#Dubnus

[starlightshadowsworld]

Dubnus: Well... How'd your date go with Dr Felicia?

Marcus: We went out back, talked about how our days went.

Rufius: Annnd???

Marcus: blush we kissed.

Dubnus and Rufius both grin, sit beside him demanding details.

Morban: Date with Centurion Two knives?

Felicia: Yup.

Morban: You kiss?

Felicia: With tongue.

Morban: Heh, nice.

[chaoticgoodcaptain]

vlnění je skrz střechu.

potvrzené procítění.

15 z 10.

MUNI koleje moodboard protože to potřebuju nějak vyventilovat

[rychle-sipy-brainrot]

Ne, vůbec nepostuji březnový print v dubnu

Abych tomuto jevu předešel, chtěl jsem nafotit jednotlivé printy a nastavit jim budíka. No ale jak tak otáčím kalendářem, všimnu si, že v něm chybí stránka pro duben. Pravděpodobně to bude chybou ve výrobě, jelikož vzadu v přehledu všech printů ten dubnový je.

Buď to, anebo je to celoroční apríl. Zkusím se zeptat na bohouškovi, jestli se to stalo ještě někomu.

[takovanormalnielie]

23.3.2024

V dubnu budu slavit narozeniny a musím začít řešit oslavu. Událost už mám založenou, ale musím ještě obvolat pár lidí a vůbec se mi do toho nechce. Se dvěma kamar��dy jsem se v létě nerozešla úplně ideálně, protože se ukázalo, že mají s mojí tranzicí trochu problém. Chci jim zkusit dát možnost pokračovat dál, než je odstřihnu úplně. Třeba se mohli dovzdělat a zjistit, že opravdu nepatřím pod zámek do léčebny. Plusem může paradoxně být to, že jsem se ani nebránila, protože to bylo poprvý, co jsem se s transfobií setkala osobně. Úplně jsem zmrzla, rychle to ukončila, rozloučila se a šla domů. Chtěla jsem zavolat už dnes, ale nedokážu se k tomu dokopat. Možná zítra, možná jen napíšu, možná nic. Je mi to strašně nepříjemný, ale nechci to nechat ležet. Známe se celej život.

[kralovna-ne-stesti]

Vzhledem k tomu, že předpovědi hlásí od pondělí podzim, dvacítky a déšť, snažím si tyhle poslední horké, pozdně letní dny ještě užít. Bez remcání, že ven nejdu bo tam hoří i vzduch. Prostě šaty, brejle a vědomí, že další slunko (taky dle předpovědí) se objeví zase až v dubnu.

[liberte-news]

TERMÍN pro přihlášky na STŘEDNÍ školy je stejný: 20. únor

Uchazeči o střední školy mohou podávat přihlášky do 20. února a skládat jednotnou přijímací zkoušku v dubnu. Ministerstvo školství avizuje žádné změny pro školní rok 2025/2026, očekávají se technické úpravy v roce 2026/2027.

ŠKOLSTVÍ | Podávání přihlášek na střední školy se nemění. Uchazeči mohou podávat přihlášky elektronicky přes DiPSy, papírově s podporou elektronického systému nebo čistě papírovou formou. ILUSTRAČNÍ FOTO Termín pro podávání přihlášek zůstává do 20. února. Žáci si mohou podat až pět přihlášek, z toho tři do oborů bez talentové zkoušky a dvě do oborů s talentovou zkouškou. Jednotnou přijímací…

[videli-jste-tento-film]

tumblr viděl 120 filmů! aneb 44. statistika

Princezna se zlatou hvězdou (1959) : vidělo 97,6 %, nezná 0 %

Tři oříšky pro Popelku (1973) : vidělo 95,9 %, nezná 0 %

Pyšná princezna (1952) : vidělo 94,3 %, nezná 0 %

S čerty nejsou žerty (1985) : vidělo 93,9 %, nezná 1,2 %

Byl jednou jeden král (1954) : vidělo 92,9 %, nezná 0 % N

Noc na Karlštejně (1974) : vidělo 92 %, nezná 1,3 %

Lotrando a Zubejda (1997) : vidělo 91,5 %, nezná 1,2 %

Princ a Večernice (1979) : vidělo 91,3 %, nezná 1,4 %

Ať žijí duchové (1977) : vidělo 90,8 %, nezná 5,3 %

Princezna ze mlejna (1994) : vidělo 90,7 %, nezná 1,3 %

Náhodné poznatky:

víte, kdy jste naposledy naposledy viděli deset nových filmů? v dubnu! pro porovnání jste za stejnou dobu nikdy neslyšeli o 120 filmech; tudíž je toto zásadně speci��lní událost

nějak se stalo, že jsme dlouho nehlasovali o Byl jednou jeden král, který se okamžitě vyšvihl do top 10 a vyhodil Anděla Páně, tzn. nejnovější film z top 10 všech filmů je 27 let starý (ale pořád obsahuje Stracha, což je z dnešního pohledu spíš bug než feature, ale co už)

jediná dekáda, kterou většinově sledujeme, jsou padesátá léta (jde o 44,8 % všech filmů z tohoto desetiletí), odkud máme 2 nově přidané filmy (Byl jednou jeden král a Dovolená s Andělem)

nejznámější rok je 1983, kde jsme kolektivně viděli hned 7 filmů (z nově přidané desítky oba filmy o Lucii, postrachu ulice)

žánrová statistika není nijak šokující, z nově přidaných viděných filmů jde o 7 pohádek, 2 dětské komedie a jednu drsnou dospěláckou komedii s Marvanem (btw 4 filmy ze žebříčku mají v názvu slovo „anděl“, což je o jeden film víc než u neznámých filmů)

a nakonec gratulace Alici Nellis, která se konečně dostala do žebříčku viděných filmů (pohádkou, jak jinak)

To jsem se teda rozšoupla! Anyway, pod perexem najdete celý seznam i s mým osobním skóre a komentářem. Mějte se krásně a koukejte na filmy!

Byl jednou jeden král (1954) : vidělo 92,9 %, nezná 0 % (5. místo)

Koloběžka první (1984) : vidělo 79,7 %, nezná 10,2 % (25. místo)

Tři bratři (2014) : vidělo 72,9 %, nezná 2,9 % (35. místo)

Lucie, postrach ulice (1983) : vidělo 67,7 %, nezná 11,3 % (42. místo)

Šťastný smolař (2012) : vidělo 67,2 %, nezná 21,3 % (46. místo)

...a zase ta Lucie! (1983) : vidělo 60,3 %, nezná 22,1 % (60. místo)

Sedmero krkavců (2015) : vidělo 56,4 %, nezná 7,3 % (69. místo)

Láska rohatá (2009) : vidělo 53,7 %, nezná 16,7 % (76. místo)

O vánoční hvězdě (2020) : vidělo 50,8 %, nezná 20 % (88. místo)

Dovolená s Andělem (1952) : vidělo 35,6 %, nezná 33,9 % (120. místo)

osobní skóre: viděla 8 | neviděla 2 | neznám 0

samozřejmě, že to všechno znám, jsou to pohádky!

neviděla jsem Sedmero krkavců, protože to původně bylo v kině a ne zadara v televizi jako vánoční pohádka, v kině jsem na tom nebyla, protože tehdá jsem na pohádky chodila jenom se svou matkou (kontext: v roce 2015 jsem byla dávno dospělá, proč se ptáte) a ta z nějakého důvodu nenáviděla Martu Issovou (teď už s ní nemá problém a nepamatuje si, proč s ní kdy měla problém)

taky jsem neviděla Dovolenou s Andělem a nemám pro to důvod

mimochodem mě velmi uspokojuje, jak první tři filmy vznikly v roce 1954 – 1984 – 2014 a zařadily se na 5. – 25. – 35. místo

[krasnauniformas]

Barcelona doufá, že Yamal dobře rozvine

Podle zpráv Barcelona věří, že Yamal je po Messim nejtalentovanějším hráčem a klub se poučil od hráčů jako Fati, Pedri a Garvey. V dubnu loňského roku Yamal v dres FC Barcelona debutoval v prvním týmu ve věku pouhých 15 let a 290 dní a stal se nejmladším hráčem v historii klubu, který debutoval v La Lize.

Bez ohledu na to, Yamalův talent z něj udělá superstar V tomto evropském poháru Yamal oficiálně vstoupil do pozornosti fanoušků se ctí nejlepšího mladého hráče. Zkušenosti Fatiho a dalších mladých hráčů v klubu však ukazují, že si nemohou dovolit příliš riskovat. V minulé sezóně Barcelona omezila Yamalův herní čas – v 51 zápasech týmu ve všech soutěžích nastoupil Yamal 30krát. Barcelona a hráč se také dohodli, že se letos v létě zúčastní pouze jedné ze dvou mezinárodních soutěží, a zvolili Evropský pohár místo olympiády, čímž se vyhnuli situaci, které čelí Pedri, který v sezóně 2020-21 hrál za klub a zemi. sezóně po 73 zápasech způsobila dlouhodobá zranění Pedriho, který Fotbalové dresy oblékal, prudký pokles soutěžní formy.

[kurtjahoda]

Fred Perry se vydal ve stopách paninari

Pečlivý čtenář Stylesurfin dobře ví, že Paninari byli styloví italští mládežníci osmdesátých let, který měli rádi klasický americký vohozy a k tomu kupu stylových evropských brandů, milovali Duran Duran a AC Milán a Pet Shop Boys o nich nazpívali v eighties píseň. Tyto městské tlupy se scházely nejdřív v centrální oblasti Milána (přesněji kolem burgrárny Burghy Burger na Piazza San Babila - odtud i jejich poněkud hanlivé pojmenování paninari = sendičáři). Později, jak mediální pozornost na ně upřená rostla, i v jiných italských něstech a městečkách.

Jedním z oblíbených brandů paninari byl i erbovní britský Fred Perry. V ústředí značky se rozhodli, že afinitu paninárů k poloshirtům Fred Perry pečlivě zrekonstruujou a vydali se na „místo činu���, tedy na Piazza San Babila, kde podle dobových, čtyři desetiletí starých fotek, vše v dubnu léta páně 2024 nafotili.

[manga-girl67]

Kde mám jít, případně počkat, abych tě potkala?

Nepotřebuji návod ani mapu, abych si našla partnera. Myslím tím spolehlivého životního partnera. Přesto už nevím, co mohu proto udělat. Nejsem zrovna extra společenský typ.

Ale za ta léta jsem zkusila toho hodně. Dlouho jsem jezdila městskou hromadnou dopravou. I mimoměstskou dálkovou dopravou - ano, já nežuji ve městě, ani poblíž. Dost jsem se courala po městě - kolikrát i sama v kavárně nebo po nákupním středisku. Zkusila jsem online seznámení. Propadák. Zkusila jsem seznámení přes někoho. Katastrofa.

Byla jsem v pár podnicích, na pravou míru uvádím, že jsem pokaždé nebyla sama. Vždy byla se mnou nějaká spolužačka, kamarádka, kolegyně. Dále - vždy trvám, že půjdeme na "bezpečnější místa". Nezvládám nějaké šílené divoké ani taneční bary. Postačí malý podnik, který vypadá... slušně? Nebo je známý mnou nebo druhou stranou, se kterou tam jdu. Pokud "máme za lubem" někam takhle jít se posadit a nechává se tam ta možnost na seznámení s někým (nikdy se neuskutečnilo).

Ano, poslední měsíce zdárně jezdím autem, jelikož až teprve v lednu letošního roku jsem dodělala, sice těžkopádně, ale dodělala řidičák. A kvůli rozsáhlým opravám a nějakým tahanicím v rodině, jsem začala oficiálně jezdit až někdy v dubnu. Dobrý. V pohodě.

Internet je nebezpečný. Jak kdy a jak pro koho. Záleží na lidech a na situaci. Rovněž taky není dobré si myslet, že můžete lovit i přes instagram nebo přes facebook. Ne, to není dobré. Ani není dobré si idealizovat internetové "podnikavé lidi", kteří jsou vám nějakým způsobem sympatičtí, přesto to je jenom ta internetová persona.

Já si myslím, že svého partnera potkám náhodně. Přirozeně. V průběhu let jsem potkala nějaké lidi, kteří mi byli sympatičtí, evidentně mi nebyli souzení. A to ani teď mi není souzeno.

Ráda bych někoho ve svém životě uvítala. Mám nějaké obavy, ale to nějak půjde. Stačí jít s proudem a na nic netlačit.

No, ať to dopadne jakkoliv, jsem tady. Bude to těžký, ale asi zvládnu i být sama kdyby náhodou. Nějak to přežiji. Vždy raději jsem připravená hlavně na ty horší scénáře. Často se modlím, aby to dopadlo dobře (věřte mi, že mám ráda klid). Asi je třeba mít nějaké drama ve svém životě, abych se nenudila. Upřímně, já o to nestojím. Vážně mám ráda klid. Ačkoliv i já někdy umím udělat cirkus, to přiznávám. Ten nastává, když už je opravdové hřmění a já po desáté nastavuji hranici, která není respektovaná...

[balicek-komunitni-zodpovednosti]

Metodika stromu pro společnou imaginaci zodpovědné komunity. Převzato z kroužku intersekce v dubnu 2024, čtení The revolution starts at home.

[cum-arte]

S otevřením KLOSTERNEUBURGU muyea ALBERTINA v dubnu 2024 sleduje ALBERTINA ve Vídni důležitý cíl: zpřístupnit veřejnosti velkou část své sbírky umění po roce 1945. Socha "Folk Thing Zero" od Georga Baselitze je vystavena v hale spolu s dalšími německými současnými umělci, což zdůrazňuje její významnost.

With the opening of ALBERTINA KLOSTERNEUBURG in April 2024, the ALBERTINA Museum, Vienna, is pursuing an important goal: to make a large part of its collection of post-1945 art accessible to the public. The sculpture Folk Thing Zero by Georg Baselitz is shown in the hall with other German contemporary artists, emphasizing the importance of its position.

[kmp78]

VIA GOOGLE TRANSLATE. 👇

"In April 2018, the concert of the American pop rock group Thirty Seconds To Mars in Prague's Tipsport Arena was a little ordeal. This year, at the same place, already called the Fortuna hall, things were a little better. But no concerts or visual feasts took place.

Great actor, good songwriter, very decent singer in the studio and average in concerts. That's Jared Leto, the boss and soul of the group that was born in Los Angeles in 1998. It had its best times in the second half of the 2000s, while it's been struggling a bit in recent years.

From the exciting stadium sound, she got to cooler electronics, with which unfortunately she no longer produces as strong songs as on the previous records. As satisfying as last year's It's the End of the World but It's a Beautiful Day is compared to the previous weak effort America (2018), the songs from it fall short of the band's historical best pieces.

The forms of the last two records seem to be imprinted in the visuals of the concert. It was basically boring compared to the current rock culture. There are only two Thirty Seconds To Mars. Jared Leto, singing and occasionally playing guitar, and his drummer brother Shannon Leto. Guitarist Stevie Aiello accompanies them at concerts, but he stays away.

The brothers lost themselves on the huge stage. One drummed and the other tried in vain to "fill" the stage. His frequent running into the circle didn't help, nor did the confetti shot over the heads of the audience, the colorful balloons sent there, even the occasional fire effects, which at one point Jared Leto tried to highlight with a short exit with a small flamethrower.

Nothing amazing happened at the screening behind the musicians. The lines of light constantly resembled the torso of a triangle or transformed into a triangle, and only during A Beautiful Lie, the penultimate song of the basic set, did the clip appear in the projection.

The songs selected from multiple albums were sonically pressurized and aggressive. However, it was not due to the band's work on stage, it is impossible to coax such a sound out of two musicians. Musical intros and playbacks of choral choruses played a significant role, which as a result created the impression of a spectacular stadium sound.

Jared Leto didn't bother singing as much as he did six years ago, but he didn't give a convincing performance. Intonally it was sometimes better and sometimes worse, he sang tense passages, which are quite a lot in their songs, or left it to the audience in the hall. For example, those who wished to hear his breathtaking album performance of the live version of the hit This Is War were disappointed, as Leto simply "threw it to the fans".

Thirty Seconds To Mars played an average concert. It's a bit of an exaggeration to say that if they were on Mars for thirty seconds before the start of the show, they didn't come a hair's breadth from any space goals after that. Today they are quite far from them."

[twogentlemen]

Nové designové místo na mapě Prahy. Arkhe ateliér otevřel v Karlíně nový eventový prostor a concept store

Showroom v nové budově BLOCK Karlín se stává novou destinací pro milovníky interiérového designu. Interiérové studio arkhe v dubnu otevřelo arkhe.SPACE – concept store a showroom, ve kterém lze uspořádat i firemn�� event. Hned o patro výše mají sami architekti i své kanceláře. Arkhe tak nabízí multifunkční prostor, jež dokonale odráží vizi studia. Continue reading Nové designové místo na mapě…

[archivace]

Nikola Vaptsarov - "bulharský Julius Fučík", ke kterému se hlásí v Bulharsku i Makedonii, účastník protinacistického odboje

Světoznámý bulharský básník Nikola Vaptsarov se narodil roku 1909 ve městě Bansko v západním Bulharsku. Jeho otec Jonko Prodančin se účastnil národně osvobozeneckého boje v oblasti Pirin a matka Jelena Vezová studovala na vysoké škole v Samokově a nějakou dobu pracovala jako učitelka. Malá Nikola v sobě spojovala ctnosti obou druhů. Od útlého věku projevoval výjimečný soucit, který se později změnil v náklonost k lidem. Toto „lidumilství“ ho provázelo vždy a všude až do konce jeho života. Po ukončení základního vzdělání v rodném městě v roce 1924 nastoupil na nedokončené smíšené gymnázium v Razlogu. To byla doba jeho prvních publikací v tisku. Začal se zajímat o literaturu a snil o studiu tohoto oboru, ale podle vůle svého otce nastoupil do školy námořních motorů ve Varně (1926-1932). V posledním roce studia jako praktikant na lodi "Burgas" cestoval po Středozemním moři a věnoval této cestě cyklus básní "Imprese". V roce 1932 nastoupil jako topič do továrny na papír a lepenku bratří Balabanovů v obci Kočerinovo a poté jako mechanik. Zde založil rodinu s Bojkou Dimitrovovou a narodil se jim syn Yoncho. V roce 1936 byl propuštěn a přestěhoval se do Sofie, kde jeho malý syn zemřel ve věku sedmi měsíců. Po vážné nezaměstnanosti nastoupil Vaptsarov jako technik do továrny bratří Bugarčevů a poté pracoval jako topič na železnici a na sofijských městských jatkách. Na začátku roku 1940 vydal jedinou sbírku básní vydanou za svého života, Motorové písně. Kromě 20 děl shromážděných v knize zanechala Vaptsarova také několik desítek básní, drama "Devátá vlna", básně pro děti, eseje, články atd. Jeho život a dílo byly zasvěceny boji, touze vybudovat lepší, spravedlivější svět, prosycený jeho vírou, příslovečnou, očišťující vírou v "dobro a lidskost", která dává smysl lidské existenci. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1941 se zapojil do protinacistického odboje. Ostně k Bulharsku byla připojena Severní Makedonie, kde odbojová skupina rovněž působila. Za necelý rok - 4. března 1942 bylo zatčeno více než 60 lidí z odboje. Mezi zatčenými byl i Nikola Vaptsarov. V dubnu ve vězení napsal své poslední básně: první verše "Smrtelná postel" a "Sbohem". Obě patří dnes k vrcholným dílům světové klasické literatury. 23. července téhož roku byly přečteny rozsudky smrti pro Nikolu Vaptsarova, Antona Popova, Antona Ivanova, Atanase Romanova, Pjotra Bogdanova a Georgije Minčeva. Podle zákona o ochraně státu musí být rozsudek vykonán do 24 hodin. Téhož večera na posádkové střelnici v Sofii odsouzení čelili smrti za doprovodu Botevovy písně "Ten, kdo padne v boji za svobodu… A několik hodin před střelbou dostalo šest z nich právo napsat své poslední dopisy svým příbuzným. Dalších pět píše takové dopisy a Nikola Vaptsarov nezanechá jediný řádek adresovaný nikomu. Ale na úkor toho, když se ho dotkla smrt, měl dost síly podívat se otevřeně do její tváře a psát básně. Napsal druhou sloku své básně "Smrtelná postel":

Никола Вапцаров, „Доклад“, 1936 …

Nikola Vapcarov, "Doklad"

" От Никола Иванов Вапцаров върху Македония и задълженията на писателите-македонци към нея, които трябва да следват революционните идеи на Гоце Делчев и Даме Груев.

Да се правят доклади в такъв важен момент със сухо, догматично, теоретично отношение към един проблем, който е в кръвта ни, е мисля светотатство. Не, че не трябва здраво да се разчетат всички обективни и субективни предпоставки, но струва ми се за нас като пишущи македонци е необходима една първична емоционална сила, която да раздвижи кръвта ни, да раздвижи емоционално много притъпени чувства, много спомени и да ни върне на местопредназначението ни. ила.

Ние теоретизирахме, теоретизирахме, класово разнищвахме един въпрос съвсем конкретен, един прост въпрос, който е спомен, един въпрос чието име е Родина.

А той живееше с родилни болки в тези хора, той ги караше да сънуват една малка

къща с разцъфтели дървета в Тетово. Или на¬смолена рибарска лодка в Костур, или една стара легенда, която разказват покритите с мъх зидове на Прилеп, и колко още спомени, които порят съзнанието на всеки македонец. Не че фурнаджийския работник, не че гладния земеделец, не че дребния чиновник не мислят, че парите за хляба при сегашната икономическа система няма да стигнат и при независима Македония. Но нашата грешка е там, че не намерихме живата връзка между икономиката и живота, между нас и онези, които не разбират нещата в онази ширина, в която ги разби¬раме ние. И се случи така, че събитията ни надскочиха, удариха ни ритник и след този ритник тази вечер едва ние се мъчим отново да запазим равновесие. Случи се така, че в Сръбска и Гръцка Македония великобългарските утопии и��стиват и крепне едно поколение, ентусиазирано от лозунга – Свободна и Независима Македония. Това е най-важния етап от македонския въпрос в последните години, който ние навреме не забелязахме и за чието проспиване носим лична и организационна отговорност. Да се търси организационна отговорност е било винаги лесно. Ние сме свикнали след всяка грешка да правим стереотипни самокритики, да приказваме, да пишеме и все пак да тъпчем на място. Но ако ние милееме за своята Родина, ако в нас има капка македонска кръв, ако в нас е останала искра от благороден патриотизъм, този път трябва да се впрегнем, за да понесеме част от тежестта на едно дело и жестокото величие на една епоха. Действително страшни упостушения направи в народната душа бившата ВМРО. Тя ни остави едно наследство на огорчение. Една невяра. Нека не си правим илюзии, че народа в Петричко и в бежанията в България знаят добре да разграничават нашия кристален идеализъм от бандитските приьоми на михайловизма. Ние нямаме създадено едно стройно, популярно учение, което напълно да измести болката от простата душа с вяра. И нашите другари, които ще боравят с политика, трябва добре да внимават, защото досега е ясно, че още не е преминала организационната антипатия. Нашите другари, които ще боравят с политика трябва да оперират внимателно още и затова, че на една наша силна организация, може да бъде противопоставен като политическа нужда отново михайловизма.

Но докато дотука ние търсихме отговорности, които не ни засягаха, които бяха на педя далеч от нас, ето че камшика на обективизма трябва да заиграе и по гърбовете ни. Какво направихме ние, другари, за да помогнем на политическия процес? Направихме ли нещо системно, организирано? Помъчихме ли се поне да създадем убеждението, че съществува македонска литература. Помъчихме ли се да създадем с малките си силици, впечатление че съществува група пишущи хора, която не е забравила обществените си задължения към своята родина? Простете, другари, но аз мисля, че отговора трябва да бъде – не. В това направление не се е направило нищо повече, а дори по-малко от онова, което направи михайловизма.

Не мислете, че всичко това ще стане на един дъх. Но не забравяйте, че не сме само ние. Не забравяйте, че ако с нещо покажем

съществуването си си, усилията си, от доле ще изникнат други, които далече ще ни заминат. Верно е, че работите не тръгват никога като курдисан часовник. Ще се срещнат мъчнотии, но те няма да бъдат толкова обществени, колкото вътрешни – в самите нас. Тия мъчнотии според силите си ще преудолеем, но трябва страшно напрежение и себеотрицание. Трябва да се напънем мъжки. Какво се иска всъщност от нас? Много. Твърде много. Поне от тези, които сме събрани тука. Ние сме македонци.

4(Трябва да се напънем мъжки. Какво се иска всъщност от нас? Много. Твърде много. Поне от тези, които сме събрани тука. Ние сме македонци. И нашето творчество трябва да бъде в служба на македонската кауза. За мнозина ще бъде трудно… "

Nikola Ivanov Vaptsarov o Makedonii a povinnostech makedonských spisovatelů vůči své zemi, včetně následování revolučních myšlenky Gotse Delcheva a Dame Gruev.

Dělat zprávy v tak důležitou chvíli se suchým, dogmatickým, teoretickým postojem k problému, který máme v krvi, je, myslím, svatokrádež. Ne, že by se neměly pečlivě číst všechny objektivní a subjektivní premisy, ale zdá se mi, že my jako makedonští spisovatelé potřebujeme prvotní emocionální sílu, která nám rozproudí krev, rozproudí emocionálně mnoho otupělých pocitů, mnoho vzpomínek a přivede nás zpět na cestu k cíli.

Teoretizovali jsme, teoretizovali jsme, řešili jsme jako třída velmi konkrétní otázku, jednoduchou otázku, kterou je paměť, otázka, která se jmenuje Vlast.

A v těchto lidech žil s porodními bolestmi, nechal je snít o malém domku s rozkvetlými stromy v Tetovu.

Nebo dehtovaná rybářská loď v Kosturu nebo stará legenda, kterou vyprávějí mechem porostlé zdi Prilepu,

a kolik dalších vzpomínek zaplaví mysl každého Makedonce.

Ale zatímco jsme hledali povinnosti, které se nás netýkaly, které byly na vzdálenost od nás, na zádech nám musí hrát bič objektivismu.

Co jsme my soudruzi udělali, abychom pomohli politickému procesu? Dělali jsme něco systematického, organizovaného? Pokusili jsme se alespoň vytvořit přesvědčení, že makedonská literatura existuje.

Snažili jsme se svými malými siliky vzbudit dojem, že existuje skupina píšících lidí, kteří nezapomněli na své veřejné povinnosti vůči vlasti?

Nemyslete si, že se to všechno stane na jedno posezení. Ale pamatujte, nejsme to jen my. Nezapomínejte, že pokud svou existenci, snahu něčím ukážeme, vynoří se zdola další, kteří nás dalece předčí. Je pravda, že věci nikdy nejdou jako hodinky. S obtížemi se setkáme, ale nebudou ani tak veřejné, jako spíše vnitřní – uvnitř nás samých. Tyto těžkosti překonáme, jak nejlépe umíme, ale potřebujeme obrovské napětí a sebezapření. Musíme se obsadit. Co se po nás vlastně žádá? Mnoho. Příliš mnoho. Alespoň od těch z nás, co jsme se tu sešli. Jsme Makedonci. A naše dovednost musí sloužit makedonské věci. Pro mnohé to bude těžké…“

Veliké Tarnovo

[liberte-news]

FOTÍTE rádi a není Vám více než 21? Zkuste vyhrát v soutěži!

Sdružení historických sídel organizuje soutěž pro studenty do 21 let, zaměřenou na architektonické dědictví. Vítězové budou vyhlášeni v dubnu 2025 na Mezinárodním dni památek v Praze.

ZÁBAVA – Sdružení historických sídel, Čech, Moravy a Slezska osloveno hlavním pořadatelem – Radou Evropy, aby soutěž u nás zorganizovalo a převzalo nad ní zá��titu. Sdružení se velmi rádo ujalo této výzvy. Celá soutěž vrcholí předáváním cen a diplomů u příležitosti Mezinárodního dne památek a sídel v Praze v dubnu 2025. ILUSTRAČNÍ FOTO | Chcete mít svůj článek zcela ZDARMA ? Soutěž je učena pro…