#Jen Motta

[zweetpea]

Freedom or Anarchy? Part 2 of 2

Cw: cringe, swears, innuendos. Mondstadt arc has concluded. Next chapter will hopefully be out by Monday. (Expect Monday or Tuesday)

‘Where am I?’

‘What happened to me?’

‘I wanna go home!’

“Time to get up.” You hear someone call. The voice sounds familiar, deep and most likely male (you don’t want to assume). 

You open your eyes and see blue. You’re still groggy from Albedo’s tea so you can’t really stand. Someone picks you up, supporting you under your legs and you back. 

‘Hang on, if this is Mondstadt… the only man with blue here is.’ “Kae…ya?” You say groggily. 

“She speaks… or are you a he? Hard to tell.” He sets you down on a couch in an office.

“This is the terrorist Albedo gave us?” Lisa asks. You can’t quite move but you aren’t as tired as before. 

“We’ll have to tie… him? Her? …Ah up! Tie up the terrorist.” Jean says. 

“Them… I’m gender fluid. I go by them. Sometimes I’m a he, sometimes I’m a she. But my pronouns are always them.”

“Well, at least we’re getting answers.” Lisa giggles. 

You say as Kaeya binds your wrists and ankles with rope. You lean forward onto him and whisper to only him. “Tighter, daddy~” 

“Sky, where did you say that Light and Paimon ran off to?” Kaeya asks, embarrassed and blushing. 

“We’ve met Barbatos, they went off to find him.” Aether says. That’s right, the twins didn’t tell anybody their real names. 

“We’re back! And we’ve brought a friend!” Paimon cheers. 

“Obviously this goes without saying but no one can mention this man’s true identity, okay.” Jean states with a harsh tone that you’ve never heard from her before. Everyone nods, except for you. 

Venti walks towards you and you look at him. “Are you the one Celestia fears?” 

“I have no idea what that means.” 

“The descender, the honored one, the adored one. Do any of these names ring a bell?” 

“No?” 

“Do not lie to me! Albedo said-” 

“Why the F you lyin’~ why you always lyin’~” 

“…” 

“Sorry I have a tendency to reference memes and vines. I’m Gen Z, it’s a part of who we are. I’m kidding, I think that’s just me.” 

“So the Adored One has a name, Jen.”

“No that’s-” 

“And these “Me-ms” and “vines” must be your sacred texts! You’re a nature spirit aren’t you!”

“No! And for the record I don’t think you are a god!” 

“Wow, the honored one looks down upon me.” 

“Boys, Girls, and squirrels, listen up! Because I’ll only say this once. I’m not from this world. I want to go home. The world I come from none of you are real.” 

“Honored one, saying “Boys, Girls, and squirrels” doesn’t help your claim that you aren’t a nature spirit.” 

“Oh for Shucks sake. Actually can I swear in here? I don’t think so. Hell! Bullshit! Kaeya’s tight Ass! Lisa’s big boobies! Mmhmm boobies~” you start to laugh maniacally. “I need to be put in a mental hospital.” 

“Oh for the love of-” Lumine cuts herself off and goes up to you then shakes your. “Pull yourself together long enough for us to get answers.” 

“Right, right. I’m just a college kid who majored in computer science and engineering. The world I come from you all are a game and I hacked into your code which brought me here. That “Boys, Girls, and squirrels” comment comes from a YouTuber I watch semi frequently.”

(A/n: Danny Motta is his name. He’s pretty funny. Go check him out) 

“How’d you heal Stormterror then.” Aether asked. 

“The sustainer of heavenly principles gave me her powers.” 

“So… none of us are real?” Amber asks. 

“Well, I don’t know how I’d be here if you guys weren’t real but to me you’re just a game. Any of you can be killed and revived at the Statue of the Seven.” 

“I suppose that does poke holes in my credibility as an archon.” Venti twiddles his thumbs. 

“Can I please leave now? I can take Dvalin with me and we can just leave.” 

“I don’t think that’s a good idea. If Stormterror is still enraged we can’t let him destroy other nations. It could spark an all out war.” Jean says. 

“What if we let them stay at that broken down building?” Aether suggests. 

“I still think that we should keep Jen here just in case Stormterror gets any more ideas about attacking Mondstadt.” 

“So we use Jen as a bargaining chip?” Lumine chimes in. 

“Exactly.” 

“Okay if you guys are going to call me Jen can you at least make it Gen with a G? I want to be different.” 

“But Jean! Isn’t that basically asking Stormterror for a fight?” 

“Amber’s right Jean. If we’re going to keep them here we’ll need a plan to tame Stormterror.” Lisa says. 

“I’ll tame him.” Venti says assuredly. “We just have to keep them here long enough for me to calm him down.” 

“BARBATOS!” Dvalin calls from outside. “GIVE ME BACK WHATS MINE!” 

“Everyone! To your stations! Protect the city at all costs!” Jean shouts and everyone rushes from the room. 

“Shit! I have to get out of here!” 

“Master Jean! I’m scared!” Klee runs into the office. 

“Klee! Perfect timing, I’m your brother’s friend.”

“Your big brother Albedo’s friend? Why are you tied up?” 

“It’s a long story. Right now I need you to untie me so I can save everyone.” 

“You can do that? I don’t know, usually only bad people are tied up.” 

“No no! Klee it’s more complicated. You want to save Albedo and Jean and Kaeya, Lisa, Amber, Razor and everyone else right? Then you have to untie me so I can make Stormterror go away.” 

“How do I know that you aren’t lying?” 

‘If gold knows me. Chances are Alice will too.’ “Your mom knows me. I’m the adored one. You can ask her about me.” 

“Mom knows you?”

“Yeah, and you know about Albedos secret lab in the mountains right? I’ve been there. He told me about how much he cared about you.” 

“You’ve gone there?! You really do know Albedo. Okay!” She comes over and unties you. 

“Thanks.” You go over to the window, open it up and shout. “Dvalin!” He comes rushing to you at your cry and you jump out the window and grab onto his tail. 

He flies towards the woods and you land in a stone arena. “Andrius! I need a favor.” 

“What could the East Wind possibly want from me?” 

“Protect the Adored one at all costs. 

“How can this puny human be the Adored one?”

As the two bicker you quietly sneak away. As you climb out of the arena you stop when you see black boots and look up. 

“Who are you.” Diluc looks down at you. 

“I am iron man.” 

“Iron man?” Dvalin roses as he and Andrius start to brawl. 

“Can you get me out of here?” 

“Are you the one rumored to have healed Stormterror?” 

“Maybe.” 

“Come on.” He grabs your arm and hoists you up. He then picks you up and throws you over his shoulder and starts to run. 

“Hey! Am I just a sack of potatoes to you?” 

“Quiet down or they’ll hear us.” He runs and runs until you two get to a water bank. “Follow this past west and you’ll be in Liyue.” He tells you as he sets you down. 

“Oh wow. My own dark knight. How romantic. Well for saving the fair ward of the dragon you get a kiss, as a reward.” 

“No thank you.” He grimaces at you. 

“Oh come on! I was promised debauchery! You’re no fun.” 

“Just leave.” 

“Thanks for saving me! I’m coming back for that kiss though!” You say as you run off. 

‘Hot dragon archon here I come! Please be like a lizard and have two co-‘

[gleeincorrectquotes]

𝕁𝕖𝕟’𝕤 𝔾𝕝𝕖𝕖 𝕣𝕒𝕟𝕜𝕚𝕟𝕘

50 • 3x13 - Heart

“Yeah, they say 1 out of every 10 people are gay. And if that’s true, that means 1 of the 12 apostles might’ve been gay. And my guess is Simon, because that name’s the gayest.”

[larryland]

by Macey Levin

Hello, Dolly!, an American classic, is receiving a terrific revival on Broadway with Bette Midler.  It is also receiving a terrific revival at Chatham, New York’s Mac-Haydn Theatre with a marvelous Dolly and a spirited and talented cast.

Based on Thornton Wilder’s The Matchmaker, the original production, directed by Gower Champion, opened in 1964 and ran for 2844 performances, closing in 1970.  Dolly Gallagher Levi has become Carol Channing’s signature role; at one time or another she was followed by Ethel Merman, Ginger Rogers, Martha Raye, Betty Grable and Pearl Bailey among others.  A movie starring Barbra Streisand and directed by Gene Kelly in 1969 didn’t match the charm or artistry of the original.

The story, taking place in the late 19th century, centers around widowed matchmaker Dolly’s pursuit of Horace Vandergelder, Yonkers, New York’s “half-a-millionaire.”  As she conspires to get him to propose, three younger couples find their own romance and, of course, everything ends happily.

With a book by Michael Stewart and Jerry Herman’s music and lyrics, Mac-Haydn’s production is a gem.  At the opening performance the first few minutes felt somewhat tentative, but after Monica M. Wemitt gives us a charmingly conniving Dolly with “I Put My Hand In,” the show flies with dazzling choreography by Sebastiani Romagnalo and sparkling staging by director John Saunders.

Herman’s score includes the show’s incomparable title song (and Louis Armstrong’s biggest popular hit) as well as other effective but not as highly reputed numbers.  In particular, there are the wistful “Ribbons Down My Back” sung beautifully by the milliner Irene Molloy (Rachel Rhodes-Devey) and “Before the Parade Passes By” opened by a reflective Dolly then expanding to a rousing, exciting showstopper that includes the entire cast.  “Put on Your Sunday Clothes” sung by Cornelius Hackl (Ryan Michael Owens,) Barnaby Tucker (Dan Hacke) and the entire company is one of Romagnalo’s most imaginative dance numbers.  The “Waiter’s Gallop” which leads into “Hello, Dolly” is almost beyond belief in its complexity and integration of movement.

Wemitt’s Dolly is delicious and shrewd as she invents little lie after little lie to ensnare Vandergelder or to assist his niece Ermengarde (Catherine Skojec) and the love of her life Ambrose Kemper (Dakota Dutcher) to get the uncle’s permission to marry.  Vandergelder is played by Brian D. Wagner.  As with the first scene of the show he began somewhat tentatively but allowed his cantankerous character come through as the “half-millionaire” loses control of the world around him. The major sub-plot is the budding romance between Irene and Cornelius which is beautifully delivered in their duet “It Only Takes a Moment.”  Barnaby is smitten with Irene’s assistant Minnie Fay (Steffany Pratt.)  These six performers shine, not only with their electric voices and dancing, but their characterizations are solid all the way through.  The entire cast, numbering over 30, are focused.  Many of them play several parts and their energy never seems to lapse.  This is a cast that loves what they are doing.

This slideshow requires JavaScript.

This slideshow requires JavaScript.

Director Saunders keeps the rapid pace of the show under control.  Each moment means something and contributes to the writers’ intentions.  He has maintained both a sense of comedy and a recognition of the dramatic subtext of the play.  Enough cannot be said of choreographer Romagnola’s work.  To move this huge number of dancers across the relatively small playing space while interacting with the principal characters is a model of vision and theatricality.  The small band, led by David Maglione, is energetc and musically adept, though sometimes too brassy; but that’s part of the show.

There is a multitude of rich and historically correct costumes designed by Bethany Marks that bring color and vibrancy to the stage.  This is a gorgeous production to look at thanks to her.  Andrew Gmoser’s lighting design complements and subtly adds to the tone of each scene.  The sets by Kevin Gleason are minimal since the Mac-Haydn is a theatre-in-the-round, but they identify locations simply and effectively.  The set changes, of which there are many, are cleverly integrated with the musical numbers so that there aren’t minutes of dead air.

About the Mac-Haydn…  The phrase “summer stock” suggests amateurish productions or a nominally successful Broadway personality deigning to work with a young, often non-professional cast. The Mac-Haydn uses creative integrity to bring quality productions to its audience. The performers, designers and technicians are given the opportunity to test their talents in a space that presents logistical problems.  It is to the credit of the producers as well as the creative personnel that Mac-Haydn offers enjoyable and provocative entertainment.

If you want to smile and laugh and fully treasure the experience, don’t walk, don’t run… fly to see Hello, Dolly! at the Mac-Haydn in Chatham!

Hello, Dolly!; Music and Lyrics by Jerry Herman; Book by Michael Stewart; Directed by John Saunders; Choreographer: Sebastiani Romagnalo; Musical direction by David Maglione and Jillian Zack; Cast: Monica M. Wemitt (Mrs. Dolly Gallagher Levi) Meg Dooley (Ernestina Money) Dakota Dutcher (Ambrose Kemper) Brian D. Wagner (Horace Vandergelder) Catherine Skojec (Ermengarde) Ryan Michael Owens (Cornelius Hackl) Dan Macke (Barnaby Tucker) Steffany Pratt (Minnie Fay) Rachel Rhodes-Devey (Irene Molloy) Victoria Benkoski (Mrs. Rose) Gabe Belyeu (Rudolph Reisenweber) Quinn Corcoran (Stanley) Stephen C. Kallas (Fritz) Alex Carr (Harry) Connor Hubbard (Louie) Atsushi Eda (Danny) Ross Flores (Manny) Bryce McAllister (Hank) Laura Michele Erle (First cook) Katie Skawski (Second cook) Ross Flores (Judge) Stephen C. Kallas & Alex Carr (Policemen) Connor Hubbard (Court Clerk) Alex Carr (Paperhanger) Ensemble: Michele Carter, Laura Michele Erle, Kelly Gabriel Murphy, Megan Hasse,  Katie Skawski, Victoria Benkoski, Meg Dooley, Lauren Wrigley, Gabe Belyeu, Alex Carr, Quinn Corcoran, Connor Hubbard, Stephen C. Kallas, Bryce Mcallister, Atsushhi Eda; Scene Design: Kevin Gleason;   Lighting design: Andrew Gmoser; Costume design: Bethany Marx; Sound design/Audio engineer: Ethan Carleton; Wig Designers: Michael Dunn, Timothy Williams; Stage Manager: Jen Motta; Running Time: 2 hours forty-five minutes, includes one intermission; Mac-Haydn Theatre, 1925 Route 203, Chatham, NY; From 8/24/17 to 9/3/17.

    REVIEW: “Hello, Dolly!” at the Mac-Haydn by Macey Levin Hello, Dolly!, an American classic, is receiving a terrific revival on Broadway with Bette Midler. 

[zlutyzakaznik]

První dojmy 57: Costa Coffee #3 (Brno hl. n.), MashBro, Sly Fox Bistro 02, Kungfu SUSHI (v2) a SPOT

(21. 2. 2022) Exemplární směska.

Barvy, světla a pocit ze SPOTu v právě uplynulý pátek...

Brno bohužel není Londýn nebo aspoň Bilbao a platí to i v začleňování nové architektury do stávajícího historického centra. Nejnovějším dokladem budiž přístavba, jež vyrostla v místech bývalé zahradní restaurace a terasy u levého křídla historické výpravní budovy hlavního nádraží. 

Slabou útěchou se jeví skutečnost, že dané místo obsadila kavárna, ale tato nepřináší nic nového nebo aspoň trochu obohacujícího. Jde totiž o třetí a dosud největší brněnskou pobočku světové kavárenské dvojky, kterou před pár lety pohltila Coca-Cola.

Kavárna otevřela minulou středu (16. února) a již v pátek kolem třetí odpoledne byla obsazena do té míry, že pár skupinek lidí lehce přes dvacet zde nenašlo místo a se zklamaným výrazem odcházeli. 

Pokud si člověk odmyslí necitlivý zásah do nádražní budovy, je to tu klasická a pohodlná Costa s měkkými křesílky a židlemi, tlumenou pastelovou paletou interiéru a lehce kašírovanou reprezentací Londýna včetně firemní tiskoviny.

I technologie jsou stejné (třískupinová Astoria + dva zásobníkové Mazzery Major), u dezertů ve vitríně nechybí cedulka s výrobcem a údajem rozmrazeno a systém vyvolávání objednávek i kvalita suroviny o trošku lepší než u Starbucks. Ale ne o moc. Zdejší kávovou nabídku jste asi už někdy viděli a tak uvedu jen dvě položky (oboje nejmenší dostupný objem): flat white za 89 a Vegan Tiramisu Caffe Latte za stejnou sumu. Sirupů Monin jsem napočítal patnáct. :-)

Hned vedle se už 1. 12. 2020 (6.00) usídlilo MashBro (anebo MASHBRO či snad mashbro_cz, na Instagramu jsem našel všechny varianty zápisu jména), podnik, u něhož byl mou prvotní asociací britský mash, tedy bramborová kaše a už už jsem si maloval rozličné podoby s cibulkou, masem či zeleninovým salátkem anebo dokonce, OMG, double či triple-cooked chips, jídla, jež by se coby fast food na cestu vlakem dobře hodila.

Ale smůla. Představa bratra či dokonce skupiny robustních bratrů ručně mačkajících brambory a s láskou vtloukajících máslo do škrobem naditých hlíz anebo vystřelujících lehké a lahodné lojovité saláty štědře posypané polníčkem a polité domácím olejem á la Figlmüller se ukázala jako lichá a jde zas jen o trendy bezlepkový a veganský podnik nabízející kaše ovesné i jiné, zdravé misky (bowls), smoothies nebo granolu. 

Zvolené cílové skupině odpovídá i jazyk instagramové prezentace (balanced bowl, SO GOOD anebo repostované označení zákaznice Dnešní snída – vážný kandidát na českou verzi anglického brekkie?)

To, že jsem v MashBro během čtyř průchodů kolem neviděl žádného zákazníka, ještě nic neznamená. Akce mínus 50 % na kávu k libovolné kaši však už možná něco naznačuje...

Jestliže mě zdejší menu nezaujalo, pravý opak lze říci o designovém řešení, které spoléhá na oranžovou a určitě stojí za nahlédnutí. Oranžový není jen vlnitý plech baru, stěna a zábradlíčka nahoře, ale především dvouskupinový kávovar Elektra Sixties Deliziosa, jež, soudě dle designu a rozložení ovládacích prvků, představuje první generaci. Barvy pomeranče jsou i teflonové latiéry Motta avšak mlýnek Quamar tuto postrádá, což je trochu škoda, protože v Brně je minimálně jedno místo, kde mají oranžovou verzi (skoro k ničemu). Káva je bohužel ze šlapanického Gusta a snad se v této volbě projevuje návaznost na provozovatele DiviNera. (Espressu macchiatu v kávové části menu schází jedno “c”.)

Uplynulo jen o něco víc než rok od otevření Sly Fox Bistra v budově Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT a už tu máme pobočku ve středu města. Pro expanzi byla zvolena parcela v Alfa Pasáži mezi bývalou kavárnou Švanda a třetím provozem cukrářství Martinák, kde zhruba rok a čtvrt velmi strádala pobočka Monra a ještě předtím zavřela specializovaná prodejna sáčků do vysavačů.

Není to šťastné místo. Ale třeba se pletu a pobočka zde vydrží déle než 6 až 12 měsíců.

První nebo druhý únorový den jsem zde zaregistroval chlebíčky a další nabídku bistra, ale hned ty následující, a daný stav trvá už tři týdny, bylo zhasnuto, nepořádek uvnitř a na dveřích den za dnem cedulka informující, že “dnes pro nemoc zavřeno”. Jelikož pasáží často procházím na cestě do/z Billy pro svačinu, říkal jsem si, že by mohli info na dveřích časem vylepšit anebo dát na Instagramu na vědomí, že se nemoc protáhla, ale zatím nic takového a z mého pohledu tak jde jen o další z podniků vyznačujících se strašlivou on i off-line lhostejností vůči potenciálním zákazníkům.

Na Kungfu SUSHI ve druhé verzi jsem narazil jen díky ceduli vystrčené u křížení České a Solniční a když jsem si pročetl její obsah, musel jsem se tam prostě podívat. Podnik dle doložitelné historie na Facebooku fungoval minimálně od roku 2014 v jednom z vyšších pater OC Letmo a FB statut z 16. 2. informuje, že Čínská chuť je tady. :-)

Stačilo mi jen nahlédnout do papírové karty plné pravopisných, typografických a stylistických chyb, které odmítám tolerovat, jelikož věřím, že rodiče-majitelé sedící s kupou dětí v restauraci mají i české kamarády, kteří by mohli menu zkorigovat.

Hlavní trhák podniku ale dost možná není jídlo, nýbrž, slovy menu, 3D fůze světla a stínu a využití mikrocementu, který - a tady cituji - poskytuje jakousi ochranu zdraví. Z minutového průletu interiérem jsem nabyl dojmu, že restaurace přináší několik projekcí na stěnu a je tedy docela dobře možné, že zde k prostorovému efektu dochází, ale už jsem se neptal, zda jsou třeba součástí přineseného jídla 3D brýle.

Skateboardové eldorádo, jehož součástí je také cafe bar, jsem zaregistroval s takřka půlročním zpožděním. Omluvou mi budiž fakt, že Francouzská nebo Bratislavská (až na výjimky v podobě provozů přiléhajících k IBC) nepatří k lokalitám, do nichž by to člověka táhlo a pěší cestou od Chleba Brno do hlubin Bronxu se mi potvrdilo, že nejsou nedůvodné obavy těch, kteří zde neradi chodí po setmění. Tyto se pro mě manifestovaly v podobě udiveného výkřiku jednoho z náctiletých domorodců: Ty pi.., to je chlap!

Pravda, v 90. letech jsem si do THC na Spolkové formálnější obutí a kabát nebral, ale na takto totálně undergroundovém místě, kde bylo často dosti kluzko (nejen od piva), by to bylo kontraproduktivní. Člověk by možná čekal, že s rychle postupující gentrifikací oblasti se zkultivují i starousedlíci, ale toto jsou asi marné naděje.

SPOT je velmi příhodně umístěn pár metrů od zastávky tramvají Jugoslávská (spodní část) a takřka naproti dlouholeté textilní průmyslovce, nyní Střední škole umění a designu a příslušné VOŠ, a tak lze oček��vat, že na zdejší zahrádce i v interiéru bude dostatek umělecky nadaných lidí.

Jedním dechem dodávám, že kultura prkénka na kolečkách (v elektrifikované i samohybné verzi) mě nikdy neoslovila a až na naprosté výjimky mám “skejťáky” zažité jako lidi bezohledně se řítící po chodnících, hoblující hrany schodišť (nejen) před Janáčkovým divadlem anebo v rámci akrobacie devastující zábradlí. Proto velmi vítám specializované areály jako Bzzzukot, kde si tito po kávičce u Rebelů mohou odřít lokty a kolena a pochroumat zápěstí dle libosti.

Pro fanoušky tohoto sportu je k dispozici vnitřní betonová dráha či “koryto” – omlouvám se znalcům, ale jsem v dané oblasti laik a bezpečně poznám možná U-rampu – a velmi pěkný suterénní obchod s prkénky, kde je i pokračování posezení.

Ten přináší základní nabídku v podobě vína (není deci za 40 Kč na alternativní či undergroundový podnik trochu příliš?), piva (desítka, jedenáctka i dvanáctka od brněnského Kočovný Kozi, které mě zatím nezlákalo a několik recenzí touhu ochutnat neprohloubilo) a samozřejmě kafe, na něž jsem se zeptal, protože v lístku (samozřejmě není na IG nebo FB) jsem kromě  výčtu kávových nápojů a relativně normálních cen nenašel o farmáři nebo pražírně ani ťuk. 

Na zjišťující otázku, od koho mají zrnka v mlýnku, mi chlapec lehce přes dvacet začal vyjmenovávat, že nabízejí espresso, cappuccino, ale po stopnutí ochotně otevřel polici pod barem a zjistil, že surovina je od Mitte a aktuálně Salvador. Na druhý dotaz pátrající po tom, kdo jim dodává víno, spustil, že mají červené a bílé a tak jsem jej znovu přerušil a trpělivě vysvětlil, že toto si stejně jako u kávy mohu přečíst v menu, ale že mě zajímá konkrétní značka nebo vinař. Prý to tu mají tak, jak to cítí, dle nálady a chuti. 

Asi nepřekvapí, že po tomto jsem si kávu nedal a pouze si povzdychl, když jsem na baru uviděl hezkou dvouskupinovou Astorii a Fiorenzato F64. 

Soudě podle fotek a výběru ze storíček na Instagramu jsem byl možná první, kdo narušil zdejší hegemonii tenisek a ani zákazníkem tatérství se nestanu. A i když si budu muset velmi dobře promyslet, co si ze zdejší nabídky mezi barvami a betonem vybrat, prostor jako takový určitě stojí za navštívení. Už pro tu kouzelnou stěnu z reproduktorů pod barem a nad betonovou dráhou.

[acuppellarp]

The following characters will be reopened if they don’t post or contact the main in the next 24 hours:

Ari Abrams - @rollinwitari​

Tina Cohen-Chang - @drtcc​

Lara James - @acuplara​

Santana Lopez - @counselor-lopez​

Buffy McIntosh - @buffymcintosh​

Samantha McKenna - @samanthamckenna​

Spencer Porter - @superspence​

Jackie Puckerman - @dance-jackie-dance​

Serena Smythe - @serenasmythemd​

Currently on hiatus:

Reggie Cliffton and Sugar Motta, played by MC - on semi-hiatus until October 5

Blair Anderson, et al, played by Leigh - on hiatus until October 6

Quinn Fabray, et al, played by Wen - on hiatus until October 6

Matt Solís, et al, played by Jen - on semi-hiatus until October 7

Kate Hummel, et al, played by Shay - on hiatus until October 10

[thousandisthemaximum]

I 13 brani migliori della settimana

http://bit.ly/2mWbCaa

[cysnews]

Trénink jógového dýchání, mytí soch na sídlišti Vlasta, stoupání na kostelní věže a představení básníků z Jižáku. Nebo taky workshop angažované výšivky, vzpomínání se seniory, poznávačka stromů v parku a vědecká show. Tisíce různorodých aktivit oživí v sobotu 19. září 85 míst v Praze a v dalších 25 městech. Sousedské slavnosti Zažít město jinak ale nemají být jen jednodenním festivalem. Letos v duchu motta Nadechni se pro město přinášejí také inspiraci k proměnám veřejného prostoru i osobních vztahů. O svých předsevzetích mohou všichni návštěvníci popřemýšlet během společné minuty zastavení v 15 hodin.

Inspirovat se mohou třeba organizátory sousedských slavností z jednotlivých lokalit.

„Na jaře jsme uspořádali první komunitní akci v aleji, kterou jsme pojmenovali podle Karla Půlpána. Oficiálně alej ani nemá jméno a je to spíš stromořadí kousek od Grébovky, kterému místní říkají psí záchod. Na stejném místě teď chystáme bohatý program na Zažít město jinak. Naše aktivity beru jako hledání budoucích možností. Nechceme určovat, jak má alej vypadat. Ale chceme ji zachovat, abychom se tam mohli potkávat s lidmi a společně něco vytvořit,“ popisuje Jan Vincenec, který se celoročně podílí i komunitních aktivitách spolku bubahof ve Strašnicích.

Snaha o změnu vedla k veřejné aktivitě i Karolinu Mendlovou. „Před pár lety jsem se přestěhovala zpátky k Nuselským schodům, kde jsem vyrůstala. Poznala jsem skupinku nadšenců, která si říká Přátelé Nuselských schodů. Přišlo mi naprosto jasné se k nim připojit a s tím místem začít něco dělat. Rozhodli jsme se tam vybudovat relaxační parčík a obří partyzánskou zahradu – osázet květinami 200 metrů podél Nuselských schodů. Lidé tam chodí zalévat a starají se o záhony spolu s námi. Děláme tu ale i sousedské pikniky, brigády nebo autorská čtení,“ popisuje Karolina. „Naše letošní slavnosti budou mít i sociálně-edukativní přesah. Chceme, aby si lidé mimo fajn zážitků odnesli i nové zajímavé zkušenosti. Na programu bude výuka znakové řeči, neviditelná výstava, procházka s člověkem bez domova a aktivity nízkoprahových klubů,“ dodává Karolina.

Kromě hlavního programu, který se převážně koná v ulicích s vyparkovanými auty, se do Zažít město jinak zapojují v rámci doprovodného programu i divadla, kluby nebo muzea. Letos si tak můžete prohlédnout neznámé ilustrace Adolfa Hoffmeistera v Kampusu Hybernská, navštívit Šalounovu vilu na Praze 10 nebo na Invalidovně potrénovat švihlou chůzi.

AutoMat i organizátoři dění v jednotlivých ulicích jsou si samozřejmě vědomi stavu epidemiologické situace, proto prosí o dodržování vládních nařízení a vydávají i vlastní doplňující pokyny, jejichž dodržování by mělo přispět k bezproblémovému průběhu slavností.

Kompletní program a seznam lokalit najdete na www.zazitmestojinak.cz.

Slavnosti Zažít město jinak dopřejí sousedům alespoň symbolický nádech Trénink jógového dýchání, mytí soch na sídlišti Vlasta, stoupání na kostelní věže a představení básníků z Jižáku.

[kukukuricka]

Dobro v každém z nás

Nedávno jsem neměla zrovna svůj den a kamarádka se mi snažila připomenout moje kladné stránky. Mezi nimi jmenovala i moji schopnost vidět ve všech to dobré. A já jsem si uvědomila, jak výjimečná schopnost to je, přitom je tak důležitá.

Jako většina z nás, jsem i já potkala v životě plno různorodých lidí. Někteří ke mně byli milí, někteří hrubí, někteří mi život zpříjemnili, někteří mi ublížili, ale hlavně mě všichni něco naučili, zejména snažit se pochopit chování ostatních.

Všichni máme nějaký důvod pro svoje chování. Všichni si v sobě neseme rány, které na nás zanechal život. Ne všechny jsme si už zvládli zahojit, o některých možná ani nevíme, nebo si je nechceme přiznat. A ať se nám to líbí, nebo ne, či ať si to uvědomujeme, nebo ne, hodně ovlivňují náš vztah k sobě i k ostatním.

Někdy všechen ten jed, který se v těchto ránách hromadí, začneme plivat kolem sebe. Někdy si to uvědomíme až zpětně, někdy možná vůbec. Nemusíme to dělat vědomě, nebo třeba ani nevíme, že je na tom něco špatného. Když v takovémto prostředí někdo vyroste a pohybuje se jen v okruhu raněných lidí, kteří si vylívají vztek na ostatní, zvyknou si na to jako na součást života. Řídí se heslem oko za oko a zub za zub, protože se naučili, že na zlo je nejjednodušší odpovědět zlem. Naučili se, že není bezpečné nikomu věřit. Pokud bychom ale měli všichni žít na základě motta oko za oko, byli bychom do jednoho slepí. Možná, že to vysvětluje, proč je většina lidstva slepá. Slepá vůči pravdě, lásce a emocím.

Lidé, kteří se takto chovají, potřebují pomoc ze všech nejvíc. Potřebují cítit mnohem víc lásky než ti, kteří lásku okusili. Potřebují vidět, že to jde jinak, že můžou být jiní a pocítit, jaké to je být milován, aby mohli jednou sami milovat. V hloubi duše jsou vlastně nepopsatelně nešťastní.

Dá práci pokusit se pochopit chování člověka, který se mi pokusil ublížit. Je těžké nebrat si osobně, co mi řekl, nebo udělal, ale je to to nejlepší, jak se můžu zachovat. Protože to, že se nechám otrávit jeho jedem, mi nepomůže. Neudržím si tak svůj vnitřní klid a nebudu šťastná. Musíme si uvědomit, že chování ostatních má pramálo společného s námi. Když si tohle uvědomíme, ušetříme si spoustu trápení a budeme moct nenávist a hněv přeměnit v lásku. Budeme schopni rozdávat lásku i lidem, kteří se k nám nezachovali pěkně. Budeme v nich schopni vidět i tu nejskrytější část jejich duše, která je dobrá, jen ustrašená a neuctívaná.

Někdo by se zřejmě ohradil, že ten člověk si tolik dobra nezaslouží. Možná, že má pravdu, ale už jen pro můj lepší pocit, pocit, že jsem udělala vše, co jsem mohla, je přijatelnější pokusit se vidět, co se za tím vším skrývá. Být pro něj plamínkem naděje v naprosté tmě. Ukázat mu jiný směr, jiné možnosti, dát mu lepší příklad.

Tím ovšem neříkám, že se máme těchto lidí držet a stůj co stůj jim dělat obětního beránka. Tak bychom brzo ublížili sami sobě. Ne vždy je prostě v našich silách někomu pomoct. Za pokus to ale stojí, i kdyby to měla být jediná věta, kterou jim věnujeme. Protože i jedna věta může změnit život. Ovšem samotná změna k lepšímu je už jen a jen na nich.

Tohle mě život naučil. Možná, že patřím mezi naivní blázny a beznadějné snílky, možná, že se kvůli tomuto přesvědčení ještě častokrát spálím. Podle mě však láska vyvolává lásku a když člověk zakusí, jaké to je, šířit kolem sebe lásku, místo negativity a zla, a pozná, jak krásný a naplňující je to pocit, bude se ho držet. Chci věřit v dobro v každém z nás. Chci věřit, že láska nevítězí jen v pohádkách. Každé dítě je dobré, jen nevhodná společnost ho přemění v nešťastného, zlého a nepřejícího člověka. Jsme tady od toho, abychom si pomáhali a tohle je jedinečná možnost.

[micoc84]

- Jan 1- Rose Bowl- Southern Cal beats Michigan (17-10). John Robinson vs Bo Schembechler. Paul McDonald (1.7k yds), Charles White (1.8k yds)- Heisman, Phantom score; Stanford (8-4)- Bill Walsh, steve dils  - Jan 1- Sugar Bowl- Bama beats Penn State (14-7). Bear Bryant vs Joe Paterno, Jeff Rutledge (1k yards), Tony Nathan 770 yds - Jan 21- NFL Super Bowl- Steelers beat Cowboys (35-31). Chuck Noll vs Tom Landry. Terry Bradshaw- mvp, halftime- Bob Jani; Niners [2-14]- Ed Debartolo, Pete McCulley/ O’Connor, Steve DeBerg (1.5k yds), OJ Simpson (600 yds), Candlestick - Mar 26- College Basketball- Michigan ST beats Indiana ST (75-64). Jud Heathcote beats Bill Hodges. Irvin “Magic” Johnson, Larry Bird. - May 13- NHL Stanley Cup- Montreal Canadiens beat NY Rangers [4-1], Scotty Bowman vs Fred Shero. Bob Gainey-mvp - May 20- NBA Finals- Seattle Supersonics beat Washington Bullets [4-1], Lenny Wilkens vs Dick Motta. Dennis Johnson- mvp. Warriors [38-44], Al Attles, Phil Smith 20, Rob Parish 17pts/ 12reb; Lakers [47-35], Jerry West, Kareem Abdul 24p/13r, Jamaal Wilkes 19/7r, Forum - Oct 10- MLB Champs- Pirates beat Orioles [4-3]. Chuck Tanner vs Earl Weaver. Willie Stargell- mvp, Radio- vin scully, spark anderson, tv- howard cosell/ don drysdale; Giants [73-89], Joe Altobelli/Bristol, Vida Blue 14-14, Jack Clark/ Mike Ivie 87 rbis, Candlestick; Dodgers [79-83], Tom Lasorda, Rick Sutcliffe 17-10, Steve Garvey 110 rbis, Dusty Baker/ Ron Cey 85 -Feb 15- Grammy Music- Shrine Auditorium (Jefferson), Album- Beegees/ Sat Night Fever, Record- Billy Joel- Just the Way, New Artist- Taste of Honey, Jim Henson- Muppets, Luciano Pavarotti/ Itzhak Perlman/ Vladimir Horowitz, Comedy- Steve Martin- Wild and Crazy, John Williams (Close Encounters), Dolly Parton/ Willie Nelson/ Waylon Jennings- Mamas Don’t Let, Muddy Waters, Oscar Peterson- Montreux, Anne Murray/ Barry Manilow/ Donna Summer/ Earth Wind Fire - April 09- Oscar Movies- Dorothy Chandler Pav (Grand Ave), Deer Hunter 5, Jon Voight/Jane Fonda/ Nancy Dowd-w (Coming Home), Runners- Heaven Can Wait, Unmarried Woman, Midnight Express, Interiors, Boys from Brazil, Autumn Sonata, Days of Heaven, Grease, Superman, host- Johnny Carson - Sep 09- Emmy TV- Pasadena Civic (Green St), Lou Grant, Taxi, Caroll O’Connor (All in Family), Ruth Gordon (Taxi), Ron Leibman (Kaz), Mariette Hartley (Hulk), Roots- Next Gen (Ruby Dee/ Marlon Brando), Sally Struthers, Runners- Mash, Barney Miller, Mork Mindy, Rockford Files, Paper Chase, Sat Night Live, Alan Alda/ Hal Linden/ Robin Williams/ Isabel Sanford (Jeffersons), Ed Asner/ James Garner/ Marion Ross (Happy Days), Loretta Swit, ABC- 11 wins 1980 Olympics (July)- Moscow, Soviet Unions, 80 nations participate, 65 nations boycott (USA), Medals- Soviets (195/80 gold), East Germany (126/47 gold), Bulgaria 41, Hungary/Poland 32, Romania 25, Britain/ Cuba 20, Italy/France 15, Czech 14, Sweden 12, Australia 9, N.Korea 5, Brazil/Mexico 4, Ireland 2, India 1; Vlad Salnikov- swim (3 gold), Sebastian Coe- track/1500m (gold), Steve Ovett track/800m (gold), Alex Dityatin- gymnastics (8 medals; 3 gold), Nadia Comaneci gym (2 gold), Waldemar Cierpinski (east germany)- marathon- gold; 2:11m

[backslashgallery]

Un monde in-tranquille, du 9 juillet au 15 octobre Abbaye St André Centre d’art contemporain Place du Bûcher 19250 Meymac Vernissage le 8 juillet à 18h Cette exposition fait la part belle aux fantasmes et aux superstitions, sur un ton ironique, parodique et décalé. Un sentiment domine, celui que l’univers est imprégné d’une inquiétante étrangeté. C’est le troisième volet d’une exploration de la création contemporaine sur les thèmes de l’utopie, du rêve, du burlesque, du désenchantement du monde, après les expositions en 2014 "Les Esthétiques d’un Monde désenchanté", puis en 2015 "Constructeurs d’Absurde, Bricoleurs d’Utopie". Avec : Peter Aerschmann, Ziad Antar, Delphine Balley, Jean Bedez, Hicham Berrada, Mathieu Boisadan, Léa Le Bricomte, Marcos Carrasquer, Jean-Marc Cerino, Clément Cogitore, Valère Costes, Jocelyn Cottencin, Sylvain Couzinet-Jacques, Fabrice Croux, Gilles Desplanques, Robert Devriendt, Arnaud Dezoteux, Jeremy Dickinson, Jens Fänge, Daniel Firman, Agnès Geoffray, Alexandre Gérard, Niklas Goldbach, Thomas Grünfeld, Lotta Hannerz, Thomas Ivernel, Oda Jaune, Panos Kokkinias, Ellen Kooi, Klara Kristalova, Astrid Kruse-Jensen, Maria Laet, Nino Laisné, Thomas Levy-Lasne, Peter Martensen, Samuel Martin, Florent Mattei, Corinne Mercadier, Adrien Missika, Chloé Mossessian, Pedro Motta, Juergen Nefzger, Audrey Nervi, Mathieu Pernot, Nazanin Pouyandeh, Clément Reinaud, Raphaëlle Ricol, Vittorio Roerade, Karine Rougier, Mathieu Schmitt, Massinissa Selmani, Laurent Septier, Ludivine Sibelle, Quentin Spohn, Helmut Stallaerts, Lise Stoufflet, Stéphane Thidet, Mathilde Troussard, Katharina Ziemke, Jérôme Zonder

[carolinerecords]

TERSø

Tersø nasce a Bologna nel Febbraio 2016 ed è composto da Luca Ferriani, Alessandro Renzetti, Alessio Festuccia e Marta Moretti. La fase di scrittura e produzione dei brani è stata fin da subito caratterizzata dall’unione di sonorità elettroniche, testi in italiano e sample vocali. L’incontro con il producer e sound engineer Marco Caldera porta ad un’ulteriore definizione del suono e dell’immaginario dei cinque brani scelti per l’EP. I missaggi delle canzoni sono stati affidati allo stesso Caldera ed eseguiti al Red Carpet Studio di Brescia nel luglio 2016 e masterizzati poi da Kai Blankenberg e Jens Dressen allo Skyline Tonefabrik di Dusseldorf (Germania).

1 - Ti svegli su un isola deserta. No panic: hai potuto portare con te tre cose e una di queste è un album.

-  Marta - Premettendo che passerei comunque i primi trenta minuti in balia di varie crisi di panico, se avessi potuto scegliere, probabilmente avrei con me Closing Time di Tom Waits. Ci sono vari dischi che (come si dice) “mi hanno cambiato la vita” e chissà quanti ancora lo faranno, ma quello è stato il primo. Poi avrei dell’acqua minerale e, per ultimo, un telefono con una buona connessione per poter chiamare i soccorsi.

2 - On the road : c'è un’ autoradio con dentro una musicassetta. Dentro ci sono almeno tre canzoni da cantare a finestrino aperto.

- Alessandro - La prima che mi viene in mente è Feel good hit of the summer dei QOTSA, appena parte il riff di basso i finestrini si aprono decisamente da soli. Come secondo brano direi Harbour di Sohn, l’ultimo pezzo del suo ultimo album. Alla numero tre metto Tanca di IOSONOUNCANE che, anche nella versione rifatta dai Verdena, spacca.

3 - Hai rimandato, hai rimandato, ma oggi tocca a te. La playlist dal dentista per non sentire il trapano nelle orecchie.

-  Luca - Per coprire il rumore del trapano, nelle orecchie, avrei questa playlist: Ramones, I wanna be sedated; Iron Maiden, The evil that man do; Motley Crue, Primal Scream; Nine Inch Nail, Head like a roll; Guns and Roses, Outta get me. Per forza.

4 - Qual è il tuo memorabilia musicale a cui non potresti mai rinunciare?

-   Alessandro - Non ho memorabilia particolari, anche se devo ammettere che, alla fine del concerto di Nils Frahm, ho avuto la forte tentazione di impossessarmi della scaletta come ricordo. Live stupendo.

5 - Guilty Pleasure : quella canzone che ti fa vergognare, ma che non puoi proprio fare a meno di ascoltare.

- Alessio - “Lady" di Modjo, uno deli ultimi grandi colpi di coda della disco music negli anni ’00. Che poi troppo guilty alla fine non è. A modo mio mi pulisco la coscienza pensando che il sample su cui è costruito il pezzo viene nientepopodimeno che da un pezzo degli immortali Chic: “Soup for One” - un classico.

6 - Film o serie tv : questa volta sceglilo per la colonna sonora.

- Luca - Point Break, del 91!

7 - La chiavetta nello spazio : la band o il musicista di cui la terra non ha proprio bisogno.

-  Marta - Ma no dai, io sono sempre per il Peace&Love. Se proprio devo dire, più che un nome direi che non abbiamo bisogno di finzione. Suona come una banalità ma per me sta alla base di tutto, la musica deve dire la verità, qualunque essa sia. Non amo i “casi mediatici” che vengono costruiti per dimostrare chissà cosa, credo in chi semplicemente scrive canzoni perché ha qualcosa da dire e sceglie di dirlo con la musica. Tutto il resto è così personale che diventa difficile giudicarlo.

8 - Il 1999 per noi Caroline Records è stato l'anno in cui abbiamo cominciato a diventare quello che musicalmente siamo oggi: tu a che punto eri?

- Alessio - Nel 1999, alla tenera età di 7 anni, cominciava la mia carriera di musicista sperimentale. Registravo su un piccolo stereo a cassette direttamente nel microfono integrato suoni di bottiglie di plastica, legnetti e la mia stessa voce per poter poi registrare di nuovo i singoli suoni sotto forma di pattern musicali. Giuro che avevo anche degli amici.

9 - E invece un album degli ultimi 12 mesi che tutti dovrebbero ascoltare?

-  Marta - Restando in Italia, baro di qualche mese e dico La fine dei vent’anni di Motta. È un disco che ho apprezzato tantissimo, i testi hanno un linguaggio diretto e mai banale a mio parere. Belli i suoni e la sua voce. Non sono amante delle cose perfette, e di lui mi piace quella vena malinconica ma con i piedi per terra. Tra l’altro anche il live è super fico.

10 - Dal vivo: il miglior concerto che hai visto, quello che rimpiangi di aver perso e quello che non vuoi assolutamente perdere.

 - Alessio - Flying Lotus al Paradiso di Amsterdam nel 2013, “You’re Dead!” Tour: il mio guru personale che si rivela anche dal vivo inarrivabile e mille anni avanti a tutti / Un biglietto per un concerto di Tycho (Tour di “Dive”) acquistato e mai strappato per banali problemi di distanza / Aspetto di vedere presto live King Kendrick, il sogno è quello di poterlo sentire con gli arrangiamenti suonati dalla band al completo.

[gleeincorrectquotes]

2 and 20 xx

2. Are there any popular fandom OTPs you only BroTP?*

Idk if they’re a popular OTP but I don’t see Blam as a romantic couple at all

20. What is the purest ship in the fandom?

Purest?? As in nothing wrong with it??? In glee?????

Um Cannon id probably say Sugar and Rory, they were cute and Rory was deported before either one could cheat on the other or something. Non cannon id immediately think Marlique cause again they’re just cute and I love em.

[larryland]

Monty Python’s Musical Gallop

by Barbara Waldinger

To find the Holy Grail, it seems that the legendary King Arthur was required to produce a Broadway show; at least that’s Monty Python’s conceit.  And the production of Monty Python’s Spamalot now playing at the Mac-Haydn Theatre is more than worthy of the Grail—it is a genuine extravaganza!  On a tiny stage in this theatre-in-the-round in a bucolic setting with props and set pieces visible outside and along the walkways into the performance space, we meet a huge cast of young people who sing and dance their hearts out (often at the same time), adorned with the most fabulous costumes imaginable.

Monty Python’s Spamalot, very loosely adapted from the 1975 film Monty Python and the Holy Grail, premiered on Broadway in 2005, directed by Mike Nichols.  Winner of three Tony Awards including Best Musical, and two Drama Desk Awards, the play spawned international productions and tours.  A madcap parody of Broadway musicals as well as the Arthurian and Camelot legends, the show recounts how King Arthur recruits knights to join him at a round table in Camelot, where they embark on the God-ordained quest for the Holy Grail, encountering ridiculous obstacles and outrageous characters along the way.

This production, like its Broadway counterpart, stuffs everything but the kitchen sink into its jam-packed song and dance numbers.  Lunacy reigns throughout, beginning with the first song, which illustrates life in Finland, though the helpful projections on two walls show a map of England in 932 A.D. The energetic ensemble, in colorful Finnish costumes and blond wigs, gaily smack one another with fish, in what purports to be a native folk dance. At length, King Arthur admonishes them:  this is England, not Finland, whereupon they morosely vacate the stage, having misheard or misunderstood the narrator.  Camelot turns out, is a Las Vegas resort with showgirls in sexy outfits and a strip tease by the Lady of the Lake, who starts out in armor and ends in one of her gorgeous silver and feather concoctions.  Speaking of strip teases, later in the proceedings Lancelot’s love for a gay prince is celebrated in a disco with his knightly garb removed to reveal a tight, glittering getup, complete with an outsized codpiece.  The insanity is ubiquitous:  nonstop.  Characters seemingly wander in from numerous familiar shows to join a Fiddler on the Roof takeoff, as part of a search for the Jews who are essential to guarantee a successful musical comedy.  There are so many references to other shows, to modern events, to anything the characters free-associate with whatever is going on, that we are left laughing and breathless as we await the next surprise.

This slideshow requires JavaScript.

Compliments to the costume designer, Angela Carstensten, for the amazing number and variety of glorious and comedic outfits, to Michael Dunn and Timothy Williams for the many wigs and to Megan McQueeney for an endless supply of props.  Bravo to the choreographer (Sebastiani Romagnalo) for his inventive dance movements, aided by a revolving stage, and for figuring out the placement of all those performers on the stage and in the aisles. The scenic designer (Andrew Gmoser, who also designed the lighting) makes wonderful use of a castle and drawbridge that rises and falls with room at the top for characters to appear and disappear, not to mention projections and fog.  The lighting effects are extraordinary; the orchestra, containing percussion, reeds, horns and bass, sounds like a full Broadway pit (thanks to musical director Jillian Zack), while the sound designer/audio engineer (Ethan Carleton) provides animal effects, among others, as well as enhanced amplification for the deities.   And, of course, congratulations to the director, Neal Kowalsky, who presides over this entire circus.

The actors and ensemble are uniformly spirited, disciplined and talented.  John Anker Bow as King Arthur emcees all of the action with just the right touch of conviction and stupidity.  His servant Patsy (Ross Flores) whose hand-held coconuts stand in for horses’ hooves, is an ideal foil, especially as his master mournfully sings I’m All Alone, while Patsy faithfully stands right there beside him, a resentful serving of chopped liver.  Madison Stratton as The Lady of the Lake is a sublime comedienne with a terrific voice; Gabe Belyeu’s Dennis, the socialist turned Knight, is a perfect Sir Galahad, posing and preening, and his duet with Stratton (The Song That Goes Like This) is delightfully campy.   Connor Hubbard as Sir Lancelot, attempting the rescue of a damsel in distress (who turns out to be Herbert, the prince) forced to marry against her will, is precious as he breaks down crying, remembering his own bully of a father.  Paul Wyatt’s Sir Robin is a triple threat:  dancer/singer/comedian—and he is equally adept at all of them.  Ryan Owens’ French Taunter shouts inexhaustible and bizarre curses that build in hilarity.

Monty Python’s Spamalot may be a lot of spam, but it adds up to a feast of musical and comic delights. It was a shock to see a very young child perched on his mother’s lap in the audience, but he never once cried—so beguiled was he by this spectacle.  Adults and children alike are sure to be awed by this   spellbinding and zany production.

Monty Python’s Spamalot runs from August 10—August 20 at The Mac-Haydn Theatre.  For tickets call 518-392-9292 or online at www.machaydntheatre.org.

The Mac-Haydn Theatre presents Monty Python’s Spamalot.  Cast:  John Anker Bow  (King Arthur), Paul Wyatt (Sir Robin & Others), Connor Hubbard (Sir Lancelot), Ross Flores (Patsy & Others), Gabe Belyeu (Sir Galahad & Others), Dakota Dutcher (Sir Bedevere & Others), Madison Stratton (The Lady of the Lake), Alex Carr (Historian & Others), Sophia Tzougros (Finland Mayor), Dan Macke (Brother Maynard), Quinn Corcoran (Knight of Ni & Others), Stephen C. Kallas (Tim the Enchanter), Ryan Owens (French Taunter).  Director:  Neal Kowalsky; Choreographer:  Sebastiani Romagnalo; Musical Director: Jillian Zack; Scenic and Lighting Designer:  Andrew Gmoser; Costume Designer:  Angela Carstensten; Wig Designer:  Michael Dunn, Timothy Williams; Sound Designer:  Ethan Carleton.  Stage Manager:  Jen Motta.  Running Time:  two hours fifteen minutes, including intermission; at The Mac-Haydn Theatre, 1925 Route 203, Chatham, NY, from August 10, closing August 20.

REVIEW: “Monty Python’s Spamalot” at the Mac-Haydn Monty Python’s Musical Gallop by Barbara Waldinger To find the Holy Grail, it seems that the legendary King Arthur was required to produce a Broadway show; at least that’s Monty Python’s conceit. 

[zlutyzakaznik]

U zdroje

(25. 1. 2021) Dva roky s mlýnkem a kávovarem.

“Luxus musí být pohodlný, jinak to není luxus,” poznamenala jednou Coco Chanel a na daném tvrzení je mnoho pravdy i v případě provozu privátního profesionálního kávového vybavení. Myslím, že máloco vystihuje ono pohodlí lépe než úvodní fotka ranního cafe latte na kamnech, kdy člověk ve všední den i o víkendu nemusí řešit, která kavárna má otevřeno, co tam bude za baristu a zda budou mít něco zajímavého na nejčastěji jediném espresso mlýnku. 

A to je jen ranní káva na nakopnutí a načnutí nového dne. Co svačinové cappuccino za odměnu po ranní vlně pracovních e-mailů/psaní a podobných aktivit? A po obědě jistě přijde vhod italské espresso nebo dvě či výběrové doppio. Naprosto chápu, že spousta lidí se v návalu práce musí spokojit s french-pressem, dózou instantu nebo rychlým Delikomatem, ale když si člověk zvykne už za studií a pobytu na dvou fakultách na vysoké standardy zlatých časů Krmítek, těžko se mu pak slevuje. A v situaci, kdy za posledních 10 měsíců skoro šest z nich není možné konzumovat v interiérech podniků, je to ještě větší výhoda.

Uplynulý pátek to byly přesně dva roky ode dne, kdy jsem poprvé zapnul kávovar a do násypky mlýnku nasypal zrnka italského blendu. A za tuto dobu jsem připravil lehce přes 3000 porcí espressa (včetně těch pro kolegy, kamarády a cvičných). Celkové číslo na displeji mlýnku sice atakuje šestitisícovou hranici, ale tento rozdíl představuje ruční domílání plus každodenní ranní vymletí dvou či tří gramů staré kávy. Tu zároveň částečně využiji jako “náplň” pro první odpadní porci po zpětném oplachu, přičemž pro backflush primárně využívám buďto cenově příznivá italská zrnka anebo “kalibrační” doppio při zařazení nové výběrovky na mlýnku, aby se minimalizovaly zbytečné ztráty drahé suroviny.

Technickým aspektům údržby a základnímu nastavování jsem se věnoval v časné reflexi vybavení zde a tak jen dodám, že zpětný oplach se ustálil na dvou chemických plus dva nebo tři horkou vodou týdně a i tak teče, zvláště je-li na mlýnku kvalitní arabica, jen čistá a čirá voda. Mlýnek rozeberu a vyčistím jednou za 2 až 3 měsíce a jednou jsem pro zajímavost interval natáhl na přesně 4 měsíce a 12 dní a jak to vypadalo, ilustrují níže uvedené snímky:

Pohled na spodní kámen a do mlecí komory po po sundání okruží s horním kamenem a...

...otočený horní kámen na části (upper burr carrier), s níž je tento spojen a “plove” na třech podpůrných pružinkách (stejně to má Mazzer). 

I pod šroubky je nějaká káva. Stav po sundání horního kamene (vedle vpravo).

Zbytky kávy po vyšroubování spodního kamene. Průběžně se aplikuje štětec, vysavač a nakonec párátka do špatně přístupných míst a závitů, které beru jeden po druhém. Je to docela piplačka ne nepodobná situaci, když barista namáčí baristické pero nebo tyčinku od teploměru do tmavé části mikropěny a kreslí složitý vzor, protože po každé drážce je nutné usazeninu na konci párátka odstranit promnutím mezi bříšky prstů. Ale po 40 až 50 individuálních úkonech a pár spotřebovaných párátcích je hotovo.

Mlýnek je vyčištěn (včetně všech šroubků a tří podpůrných pružinek, které rychle vykoupu v teplé a mírně saponátové vodě a perfektně vysuším nejprve utěrkou a pak pořádné horkým vzduchem fénu), kameny přišroubovány a celé je to připraveno k uzavření. Techničtí fajnšmekři s potřebnými dovednostmi a vybavením si ještě 3 až 4 hodinky pohrají s nastavením rovnoběžnosti kamenů, aby byl výsledek jako u EK43. ;-) 

Od zkušených baristů jsem za oněch čtyřiadvacet měsíců opakově obdržel dotaz, zda jsem neuvažoval o mlýnku na doma, tj. zejména Niche Zero, Baratza Sette 270/270Wi či už starší Baratza/Mahlkönig Vario (Home). Neuvažoval. A hned vysvětlím proč.

Od počátku jsem chtěl pracovat, byť na úrovni základního modelu, s ryze profesionálním vybavením, které je identické s tím v běžném komerčním provozu a jeho jediným “omezením” je to, že je stavěné na nižší objemy, tj. kávovar má projektovanou kapacitu 20 káv za hodinu (ale nejspíš by občas zvládl i těch 30) a mlýnek je ideální na řekněme 50 až 70 porcí denně, což je pro typicky 1 až 2 konzumenty a denní produkci do 10 káv bohatě postačující. 

Štítek s doporučenou zátěží (duty cycle), kterou by měl mlýnek bez problémů snést (50 vteřin mletí / 60 vteřin odpočinek). Při rychlosti mletí 1.1 g/vteřinu v domácích poměrech a lehkých profesionálních provozech přehřátí skutečně nehrozí. Tahle výkonnostní rezerva je také část luxusu.

Výše uvedené mlýnky, jakkoli mnohdy vychvalované, mají až příliš mnoho kompromisů jak v robustnosti konstrukce, tak technickém řešení. Menší kameny, velkou hlučnost, plastové pojetí (Sette), muší váhu (Vario 4.1 kg a “Sedmička” stěží uvěřitelných 3.1 kg a to i ve verzi s integrovanou váhou Acaia). Fiorenzato má 10 kg a při zvedání nebo posunování po ploše je to rozhodně znát. 

A snad s výjimkou turka univerzální rozsah mletí tolikrát dokládaný jako velká výhoda? Nepotřebuji. Chtěl jsem mlýnek výlučně na espresso, mám jej a za dva roky jsem se neposunul z relativně úzkého rozmezí hrubosti dané přípravy a moka konvičku ani V60 neměl ani jednou.

Niche Zero sice nestíhají vyrábět kvůli enormní poptávce, ale pořád je to mlýnek relativně nový, neprověřený časem, nevyužitelný pro občasný profesionální provoz, z mého pohledu neestetický a s kónickými kameny, což pro příznivce flat burrs není. :-) A vadí mi demagogie výrobce v komparativním výčtu výhod x nevýhod, kde jsou u “current grinders” uvedena negativa jako bulky and heavy, industrial looks, up to 33% wastage of your beans nebo smaller burrs (unless you spend + £1000). 

A ano, vím, že je velmi vychvalovaný na single dosing a pro takřka nulovou retenci, ale někteří techničtí fandové na specializovaných fórech v honbě za co nejmenším zvážitelným zbytkem kávy vymeteným z mlýnku vystřídali už několik mlýnků (a kávovarů) a zdá se mi, že poněkud zapomínají na výsledek v šálku. Samozřejmě jsem si tu techniku vyzkoušel také a občasnému popcorningu se člověk neubrání a tak jsem si to pro sebe vyřešil zhruba 80 až 120 g kávy, kterou stihnu vymlít za 2 až 3 dny a pro konstantní tlak na kameny průběžně dosypu. Scott Rao to dělá tak, že má plný hoper a po skončení přípravy kávu z něj vysype zpět do sáčku/dózy, ale takhle to může dělat Scott Rao a ne Žlutý zákazník. :-)

Další obvyklou poznámkou baristů je, že by profesionální kávovar a mlýnek domů nechtěli a že si o víkendu připravují V60 nebo jinou alternativu. No samozřejmě, že to nechtějí, když mají denně k dispozici v práci vybavení za statisíce a můžou si espresso a cappuccino udělat prakticky kdykoli dle svého gusta. Nemyslím to zle, ale přijde mi to, jako když sytý kofeinově hladovému nevěří. Jsou prostě u zdroje.

Za ony dva roky jsem se také u několika zkušených praktiků z výběrové sféry, nikoli však veteránů s 10+ lety praxe, kteří v Brně začínali na Itálii, setkal s nelíčeným údivem, že piju obojí, tedy italský blend 70:30 i tzv. výběrovou kávu, což je podle nich velmi neobvyklé, protože ta italská káva je hořká, nedobrá nebo dokonce odporná.

Je mi opravdu líto, že předsudek a stereotyp v nazírání specialty coffee na Itálii pokračuje a že stejně tak je tu i napětí z druhé strany vůči “tomu kyselýmu kafe”. Espresso je jako umělecké dílo buďto vynikající, dobré, průměrné anebo nepitelné bez ohledu na žánr, ale je třeba připomenout, že tohoto podivného “sektářství” se stále nezbavily ani tradičnější obory, jako je literatura nebo film (viz výpady a přezíravost vůči thrilleru, sci-fi, detektivce, westernu, horroru nebo seriózní diskuse na Vltavě, zda je ten Hitchcock ve srovnání s Bergmanem nebo Fellinim také filmové umění). Modelovým a nešťastným příkladem je úvodní odstavec zde.

Takže to zopakuji ještě jednou. Ne, dobré italské espresso opravdu není a nemělo by být hořké, příliš horké, pod/přeextrahované, spálené atd. atd. To, že ho někteří jednou nebo vícekrát v této podobě zažili ve svých kávově formativních letech, neznamená, že takové opravdu je. Je to jako ta klasická situace, kdy si lidi spálí pusu o vařící, pukající a suchopěnné cappuccino a pak už si ho nikdy nechtějí dát.

“Cappuccino” z minulé středy ve vlaku Student Agency/Regiojet na cestě mezi Olomoucí a Českým Těšínem...

V Brně, ČR i jinde jsou kavárny a pra��írny, jejichž “výběrová” produkce opravdu není výběrová ve smyslu kvality. Nedělejme prosím ukvapené závěry a negeneralizujme. Vždy záleží na konkrétní surovině, lidech a jejich zkušenostech a čistotě vybavení a nebudu znovu uvádět těch pět nebo sedm známých lidí, kteří dnes pracují s výběrovkou, ale už před deseti a více lety dělali výborná až perfektní italská espressa i cappuccina. 

Možná to přichází s věkem, protože i někteří dříve docela radikální výběroví baristi časem ustoupili od odpírání cukru zákazníkům nebo jejich opravování v trivialitách, dlouhého vykládání o ekologii a etice výběrového zrna, proklamativních nápisů na kávovaru informujících příchozí o tom, že káva je ovoce anebo lidské právo a koneckonců i “hipsterské” subkultury coffee crews, kde je pomalu každý bro a sis a lidem “zvenčí” se po právu může zdát, že taková kavárna působí poněkud přezíravě.

Tolik malá odbočka a nyní ekonomické okénko (bez obrázků), které ukáže, zda a do jaké míry se dané kávové vybavení za dva roky používání vyplatí. Všechna čísla a výpočty reprezentují kvalifikovaný odhad a nemusí být stoprocentně přesná, ale přesto jsem se velmi snažil, aby co možná nejlépe odrážela realitu.

Malý dárek k dvouletému výročí. :-) Zkušenosti popíšu po pár týdnech provozu.

I. DOMÁCÍ KAVÁRNA

1) Investice

Kávovar: 41 090 Kč (po 10% slevě, která se v Bunacafe obvykle opakuje dvakrát ročně a trvá týden; aktuální model kávovaru, ve své 4. generaci, je k mání za 50 987 Kč).

Mlýnek: 530 EUR, tj. cca 13 600 Kč podle tehdejšího kursu (v ČR tehdy i dnes o 3 až 5 tis. Kč dražší).

Tamper, základní hliníková Motta, byl přiložen ke kávovaru, 3.5 dcl Motta konvičku na mléko jsem měl už dva roky, takže tento výdaj nepočítám. Dva šálky na cappuccino (dárek) a šest na espresso (za pár Kč) jsem měl z dřívějška (vše dAncap).

Celkem: 55 000 Kč (kávovar + mlýnek přesně 54 690 Kč, zaokrouhleno)

2) Kávová zrnka za dva roky: 16 000 Kč

Vypiji zhruba kilo za měsíc a kávovar jede cca 330 dní v roce (zbylých 35 jsou dovolená a/nebo výlety mimo Brno bez aktivace kávovaru).

Kilo navíc přidávám na ztráty z odemletí nebo přenastavování mlýnku a za první rok jsou to zhruba dvě kila navíc pro kolegy a pár kamarádů (nezapočteno do kalkulací níže). Cena Itálie je 500 Kč/kg, u výběrovky počítám 1 Kč/gram, protože hodně jsem jí bral ze zahraničí, kde se člověk dostane i na cenu 0.7 až 0.8 Kč/g anebo z Pelíšku, kde je to koruna za gram ať je káva jakákoli.

1. rok: Itálie 7 kg čistá spotřeba (3500 Kč); 4 kg výběrovka (4000 Kč); + náklady ročně pro vymílání/přenastavení mlýnku (1000 Kč)

2. rok: Itálie: 9 kg čistá spotřeba (4500 Kč); 2 kg výběrovka (2000 Kč);  + náklady ročně pro vymílání/přenastavení mlýnku (1000 Kč) 

3) Mléko za dva roky: 6600 Kč.

Cca 80 % objemu tvoří čerstvé (Clever, Tesco, Lidl od Olmy), 20 % pak selské (zelené Bio Olma, selské červené, selský Kunín a další tohoto druhu). U čerstvých je běžná cena cca 17.90 až 19.90 Kč, u selského se v naprosté většině dostanu na akční cenu, kdy to z 29 až 34 Kč klesá na 21 až 23 korun. U uvedených čerstvých se ovšem kvalita docela často blíží selskému, ale na lahvi to není deklarováno a člověk do provozu Olmy nevidí.

Pokud bych měl vytvořit jakýsi cenový průměr čerstvého/selského za rok, šlo by zhruba o 20 Kč za litr. Jedna litrová lahev vystačí na 5 cappuccin po 160 až 190 ml a 4 latéčka o 250 mililitrech, ale pro usnadnění a rezervu počítejme 1 litr na 2 dny (včetně drobných ztrát, které ale občas vyřeším dolitím zbytku našlehaného mléka do ranních ovesných vloček).

Celkem tedy 165 litrů za rok a 330 za dva roky. (Proto mám asi pocit, že pořád nosím z obchodu lahve mléka a odnáším prázdné do příslušného kontejneru, a ještě víc to platí pro balenou vodu, viz níže).

4) Dobrá voda neperlivá: 4000 Kč

Počítám 2 x 1.5 l na 3 dny provozu (včetně zpětných oplachů a propláchnutí hlavy před každou porcí espressa). Jelikož tuto většinou kupuji v nějaké akci za 7.90 za 1.5 l, je myslím realistická cena 9 Kč za 1.5 l. Tedy 330 dní provozu děleno 3 dny (2 x 1.5 l = 3 l) je 110 “dvoulahví”, tj. 110 x 18 Kč za rok, což celkem činí 3960 Kč za vodu během dvou let. Výše zaokrouhleno.   

5) Elektřina: 2300 Kč 

Kávovar i mlýnek běží v průměru od 8 do 16 hod., dle elektroměru je spotřeba za tuto dobu 0.8 kWh (včetně provozu všech spotřebičů), což v mém tarifu ČEZ činí 3.2 Kč, ale zaokrouhluji na 3.5 Kč x 660 dnů a jelikož jsem měl vybavení první půlrok v práci, byla by útrata za elektřinu nejspíš lehce pod 2000 Kč, ale berme to tak, že doma by taková spotřeba za 2 roky byla reálná a někdo by ji musel zaplatit.

6) Savé houbové utěrky: 1100 Kč 

Nejlepší jsou Spontex Söke, standardně používané v kavárnách, které beru v drogerii na Orlí. Počítám cca jednu týdně na trysku a jednu na utírání odkapové plochy a kávovaru. Obě denně po skončení “směny” vymáchám v horké jarové/mýdlové vodě. Tedy dvě týdně a zhruba 50 týdnů v roce, přičemž v balení jsou tři. 50 týdnů x 2 utěrky x 2 roky je 200 děleno balením o třech (po 16 Kč) je celkem 1066 Kč. Výše zaokrouhleno.

7) Chemie a doplňky údržby: 1000 Kč

1000 Kč: Detergent Pulycaff Plus na zpětný oplach 900 g + pár sáčků odvápňovače na kávovar, saponát na mytí nádobí, látkové utěrky a papírové utěrky nebo toaletní papír na čištění sítka po vyklepnutí puku a utírání vody kolem kávovaru + nový kartáček na čištění hlavy (ten s kávovarem odešel poměrně rychle) + nové těsnění do hlavy a nová krytka sprchy.

Shrnutí nákladů za 2 roky:

Kávovar + mlýnek: 55 000 Kč Surovina a provoz: 31 000 Kč  Osobní náklady domácího baristy (včetně odměn a firemních bonusů): 0 Kč :-)

II. EKVIVALENTNÍ KONZUMACE V KAVÁRNÁCH

Je samozřejmě relativně obtížné stanovit nějakou průměrnou cenu kávových nápojů v dobré kavárně, ale odhad, který prezentuji v obou typických denních konzumačních vzorech (zvlášť pro Itálii i výběrovku i oba roky) pro naše účely myslím postačí.

Lidé z praxe si nepochybně povšimnou, že jsem modelové ceny v kavárnách trochu ponížil zejména u mléčných nápojů, protože výběrové cafe latte s cca 18 g základem, jak ho mám u sebe zavedené coby snídaňový nápoj, by v naprosté většině podniků 70 Kč ani coby objemově menší flat white opravdu nestálo a cappuccino také pomalu a jistě šplhá k hranici 60 Kč. 

"Průkopníkem nových cen” je třeba Kafe a kobliha, kde mají espresso za půl sta, cappuccino 60, doppio 70 a flat white 80 Kč, ale stále víc přibývá podniků, kde už nedostanete doppio za příjemných 58 či 60, ale spíše 62 až 65 Kč.

Typické gramáže: espresso/ristretto (9 g) cappuccino (9 až 10 g) cafe latte (italské 12 g, výběrové 18 g) doppio výběrové (18 g)

Italské pojetí 1. rok (7 kg):

210 x cafe latte po 60 Kč = 12 600 (snídaňový nápoj) 210 x cappuccino po 55 Kč = 11 550 (svačina) 210 x espresso po 45 Kč = 9 450 (”poobědové esko”) 210 x espresso/ristretto po 45 Kč = 9 450 (svačina/na cestu do města) Výběrové pojetí 1. rok (4 kg): 120 x cafe latte po 70 Kč = 8 400 (snídaňový nápoj) 120 x doppio po 60 Kč = 7 200 (poobědová dozáž)

Italské pojetí 2. rok (9 kg):

270 x cafe latte po 60 Kč = 16 200 270 x cappuccino po 55 Kč = 14 850 270 x espresso po 45 Kč = 12 150 270 x espresso/ristretto po 45 Kč = 12 150 Výběrové pojetí 2. rok (2 kg): 60 x cafe latte po 70 Kč  = 4 200 60 x doppio po 60 Kč = 3 600

Celkem 121 800 Kč čisté ekvivalentní útraty za kávy v kavárně + 3 200 Kč za dýška v kavárnách za 2 roky, což je značně podhodnoceno, neboť to vychází průměrně na nějakých 1.40 Kč na kávu, tedy je to nesmysl, ale nechť. A taky jsem si tak mohl celkový součet zaokrouhlit na tisíce a ekonomové mezi čtenáři mě jistě pochválí :-)) Čili si prosím připočítejte do svých ekonomických rozvah +5 až 10 Kč, což je myslím normální výše spropitného za jednu kávu, a eventuelně i vyšší cenu modelových nápojů ve Vaší kavárně. 

SOUHRN:

Náklady za 2 roky provozu doma/ekvivalentní konzumace v kavárně

55 000 Kč činí investice v podobě kávovaru a mlýnku.  31 000 Kč jsou náklady doma/v kanceláři připravené kávy se vším všudy (zrno, režie, voda, údržba, bez nájmu). 125 000 Kč by byly celkové výdaje za 2 roky v kavárně (spíš o něco víc, viz “výše” dýška a modelové ceny nápojů).

125 000 – 55 000 – 31 000 = 39 000 Kč za první dva roky očekávatelně v plusu s tím, že jsme splatili úvodní investici a nyní to budou jen servisní náklady (v brzké době chci nechat kávovar preventivně zkontrolovat u nějakého dobrého dottore del vapore, protože se mi občas nezdá kohout s párou – je na čase uvažovat o přetěsnění?

Budu-li tento a následující roky udržovat stejný vzor konzumace, vychází to na cca 16 000 / 12 měsíců / 30 dnů po 4 kávách na nějakých 11 korun za kávu, což je myslím velmi přijatelná cena za onen luxus. :-) 

S rostoucím počtem konzumentů a ubíhajícími lety se investice pochopitelně vyplatí ještě víc, viz pro hrubou představu třeba tento kalkulátor.

Připomínám, že ve výše uvedených výpočtech není zahrnuta útrata za dva roky v kavárnách, čehož dokladem jsou mimo jiné měsíční souhrny a dílčí žebříčky nejlepších káv. Myslím, že reálně je to tak 50 až 70 káv za rok v kavárnách.

Stojí to tedy pro vášnivé milovníky kávy za to? Zcela určitě. Ale pouze pro ty, které to opravdu baví a chtějí do celé věci investovat hodně času, práce a osobního zaujetí s tím, že kávová romantika v podobě ranního cappuccina partnerce či partnerovi do postele je ona příslovečná třešnička na dortu.

Nezdá se to, ale i pro jednoho nebo dva lidi + občasné návštěvy je toho nádobí opravdu dost a počet umytých, utřených a nahřátých šálků jde do vyšších tisíců. A když člověk musí každý den přinejmenším jednou vynést a vypláchnout odkapovou plochu/kovovou nádobku na vodu, několikrát propláchnout a na závěr houbičkou lehce vydrhnout konvičku na šlehání mléka, vyklepnout puk a pokaždé vyčistit sítko, vysypat “knock-box” do koše a dělat zpětné oplachy, týdně namočit páky a parní trysku i výdejník horké vody, je toho docela dost. A samozřejmě ještě čištění a vysávání okolí kávovaru a mlýnku a boj s prachem a aspoň občasné pulírování nerezu, každodenní čištění krytky/sítka sprchy (shower screen), těsnění a zámků hlavy kartáčkem a vytření uvedeného houbovou utěrkou + občasné vyloupnutí krytky a čištění sprch...

Ale čistý kávovar (a mlýnek) je šťastný kávovar a jak na mém vlastním školení poznamenal Matěj Kruta, který zpravidla do 10 hodin připravuje rebelskou a “cukrátkovou” kávu v Plezíru: Není důvod nedělat to správně.

[autoring]

Podstatu značky BMW definuje slogan „Radost z jízdy“, německy „Freude am Fahren“. Toto spojení bylo poprvé použito v reklamních kampaních ve 30. letech a oficiálním sloganem BMW se stalo před 55 lety, v roce 1965. Jen zřídkakdy takto koncentrovaný výraz odráží ducha společnosti tak jednoznačně, a přitom zůstává po celá desetiletí nezměněn. Fascinující je i prostý fakt, že německou technologickou společnost může tak trefně popisovat právě slovo „Radost“.

Počátky BMW se vyznačují velkými transformacemi. Po první světové válce společnost přešla od konstrukce leteckých motorů k výrobě brzd pro železniční vozy, motorů pro různé aplikace (včetně užitkových vozidel), motocyklů a od roku 1929 také automobilů.

1920 – 1930: BMW buduje image značky

Spolu s přípravou výroby automobilů společnost zřídila v roce 1928 „Centrální reklamní kancelář“, která přinesla výrazné zlepšení kvality komunikace a současně i nové propagační nástroje. V březnu 1930, tedy přesně před 90 lety, byl představen ilustrovaný časopis o životním stylu „BMW Blätter“, distribuovaný v obchodních zastoupeních společnosti a určený pro zákazníky zdarma. Publikace vycházela každý půlrok až do roku 1941.

Ve stejném období, v prosinci 1929, vytvořil pro první vydání časopisu „BMW Flugmotoren-Nachrichten“ grafik Henry Ehlers obrázek se dvěma letadly ve vzduchu, jejichž rotující vrtule vytvořily logo BMW s modro-bílým terčem a trojicí písmen nad ním. Tato grafika byla velmi populární a vyvolala mýtus, že logo značky symbolizuje roztočenou bílou vrtuli letadla před prosvítajícím pozadím modrého nebe.

1936. BMW  „Radost z jízdy“

Současně s rozvojem úspěšné komunikace má společnost na trhu s automobily stále silnější pozici. BMW se rychle rozvíjí a od roku 1929, kdy představilo svůj první vůz BMW 3/15 PS, neustále rozšiřuje rozsah své nabídky. V roce 1936 přichází uvedení dvou velmi atraktivních modelů: sportovní legendy BMW 328 (2litrový řadový 6válec o výkonu 80 k) a propracovaného BMW 326 (se stejným šestiválcovým motorem, ale nabízejícím výkon 50 k). Řidičské zážitky ve vozech BMW se tak začínají stávat jejich neodmyslitelnou součástí.

BMW 326 Cabrio se při svém uvedení na trh v reklamě uvádělo těmito slovy: „Skvělý zážitek… to je jízda v novém velkém BMW s 5 sedadly a 4 dveřmi. Přesvědčí vás pocity klidu a bezpečí, které na Vás přenese, a tím Vám dodá dvojnásobnou radost z jízdy.“ Toto je jeden z prvních okamžiků v historii komunikace značky, kdy je zážitek za volantem vozu BMW popsán spojením „radost z jízdy“. Jde o spojení, které se postupně posilovalo jak technikou samotných automobilů, tak jejich komunikací.

Znáte historii loga BMW? Víte, proč má takový tvar a barvy?

Šedesátá léta: návrat Radosti z jízdy

V šedesátých létech nastává pro BMW po obtížných finančních okamžicích na konci 50. let intenzivní zotavení. S vozy takzvané „Neue Klasse“ – Nová třída (BMW 1500, BMW 1800, BMW 2000 a různé další verze), která byla uvedena na trh v roce 1962, vytvořilo BMW rodinný sedan se čtyřmi dveřmi, který je schopen nabídnout neopakovatelné sportovní svezení a výkonnost. V roce 1964 vyhrál Hubert Hahne za volantem BMW 1800 Ti 14 ze 16 závodů německého okruhového mistrovství. O dva roky později, tentokrát v BMW 2000 Ti, opět Hahne za volantem září, když se v závodě cestovních vozů na německém okruhu Nürburgring poprvé dostane pod hranici 10 minut. Po ostrém kole, v němž se neustále pohyboval na absolutním limitu vozu, se stopky zastavily na čase 9 minut a 58 sekund. I kdyby se zrovna v tu dobu jela Velká cena Německa vozů F1, tisk by stejně hovořil o velkolepém rekordu Huberta Hahna. Sportovní image značky dostala novou definici.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

V roce 1964 bylo v kampani na modely „Nové třídy“ použité spojení podobné tomu z třicátých let, vztaženému k BMW 326. Znělo takto: „Radost z auta – radost z jízdy“. Kromě informací o zrychlení a ceně bylo také důležitým sdělením, že: „Jízda je opět zábavná. 5 pohodlných sedadel, bezpečnost. Obklopeno luxusem a pečováno o pohodlí.“

Ještě v roce 1964 se BMW obrátilo na společnost Bernt Spiegel, aby mu provedla průzkum vnímání značky. Výsledky byly překvapivé – BMW bylo stále definováno v obecném vnímání sportovními modely třicátých let, zejména legendárním BMW 328, jehož výroba začala v roce 1936, a nikoliv luxusními modely uváděnými v poválečných letech, jako byla BMW 502 nebo BMW 507 v 50. letech. BMW se proto při komunikaci a vývoji nových modelů rozhodlo klást větší důraz na takové vlastnosti, jako je sportovnost a technologie.

Na základě výsledků studie značky BMW agentura Bernt Spiegel definuje BMW a jeho produkty jednoznačně pomocí grafu s osami cena a sportovnost. Na základě tohoto přístupu společnost identifikuje příležitost pro sportovněji laděné vozy. Proto je představena řada 02, kratší a jen dvoudveřová (proto 02) verze „Nové třídy“. Jedná se o modely 1602, 1802, 2002, 1502 a různé odvozené verze, jako je třeba 2002 Turbo. Současně s novou reklamní agenturou Gramm & Gery začíná BMW budovat svůj nový, jednoznačněji komunikovaný obraz. Od roku 1965 značka oficiálně přijala a začala používat slogan „Freude am Fahren“, tedy „Radost z jízdy“.

Víte, jak vznikly přezdívky BMW: ‚bavorák‘, ‚bimmer‘, či ‚beemer‘?

  Až do roku 1972 byl tento slogan používán také ve verzi „Aus Freude am Fahren“ (Z radosti z jízdy) a ne vždy doprovázel komunikaci konkrétních modelů. Od tohoto roku společnost přijala slogan ve formě, v jaké jej známe dnes, a důsledně jej používá ve své produktové komunikaci. Taktéž od roku 1972 se BMW začíná více zaměřovat na mezinárodní rozšiřování své působnosti přesahující hranice Německa. I proto je velmi důležitý jednoznačný charakter a filozofie značky, a proto se slogan postupně překládá do jiných jazyků, v nichž funguje stejně vševypovídajícím způsobem. 

Ve Velké Británii se používá spojení „Sheer Driving Pleasure“, ve Francii „Le plazir Driving“. V roce 1973 následovalo BMW Motorrad anglickým překladem „Sheer Riding Pleasure“. Roku 1975 BMW oficiálně převzalo pod svá křídla import svých vozů do USA, kde vznikl další překlad motta značky, které k němu dnes nezaměnitelně patří: „The Ultimate Driving Machine“.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Zatáčku lze projet pomalu, rychle, nebo s vozem BMW

Když se počátkem devadesátých let začaly nové vozy různými cestami vozit do České republiky, nebyl dán jednoznačný slogan. Jeden z dovozců si sám vymyslel a nějakou dobu používal spojení: Zatáčku lze projet pomalu, rychle, nebo s vozem BMW. V průběhu času a s tím, jak začalo mít BMW v České republice svého oficiálního importéra, se ale postupně přešlo na mezinárodní a přirozenější motto „Radost z jízdy“, které stejně již předtím používala většina fanoušků a příznivců BMW.

Příspěvek Víte, kde se vzal slogan „Radost z jízdy“? BMW to vysvětluje od úplného začátku ve 20. letech 20. století pochází z auto-mania.cz

[acuppellarp]

The following characters will be reopened if they don’t post or contact the main in the next 24 hours:

Ryder Lynn - @friendlyneighborhoodryder

Sandy Owen - @sandyowen-md

Currently on hiatus:

Rachel Berry and DJ Jeffries, played by Em - on hiatus until September 30

Haley Sterling, et al, played by Jeanne - on semi-hiatus until October 1

Reggie Cliffton and Sugar Motta, played by MC - on semi-hiatus until October 5

Ellie Gilbert and Penny Owens, played by Ellie - on hiatus until October 5

Matt Solís, et al, played by Jen - on semi-hiatus until October 7

Kate Hummel, et al, played by Shay - on hiatus until October 10