#Dosti Centrum

[elolsovska]

MOOC, Mindfulness, Celoživotní učení na univerzitách (VUT)

Tento týden jsem udělala research v těchto nadpisových pojmech.

Jako vždy, začneme s MOOCy:

S MOOCy jsem měla prvotní zkušenost právě v rámci Mindshift. Nicméně MOOC jako samostatné téma jsem nijak nesnažila zkoumat podrobněji, tedy až doteď.

Zprvu jsem zjistila o tom, že existuji dva poddruhy: cMOOC (Connectivist MOOC), podporující společnou diskuzi, spolupráci a účasti na společných projektech, a xMOOC (Extended MOOC), který využívá tradičních struktur, vedoucí k získání certifikátu (většinou se za certifikáty platí). Rozdíl mezi nimi mi pomohlo odlišit video od Paul-Olivier Dehaye.

Dále jsem si představila scénář dle zadání, z něhož vyplynuly následující argumenty:

Pro:

MOOCy jsou online dostupné kdykoli a kdekoli, umožňující flexibilní rozvrh a plnění kurzu.

MOOCy mají k dispozici velkou škálu kurzů (umožňující rozvoj v jakémkoli směru).

Kurzy tvořené velkými institucemi jsou kvalitní a jsou up-to-date s novinkami v oboru.

Uživatelé mohou plnit MOOCy ve svém vlastním tempu.

Proti:

Chybějící kontakt, tedy že uživatelé nemají tak blízko k učitelům jako v tradičním face-to-face kurzu, což může vést k nedostatečné zpětné vazbě, či pozdějším odpovědím.

Jelikož MOOCy nejsou nijak časově limitované, většina lidí MOOCy nedokončí.

K tomu, aby člověk dokončil MOOC je potřeba dostatek sebeorganizace.

I když MOOCy obsahují jako součást dokončení kurzu certifikát, uznání jinou organizací může být omezené.

Menší organizace, které chtějí MOOC vytvořit, musí počítat s omezenými zdroji, případně vyššími náklady na výrobu.

---

Mindfulness, nebo-li laskavá všímavost, se ve svém moderním pojetí snaží o laskavý přístup k sobě samotným, místo toho, abychom se shazovali či ubíjeli. Posiluje produktivitu a s ní i mentální stabilitu. Je příjemnější pracovat s pocitem, že respektujeme sebe sama. V dnešní době se všímavost uplatňuje skoro v každém aspektu, z čehož ji dělá životním stylem.

Nicméně, musím podotknout, že video porovnávající dnešní všímavost se Sati (kterou praktikoval Budha) se dosti liší a přišlo mi velmi užitečné. Podněcuje mě si vyzkoušet ten dvoutýdenní retreat na sobě v rámci období po zkouškovém.

---

Nabídka služeb Institutu celoživotního vzdělávání - VUT

Vzdělávací kurzy pro zaměstnance -> Zahrnuje širokou škálu oborů. Od klasických jazykových a PC kurzů (ty realizuje se společností Microsoft), po pedagogické navazující kurzy a soft skills.

Rozvojové a vzdělávací kurzy pro studenty -> Snaží se pro usnadnění vstupu na trhu práce včetně veletrhu pracovních příležitostí.

Poradenství pro studenty(psychologické, studijní, právní...) a Alfons - poradenské centrum pro studenty se specifickými potřebami. Nabízí také koučování.

Univerzita třetího věku - Nabízí kurzy na jeden, či dva semestry, ceny se pohybují od 400,- až 1000,-

Vzdělávací kurzy pro veřejnost (pedagogické, manažerské, jazykové (i kurzy českého jazyka pro cizince)...), placené, pohybující se v ceně přes deset tisíc.

Co se týká MOOCů, na ty jsem při své prohlídce nenarazila.

Zdroj: Celoživotní vzdělávání – VUT

[sarfarajkhanposts-blog]

resedentials flats offer by Dosti Centrum Hadapsar which is a real estate project in pune city making by thewell known group name as Dosti Realty.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 48: Mlsná kavárna, Café Kancl, Bistro u nás veselo a Pokecz (Kénik)

(28. 6. 2021) Čekání na zákazníky.

Když kavárna s odkazem na kancelář, je menu v euroobalu víc než případné a zároveň připomíná malou noční můru mnoha office pracovníků, protože tento ekvivalent jednorázové roušky je takřka všudypřítomný a často se používá i tam, kde je to kontraproduktivní. 

Dost možná znáte ten typ standardizované, unifikované a ničím nepřekvapující kavárny s laminovanou kávovou kartou dodavatele, jež otevře a první, co člověka při nakouknutí napadne, je to, že tu jen čekají na zákazníky místo aby během úvodních dnů nudy založili Facebook, Instagram anebo vymalovali pěkné venkovní áčko.

Právě takový pocit jsem měl ze startu Mlsné kavárny, která vznikla uprostřed obchodního a kancelářského komplexu na Halasově náměstí na Lesné. Provoz, jehož sousedem bude téměř hotová pobočka pizzerie Amici, je včleněn mezi drogerii Teta a diskont Penny a celek dotváří pet centrum, elektro, benzinka a rušný Lidl.

Žlutá na skle nic nezaručuje...

Paní, která seděla za stolkem ve zcela prázdném podniku, mě vlídně uvítala a doplnila, že zákusky ještě dolaďují a že časem možná přibude druhý a třetí mlýnek s kávou, přičemž na tom stávajícím je Corsini, surovina, kterou jsem měl dvakrát či třikrát za život na menším letišti nebo nádraží a třebaže je to s určitou dávkou sebezapření vypitelné, není jediný důvod, proč zkušenost opakovat.

A jelikož dodavatel kávy nabízí a servisuje kávovary Expobar, asi nepřekvapí, že tu stroj uvedené značky mají na baru, a to ve dvouskupinové variantě a bez pák, které “tradičně” odpočívají mimo hlavy. Ceny káv se mi zdály vyšší než je na danou lokalitu žádoucí – kdo si dá po akčním nákupu v Penny nebo vydání se z peněz za superprémiové granule cappuccino za 65 Kč? – a kapacita kavárny mírně naddimenzovaná... ale co už.

Mlsná kavárna nemá úplně malý počet míst a není to ani vyloženě lákající a originální prostor. Ale třeba sem budou lidé z kanceláří chodit. Možná. Snad.

Budou to dny anebo týdny než se úvodní otvíračka upraví a uvidíme přelepky nebo “přemalbu” fixou? Nevybavuji si za ta léta případ, kdy by nová kavárna trefila odpovídající hodiny na první pokus a není důvod nedat na dveře na pár zkušebních týdnů úhledný a pěkně potištěný kousek papíru anebo krasopisně vyvedený lísteček. 

Aktualizace 30. 6. ve 22.05 hod.: Takže jen dva nebo tři dny...

Zbývá načrtnout kontext kaváren v okolí, protože už nějakou dobu neplatí, že by spodní část Lesné, respektive hranice s Černými Poli, postrádala smysluplnou alternativu. Stačí přejít lávku nad železniční tratí u Lidlu a po pár minutách dojít do Kafe na písku anebo zvolit o něco bližší Mitte Písečník za mostem u nádraží Brno-Lesná. 

Zvláště líní nebo méně nároční pak mohou zkusit kávu v Pool Grill vedle bazénu TJ Tesla, rovněž dosti unifikovaném Kafenexu přes koleje anebo v Gemini Cafe u Alberta. Za sebe si kladu otázku, zda je dle paní zmiňovaný potenciál 300 kancelářských pracovníků komplexu dostatečný pro uživení podniku.

V uplynulý čtvrtek ráno jsem se dotazoval, zda Mlsná kavárna skutečně nabízí kohouta na víně a Filet Mignon, jak napovídají stránky, a zda opravdu mají tu krásnou zahrádku se spoustou polštářků, která je uvedena na obrázku. Ovšemže ne! :-) Bylo přislíbeno, že do večera bude web funkční, ale kdo těmto slibům věří, že? Včera dopoledne, tedy v neděli 27. 6., byl web v další fázi, ale stále tam bylo příliš mnoho latinské výplně a málo informací a tak si budeme na zmiňovaný příběh a úspěch v soutěži muset ještě počkat. Nadšený nejsem ani z toho, že podniku bylo zatěžko zřídit vlastní doménu II. řádu.

Další kavárnou, nebo spíš místem s kávovarem a mlýnkem, se před pár dny stal ČEBUS, velmi tradiční cestovka umístěná v rohové parcele mezi kinem Scala a Jakubákem. Když jsem venku spatřil ikeáckou stolečkovou a židličkovou klasiku, hezkou květinu a menu s několika kávovými nápoji, musel jsem se pousmát. 

Po nakouknutí dovnitř jsem narazil na milou dámu, která mi osvěžila paměť a připomenula mi, že mají jednoskupinovou Notu od Orchestrale, které v Brně dodává Pavin a stejný kávovar byl k vidění v kavárně Nostresso na Údolní. Na Facebooku či Instagramu se prý teprve pracuje.

Zahrádka Café Kancl v ČEBUSu.

Mlýnek je tu také, ale v zásobníku něco namleto a kávě samotné asi není věnována nejlepší péče, protože na původ zrnek se velmi příjemná paní musela doptat kolegy, což nikdy nevěstí nic dobrého. Vedle kávovaru jsem spatřil dvoulitrové balení Dobré vody neperlivé a bylo mi potvrzeno, že jedou na zásobník, což je v takto malém kávovém koutku naprosto v pořádku a podle informace dotyčné zde také bude terminál Sazky a výdejna zboží a tak je káva podle všeho jen jednou částí nabídky. 

Bistro u nás veselo vzniklo v místě jen pár měsíců a sporadicky fungujícího vietnamského bistra Anhems a jak se zdá, ani tento podnik zřejmě nebude běžcem na dlouhou trať. Otevření a prozatímní bleskový vývoj dokumentují níže uvedené obrázky a tak jen dodám, že už opravdu dlouho jsem neviděl ve vitríně tak mastně působící řízky a bramboráky.

Kávu zde řeší ve větším překapávači (malá 15, velká 25), který má integrovaný mlýnek – takové řešení jsem dosud v provozu neviděl, ale nemusí mít všude nákladné FETCO nebo skromnější Moccamaster, že? – ale dle fotografie části menu na FB nabízí i espresso (25), cappuccino a latte macchiato (oboje za 30 Kč) a i když jsem páku v první den provozu neviděl, třeba později doplnili aspoň stroj na kapsle.

Facebook podniku naznačuje, že i z hlediska prezentace by to chtělo ještě vyladit, ale i když jsou míchaná vajíčka ze 3 vajec opravdu minimalistická, jak reálná je cena 30 Kč? Ehm. A zapečený toust se šunkou či sýrem za 20 Kč jsem dost možná viděl před lety v alternativní části kina Art zvané Promítačka.

2. června 2021 a nové bistro na Minoritské má otevřeno. Co na tom, že ještě ani nemá název a nad vchodem si ponechalo jméno bývalého podniku...

10. června už bylo Bistro u nás veselo ve vlastních barvách.

Už první verze týdenní nabídky se mi zdála cenově úplně mimo. Vzhledem k tomu, že se uvnitř sedí na docela pěkných židlích a interiér nevypadá zle, je prakticky každé nabízené jídlo hluboce prodělečné anebo kvality, kterou bych nerad zkoušel. Ale na FB podniku čteme: “Snídaně, polévky a jídla z kvalitních farmářských produktů z Vysočiny. Chceme dělat věci jinak!” Aha.

Hned následující týden (foceno 16. 6.) byly ceny přece jen vyšší. :-)

A o dalších pět dnů později nastal konec. Netuším, zda je na vině akutní a všude pociťovaný nedostatek personálu anebo si jen nevyřídili některé z nezbytných povolení, ale “první běh” provozu v trvání tří týdnů nevěstí nic dobrého. Vzhledem k tomu, že na mě dvojice za barem působila velmi nadšeně a usměvavě a podnik má otevřeno pouze osm hodin ve všední dny, neměl by snad být problém toto ve dvou aspoň zpočátku zvládnout. O dočasném(?) ukončení provozu není na Facebooku pochopitelně ani zmínka.

Nikdy jsem si nebyl jist udržitelností poke podniků v Brně i ČR a mé pochybnosti jen posílil zánik Nija’s poke’ bar na Dvořákove (dnes viditelně úspěšnější Eggo). Proto mě překvapilo, když jsem v bytovém areálu Červeného mlýna vedle Kauflandu narazil na pobočku Pokecz, oficiálně spadající do Králova Pole, tedy Kéniku.

Jdi po šipkách...

Pokecz Kénik je umístěno v rohové parcele hned za Aidou Červený mlýn.

K podniku s barevně uklidňujícím Instagramem mě navedly křídové šipky a malůvky na zemi – i to je cesta a zajímalo by mě, zda se proti tomu neozval někdo z komerčních pronajímatelů v komplexu – a příjemný je i vzdušný interiér. Dvojice na směně právě obědvala poke bowl a byla moc milá, zejména mladík, jenž bez potíží zodpověděl dva dotazy ohledně kávy Fiftybeans, kterou mají na mlýnku za velmi přijatelné ceny. Nejvíc mě ale zaujalo, že tu jako na třetím místě v Brně (o němž vím) mají jednoskupinovou Elektru Sixties T1 Deliziosa, takto jeden z mých designově oblíbených kávovarů.

Ceny poke misek činí 219 až 249 Kč za 400 g a podnik je, jakkoli skrytý v rohu bytového komplexu za cukrárnou AIDA, světlý a příjemný. Bojím se ale, že to tu pro mnohé bude trochu stranou a že předpokládaná skupina zákazníků může být do značné míry omezena na bytový soubor Červený mlýn, protože kdo ze starousedlíků z Kéniku bude na takovou “modernu”? Uvidíme.

[somerejoice]

~ Annapurna Circuit Trek, Nepal 2019 ~

Jedno společné sono odpoledne, kdy jsme se objížděly sondou a hledaly zapovězené struktury jako interskalenický nervový svazek nebo dětské ledviny, stačilo k tomu, abychom nadnesly, že Annapurna trek je vlastně docela dostupný a že by se to dalo. Kdyby se chtělo. Stačila jedna společná 2 baráky vzdálená propofolová služba, aby byla rok dopředu zapsaná dovolená v sešitku. A potom už jen spousta hodin příprav, radostí a lapálií, jedny Krkonoše a jedno Rakousko a najednou to nebylo půl roku času. Najednou to byly 3 služby a jedem. Najednou je středa, sloužíme, a je čtvrtek ráno. A pelikání a prosseco k snídani pač dovolená. Check-in a vyrážíme, baby!

18. - 20.10.: Autobusy a letadla. A metro. Liberec - Praha - Doha, Katar - Káthmándú, Nepál Největší problém je ve finále dostat se z Liberce do Prahy. Let do Doha je v klidu, somrujeme místa vedle sebe a stáváme se asistentkami nouzového přistání. V Kataru máme 8 hodin na přestup, tak probíháme město a cachtáme nohy v Perskym zálivu.

-- Perskej záliv, baby!

Kdo to má, žejo?! Let do Káthmándú je v úsporném režimu: spaní - jídlo - spaní. Můj první dojem z Nepálu: “Tady to smrdí…”

20. - 22.10.: Tohle je Nepál Káthmándú - Besisahar - Syange Po příletu se setkáváme s Ovčákem - naším průvodcem. Nakládáme batohy a jedeme do hotelu ve čtvrti Thamel. Doprava je neuvěřitelná - záhadně fungující chaos.

-- Šáhnu tady na ten visící kabel jo, mami?

Částečně vybalujeme a jdeme vyměnit peníze a na oběd. Odpoledne navštěvujeme Opičí chrám - Swayambunát. Cestou k němu procházíme městem a je to mazec teda: Vdechujeme kvanta prachu a zažíváme Káthmándú na vlastní kůži. Bída, špína, chaos, smrad… apokalypsa in cursu. Jak říká Andulka, požehnaná každá zapálená vonná tyčinka. Provoz šílenej, pobíhají tu mraky psů, u řeky, která je vlastně stoka vyzobávají slepice a krávy odpadky. O pár metrů dál jsou tyhle slepice mrtvý a nahatý k prodeji, řádně prozkoumané mouchami dopředu.

-- Čistota půl zdraví. Špína celý.

Opičí chrám je sice UNESCO, ale dosti zanedbaný. Moc nás to neuchvacuje, jsme vyřízené po cestě. Po večeři se jdeme ještě podívat na Durbar Square. Tma je milosrdná a dělá město přívětivějším. Další den vyřizujeme permity na trek a navštěvujeme Bodnát - taky UNESCO. Tentokrát hezké a čisté. Cestujeme tam taxikem, což je zážitek sám o sobě.

-- Bodnát je krásnej

Večer balíme naše vílí doupě. Ráno nakládáme batohy a cestujeme 7 hodin do Besisaharu. Bereme si Kinedryl a jsme somnolentní jak prase celou cestu. Potom přestupujeme na džípy a 2,5 hodiny se kodrcáme do Syange - těla bezvládně vlají na sedadlech, protože cesta je prakticky pouze naznačená. Bože, Ty to vidíš! Mami, je dobře, že to nevidíš.

23.10. První den na treku Syange - Chamje - Tal Stoupáme po prašné cestě a dnešní etapa není dlouhá. V pohodě se držíme na čele skupiny. 

-- údolí řeky Marsyangdi Khola

Do vesničky Tal přicházíme po 2pm, takže je spousta času. Jdeme se s Andulkou ještě projít po proudu řeky. Před večeří pak jdeme ještě jednou, už nabalený s kulichama. Západ slunka a nasvícené hory jsou krásné. Po večeři ještě koukáme na hvězdy - neuvěřitelný!

-- západosluneční poezie

24.10. Nasranej Darth Wader Tal - Danagyu - Thanchok Ráno předbíháme velkou skupinu lidí. Dneska už se nám ukazují velké hory: Annapurna II a masiv Manaslu. 

-- Himaláje na nás jdou pozvolna

Po pozdním obědě stoupačka do malých vesniček, ze kterých už jdeme po vrstevnici do dnešního domova. Jak zaleze slunko je zima ukrutná. Sprcha fakt nehřeje, tak vrstvíme a spacák.

25.10. Divoký holky Thanchok - Upper Pissang Ráno se brzo dělá teplo. Celý den se nám nastavuje Annapurna 2 a ostatní tyhle divoký holky. Procházíme skrz jablečné sady a jdeme krásnou prašnou pěšinkou. 

-- dej si jabko a nespadni

Krajina nabývá charakteru tundry a začíná to být parádně divoké. Vesnička Upper Pissang je nádherná. Výhled na Annapurnu 2 z postele i ze sprchy!! Odpolední vycházka k chrámu, kde pijeme teplý čaj. Jsme nadšené. A kamna v jídelně. To chceš!

-- Upper Pissang žerem!

26. 10. Navždy [epl-páj] Upper Pissang - Bhraga Hned z rána nás čeká prďák 500 výškových metrů. Po slunku. Kardio dobrý, ale zvládáme na pohodu. Nahoře dáváme jablečný koláč, fotíme a kocháme se. 

-- takhle by to šlo

Odpoledne je cesta hodně prašná a trochu trýzeň. Krajina už je hotová tundra a je to krásný. Žlutá suchá tráva a jaci. 

-- Bhraga a její tundřička

Po horké sprše a vycházce dáváme večeři a já jsem svědkem neuvěřitelného posunu nálady, když přijde jídlo. K nezaplacení.

27.10. 1,5 postele na 2 lidi. Nepálský postele Bhraga - Manang - Khangsar V neděli pěkně na modloslužbu do zdejšího kláštera. Potom putujeme do turistického centra Manang, kde mají třeba taky centrum pro výzkum horské nemoci. Tady dáváme opravdickou kávu s výhledem na hory - tohle jako fakt můžu. 

-- dobrý kafe a hory

Pokračujeme prašnou cestou do vesnice Khangsar, kde trávíme zbytek odpoledne povídáním na slunku, vycházkou po kopcích a docela fajn večerem u jídla. Taky trubky se nám čistěj a dochází nám toaleťák. No a takhle se střídáme skoro půlku večera. Čaj. Hovno.

28.10. Výškovka s námi Khangsar - Tilicho Base Camp Po prvním dnešním prďáku kupujeme toaleťák, dáváme masalu a kocháme se. Další cesta vede takovou měsíční krajinou po úzké cestě. Je to asi 6km, ale celkem dlouhých. Končíme v Tilicho Base Camp ve 4125 m.n.m. Aničku trochu bolí hlava. Po obědě dáváme šlofa a jdeme se projít do kopců. Hodit modlitbu. Jdeme spát brzo, hlava furt bolí.

-- Grand Barriere

29.10. Indikátor sušené meruňky Tilicho Base Camp - Tilicho Lake - New Tilicho Hotel Ráno je ve vzduchu cítit punk. Aničce je blbě, ale i tak se vydáváme na aklimatizační výlet k jezeru Tilicho. Moc to nejde, tak to Andulka stáčí zpět a já speeduju nahoru. Vracím úder a předbíhám všechny, co předběhli nás. Fotím, převlíkám propocený hadry a běžim dolů za mickou. 

-- jezero dobrý, ale ty hory jsou teprv blast!

Furt nic moc, ale co vytáhneme paty z Base Campu dělá se líp. Jde se dobře a večer je to zas zdravá holka. Bohu díky!

30.10. Dneska třeba italsky New Tilicho Hotel - Yak Kharka Dneska krásná houpavá cesta. Hory něco chystají, honí se mraky a valí se přes Grand Barriere - je to skvost! 

-- sněžnej sup dovopravdy!

Jdeme poslední ve skupině a líbí se nám to. Jde se fakt dobře. Ve vesničce Yak Kharka dáváme sprchu, oběd a vyrážíme výš do kopců. To máme rádi takhle.

-- Tukuche v mracích

31.10. 5000 a nechutná buchta Yak Kharka - Thorung Phedi Od rána slunko ale zima. Dnešní trasa není dlouhá a po stezce do nejvýše položené vesnice pod sedlem se jde dobře. Přicházíme tam akorát na oběd, po kterém opět vyrážíme vzhůru. Teda jednom cvičně - chceme zkusit 5000m. Je to fuška, ale výhledy jsou krásné. Nahoře fouká a zima je neskutečná. Vyvětraný lezeme dolů, večeříme a spíme. Jo a v týhle výšce je už i přetočení ve spacáku znát :D

-- trénink do 5000 m.n.m.

1.11. Retardovaní hadi - rozjařené srnky Thorung Phedi - Thorung La - Muktinath Vstáváme a tmy a vyrážíme přes nejvýše položený bod treku sedlo Thorung La 5416m. Jde se celkem dobře, ale od 5,3 je to dřina. Zastavujeme co pár kroků. Neskutečný zážitek.

-- nejvýše položené sedlo Thorung La 5416 m.n.m. - s námi :)

Potom sbíháme do městečka Muktinath. Rozdíl v rychlosti je neuvěřitelný. Kotvíme v hotelu Bob Marley, který je vymazlený. Teplá sprcha, opravdický kafe, jablečný koláč… místnost se plní hikerama, halí se do kouře. Hrají Boba Dylana, The Doors a podobný pecky. Jíme večeři a usínáme šťastný.

2.11. Všechno v umyvadle Muktinath - Kaghbeni - Marpha Ranní káva s výhledem na Daulaghirí? Jo! Žeru to! Pozvolně klesající cesta malými vesničkami, ve kterých voní podzim. 

-- je libo ranní kávu?

Dopoledne začíná šíleně foukat, což je ve zdejších prašných podmínkách fakt žrádlo. Přicházíme do Kaghbeni a dáváme oběd. Po něm se džípy přesouváme do malého městečka Marpha. 

-- a najednou jsme ve Star Wars!

Jsme rády, že nemusíme bydlet v Jomsomu. Tím jenom projíždíme a nelíbí se nám. Marpha je fajn. Malá a milá. Večer se procházíme městečkem a povídáme. A večer shazujeme srst, pač zítra jdem na veřejné koupání :D

3.11. Shake it up! Marpha - Tatopani Tak jako cestování džípama je jedna věc. Cestování autobusem druhá. Člověk se bojí oblíznout pusu, že si omylem ukousne jazyk jak to hází. O místu pro nohy se nedá ani mluvit. Není. 

-- autobus naklepávač s Ondřejem

Do Tatopani přijíždím úplně vyřízená. Po obědě jdeme do horkých pramenů. Jako bazén to není, ale je to fajn. Odpo pak ještě spíme a po večeři jdem zase spát. A vůbec to není problém.

4.11. Subtropy i pod trikem Tatopani - Sikha Znovu subtropy - teplo od rána a cikády řvou jak divý. Taky vlhkost vzduchu je veliká, potíme se jak vrata od chlíva. Pozvolna stoupáme skrz vesničky obklopené rýžovými políčky a je to celé takové poetické.

-- rejže bude!

Po obědě dáváme šlofa a protože prší, tak ho protahujeme. Večer nejde proud, tak je to jak na chatě, haha. Anička hraje s klukama karty, já ne :D

5.11. Papírový zdi Sikha - Ghorepani Ráno je vymetýno, a tak máme zas krásnej výhled skoro-z-postele. 

-- výhled z postele

Pokračujeme v mírném stoupání. Cesta je taková schodovitá a lemují jí krásné staré stromy. Má to duši. 

-- prastaré stromy s duší

V Ghorepani se velmi rychle dělá zima a nebe se zase zatahuje. Krátký průchod městečkem a zbytek večera si hovíme u kamen a nalejváme se různejma čajema.

6.11. Forreste? Ghorepani - Poon Hill - Pokhara Brzo ráno vybíháme na Poon Hill na východ slunce. Lidí sice spousta, ale stojí to za to. Poprvé vidíme i Machapuchare - posvátnou horu. A vůbec se nám naskýtá výhled na celé pohoří a je to mazec. 

-- výhled z Poon Hill

Dnešní cesta je zelený tunel. Stezka je z kopce a jde se dobře. Anička nasazuje takový tempo, že to fakt nedávám. Strašně rychlá. Potom asi 2 hoďky čekáme na džípy, které nás mají odvézt do Pokhary. Squatujeme. Tentokrát to není kodrcačka celou dobu, jen asi hodinku, pak už slušná cesta. Do Pokhary přijíždíme hladoví, útočíme na restauraci a dáváme PIVO!

7.11. Věříme v neposrání Pokhara Dopoledne jedeme lodičkama přes jezero Pwana na Pagodu světového míru - takové hezké a poklidné to tam je. V ideálním případě se mají v hladině jezera zrcadlit hory, ale je opar, takže hory jenom tušíme. 

-- Pagoda světového míru

Odpoledne je volné a zasvěcujeme ho šlofíku, jak jinak a taky nakupování drobností. Je to náročnější, než jsme čekaly, takže pivo. A po večeři ještě znovu s klukama. A je to milej čas.

8.-10.11 Paneer tikka masala, gin a krémíček Pokhara - KTM - Doha - Praha Ráno je úplně na pohodu. Čeká nás cesta do Káthmándú, tak radši stejně přibalujeme količku :D. Autobus je normální, sedíme zcela vpředu, takže máme místo na nohy. Kinedryl je v nás, a tak je těch 9 hodin méně agonizujících. V Káthmándú už máme necelých 24 hodin, tal dokupujeme suvenýry, balíme a žerem. 

-- festival světel v Káthmándú

A ochutnáváme poslední značky místního piva, co jsme ještě nestihly. V sobotu odpoledne nás čeká letištní mumraj, což je teda v nepálském podání zase zcela jedinečný zážitek. V Doha máme přespávačku v parádním hotelu. Je to všechno na rychlo, ale krásně to klape. Zasekne se to celé až v Praze, kdy nemáme kde zaparkovat, a tak hodinu čekáme na ploše :D Je zataženo, 3 stupně. Jsme doma.

No a co víc si přát, než jít, jíst a spát? Ještě je fajn mít dobrýho parťáka… jo, takže splněno :)

-- zase ten mladej, krásnej, chytrej, hubenej a vopálenej (nespálenej!) tým :)

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.7 - Šestý den

Probudili jsme se ideálně časně, takže už kolem půl 7 jsme mohli vyrazit do centra. Nastavil jsem na navigaci nejbližší ulici ke Colosseu, která vypadala jako běžně průjezdná. A také ano, něco po sedmé hodině ranní byla obsazena z několika desítek stěží čtyři parkovací místa. Zaparkoval jsem tedy na krásném místě mezi parkem, kde se kdysi nalézal Circus Maximus a Palatinským pahorkem. Chvíli jsem Jonimu četl z Lonely Planet o tom, co nás dnes čeká, a vyrazili jsme do Colossea. Naštěstí jsme měli lístky koupené dopředu, takže jsme propluli kolem dlouhatánské fronty a úderem osmé hodiny vstupovali do amfiteátru. A že to věru nebyly špatně investované peníze. Když jsme v kvartě byli se školou v Itálii, kolem Colossea jsme jen proběhli, pohled na vnitřní strukturu, obrovitou arénu i promyšlené technické řešení ale za návštěvu rozhodně stojí. Nakonec právě tento objekt původně byl hlavním cílem naší výpravy, loni v Pignone jsem o něm klukům vyprávěl a historky s gladiátory zanechaly silný dojem. Samozřejmě už po ránu tam bylo množství lidí, které lze jen těžko vyjádřit jinak než jako bambilion (až gazilion!). Na rozlehlém prostranství před Colosseem mě zaujala komická scénka: zjevně je tam zakázán, či přesněji řečeno licencován, prodej drobných suvenýrů a vody. Celkem čerství imigranti tedy přeskakují zábrany a schovávají se v davech turistů před bdělým okem turistické policie za volání “water, ice cold water, only one euro!” Potřebují se vyhnout pozornosti policistů a zároveň upoutat potenciální zákazníky. Sledovat tuhle hru na kočku a myš je smutně zábavné, ale při představě, že jediným zdrojem obživy je pro mne a dost možná i mnohačlennou rodinu v severní Africe marže na půllitrových lahvích vody, je dosti smutná.

Snadnost, s jakou jsem zaparkoval pár metrů od nejatraktivnějších římských památek mě poněkud znervóznila. Věnoval jsem tedy chvíli googlování a ovšem: centrum Říma je vyhrazené rezidentům na zvláštní povolení, takže jsem tam nejen neměl parkovat, ale ani jezdit. Co už se dalo dělat, naložil jsem Joniho do auta a vyrazili jsme hledat bezpečné místo na parkování. To se podařilo najít ve vilové čtvrti hned za římskými hradbami. Sice mne nejdříve vyděsily modré zóny, ale ty prý v neděli neplatí, takže jsme se mohli vydat na pochod zpět do centra. Nijak zvlášť nám tahle procházka nevadila, aspoň jsem Jonimu mohl ukázat Viu Appiu, dnes celkem nenápadnou ulici, která se ovšem táhne ve stejném místě již tisíce let.

Vrátili jsme se tedy na Palatinský pahorek, ten jsme důkladně prošli, rozměry trosek staveb se úplně vymykají dnešním rozměrům. Dnes by na tom místě sídlily tisíce úředníků, za antického Říma se jednalo “jen” o luxusní císařské sídlo. Následovalo Forum Romanum, kde jsem trochu zalitoval, že tahle cesta byla pro Joniho vlastně prvním setkáním s existencí antického Říma, takže všechny ty chrámy byly pro něj poněkud hůře stravitelné. Ale třeba za pár let, až se Juliovi Caesarovi atp. bude učit, rád si na to vzpomene.

Po antickém programu musela následovat nutně židovská vložka v podobě návštěvy synagogy a muzea. Muzeum je to pěkné, obzvláště mě zaujala expozice o libyjské židovské komunitě, ovšemže dávno neexistující. Synagoga je prostě velkolepá, i když se v ní mohlo fotografovat, Joni mi při výkladu usnul na rameni, takže jsem z toho mnoho neměl. Za zmínku stojí, že tato velká římská synagoga nahrazuje pět původních synagog různých židovských směrů, které byly zbourány v 19. století. Nejde ovšem o směry lišící se mírou ortodoxie, nýbrž svým původem. V Římě prosperovali Židé španělští, z Maghrebu, balkánští i aškenázští mimo původních italských komunit. Jako jistá kuriozita se můžou jevit uzamykatelné schránky s mosaznými štítky, do nichž pravidelní návštěvníci bohoslužeb ukládají sidur a talit, aby se s nimi nemuseli každý šabat tahat domů. Vida, to nám v BS chybí!

Po procházce přes židovskou čtvrť už docházely síly a hlavně se začalo zatahovat, měli jsme před sebou ještě jistě dva kilometry pochodu k autu. Když jsme došli ke Caracallovým lázním, už i hřmělo, takže tento obrovitý cihlový komplex jsme jen proletěli. Skutečný déšť naštěstí začal až ve chvíli kdy jsme otevírali dveře od auta.

Ubytování jsem rezervoval na Bookingu jen den předem, navíc na telefonu, ale opět se ukázalo, že když má něco přes 9* ze stovek hodnocení, bude to stát za to. One Vaticano Rooms (http://booking.com/Share-EgtGSA) byl nesmírně příjemný a dokonce se dalo parkovat jen pár desítek metrů od vchodu. Opět šlo o obrovský byt přestavěný na mikrohotel, tentokrát vč. dřevěného výtahu ze 30. let (a pak, že je EU zakázala!) s milou ukrajinskou recepční. Po sprše a pár pohádkách jsme vyrazili ještě pro večeři. Všude bylo ovšem “chiuso per ferie”, až na čtvrtý pokus jsme s pomocí Tripadvisoru narazili na take away pastu. Pastaciutta (http://www.pastasciuttaroma.it/) se ukázala být skvělou volbou, navíc v nedělní podvečer skoro bez zákazníků. Strozzapreti al Tartufo za pouhých 6€ byly skvělou tečkou za náročným dnem.

[janklusacek]

Itálie s Jonim 2019 Pt.7 - Šestý den

Probudili jsme se ideálně časně, takže už kolem půl 7 jsme mohli vyrazit do centra. Nastavil jsem na navigaci nejbližší ulici ke Colosseu, která vypadala jako běžně průjezdná. A také ano, něco po sedmé hodině ranní byla obsazena z několika desítek stěží čtyři parkovací místa. Zaparkoval jsem tedy na krásném místě mezi parkem, kde se kdysi nalézal Circus Maximus a Palatinským pahorkem. Chvíli jsem Jonimu četl z Lonely Planet o tom, co nás dnes čeká, a vyrazili jsme do Colossea. Naštěstí jsme měli lístky koupené dopředu, takže jsme propluli kolem dlouhatánské fronty a úderem osmé hodiny vstupovali do amfiteátru. A že to věru nebyly špatně investované peníze. Když jsme v kvartě byli se školou v Itálii, kolem Colossea jsme jen proběhli, pohled na vnitřní strukturu, obrovitou arénu i promyšlené technické řešení ale za návštěvu rozhodně stojí. Nakonec právě tento objekt původně byl hlavním cílem naší výpravy, loni v Pignone jsem o něm klukům vyprávěl a historky s gladiátory zanechaly silný dojem. Samozřejmě už po ránu tam bylo množství lidí, které lze jen těžko vyjádřit jinak než jako bambilion (až gazilion!). Na rozlehlém prostranství před Colosseem mě zaujala komická scénka: zjevně je tam zakázán, či přesněji řečeno licencován, prodej drobných suvenýrů a vody. Celkem čerství imigranti tedy přeskakují zábrany a schovávají se v davech turistů před bdělým okem turistické policie za volání “water, ice cold water, only one euro!” Potřebují se vyhnout pozornosti policistů a zároveň upoutat potenciální zákazníky. Sledovat tuhle hru na kočku a myš je smutně zábavné, ale při představě, že jediným zdrojem obživy je pro mne a dost možná i mnohačlennou rodinu v severní Africe marže na půllitrových lahvích vody, je dosti smutná. 

Snadnost, s jakou jsem zaparkoval pár metrů od nejatraktivnějších římských památek mě poněkud znervóznila. Věnoval jsem tedy chvíli googlování a ovšem: centrum Říma je vyhrazené rezidentům na zvláštní povolení, takže jsem tam nejen neměl parkovat, ale ani jezdit. Co už se dalo dělat, naložil jsem Joniho do auta a vyrazili jsme hledat bezpečné místo na parkování. To se podařilo najít ve vilové čtvrti hned za římskými hradbami. Sice mne nejdříve vyděsily modré zóny, ale ty prý v neděli neplatí, takže jsme se mohli vydat na pochod zpět do centra. Nijak zvlášť nám tahle procházka nevadila, aspoň jsem Jonimu mohl ukázat Viu Appiu, dnes celkem nenápadnou ulici, která se ovšem táhne ve stejném místě již tisíce let. 

Vrátili jsme se tedy na Palatinský pahorek, ten jsme důkladně prošli, rozměry trosek staveb se úplně vymykají dnešním rozměrům. Dnes by na tom místě sídlily tisíce úředníků, za antického Říma se jednalo “jen” o luxusní císařské sídlo. Následovalo Forum Romanum, kde jsem trochu zalitoval, že tahle cesta byla pro Joniho vlastně prvním setkáním s existencí antického Říma, takže všechny ty chrámy byly pro něj poněkud hůře stravitelné. Ale třeba za pár let, až se Juliovi Caesarovi atp. bude učit, rád si na to vzpomene.

Po antickém programu musela následovat nutně židovská vložka v podobě návštěvy synagogy a muzea. Muzeum je to pěkné, obzvláště mě zaujala expozice o libyjské židovské komunitě, ovšemže dávno neexistující. Synagoga je prostě velkolepá, i když se v ní mohlo fotografovat, Joni mi při výkladu usnul na rameni, takže jsem z toho mnoho neměl. Za zmínku stojí, že tato velká římská synagoga nahrazuje pět původních synagog různých židovských směrů, které byly zbourány v 19. století. Nejde ovšem o směry lišící se mírou ortodoxie, nýbrž svým původem. V Římě prosperovali Židé španělští, z Maghrebu, balkánští i aškenázští mimo původních italských komunit. Jako jistá kuriozita se můžou jevit uzamykatelné schránky s mosaznými štítky, do nichž pravidelní návštěvníci bohoslužeb ukládají sidur a talit, aby se s nimi nemuseli každý šabat tahat domů. Vida, to nám v BS chybí!

Po procházce přes židovskou čtvrť už docházely síly a hlavně se začalo zatahovat, měli jsme před sebou ještě jistě dva kilometry pochodu k autu. Když jsme došli ke Caracallovým lázním, už i hřmělo, takže tento obrovitý cihlový komplex jsme jen proletěli. Skutečný déšť naštěstí začal až ve chvíli kdy jsme otevírali dveře od auta. 

Ubytování jsem rezervoval na Bookingu jen den předem, navíc na telefonu, ale opět se ukázalo, že když má něco přes 9* ze stovek hodnocení, bude to stát za to. One Vaticano Rooms (http://booking.com/Share-EgtGSA) byl nesmírně příjemný a dokonce se dalo parkovat jen pár desítek metrů od vchodu. Opět šlo o obrovský byt přestavěný na mikrohotel, tentokrát vč. dřevěného výtahu ze 30. let (a pak, že je EU zakázala!) s milou ukrajinskou recepční. Po sprše a pár pohádkách jsme vyrazili ještě pro večeři. Všude bylo ovšem “chiuso per ferie”, až na čtvrtý pokus jsme s pomocí Tripadvisoru narazili na take away pastu. Pastaciutta (http://www.pastasciuttaroma.it/) se ukázala být skvělou volbou, navíc v nedělní podvečer skoro bez zákazníků. Strozzapreti al Tartufo za pouhých 6€ byly skvělou tečkou za náročným dnem. 

[katsumi-a-jeji-svet]

30. 3. (Ne)vydařený výlet

Měl být státní svátek a my toho chtěli využít. Mým úkolem bylo najíst místa, která jsou poblíž a vše naplánovat. Jenže pátek byl za dveřmi a já nevymyslela nic. Ale protože jsem fanouškem funerální turistiky a židomil, povedlo se mi něco naplánovat. První zastávka byla v Jiřicích u Miroslavi. To, co okamžitě upoutalo naši pozornost, byl krásný kostel svaté Anny. V Jiřicích je mini židovský hřbitov v dosti zbědovaném stavu. Vedle hřbitova se můžete pokochat také divokou zvěří. A dokonce jsme tam nebyli sami, narazili jsme tam na jednu rodinu, ale dlouho se tam nezdrželi. 

Šli jsme se také podívat na holubník, o jeho stavu si můžete udělat obrázek sami:

A pokračovalo se v jízdě! Další zastávkou byla Miroslav. Cestou do města nás hned vítal hřbitov, jenže zamčený. A protože jsme přijeli pozdě, byl zavřený také zámek, jehož vzhled mě překvapil. Vypadá totiž hrozně nejednotně. 

U zámku byla kdysi synagoga, dnes ale budova slouží jako kulturní dům. Pár metrů od budovy stojí několik památníků.

Pamětní kámen připomínající zaniklou židovskou obec:

Pomník obětem bombardování 7. 5. 1945:

Následoval evangelický kostel. Jelikož byla brána zamčena, blíže jsme se nedostali, hřbitov ale otevřen byl! Kostel je jedním z posledních chrámů postavených podle nařízení tolerančních patentů - bez věže, mimo hlavní komunikaci a původně bez varhan. 

Další a zároveň neúspěšnou zastávkou byly Pohořelice. Židovský hřbitov byl, nečekaně, zamčený. Chtěla jsem se podívat, na lovecký zámeček Leopolsruhe, který dnes slouží jako adaptační centrum pro mladé lidi vyšlé z dětských domovů. Zjistila jsem ale, že není přímo v Pohořelicích. Byl tedy vyškrtnut ze seznamu. Doufala jsem alespoň Paarův zámeček, neboť jsem se dozvěděla, že se řadí na seznam prázdných domů. Jaké pak bylo překvapení, že tam právě probíhá rekonstrukce! Upřímně, byla jsem z toho všeho docela zničená. Kousek za Pohořelicemi se rozprostírá německé pohřebiště. 

Kovový kříž, nacházející se u hromadného hrobu obětí tzv. divokého odsunu, připomíná jeden z nejtragičtějších dozvuků druhé světové války. 30. května 1945, tři týdny po skončení druhé světové války a o tři měsíce dřív, než odsun Němců z Československa posvětila Postupimská konference, vyšel z Brna průvod více než dvaceti tisíc Němců, který později vstoupil do historie jako pochod smrti. Na základě vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno z 30. května 1945 se ještě téhož dne muselo shromáždit německé obyvatelstvo z Brna a okolí s výjimkou mužů od 14-60 let, kteří byli odvedeni na pomocné práce. Jednalo se tedy převážně o ženy, děti a staré lidi. Bylo jich asi 20-35 tisíc. K ránu byli donuceni vydat se pod ozbrojeným dohledem k rakouským hranicím, O tom, jak překotně akce probíhala, svědčí i skutečnost, že 1. června už byla hlavní skupina na rakouských hranicích. Cestou zůstalo v Pohořelicích několik tisíc vyčerpaných a nemocných, mnozí z nich posléze umírali vysílením a na následky úplavice či průjmů, které se mezi vysídlenci epidemicky rozšířily. Údaje o počtu obětí se značně rozcházejí. Pochod smrti si pravděpodobně vyžádal přes 1700 obětí. V pohořelickém táboře pak našlo smrt nejméně 450 osob, které byly za městem pohřbeny v několika hromadných hrobech. 

Na toto téma existuje několik článků a prací, např. https://cs.wikipedia.org/wiki/Brn%C4%9Bnsk%C3%BD_pochod_smrti. Už několik let probíhá Pouť smíření, která měří 32 kilometrů. Účastníci si tak mohou připomenout pohod smrti. Tato akce se setkává i s dosti negativními reakcemi.

 Již zmíněný pohořelický tábor nebyl zřejmě jediným táborem situovaným v Pohořelicích. 

Jak jste si mohli všimnout, ten den nám toho hodně nevyšlo. Já jsem byla ale vděčná za to, že jsem poprvé viděla naživo divočáky a že jsme se dostali alespoň na jeden hřbitov.

O hřbitovech budou samostatné příspěvky.

[zlutyzakaznik]

První dojmy 32: Lark Cafe Brno, Bols Cafe, Cafe Louka, “Cafe” Statek je punk, Caffè al Dente a Aida Červený mlýn

(14. 9. 2020) Mamma Mia! Kavárny, kavárny... zas nové kavárny.

Momentky, které zachycují právě budovaný a/nebo otvíraný lokál patří dlouhodobě k mým nejoblíbenějším. Pokaždé si říkám, jaká asi musí být očekávání a vize lidí, co daný provoz připravují a kolik práce a peněz do dané lokality investovali. Na přítomném vyobrazení právě dokončili “natírání” jména a druhového vymezení podniku a pomalu odsunují lešení, zatímco zpovzdálí daný výjev pozoruje a dokumentuje kávově poněkud okoralý cynik. :-)

Pokud občas na tomto webu s jistou nadsázkou charakterizuji určitá místa v Brně coby “kavárenské distrikty”, má to své opodstatnění. Zpravidla jde o lokality mimo širší centrum, kde nedaleko sebe sídlí tři, čtyři anebo i více kaváren, jež cílí na zákazníky z přilehlých přestupních a retailových bodů s nadějí(?), že zájem bude natolik výrazný, aby všechna zařízení uspěla. 

Modelovým a asi nejvýraznějším brněnským příkladem je linie táhnoucí se od pražírny Pavla Maleny přes Kult Cafe, Gimmi Lounge Cafe a Cafe Park Slovaňák a na Skácelove nabírající intenzitu skrze pobočku Monro Cafe, pražírnu MOT MOT, Brunche’s Bistro nebo Forrum Cafe Bar, aby na křižovatce s Purkyňovou tato “kofeinová stezka” odbočila doleva k Jádro Cafe a napravo po vzdálenosti jedné zastávky dospěla ve své kvalitativní vyvrcholení i dno: The Roses Beer & Coffee a kamennou pobočku Kofi Kofi.

Na toto rozložení myslívám při cestě do města přes oblast vymezenou ulicemi Lidická a Staňkova, kde v těsné blízkosti fungují Buchta B, Coffee Trail Bar, Kavárna Quido (naproti bývalému Bílému králíkovi, dnes nehtovému a kosmetickému studiu Beauty Cow) a s trochou velkorysosti sem lze přiřadit i vzdálenější Punkt, Botanic Bar & Bistro nebo kavárnu ve Středisku volného času Lužánky. 

Byl jsem tedy dosti překvapen, když jsem zjistil, že zde téměř rok, ukryté u tenisových kurtů a v tichém vnitrobloku, funguje Lark Cafe s Fiftybeans na mlýnku. A co víc: na podzim má na Staňkove – dle bednění předpokládám, že jde o adresu 360/8B, což je coby kamenem dohodil od Quida i přechodu do Lužánek – otevřít kavárna velmi nové brněnské pražírny Poppy Beans Coffee Roastery, která by se měla veřejnosti představit na letošních Trzích kávy (2. – 4. 10. na Moravském náměstí u Joštovy sochy; za info díky Kafe-blog). 

Místo samotné není úplně snadné najít, ale s navigací místních se mi to rychle podařilo a za chvíli jsem se mohl kochat kontemplativním výhledem na prázdné kurty a vzpomínat na tenisový zápas z Antonioniho Zvětšeniny.

Co podniku neschází na atmosféře, toho se mu bohužel nedostává v oblasti kávy. Nesmírně milá, hodná, usměvavá, ochotná a asi dvacetiletá slečna mi na dotaz, co od Fiftybeans mají aktuálně na mlýnku, nedokázala odpovědět a ani po usilovném hledání se jí balík vzadu ve skladu ani ve skříňkách na baru nepodařilo najít s tím, že ona tu ani normálně nepracuje. I přes mé ujišťování, že opravdu nemusí volat majitelce – zatím jsem si totiž stihl prohlédnout F64 se středně zahnědlou násypkou a vertikálním šroubkem limitujícím posun “okruží hrubosti” i obyčejný dvouskupinový kávovar, který měl páky vytažené a položené na odkapové ploše – to dotyčná nechtěla vzdát a odešla s mobilem do skladu.

Nu, info o zrnu nezjistila, protože majitelka, která na legislativou vyžadované cedulce neopomenula uvést, že je Ing. a ještě Mgr., byla na dovolené. Nechtěl jsem dívenku nijak trápit a tak jsem poděkoval za snahu a jen se zeptal, co by dělali, kdyby jim to odhadem třičtvrtěkilo v násypce došlo. Bylo mi řečeno, že by jim něco přivezli z pražírny. 

S kvalitou kávy si nedělají hlavu v Bols Cafe, podniku, který před pár dny zahájil provoz v místech několik let fungující Divadelní kavárny (Cafe Miracolo) u rohového předprodeje a vedle zaměstnaneckého vchodu ND Brno na Dvořákove. Jméno pochází od tradičního holandského výrobce lihovin, který sám sebe označuje za nejstarší fungující podnik svého druhu na světě a výběr z jeho nabídky je součástí zdejšího menu. Mne spolehlivě odradilo zařazení Piazza D’Oro do nápojového lístku, což je vskutku jen kosmetická změna oproti předchozímu Carraru.

Zatímco při přípravě vypadalo Bols Cafe ještě relativně čistě, jen pár dní po otevření jsou zde varovné signály: lacině působící zahrádka, dvě loga kupované zmrzliny a nevábný poutač na hot dogy.

Hm, takže kavárna je v Brně, ale bere se to předpřipravené z Kolína (viz také zde). Že by to celé nebylo tak úplně lokální a s láskou?

Byl jsem zde první den pár hodin po otevření a nikým nevyrušován nakoukl na zahrádku (velmi obyčejná), na menu (vedle kávy a kořalek z Bols naprosto standardní výběr) i na kávovar (běžná Astoria, mlýnek nešlo identifikovat, obojí dosti “utopené” za barem). Už při budování (viz úvodní foto s lešením) jsem měl pocit, že jde o podnik, kterým si, soudě i dle vyššího věku zúčastněných, někdo plní svůj životní sen. Samozřejmě není špatně, pokud je kavárna tradičnějšího či konzervativního vzezření, ale tady jsem měl pocit ultra rigidnosti a řešení lacině působící zahrádky, kde křičí loga výrobce zmrzliny a dodavatele hot dogů, můj dojem ani o trochu nevylepšilo.

Že neproškolená obsluha kávovaru a mlýnku nemusí hledat balík se zrnky jen ve skříni za/pod barem nebo v přilehlém skladu, dokazuje i další “cafe” v trafice, tentokrát v té, co byla už delší dobu zavřena na schodišti mezi OC Letmo a hotelem Grand. Nepříliš usmívající se slečna s kostěnými brýlemi na můj dotaz na značku či pražírnu chvíli tápala a pak se natáhla nahoru a řekla mi, že jde o Riobu z Makra. A ano, je to ta tříkilová verze s cenou lehce přes 500 Kč s DPH (za 3 kg, nikoli za kilo), o které jsem tu už psal. Poděkoval jsem a už se jen podíval na instagramový profil mateřské firmy, která se, z mého pohledu bůhvíproč, rozhodla otevřít kavárnu v brněnské trafice a nabízet kolemjdoucím skoro to nejhorší.

Osobně čekám až se objeví trafika, kde surovina i příprava dosáhnou špičkové úrovně. Prostor jako prostor a pokud technologie mají, zbývají jen ty ruce, zkušenosti a kvalitní surovina. Proč by měli být zákazníci “krmeni” espressem z Rioby za 30 Kč? Menu se “na noc” uklízí a podnik podle všeho dosud nemá ani jméno. To, že to zatím asi nebude žádná hitparáda, naznačuje i skutečnost, že tato cafika měla v den vydání článku v 16.00 hod. zavřeno.

Ostření a objektiv základního mobilního telefonu mají při průhledu přes jeden čtvereček mříže výše vyobrazené cafiky svá omezení, ale coby ilustrace vybavení to určitě postačí. Nepochybuji, že po víkendu obsluha vyprázdní způli zaplněný zásobník a namele kávu čerstvou. :-)

Cafe Louka, které v jistých kruzích představuje jedno z nejnovějších brněnských “must see” či “must taste”, není podle všeho žádný solitérní a alternativní počin, který by vzešel z nevinné touhy přinášet lidem radost (nebo aspoň prodělat nastřádané peníze), ale produkt zavedené firmy a provozovatele mamutí pivovarské hospody. K oloupané a domácky působící maringotce mi nejdou už skládací lehátka s výrazným logem matky a popravdě mě moc nepřesvědčily ani obrázky vaflí a drinků, u kterých bych od malého konglomerátu s letitými zkušenostmi čekal větší finesu. Příběh pokračuje zvolenou značkou kávy, u které kavárna pro svůj Instagram toliko přebrala oficiální popisku brněnského distributora a ponechala i drobnou typografickou chybu. Tuto jsem v Brně poprvé spatřil na podzim minulého roku v Red Piranha Cafe, kde ji ochutnal kávově zkušený kamarád coby doppio a jeho výraz i hodnocení mi úplně stačily.

“Sorry story” je, řečeno slovy Andy Haylera, i osud parcely na Jiráskove na Veveří, kde loni 3. června otevřelo Cafe Majada (coby následovník kavárny, která zde vystřídala předchozí kavárnu, která...). Dalším, kdo to zde od 17. 7. 2020 zkouší, je Caffè Al Dente, podnik, který má v podtitulu Coffee Pasta Wine. V tiché pozdní odpoledne uprostřed týdne mě venku uvítal mladý pár pronajímatelů, popíjející na malé zahrádce vínko s kamarádem a slečna se nabídla, že mě provede, což jsem s poděkováním přijal. Interiér čistě bíle vymalovaný, je to tu dog friendly (což mě spíš odrazuje) a na Fiorenzatu F64 mají Dopraženo! od Dokonalé kávy. Kávovar je dvouskupinová Faema a obě páky byly vytažené, přičemž jednu hlavu slečna propláchla, vyčistila kartáčkem krytku sprchy a portafilter dala nahřívat nahoru k šálkům. Nenadchla mě koflíčková podoba šálků ani hodně rozsypané kávy v okolí mlýnku.

Těstoviny nejsou domácí (nechávají si je vozit chlazené) a skutečně home made by měly být halušky, které se dělají jednou týdně v sobotu. Dostal jsem jednostránkový nápojový lístek (list papíru A4) a tak mohu prozradit, že ristretto, espresso a lungo je k mání za 45, za doppio dáte 65 a cappuccino přijde na 57 Kč. Za Dokonalou kávu trochu drahé. Domácí zázvorová limonáda se nabízí za 30 a 0.75l lahvový Lucky Bastard bez dalšího určení za 130 Kč. Na sociálních sítích podniku se uvádí, že vína jsou vedle kávy a těstovin jednou z jejich zbraní a tak mě překvapilo, že jsem v nápojáku našel toliko rozlévaná (5 bílých a jedno červené, sice s přívlastky, ale bez uvedení vinaře). Ale dost možná jsem neviděl širší nabídku lahví od strážnického Vitis, se kterým spolupracují. 

Spaghetti Carbonara a halušky Carbonara se vinou FB prezentací a jde zřejmě o místní hit. (”Dovolíme si skromne tvrdiť, že najlepšie Aglio Olio si dáte u nás. Základnom sú čerstvé suroviny a na tom si zakladáme,” píše se na jejich Instagramu.) Abych pravdu řekl, nevím, proč bych se sem měl vracet. Přijde mi to totiž jako další z pokusů, jak vdechnout život do místa, které je trochu prokleté a nemyslím, že by dvojice měla nějaké zázračné předpoklady pro dlouhodobý úspěch. Když jsem jim na konci poděkoval za představení podniku a vyjádřil obdiv jejich odvaze, mladý muž mi řekl, že by chtěli, aby to tu byl i kontaktní bod pro místní Slováky a že to přinejhorším zavřou. I to je způsob. 

Aidu zná v Brně dost možná každý. Léta tradice a řemeslných chemických zákusků a zmrzliny na obří zahrádce vlajkové lodi na Jakubáku, substandardní káva Danesi a v posledních několika letech i čerpání evropských dotací na podporu zaměstnanosti plus plíživá expanze. Zaujalo mne ale, když jsem na pobočce na Josefské spatřil cedulku avizující otevření další provozovny u utěšeně se rozšiřujícího bytového komplexu Ponavia rezidence. Žít bych vedle počínající výpadovky na Svitavy a Kauflandu opravdu nechtěl a ještě hlučnější to asi bude u druhé části projektu.

Majitelé Aidy však asi usoudili, že místo má potenciál a tak zde otevřeli pobočku, kde mě ve všední den po třetí odpoledne uvítala toliko dvojice holčin ze servisu a jedna z nich, moc příjemná a ochotná, mi vysvětlila, že na kávu se zde klade zvláštní důraz a měla by být něco lepšího než v pobočkách ve městě. Jde o Pellini, 80:20, což je oproti Danesi jistě pokrok, ale surovina má – dle několika mých ochutnávek nejen v Pellini na Jakubském nám, u Makovce v OC Letmo nebo v Trdlokafe – své limity (při optimální péči nepřesáhne 13/20). 

Jak asi těší bydlet de facto vedle menší dálnice a seběhnout si na kafe jen dolů pod dům? Neztrácí se tím trochu kouzlo cesty do kavárny? Ano, v Itálii jsou samozřejmě také cafe bary umístěné pod podobnými bytovými soubory, ale tam chodí místní na kafe několikrát denně. (Aida Červený mlýn)

“Z tohoto nádherného kávovaru Vám připravujeme. To nejlepší espresso široko daleko.... Přijďte se o tom přesvědčit... Těšíme se na Vás!!!,” (sic!) píše se na facebookovém statutu Aidy Červený mlýn z 27. srpna, odkud je i tato fotografie. V reálu má vyobrazená Faema E61 implementovaný ještě černobílý LCD displej, který na obrázku chybí. Snad ho tam domontovali, aby holky měly snazší práci s extrakcí. Šálky jsou otočené, což bohužel v posledních týdnech zaznamenávám i v podnicích, u nichž bych to nečekal.