ninarchysworld-blog

[ninarchysworld-blog]

Jak se z 2016 stal rok 2023.

Před pár dny jsem objevila svoje heslo na tumblr. To znamená, že jsem také našla co jsem tady začala a jinde odložila... A jak příznačné, že mě má cesta dovedla zrovna teď je starým textům a myšlenkám když jsem zrovna zase začala pochybovat. Před sedmi lety jsem byla úplně jinde, úplně někdo jiný. Teď mám tři děti, přestěhovala se několikrát přes kus Evropy, žila v karavanu a naučila se o sobě leccos. A přesto si přijdu jako na začátku cesty! Tolik za sebou a stejně jako bych se před chvílí teprve vyloupla z éteru. Takže tak. Jestli tady budu pokračovat nevím. Rozhodně se můj pohled na některé věci co jsem psala v předchozím textu změnil - třeba moje exkluzivní dětství, ha! Tak růžové zřejmě nebylo a já si to jen nechtěla přiznat. Také mi zemřel děda a to spustilo lavinu různých dalších událostí. Je toho mnoho. Ale je dost možné, že tomu tady dám tvar. Uvidím. Třeba si to tu přečtu za dalších pár let a budu se sama sobě smát.

[ninarchysworld-blog]

Úvod, aneb proč s tím zase začínám... a kdo vůbec jsem.

Tohle není první blog který začínám, avšak tentokrát mám směr a i jakýsi cíl, který mne vede k tomu, znovu veřejně psát. Taky je to poprvé, co budu psát v češtině, jakožto můj druhý mateřský jazyk, tak na mě buďte hodní, pokud se Vám nebude zdát má skladba vět. Píšu odjakživa, od té doby co mi písmenka vnukli do hlavy a pochopila jsem jejich význam. Když člověk píše, může vytvořit Světy, pročistit si hlavu a taky dojít k poznání. A přesně proto začínám psát tenhle blog. Vždycky jsem si psala deníky ale poslední dobou mé myšlenky nedostávají tvar protože si na ně nedělám dostatečný čas. To tímhle chci změnit, protože je sice úžasné když mne poslouchá můj přítel před spaním jak si rovnám své myšlenky, ale nestačí mi to, chci se podělit o své moudra se Světem, s Vámi, milí čtenáři. A protože jste určitě zvědaví, jak je to pro lidskou rasu jen přirozené a zdravé, něco Vám o sobě řeknu. Tak čtěte dále :)

Jak začít s vlastním popisem když nemáte tituly ani povolání, nikde vás neznají a vlastně jste v očích jiných ještě nic nezvládli nebo ani neexistujete? Já Vám to řeknu, žijete, takže jste, existujete, milujete, dýcháte, myslíte, hledáte se nebo jste se ideálně našli, cítíte, prožíváte. Nic víc osobu nemusí vyznačovat. Ať jste kdokoliv, jste někdo. Ať jste čímkoliv, jste někdo. Ať si procházíte čímkoliv, žijete. Ať už Vás někdo zná nebo ne, existujete. A jste milováni, snad hlavně sebou, protože to je klíč k tomu aby láska byla okolo nás, abychom žili. Sebeláska. A tohle je můj blog který Vás provede mou cestou k sebelásce, k životu, k naplnění, ke štěstí. Přeji si aby Vás inspiroval a děkuji za to, že jste teď a tady součástí mé cesty, mého života. Podle mne je život cesta, a tu je třeba si náležitě užít. Co k tomu potřebujete? Jenom sebe.

A tak tady jsem, nedokonalá, občas zoufalá, ale stále milující, rostoucí a neztrácející víru. Nina, to je jméno mé. Narodila jsem se v létě, v době kdy internet byl ještě v cápáčkách, v překrásných Alpách v nejjižnějším městečku Německa. Tam jsem svoje první léta prožila v kempu pro mládež s mými rodiči, a později i sestřičkou jménem Laura. Když mi byli 4 roky odstěhovali jsme se do Jižních Čech kde jsme měli překrásné dětství na samotě se spoustou koček, slepic, s kravičkou, s koňma, prasátkama, ovcema, kachnama a se psi. V lesích jsme den co den objevovali nová dobrodružství a náš rodinný život byl prostě epesní. Cvičili jsme svoje koně i psy, zachraňovali koťátka v nouzi a oplakávali přejetou hrdličku na silnici, která nás nakonec z tohoto jinak překrásného místa vyhnala. To mi bylo 12 a díky přestupu na novou školu a adaptování se v okolí, kde jsem konečně mohla chodit s kamarády ven, jsem celkem brzy započala svojí dlouhou přeměnu v ženu. Zase jsme si vybrali samotu, ale nebyla zas tak osamocená. Magické místo, kde jsme znovuoživili kemp s chatkama a jezdili k nám lidé z celé střední Evropy. Zase jsme měli plno zvířat, od koní, po prasátka, kočky, slepice, až po kozu a ovce, díky kterým táta začal vyrábět domácí sýr. Zahrada, maminky chléb a naše zvířata nám zaručovali téměř nezávislost. Už mě to ale moc nezajímalo v té době, tudíž jsem o všechno to vědomí z toho co moji rodiče dělali přišla, bohužel. Děsil mě Svět a chování lidí, rasismus a xenophobie, přála jsem si Světový mír, poslouchala Nirvanu a jiné, většinou punkové desky mých rodičů, nosila conversky a nechápala holky ve třídě. Do školy jsem pořád chodila ráda, ale určitě ne kvůli matematice, fyzice či chemii. Kluci byli moji kamarádi, někteří taky mnou zbožňovaný, byla jsem mezi nimi ráda. Moje nejlepší kamarádky se obměňovali po určitý době co semnou strávili dostatek kvalitního času, až jsem pak přišla na to, že mít někoho za nej je blbost. Určitě jsem byla podivín, to jsem do teď, ale nikoliv outsider - ačkoliv jsem si v té době tak přišla. Byla jsem otevřená, usměvavá, řekla jsem svůj názor, i když možná se studem. S proslovy to tak nemám, raději píšu. Když nevím odpověď tak zrudnu, když je téma rozhovoru blízko mému srdci, dokážu se i rozbrečet. To se mi stává do teď. 

Bylo hodně lásek a spousta milostných dopisů. A najednou mi bylo 15 a nastupovala jsem do umělecké školy v Bechyni. Není to zas tak krásné město, ale na Bechyni přesto moc ráda a s láskou vzpomínám. Být to uměleckým prostředím a obklopením inspirujících bytostí či jednodušše tím, že jsem byla samostatná a celý týden přes půl republiky od domova, svobodné rozhodování a dělání chyb. Taky jsem prožila skoro tři roky v mém prvním vážným vztahu. V 17ti jsem směla přivítat svého bratra na Světě, doma jsem ale i přesto byla málo, nerozuměla jsem si s mamkou. Po objevování okolních států Evropy a poznávání nových lidí díky škole,prvních festivalových brigádách, po nenaplněné lásce a po několika úletech a divokých vztazích, jsem krátce před maturitou sbalila krosnu a vydala se na 15ti denní cestu napříč Evropou. Na maturitu jsem se vykašlala, protože to co jsem dělala mě nijak nenaplňovalo a všechno ve mne vzbuzovalo dojem že jen musím, i když nechci, a to nejsem já. Takže jsem doma zanechala vzkaz že jsem pryč a ať si nedělají starosti a putovala jsem směrem Slovinsko, zastávka: první ročník festiválku který podobá spíše dovolené. Hned první den jsem potkala svojí druhou lásku na úvazek která trvala dva roky, nakonec se tedy žádné další cestování nekonalo protože mě trefil amorův šíp který mne dovedl do Rakouska. Takže jsem si další rok dodělala maturitu, díky tomu jsem potkala ještě víc bezvadných duší, a pak se přestěhovala do něměcky mluvící Země za klukem. Jenže tenhle vztah nebyl tak báječný jak se na oko zdál. Byla jsem divoká, cestovala jsem, užívala si a dávala svý tělo jiným. Když jsem se pak vrátila z jedné cesty do Londýna, která trvala 3 měsíce a byla snad ze všech nejdivočejší, byla jsem těhotná. Samozřejmě to náš vztah nevydržel, vrátila jsem se s kulatým bříškem zpátky k rodičům. Zde jsem truchlila a život pro mne znamenal málo. Ale tohle dítko bylo nakonec vysněné a dalo mi naději. Protože se moji rodiče rozhodli prodat pozemek, koupit si obytňák a cestovat, rozhodla jsem se pro alternativní řešení. Ke konci mého těhotenství jsem odešla do Německa, kde jsem se zabydlela v komunitě nejmilejších lidí a poznala svůj další domov ve kterém jsem porodila, kojila, vychovávala, milovala a zažila první dva roky svého malého vlka. Mezitím jsem zase začala se seberealizací. Došlo mi že každá bytost kterou jsem za tu dobu potkala mi dala něco na cestu, objevovala jsem sama sebe a smířila jsem se s tím, že jsem udělala chyby. Na povrchu zemském se v té době také objevil jeden člověk, budeme mu říkat Alien, který dnes a denně nabývá na významu. Alien a já jsme si, klasicky, začali psát na facebooku. Od první chvíle mě šimralo v břiše a věřila jsem, ó jak jsem věřila! Teď je Alien tátou mého vlka, učíme se milovat a zapomínat nenávidět, spolu i sami, jsme smečka a putujeme cestou necestou. Je to hudebník, básník, umělec na všech sférách. A i když se sám učí, inspiruje mne, miluje mne a je mým vesmírem. To samé platí pro mého vlka, který mne neomezeně nechává přemýšlet nad tím co dělám. Oba mi taky ukazujou mé meze, které se postupně odhodlávám zdolat. Například mám řidičák ale bojím se řídit a tím se nám leccos stežuje, třeba budete Vy svědci toho jak se tohoto strachu zbavím. Nebo moc přemýšlím nad tím jak co ztvárním a nakonec z mého nápadu sejde úplně. Všichni máme nějaké hranice které nás omezují v pozitivním vývinu naší duše... pojďme je skolit společně pokořit.

Jak jste se dočetli, jsem velice citový člověk a jednám od srdce, nepřemýšlím, proč by to nemohlo jít když jde o velké věci, to spíš dělám u menších. Je ten text moc hutný? Je tam všechno, co mi přijde důležité abyste o mne věděli. Jasně, mohla jsem ještě napsat  co poslouchám za hudbu a tak dále, ale to by bylo na další dlouhý článek. 

Tenhle blog neberu jenom jako klasický “čti a jdi dál”, přeji si, abyste byli součástí, ať už mi řeknete svůj názor, svůj příběh, sdílíte semnou informace, poradíte mi, opravíte mé chyby nebo si semnou budete psát osobně. Hodnocení a trollování neberu jako součást a bude ignorována, spam a reklamy mazány. 

Děkuji za Vaši pozornost, upřímně se těším na každého z Vás!

S láskou

ninarchy