#a hluboce se omlouvám | Explore Tumblr Posts and Blogs

lenkabenka · 4 years

Text

. a kdy teda budete mít to druhý?.

Narodí se dítě. Je to krásný okamžik, všichni si oddychnou a jsou rádi, že porod dobře dopadl. O několik dní později se maminka vydává poprvé na dobrodružnou cestu s kočárkem do DMka pro další poporodní vložky. Potkává známou ze základní školy. Moc se spolu nevídají, vlastně si ani není jistá, že ví, jak se tahle známá jmenuje. A po chvíli ta známá, co se možná jmenuje Katka nebo taky Marcela, upře oči na tuhle novopečenou maminku a naprosto vážně se jí zeptá:” A kdy budete mít druhý?” TAK TY VOLE? Katko nebo Marcelo, seš úplně debilní?!

No, to byl jenom takový dramatický úvod do tématu druhého dítěte. Opravdu mezi námi existují takoví lidé, kteří jsou schopni tuhle otázku položit ženě, který se ještě ani nevstřebaly stehy po nástřihu. Copak není všeobecně známý fakt, že když žena porodí, tak automaticky proklamuje, že UŽ NIKDY NEBUDE RODIT? Pak teda přijde matka příroda, položí si ruce na boky a potutelně se usměje, pak vezme do ruky něco jako měli Men in Black, vymaže ženě paměť a ona pak, za pár let, chce druhé dítě a jde ho s odvahou porodit, páč tu bolest už zapomněla.

Přiznám se, že jsem se v životě též zeptala, zda někdo plánuje druhé dítě. Věřím, že to nemuselo být v tu chvíli třeba vhodné, možná jsem zvolila špatnou chvíli, nebo také ne, netuším, ale pokud ano, zpětně se za to hluboce omlouvám. Co jsem ale rozhodně neudělala, pokud se mi dostalo záporné odpovědi, bylo zvolání typu: “Ježišmarja, vždyť bude XY sám, jedináček, to je hrozný, že nebude mít sourozence.”

Malej L. již dávno překročil věk, kdy bych měla (dle norem společnosti) pomýšlet, nebo spíše aktivně pracovat, na druhém potomkovi. Věkové rozmezí mezi malým L. a naším druhým, imaginárním, dítětem se zvětšuje mílovými kroky. V některých ohledech je to již v pytli, už je to příliš velký věkový rozdíl, už si spolu nevyhrají, došlo k velkému zanedbání v oblasti reprodukce druhého sourozence. Jenže pokud matka příroda nepřijde k nám před barák, nepromne si ruce a nerozhodne se, že mi ukáže, když se takhle rouhám, a říkám, že druhé dítě nechci, tak prostě…mít druhé dítě nebudu.

Nespočítám na prstech obou rukou, kolikrát se mi dostalo shovívavého pohledu a věty: “Však uvidíš, to přijde…”, kdykoliv jsem někoho ujistila, že opravdu druhé dítě neplánujeme.

Pochopitelně si uvědomuji, že tím pádem malej L. bude už navždy jedináček. Podle hluboce zakořeněného přesvědčení některých lidí bude tím pádem rozmazlený, neschopný se dělit, přemotivovaný a tak dále. Taky se nebude mít v životě o koho opřít (rodiče, prarodiče, ostatní příbuzní a přátelé se nepočítají). Upřímně nevím. Stát se to asi může, přeci jenom je tohle naše jedno dítě celej můj vesmír, takže hele, asi trošku rozmazlenej bude (ale jenom trošinku, budu se snažit, aby to bylo opravdu jen úplně zanedbatelná míra rozmazlenosti). Když se podívám na argumenty lidí, co jsou rozhodně pro to, abych já měla dvě děti, i když se zatím ani jednou nezmínili o tom, že mi je budou obě hlídat a financovat jim studia, takže nevím, proč je to pro ně tak důležité, tak je to asi takhle.

Dítě má celoživotního parťáka. Pravda a taky trochu kec. Znám několik lidí, co mají sourozence, ale rozhodně z nich nejsou v dospělosti kámoši, co spolu tráví víkendy nebo dovolené. Pro mě není to, že mám sourozence, záruka toho, že si v dospělosti nebudu připadat sama. Na druhou stranu znám lidi, co sourozence mají a opravdu se milují a tráví spolu dobrovolně čas. A to je moc hezký a moc jim to přeju.

Dítě si má s kým doma hrát, rozvíjet se. Máma si tak vypije horký kafe. Win Win! Malej L. Je takovej zvláštní pavouk, dovede si sám vyhrát i několik hodin v kuse. Zároveň miluje děti a rád je součástí týmu, i když zpočátku je spíše pozorovatel a v tichosti si po straně nacvičuje střílení pavučin po ostatních dětech…chodí do školky, má kamarády, se kterými se pravidelně vídá. Navzdory svému věčně špatnému svědomí kvůli čemukoliv, jsem v tomhle v klidu. Malej L. se socializuje celkem obstojně.

Je nasnadě se “pokusit” o holčičku, abychom měli “páreček”. A co když to bude zase kluk? Obávám se, že na tuto oblast se reklamace nevztahují. Navíc, je sourozenecký pár méněcenný, pokud se nejedná o chlapce a dívku? Moji rodiče se pořád sem tam ptají, jestli teda s tou hočlčkou nemají počítat, že by si ji fakt MOC přáli. A vypadají zklamaně, když jim řeknu, že ne. Ostatně, je nasnadě přepokládat, že zrovna mně by se narodil další chlapík a nebo rovnou dvojčata. ALE! Kdyby prostě náhodou se to stalo, tak je mi opravdu jedno, jakého pohlaví to dítě je. Hlavně, že je zdravé. Pokud se někdo pouští do plození dalších potomků proto, že chce od každého pohlaví jeden kus, tak to je fakt smutný, ale asi ne nepochopitelný, nevím, neodvažuji se soudit. Každopádně mě tenhle scénář nechává chladnou. Jsem naprosto smířena s tím, že nebudu plést copánky, nakupovat všechno s Elzou a Annou a tak.

Velkej L. se tomu nebrání.

Tohle je takový ošemetný. Ale je fakt, že velkej L. by se nezlobil, kdybychom měli další dítě. Zároveň ale respektuje, že já nechci. A to je pro mě ten nejvíc nejdůležitější argument. To, jak to máme my dva. Koneckonců, my dva se o naše dítě/děti musíme starat, finančně je zajistit, vychovávat, milovat, vést…nikdo jiný to za nás neudělá.

V neposlední řadě si pojďme jenom tak pro sichr říct, že někdy to je strašně netaktní se ptát lidí na to, zda hodlají počít. Ať už první nebo druhé nebo další dítě. Asi každý z nás se někdy zeptal, jak říkám, i já to udělala a to jsem sama někdy otrávená, když se na to někdo ptá mě. Nevím, proč to tak je. Proč nás zajímá, jestli budeněkdo, jehož život nežijeme, mít dítě. Pokud se nejedná o multimiliardáře a my mu to dítě hodláme unést a pak toho člověka vydírat, tak prostě nevím, proč by nás to mělo zajímat. Jenom mějme na paměti, že někdy se to opravdu nehodí. Navíc, pokud už se tedy zeptáme a dostane se nám záporné odpovědi, nebuďme z toho v šoku a nemějme potřebu to tomu člověku vymlouvat nebo ho snad shazovat. Ano, i to se děje. Někdo skutečně má potřebu druhé lidi stigmatizovat za to, že si vědomě zvolili nemít dítě/děti.

Co se mě týče, tak se z téhle otázky nehroutím, už mě ani nenervuje a když se mě na to zeptá někdo, koho sotva znám, tak mi to připadá spíš k smíchu. Nikdy nevíme, jakou cestou dotyčná zrovna prochází a co ji vede k tomu dítě mít nebo nemít. Tak se nejprve nadechněme a místo věty typu:”Ty jo tak malej bude jedináček, to je smutný” řekněme: “A tak nedáme Prosseco?…”

Doufám, že jsem tímhle tématem nezasáhla citlivé místo někomu z vás, kdo tohle čtete. Uvědomuji si, že se asi rouhám. Někdo dítě velmi chce, touží po něm vším svým bytím, ale nejde to a já tu mluvím o tom, že už žádné nechci. Jen chci objasnit, že si uvědomuji, že to může znít hrozně. Ale je to prostě moje pravda, moje realita a tu nemohu popřít. Jsou ženy, které zcela a přirozeně nasednou do role mámy a je jim dobře, neumějí si představit, že by mámou nebyly. Já osobně si nedovedu představit, že bych nebyla mámou malýho L. Jsem celou svojí existencí jeho máma, a to jsem si vědomě zvolila a věřím tomu, že i on si mě vybral. A tak mě má. Mámu, která to mateřství občas fakt nezvládá a všechno co dělá, je tak nějak napůl a na hovno. Jsou ženy, které milují být matkami, které mateřství naplňuje a které se obklopují dětmi, tvoří velké rodiny a dávají jim ze sebe to nejlepší. A pak jsou mámy, jako jsem já. Mají jedno dítě a milují ho vším, čím jsou. A další už nechtějí, protože cítí, že na to nemají. Že takhle je to správně a dobře a prostě to stačí.

Takže, závěrem. Mám jedno a víc nechci. A kdyby náhodou byly dvě, tak dobrý, mělo to tak být a přijmu to s díky a pokorou. A když bude pořád “jenom” jedno, tak je to matematice navzdory to největší a nejvíc dostačující číslo, co znám.

0 notes