#Korálky a křišťály

[beadculture]

Flapperky: elegance, ikonické šperky a vášeň jazzové éry

Jazz a Šepot Svobody Ve vzduchu tančil jazz a svět, dýchající rytmem saxofonů a vlněním pian, byl najednou plný možností. Dveře tajných barů se tiše otevíraly. Byla to doba, kdy noční město žhnulo září neonů, kdy vzduchem proplouvaly závoje cigaretového kouře a smích tančících žen se mísil s temným basem kontrabasů. A právě v tomto ohni nového světa se zrodily flappers – dcery dekadence, dcery…

[zaoponoudeprese]

Z(a) tracený ročník 2017

Dívala jsem se do zrcadla a byly tam - smutný oči. Ty dva modrý korálky, co prázdně pozorují všechno okolo a jeden o druhým neví.

Byly tam - v celý svý parádě, v celým svým smutku. A ptaly se “ jak se máš?” a samy si odpovídaly, když plakaly. Byla v nich taková prázdnota. 

Potkávám na ulicích plno lidí, co maj oči stejný jako já. Barevný korálky plný slz. Napuchlý a červený křišťály, co se lesknou a zmateně mrkaj. Obrovský zorničky, co do nich spadneš a už se nikdy nedostaneš ven. Obrovský srdce, který někdo ošklivě zlámal.

Dívala jsem se okolo a byly tam - smutný oči patnáctiletých dětí, co si pěstovaly závislost na všem možným a chtěly skončit něco, co pořádně ani nezačalo. Sledovala jsem je s takovou bolestí, lítostí a nekonečným smutkem. Tyhle děti patří ke mně a já k nim. Tyhle děti jsme my všichni a ty oči jsou naše.

Dívala jsem se do zrcadla a snažila jsem se je vyhnat. Dva nula nula dva. Pomalu si ty čísla napiš na zápěstí, ať každý vidí důvod tvejch smutnejch očí. Budeme se navzájem litovat a padat do zorniček jeden druhýmu. Jsme marný a ztracený a jediný co umíme, je dělat ze smutnejch očí lásku a umění a něco, co z nás dělá opravdové my. Umíme si jen navzájem chválit jizvy a rozcuchaný vlasy a slzy, jakoby to byly věci, bez kterých by krása nemohla existovat.

Jsem smutná ze smutku, jsem smutná z nás.

[jejivelicenstvoona]

Z(a)tracený ročník 2002

Dívala jsem se do zrcadla a byly tam - smutný oči. Ty dva modrý korálky, co prázdně pozorují všechno okolo a jeden o druhým neví. Byly tam - v celý svý parádě, v celým svým smutku. A ptaly se “Verunečko, jak se máš?” a samy si odpovídaly, když plakaly. Byla v nich taková prázdnota! Potkávám na ulicích plno lidí, co maj oči stejný jako já. Barevný korálky plný slz. Napuchlý a červený křišťály, co se lesknou a zmateně mrkaj. Obrovský zorničky, co do nich spadneš a už se nikdy nedostaneš ven. Obrovský srdce, který někdo ošklivě zlámal. Dívala jsem se okolo a byly tam - smutný oči patnáctiletých dětí, co si pěstovaly závislost na všem možným a chtěly skončit něco, co pořádně ani nezačalo. Sledovala jsem je s takovou bolestí, lítostí a nekonečným smutkem. Tyhle děti patří ke mně a já k nim. Tyhle děti jsme my všichni a ty oči jsou naše. Dívala jsem se do zrcadla a snažila jsem se je vyhnat. Dva nula nula dva. Pomalu si ty čísla napiš na zápěstí, ať každý vidí důvod tvejch smutnejch očí. Budeme se navzájem litovat a padat do zorniček jeden druhýmu. Jsme marný a ztracený a jediný co umíme, je dělat ze smutnejch očí lásku a umění a něco, co z nás dělá opravdové my. Umíme si jen navzájem chválit jizvy a rozcuchaný vlasy a slzy, jakoby to byly věci, bez kterých by krása nemohla existovat. Jsem smutná ze smutku, jsem smutná z nás.