#ale zároveň strašně hodná

[louielle]

"Já když jezdila stopem, tak Žižka měl ještě vobě voči."

— postarší rodinná známá

[madmappink]

★ JAKÁ LITERÁRNÍ POSTAVA ZOBRAZENÁ JAKO *ŠÍLENÁ* TI UTKVĚLA V PAMĚTI? JAKOU ROLI MÁ TVOJE POSTAVA V PŘÍBĚHU? JAKÉ OBRAZY DUŠEVNÍCH NESNÁZÍ SE K NÁM DOSTÁVAJÍ SKRZ FILMY, MÉDIA NEBO KNIHY?

Na tyhle otázky jsem se ptala na workshopu madmappingu na feministickém táboře a tady jsou anonymizované odpovědi účastnic.ků. Výraz bláznivý či šílený tu používáme kriticky za účelem jeho dekonstrukce.

_:≥  Asi tři dny zpátky jsem začala znovu koukat na seriál Euforie a to mi přijde, že je fakt skvělý v tomhle smyslu. Hned v tom prvním díle Rue, hlavní postava, vyjmenovává, co všechno jí je, že měla diagnózovaný OCD (obsedantně kompulzivní poruchu) v pěti letech a i bipolárku a tak. Že jakoby ta postava je zároveň strašně hot, ale zároveň je zobrazovaná, jako že není úplně psychicky v pořádku, což mi přijde v něčem ojedinělý.

_:≥  Ještě mi přijde, že ty její duševní nesnáze tam nejsou braný jakože ji nějak oslabujou nebo z ní nedělají zlou postavu. Je to tam vlastně braný jako oukej, tohle je prostě něco, s čím bojuje a je to její součástí, ale neznamená to, že by byla hodná morálního odsouzení.

_:≥  Z Boženy Němcový Bláznivá Viktorka. V Babičce byl popsaný příběh, jak se stala bláznivou, bylo to spojený s tím, že tam byl nějakej voják, kterej jí pronásledoval, už si nepamatuju jestli ji na konec uhnal a jestli se do sebe zamilovaly nebo ne, každopádně tam pak bylo dítě, který umřelo někde na splavu a ona se z toho zbláznila a od tý doby se vyskytovala u toho splavu ale žila vlastně mimo společnost a byla teda považovaná, že je bláznivá.

_:≥  Takže je tam zase nějaký motiv izolace, že je mimo tu společnost..

_:≥  ..možná Joker?

_:≥  Harley Quinn. Konečně nějaká mad ženská postava. Zároveň za mě bylo zaujímavé vidět, že i keď to režíroval muž, tak bola viac jako objekt a v té dvojke bylo víc vyniknuť ta její šialenstvo a ta její skutečná podstata, tiež záleží na té reprezentaci toho šialenstva, jestli jsou zobrazené jako objekty alebo jestli jsou šialené samy za seba.

_:≥  Mě ještě napadl film Eternal Sunshine of the Spotless Mind. A to je přesně strašně hot ženská postava, strašně psychicky nestabilní, barevný vlasy, manic pixie dream girl. Ale je tam především jako objekt, který slouží růstu hlavní mužské postavy.

_:≥  Přelet nad kukaččím hnízdem.

_:≥  Mě napadá ta česká pohádka Nesmrtelná teta. Jak je tam ten Rozum, a když mu je ten rozum sebrán, tak najednou je bláznivej, protože už nemá vůbec žádnej rozum. Je to tam postavený vyloženě do opozice, buďto máš rozum nebo ho nemáš, a tím pádem jseš teda bláznivej…?

_:≥  Mě napadlo Osvícení od Stevena Kinga nebo od Stanleyho Kubricka. Tam je šílenství využíváno jako prvek hororu a zdroj strachu. Obecně mně to dostává k negativní reprezentaci duševních poruch, která se v žánru hororu hojně používá, hlavně aby se tím vyděsil v uvozovkách běžný divák. K tomu by se dalo asi vymyslet i víc příkladů..

_:≥  Mě napadá propojování šílenství se stářím, nemocemi jako demence nebo Alzheimer..

_:≥ Přemýšlela jsem taky jestli bývají ty šílené postavy kódované jako queer. Třeba Gargamel ze Šmoulů! I když nevím, jestli měl opravdu být gay nebo jsem ho jen já tak četla..

_:≥  Taky jsem přemýšlela nad narativou trpícího génia, trpícího umělce. Příjde mi, že je to často maskulinně genderovaná postava, kdy musí trpět, aby teda udělal to dobrý umění.

_:≥  Mě k tomuhle napadá Sherlock Holmes, který je zobrazený jako asociální génius, ale není zobrazovaný jako slabý nebo ta jeho v uvozovkách porucha ho nedělá slabým nebo zlým ale vlastně ho dělá lepším. Což mi přijde docela zajímavý.

_:≥  Mě ještě napadla kniha Žízeň po životě o malíři Van Goghovi.

_:≥  Nebo film Girl, Interrupted.

[lenkabenka]

. mateřský strach .

Od chvíle, kdy počůráte těhotenský test to začne. První dvě sekundy jste nadšený (pokud to teda bylo plánovaný) a hrozně děkujete Bohu, vesmíru, hormonální józe, měsíci v úplňku, no prostě čemukoliv, že jste v tom. A pak to přijde. To uvědomění. Jsem těhotná. Doprdele! Co budu dělat?! To budu muset rodit! To nezvládnu, to hrozně bolí, prej to člověk hned zapomene, ale já tomu nevěřím, určitě to je strašný. Co když má moje dítě rozštěp páteře, protože jsem nebrala od prvního zásunu, který byl označený jako oplodňovací kyselinu listovou (true story) . No prostě je to mordor. Pokud je to dlouho očekávané těhotenství, tak je ten stres o mnoho větší. Bojíte se, že se „to zase stane“. Že se NĚCO stane a Vám to miminko nebude dopřáno. I když se snažíte na to nemyslet, do prvního ultrazvuku prakticky neustále zadržujete dech, který klidně vypustíte z plic až ve chvíli, kdy uslyšíte tlukot srdce. Chlap, když zjistí, že jste těhotná, to má s tím strachem asi trošku jinak. Zaprvé chlapi nemyslí tak komplikovaně jako my a myšlenky mu za roh nedojdou v takovým měřítku, jaký zvládáme my (my už totiž druhý den těhotenství doufáme, že si naše dítě jednou najde lásku svého života a budeme mít vnoučata a bude to celý krásný). Předpokládám, že chlap má radost a pak mu to dojde a začne v duchu počítat, kolik ho to celý bude stát a když mu řekne babička sestry jeho kamaráda, že mu může dát kočár po osmi generacích cizích dětí, tak ho vezme, páč to je zadarmo a praktický a taky osvědčený, protože ty generace, že jo. A pak ho zpražíme pohledem, zeptáme se ho, jestli se neposral a upozorníme ho, že naše první dítě bude mít všecko nový a krásný a klidně si to zaplatíme samy. To se teda u nás nestalo, ale mysleli jste si, že jo, že jo? Pak teda chodíte na ty prohlídky a pořád do Vás doktoři něco strkaj a berou Vám krev a musíte jim dávat moč a pak přijde prvotrimestrální ultrazvuk u Sochůrka a vy už máte od googlení úplně sedřený prsty, protože tam se přijde na všechny potencionální vady a nesnáze, které by Vaše milované dítě mohlo mít. A tak tam přijdete a hned jak vlezete do ordinace, vysypete ze sebe, že jste nebraly tu kyselinu listovou a úplně jste to posraly a že bude ten rozštěp určitě a doktor se podívá na Vašeho partnera, v duchu ho polituje a ujistí Vás, že je to určitě v pořádku a můžete se uklidnit (to se fakt stalo…). No a pak teda už máte skoro rodit, a každej se ptá, jestli už. Protože prostě vy neděláte nic jinýho celej den, než rafinovaně předstíráte, že jste ještě neporodily, zatímco už máte doma dva měsíce novorozence. A pak už třeba přenášíte a máte zase strach, jestli je plodová voda čirá a proč to dítě nechce ven a ať už proboha prosím vyleze ven, a pak teda už ven leze a bolí to tak strašně moc, že si v duchu poznamenáváte, že máte všem svým kamarádkám říct, že jsou debilní krávy, protože Vám neřekly, že to tak bolí! A pak je tady. Je krasný, to Vaše miminko. A tak malinkatý a voňavý. A možná ho ze začátku nemáte úplně bezmezně ukrutně moc rády, tak jako se to píše v knížkách a jak to říkala sousedovic Maruška, ale jednoho dne budete, dřív nebo pozdějc jo, protože takhle to příroda skvěle zařídila.

A pak jdete domů z porodnice. Doma transparenty a dorty a kytky a šperky a vy vůbec nevíte, co teď jako budete dělat a možná si říkáte, že to celý byla chyba, že je to strašně těžký a taky se Vám chce spát a máte strach. Máte ohromný strach, že až Váš muž půjde do práce a vy na to zůstanete samy, tak se něco stane. A v noci koukáte na monitor dechu, a i když bliká, tak mu stejně nevěříte a pořád kontrolujete, zda Vaše dítě dýchá.

A pak Vaše dítě roste a vy možná moc čtete a koukáte na televizi a v každém osamělém muži, který projde kolem dětského hřiště, vidíte potencionálního úchyla. Můj táta mi kdysi řekl, že se nekouká na filmy, kde jsou děti a já tomu naprosto rozumím. Pokud vidím film, seriál nebo dokument, kde se ubližuje dětem nebo kde děti někdo unese, kde se děti ztratí nebo kde jsou nemocné, tak to musím okamžitě vypnout a jít si vygooglit štěňátka nebo duhu. Dnešní doba je fakt diametrálně odlišná od té, ve které jsem vyrůstala. Od rána do večera venku, bez mobilu, lezlo se po stromech (já ne, já měla třicet kilo nadváhu, takže jsem nevylezla ani na nejspodnější větev, a co jako!), běhali jsme po silnici, kde projelo jedno auto za hodinu. Já vím, tyhlety nostalgie, jak dřív bývalo všecko takový jiný a lepší…Ale uznejte. Poslaly byste dneska s klidem v duši šestiletý dítě hrát si ven a řekli byste mu ať je do pěti doma a do těch pěti si mezitím nevyrvali nervama vlasy, kdo ho kde čapnul a vzal mu ledvinu?

O malýho L. se bojím permanentně a velmi mi pomáhá racionální povaha velkýho L. V praxi jdeme na procházku a malej L. se rozeběhne z kopce. Já už ho vidím, jak klopýtne, rozfláká si celej obličej a jeho kariéra modela bude v tahu, všude krev, slzy a panika. Velkej L. se na něj dívá, rychle vyhodnotí rizika a pak se začne tlemit, že ten si určitě rozbije hubu a bude řvát, ale „podívej jak běhá, a jak má rovný záda, to je neuvěřitelný!“. A tak to tak nějak balancujeme. Já se snažím zdržet osmkrát z deseti hysterických výkřiků, aby malej L. něco nedělal a velkej L. se snaží nebýt extrémně flegmatickej a nenechat naše dítě spadnou do Klenice, když do ní chce hodit klacek a my jsme zrovna sto metrů od něj. Je to fuška, co Vám budu. To moje čtení knížek různých žánrů a psycho příběhů mi možná nedělá úplně dobře, vymýšlím pak scénáře, co by se všechno mohlo stát a nedělá mi to úplně dobře. Samozřejmě tomu úplně nepomáhá Instagram a Facebook, kde člověk chtě nechtě vídá srdceryvné příběhy lidí kolem nás a pokud se jedná o děti, tak to pak regulérně brečím u telefonu a jdu se dívat na svoje spící dítě a modlím se, aby byl zdravý a nikdy se mu nic nestalo.

Abych zase neskončila úplně katastroficky, musím uznat, že děti jsou neskutečně gumový osoby a jejich regenerace je k neuvěření. Já se projdu kolem stolu, škrtnu o něj holení a mám dva týdny modřinu. Malej L. se totálně zkrosí, vyválí v prachu, má odranou půlku obličeje a sedřený koleno a za dva dny je jak novej. Takže to je naděje, pro nás mámy hysterky, že příroda je hrozně hodná a posílá děti na svět jako krásný, nepopsaný listy, který se dobře hojí a raději si prvních pár let života nepamatují, protože jinak by z nás byly slušně vyplašený.

Pochopitelně dodávám, že ne každá máma to má takhle, že ne všechny mámy se takhle obávají. Zároveň už jsem několikrát slyšela u svých kamarádek, že kdyby měly dítě třeba v pětadvaceti a ne po třicítce, tolik by to asi nehrotily a nebály se. Kromě mě. Já byla vyplašená už od mala, takže u mě bylo a je díkybohu (nebo bohužel?) jedno, v kolika si udělám dítě, výsledek je furt stejnej.

A úplně nakonec chci říct, že kdybych to bývala věděla, tak to udělám znovu. Celý. Celej ten proces s těhotenským testem, porodem, šestinedělím a tak dále. Matika je moje Nemesis, ale dovedu si spočítat, že všechny ty pozitivní, krásný a neopakovatelný věci v porovnání s mateřským strachem jednoznačně převažují.

L.

[madmappink]

★ JAKÉ NÁLEPKY MI BYLY DÁVÁNY? KÝM? PROFESIONÁLY, RODIČI, VRTEVNÍKY? JAKÝ JE PŘÍBĚH TĚCHTO NÁLEPEK? KDY MI POMÁHAJÍ, KDY MI ŠKODÍ? VYPRÁVÍ TYHLE NÁLEPKY PŘÍBĚH, TAK JAK BYCH HO SAMA NAPSALA ?

Lidé, kteří nezapadají do norem duševně zdatného člověka/muže, bylx od útlého věku učenx, jak se chovat, co si myslet a co cítit ve snaze získat uznání a bezpečí od společnosti. Naše příběhy za nás napsalx ableistický systém, který systematicky znevýhodňuje tělesné i duševní jinakosti, spolu s průmyslovým komplexem duševního zdraví. Jedním z cílů mapování našich emocionálních terénů je vzít si zpátky autoritu nad vlastním příběhem. Na naší perspektivě záleží.

/////////////'’///////—-__cvičení : volné psaní __–'--///////////=ˇˇ/////

Vezmi si tužku a papír a dej si budíka na deset minut.

Piš souvislý text. Piš klidně jednoduché věty, ale vyhni se samostatným pojmům.

Nestyď se za svoje asociace a emoce, toto cvičení je jen pro tebe. Prostě piš. Tohle cvičení je trénink zranitelnosti, kterou jsme schopnx dosáhnout samx před sebou.

Po uplynutí času reflektuj, jaké to pro tebe bylo, otevírat taková témata.

Lze dělat samostatně nebo použít ve skupině a doplnit následnou diskuzí. Rozhodně nedoporučuji na diskuzi číst příspěvky, spíše si popovídat o tom, jaké toto cvičení pro nás bylo.

////////////////=!(////__/////:!/(%ˇˇ////////////////”/////!:///////////////////////////

Volné psaní na tuto otázku jsme si vyzkoušelx i z účastnicemi.ky workshopu mad mappingu na feministickém táboře safe space kolektivu, červenec 2022. Tady jsou jejich anonymizované odpovědi.

_:≥  Přemýšlela jsem nad tím, jak označení tý samý věci může být pozitivní ale i negativní a strategicky pak ty dva výrazy různý lidi používají v různých kontextech. Konkrétně mám na mysli výraz šprtka od spolužáků a pak chytrá ze strany rodičů. Jak má potom člověk vědět, jestli to je dobře? Možná taková nemám bejt, ale co když jsem? Jako kdyby od tebe ta společnost chtěla věci, který jsou v rozporu.. Abys nevyčnívala, ale zároveň, abys nebyla moc průměrná.

_:≥  Přemýšlela jsem o nálepce, která pro různý lidi může znamenat něco jinýho. Pro mě to byla nálepka “zlobivá”. Přestože jsem byla součástí “zlobivý” party, tak jsem tam vždycky byla za tu, co když se bude snažit, tak vlastně může být ta hodná.

_:≥  Od malinka mi říkaly, že jsem zlobivé dítě. Byla jsem too much, moc hlasitá, moc drzá.. Truchlím pro svoje dětský já. Teď když jsem si uvědomila určitý věci v dospělosti, tak jsem je dokázala úplně přerámovat. Protože ono to nebylo, že jsem byla špatnej člověk, ale byla to diagnóza, kterou jsem v tý době neměla. A jsem hrozně naštvaná, že to moje dětský já nemělo tu podporu, kterou by si zasloužilo. Ten vztek na to, že ten systém nás zároveň žene do tý medikalizace a do tý figury pacienta, ale v momentě, kdy si samy snažíme říct o pomoc, tak ten systém říká, že to není dostatečný, že to přece zvládáme samy. Hodně jsem se nad tím zamýšlela.. Chci oficiální diagnózu? Nechci oficiální diagnózu? Stojím o ní od systému, kterej vlastně je špatně? Tohle je něco, co si v sobě hodně řeším a nevím, jak se k tomu postavit.

__:≥ Jak si o tom mluvila, tak jsem přemýšlela nad binaritou, podle který jsme buď ultra zodpovědní, nezávislý a vůbec nic nepotřebujeme anebo jsme teda pacient.

__:≥ “Jsi chytrá, jsi šikovná” vlastně znamená, že když máš trable, tak to přeci musí být tvoje chyba.

__:≥ Do určitého věku mi říkalx, že jsem šikovná a hodná, jelikož jsem prosperovala ve škole, takže se jím to s tím spojovalo. Ale zrazu keď jsem přestala, tak se to strašně změnilo. Najednou se mi nechtělo, byla jsem nespolehlivá. Ale pro mne to bylo jen v tom, že se jsem v té škole přestala vidět smysl, ale to už nikoho nezajímalo. Ty nálepky přišly, aby nemuselo přijít pátrání po tom, co se mi děje.

__:≥ Já jsem přemýšlela nad tím, co si s sebou nese výraz “silná osobnost”. Myslím, že to po mě ponechalo potřebu mít tu vlastní zranitelnost dost řízenou, aby když bude, tak abych si mohla vybrat, kde bude. Pořád to byla potřeba to mít pod kontrolou a myslím, že to taky vychází z potřeby dostát týhle nálepce, když už ji na mě někdo nalepil, žejo..

__:≥ Kdo jsem opravdu já a co je jenom moje snaha naplňovat tyhle nálepky? Je to spoustu práce si na ně vůbec přijít, nějak si je zreflektovat a nějak je dekonstruovat.

__:≥ Myslím, že nálepky můžou lidi dávat, když mají potřebu tě nějak kontrolovat nebo se nad tebe nějak povyšovat.

__:≥ Pro mě to má ještě jinej rozměr, protože studuju psychologii a jednoho dne bych ráda byla mental health professional a dělala tu práci dobře a byla citlivá k marginalizovanejm komunitám. Je to fakt velká otázka: Jak moc jít proti tomu systému nebo jak moc jít do něj a zkoušet ho měnit zevnitř?

__:≥ Taky mám tendeci zapomínat, že je to systémová věc a dávám často tu vinu jen na sebe, a nikdy není od věci si to připomenout.

__:≥ Ráda bych se pustila do deníčkování, ale mám strach, na co příjdu. Jasně, že zasazení do systému je hrozně moc důležitý, ale nemůžu si pomoct, tam někde vzadu mám pocit, že to jsou jenom výmluvy, že nejsem dost dobrá, že je to moje zodpovědnost.. Takže tohle si ještě budu muset zpracovávat.

__:≥ Ty pojmy jsou hrozně důležitý, jsme to my, nebo nám je připsalx jiní, nebo jsme si je připsalx sami sobě?