#akutní otázka

[mikyranoutoftime]

Čumblr/ťumbľr důležitá otázka

[tynous]

Čtvrtá státnice - interna část 2.

Výuka skončila...nervozita rostla, teploty venku zas pomalu rostly... V pátek jsme naštěstí už měli plno, takže od pátku do soboty jsem se snažila dohnat tu horu chybějících otázek...nešlo mi to, nechtělo se mi už nic.

V neděli jsme začaly s opakováním, do toho nás strašil úterní zápočet a praktická část státnice, z toho jsem měla snad větší neví než z té ústní...vyšetření pacienta, EKG, zápočtový test...Opakovaly jsme, mordovaly jsme se každá sama s 500 zápočtovými otázkami a doufaly, že to nějak dopadne. V neděli jsme se půl dne věnovaly fyzikálnímu vyšetření, důkladně jsme studovaly, co je všechno potřeba mít v anamnéze.

Zápočet přišel rychleji, než jsem čekala. Nejdřív jsme všichni dohromady psali zápočtový test - 20 otázek z oněch 500. Některé byly naprosto triviální, jiné mi daly docela zabrat. Nakonec jsme to všichni nějak vyplnili a čekali na to, až to paní asistentka opraví. Měla jsem děsnou hrůzu z toho, že jsem to nezvládla, že jako jediná trubka pudu domů bez zápočtu, ze kterého roky nikdo nevyletěl...nakonec to vyšlo. Nervy jsem měla ale strašný.

Potom nás rozdělili na praktickou část státnice. Já a další 3 spolužáci jsme dostali moc hodného pana doktora, takže to bylo nakonec fakt v pohodě. Nejdřív nám každému přidělil pacienta, toho jsme si vyšetřili, odebrali anamnézu a pak si sedli na chodbu před pokoj a sáhodlouze sepisovali všechno, co by mělo ve správné anamnéze a fyzikálním vyšetření být. :D Hlavně nezapomenout na pracovní anamnézu! To by nás pak zkoušející z pracovního lékařství nenechali udělat státnici.

Po sepsání sáhodlouhého románu jsme šli jednotlivě k panu doktorovi, kde s námi anamnézu a fyzikální vyšetření probral (rozhodně ne tak do podrobná, jak jsem si myslela) a předložili jsme mu pracovní diagnózu a návrh léčby. Zbývalo už jen popsat EKG, u kterého jsem se trochu zapotila a popsala tam asi 3 různé diagnózy, než jsem se konečně trefila. :D Nakonec ale vše obře dopadlo, já jsem odcházela s velikou úlevou a už jsem jen čekala na P., abychom mohly vyrazit opakovat k nám na chalupu.

Těch 5,5 dne na chalupě bylo nejintenzivnějších a nejstresovějších dnů šesťáku. Před pediatrií jsme opakovaly podobně intenzivně, ale měly jsme víc síly, víc energie...a netlačil nás ten pocit, že tohle už je poslední zkouška. Co když to nevyjde? Co všechny letní plány? Ale hlavně...co práce?!

V 9.30 začátek, pauza na oběd a procházku po okolí, po obědě pokračovat až do 8, pauza na večeři a pak každá sama dohánět resty. Já cca do půlnoci, P. to tahala někdy až do půl druhé. Opakovaly jsme všude, i cestou na záchod, při přípravě oběda...průběžně jsem zapomínala to, co už jsme dřív opakovaly...měla jsem konstantní pocit, že nic neumím.

Abych doplnila nějakou časovou osu toho našeho opakování celkově. Protože interny bylo fakt hodně (195 otázek, 850 stran cca) tak jsme některé věci opakovaly už během výukových týdnů. Některé dny již během týdnů "praxe", potom během výukových týdnů odpoledne/dopoledne mezi přednáškami a pak během "volného" týdne před státnicí. Stejně jsme to nestihli zopakovat všechno.

Na víkend přijel na chalupu můj táta, trochu mě to znervózňovalo, ale co se dalo dělat. Ze začátku říkal, že to nějak moc prožíváme...pak už neříkal nic...když to viděl. :D Bylo to intenzivní, moje hlava praskala, žaludek jak na vodě a já jsem měla hrozný strach z toho, co se stane, když to nevyjde.

Přišel den D, poslední státnice...snad.

Naběhla jsem hned v pondělí, chtěla jsem to mít hned za sebou...

Přišla jsem tam, naštěstí dostatečně brzo, takže i když jsem asi 10 minut čekala na úplně jiném oddělení, stihla jsem to včas. :D

Seděli jsme namačkaní v malé konferenční místnůstce a tahali otázky.

Acidobazická rovnováha

Akutní pankreatitida

Syndrom geriatrické křehkosti

Dif.dg. výpotku

Aciodbázi jsme měly tolikrát zopakovanou a navrženou, že jsem si říkala, že i když je to otázka úplně na prd, že to pude pěkně. Já mám acidobázi docela ráda, když se to vždycky znova naučím a tak týden tomu i rozumím. :D Nakonec mě ale zkoušející nachytal hned na pojmu "acidoabzická rovnováha a acidémie" a moje sáhodlouhá příprava se začala malinko hroutit. Byla jsem strašně nervózní a možná zbytečně neflexibilní v odpovědích, takže jsem prodala mnohem méně, než jsem měla napsáno na přípravě.

Akutní pankreatitida byla vždycky moje oblíbená diagnóza. Nechce ji nikdo, ani chirurgové, ani internisti...může to být důsledek bujarého večírku, který za týden odezní, nebo velký špatný s nekrózou a dekompresní laparotomií. Nakonec byla akutní pankreatitida otázka, která mi málem zařídila vyhazov od státnice. Doteď vlastně pořádně nevím, co bylo tak špatně...možná jsem na to šla moc chirurgicky a neřekla jsem hned jako první tekutinou resuscitaci pacienta...nebo to bylo něco úplně jiného...každopádně pankreatitida se panu přednostovi komise nepoznávala.

Vyprávějte něco o syndromu geriatrické křehkosti a o tom, jak by měli senioři cvičit a zdravě jíst, když před vámi sedí 3 zkoušející v seniorském věku. Pustila jsem se především dopovídání o stavě a posilování. Několikrát jsem zmínila, co nás učil na sportovním lékařství pan docent Radvanský. Tato otázka byla trochu víc na pohodu, komise se víc uvolnila, víc vtipkovala...já jsem byla po pankreatitidě už dost nervózní, ale nějak jsem se to snažila skoulet.

Diferenciální diagnostika výpotku u profesora Marela...no to je prostě úplně jeho téma! Bohužel jsem si naběhla, když jsem do výpotku zařadila i hemothorax, to se mu moc nepozdávalo. Naštěstí jsem se pak zachránila Lightovými kritérii, u kterých jsem se musela opravdu hodně soustředit, abych to neprohodila.

Protože jsem si nevytáhla žádné pracovní lékařství, byla paní profesorka celou dobu více méně zticha. Jen na konci se mě zeptala na pár doplňujících otázek, z nichž některé byly prý "mimo soutěž" (no taky byly dost divné :D )

Po mojí státnici más vyhodili všechny na chodbu, prý se museli poradit. Já jsem měla příšerný strach, že mi to nedají, protože spolužákovi přede mnou řekli výsledek hned. Vrátili jsme se zpátky a zkoušející si všichni stoupli a předseda komise začal: "No bohužel..." a já už jsem se viděla, jak jdu v září znova. Naštěstí to ale pokračovalo..."no bohužel vám musíme dát za 3."

Obrovská úleva, zklamání, protože jsem měla pocit, že jsem to sakra uměla líp! Hotovo. konec. Doktor.

Zeptali se mě, co chci dělat. Pojem "dětská rehabilitace" jim toho moc neříkal. Popřáli mi hodně štěstí a kjánjsem se zbavila a odešla pryč.

Brečela jsem úlevou, zklamáním, pocitem, že už to konečně všechno skončilo.

To, že už je z vás doktor, vám rozhodně nedojde hned. Mně to pořádně nedošlo doteď. :D Po státnici nepřišla obrovská euforie, potřeba skákat do stropu...přišla únava, vyčerpání a úleva. Cítila jsem se ale dost podobně, jako po jakékoliv velké zkoušce v nižším ročníku. Prostě hotovo, teď do září volno a pak v říjnu zas do školy. Jenže ono ne...to prý dobrodružství teprve začne. Předchází tomu spousta papírování, mnoho utracených peněz a jedna velká zkouška ve Vídni...ale o tom zase příště. :)

MUDr. Týna

[lenkabenka]

. tak si to shrneme .

Jeden rok života s malým L. Tedy, teď už je to rok a měsíc, jak říkají naše babičky a sousedky a vlastně jak říkáme i my matky na mateřské dovolené, ten čas s dětmi TAK utíká! Začínám se pomalu smiřovat s tím, že už se s L. nikdy v životě nevyspíme. Na jednu dobrou noc (rozuměj cca tři probuzení) připadá asi tak pět hrůzostrašných a bezesných. Nechápu, kde malej L. bere energii nás pak ještě celý den terorizovat, protože my dva s L. jsme jak mátohy a matně si vzpomínáme, že jsme někdy, před asi tak sto lety, spali víc jak šest hodin denně. Je na čase přestat svádět nespavost našeho dítěte na rostoucí zuby. Ano, je to tak. Doposud mu nenarostl ani jeden. Ptala jsem se našeho pediatra, jestli je zaznamenán případ, kdy někomu nikdy nenarostly zuby. Prý ne, ale já myslím, že jeden příběh hodný zapsání do historie se nám tu rýsuje. Samozřejmě jsou jisté náznaky, že nějaký ten zub by se mohl co nevidět objevit, např. průjem na který by ani šest na sobě nasazených plen nestačilo, namísto deseti probuzení za noc dvacet, mrzutost, rudé tváře, nateklé dásně. Nicméně na konci každé takovéto výživné éry se zatím nikdy neobjevila sladká odměna v podobě zubu. Abych řekla pravdu, nevadí mi tolik, že asi brzo umřu na akutní nedostatek spánku, ale spíše je mi, hrozně líto malýho L. a jsem ráda, že si tohle nebude pamatovat, protože si zažívá opravdu náročné chvíle a musím říct, že je fakt statečnej a myslím, že jednou z něho bude větrem ošlehaný horal nebo něco takovýho. Den před Vánoci se malej L. definitivně rozhodl, že mateřské mléko už ho vůbec nerajcuje a sám se odstavil. Ačkoliv jsem ráda, že jsem ho nemusela odstavovat já, protože vím od kamarádek, že to není vůbec jednoduchá a příjemná záležitost pro žádnou ze zúčastněných stran, trochu mě to vzalo a stále si na to nemůžu zvyknout. Po téměř roce kojení to najednou není neodmyslitelná součást našich dní a především nocí a mně je při tomhle pomyšlení zvláštně. Nejspíš je to tím, jak náročné zpočátku kojení bylo (resp. první čtyři měsíce) a to konečné vyladění a naladění se na sebe pak trvalo jen osm měsíců. Když si vzpomenu na svoje ubulené, depresivní já, v prvopočátcích kojení, musím se pousmát. Tehdy bych si ani na vteřinu nepomyslela, že snad kojení budu blahořečit. Mimochodem, víte, jak se říká, že když přestanete kojit, tak Vám dítě začne lépe spát, nebo snad dokonce CELOU NOC?! Tak jenom podotýkám, že jestli slyšíte po nocích duté rány od sousedů, možná je to paní, co přestala kojit, dítě stále nespí a ona zoufale mlátí hlavou o stůl. Mou celoživotní Nemesis je tendence se srovnávat s ostatními. Nemůžu si pomoct, ale pracuji na odstranění tohoto nešvaru, hodně mi pomáhá probrat to s L. On se totiž nesrovnává s nikým, prostě jsou mu ostatní jedno, razí názor, ať si každý dělá co chce, on chce být hlavně spokojený sám se sebou. Kéž bych to takhle měla také. Mámy jsou však na srovnávání sebe a především svých dětí naprostými specialisty. Jsem vyloženě alergická na řeči typu:”Vy ještě nechodíte? To my jsme začali chodit už na deseti měsících!” nebo “Jé, vy máte ještě plíny? To my už ne, jenom na noc!” Pominu fakt, že některé mámy používají ono známé a trapné “MY”. Nedovedu pochopit, proč si tohle navzájem děláme (jsem taky máma, tak se tam zahrnu, ať nejsem nafrněná, že jo). Proč máme potřebu shazovat se a honit si ego tím, že naše děti jsou v něčem rychlejší, než jiné. Mně je fakt jedno, že Vaše dítě na roce a půl nechodí, nemluví nebo nemaluje olejovkama. A PŘESTO (tady to bude zavánět protiřečením) se srovnávání v jednom ohledu nevyhnu ani já. Uvedu příklad. Jsem na návštěvě. Zatímco dítě mé kamarádky si klidně hraje, v klidu si sní banán, upozorní na plnou plenku a uklízí si po sobě hračky, malej L. se vším hází, poté, co dojí banán ztropí hysterickou scénu, protože mu jeden obří banán nestačil, neasi, a poté, co právě nakadil do plíny si ještě razantně hrcne na zadek, abycho to měla na přebalovacím pultu zajímavější. Neubráním se povzdechu nad tím, že moje dítě mi dělá ostudu. Ano, je to tak. Stydím se. A neuklidní mě ani fakt, že druhé dítě je o něco starší a navíc holčička, které údajně bývají klidnější a šikovnější. Tady mám tedy mezery, ale naštěstí jsem udělala rozumnou věc, kterou doporučuji všem, a to jest, napište kámošce. Jestli máte za nejlepší kamarádku někoho tak úžasnýho, jako já, tak Vás uklidní, rozesměje a řekne Vám, ať (i když to není často snadné) berete své dítě takové jaké je, akceptujete jeho povahu a nekolabujte z toho, že se občas nechová tak, jak byste si přáli. Neustále se mně poslední dobou někdo ptá, kdy budeme mít druhé. Tedy, oni se někteří ptali už asi tak osm minut po porodu, ale to jsou většinou lidé, kteří své děti označují jako mimísky a partnery jako manžy, a s těma se já neka. Takže hele, já tohle vůbec nechápu, proč se lidi ptají na takovou ohromně osobní věc. Představte si, že se třeba ptáte někoho, kdo už další dítě mít nemůže. Pak je vaše otázka netaktní a může člověku ublížit. V podstatě se Vás lidé ptají na to, jestli teďka doma souložíte o něco intenzivněji, což je informace, kterou ví jen vaše nejlepší kámoška a sousedi. Podle mě si lidé dělají druhé dítě z několika důvodů. Za prvé, a to je asi nejpádnější důvod, chtějí pro své prvorozené dítě parťáka, někoho, s kým si budou moci hrát, a kdo jim v dospělosti přijede ve tři ráno pomoct vyměnit píchlé kolo. Za druhé, je jejich první dítě anděl, v noci hezky spinká, hezky papá, hezky kaká…prostě dělá všechno hezky a je to radost s ním trávit mateřskou dovolenou, takže proč si nepořídit další takové zlatíčko. Za třetí, je první dítě hyperaktivní, v noci skoro nespí a každých deset minut se vzteká, rodiče takových dětí si pak dělají druhé dítě v naději, že bude hodné a naučí to první spát celou noc, prostě miminko za odměnu. Já si vyhrazuji Vám nesdělit, jak to my s L. máme a jestli chceme a někdy budeme mít druhé dítě. Pochopitelně, když se mě zeptáte, jako vždy se zhrozím, chytnu se melodramaticky za levou stranu hrudníku a prohlásím, že “to by mě jeblo!”

Za jeden rok jsem si uvědomila, že jsem toho hodně v životě nestihla a pravděpodobně mě to bude do konce mých dnů mrzet. Myslím tím cestování a budování kariéry. Zároveň jsem si uvědomila, že pro mě nikdy nic neznamenalo víc, než být máma. Pokud by se mě někdo zeptal, co nejvýznamnějšího jsem doposud dokázala, bylo by to vždy a za každých okolností to, že jsem přivedla na svět našeho syna a mám privilegium sledovat, jak roste ve velmi svéráznou, ale pro nás naprosto dokonalou bytost. Ano, jsem ovlivněna tím, že je to moje dítě, tedy o něm mám naprosto nerealistické smýšlení, ale on je vážně inteligentní a pobírá co se po něm chce, i když ne vždy to následně udělá, halt kozoroh… Zase se budu opakovat a prohlásím, že mateřská láska je uplně eňo ňuňo záležitost a je to pravda pravdoucí, že kdykoliv se podívám na malýho L. (teda pokud se zrovna nevzteká, protože došly křupky), tak mě až bolí srdce z toho, jak moc ho miluju. Všechno ve mně je mu oddáno nejvíc, jak to jen jde. Má mě úplně omotanou kolem prstu. Ale taky odolejte někomu, kdo má ty nejkrásnější oči na světě a ten úsměv..ten úsměv… Můj táta mi tehdy v šestinedělí řekl, že to je teprve začátek, že budu prožívat každou nemoc, každou bouli, že budu mít pořád strach, ale stojí to za to. Měl pravdu. Je to ta nějtěžší “práce” na světě, být rodičem (teda kromě toho když pracujete v dole, to je podle mě FAKT nějtěžší práce na světě), ale hele, když to zvládly milióny lidí před námi, tak my to taky dáme. To bylo zamyšlení nakonec. V plánu toho bylo sepsat víc, za ten rok se toho stalo mnoho, ale bohužel se z ložnice začínají ozývat povědomé zvuky a musím jít tišit paniku malýho L. že je snad v bytě sám a máma šla někam na drink. Každej večer. Každej večer to tak je, on to prostě nechápe, že mě se jen tak nezbaví…

L.

[blogcooland]

Farma Lukava: On the Road

S Martinem Rosenbaumem z Farmy Lukava jsme se potkali v roce 2016 na semináři „Zapoj se do KPZ!“ My jsme tam mluvili o našich vlastních zkušenostech s komunitou podporovaným zemědělstvím. Martin přemýšlel o tom, že by se chtěli do systému KPZ zapojit s jejich rodinnou ovčí farmou. A jak se říká, byla to „láska na první pohled“. O měsíc později už jsme společně pořádali schůzku pro zájemce o členství v sýrové KPZ CooLAND a nastartovali tak dva roky úžasné spolupráce.

Jak říká po dvou letech Martin: „Troufám si tvrdit, že naše zkušenost je učebnicovým příkladem toho, co pozitivního může KPZ přinést zemědělcům našeho typu…. Rok 2017 nám přinesl naší nejlepší sezónu vůbec.“ Bohužel i přes to farma s výrobou ovčích dobrot končí. Nejde vám to na rozum? Udržet takové hospodaření nemusí být totiž vůbec snadné, přestože všechno klape a o sýru chtivé labužníky nemáte nouzi. Do podnikání vám může hodit vidle přístup k půdě a s ním vyvstane otázka, kde by se mělo pást vaše stádo. A právě to se přihodilo Farmě Lukava.

Přečtěte si v následujícím textu Martinova slova o tom, jak to bylo, jak to je a jak vidí farma svou budoucnost. Většina lidí v podobné situaci rezignuje a těžko hledá sílu na nový začátek. To ale není naštěstí případ Lukavy. Fandíme Vám! Rosenbaumovi - Martine, Jano, Johanko, Sofie, Lado, Honzíku a Vojto - děkujeme z celého srdce za Vaše ovčí dobroty a za optimismus, který do své práce dáváte. Právě i díky Vám jsme na dobré cestě naplnit vizi CooLAND, kterou je zdravá zemědělská krajina pro všechny.

Vážení a milí,

v nejbližší době nás čekají poslední závozy bedýnek a to je neklamné znamení toho, že se nám sezóna blíží ke konci. To je dobrá příležitost k tomu, abych utrousil pár slov.

První, co musím oznámit světu, je fakt, že rok 2017 nám přinesl naši nejlepší sezónu vůbec. A to z těchto důvodů. Za prvé. Definitivně jsme zvládli odbyt našich výrobků prostřednictvím KPZ (komunitou podporovaného zemědělství). Po loňském zkušebním roce jsme letos naplno využili tuto myšlenku a téměř výhradně se na ni soustředili. Troufám si tvrdit, že naše zkušenost je učebnicovým příkladem toho, co pozitivního může KPZ přinést zemědělcům našeho typu. Odpadly nám vyčerpávající výjezdy na trhy a různé akce, které nás stály spoustu času a energie. Často s výsledkem, který neodpovídal vynaložené námaze. Nejistota s odbytem a s tím spojeným přísunem finančních prostředků je nyní minulostí. Odpadly noční přípravy na trh a stresy z finanční nejistoty. Soustředili jsme se na to, aby bedýnky byly zajímavé a čerstvé a to se nám doufám podařilo. Díky recyklaci obalů jsme společně snížili množství plastů, které všichni produkujeme jen proto, abychom se najedli. Mně osobně se splnil sen o malé farmě, která dodává kvalitní potraviny konkrétním lidem. Tak, jak jsem ho viděl na výjezdech do zahraničí v devadesátých letech ještě jako student střední zemědělské školy. Tehdy na troskách RVHP a JZD byla hudba o komunitním zemědělství a místní produkci symfonie z jiné planety. A nyní je to naše realita. Jsme nepokrytě pyšný na to, že farma Lukava přispěla k rozšíření tohoto konceptu i mimo oblast zeleniny a potvrdila jeho životaschopnost v podmínkách ČR. Velkou měrou se na našem úspěchu s bedýnkami podíleli lidé z KPZetek, se kterými jsme navázali spolupráci. A to zejména Šárka, Radim, Vraťka z CooLAND a Honza Valeška z AMPI. Především díky jejich úsilí a dobré práci jsme se propojili s lidmi, kteří pro nás jsou obohacením a podporou. Dík však patří všem, co se zapojili, dali nám důvěru a umožnili nám tak říkajíc kráčet v kráse. Bylo vás letos více jak 140. Díky Vám.

Tímto se omlouváme všem, co vážili cestu k nám na farmu a slyšeli od nás „Bohužel nemáme!“ Tým našeho faremního “kauflandu” letos musel čelit faktu, že jsme byli od půlky srpna fakticky vyprodáni.

Druhou věcí, která se letos prostě podařila, je akce “Farmářem na zkoušku“. Jak jste možná zaregistrovali, na začátku roku jsme vyhlásili tuto akci s cílem najít vhodného člověka na dlouhodobou stáž. Cílem byla výměna zkušeností a výpomoc s během farmy. Troufám si tvrdit, že s problémem nedostatku pracovní síly se potýká nejeden zemědělec. Během let jsme zkoušeli, se střídavými úspěchy, ledacos. Nakonec jsme zkusili inspirovat se konceptem, který jsem zahlédl v zámoří. Dlouhodobé stáže jsou tam běžnou a důležitou součástí vzdělávacího systému. Tvoří přechod mezi školou a praxí. Stáže jsou šité tak, aby naučili stážisty to, co je zajímá a co budou v praxi potřebovat a zároveň vycházejí z potřeb a možností vyučujících/předávajících farmářů. Nedá mi to, abych zde nepodotkl, že se tedy jedná o naprostý opak systému v ČR. Totiž, že školy učí to, co absoloventi nebudou vůbec potřebovat a ty to na oplátku vůbec nezajímá. Nicméně náš gang se letos rozrostl o Alenu. Má za sebou zemědělskou VŠ, je zakalená ohněm prvovýroby, má zájem a odolnost. Je mladá, samostatná, pracovitá, drzá jak vopice. Zkrátka silný kus co zapadl do soukolí a pomohl vše zvládnout lépe. Ve dvou se to lépe táhne, ve třech však ještě lépe. Mimochodem její kontrakt s námi se chýlí ke konci a hledá nové angažmá. Nejlépe u koní. Nepochybuji, že Alena má nyní velmi realistickou představu o tom, co to znamená mít 5 dětí, manžela snů a výrobu sýrů. Velmi bych si přál, aby tuto zkušenost nějak pozitivně zpracovala…

Ti zkušenější z vás co čtou tyto stránky, jistě ví, že každá mince má dvě strany. Řada z vás již pravděpodobně zaslechla zprávu o plánovaném ukončení výroby sýrů a přesunu farmy na novou lokalitu do nedalekých Jindřichovic pod Smrkem. Důvodem je ztráta prostoru pro hospodaření naší farmy. Problém je chronický a za celou dobu našeho fungování se nám ho nepodařilo uspokojivě překlenout. Přesuny a provizorium v držbě půdy není základ, na kterém lze budovat farmu. Již na jaře jsme museli čelit faktu ztráty 75% výměry půdy v našem bezprostředním okolí. Rodila se jehňata, nabírali jsme podílníky a zároveň vůbec nevěděli, kde budeme pást a zda ztráta výměry v půlce závazku nám ekonomicky nezlomí vaz. Nicméně se podařilo akutní hrozby odvrátit, přeskupit se a věci nastavit tak, abychom nyní mohli říci, že to byla naše nejlepší sezóna. Aby k podobným situacím již nemohlo v budoucnu dojít, bylo třeba přijmout radikální rozhodnutí. Opouštíme Dětřichovec a výrobu sýrů. Čeká nás přesun na naší půdu, kde postavíme nový dům a vše od začátku. Dojné ovce a sýry jsou cenou, kterou je třeba zaplatit. Nedokážeme znovu začít na zelené louce, nyní již s pěti dětmi, o 10 let starší, do toho dojit a dělat sýry. Je jistě škoda nyní vše ukončit, prodat krásné stádo, nechat tu náš dům a stromy. Nicméně život plyne a je třeba se na změny koukat jako pozitivní příležitost k novým začátkům a příležitostem. Mrzí nás fakt, že opouštíme naše zákazníky a vazby, které jsme léta trpělivě budovali. Přestáváme však v nejlepším a tak se to prý má. Na druhou stranu nekončíme s farmařením!!! Současnou situaci bereme jako odrazový můstek pro nový začátek. Ještě konkrétně nevíme, jak bude naše budoucí farmaření vypadat. Prioritu má nyní přesun a stavba nového domu pro naši rodinu. To nám zabere pár jar… Určitě budeme pokračovat v naší vizi rodinného farmaření s koňmi.

Všem, co dočetli až sem, děkuji za trpělivost. Všem, co nás podporují a fandí, děkuji. Všem, co nám jakkoli nabízejí pomoc a účast říkám. Vše je OK, jen je to jinak, než jsme si představovali. Jedeme dál a to i díky Vám.

P.S. Ve světle dní co nás čekají, vás všechny žádám. Jděte volit! Nevolte prosím komunisty všech barev, maniaky a alfa ego magory různých druhů. Je to v nejbližší době to nejdůležitější, co můžeme jeden pro druhého a naše děti udělat. V sázce je mnohé.

Vše dobré za farmu Lukava přeje Martin Rosenbaum (text publikovala Farma Lukava na svých webových stránkách 25. 9. 2017)

V příběhu Farmy Lukava hraje hlavní roli fenomén nazvaný přístup k půdě. Pro novou generaci drobných zemědělců totiž je a bude stále těžší získat přístup k zemědělským pozemkům, na kterých mohou hospodařit. Zajímá vás tohle téma, ale zatím o něm moc nevíte? Udělejte si 30 minut pauzu a podívejte se na inspirativní dokument Půda pro naše potraviny. Seznámíte se s organizacemi jako Terre de Liens (Francie), Soil Association (Británie), Eco Ruralis (Rumunsko) a další, které jsou zapojené do evropské sítě Access to Land. Její součástí je i CooLAND.

Více o Farmě Lukava:

INSPIRACE: Udělej něco pro sebe i svět, najdi si svého farmáře! / GENUS Plus 6-2016

Vydali se ekologickou cestou / Ministerstvo zemědělství ČR, videoreportáž

Text: -ŠK-, -VJ- a Martin Rosenbaum

Ilustrace: -RS-

CooLAND

Cesta do krajiny vede kolem vás.

[mikyranoutoftime]

ČUMBLR OTÁZKA

[mikyranoutoftime]

ČUMBLR DŮLEŽITÁ AKUTNÍ OTÁTKA:

Co jsou sakra skořicové suky?

Potřebuju vědět, jestli po tom náhodou nechcípnu nebo něco