#a jak mu ještě poděkovali za hlas

[mist-the-wannabe-linguist]

Tomiův volební lístek je nádherný příklad rčení "kdo jinému jámu kopá"

[nakladatelstviyoli]

Podvečer s nádhernou bytostí

Je půl páté, stojím před hotelem. Přemýšlím, jestli jsme se dohodly, kde přesně počkám. Za velkým proskleným vchodem se blyští luxusní vstupní hala s koberečky, sloupky, ozdůbkami. Mám jít dovnitř? Už se vidím, jak při svém štěstí zakopávám o vlastní nohy a padám k nohám prvnímu olivrejovanému portýrovi, cestou beru nějakou tu křehkou vázu z nevím jaké čínské dynastie, která nejspíš stojí čtyři mé roční platy. To by bylo fakt legendární seznámení s bestsellerovou spisovatelkou.

K tomu si uvědomím, že mám její telefonní číslo. Můžu jí zavolat. (Já? Zavolat Margaret Stohl? Není to zvláštní pocit?) Na to nakonec nedojde. Po chvíli si jí všimnu, pomalým krokem vychází a ohlíží se. Seznámíme se, vypadá velmi unaveně, ale je moc přátelská a když nastoupíme do taxíku, vypráví, jak strašně ráda se potkává s fanoušky. Jmenuje několik zemí po celém světě, které loni navštívila, a jak skvělý pocit to je, že ji všude někdo čeká, nikde si nepřipadá cizí. A přestože toho tolik viděla – v Praze je poprvé...

Taxík si to šine úzkými uličkami Starého města tempem vpravdě víkendovým, takže máme dostatek času si povídat. Nemám nachystané žádné otázky, kupodivu mě to ani nenapadlo, rozhovor přesto plyne úplně přirozeně. Bavíme se o psaní. Říkám, že občas pochybuji, zda mají kurzy tvůrčího psaní nějaký smysl. Když člověk hodně čte a hodně píše, a v lepším případě má někoho, kdo mu jeho snažení smysluplně okomentuje, to přece celkem stačí, ne?

Nato Margaret mluví o svém vzdělání. Jako dítě se jednou prostě zvedla a odešla ze školy. Vyučování ji nudilo, nikomu nic neříkala, prostě odkráčela domů. Její rodiče měli nejdřív obavy, jestli třeba netrpí dyslexií nebo nějakou podobnou poruchou, ale psycholog pak uvedl věci na pravou míru a doporučil ji do školy pro nadané děti, někam, kde by se vyučovalo trochu svižnějším tempem a kde by se jí víc věnovali.

Když o tom vypráví, nechlubí se, konstatuje. Většina jejích bývalých spolužáků dnes exceluje v oboru, který si zvolili, na druhé straně, alternativní způsob výuky měl i své nevýhody, třeba matematikou ji nikdo moc nezatěžoval a ona dodnes v některých věcech trochu plave. Ale třeba na psaní měli zajímavá cvičení a i kdyby si to neuvědomovala, něco z toho ji nejspíš ovlivnilo.

Dozvím se ještě spoustu drobností, hlavně ze života Stohlovic rodinky. Jedna dcera si zamilovala klasickou literaturu, studuje teď na vysoké škole a popři tom také rediguje některé texty své mámy. Druhá dcera propadla kouzlu Pokémona, spolu se svým otcem, takže doma se zaníceně hraje. Margaretin manžel je také vášnivým domácím vědcem, takže dům je plný výmyslů a udělátek. K tomu si několik členů rodiny oblíbilo šerm, účastní se dokonce mezinárodních utkání. Když tohle všechno chvíli posloucháte, už si ani nedovedete představit, že by mohli všichni normálně sedět u klasického, mírně nudného nedělního oběda. Kdepak. Pořád se musí něco dít!

Přestože za sebou měla dlouhý let přes půl planety a díky časovému posunu asi tak dvě hodiny v noci, nebylo to na ní znát. Kdo se do kavárny Neoluxoru přišel podívat, ví o tom své. V menším kroužku čtenářů ochotně odpovídala na všechny dotazy (a to mě taky napadlo, jak často ty samé otázky asi slyší, a přesto odpoví s takovou samozřejmostí, jako by dotaz slyšela poprvé, a ještě se při tom usmívá!), fotila se, podepisovala. Podepisování mě fakt dostalo – opravdu si nechala hláskovat každé jméno, jakkoli dlouhé a komplikované, jen aby bylo každé přání s osobním věnováním. Tohle ale určitě nedělá v každé zemi. Že. Z nějakého lidnatějšího státu by se pak týden nedostala :-)

Když se rozloučila a návštěvníci se vytratili, čekala jsem, že půjdeme rovnou zpátky do hotelu, musela být přece už úplně vyčerpaná. Kdepak. Zůstala v knihkupectví, jako by to byl její druhý domov, bloumala mezi regály a ukazovala na knížky jako na své staré známé. Tu znám! Tu znám! A občas vytáhla mobil a něco si vyfotila. Jak říkala už během posezení v kavárně, se svými kolegy ze spisovatelské branže udržuje dobré vztahy. Víc než dobré, jsou prostě kamarádi, navštěvují se, chodí spolu na dovolené, oslavují spolu narozeniny. Když je příležitost, vždycky si navzájem posílají fotky, když narazí na něčí knížku v překladu, v nějakém městě daleko od domova.

O svých píšících přátelích vyprávěla Margaret i během zpáteční jízdy. Zmínila třeba Rainbow Rowell (což mě potěšilo, jelikož Eleanor & Park mám zrovna ve čtečce a hodně se na to těším), ta vlítla na scénu jako malý uragán, a v jistém smyslu je stejná jako její knížka – po všech stránkách nečekaná. Kterého spisovatele by to napadlo, usmívala se Margaret, napsat o tom, jak tlustá holka potká tuctového kluka. Přitom je to geniální. A strašně důležité. Třeba hodně čtete a vžíváte se do toho, ale nadpřirozené schopnosti v sobě asi stejně neobjevíte. Je pak moc fajn přečíst si taky příběh o štěstí, které je vlastně na dosah...

O Johnovi Greenovi vyprávěla už dřív, jak je z něj teď velká hvězda a oni, když ho chtějí mít chvilku jen pro sebe, pašují ho v hotelech z místa na místo výtahem pro zaměstnance a různými dalšími bondovskými způsoby. Ale stejně jsem se na něj ještě zeptala. Jo, je přesně tak sympatický, jak se zdá z obrázků. A mluví mu to stejně, jak mu to píše. „Předtím se mi jeho knihy líbily víc,“ dodala a potutelně se usmála, „teď když od něj něco čtu, promítá se mi do toho jeho hlas, a nic proti němu, ale to už mě trochu ruší!“

Před hotelem jsme vystoupily, taxík odjel. Margaret nahlas přemýšlela, jakým trikem se donutí zůstat vzhůru, aby si zvykla na časový posun a neusnula jako mimino už teď, v sedm večer. Prohodily jsme ještě pár slov, poděkovaly si a rozloučily se.

A já jsem se pěšky vybrala domů noční Prahou, s příjemným pocitem a plná dojmů. A doma pak do jedné v noci četla Gayle Formanovou. Jo, tu Margaret taky zná. Nemohli by prostě jednou přijet do Prahy všichni, celá parta? Jen si to představte!

Míša