#byznys akademickeho publikovani

[publikujemevedu]

Pohádkový byznys akademického publikování III: Jak komerční nakladatelé mění vědeckou práci

Celou sérii najdete pod #BYZNYS AKADEMICKEHO PUBLIKOVANI

V této minisérii se zamýšlíme nad textem Is the staggeringly profitable business of scientific publishing bad for science?, který publikoval The Guardian. Článek se věnuje společnosti Elsevier, jedné ze tří nejvýznamnějších soukromých firem, jež v současné době ovládají oblast publikování vědeckých článků v odborných časopisech.

Editoři nejvýznamnějších vědeckých časopisů mají nesmírný vliv na akademickou dráhu jednotlivých vědců a na vývoj vědy jako takové. Především mladí vědci jsou pod neuvěřitelným tlakem – pokud se jim nepodaří vydat článek v časopise jako je „Cell“, „Nature“ nebo „Science“, jejich vědecká kariéra se pravděpodobně nebude ubírat tím směrem, který si vysnili. Každý vědec dnes ví, že jeho kariéra přímo závisí na tom, kde se mu podaří publikovat, a největšího akademického úspěchu lze dosáhnout pouze v případě, že publikuje v nejlépe hodnocených časopisech.

Věda se tak stala čímsi, co vzniká v podivné spolupráci mezi vědci a editory časopisů, přičemž vědci se snaží přicházet především s takovými výsledky, které by se líbily editorům. Znamená to, že pravděpodobně odmítnou „obyčejnou“ vědeckou práci spočívající v potvrzení či vyvrácení dřívějších závěrů, anebo nejisté a dlouhodobé projekty. Mnohem spíš se budou zabývat „průměrnou“ vědou – líbivým tématem, o němž bude možné pravidelně odevzdávat publikační výstupy.

Podle společnosti Elsevier je jejich hlavním cílem usnadnit vědcům a výzkumníkům práci. V minulém roce Elsevier dostal 1,5 milionu rukopisů a vydal 420 tisíc článků. Svoji práci mu svěřilo 14 milionů vědců a 800 tisíc jich investuje svůj čas do redakčních úprav a recenzí článků. Elsevier svými vlastními slovy pomáhá vědcům pracovat efektivněji – a to mu přináší pohádkové zisky.

Není to však chyba vědeckých vydavatelů, že je celý systém nastaven tímto způsobem. Nejsou to oni, kdo nutí některé vlády (např. čínskou nebo mexickou) investovat nesmírné finanční prostředky do vydání článků jejich vědců v časopisech s vysokým impact factorem. Je to komplexní systém akademického publikování, který je nastaven tak, aby konsolidoval obecný a vyšší zájem vědeckého poznání s komerčními zájmy vydavatelů, kteří ho ovládají.

 Zachrání nás Open Access?

Od začátku nového milénia existuje systém nazvaný open access, který se snaží dualitu komerčních a akademických zájmů vybalancovat jednoduše tím, že komerční zájmy zcela odbourává. Nejčastěji formou článků v open access elektronických časopisech, které fungují tak, že autor zaplatí předem náklady na redakci a publikování a článek je pak zdarma přístupný komukoli na internetu. Přestože tento způsob publikování podporují některé z největších světových vědeckých nadací (např. Gates Foundation nebo Wellcome Trust), je v současnosti publikována v režimu open access jen asi čtvrtina vědeckých článků.

Myšlenka otevřeného přístupu k vědeckým výsledkům je v přímém rozporu s fungováním komerčních vědeckých vydavatelů. V poslední době se tento spor projevuje především tahanicemi okolo nekonvenčního projektu „Sci-Hub“ – stránce, která komukoli umožňuje stáhnout si bezplatně jakýkoli vědecký článek. Zakladatelka Sci-Hub, Alexandra Elbakyan z Kazachstánu, se skrývá a čelí obviněním z porušování autorského zákona. Nedávno prohrála soud s Elsevierem a musí společnosti zaplatit 15 milionů dolarů jako náhradu škody. Sama Elbakyan však svůj postoj nemění: „Věda by měla patřit vědcům a ne vydavatelům,“ tvrdí. U soudu citovala článek 27 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy že každý má právo „podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích“.

Ať už dopadne situace kolem Sci-Hub jakkoli, zdá se, že frustrace z fungování systému roste. Historie však ukazuje, že vsadit si na konec nadvlády komerčních vědeckých vydavatelů je dost velké riziko. Nakonec Maxwell již v roce 1988 předpovídal, že bude existovat jen hrstka nejvýznamnějších vydavatelství a v době elektronického publikování navíc nebudou mít žádné náklady na tisk – jejich podnikání tedy bude přinášet téměř čistý zisk. Což je situace, v níž v podstatě žijeme dnes.

 Původní text najdete na webu The Guardian. Kompletní minisérii najdete zde.

[publikujemevedu]

Pohádkový byznys akademického publikování II: Odborné časopisy jako centra vědecké komunikace

Celou sérii najdete pod #BYZNYS AKADEMICKEHO PUBLIKOVANI

V této minisérii se zamýšlíme nad textem Is the staggeringly profitable business of scientific publishing bad for science?, který publikoval The Guardian. Článek se věnuje společnosti Elsevier, jedné ze tří nejvýznamnějších soukromých firem, jež v současné době ovládají oblast publikování vědeckých článků v odborných časopisech.

Článek v odborném časopise se rychle stal základní jednotkou vědeckého úspěchu. Slovy Neala Younga z National Institutes of Health, „Publikování je vyjádřením naší práce. Dobrý nápad, rozhovor či korespondence, dokonce i s tím nejchytřejším člověkem na světě… se nepočítá, pokud se vám nepodaří ji vydat.“ Kdo má kontrolu nad vědeckým publikováním, má v podstatě kontrolu nad vědou jako takovou.

Robert Maxwell velmi dobře pochopil podstatu podnikání v této oblasti. Zatímco jeho konkurenti spolu soupeřili o podíl na stávajícím trhu, Maxwell věděl, že tento specifický trh jako by neměl žádné hranice. Vznik nového časopisu „The Journal of Nuclear Energy“ neznamená, že dosud existujcí časopis „Nuclear Physics“ zanikne. Vědecké články představují jedinečné objevy svých autorů, jeden nelze jednoduše nahradit jiným. Když založíte nový relevantní časopis, vědci zkrátka požádají svoji institucionální knihovnu, aby ho také předplatila. Maxwell pochopil, že když bude vydávat třikrát tolik časopisů jako jeho konkurence, vydělá třikrát tolik peněz. Jediným případným omezením by mohlo být snížení vládních výdajů na vědu, což se v šedesátých ani sedmdesátých letech rozhodně nedalo očekávat.

 Nástup elitních časopisů

Koncem šedesátých let se tedy již pokládalo za status quo, že komerční vydavatelé jsou nepostradatelným partnerem při posouvání hranic vědeckého poznání. Pergamon Press výrazně ovlivnil publikování tím, že celý proces zjednodušil a urychlil a výsledky prezentoval stylovým a líbivým způsobem. Akademikové navíc byli okouzleni Maxwellovou osobností a leskem, který publikování v jeho časopisech dodávalo jejich práci.

V polovině sedmdesátých let začal další proces, který měl mít nesmírný vliv na budoucí podobu vědy. Do té doby příliš nezáleželo na tom, ve kterém časopise vědci své výsledky publikují. V roce 1974 však na MIT založili časopis „Cell“, který prezentoval nové objevy v oblasti molekulární biologie. Jeho editorem byl mladý a zapálený biolog jménem Ben Lewin, který měl nejraději dlouhé a erudované články vycházející z mnohaletého výzkumu. Nesouhlasil s tehdy převládající představou, že časopisy jednoduše publikují většinu článků, které jim autoři pošlou. „Cell“ mnohem více článků odmítl, vydal jich pouze malou část. Vybudoval si tak image elitního časopisu, kde chtěl najednou publikovat každý, ale podařilo se to jen málokomu.

Ostatní vydavatelé se pokusili zopakovat jeho úspěch a najednou začalo velmi záležet na tom, kde vědci svůj článek publikují. Ke vzájemnému srovnávání časopisů vydavatelé použili metriku nazvanou „impact factor“. V šedesátých letech ji vynalezl knihovník Eugene Garfield, aby mohl zhruba posoudit, které články jsou více citované v časopisech než jiné. Vydavatelé se chlubili vysokým impact factorem svých časopisů a vědci, kteří publikovali v „impaktovaných“ časopisech dosahovali větších akademických úspěchů a lepších finančních podmínek pro svůj výzkum. Prakticky přes noc tak vznikla nová jednotka akademické prestiže.

Vzestup společnosti Elsevier

Maxwell věděl, že časopisy jsou ústředním bodem vědecké komunikace, ale jeho hlavní starostí byla další a další expanze. Neustále přemýšlel, jaký další akademický časopis ještě založit. Celá řada časopisů nazvaných „Computers and…“ například naznačovala, že velmi dobře předpověděl nárůst významu digitálních technologií. Koncem sedmdesátých let však jeho strategii pochopila i konkurence. Elsevier tehdy rostl tempem 35 nových časopisů ročně. Větší konkurence však v tomto případě neznamenala nižší ceny. Mezi lety 1975 a 1985 se průměrná cena předplatného dokonce zdvojnásobila.

Vědci a knihovníci byli však uvězněni v síti „malinkých monopolů“. Nebylo zkrátka možné přestat odebírat jeden časopis a nahradit ho jiným, levnějším. Tehdy vycházelo každý rok více než milion vědeckých článků a knihovny je musely všechny kupovat bez ohledu na cenu. Maxwell si toho byl velmi dobře vědom: „Vědcům nezáleží na ceně tolik jako jiným odborníkům, především proto, že neutrácejí svoje vlastní peníze“, poznamenal v rozhovoru pro Global Business v roce 1988.

V době největší slávy společnosti Pergamon Press se však Robert Maxwell již věnoval jiným zájmům. Koupil si například fotbalový klub Oxford United a různé televizní stanice a další média po celém světě. V roce 1991 musel Pergamon Press prodat za 440 milionů liber konkurenční společnosti Elsevier, aby byl schopen financovat nákup „New York Daily News“. Později téhož roku se zapletl do série skandálů kolem svých stále se vršících dluhů a byl dokonce obviněn, že je Izraelským špionem. Začátkem listopadu 1991 byl nalezen mrtev ve vodě poblíž své jachty na Kanárských ostrovech. Okolnosti jeho smrti ani případné cizí zavinění se nikdy nepodařilo vyjasnit. 

Elsevier zatím začal konsolidovat svoji pozici v oblasti akademického publikování. S nákupem Pergamon Press a ziskem více než 400 časopisů měl nyní pod kontrolou přes 1 000 odborných časopisů, čímž se stal bezkonkurenčně největším vědeckým vydavatelem na světě. V roce 1994 navíc o 50 % zvýšil cenu předplatného – a tehdy poprvé se univerzitní knihovny opravdu vzbouřily a začaly některé méně populární časopisy odhlašovat.

Zdálo se, že Elsevier bude strůjcem svého vlastního konce. Právě totiž nastala doba rozšíření internetu, o němž se předpokládalo, že umožní vědcům publikovat výsledky své práce zcela nezávisle a bez jakéhokoli omezení. Nicméně doba nadvlády komerčních vydavatelů vědeckých časopisů ještě nebyla u konce.

V roce 1998 přišla společnost Elsevier s lákavou nabídkou pro digitální informační věk nazvanou „The Big Deal“: za stanovený roční příspěvek umožní knihovnám a všem jejich návštěvníkům neomezený přístup k elektronickým verzím svých časopisů. Univerzitní knihovny se do programu hlásily s velkým nadšením. Elsevieru se tak podařilo nahradit tisíce Maxwellových „malinkých monopolů“ jedním monopolem tak velkým, že v podstatě nebylo možné se bez něj obejít. Pokud knihovna odmítla zaplatit, vědci a studenti dané univerzity ztratili přístup ke čtvrtině vědeckých výsledků. Další čtvrtinu pak společně ovládaly firmy Springer a Wiley-Blackwell, které podmínky nastavily podobně.

Původní text najdete na webu The Guardian. Kompletní minisérii najdete zde. 

[publikujemevedu]

Pohádkový byznys akademického publikování I: Jak to všechno začalo

V této minisérii se zamýšlíme nad textem Is the staggeringly profitable business of scientific publishing bad for science?, který publikoval The Guardian. Článek se věnuje společnosti Elsevier, jedné ze tří nejvýznamnějších soukromých firem, jež v současné době ovládají oblast publikování vědeckých článků v odborných časopisech.

„Jádrem činnosti společnosti Elsevier jsou vědecké časopisy, publikace s týdenní či měsíční periodicitou, v nichž vědci sdílejí výsledky svého výzkumu. Přestože publikum těchto časopisů je poměrně malé, vědecké publikování představuje až pozoruhodně výnosný byznys. S celkovými tržbami přesahujícími 19 miliard liber se řadí někam mezi hudební a filmový průmysl, ale je mnohem výnosnější. V roce 2010 vykázala divize Elsevieru pro vědecké publikování zisky ve výši 724 milionů liber z celkových příjmů něco přes 2 miliardy liber. To představuje marži ve výši 36 % – což je více než v tom roce vykázaly společnosti jako Apple, Google nebo Amazon.“

S vydáváním časopisů jsou obvykle spojeny poměrně vysoké náklady. Je třeba zaplatit autorům za psaní článků, editorům za jejich redakci a distribučním společnostem za doručení časopisů koncovým uživatelům. Běžný vydavatel časopisu má zisky ve výši asi 15 %.

Komerčním akademickým vydavatelům se však podařilo většinu těchto nákladů odbourat – přestože působí v jinak velmi přísně regulované oblasti veřejného financování. Vědci píší články v rámci svých pracovních úvazků a jsou za to placeni svými institucemi (tedy z veřejných peněz). Vydavatelům články poskytují zdarma. Vydavatel platí editory, kteří posoudí, zda je vhodné článek publikovat, a zkontrolují ho po jazykové stránce. Posouzení jeho vědeckého přínosu – proces známý jako peer-review – však dělají další akademikové, opět bez nároku na honorář. Vydavatel potom časopis prodá (s velkým ziskem) zpět knihovnám vědeckých a výzkumných institucí, těm, jejichž zaměstnanci jsou autory článků v časopise.

Zpráva Deutsche Bank z roku 2005 celý systém označila za „bizarní“ systém „trojího placení“, kdy „stát financuje většinu výzkumu, platí ty, kdo posuzují jeho kvalitu, a nakonec kupuje většinu publikovaných textů.“

 Československá stopa v byznysu s akademickými výsledky

Jednou z nejvýznamnějších osobností, které ovlivnily současnou podobu akademického publikování, je Robert Maxwell. Byl to on, komu podařilo sebrat vědcům kontrolu nad vědeckými publikacemi, pohádkově na tom zbohatnout, stát se poslancem britského parlamentu a mediálním magnátem srovnatelným s Rupertem Murdochem. Navíc také zřejmě navždy změnil způsob vědeckého bádání.

Robert Maxwell, vlastním jménem Abraham Leib Hoch, se narodil v roce 1923 v obci Slatinské doly (tehdejší československá Podkarpatská Rus, dnes Ukrajina) jako třetí z devíti dětí chudého židovského obchodníka s dobytkem. Ve třinácti letech byl odeslán do rabínské školy do Bratislavy, odkud utekl do Budapešti a později do Bělehradu, dále do Sofie, Istanbulu a přes Bejrút do Marseille. Tam se stal vojákem československého vojska ve Francii; po porážce přešel do britské armády a po válce byl vyznamenán za statečnost britským Válečným křížem. Během války několikrát změnil jméno – říkal si Ivan du Maurier, Leslie Jones a nakonec Ian Robert Maxwell.

Maxwell se usadil v Londýně zrovna v době, kdy se v Británii řešila otázka, jak efektivně publikovat výsledky vědy a výzkumu. Britská věda tehdy dosahovala prvotřídních výsledků, ale vědecké časopisy jim vůbec neodpovídaly. Zdálo se, že řešením by mohla být spolupráce mezi respektovaným britským nakladatelstvím Butterworths a německou společností Springer. Maxwell se tehdy živil dovážením vědeckých článků vydaných ve Springeru do Británie. Tehdejší ředitel nakladatelství Butterworths Maxwella najal, aby pomohl nově vznikající projekt řídit.

 Časopis pro každý obor

Již roku 1951 však byla spolupráce ukončena a Maxwell za 13 000 liber získal nad podnikem kontrolu. S hlavním editorem Paulem Rosbaudem nazvali novou společnost Pergamon Press a společně vymysleli strategii, která se ukázala jako klíčová: všechny nově vznikající vědecké obory potřebovaly vlastní odborné časopisy. Tehdejší vědecké časopisy byly velmi tradiční, někdy až zkostnatělé a kvůli disputacím svých edičních rad zoufale pomalé v publikování vědeckých výsledků. Stačilo přesvědčit některého významného vědce, že právě jeho specializace potřebuje vlastní odborný časopis, a ustanovit ho odpovědným redaktorem. Pergamon Press potom bude prodávat předplatné jejich nového časopisu univerzitním knihovnám, které tehdy vládly bohatými rozpočty.

Maxwell rychle pochopil genialitu celé strategie a dotáhl ji k dokonalosti. Jezdil na odborné konference a nabízel akademikům, že publikuje jejich příspěvky v některém z nových časopisů. Za to po nich chtěl, aby s jeho časopisy redakčně spolupracovali. Tímto způsobem získával další a další editory svých nových časopisů. V roce 1959 jich Pergamon Press vydával 40, o šest let později již 150. Tehdejší rival Pergamonu, Elsevier, vydával v té době 50 časopisů.

Důležité bylo najít pro nové časopisy správné názvy – nejčastěji začínající „International Journal of…“. Maxwell velmi rychle pochopil, že publikování ve významných časopisech se stává součástí akademické prestiže, a dokázal obsadit trh dříve, než ostatní vůbec zaznamenali jeho existenci. Když roku 1957 Sověti vypustili do vesmíru Sputnik a západní vědci se snažili o jejich vesmírném programu zjistit co nejvíce informací, byli všichni velmi překvapeni, že Maxwell již získal práva na překlad časopisů Ruské akademie věd do angličtiny.

---

Původní text najdete na webu The Guardian. Pokračování minisérie přineseme příští týden.