#bude léto= všechno je v pořádku

[yourssincerelyann]

Mezitím, co jsem tady nebyla...

[kralovna-ne-stesti]

Půlka září. Pátek.

Já upřímně nevím, jak ten týden zase uběhl... Ne, že by dny byly tak super, to rozhodně, ale nějak se z toho všeho stává rychlík.

Vždycky si píšu plány a úkoly na týden a pak je rozděluju do dní. A každej večer něco (všechno) přesunu na další den, protože jsem to nestihla.

Celý září je zatím co se počasí týče... divný. Pořád léto, sucho. Ale listy na lípách a břízách začínají žloutnout a suchý padají. A mezi tím mi lidi v šatech a pantoflích.

Dostávám znamení, když žádám, i když ne, a potíž je v tom, že se jim bojím věřit. Bojím se věřit, že je to dobrý a bude ještě lepší. Nepoznám, co je strach a co intuice. Nechci o tom ale ani přemýšlet. Už ne.

Ráda bych věřila, že všechno za dva týdny stihnu udělat a dodělat, ale s tempem z první poloviny měsíce asi těžko. A děsí mě, že prošvihnu sezónu a zase to podělám a přijdu o svoji šanci. Na druhou stranu se taky bojím, že všechno stihnu a přesto neuspěju.

Minule jsem si tak maličko předsevzala, že si budu každ�� měsíc dělat radost. Jen pro sebe, utratím peníze beze studu a lítosti. Zatím jsem se na nic nezaměřila, ale moje skromný a šetřivý já říká, že to je teď zbytečný. Musím se s ním dohadovat, že ne, to rozhodně není. Já nejsem zbytečná, moje radost není zbytečná. Asi se budu muset podívat zas na svůj wishlist.

Až skočí měsíc, mělo by skončit ještě něco. Bojím se, že neskončí. Bojím, že ne úplně. Bojím se, jaký to bude. Snažím se připomínat si, že já si tvořím budoucnost a na co myslím, to projevuju. Takže se snažím i pouštět obavy a vkládat do... vesmíru? důvěru, že všechno už bude opravdu v pořádku a jenom dobrý.

Doufám, že se konečně aspoň trochu ochladí a zaprší a přijde babí léto.

[tabor-usa]

Jak to všechno začalo?

Pár dní zpátky jsem o tom přemýšlel a kořeny toho, že se teď chystám na léto do USA, sahají do začátku roku 2017. Kdybych šel ještě víc zpátky, asi by se dalo přemýšlet i nad jarem 2013, ale to je až moc daleká historie :) Vlastně i ty dva roky jsou docela dlouhá doba, za kterou se stala spousta důležitých i méně významných věcí, o kterých nemá smysl se moc rozepisovat. Všechny z nich ale vedly k lednu letošního roku.

Je půlka ledna 2019 a já naprostou náhodou na Facebooku narážím na příspěvek od Junák - český skaut o tom, že zbývá posledních pár dní pro podání přihlášky na letní tábor do USA. Otevřu si článek, něco málo si o tom přečtu a říkám si, že tohle stojí za pokus. Nástup je někdy v červnu a sice teď mám práci, se kterou by se dvouměsíční pobyt v zahraničí jaksi skloubit nedal, ale upřímně, moc si nedovedu představit, že bych v této práci strávil třeba celý život. No a vzhledem k tomu, že mám smlouvu do konce dubna, pěkně by to vyšlo.

Tak jsem se dal do vyplňování přihlášky. Je kolem toho spousta papírů (to si zaslouží vlastní článek), ale daří se mi vše vyplnit a sehnat potřebná potvrzení a přihlášku včas odeslat na Zahraniční odbor Junáka.

Koncem ledna mi přichází mail od české koordinátorky mezinárodní spolupráce, že je přihláška v pořádku, a domlouváme si termín na krátký telefonický pohovor. Ten je částečně v Češtině a částečně v Angličtině a po něm mou přihlášku odesílají do USA a mně nezbývá než čekat. 

29. 3. dostáváme spolu s ostatními přihlášenými mail, že začalo rozřazování do jednotlivých táborů, takže máme hlídat maily a případně co nejdřív vyplnit formulář, který nám přijde, a poslat zpátky. Víc jak týden se nic neděje a přichází den, kdy máme v práci měsíční pohovory a já se chystám oznámit, že hodlám skončit. Ráno se budím a zjišťuju, že mi v noci přišel mail s předmětem “Welcome to Camp Munhacke”! Píše mi vedoucí tábora Ron. V rychlosti si mailo pročtu, ale jsem tak nadšený, že ani moc nevím, co čtu :) A do práce se hned jde s dobrou náladou :)

Na pohovoru tedy manažerce vše vysvětluju. Myslím, že i jí se uleví, vzhledem k mým obchodním výkonům se mnou měla jen starosti :) V některých směrech mi tahle práce bude chybět, třeba na kolegy si absolutně nemůžu stěžovat. Ale co se týče práce samotné, jak už jsem psal, nedovedu si představit, že bych ji dělal nějak dlouhodobě.

A pak je čas pomalu začít řešit podrobnosti, další papíry, a taky se těšit na červen :)

[protiklady]

tenhle rok byl šílenej, vážně

přinesla jsem si spoustu z loňskýho roku, ale moc dobrý to teda nebylo. strašně dlouho jsem byla zaseklá na jednom místě a možná jsem se z něj ani nechtěla pohnout. sice mi bylo nanic, spokojená jsem nebyla ani omylem a o nějakým štěstí se mi mohlo maximálně tak zdát. ale určitým způsobem mi to vyhovovalo. cítila jsem se v tom tak nějak přirozeně, přece jenom jsem v tom byla už nějakou dobu, tak jsem se tam taky pěkně zabydlela. vlastně mi bylo hrozně, ale zároveň dobře, pořád jsem si stěžovala, protože jsem strašně nevděčná a pořád se mi něco nelíbí, ale vlastně jsem si na nic moc stěžovat nemohla. všechno bylo v pořádku, ale já pořád ne.  pořád jsem se trápila staro-novým vztahem, do kterýho jsem pořád lítala a pak se zoufale pokoušela utíkat, potřebovala jsem to, ale když jsem to měla, tak mě to hned omrzelo. jakmile jsem se toho vzdala, tak jsem zase zjistila, že to potřebuju, šla jsem prosit o odpuštění a vrátila se zpátky tam, kde jsem byla. a tohle se opakovalo pořád, táhlo se to víc něž rok, až po nějakejch 16 měsících jsem tomu nadobro řekla sbohem a šla jsem jinam. a když jsem se toho konečně zbavila, tak se mě zase pokoušela druhá strana nalákat zpátky na ten nekončící kolotoč, ale naštěstí jsem v tu dobu dokázala sesbírat zbytky sil a řekla ne, i když to bylo dost těžký. když se na to zpětně koukám, tak to bylo šílený, vyčerpávající, zmatený a strašně ošklivý, ale díky tomuhle vztahu-nevztahu jsem měla prostor přemejšlet nad vztahama a láskou a lidma, což jsem předtím moc nedělala, spíš jsem to přecházela (asi jsem tak nějak čekala, že to nic moc dobrýho nepřinese). zjistila jsem, čím bych se asi chtěla později zabývat, protože budoucnost dřív bylo právě jedno z témat, který u mě bylo tabu. pořád nejsem rozhodnutá a nic nevím přesně, ale mám alespoň tušení a toho si vážím, protože co se týče budoucnosti, tak tam je i to tušení dost velká věc. po ukončení týhle nejistý epizody jsem byla celkem vystrašená. chtěla jsem poznávat nový věci, objevit něco lepšího a hlavně něco, v čem budu moct dejchat, ale bála jsem se. strašně nerada se na něco nebo někoho uvazuju, když to udělám, tak se stejně po chvíli snažím utýct co nejdál, protože mě to drtí (což byl vlastně taky případ toho, o čem jsem před chvílí psala). prožila jsem pár krátkejch románků, který mi stejně nic nedaly, některý vlastně proběhly ještě během toho vztahu-nevztahu. a tak jsem si prostě řekla, že končím. začala jsem se víc věnovat kamarádům a na lásku, vztahy a nějaký jiný pouta jsem se vykašlala. cítila jsem se strašně dobře, nespoutaná, volná a znovuzrozená. mohla jsem dělat cokoliv, co mě napadlo a nebylo tady žádný omezení. možná to bylo tím létem a celkově tou atmosférou, ale věřím, že to z velký části bylo tím, že jsem se konečně odpoutala od tý starý skořápky a vyšla ven s čistým štítem.  léto bylo více méně pracovní. teda hlavně ten začátek. v práci jsem byla s lidma, se kterejma jsem si padla do noty, byli jsme naladění na stejnou vlnu šílenosti a nikdo se nemusel brzdit. bylo to skvělý, tyhle lidi mám strašně ráda a díky nim jsem si oblíbila i práci samotnou. neměla jsem ani prostor přemejšlet nad nesmrtelností chrousta a podobně, prostě jsem byla. a bylo to úžasný. konečně jsem se bavila, užívala si a nemyslela. možná tomu dost pomohl alkohol, kterým se tohle léto rozhodně nešetřilo. koncem léta jsem si zase začala uvědomovat tíhu toho všeho. moc si z toho nepamatuju, protože jsem se opět utopila ve svejch citech, který jsem najednou chovala asi ke třem různejm osobám. byly to fakt hodně intenzivní city, ale ani tak jsem si nebyla ničím jistá natolik, abych to začala upřednostňovat. a tak jsem se jen dál topila a nic jsem s tím nebyla schopná udělat. až týden s mojí radikální babčou u moře mě tak nějak posunul. byl to šílenej týden prolitej vínem a pivem, prokecaly jsme celý dny a noci a babča mi díky svým příběhům a názorům podstrčila pár dobrejch nápadů. poslední večer jsem se šla uklidnit na pláž a vyjasnit si, na čem teda jsem. zjistila jsem úplný kulový, samozřejmě, ale dost jsem přemejšlela a dospěla k názoru, že bude možná fajn se projevit a ne se jenom schovávat. jedna osoba se projevila taky, bylo by to všechno krásný, kdyby právě sama neprocházela něčím podobným, čím já na začátku roku. a navíc i jiný okolnosti nám moc nehrály do karet, takže tohle padlo. alespoň jsem věděla, na čem jsem. pak přišla škola, na kterou jsem se vážně těšila. ráda tam utíkám, protože tam nemám čas řešit svý problémy, když se musím soustředit na něco jinýho. tak nějak jsem proplouvala (celkem úspěšně, vzhledem k tomu, že si pamatuju možná tak útržky jednoho až dvou tejdnů z těch 4 měsíců) a pořád byla dost mimo. nemohla jsem myslet, protože i když školu téměř vůbec neřeším, tak i přes to u mě byla na prvním místě a byla jsem neustále ve stresu. navíc jsem moc nespala a všechno jsem se snažila zajíst a pořádně zapít, což akorát přiložilo do kotle toho všeho. taky jsem byla pořád po uši namočená ve svejch pocitech, o kterejch jsem pár lidem řekla, ale okamžitě jsem si to začala vyčítat, protože to pořád bylo vnášeno do debaty a to všechno jen zhoršilo. když jsem to přiznala tý osobě, byla jsem odmítnuta, což se mnou dost hlo, jelikož odmítnutí se bojím ze všeho nejvíc. po asi 15 minutách hysterickýho smíchu smíchanýho s brekem jsem se vzpamatovala a šla jsem něco dělat. hrála jsem si, že jsem ok, jistým způsobem jsem byla, ale furt toho člověka nedokážu vypudit z hlavy. i když jsem si tím ze začátku nebyla vůbec jistá, tahle osoba ve mně vyvolala něco, co jsem nikdy nezažila. asi proto to je pořád tak těžký přijmout, že z toho nic nebude. pak to šlo celkem hladce. stoupala jsem a padala a všechno zas bylo v tý mý rovnováze. začala jsem se víc projevovat a to mi dost pomohlo (i když momentálně mám spíš chuť už nikdy s nikým nepromluvit, být jen zavřená v pokoji, pít pivo a tvořit). lehce jsem zešílela, ale díky tomu jsem našla nový směry a začala přemejšlet trochu jinak. byl to bláznivej rok plnej nejistoty, ale asi to všechno k něčemu bylo. teda alespoň v to doufám.

[ocean-prachu]

příběh jedný holky z polska

Olga chodila po místnosti sem a tam a kouřila jednu cigaretu za druhou. Bylo to už několik dní, co dorazila na barák a nikdo s ní ještě pořádně nemluvil o tom proč tady je a kam odsud odejde. Lidí co tudy přes léto projížděli bylo hodně a všichni, co tu bydleli měli dost práce udržet sami sebe i dům v chodu a mimo absolutní chaos. Olga byla z Polska. Nezvládala sdílet místnost s dalšíma lidma a proto se místo v prostoru pro hosty utábořila v místnosti s počítačem, která jindy sloužila jako společná pracovna. To že s ní nikdo nepromluvil bylo krom vytíženosti kolektivu i tím, že ani ona nejevila o rozhovor výraznější zájem. Krom dotazů po zapalovačích, cigárech a místech kde si koupit trávu z ní nevypadlo skoro nic. Vypadalo to, že víc než s lidma okolo mluví sama se sebou, protože z “jejího” pokoje bylo občas slyšet výkřiky v polštině. Chvíli všichni tiše chodili kolem místnosti, uvnitř který ona pochodovala sem tam jako šelma v kleci, ponořená do svých vlastních hovorů a snažili se odposlouchat co se jí honí hlavou.

Stejně jako v případě jakýchkoli dalších návštěv ale ani Olga nemohla zůstat věčně. Když uplynul týden a nevypadalo to že by se někam chystala, probírala se její zneklidňující a neklidná přítomnost na nedělní schůzce kolektivu.

“Jak dlouho tady je?”

“Něco přes týden...”

“No tak to je asi čas se jí zeptat jaký má plány, ne? Na mail psali lidi z Lipska, že by chtěli přijet na pár dní a kapacita baráku i bydlícího kolektivu začíná bejt přeplněná..”

“Můžete si jí někdo vzít na starost a zjistit co a jak?”

Ticho. Po nějaký době strávený provozováním centra jako je tohle už člověk nechce dělat pro kolektiv vůbec nic, ani vytřít v kuchyni, natož komunikovat s nekonečnou řadou bludnejch návštěvníků.

“Tak já to udělám.”

Klára měla pro zbloudilý duše pochopení. Taky se dřív sama toulala podobnýma místama jako bylo tohle a přišlo jí, že takhle může trochu splatit dluh všem, co si na její cestě přišli povídat s ní. Dohodli se, že je v pohodě to nechat na ráno.

Olžino ráno znamenalo odpolední cigáro na zahradě. Když se pak osamotě vrátila zpátky k počítači a brouzdala s prázdným pohledem nekonečnýma vodama internetu, odvážila se Klára zaklepat na dveře.

“Hey Olga, how are you”

Olga mlčky pokrčila rameny a otočila se směrem ke dveřím. Z místnosti jakoby někdo vycucnul všechen vzduch.

“Listen, we were talking yesterday on the plenum about your stay...do you have some plans? Are you going somewhere? What are you doing here anyway? “

“I came here to get an abortion.”

Ačkoli se ve squaterským prostředí odehrávalo spoustu nestandartních situací a motivace lidí pro to odněkud někam cestovat byli různorodý, tohle bylo poprvé, co Klára podobnou odpověď slyšela. Posadila se na židli naproti.

Olga jí vyprávěla, že otěhotněla nechtěně. Přespávala tenkrát s nějakym klukem na hostelu a cítila se sama. Potřebovala obejmout, možná ani to ne, možná jenom nevnímat chvíli zúskostňující tíseň, odloučení, který cítila od ostatních lidí. Potřebovala spojení. Ten kluk si to vyložil po svym a místo blízkosti jí prostě vojel. Olga se cítila slabá na to vzdorovat. Ani si v tu chvíli nebyla jistá, jestli to co se děje chce anebo nechce.

S odstupem času si plně uvědomila, že tohle rozhodně nechtěla a nějakou dobu potom zjistila, že je těhotná. Její úzkost sílila. Šla za svým doktorem a ten odmítl potrat vykonat. Zbývala jí ještě možnost předstoupit před komisy, která by eventuálně mohla rozhodnout o tom, že v jejím případě je podstoupit daný úkon v pořádku, ale na to neměla žaludek a kamarádka jí řekla, že může jít na potrat v čechách. Tak sem dojela a přišla sem, na místo co se jmenuje Klinika, s nadějí že se to všechno nějak vyřeší. Neměla peníze a tak večer chodila do barů a nechala se osahávat cizíma chlápkama, který jí slibovali pomoc i peníze. Jenže od slibů dál se nikdo nedostal.

Mluvila nesouvisle a nesrozumitelně. Časový linie skákaly jedna přes druhou a z celýho vyprávění byl cítit zmatek a beznaděj.

“Ok, we will solve this. Promise.”

Klára byla nejstarší ze všech co na baráku bydleli a někdy si z ní dělali srandu, že je jejich máma, když jim výchovně dávala týdny nemytý nádobí do postele. Tohle se jí ale zdálo komplikovaný i na její managerský schopnosti. Když vyšla z Olžina pokoje, hlava jí šrotovala. Nebyla si jistá proč by to měl být problém, ale zároveň si byla naprosto jistá, že v tom problém bude, pravděpodobně byrokratickýho rázu. Zavolala svojí doktorce a ta jí řekla, že jestli je holka cizinka bez trvalýho pobytu, tak jí nemůže pomoc a nedokázala jí nikam odkázat.

Když bylo jasný, že to nepůjde touhle plně oficiální cestou, bylo třeba zkontaktovat se skrze jiný sítě. Sítě, který anarchisti, squateři a obecně špinavý neinstitucionalizovaný lidi využívají většinou když potřebujou přespat nebo najíst. Existence těhle sítí je pro oči ostatních neviditelná a v něčem těžko představitelná. Je to síť lidí, který jsou zvyklý u sebe nechat přespávat pocestný a dělit se s nima o to co mají, ikdyž toho většinou není moc. Často stačí přijít na určitou adresu a říct, kdo vás na ní poslal.

V čechách v tu dobu každopádně žádná pomoc nebyla na dosah. Naštěstí nebyla ani daleko. V Německu prý existovala skupina Ciocia basia, která by mohla pomoc. Když Klára přišla za Olgou, bylo vidět že navzdory svojí potřebě cítí nedůvěru, navíc její úzkost jí paralyzovala. Když Klára slíbila, že všechno vykomunikuje za ní, zdálo se, že jí to dodalo trochu odvahy. Nicméně zatímco komunikace se skupinou se rozvíjela slibně, komunikace s Olgou byla komplikovaná a zdlouhavá.

“I do not have an ID.” vypadlo z ní, když si uvědomila, že se reálně něco začalo hýbat.

“Can you get it?”

“I will try”

Trvalo to třeba týden, než jí doklady došly poštou od kamarádky. Proč je neměla u sebe se z jejího přerývavýho vyprávění dalo vyrozumnět jenom těžko, ale pravděpodobně měla prostě strach. V očích svýho okolí dělala přece něco špatnýho. Žena, která s Klárou komunikovala ohledně Olžiných kroků jí řekla, že vzhledem k pokročilýmu stádiu těhotenství, bude muset dojet až do Holandska, protože v tolika týdnech už zákrok v Německu není legální.

Dobře, Holandsko. Klára dala Olze telefon s kreditem, číslo na ženy z organizace i kontakt na lidi, u kterých bude moct pár dní bydlet. Na lístek na autobus se složili s ostatníma lidma z kolektivu. Zbytek zaplatí organizace.

“Can you come with me?”

“No”

Klára věděla celou dobu, že krom toho že potřebuje konkrétní praktickou pomoc, potřebuje Olga taky přítele. Někoho kdo jí pomůže zhojit rány a kdo jí poskytne obětí, to po kterým tolik touží. Ale její kapacita na tohle už nestačila. Šílenství v Olžiných očích i výkřicích za zavřenýma dveřma bylo moc temný a pohlcující. Doufala, že když ona splní jednu část, někdo převezme štěfetu. Že tenhle řetěz podanejch rukou, tajemnejch bezpečnejch úkrytů a odhodlání  neobyčejných lidí s otevřeným srdcem se nezastaví ve vzduchoprázdnu a nezmizí jako pára. Když Olgu dovedla k autobusu a koukala jak odjíždí, po tvářích jí tekly slzy.

Nebyla si vůbec jistá, jestli tohle může mít dobrý konec.

[radiotulen]

Já a práce (na hovno)

Proslov Pierra Hibšmana ze setkání My a práce (na hovno) v rámci Intergalaktického vzpomínkového karnevalu na Davida Graebera 11. října 2020, Těšnov. 

Vážení přátelé, je neděle a my jsme se tu dnes sešli, abychom si povídali o práci. To je mnohem lepší, než kdybychom se setkali v práci a povídali si o neděli. Přesto, že se setkáváme v době, kdy by mnoho lidí za možnost pracovat dalo ledacos (třeba i svůj volný čas), nemějme si za zlé, že podnikáme tyto pro někoho kacířské myšlenkové výlety, vycházející z tradice Lotrandova "hlavně chlapče nepracuj" spojeného s Debourodovým "nikdy nepracuj". Tradice uvažování nad smyslem práce je dlouhá a pestrá a my na ní tímto navazujeme. Je neděle. Dejme se do toho, ale žádný spěch.

Dovolil bych si úvodem načtrtnout rozčlenění práce na několik poddruhů - částečně vycházející z toho, jak je ve svých textech popsal David Graeber, částečně volně mnou rozvinutých- budu tak činit z pozice obyčejnckého člověka a mou strategií bude kombinace intuice, spekulace a vycházení z bohatých, místy hořkých zkušeností, s prací, často tou na hovno. Ano, práce na hovno. Typ první, který "proslavil" právě Graeber, na jehož počest se tu potkáváme. Práce na hovno je práce o které tušíte, že kdyby neexistovala, nic se nestane. Je to práce pro práci. Z nějakého důvodu vám za ní někdo dává peníze a tak ji vykonáváte. Všichni ale tuší, že kdybyste se šli místo toho projít k řece, nic se nestane. A co víc - budete u řeky a to je super. Dalším typem práce pak může být práce posraná nebo taky zkurvená práce. Ta může i nemusí dávat smysl, podstatné a příznačné ale pro ni je, že její vykonávání je extrémně nepříjemné. Je to práce fyzicky náročná, která z vás takzvaně sedře kůži, je to práce, při které musíte komunikovat debilní téma s debilními lidmi atd. Přesto že práce na hovno může být posraná práce a naopak, obojí má svůj specifický smysl, resp. nesmysl. Dalším podtypem je práce, kterou jsem si dovolil nazvat Prací, které nelze tak úplně nic vytknout.  

U Práce, které nelze tak úplně nic vytknout se setkávají dva unikáty - tato práce vás baví a navíc z nějakého důvodu i dává smysl a je prospěšná - a to nejen ve vztahu k růstu osobního kapitálu. Nicméně tento typ práce považuji za (z hlediska jeho výskytu) natolik marginální, že o něm nebudu dál mluvit. Dalším souvisejícím typem pak je slavná a v jistých kruzích kultovní Osvobozená práce. Ta má implikovat, že v ní ne nejsme otroky - sázíme mrkve, zaleváme zahrádku a natíráme ploty nikoliv pro mocnáře  a vykořisťovatele, ale pro sebe, pro komunitu, pro smečku. Odměnou nám za ní často nejsou šušně, ale vděk komunity a existence a růst společné jabloně na zahradě. Bohužel jsem nucen konstatovat, že i v svobodných komunitách, jako ve vztazích se vyskytuje otroctví a nesvoboda - a jak praví slavné rčení - revoluce nastane, až se po sobě anarchisti naučí umývat nádobí. Takže nenastane nikdy, omlouvám se. 

Dalším typem práce by mohla být Práce, za kterou si zasloužíte jít do gulagu. U tohoto typu není důležité, jestli vás baví nebo nebaví (většinou vás ale baví, protože jste díky ní k posrání bohatí), důležité je, že touto prací kurvíte všechno kolem sebe v osobním zájmu a zasloužíte si za to jít do gulagu. Tento typ práce se pravděpodobně netýká nikoho z nás zde přítomných, v případě že ano, prosím přihlašte se a odejděte po svých do gulagu. Nejsem sociolog, antropolog, politolog, sociální práci jsem nedostudoval, zkrátka nejsem odborník ani otitulovaný teoretik, momentálně dělám družináře - zkrátka jsem obyčejncký člověk - a proto si dovolím už tuto část ukončit, přestože by kdekdo mohl namítnout, že chybí různé další typy - a jít k žité praxi, která stejně bývá nejšťavnatější.

Když jsem v šestnácti letech zjistil, že k životu se hodí peníze, podařilo se mi po několika měsících posílání emailů získat místo člověka, který v jedné staré hezké barabizně na Starém městě vybíral vstupné na různé typy produkcí - nejčastěji šlo o koncerty dixielandové kapely nebo o travesti show. Byla to krásná práce, která nebyla na hovno, odměna byla více méně spravedlivá a radost v očích lidí, kteří přišli na dixieland nebo na travesti show, byla mou další odměnou. Tak začala má dlouhá kariéra člověka, který dělal povětšinou celkem příjemné práce, které nevyžadovali celkem nic - kromě schopností elementárního uvažování a základní motoriky. Když nad tím tak přemýšlím, musím přidat k seznamu typů prací další  a to tento: Práce, kterou zkrátka musí někdo udělat, dokud se nepřijde na to, jak by to mohli udělat roboti (nebo dokud se neseženou roboti). Zde ale musím zdůraznit, prosím, neplést si se Zkurvenou prací. Součástí Práce, kterou zkrátka musí někdo udělat atd apod, je vaše osobní spokojenost. Zatímco přítomnost robotů v továrnách by jistě lecčemu prospěla, až nám vezmou roboti práci Výběrčích lístků bude opravdu zle. Komu z vás to přijde v pořádku, vemte si ty roboty k sobě domů a nechte je prodávat lístky k sobě na hajzlík.

Cesta prekarizovaného pracovníka na bezvýznamných pozicích bez větší zodpovědnosti byla dlouhá  a co víc -stále přetrvává. Dělal jsem vrátného v ping-pongové hale, hrál houbaře, který měl za úkol nenajít žádnou houbu nebo se účastnil výzkumu o lepší společnosti ve společnosti Karla Janečka. Štěků s přibývajícím věkem neubývá, ale naopak přibývá. Symbolické bylo toto léto, kdy jsem se ocitl na pozici "stínového správce jistého rekreačního tábora", v praxi šlo v podstatě o to prodávat zmrzlinu a pivo. Touto prací jsem strávil tři týdny, v tom, abych jej strávil týdnem čtvrtým, posledním, mi zabránila nějaká lákavější volnočasová aktivita nebo jiná výborná práce- už si nejsem jist. Když jsem oznámil, že zřejmě nebudu schopný přijet, stala se zvláštní věc - kdosi, a byl to asi nestínový správce tábora, navrhl, aby se pracovní pozice zrušila. Zjistilo se totiž, že pivo i zmrzlinu jsou rekreanti tábora schopni vzít a zaplatit sami. Vědomí tak bezprostředního a přímého setkání s Prací na hovno mě až dojalo. Záhy se ale ukázala ještě jedna věc: ano, tato práce možná je na hovno, zbytečně ubírá křehký rozpočet rekreačního tábora, obírá prodavače zmrzliny o jinak potenciálně zajímavě využitelný volný čas atd., pohled do očí upřímnosti nám ale ukázal taky něco, čeho jsme si dřív nevšimli - prodavač zmrzliny byl ve skutečnosti také stínovou dětskou chůvou, sociálním pracovníkem zaměřeným na zlepšování nálady seniorek, lordem každodenních small-talků atd.

Názorný příklad:

K pultu se zbožím, za kterým stojí prodavač zmrzliny, přichází zákazník:

Zákazník: Hezké poledníčko.

Prodavač zmrzliny: Dobrý den, blahorodý muži. 

Zákazník: Jestli pak víte, co mně k vašemu pultíčku přivádí, džentlmene? 

Prodavač zmzliny: Tuším, že pivíčko o stupni deset, milorde? 

Zákazník: Chyba lávky! Dám si dvanáctku.

Prodavač zmrzliny (s elegancí baletky od Labutího jezera sáhne do ledničky a vytáhne dvanáctku, otvírákem vyhodí víčko do povětří a vzduchem prozní to nejkrásnější ze všech zašumění): Má úcta, dobrou chuť, pokud se to tak dá říct.

Zákazník: A já vám děkuji,

řekne zákazník a napije se a všechno je krásné.

_

V případě, že by zde nebyl "prodavač zmrzliny" nesla by s sebou celá scéna o něco méně sdíleného štěstí. To je mimo jiné důvod, proč skoncování s Prací na hovno nebude tak jednoduché, jak by se zdálo. Kromě toho, že koláče ještě stále nejsou i bez práce )a lidi mají rádi koláče, jít do práce taky, jakkoliv to slovo mým uší nezní sympaticky, může mnohé smutné duše vést jen k tomu, aby se vymanili ze zabedněných stezek ve vlastní hlavě a v interakci s činností či druhými opustili prázdnotu. Ty lidi asi neslyšeli o hře jménem šachy, o pití piva, o hraní kopané atd., jinak by hráli šachy, pili pivo, hráli kopanou, ale za to se na ně nemůžeme zlobit. 

Vážení přátelé, dnes je neděle a mně už se nechce mluvit dál a proto toto kázání pomalu ukončuji. Přejme si, ať je každý den neděle. V pracovním týdnu, který by vypadal "neděle, neděle, neděle, neděle, neděle, neděle, neděle" by se jistě našel i nějaký čas na práci, a ne že ne. David Graeber, kterému tímto vzdáváme hold tzv. do nebe, kdysi napsal, že kdyby spoustu mladých lidí nemuselo zásobovat supermarkety, ale psát třeba písně, měli bychom tu dnes stovky a tisíce nových Johnů Lennonů a Paulů McCartney. Přejme si, ať je každý den neděle a ať bez ohledu na to, jak otravně se nám práce vsírá do životů, složíme lepší písně než The Beatles.

Děkuju za pozornost.

[nakladatelstviyoli]

Fanfiction #3: Třeba se něco změní

Už skoro dva týdny nám od vás nepřišlo úplně nic, a je to v pořádku, je léto, kdybych zrovna nemusela sedět v téhle (díkybohu klimatizované) kanceláři, seděla bych na balkoně s melounem a knížkou.

Navíc máme menší zásoby z předešlých týdnů, takže je z čeho vybírat.

Tento text je poněkud zvláštní, zvláštní a překvapivý. Každopádně mi přišlo, že stylem se autorka opravdu šikovně přiblížila stylu Sally Green. Klidně to mohlo být i delší. Tohle je skoro jako takový teaser. Na druhé straně, ona nám to možná rozlouskne sama Sally – ve třetím díle :-)

Nikola Procházková: TŘEBA SE NĚCO ZMĚNÍ

Jdeš za ním do koupelny. Právě ze sebe smývá Mercuryinu krev. Stále je ještě teplá, víš to, protože ji zabil teprve před pár minutami. Následuješ ho, chceš si s ním promluvit o všem, co ho trápí. Ptáš se ho a on ti pravdivě odpovídá. Důvěřuje ti, nikdy ti nelže. Ví, že ty ho pochopíš.Chvíli spolu mluvíte a ty netoužíš po ničem jiném, než ho opět políbit. On ale tuší, co chceš udělat, a zastaví tě. Položí ti své teplé mokré ruce na hruď. Oba se úplně zastavíte. Čekáš, že tě odstrčí, že tě udeří. Jeho pohled ovšem není naštvaný, ne, dívá se na tebe, jako by po tobě toužil.A najednou tě políbí. Nevíš, co se děje uvnitř jeho hlavy, na co myslí, proč tě líbá. Jediné, co víš, je fakt, že po tomto toužíš a jsi příliš sobecký na to, abys ho od sebe odstrčil. Opětuješ jeho polibky, toužíš po nich. Zoufale tě tiskne k sobě a ty se jím necháváš objímat. Část tvé mysli na tebe ovšem ječí, abys přestal, protože víš, že on miluje Annalise, ne tebe.Stejně nečekaně jako tě políbil, tě odstrčí a ty skončíš na zdi, po které se pomalu svalíš na zem. Bolí tě záda, ale se zklamáním, které je uvnitř tvého těla, se ta bolest nedá srovnat.Vyběhne ven a ty jen pozoruješ, jak se jeho postava postupně vzdaluje, až ti nakonec zmizí úplně. Nemusíš ani zdlouhavě přemýšlet, kam zřejmě jde. Víš to, cítíš to. Utíká k ní a ty s tím nemůžeš nic dělat.On Annalise miluje a věří jí. Tvá intuice ti ovšem říká něco jiného. Může vás dovést do záhuby, kde je jistota, že není špeh poslaný Radou? Kde je jistota, že je nezaprodá Lovcům? Kde je jistota, že nezlomí Nathanovo srdce?Víš, že Nathan by pro ni obětoval všechno, jenže co ona? Dokáže pro něj zradit svou rodinu? Dokáže přijmout Nathanovu temnou stránku?Pokud Nathana zradí, budeš to ty, kdo bude sbírat kousíčky jeho temného srdce. Ale tobě to nevadí, přeci jen jsi ochotný pro Nathana udělat všechno, miluješ ho. Miluješ ho téměř více, než jsi miloval svou vlastní sestru. Jsi ochotný stát po jeho boku, i kdybys měl při tom zemřít. Padl bys za něj, jen aby byl on v pořádku. On tě vidí jako svého nejlepšího přítele a ty jsi ochotný v té pozici vytrvat. Jakákoli pozice blízko něj je lepší než žádná. Jsi šťastný, dokud ho máš blízko sebe živého a šťastného, i když za jeho štěstí může Annalise. Je to, jak to je. Rád ho vidíš šťastného. Pokaždé, když se na tebe usměje, je bolest z uvědomění, že nikdy nebude tvůj, o trochu snesitelnější.Uzdravíš si záda a pomalu vstaneš. Podíváš se na svůj odraz do zrcadla v koupelně. Slabě se na sebe usměješ. Musíš se vzchopit – Nathan na tebe spoléhá a ty mu musíš být oporou. A navíc zítra je nový dne, třeba se něco změní. Ano, třeba se něco změní a ty budeš moci zapomenout na fakt, že člověk, kterého nadevše miluješ, nyní sedí u postele své životní lásky. Drží ji rukama, kterýma se před chvílí dotýkal tvé hrudi, líbá ji rty, kterými před chvílí líbal ty tvé.Jo, zítra je další zasraný den.Třeba se něco změní.