#Kun kyyhkyset katosivat

[misireads]

Year in books 2024

just some random statistics for myself.

number of books finished: 39 of which 22 were physical and 17 audiobooks.

best score of the year: 5- (gideon the ninth -- and i have contemplated since if it should be full 5 since i enjoyed it immensely)

worst score of the year: 1 (pussikaljaromaani -- i'd prefer to forget this exists)

top 3 genres:

non-fiction 10

drama 8 -- but "drama" is basically a genre i slap on books that don't really have distinctive genres outside from character relationships lol. i'm aware basically all novels ever are drama

adventure & scifi 7.

reading objectives for 2025:

more fantasy, preferably of various types

finish my current to-read lists

read more books from a variety of countries, i'm kind of done with lists of finnish "must-reads" because most are bad, boring, and/or depressing.

finally, some books that i started but dropped this year. most were either too boring or incomprehensible to me, sorry bout that guys

Autumn by Ali Smith

Enkelten verta by Johanna Sinisalo

Final Girls by Riley Sager

Greedy Sweden by Andreas Cervenka

Guds barmhärtighet by Kerstin Ekman

Hytti nro 6 by Rosa Liksom

Is by Ulla-Lena Lundberg

Joenjoen laulu by Päivi Alasalmi

Kun kyyhkyset katosivat by Sofi Oksanen

Kutsumus by Kreetta Onkeli

Siipien kantamat by Jussi Valtonen

Something Wicked This Way Comes by Ray Bradbury

The Big Sleep by Raymond Chandler

The Daughter of Time by Josephine Tey

The Therapist by B.A. Paris

Tinker Tailor Soldier Spy by John le Carré

William N. päiväkirja by Kristina Carlson

Yakuzan kosto by Heikki Valkama

Ylösnousemus by Ilkka Remes.

[anne-liese-fabula-rasa]

Kulhající holubice

Je volným navázáním na dvě předchozí knihy od Oksanen – na její prvotinu Stalinovy krávy a třetí knihu, u nás mediálně mnohem známější Očistu. Spojujícím prvkem je estonská historie. Čas ztracených holubic.

V českém překladu Lindy Dejdarové vyšla téměř přesně za rok po vydání ve Finsku. Ukazuje to na nesmírnou popularitu Sofi Oksanen v českém prostředí a i na netrpělivost, s níž byl její román očekáván. Není divu po fenomenálním světovém úspěchu Očisty. Ačkoliv Oksanen během doby mezi těmito dvěma romány napsala několik děl, ani jedno se netěšilo tak velké pozornosti jako části této „estonské série“. Sama Oksanen má estonsko-finské kořeny, volba jejího tématu je nasnadě. Myslím, že mohu dokonce říct, že v její prvotině alespoň zčásti nalezneme osobní vzpomínky.

Nechci věnovat celý text pouhému srovnávání s předešlými díly série, protože Čas ztracených holubic si jistě zaslouží text samostatný, nicméně srovnání se přímo nabízí. Po Ztracených holubicích sáhne čtenář již poučený minimálně s Očistou, a tak má od první stránky určité očekávání. A to se naplňuje, Oksanen přechází z jednoho časového úseku do druhého, děj je natolik neprůhledný, že nedohlédneme až na konec a maximálně si můžeme vytvářet domněnky na základě několika málo indicií, které nám Oksanen v textu nabízí. Jazyk je neuvěřitelně bohatý na obrazná pojmenování, dokáže nás obestřít pavučinou děje, takže přímo cítíte Edgarovu kolínskou, kterou si omylem vylil na oblek, a vidíte zlomyslný záblesk v jeho očích, když se medově usmívá na svoji oběť. Jazykové kvality ukazují také na výborně odvedenou práci překladatelky.

Ale ruku v ruce s tím, jak je text neprůhledný, stává se i nepřehledným. Zčásti za to jistě může obtížně zmapovatelné téma hemžící se termíny a pojmy, ale zčásti také autorčina snaha co nejvěrněji popsat realitu čtyřicátých a šedesátých let inspirovanou skutečností. Lehce dokumentaristická technika vyprávění velmi odlišuje Holubice od Očisty. Zatímco o Aliide jste četli jedním dechem a stránky jste přelétávali nedočkavostí po tom, co se stane v příštím okamžiku, u Edgara, Rolanda a Juudit je situace odlišná. Důležité je každé slovo, věty jsou pečlivě poskládané tak, aby nenaznačily více, než autorka pro následující úsek potřebuje. Důsledkem toho se text nečte tak snadno a lehce jako její nejznámější. Mnohem více si uzurpuje čtenářovu pozornost, cílí na fakta, nikoli na city.

Na rozdíl od Očisty se Holubice nezabývají osudem několika generací, což je další velký posun ve vypravěčské technice. Oksanen se velice důkladně zaměřuje na osudy několika vrstevníků v průběhu dvaceti let – mladá generace se objeví až ve druhé polovině knihy a v celkovém vyznění knihy se ukáže jako podružný problém. Zúžení spektra postav mělo pravděpodobně vést k hlubšímu psychologickému profilu jednotlivých postav a slovně se ho autorce jistě povedlo rozšířit. Mnohem více se mohla věnovat myšlenkovým pochodům jednotlivých hlavních postav, mohla více odstrčit zástěnu, kterou si kolem sebe vybudovaly. Ale pokoutně jsme za tuto pomyslnou zástěnu mohli nahlédnout i v Očistě, mezi řádky čtenář vycítil, co se Aliide honí hlavou a jaké jsou její úmysly a důvody. V tom bylo jedno z velkých lákadel a umění Sofi Oksanen – perfektně vystihnout a vykreslit scénu tak, že se čtenář dokázal vcítit do jakékoli postavy a pochopit její myšlení. V Holubicích jde na rozdíl od Očisty tento aspekt stranou a čtenářova pozornost je mnohem více strhávána ke krutým faktům útlaku jak ze strany nacistů, tak ze strany Sovětského svazu.

Možná právě z tohoto důvodu v Holubicích chybí „společenské“ téma. Zatímco Očistu jsme mohli číst ve světle obchodu s bílým masem a Stalinovy krávy z hlediska bulimie a anorexie, společenské tabu tohoto druhu bychom v Holubicích hledali mnohem obtížněji, ne-li bezvýsledně. Témata kolaborantství, ilegality, strachu a nejistoty v totalitním režimu jsou snadno viditelná, ale nejsou pro čtenáře tak šokující jako otevřený popis jídelních dýchánků Anny ve Stalinových kravách. Zároveň je ale třeba zdůraznit, že jakkoli se o těchto tématech dnes diskutuje, nikdy takových diskusí nebude dost, je nutné je mít stále na paměti.

Velký posun nastal i v perspektivě postav. Zatímco v předchozích dvou knihách série jsou hlavními postavami ženy, v Holubicích jsou dvě ze tří hlavních postav muži. Edgar, bezpáteřní intelektuál, který z každé situace umí profitovat, Roland, upřímný, poctivý a statečný muž, který ale musí kvůli své čestné povaze strávit život v ilegalitě a v různých skrýších, a Juudit, která se neustále rozhlíží po místě, kde by našla lásku, a kvůli tomu se ocitne v řadě pro různé režimy nepřijatelných situací, které je potřeba zatajit a zamést pod koberec. Oksanen tady výborně znázornila absurditu totalitních režimů, ve kterých jsou odměňování posluhovači a patolízalové a slušní lidé s obyčejnými lidskými touhami jsou zaháněni do kouta. Postavu Edgara dokázala vykreslit tak přesvědčivě, že se vám při pouhém pohledu na jeho jméno napsané na stránce bude zvedat žaludek, a pro Rolanda byste splnili každý úkol, který vám zadá. To ale neznamená, že jsou postavy černobílé, Roland není svatý a Edgar není ďábel.

S odstupem od četby zjistíte, že ne vše je možná tak, jak vám to ihned po přečtení bylo jasné. Kolem vás je tolik podobných elementů, že podvědomě evokují různé pocity z knihy, a vy na ní přemýšlíte, aniž byste to měli v plánu. A v tom je mistrovství Sofi Oksanen. Dokáže napsat takovou knihu, která vyvolá emoci, a to je podle mého názoru jeden z nejdůležitějších předpokladů kvalitní literatury. Nutno ale říct, že emocionální zmatek po přečtení Očisty se tomu z Času ztracených holubic nevyrovná.

[nervouskirakira]

Kun vuodesohva paukahti auki, Parts ymmärsi: hän oli niin yksin, että joutui etsimään seuransa unista.

- Sofi Oksanen: Kun kyyhkyset katosivat