spousty výhod. Řeči se tak brzy změnily a rodina Mo na to byla hrdá, protože jim leckdo záviděl. Druhá lady Mo porodila vůdci jednoho syna - Mo XuanYua.

Netrvalo však dlouho a Vůdce klanu, který se s druhou lady Mo zapletl, aby zažil něco nového, to během několika let omrzelo. Když byly Mo XuanYuovi čtyři roky, jeho otec už se nevrátil.

Postupně se názor lidí z vesnice Mo opět změnil. Původní opovržení a odsuzování se vrátily společně s pohrdlivou lítostí.

Druhá lady Mo se s tím nechtěla smířit; pevně věřila tomu, že Vůdce klanu nebude hluchý, pokud půjde o jeho vlastního syna. A skutečně, když bylo Mo XuanYuovi čtrnáct, Vůdce klanu ho k sobě přijal.

Druhá lady už měla nosánek ve vzduchu a všem vykládala, že její syn se se vší jistotou stane Nesmrtelným tak rychle, jak jen to bude možné, a přinese slávu svým předkům.

Než ale Mo XuanYu mohl dosáhnout v kultivaci úspěchu a zdědit otcovu pozici, byl vyhnán zpět.

Aby toho nebylo málo, byl vyhnán s hanbou.

Mo XuanYu měl rád muže a byl dost oprsklý, aby tokal na ostatní učedníky. Skandál vyhřezl na veřejnost, a protože Mo XuanYu nedosáhl kdovíjakých úspěchů, nebyl žádný důvod nechávat ho v klanu.

Aby toho nebylo málo, kromě této události, choval se Mo XuanYu po svém návratu velmi podivně, skoro jako kdyby z něj někdo vylekal všechen život.

Ten příběh byl až příliš složitý, aby se dal vyjádřit slovy. Wei WuXianovi zacukalo obočí.

Nejen blázen, ale rovnou blázen nakloněný mužům.

To vysvětlovalo, proč měl na tváři dost růže a prášku, aby vypadal jako duch oběšence, a proč nikoho nepřekvapil obrovský krvavý kruh na zemi. I kdyby Mo XuanYu vymaloval celý pokoj rudou krví, od dlaždiček na podlaze, přes stěny a až po strop, ostatní by nebyli přespříliš vyvedeni z míry. Koneckonců všichni věděli, že má v hlavě o kolečko navíc!

Poté, co se deprimovaně vrátil domů, strefovali se do něj posměšnými poznámkami. Situace se musela zdát bezvýchodná a druhá lady Mo tu ránu nevydržela, celá traumatizující záležitost jí přivodila smrt udušením.

Tou dobou už byl Mo XuanYuův dědeček na druhé straně řeky. V čele rodiny stála první lady Mo, ale odmalička svou mladší sestru nemohla vystát, stejně jako jejího syna. I ona měla jediné dítko, Mo ZiYuana, což byla náhodou tatáž osoba, která před chvilkou vydrancovala jeho pokoj. Když si Mo XuanYua odvedl jeho otec, první lady žárlila a chtěla mít alespoň něco maličko společného s kultivačním klanem. Doufala, že stejný vyslanec by mohl vzít také jejího Mo ZiYuana k výuce kultivace.

Samozřejmě ji odmítli, nebo spíše ji ignorovali.

Tohle se samosebou nebylo prodávání kapusty. Člověk nemohl smlouvat, tím méně koupit jednu a dostat druhou zdarma.

Jaksi sebejistě se tahle rodina držela myšlenky, že Mo ZiYuan má potenciál i talent. Věřila tomu, že kdyby onehdy poslali jeho, získal by od klanu uznání, na rozdíl od svého neuspokojivého bratrance. Když Mo XuanYu odešel, Mo ZiYuan byl ještě mladý, ale vytrvale mu vštěpovali takové nesmysly a on jim celým srdcem věřil. Každý druhý nebo třetí den si Mo XuanYua našel, aby ho ponížil, proklínal ho, že mu ukradl jeho cestu ke kultivaci. Zároveň ho náramně zajímaly talismany, elixíry a kouzelná udělátka, všechna považoval za svůj majetek a dělal si s nimi, co chtěl.

Mo XuanYu měl i světlé chvilky ve svém bláznoství a rozuměl tomu, že ho ostatní ponižují. Snášel to, ovšem Mo ZiYuanovo chování přitvrzovalo, prakticky mu vyprázdnil celý jeho pokoj. Jeho trpělivost konečně přetekla a on si stěžovat tetě a strýcovi, čímž způsobil celý ranní rozruch s Mo ZiYuanem.

Písmena na papíře byla drobná a stlačená, z čehož Wei WuXiana rozbolely oči. Pomyslel si: “Jak zkažený má tenhle člověk život?”

Nebylo divu, že Mo XuanYu raději použil zakázanou techniku, aby obětoval své tělo a požádal ničemného ghúla, aby se pomstil.

Bolest očí se přesunula do hlavy. Sesílatel zakázané techniky by podle všeho své přání měl tiše zazpívat. Jakožto přivolaný zlý duch měl Wei WuXIan slyšet jeho výslovné požadavky.

Ovšem s největší pravděpodobností Mo XuanYu rozkouskované výňatky techniky někde opsal a tenhle krok přeskočil. Wei WuXian odhadoval, že se chtěl pomstít rodině Mo, ale jak by to měl provést? V jakém rozsahu? Získat zpátky předměty, které mu sebrali? Nebo všechny členy rodiny skopat dokulata?

Nebo... celou rodinu vymazat z povrchu zemského?

Se vší pravděpodobností to bylo vymazání z povrchu zemského. Koneckonců kdokoli, kdo měl aspoň malý náhled do kultivačního světa, věděl, jakými frázemi ho nejčastěji popisovali - nevděčný, výstřední, neuznával vlastní rodinu, nesnášený nebesy a další působivé tituly. Byl někdo “ničemnější” než on? Jestli se Mo XuanYu odvážil přivolat právě jeho, přání nejspíš nebylo právě snadné splnit.

Wei WuXian si nemohl pomoct, aby nezabručel: “Vybral sis špatného člověka...”

[hanice1-blog]

Jak sbalit život do dvou kufru:-)

Moji milí kamarádi je tady první díl blogu s názvem, ¨jak sbalit život do dvou kufrů‘‘ Jak to vlastně vzniklo, měla jsem autonehodu, z které jsem byla dost v šoku, asi dva dny potom přišla nabídka, jestli nechci být relokována do Sydney, bez přemýšlení ni jsme řekla: „tak jo" Šance nebyla nijak velká, asi jako, že ze mě bude astronaut, no a vzhledem k tomu, že technicky vzato celá zeměkoule je ve vesmíru, tak to prostě klaplo. Bylo to 22.11., volala jsem to nejprve sestře, ta plakala jako želva, a ten den jsme společně šly na koncert Lucie, takže jsme plakaly obě. Byl to skvělý koncert, na kterém jsem si říkala asi poprvé ¨sakra Hani, co si to udělala?‘‘ (během příprav jsem si to řekla asi tisíckrát), poprvé jsem totiž přemýšlela, že všechno, co znám a mám ráda v reálných intencích nechám na druhé straně planety. Během příprav na tuhle cestu jsem neměla moc šancí přemýšlet nad tím, co a jak, protože se vyskytly nějaké komplikace u rodičů. Nicméně moc bych chtěla poděkovat všem svým kamarádům za to, že mi pomohli s daňovým systémem v Austrálii, s kreditkou, s balením, a hlavně terapeutické vánoční poradně u Patočků :D. Pár dní před odletem mi došlo, že jako introvert se sama vydávám na kontinent, kde nikoho neznám a s životem sbaleným do dvou kufrů (teda zatím nesbaleným). Ale život se má zažít, a mně by nedalo spát, to nezkusit, protože kromě introverta jsem srdcem dobrodruh :D. No a pozor na to, když řeknete ¨tak jo", můžou se pak dít velké věci. Nakonec jsem stihla alespoň jednu rozlučkovou party s kamarády, kde jsem zjistila, že jsou ještě mnohem vtipnější a úžasnější, než jsem si do té doby myslela a že mi budou vážně moc chybět. Tak a teď bych udělala malý skok k poslednímu večeru. Prostě vše bylo na minuty, takže o půl jedenácté večer jsem přišla z mé oblíbené terapeutické poradny od Patočků, kde jsme se rozloučili, objali se, jako bychom se už skoro nikdy neměli vidět, a já se rozhodnu, že se teda konečně sbalím můj velký kufr za 9000,- od Samsonite, chci ho otevřít, jenže je zamknutý nějakým kódem, nejde odemknout a já si říkám, “hlavně se Hani uklidni, podívej se na internet, jaký je nejčastější kód‘‘. Google říká 000, takže zkouším 000 a ono nic, no dobře, říkám si, “Hani nevadí‘‘, taky zkouším 111, 222 až prostě po 999, chce se mi plakat a volám Péťovi Patočkovi a říkám:” Péťo máš pilku na železo, nebo štípačky? A máš nějakou zkušenost s vykrádáním trezoru? :-) “Péťa říká ‘‘přijeď sem‘‘! Jedu s Míšou ve výtahu, a Míša říká. “Kolik to může mít kombinací?‘‘ říkám. ¨docela dost” ( 27 x 27 x 27 ) a ona říká. “zavoláme Prochymu”já říkám “no to snad radši Zuzce, ta je v menze‘‘. Jdu do obýváku, Peťa vytahuje nářadí a říká. “zkoušela jsi 000? “ říkám:”jasně, asi třikrát!‘‘ a tak Míša zkusí 000 a otevře ten kufr. Takže si dáváme panáka a vím, že tato historka bude bavit všechny hodně dlouho :D a jsem ráda, že na můj účet :D! Loučím se s Patočkama podruhé, Petr říká, že už si vypínají zvonění a já si říkám: “jestli si myslíte, že se mě zbavili :-D” Balila jsem se dlouho do noci a dobalovala ráno, takže 15.1.2019 mám sbalený život do dvou kufrů a jedné kabelky, včetně nůžek (v kabelce) s 20 centimetrovou čepelí, které mi zabavili na letišti v Praze. Vůbec totiž neměli pochopeni pro moji zálibu vystřihovaní z palubních časopisů (tak jsem si vytrhla alespoň 2 letadélka, co si budeme). Let trval 21 hodin s přestupem v Dubaji, do Dubaje to byla pohoda, potkala jsem tam kluka, s kterým jsem pokecala, akorát letěl do nějakého Lumpuru, takže jsme měli společnou cestu jen do Dubaje. V Dubaji šlo vše hladce (dokonce jsem našla správný terminál, což já jako známá bludička, považuji za jeden z mých životních úspěchů), akorát mi chyběl někdo, s kým bych si dala panáka rumu. Let z Dubaje už byl jiný, bylo vidět, že letíme z Emirátů, nějaký Hasan, kterého jsem si všimla již na letišti, asi se čtyřmi manželkami, si mě neustále prohlížel, v letadle jedna jeho žena seděla vedle mne (Hasan přišel asi 15 krát), na konci letu se mě zeptala jeho žena, jestli jsem vdaná, tak jsem řekla, že jo (ještě by stálo za to říct, ze už mám 4 manžely a dalšího fakt nechci :D). Až při přistávaní v Sydney, když jsem viděla, jak dlouhou cestu mám za sebou, mi došlo, kde to jsem a musím Vám kamarádi říct, že mi tu moc chybíte, a že začátek tady byl mnohem náročnější, než jsem si myslela, ale člověk se může nové věci naučit hlavně mimo komfortní zónu, takže hurááá na to :D