rozplet

[rozplet]

Věk izolace

Prohlížíš si starý příspěvky, ale komentáře už nejsou dostupný. Lajkovali to lidi, co už neznáš. Usilovně sdílíš všechno, co zažíváš, aby to někdo viděl, ale nikoho to nezajímá. Jsi sám. Lidé trpící samotou umírají o deset let dříve. Naštěstí se všechno vyřeší posunem chápání reality. Stejně tak jako když si nabíháš so situací, co jsou pro tebe neúnosný. Čau 2024. Jsem zpátky.

[rozplet]

Skončili jsme u přepychu

Přepychový život. Abychom si vůbec ujasnili, co je přepychový život. Dělám svoji práci. Je to práce jako každá jiná. Jenže to bych musela bejt osoba, co se pro tuhle práci hodí. Měla jsem představu, že budu artist na volné noze. Somebody, kdo si po večerech kreslí těžký minimály a občas zpoza baretu s doutníkem v ruce zamumlá do rozhovoru něco existenciálního. Uehuehue. Jako introvert/ noční sova by toto mé filmové já žilo real happiness. Můj život je ale nějaký demo na tohle. Nějakej těžkej prepare, kdy jsem se omylem stala učitelem. Jako člověk, co by potřeboval tak dvě interakce denně jich mám tisíc za hodinu. Vykrejvám potřeby lidí. Malejch. Když to skončí, jdu na oběd a čumim do zdi. Přemejšlim, jak všechno zítra udělat znovu a líp. Celý dny přemejšlim a čtu články o tom, jak bejt better person. Víc přirozené autority. Jít příkladem. Zábavně začleňovat důležité pointy. Vést ke klidu. Uehuehuehue. Aby ses stal mistrem, potřebuješ 10 000 hodin tréninku. Nevim, kde jsem to slyšela. Jako učitel říkám dětem, ať si ověřujou zdroje. Tohle žádnej zdroj nemá.

No, ve zkratce. Tak vypadá moje práce a teď ten přepych.

Přála.

Bych si. 

Mít. Na konci roku aspoň peníze na dovolenou. A to je veškerej můj marketing. Afilijejt. Mám tu dát hešteg čedok?

[rozplet]

Luxury living

Luxusní život. Slovník synonym říká, že “luxusní” znamená honosný, přepychový či nákladný. Představa přepychu se táhne někde od dětské fantazie lítající z království do zámku a končí někde u dějin umění a rokokových interiérů. Je třeba jít ještě dál. Přepych. Slovo odvozené od pýchy. Pýcha. Kdo je pyšný? Blonďatá nafoukaná princezna s nosem nahoru. Nic se jí nelíbí, všem poroučí a nikdo se jí neodváží odporovat. Jak by vypadala svatba princezny ze zámku si umíme představit. Všechno ze zlata, sluhové, hudba, všechno na nic, střevíce úzké, jídlo moc slané. U oltáře Honza, debil, co si doteď nevšiml, co si vybral za materiál - před oltářem náhle procitne a vzpomene si na své ryzí srdce a umaštěnou Anču ze světnice a týhletý prsatici uteče. Wait. Vraťme se zpátky k popisu princezny - psalo se tam blonďatá, nos nahoru. Žádný prsa. Kde se tam najednou vzaly? Aha už vim. Spojením klasické princezny z dob dávno minulých a novodobého pojetí princezny, kterou si předchází ti největší samci, co chodí po naší planetě. Síla muže se totiž pozná podle toho, kolik umí vydělat peněz. Moderní princezny pak mají sny, které jim silní Bivojové mohou plnit. Tu se dostáváme blíž k přepychu. Moderní přepych nejsou zlaté vrtulky na gauči, ale jakási plnost. Plné rty, plné řasy, prsy, vlasy. Plné. Vše je plné. Tuk z břicha se vysaje a naplní se tim zadek. Aby byl luxusní, přepychový, plný. Prsatá vlasatice se tak po svých plných pěticentimetrových nehtech transportuje do velmi nízkého, ale masivního auta. Auto dělá plné hluboké zvuky. Bivoj sedá za volant. Prsatice se sklenkou prosecca na tenké nožičce také. Koukne se na ni. Zaleskne se mu oko (nebo obroučka Versace brýlek), usměje se. Zuby se taky zalesknou a ozve se cinknutí jako v animáku. Prsty svírají volant jako by ho měly každou chvíli rozdrtit. Noha drtí pedál...hnn hhhhhhnnnnnnnnn... pustí ty správné pedály (my, co se rozjíždíme normálně, jak nás to učili v autoškole tohle neumíme, takže to správně nemůžu popsat) a eeeeeeeeeewwwww..... na asfaltu dvě černý čáry, kouř a smrad ze spálenejch pneumatik. HELL YEAH! Prsatice výská. Její sen je splněn. Jede po asfaltce v lambordžíny. Jo a je to v Dubaji. Po nějakém čase námluv přichází čas zásnub. Jak oslnit vlasatici, která si potrpí na luxus? Co je její další sen? Diamant. Nějakej velkej, drahej a na instagramu. Potom známe, víme...blalabla...vlasy vlnitý natupírovaný, šaty dortový, co největší..pardon - plný. Bivoj zgelovanej a voňavej tak, že když kolem vás projde, musíte několikrát zamrkat, abyste rozehnali mdloby.

[rozplet]

Chování. Chování lidí, dětí, věcí. Svět ... ale né...svět. Kostkáček předělává krychli na kouli. Půl světa. To je polokoule. Měsíc má dark side. A i moje hlava má dark side. A na ní roste polokoule. Kadeřnictví. To je místo, kam přijdeš a pokaždé doufáš, že při odchodu budeš vypadat jako ta paní co v devadesátkách lámala v reklamě na šampon nůžky.Já ale většinou vypadám jako ten chlapeček ze Šestého smyslu.Jednou mi kadeřnice česala vlasy a pak vykulila oči a zeptala se: "Nejste vážně nemocná? Hrozně vám padají vlasy." Potom mi během stříhání povídala o různých nemocech, co kdo měl a začalo to tak, že mu/jí padaly vlasy. Odcházela jsem s mírným stresem, ale už je to pět let a jsem naživu.Onehdá zase jiná paní kadeřnice začala téma znaménka. A že jedno měla a že to bylo zhoubné a ještě, že s tím šla. Taky mi říkala, že bych si tu masáž hlavy mohla užívat, ale že cítí, jak jsem napjatá. Odcházela jsem s mírným stresem, ale už mi to nedalo a objednala jsem se na kožní, které mi doporučila. Moje polokoule bude muset pryč. Čekací doba byla milion dní, ale ten den nastal a já se celá motivovaná vydala do obří nemocnice, kterou míjím jen autobusem. Vešla jsem dovnitř a nemohla jsem najít informace, ani jejich označení. Zeptala jsem se paní v lékárně a ta mi celkem neochotně řekla, kudy mám jít. (Ale to já chápu, protože se jí tam evidentně ptá každej druhej. No, prostě nemaj to označený, no.) Cestou jsem míjela všechny ty obchody s drahokamy, kavárny a smoothie bary. Vůbec bych nečekala, že to uvnitř nemocnice bude vypadat jako v městečkách, kam se jezdí na dovolenou. Na informacích mi sdělili, kde je oddělení kam mířím a po krátkém zápasu s výtahem jsem usedla v čekárně. Vzali dva pány, pak páni odešli a já čekala 20 minut. V duchu klasických ordinací, kde přijde sestra a zavolá vaše jméno, jsem žmoulajíc kartičku VZP pokaždé povytáhla krk, když sestra vyšla a někam šla. Šli za pult, na kafe, do místnosti "Co je s tim větrákem tady??" a čas běžel. Bylo mi to divné a tak vnitřně jsem stejně tušila, že jsem v jiné nemocnici nebo na jiném oddělení. Šla jsem si tedy přečíst všechny pokyny. (I venku na dveřích.) Všude psali, že pokud mám covid, mám to hned říct. Pak tam taky bylo spoustu právnických lejster a certifikátů. A nějakej plakát s nemocema kůže. C��leně jsem hledala informaci o tom, co mám udělat, když jsem nově příchozí. Nic tam nebylo. Nechtěla jsem se zařadit mezi klasický pacoše, co hned pruděj, tak jsem si ještě sedla a vyčkávala, abych se vyhla: "Prosimvás, když chvíli počkáte, my si vás zavoláme." Tipovala jsem, kdo z procházejících lidí je doktor, kdo je primář a kdo je na praxi. Pak jsem vybírala, kdo je dobrej doktor a kdo není (podle vzhledu samozřejmě). Potom jsem si řekla, že se zkusím zeptat paní sedící v místnosti za pultem. Opatrně jsem pozdravila a řekla jí, že jsem tu poprvé a nevím, jak to tu chodí, a že jsem byla objednaná ve čtvrt. Paní začla obratem řvát, že když se nenahlásim, tak o mně nikdo neví a že už je to dlouho, co jsem měla jít na řadu. Zeptala jsem se, jestli to tedy znamená, že mi propadl termín. Dostala jsem další řvací odpověď, kterou si nepamatuju, ale narážela na to, že jsem tam pozdě. V tuto chvíli jsem aktivovala svéprávného dospělého, který si nenechá všechno líbit a řekla jsem, že jsem tam byla na čas, ale že tu 20 minut sedím. Dále ve zkratce. Řvaní, že jsem se nenahlásila. Moje kuňkání, že jsem přece řekla, že tu jsem poprvé. Další řvaní. A pak jsem trefila citlivé místo. Řekla jsem totiž, že to tu nikde nevidím napsané. Paní zařvala, že je to tu napsané ÚPLNĚ VŠUDE. Celá zmatená jsem odcházela s osmi stránkami textu zpět na své místo. Měla jsem tam zaškrtat nějaké právní věci. Většinou, když na mě někdo křičí a chce se mi brečet, tak jen koukám a dýchám do speciálního místa v žebrech. Taky mám zásadu, že nikdy nebrečím na veřejnosti. NIKDY. Sedla jsem si nad ty papíry a četla jsem. Šla okolo nějaká sestra a paní za pultem povídá, že jsem přišla pozdě a agresivně jsem ji napadla, a že to snad není možný. Tady bych pro čtenáře "kdovíjaktobylo" upřesnila, že to bylo opravdu tak, jak jsem to napsala a celou dobu jsem s ní jednala klidným hlasem. Zastavila jsem vyplňování papíru, protože jsem se nemohla soustředit. Přišla jiná sestra a slyším, jak jí vysvětluje, že jsem agresivní a že když se ani neumím nahlásit, tak tady nebudu diktovat, co jak má bejt popsaný. A pak se to prostě stalo. Moje mistrovství zašlapat veškeré emoce spojené se smutkem někam, kde neexistují začaly téct ven. A tekly dlouho. Postupně jsem se vyrovnala s tím, že už brečím a nejspíš to do vyšetření nestihnu zastavit. Pak mi došlo, že na to vyšetření stejně nemůžu, protože už je moc pozdě a já ani nedokážu aktuálně vyplnit ten papír. Potom jsem musela řešit problém hysterického pláče v roušce, kdy rouška děsně rychle navlhá. Potom jsem slyšela ještě jednou spojení o tom, jak jsem agresivní a začala jsem bejt děsně ve stresu, že ten banner, co mám sebou někdo pochopí jako zbraň. Že se mi v ordinaci budou jenom smát. Že už si se mnou nikdo nikdy nebude hrát (ehm...to se rýmovalo) Pokus o první odchod - probouzí se můj vnitřní rodič a říká - seš objednaná milion let, takže se uklidni, tady si sedni a jdeš do ordinace. Koupel mozku v racionálním roztoku. Ne nejde to. Slyším, jak brečím nahlas. Slyším, jak nemůžu popadnout dech. Říkám si, že to je vážně absurdní a začínám být zklamaná, že nejsem schopná tohle regulovat. Zvedám se a jdu pryč. Na pultík vracím desky, lejstro si beru, aby nevěděli, kdo jsem. Z ordinace na konci chodby vychází sestra a začne na mě volat: "Haló, kam jdete. Vy máte jít na vyšetření." Říkám, že to nedám a pardon. Sestra mě pohladí po rameni, bere můj papír a říká, že to jdeme spolu vyplnit. Cítím se dobře, že je na mě hodná, ale bojím se, co mi udělá ta paní za pultem, a že mě ještě víc seřve. Paní došlo, že to bylo moc. Omlouvám se, že jsem se jí dotkla, že rozumím tomu, jaké to asi je, objasňovat lidem tenhle postup pořád dokola. Mám pocit, že se světové zlo vymazalo. Než mluví dál a říká, že je to všude označené a že neviděla důvod, abych hned byla agresivní. Vypínám mozek, kývám, neposlouchám ji a brečím nad tím papírem. Vím, že už musím jen přitakávat. Přichází hodná sestra. Říkám, že mě mrzí, že jsem chápána jako agresivní osoba. Dostávám empatický pohled, který vypíná můj záchvat. Vím, že ona ví. Ona ví, že nejsem agresivní útočník. Ještě si povzlyknu, když hodná sestra jde za chvíli kolem a ptá se: "Už je to lepší?" Jdu do ordinace. Totální panika, co tam bude za doktory. Zbytečná. Sedí tam skvělá doktorka a její skvělá sestra. "Teda vy máte krásnej tlak, vy jste teď běžela?" "Ne ne, já jsem chvíli hysterčila na chodbě." "Teda to vám strašně prospělo! U vás by člověk řekl, že to bude devadesát a tu druhou hodnotu už ani nenaměříme." Chlámeme se. Doktorka se mnou jede battle v sarkasmech. Potom se ztratíme v kalendáři. Chláme se doktorka, já i sestra. Tohle je příběh o tom, jak se po třiceti letech zbavím polokoule na hlavě. O tom, že rozumím té sestře, že je otrávená. O tom, že ona myslela, že označením myslím slovo "kartotéka". O tom, jak se mi stejně nepodařilo vysvětlit, že mi tam chybí popisek, že se tam mám nahlásit. O tom, že každej asi ví, co je kartotéka a jak funguje, ale já prostě ne. O tom, že jsem hodně citlivá a ta práce na tom jde prostě moc pomalu. A taky o tom, že už začnu hysterický pláč používat kdykoliv se mi bude chtít, protože to má pozitivní vliv na můj tlak.

[rozplet]

Radši nedělám nic, než abych něco pokazil.

[rozplet]

Všechno, co jsem chtěla sdělit už mi nepřijde podstatný. Je to krok k žití života nebo jsem konečně přišla na to, že nemám, co říct?

[rozplet]

neunavny but marny hledac stability

[rozplet]

Čekala je velká událost. Hosté. To znamená připravit jídlo a pití. Přesvědčit se, že někde v bytě není něco nemístného. Něco, co by mohl někdo najít. Třeba prach v rohu. Plíseň pod lištou. Flíček na záchodě. V úvahu připadla i žoviální cedulka oznamující nedostatky předem, aby za ně společnost taky převzala zodpovědnost.

“Vítejte u nás doma, předem Vás upozorňujeme, že pokud najdete něco, co se nám nebude líbit, můžete to rovnou zlikvidovat, protože si toho asi jen tak nevšimneme.” Tak a jsme z toho venku. Teď už za špínu v bytě nejsme zodpovědní. Uff.

[rozplet]

Potřebuju pauzu.

[rozplet]

Deník přehnaně vnímavého člověka, který prochází kolem červenovlasé paní na zastávce.*Vypadáte spokojeně. /Chtěl by říct, ale bylo by to divný. Vstoupí do autobusu a doufá, že se mu o obličej opře teplá stěna autobusového zimního vzduchu. Přichází jen vůně pomerančů. *Voní to tu po pomerančích. /Chtěl by říct, ale bylo by to divný. Vypadá spokojeně. Vystupuje a jde ulicí. Přemýšlí, že tohle dílo bude revoluční. Ale pak ho už nic nenapadne.

[rozplet]

I don´t know ... oh, should I?

[rozplet]

Tak je to tady. Kámoši už slavěj třicet. Takže se pomalu posouváme do druhý poloviny života. Nikdo nemáme děti, byty a tyhle věci. Většina z nich, ale aspoň dělá něco zajímavýho. Nebo to tak vypadá na instagramu nebo já nevim. Poslední dobou se vypořádávám s pocitem, že možná moje úspěchy, který přišly za poslední dobu, jsou jenom omyl a za chvíli stejně dopadnu na dno. Myslím na to, jak mi dobrý lidi ze života vždycky zmizeli. A zoufale se snažim udržet někde, kde je to dobrý. Mám práci a vztah. Ale mám tátu, kterýho jsem nestihla poznat a myslím si, že jsem on. Mám mámu, která mi postupem času přijde čím dál lepší. A čím víc se bojim toho, že si poseru život, tim víc je mi jasný proč mě nikdy nepřijala. Protože moje lemplovství cejtí. Ona je pracovitá. Snaží se. Já jsem líná a jen dělám, že se snažím. Peníze na terapii mám, ale nechce se mi objednávat. Zkušenosti přichází, no. Protože když mi to sluší, tak ztrácim sebevědomí.

[rozplet]

Naučit se čůrat rovně

V pátek večer se dostávám do takový sociálně přívětivý fáze. Chci jít ven a zažít něco ze svých fantazií v hlavě. Napíšu pár kámoškám a všechny jsou unavený a tim začíná depka. Mám pocit, že se mi lidi ozývaj jen, když je nasere kluk nebo nemaj co jinýho na práci. Jsem ráda za kontakt a tak řeknu pokaždý jo, protože mám pocit, že je to naposledy. I když je to ve středu a já druhej den vstávám v šest. Prostě role obětního beránka. Ale nevim, jak s tim jinak naložit. Prej že nejhorší je poznat, že vztah, co máš sám se sebou je na hovno. To se stalo no. Prostě potřebuju někoho, kdo mě obejme a pak se cejtim v pohodě a jsem kreativní a činorodá. Ale mám toho deficit, takže. Nejsem šťastná sama. Nejsem šťastná jako zpestření něčí volný chvíle. Je tady minimál lidí, co maj čas, kdy já chci a pořád mě poslouchaj a cejtim se pak blbě, protože, kdybych byla v depce rok, tak fajn, ale já jsem v tom pět let. Neschopná rozpoznat, o co jde, Prostě nevim, proč ze života vybírám jen to špatný a tím se knockoutuju. Waiting for výplata a pak můžu jít na dvoustou terapii v životě. Navíc se to posralo doma a jsem s mojí spolubydlící ve stejný situaci, kde jsem byla doma. Společnej jmenovatel jsem já a nevim, jak si s tim poradit. Hele, dneska tu pointu nedám, jsem smutná. Ale naučila jsem se čůrat rovně. Jen mi to nepřijde vtipný. Obejmi mě. Obejmi se. Obejměme se. Prosím, i když jsem špatně a zatím to nevidím.

[rozplet]

Juta

Takže v neděli odpoledne jsem potřebovala sehnat tři metry juty. Říkala jsem si, proč jsem to neudělala v pátek, kdy měly obchody otevříno, ale to mě to ještě nenapadlo. Napadlo mě to až v neděli. Najela jsem si na stránky galanterky v Paládku, kde maj jenom nitě. Pak jsem si najela na stránky Kutila na Florenci, kde jsem zjistila, že ty týpci maj internetový profily, co teď můžu zbytek dne stalkovat. Neuvěřitelně vtipný lidi tam. Pak jsem si dala status na fejsbuk. Pak jsem našla látky mráz a jejich pobočku v OC Harfa, stanice Českomoravská. Představila jsem si tu vzdálenost a řekla jsem si - kordeeee.... Pak jsem si ale uvědomila, že už jsem dospělá a můžu některý věci zjednodušit. Takže jsem zavolala do OC Harfa, kde mi řekli, že žádnou jutu NEMAJ. Což vyřešilo moji cestu na Českomoravskou, ale nevyřešilo to problém s jutou. Nakonec mi Gábina okomentovala status na fejsbuku a přiveze mi v půl sedmý ráno tři metry juty na Hradčanskou. Ufff.

[rozplet]

Bože, mně ta ofina nikdy nedoroste. Kedlubna.

[rozplet]

[rozplet]

Věci, co si prohlížim potají

V noci, když doufám, že ještě nespíš, abych Ti mohla odolávat. Můžu si prohlížet. Tebe. A přemejšlet donekonečna čí to byla vina.