nagrunte

[nagrunte]

teď přijde zbytečná, leč celkem roztomilá informace o tom, jak toho docílit, když někdo nechce, aby mu žádná ale opravdu žádná včela nepřišla opylit ovoce: okolo celýho stromu se postaví takovej legrační stanovej domeček z jemný sítě. druhá možnost je uvázat na jednotlivý větvičky ochranný pytlíky.

...ale obykle se to teda nedělá pro celej sad

jinak halda lidí se štětečkama dřív fakt chodila pomáhat opylovat rajčata pěstovaný v halách, teď je teda s úspěchem nahrazují čmeláci (čmeláci nám berou práci! kde se to zastaví)

Takový to, když jedete německým vlakem a s polozavřenýma očima čtete nápis "SECRETION" na pytlíku od ovocnýho čaje, ovšem vzhůru nohama a bez brejlí, takže se z toho magičně stane "NO BEES" a namísto údivu váš znavený mozek rezignovaně vstřebá tuto informaci jako naprostý fakt a pohotově následuje rozvinutou úvahou nad kulturou německých organických čajů, a že se asi musí najít dost velká skupina lidí, co fakt oceňuje, že na opylování ovoce v tomdle čaji nepracovaly žádný včely a musela to místo nich dělat halda lidí se štětečkama, což je sice praštěný, protože včely todle prej dělaj jakože docela rády a zadáčo, ale zas asi aj dobře, protože to vytváří pracovní místa. Myšlenkové vlákno se zadrhlo v bodě, kdy mě napadlo, jak ale ZARUČILI, že ani jedno z těch vovocí neopylovala včela. Jakože jestli je museli držet mimo pozemek pomocí nápisů a zahánět je bajonetem.

Můj život je divoká jízda plná bezednýho rachotu.

[nagrunte]

ten náš pouští dechovku (tím to začne), pak začnou výt všeci psi v okolí a nakonec přijde “KŮŽE VYKUPUJEME, KŮŽE KRÁLÍKŮ A VEŠKERÉ KŮŽE. KŮŽE. KŮŽE VYKUPUJEME.” většinou v neděli okolo deváté ranní.

a má dodávku. žlutou. ale páč su stará řepa, pamatuju doby, kdy jezdil škodou stodavcet.

povězte mi, přátelé, jezdí u vás po vsích a dědinách mobilní výkup kůží?

pokud ano: jakým zvukem se ohlašuje? a v jakém voze jezdí?

[nagrunte]

povězte mi, přátelé, jezdí u vás po vsích a dědinách mobilní výkup kůží?

pokud ano: jakým zvukem se ohlašuje? a v jakém voze jezdí?

[nagrunte]

Stali jsme se pachateli polního pychu

A nejsem si jistá, že to za to stálo.

[nagrunte]

moudro pro dnešní den: rozmetáváte-li hnůj, dávejte pozor, abyste si ho zároveň nesypali na hlavu

[nagrunte]

Šlápla jsem do vsakovací jímky na marmelády

Na gruntě je všechno, to už všichni víme. Respektive, není tam všechno - jak se zdá, není tam ani ropa, ani diamanty, ani zlato. Co tam ovšem je v počtu více než hojném, jsou archívní marmelády. Naneštěstí se zatím nenašel nikdo, kdo by úbytek neobnovitelných zdrojů chtěl vyřešit tím, že budeme naše auta pohánět energií vyráběnou z černý rybíz ‘85.

Tím pádem zůstává naše bohatství nedoceněno. V rámci zpětného odběru surovin samozřejmě vyhazujeme sklenice do tříděného odpadu, ale před tímto úkonem je nutné učinit poměrně zásadní krok: Zbavit se jejich obsahu.

K tomu je potřeba následující: odhodlání, zahradní kolečko, rýč, plochý šroubovák, asi 30cm dlouhý klacek a kompost.

Člověk s odhodláním vezme kolečko a naloží do něj marmelády, které posléze odveze ke kompostu. Protože má jen dvě ruce vrátí se ještě pro šroubovák a rýč, které přinese tamtéž. Vhodný klacek najde v okolí.

Vyhloubí rýčem jámu - nemusí být zvlášť velká, ani hluboká, ale musí pojmout tekutý obsah kolečka - odloží rýč, vezme plochý šroubovák. Šroubovákem zajede pod zarezlé víko sklenice, zapáčí. Ozve-li se charakteristické plop, lze víko sejmout a výsledek píle předků obrátit dnem vzhůru do jámy. V případě, že výsledek píle předků léty poněkud změnil konzisteci, přichází na řadu asi 30cm dlouhý klacek, kterým se v povidlech zašťourá, aby se s mlaskavými zvuky, které možná připomínají zvuk toho, když se vám roztavený reaktor pomalu přesunuje do suterénu, postupně dostaly přesně tam, kde je chcete mít: většina v jámě, část na gatích, kam jejich část vylítla, když jste zkusili se skleničkou zatřást.

Opakujte ad nauseam.

A jo, člověk s odhodláním jsem já.

Teď jsem taky velký brunet s jednou botou. Protože ve chvíli, kdy dojde k naplnění vsakovací jímky, jelikož byl všechen obsah sklenic úspěšně vrácen přírodě (vždycky, když vidím ty na čtyři čísla tlustý ploštáře plísně, který dloubu ze skla, řikám si, jo, to je přesně ten důvod, proč budu mít jednou rakovinu), přichází na řadu opět rýč. Rýčem se jáma zase zahází. Páč nechceme mít na zahradě víc vos, než je nutný, že jo? Pak se do kolečka nahází prázdný ulepený sklenice a víčka (my profíci si na víčka rovnou nosíme ještě zvlášť bedničku). A pak popadnu zahradní kolečko, zarejduju a jako úspěšný římský legionář vracející se z tažení, opuštím zahradu.

Teda úspěšný by to bylo, kdyby se mi dneska nepodařilo při manipulaci s kolečkem hemptnót přímo do tý zatracený zaházený jámy. Je to jako šlápnout do mokřadu, noha se propadne o dobrých deset centimetrů hloub do měkkého podloží. Kdyby teda byly naše mokřady tvořeny směsí halali, zelených fazolí v nálevu, broskvovýho kompotu a nějakýho džemu.

[nagrunte]

Jo, a taky jsem rozbila okno. Většina dětí si tohle zažije pouze z druhé ruky při sledování socialistických filmů pro mládež, já na prahu takřka středního věku (pauza na googlování, od kdy oficiálně začíná střední věk - nuže, tedy oprava: na prahu období zralosti, cit. wikipedie 3.11.2020) jsem konečně na vlastní kůži zjistila, jaké to je doopravdy.

A pokud hledáme viníka, je jím ve skutečnosti můj otec. Děti se totiž učí nápodobou. A můj otec pokaždé našel-li na chodbě v bednách s uskladněným ovocem nahnilý kus, vzal tento, vyšel před dveře a přehodil jej přes střechu protilehlé hospodářské budovy, tak aby dopadl přímo do zahrady za její zdí.

Není tedy s podivem, že já našedši v bedně nahnilou hrušku, jsem ji vzala, vyšla před dveře, a rozmáchla se za účelem přehození střechy protilehlé hospodářské budovy. A zde se hodí podotknout, že v souladu s mým zaměřením noční můry všech učitelů tělocviku byl můj rekordní hod kriketovým míčkem 11 metrů. A narozdíl od míčku je hruška šišatá, a tedy letí hůř.

Takže jsem rozbila světlík na protější střeše.

Jak bylo zmíněno, naproti stojí hospodářská budova, což je honosný název pro podlouhlou stavbu, která v přízemí obsahuje: dřevník (nyní plný harampádí), bývalý chlívek (nyní plný harampádí), kolnu (nyní plná harampádí), bývalou kovárnu (nyní plná harampádí) a kadibudku (nyní plná harampádí); a pod její střechou se nachází: bývalý holubník a jeden z mnoha seníků (kde se skladují také prkna a střešní tašky). Střecha je krytá bobrovkami (protože my jsme náhodou opravdu autentický grunt), a aby bylo v bývalém holubníku vidět na holuby (kteří tam naštěstí už nejsou, protože to je to poslední, co bych ještě potřebovala), je několik střešních tašek nahrazeno sklem. Tedy bylo nahrazeno sklem. Nyní jsou nahrazeny dírou.

Ale jak říkám, může za to můj otec.

[nagrunte]

[nagrunte]

V naší rodině teď proudí debata: "Co uděláme s buddhou?"

Soused na gruntě dělá ve firmě, co vyrábí umělý pískovec a z něho zahradní ozdoby (!), a vezl okolo do cesty suť... a mimo suti prý vezl v kufru ještě pískovcovýho buddhu. A potkal mýho otce. A zde se domnívám, že to není pod úroveň mého otce, aby řekl, že si buddhu nechá. Každopádně tam teď sedí na skalce u vchodu Amithába, a všem okolojdoucím beze slov hlásí, že nám hráblo.

Máma je kategoricky proti buddhovi a říká, že ho roztlučeme na suť. Mně se to zdá obrazoborecké (ač je to teda jen český buddha z umělýho pískovce), takže navrhuju umístit ho do domu do niky pod schodama nebo do koupelny jako držák mejdla.

Otec má ovšem obavy, aby přenesením do domu nezpůsobil buddha božsko-mocenský střet sil s ježíšem (”Dej bůh štěstí tomu domu.”), který je nad vchodem do koupelny.

Grunt se stal dějištěm střetu, který nás všechny přesahuje.

[nagrunte]

“Že odvezu ten hnůj od králiků. Akorát bylo mokro, tak si říkám, akorát budu zmáchanej a špinavej, tak počkám až to zmrzne. Jen mě nenapadlo, že zmrzne i ten hnůj.”

[nagrunte]

Mamka zakoupila svému bývalému spolupracovníkovi k 70. narozeninám ptačí pítko a umístila jej prozatímně na stůl v obýváku. “Jistě si říkáte, proč jsem si vás sem všechny sezval. Jde o vraždu lorda Amhersta. Pachatelem je komorná! Ale nebyla sama, protože slabá žena tak těžké keramické pítko pro ptáky jen těžko zvedne. Komorná s majordomem umístili pítko do ložnice lorda Amhersta tak, že ve chvíli, kdy nebožtík zatáhl za šnůru od zvonku, avy přivolal svého osobního sluhu, pítko se zhouplo upevněné na provazu a způsobilo lordu Amherstovi smrtelnou ránu.”

Taky máme na gruntě kočku. Přišla od někud, je něčí, ale nechává se otcem krmit a všemi hladit. A za odměnu nám na dvoře nechala dvě mrtvé myši.

[nagrunte]

Slovo dne: dršlák

Naše rodina žije tak trochu na hraně.

S otcem jsme přistoupili k vaření marmelády jako k inženýrské zkoušce primárního materiálu. Nakonec je ovšem dobře, že jsme tu marmeládu spálili, jelikož ti, co tvrdí, že cesta je důležitější cíle, mají pravdu- skleniček s džemy z loňska, předloňska, z období třicetileté války... máme koneckonců víc než průměrně produktivní vodník dušiček.

Pepa se svým otcem ke všemu přistupují pomocí jednoduché otázky: “Kdyby tady byl dřevorubec, co by udělal?” Zvláštní náhodou vždy dospějí k jedné odpovědi.

Víkendová bilance: dva hrnce, dvě višně, jedno koleno, jedna ruka, tři šprušle, jeden žebřík, jedna větev

Co přežilo? Dršlák po prababičce Kulštejnový!

[nagrunte]

O včeličkách

Na gruntě máme včely. Máme je tam proto, že je měl můj děda a měl je jeho otec a jeho strýc a jejich otec. A možná i jeho otec a jeho otec, kdo ví. Jako nadějný včelař se o ně stará teta.

Minulý týden otec přišel dramatickou historkou: Když šel dát slepicím dobrou noc, přihasila si to za ním sousedka, že dole u sousedů je na višni roj. A onen musí být náš, protože druhý včelař ve vsi rezolutně odmítl možnost, že by snad mohly včely odletět jemu. Otec zalarmoval mamku a duševně se připravil na to, že v osm večer pojede hodinu tam a zpět pro tetu, aby mohla odrojit naše včely. Nutno podotknout, že teta z největšího včelstva, které máme, udělala během minulého měsíce dva oddělky, aby se zamezilo právě možnosti, že by se část úlu kamsi vznesla.

Mamka usoudila, že její spolupracovník, funkcí oficiální včelař podniku, je mnohem dosažitelnější možnost. Byl tedy zalarmován také. Potom s otcem prohledávali okolo devíti hodin večeř chlív na gruntě, aby objevili rojáček. Máme prý asi tři. Z toho jeden bez stěny. Roj byl obrovský. A po menších peripetiích, kdy byl použit rojáček bez stěny a vrchní včelař dostal žihadlo, byl roj úspěšně umístěn do rojáčku. A následně poté prohledána stodola, aby byl nalezen úl, který má ideálně víc než tři stěny. Roj do byl posléze umístěn do něj.

Druhý den přijela teta zajistit nové osazenstvo zahrady a doplnit nové včelstvo o ty včely, které se v noci nepodařilo z větve sklepat. Při té příležitosti odmítla, aby se nové včely zařadily mezi stávající pod názvem Migrantky. A pečlivou kontrolou našich úlů také dospěla k poměrně zábavnému zjištění: Naše včely se rozhodně nerojily. Ilegálně jsme si tedy stáhli včely.

O týden později otce rozlítil soused, neboť mu volal s tím, že má na větvi ještě část včel a že s tím tedy jako máme něco udělat, když jsou to naše včely a že on se jich bojí. To my všichni taky... A naše zahrada to není (a koneckonců naše včely taky ne).

Každopádně jsme se rozhodli v sobotu rozehnat včely vodními děly. Napustili jsme plastovou nádrž u zahradního traktoru, připojili zteřelou hadici a vyrazili v procesí: otec na traktoru oděný do včelařského úboru a kukly, já, Anča. Postříkali jsme včely (zbývající roj měl zhruba velikost pěsti), které částečně popadaly na zem pod višní, částečně se rozhodly poměrně nakvašeně bzučet kolem. Teorie proč by mělo postříkání včel vodou pomoci byla založena na následující teorii: Matka s většinou roje už je dávno v úle, na větvi ovšem zůstaly feromony, které nutí zbylé včely držet se větve a neopouštět ji. Pokud bude rojek rozehnán a feromony omyty, včely by se nemusely vrátit zpět na větev a ohrožovat tak nevinná vnoučata souseda. (Zde bych chtěla říct, že jsem propagovala, aby větev byla omyta jarovou vodou a tím se zamezilo návratu včel. Nebyla jsem vyslyšena.)

Nakolik byla celá výprava technicky vybavená, ukázalo se, že po zhruba pěti minutách se včely navracejí na své stanoviště.

Nerozehnala je ani slabší bouřka, která přišla během dne.

Anča tedy zkonzultovala celou problematiku s tetou a získala následující moudro: Včely by se měly znovu postříkat a větev nastříkat octem, který prý včely odpuzuje. Po kontrole, která ukázala, že ani v sedm večer včely neopustily své místo, byla svolána technicky vybavenější výprava: otec na traktoru oděný do včelařského úboru a kukly, já se smetáčkem a rozprašovačem se 4% roztokem octa, Anča s rojáčkem a Pepa se štaflemi. Čili zástupce managera, technoložka, externí konzultantka a bezpečnostní technik.

Bylo rozhodnuto, že nejprve otec smete včely do rojáčku, postříká větev vodou, aby smyl zbylé včely a nakonec nasadí chemickou zbraň - ocet.

Malý roj, který si spokojeně žije ve svém vlastním světě a o okolí se nezajímá, byl náhle rozdrážděn surovým chlapem se smetáčkem, který jeho část smetl do dřevěné bedýnky a zaklapl.

V okamžiku, kdy otec dostal žihadlo a rozprášený a rozdrážděný roj nás nutil poodstoupit do bezpečné vzdálenosti, přišel soused sebevědomě mezi nás v pantoflích a trenkách. A kdo prý je tedy z nás ten odborník? Odpověděli jsme mu, že z nás rozhodně nikdo. A otec, který pravděpodobně přemýšlel, zdali by ta zteřelá hadice vydržela, kdyby se s ní pokusil někoho škrtit, souseda vyzýval ať klidně dojde blíž, že určitě taky nějaké dostane.

Sousedovi žoviální bonmoty nepadaly na úroudnou půdu, nicméně po deseti minutách okounění a poté, co jsme ho zlomyslně upozornili, že by bylo asi nejlepší uříznout celou větev, protože jinak se ty včely budou vracet dál, se v těch patoflích a trenclích zase odplacatil zpět, očividně spokojen sám se sebou, že jeho požadavky byly vyslyšeny a s vraždícím rojem bude nějak naloženo.

Na oplátku jsme s Ančou postříkaly octem trochu i ty višně, které budou za pár dní ke sklizni. Otec odnesl rojáček. Pepa odvezl traktor a štafle.

Na můj poťouchlý návrh ještě otec zatelefonoval sousedovi, že je nutné zabránit tomu, aby se včely vracely, a proto by měl nejméně týden chodit stříkat ocet na inkriminovanou větev.