#Wiktor Grodecki

[haverwood]

Telo bez duse Wiktor Grodecki Czech Republic, 1996

[theonlyfanslife]

What Does Sleeping with 100 Men in One Day Do to the Soul?

For years, progressive activists have insisted that “sex work is work.” Simply googling the phrase now produces an AI-generated answer that affirms it: “Yes, sex work is work.” When I first heard this several years ago, I thought of Body Without Soul, Wiktor Grodecki’s 1996 documentary that follows a crew of impoverished young rent boys through the social and economic wreckage of post-socialist…

[janlesak]

Alter Ego Artists: EPOS 257 & Jan Lesák Staring: MI(A)REK ČÁSLAVKA Galerie NoD Curator: Pavel Kubesa Výstavní projekt ALTER EGO volně navazuje na kultovní film 90. let režiséra Wiktora Grodeckého. Hlavní postava Marek a jeho představitel Miroslav Čáslavka inspiroval vizuální umělce Epose 257 a Jana Lesáka skrze náhodně nalezený materiál jeho osobních věcí a poznámek k takřka archeologickému průzkumu. Umělecký výzkum archivních materiálů se stal odrazovým můstkem pro rozplétání složité struktury sociálních a subkulturních souvislostí. Projekt přináší specifický vhled do temného období porevoluční Prahy, ve kterém umělci se spoluautorem a protagonistou Miroslavem Čáslavkou zkoumají prostředí sociálních periferií vznikající porevoluční metropole. Projekt se ve svém dúsledku stává živoucím monumentem temného prostředí 90. let. The exhibition project ALTER EGO is loosely based on the cult film of the 1990s by director Wiktor Grodecki. The main character Marek and his representative Miroslav Čáslavka inspired the visual artists Epose 257 and Jan Lesák through randomly found material of his personal belongings and notes to an almost archaeological research. The artistic research of archival materials became a springboard for unraveling the complex structure of social and subcultural contexts. The project provides a specific insight into the dark period of post-revolutionary Prague, in which the artists and co-author and protagonist Miroslav Čáslavka explore the environment of the social peripheries of the emerging post-revolutionary metropolis. The project becomes a living monument to the dark environment of the 1990s.

Sen o Hvězdě

Ať nikdo nespi! Ať nikdo nespi!  Ty rovněž, ó Princezno! V komnatě své chladné, na hvězdy hledíš, jak chvějí se láskou a nadějí. Ale tajemství mé je ve mně skryté, mé jméno se nikdo nedozví! (Giacomo Puccini, Turandot)

V eponymní scéně skandálního a kultovního filmu Mandragora (1997) režiséra Wiktora Grodeckého vchází hlavní postava mladého Marka, ztvárněného tehdy začínajícím hercem Miroslavem Čáslavkou, do luxusního starožitně zařízeného apartmá movitého estétského sadisty. Mladému prostitutovi Markovi, podrobovanému otázkám typu „Máš rád Bacha?“ či „Znáš Caravaggia?“, se dostane extatického vyznání: 

„Neznáš ho, ale ty jsi skutečný stvořitel všeho umění Světa. Kdyby nebylo Tebe, nebylo by žádné umění. Neexistovalo by. Nemělo by smysl cokoli vytvářet. Nebylo by co kopírovat, kdyby Tvé tělo neexistovalo.“ 

Následně, za prvního nápěvu písně Nessun Dorma z Pucciniho opery Turandot, je Marek jako Donatellův bronzový David postaven zcela nahý – s Goliášovým mečem v ruce – na připravený rotující piedestal. Celá scéna, zakončená sadistovým útokem na Markovy genitálie, nejenže opakuje klasické filosofické úvahy po smyslu a původu umění samotného (jako např.: „Je umění nápodobou – mimesis, nebo tvořením – poiesis“?), ale odhaluje i ty nejtemnější zákoutí kategorie „obdivu“, respektive: co to znamená „být hvězdou“? 

A přesně před tento problém, tj. „Jak?“ či zda vůbec „Být či nebýt hvězdou“, staví nejen tato sekvence, ale i celý film Mandragora samotného Miroslava Čáslavku: mladý herec, který se znenadání objevil ve světě velkého filmu a následně brzy nato obdržel mnohonásobné ocenění na zahraničních filmových festivalech (pět vítězných cen na 10. ženevském filmovém festivalu včetně Ceny pro největší hereckou naději v roce 1997 či Cena diváků americkém Palm Springs v roce 1998), se s otázkou nabitého úspěchu, pozornosti a slávy nějak zkrátka musel vypořádat. 

Odyssea „já“

"Není vůbec těžké se stát hvězdou.  Těžké je s ní dospět v muže a hvězdu zapomenout". (Miroslav Čáslavka, 2010)

Celá „piedestalová Davidova scéna“ je v jistém smyslu metaforu herecké situace obecně. Hvězdný okamžik a obdiv je střídán nezájmem, pohrdáním, pádem a bolestí.  Piedestal navíc vždy znamená i určitý distanc, jistou formu odtržení od své původní identity, a to bez ohledu na to, zda-li nás na něj vysadí naše sláva nebo mi sebe samotní. Být hvězdou znamená být vždy tak trochu někým jiným. Hvězda je „role“: je to příležitost pro rozvinutí našeho (jednoho či mnohého) alter ega. Pád z role je pak vždy pádem do neznáma, neboť staré „já“ zmizelo či „distancovalo se“.

Čáslavkův, Eposův a Lesákův remake piedestalové scény, který je centrálním dílem výstavy Alter Ego, dvacetikanálová videoinstalace sestříhaná z původních Čáslavkových autorských experimentálních VHS videokazet a čtyřkanálová zvuková stopa vycházející z náhodně nalezených deníků zachycují postavu Čáslavky v určité kvalitě změny. Jeho identita se rozplývá do nejasných kontur mezi reálným Čáslavkou, jeho hereckými rolemi a četnými alter egy, které spolu vytváří plastickou postavu anonymního průvodce drsným prostředím noční Prahy divokých devadesátých let. 

Posun v charakteru vytvořené postavy (ve vztahu k filmové předloze) jakoby rezonoval v již absentujícím pokračování původní Pucciniho skladby v jejím samotném závěru:

Rozplyň se, ó noci! Hvězdy, zmizte za hory! Sotva úsvit vzejde, já nad ní zvítězím! Zvítězím! Zvítězím!

Nová, mnohoúrovňová Čáslavkova postava nabízí otrlejší a zkušenější vhled do temné metropolitní minulosti. Miroslav Čáslavka, Epos 257 a Jan Lesák prostřednictvím rozsáhlé multimediální kompozice ale nenabízejí pouze „Monument devadesátkové Prahy“, ale kontinuálně otevírají otázku lidské identity a integrity zároveň. V tom spočívá dynamika jejich Alter Ega – je to nejasná hranice mezi autentickým svědectvím, hrou na dokument a spekulativní fikcí, která rozehrává mnohonásobnou identitu postavy, pro níž je její alter ego jednou z posledních možností jak být v divokých kulisách velkoměsta na chvíli někým jiným: tedy ať už hvězdou, nebo možná naopak zpět sám sebou.

Výstava Alter Ego je pak v jistém smyslu maskulinní, tělesnou i duševní „Odysseou dospívání“ v tepajícím strojovém rytmu urbánního prostředí, které je nasycené příležitostmi k různým toxickým přechodovým rituálům. Naše alter ego je pak role, která nám je může pomoci i přežít. 

Pavel Kubesa, 2021

[bioabsurdity]

mandragora, 1997 

[gusvansaant]

Not Angels but Angels (1994)

[buhurt]

Mandragora (1997)

[deadsummerdays]

Coroner and amateur gay porn director Pavel Rousek speaks about his ambitions in Wiktor Grodecki’s documentary, Body Without Soul. If you can get past the obnoxious use of the soundtrack, it contains some really fascinating interviews with Rousek and several young men in 1990s Prague’s gay sex industry.

[bioabsurdity]

mandragora, 1997

[flagitiosus]

Body without soul

[lostincitylight]

Not Angels But Angels

[flagitiosus]

Body without soul

[signiff]

:(