mishavindiane

[mishavindiane]

Fulbright Enrichment Seminar, Salt Lake City, Utah

[mishavindiane]

05/22-27/17 Fulbright Enrichment Seminar

Naskytla se mi úžasná příležitost navštívit takzvaný „Fulbright Enrichment Seminar“. Seminář pořádá nezisková organizace pro mezinárodní vzdělávání podporovaná americkou vládou. Před pár měsíci mi přišla pozvánka do výběrového řízení. Vyplnila jsem přihlášku a zadala seznam preferencí, o jaké téma semináře bych stála. Místo konání seminářů zůstalo tajemstvím až do doby, kdy jsem nadšeně otevírala e-mail, který mě zval do Salt Lake City v Utahu na seminář s tématem „From Lab to Market (Z laboratoře na trh)“. Účast jsem potvrdila, objednala jsem letenku a těšila se na nové dobrodružství...v Utahu.

Už cesta letadlem byla velkým zážitkem. Salt Lake City je celé obehnané pouští a potom zasněženými horami. Z letadla jsme tedy měli úžasný výhled. Po příletu nás svezli autobusy do ubytovacího komplexu Utažské univerzity. A hned chvíli poté začal velmi nabytý čtyřdenní program. První společnou večeři jsme měli v přírodovědném muzeu, které má jednu z největších sbírek dinosauřích kostí. A tady jsme se poprvé začali seznamovat s ostatními účastníky této unikátní akce.

Cílem semináře bylo shromáždit na jednom místě studenty z celého světa se zájmem o inovace. Společné pro nás všechny je to, že jsme v USA díky Fulbrightovu stipendiu. A tak jsem poznala neskutečné množství úžasných lidí, přesněji se na semináři sešlo 122 lidí z 53 světových zemí. Mezi nimi byl Henry z Indonésie, který pracuje na výrobě biologicky napájených implantovatelných baterií, Francois z Haiti, ten chce pro změnu zavádět solární elektřinu ve své rodné zemi, na obnovitelné energii pracuje i Gonzalo z Ekvádoru, dále jsem potkala Neev pracující na protézách a spoustu inženýrů s hlavami plnými nápadů.

Na programu jsme poté měli mnoho přednášek od různých lektorů. Mě nejvíce chytla za srdce ekoložka Nalini Nadkardi, která neztratila svůj zápal pro studium tropického pralesa i potom, co si při pádu ze stromu zlomila velkou část kostí. A nezapomenutelný je pro mě i poslední den semináře, který jsme strávili se zakladatelem GoogleX – Tomem Chi. Ten nás během workshopu donutil vymyslet a „zkonsturovat“ prototyp pro vynález, který jsme si měli během minuty vymyslet.

A co jsme stihli dále? Procházky po krásném městě, návštěvu kostela, fast food zmrzlinářství, barů, restaurací, ruskou karetní hru s partou pákistánců, soutěž o nejodpudivější jídlo (tatarák hravě porazil pečená morčata i živé palmové červy), exkurze ve firmě vyrábějící videohry a v minitovárničce na elektrofyziologické vybavení, a v neposlední řadě návštěvu olympijského parku, kde jsme si také vyzkoušeli simulátor skoku na lyžích a jízdy na bobech.

A třešnička na dortu byl řidič jednoho z autobusů, které nás všude rozváželi. Z nenadání na mě a mého českého kolegu začal mluvit naší drahou mateřštinou. Je to moc fajn kluk a byl v čechách dva roky jako misionář. Nejvíc má rád Kofolu...

[mishavindiane]

Cincinnati, Ohio

[mishavindiane]

05/23/17 Víkend v Cinncinati, Ohio

Sice jsem si nikdy neudělala seznam toho, co tady za dobu svého pobytu chci stihnout, ale taknějak jsem plánovala zvládnout co nejvíce klasických amerických radovánek. Americký fotbal už jsem viděla a když se naskytla příležitost jít na basebal, hned jsem kývla také.  V Bloomingtonu sice máme softbalové a basebolové hřiště (neptejte se mě, proč musí být dvě, když to vypadá úplně stejně), ale my jsme museli jet až do Cincinnati v Ohiu, protože tam hrají Reds.

Oproti poslední sportovní zkušenosti jsem tentokrát měla i jistou přípravu. V restauracích a barech tady mají minimálně 20 plazmových televizí, na kterých běží všemožné sporty. Cokoliv, co nemá daný počet televizí, je pajzl, co stojí za pendrek. Občas, když už není o čem jiném mluvit, jsem svolná k tomu poslouchat o pravidlech basebalu. No a protože v Bloomingtonu nemají žádný dobrý tým, dělí se místí lidi na fanoušky tří týmů: Cubs z Chicaga, Cardinals ze St.Lous a Reds ze Cincinnati. Fanoušci ještě takticky dezertují v závislosti na tom, jak je který tým dobrý. Takže minulý rok fandila většina Bloomingtonu Cubs. Ne, nikomu to nepřipadá pokrytecké.

Kamarád je zvláštní případ nedezertujícího fanouška Reds. A přestože ještě stále pořádně nerozumím pravidlům, vím alespoň, že Billy Hamilton rychle běhá, Joye Votto má nejlepší pekelně soustředěný výraz a Bronson Arroyo je starý nadhazovač držený v týmu už jen tak z principu.

A jaké to tedy celé bylo? Do puntíku stejné jako ve všech amerických filmech. Hymna na úvod, hromada rodinek s dětmi s chytačkama, profláknuté znělky, déšť a tématické pláštěnky, vyvolávači s cukrovou vatou atd. K tomu navíc Bud Light za deset dolarů a Reds prohráli. Ale i tak jsem si celý zápas (vůbec netuším, jestli se tomu tak říká) užila. Jako bonus je každý pátek po zápase ohňostroj.

Od ohňostroje, který se opakuje každý pátek celou sezónu bych čekala, že někdo odpálí tři petardy od boku a tím je paráda vyřešená. Jenže tady jsme v Americe a co není velké a opulentní jakoby nebylo. Takže ohňostroj by se dal srovnat s pražským novoročním. Trval asi 15 minut a byl úžasný až na velké finále. Protože to se odpalovač rozhodl, že jestli nevybuchne celá loď, ze kter�� se odpalovalo, tak to prostě není pořádný ohňostroj. Vypadalo to, jako kdyby si někdo udělal táborák ve skladu čínské pyrotechniky.

Zbytek víkendu jsme strávili běháním po městě, návštěvou motýlího domu a City View Tavern, kde díky sesuvům půdy museli zavřít terasu, takže už technicky nejsou tak úplně City View.

V sobotu odpoledne jsme objevili květnovou obdobu Oktoberfestu v německé čtvrti – Maifest. A poprvé za celou dobu tady jsem se v téhle svobodné zemi cítila opravdu svobodně. Poprvé jsem si mohla dát pivo z plastového kelímku na ulici. Ne, že bych strašně nutně něco takového potřebovala, ale fakt, že normálně je tohle trestné, mě strašně obtěžuje. Zlvášť když vím, jak to tady všichni mají s „Drunk Driving“. Potomci německých katolíků jsou asi také jediní věřící tady, kteří na svém festivalu tolerují stánek s vycpanými kozami a kačátky.

No a zrovna se mi to cestování sešlo tak hezky, že teď sedím na letišti v Indianapolis/Chicagu a mířím na setkání stipendistů Fulbrightova programu v Salt Lake City v Utahu.

[mishavindiane]

04/11/17 Na kajaku za orly bělohlavými

Poměrně tíhnu k tvorbě takzvaných „running jokes“ (vtípky, které se neustále omílají dokola a když máte štěstí, najdete i někoho, kdo se jim pokaždé zasměje). Mám jich za svůj pobyt tady na kontě už dost od shazování amerického chleba protože „já vím, že vím, že je hnusný“. Takže když teď cokoliv nespravdelivě a bezdůvodně odsoudím, přistane mi na hlavu okamžitě posměšek „I know because I know.“ Mým zdaleka nejčastějším kouskem je EAGLE. Když už jsem teda v té Americe, tak bych celkem ocenila vidět orla bělohlavého, národního ptáka a státní symbol Spojených států amerických. Jenže, zatím jsem mohla vidět akorát tak kondory, jestřáby a potom nějakou tu menší havěť (za zmínku možná stojí kardinál červený – takový červený vrabec s chocholkou, co se rád prohlíží ve zpětných zrcátkách aut a nechává na oněch zrcátkách hnědou značku; ještě, že nemám auto). Jelikož jsem ale člověk optimistický, naději na setkání s orlem neztrácím. Pokaždé, když vidím na obloze kroužit cosi velkého (co zrovna není letadlo), nadšeně křičím „EAGLE!(orel)“. A pokaždé se najde někdo, kdo mi radost zkazí a řekne: Ne, jenom další kondor.

Orli byli v Indianě původním druhem, ale potýkali se s tradičním problémem vymírajících živočichů – zmenšování habitatů, až z Indiany téměř úplně zmizeli. V šedesátých letech minulého století byl ale vybudován vodní rezervoár Monroe a někoho napadlo, že tak vzniká prostředí vhodné pro orly a ti sem byli v roce 1985 znovu nasazeni (dovoz z Aljašky, tam je příroda ještě asi trochu v pořádku).

Proč ta historie a ptákologie? No, protože jezero Monroe je hned za bukem a jestli je nějaká šance vidět orly, je to právě poblíž této obrovské vodní plochy. Když k tomu přidáte kamaráda, který je nadšený kajakář handikepován nedostatkem stejně nadšených kamarádů, je z toho celkem jasný plán na výlet.

V neděli mělo být teplo (skoro 25°C) a slunečno, takže jsme naložili kajaky a vydali se na jezero. Na kajaku jsem nikdy neseděla, ale kupodivu jsem se nepřevrhla hned při nástupu a dokonce jsem upádlovala i kousek od břehu za pomoci lžičky, které v půjčovně říkali pádlo. Začal foukat celkem silný vítr a my jsme zrovna museli pádlovat proti větru, takže jsem „vydžentlmenila“ lepší delší pádlo (a to mě varovali, že v USA ženě nikdo ani nepodrží dveře! Není to tak). Přestože bylo asi vážně vedro, voda je voda a ta je na mě studená všude, kromě tropů, v jakoukoliv roční dobu, no a v kombinaci s protivětrem jsem byla neustále omývána tekutým ledem. Abych se zahřála, pádlovala jsem jako blázen, což způsobilo, že jsem alespoň necouvala a už jsem ani nedosáhla na kládu čouhající z jezera, kterou jsem míjela před půl hodinou. Viděli jsme divoké želvy, mimochodem! No a někdy chvíli po želvách se ozval kamarád (který odpádloval asi půlkilometru přede mě), že mě sice nechce úplně splašit, protože bych se mohla jednoduše cvaknout, ale že nejspíš vidí orla. Odhazuju pádlo, odcouvávám zpátky bůhví kam za kládu a hlavu si můžu vykroutit. Ale vážně vidíme orla! Ne z blízka, ale dost jasně, abychom mohli rozeznat jeho bílou/plešatou hlavu (Anglicky „bald eagle“ znamená plešatý orel, vznešený to název pro státní symbol). Taky jeho technika letu vypadá úplně jinak než let kondora (kterých je na jezeře neskutečně hodně). Kondoři se v silném větru jen tak tak udrželi ve vzduchu zatímco orel kolem nich ladně proplachtil. Bohužel byl orel tak nad věcí, že si to namířil vysoko nad náma někam úplně jinam. Později jsme viděli ještě jednoho nebo možná toho samého, ale ne o moc blíž.

Orel byl fuč, mně trvalo dalších 40 minut dostat se za kládu a o dost déle dopádlovat za mys, kam jsme měli namířeno. Na mys se díky větru valily dost velké vlny, takže jsem se nechala na břeh skoro vyvrhnout. K obědu jsme si dali halušky s kozím sýrem a slaninou, které jsem nám na cestu navařila. A také jsem dostala skvělý nápad. Vůbec se mi totiž nelíbilo, že bych měla nastupovat do lodi ve vlnách a ještě proti nim pádlovat, než se dostaneme do bodu, kdy budeme mít vítr v zádech. Takže co kdybychom lodě těch 100, 200 metrů přenesli přes mys po pevnině a nasedli rovnou do příznivých podmínek? Ne e. Podvádění. Hurá do vln. Nakonec se to ale dalo zvládnout a jakmile jsme se dostali za mys, už jsme nepádlovali skoro vůbec.

Krom zážitku s orlem jsem si z jezera přivezla slušné sluneční popáleniny. Koho by napadlo, že se může spálit i když 5 hodin mrzne v mokrém oblečení? Vypadám teď jako přerostlé GMO rajče. Ale stálo to za to. „Vidět orla“ odškrtávám ze seznamu.

[mishavindiane]

[mishavindiane]

04/05/17 Další cestování a pár splněných snů navrch

Přijela mě navšívit moje sestřička a tak jsme naplánovali pár výletů po středozápadě. Vlastně nám výlety naplánoval americký kamarád a dokonce nám po celou dobu dělal řidiče (s vyjímkou asi dvou hodin, kdy po dlouhém přesvědčování, modlení a proklínání pustil za volant i mě. Normálně jsme to přežili bez úhony, nevím, co ho tak děsilo.)). Zažitý názor, že ženy jsou špatné řidičky jim tady ještě vytluču z hlavy. Máme obecně jenom trochu problém s parkováním, a co?!

První zastávkou bylo St.Louis ve státě Missouri. Můj první dojem byl asi takový, že je to sice pěkné město avšak nesrovnatelné s Chicagem a jedinou atrakcí je Gateway Arch – velká oblouková konstrukce, která má symbolizovat pozici St.Louis za doby kolonizátorů – bránu k novým západním teritoriím, a připomínat slavnou výpravu Lewise a Clarka. Pokud bychom zrovna měli štěstí (což jsme neměli, protože oblouk zrovna rekonstruovali), mohli bychom vyjet vnitřkem oblouku až nahoru na vyhlídku. Historické centrum mají sice pěkné, ale je to dohromady tak celkem deset cihlových domečků a sto metrů dlážděné ulice. Během bloumání po městě mi kamarád jen tak mimochodem mezi řečí řekl, že v St.Louis je také pivovar vyrábějící onen slavný americký Budwar. Budwar je dost špatné pivo i když je český, ale s americkým Budwarem se pojí něco, co jsem chtěla na vlastní oči vidět od první chvíle, kdy jsem viděla reklamy z přestávek v Superbowlu. Tím něčím jsou majestátní Clydesdaleští koně. Aby se Clydesdaleský kůň kvalifikoval jako vhodný do osmispřeží, které tahá pivovarský vůz, musí být zhruba 183 cm vysoký a vážit kolem 1000 kg. A přesně takového drobečka jsme mohli v pivovaru Anheuser-Busch pomuchlat. Jako bonus k tomu jsme stihli prohlídku pivovaru (a STÁJÍ) s několika ochutnávkami a to vše zdarma (prodat Budwar asi vážně nebude lehké a tak je třeba se trochu snažit). Tímhle se St.Louis zachránilo na plné čáře.

Hon za splněným snem pokračoval hned druhým dnem. Vyrazili jsme na pravé americké rodeo. V České republice máme sice rodeo také, ale některé disciplíny, jako třeba jízda na divokém býku nebo koni, jsou zakázané. S čímž vlastně souhlasím a jsem za to ráda, ale tady je rodeo doma. Většina z jedců má své farmy a dobytek běžně lasují, cejchují, krotí koně (ano, já bych to dělala naprosto jinak, ale to jejich životní styl nezmění). Těžko soudit, jestli se má lépe kráva, která žije celý život v kotci v kravíně, ale má jistá „kravská“ práva, nebo kráva, kterou jako malou ocejchovali svázanou lasem a vypustili na nekonečné pastviny. Rodeo jsem ale vidět chtěla i za cenu toho, že bych nakonec odcházela s pocitem, že je to všechno příliš kruté (což se nestalo). Jde o společenskou událost, na úvod hraje americká hymna, všichni v aréně stojí s kloboukem, popřípadě pravicí, na srdci a zpívají. Možná přehnané, ale i tak dost silné. Následuje velmi patriotický proslov. Ale na to, jakým způsobem projevují Američani svou hrdost, jsem si už zvykla. Během večera jsme viděli snad všechno, co se vidět dalo: jízdy na divokých koních, steer wrestling (svalení telete skokem z běžícího koně), jízdu okolo barelů na čas (v Americe disciplína jen pro ženy), týmové lasování a jako hřeb večera jízdu na divokých býcích. Výkony jezdců i zvířat (protože na ty se tady pohlíží jako na vrcholové sportovce) byly úžasné. No a já jsem ostatní bavila tím, že jsem si neodpustila povzdechnout pokaždé, když kolem prošel nějaký ten opravdový cowboy.

Po cestě zpět jsme se ještě zastavili v Zahradě bohů (vážně bohů? On není jen ten jediný? Velké plus za tohle!). Zahrada bohů jsou vlastně takové Prachovské skály. Kupodivu zde ani neplatí, že co je americké je zásadně větší, okázelejší atd. Ale místo je to nádherné, dokonce se nám povedlo i načasování a užili jsme si krásný západ slunce, lom světla o skály a velkolepý příchod večera.

Druhý prodloužený víkend jsme trávili poblíž Gatlinburgu v Tennessee v dřevěném srubu na hranici národního parku The Great Smoky Mountains. Zmíněný srub má nejen dvě terasy s úžasným výhledem, ale i gril, kulečníkový a pingpongový stůl a na jedné z teras vířivku pro sedm lidí. Vlastně se divím, že jsme se ze srubu vůbec někam vydali. Zvládli jsme ale projít krásné horské městečko Gatlinburg a vyšplhali jsme i na nejvyšší horu v Tennesee – The Clingman Dome (2024 m.n.m) (samozřejmě většinu onoho šplhu obstaralo auto, pořád jsme ještě v USA). Podle Cherokeezké legendy byla tato hora domovem Bílého medvěda, pána všech ostatních medvědů a pod horou se nacházelo zázračné jezero, jehož voda dokázala léčit zraněné medvědy. Bylo tam tak krásně, že bych v tu chvíli hned věřila všem indiánským legendám. Medvěda jsme bohužel nepotkali žádného. I když prý je to dobře, protože zatímco já bych se s ním běžela mazlit, ostatní členové výpravy by nás zahalili mlhou pepřového spreje (balení pepřáku tady připomíná spíše malý hasicí přístroj).

Víkend ale vždy končí a tak jsme se museli vrátit zpět do Bloomingtonu. Po cestě jsme si neodpustili USA style pizzu. To znamená pizza s hromadou masa, hromadou sýra a velkou náloží pivního sýra k tomu navíc. Země zaslíbená, říkám to pořád.

[mishavindiane]

St.Louis, Springfield (MO), Gatlinburg (TN)

[mishavindiane]

03/16/17 Prací ku trvalé invaliditě

V laboratoři momentálně vše šlape jako na drátkách. Neuronální kultury se těší dobrému zdraví (což není úplně běžné a právě to zaklepávám) a tak mám spoustu materiálu pro měření. Při měření poměrně dost zatěžuji pravačku – posouvání mikroskopického stolku hejblátky, ovládání mikroelektrody joystickem, semtam nějaké to kliknutí myší, upevnování pipet do přístrojů a nakonec i samotné pipetování zastane pravá ruka. A ta si právě asi řekla dost a začala stávkovat.

Prvních projevů odmítnutí poslušnosti jsem si zase až tak nevšímala. To, že mi semtam něco upadne není novinka. Nezarazilo mě ani když mi upadl celý hrnec s těstovinami do dřezu (samozřejmě se všechny vysypaly). Sklenici s vodou jsem si po bytě začala nosit levačkou a tak dále.

Včera už jsem ale protest své ruky nemohla ignorovat. Po pár hodinkách u mikroskopu začala bolet jako čert a pro jistotu mě brněl i malíček.

Naštěstí je moje sestřička zdravotní sestřičkou a tak jsme na dálku diagnostikovali něco jako počínající zánět šlach. Dostala jsem za úkol pořídit si elastický obvaz a zápěstí alespoň trochu zafixovat a držet co nejvíce v klidu.

Obvaz jsem koupila. Samozřejmě celkem nevhodný. Funkci sice plní, ale vypadám, jako by mi ruku přeběhl bizon (nebo přejel traktor. Záleží na tom, v jaké situaci si mě spíš dokážete představit).

Poučení by mělo znít: Nic se nemá přehánět. A proto jsem celé dnešní dopoledne strávila zasednutá u mikroskopu s hejblátkama v zafačované ruce.

[mishavindiane]

03/09/17 Indiana Weather

Trochu se divím, že mi trvalo půl roku než mi Indianské počasí přišlo hodné popisu. Asi proto, že je to vlastně klasické aprílové počasí jen s tím rozdílem, že apríl tady nejspíš trvá celý rok a výkyvy teplot a počasí obecně jsou podstatně větší (teplotní rozdíl 40°C během 24 hodin už mě tu nepřekvapí).

Pravidlem bývá, že pokud vytáhnu zimní bundu, můžu se připravit na to, že ráno sice půjdu do práce s rampouchem u nosu, ale odpoledne bude 20 stupňů a já mezi všemi ostatními (jak se všichni stihli převléct do triček a šortek?) budu vypadat jako mrož v zimníku. Vzápětí po dni veder se dá očekávat cokoliv od dalšího pěkného dne, přes sněhovou vánici až po neustávající „dešťovou přeháňku“. Taková dle předpovědi dešťová přeháňka je vlastně normální déšť. Jen voda je tady asi obohacená olovem. Jinak si neumím vysvětlit, proč mi bunda s vodním sloupcem do extrémních podmínek proprší naskrz během 20 minut.

Naštěstí zde ale převažují slunné dny, ze kterých jsem měla radost do doby, než jsem zjistila, že po takovém slunném a neobyčejně teplém dnu se dobře daří tornádům. Takže už jsme tu měli jednou 5% šanci výskytu tornáda. Nakonec z toho bylo 22 tornád po celém středozápadě. Nám se všechna naštěstí vyhla a museli jsme si vystačit se slušnou bouřkou. Opět mě překvapuje naprostá nevhodnost místní architektury pro zdejší povětrnostní podmínky. Většina domů (včetně mého) je postavená dost chatrně a během bouřek se vám celou noc klepou dveře a máte pocit, že praskají stropy. Netuším, jak něco takového může vydržet i jen malé tornádo.

Bohorovný klid místních obyvatel je ale tak nakažlivý, že ať zrovna ždímete ponožky nebo se schováváte zabalení v peřině ve vaně před možným závalem, jediné, co nakonec uděláte je, že pokrčíte rameny s tady tak typickým povzdechem: „Indiana Weather“.

[mishavindiane]

1-2/17 Výletění

Během dvou prodloužených víkendů jsem se konečně dostala k tomu, abych se podívala za hranice Indiany. To je velký krok! Ještě větší krok bylo odhodlání, že budu v Americe poprvé řídit auto. Naštěstí jsem předem moc nepřemýšlela nad tím, jak velkou dálku se tím půjčeným autem chystám ujet.

Všechno tady funguje online, stejně tak půjčovny aut. Takže jsem si zarezervovala nějaké nejlevnější prdítko. Neskutečný šok mě čekal při vyzvedávání, protože mi řekli, že prdítka došli a tak pro mě mají připravený Chrysler 300s. Sice jsem se při řízení takového monstra nejdřív dost klepala (především když jsem si představila, že to někde škrábnu), ale na automatickou převodovku, parkovací kameru, vyhřívané sedačky, tempomat a zrychlení, co vás vmáčkne do sedačky (to jsem zkoušela zbaběle jen z nuly na 55 mph na zelené) se zvyká celkem rychle. Když jsme vyzvedávali auto podruhé a místo prdítka jsme dostali letos vyrobenou Impalu, už jsem tak vyjevená nebyla.

Jako cílová destinace vyhrála Chattanooga. A to proto, že jsem na nějakém poutači ve studentské unii viděla tamní vodopád. Vodopády jsou super a tenhle vypadal obzvlášť dobře. A abych nemusela řídit v kuse 6 hodin, zastavili jsme se na jednu noc v Nashvillu.

Cesta byla fajn, auto se řídí samo, na silnicích nejsou zatáčky. Jediný průšvih je to, že jsme projížděli poměrně dlouho přes Kentucky a z nepochopitelného důvodu tam naladíte pouze jednu jedinou radiovou stanici (po pár hodinách poněkud opruz). Ale ten se vykompenzoval poutačem na továrnu na Jacka Danielse. Její návštěva cestou zpět byla jasnou volbou.

Nashville, Chattanooga, vodopády (ten jeden plánovaný byl úžasný, ale ten další – největší podzemní veřejnosti přístupný – byl snad ještě lepší) a všechno kolem bylo super. V Nashvillu jsme si střihli lekci Line Dance, u vodopádů jsme nespadli ze skály a v Lynchburgu jsme mohli zažít neskutečnou revoltu. Lynchburg je město v takzvaném „Dry county“. Dry county je okres, kde se nesmí prodávat alkohol. A paradoxně je Lynchburg město, kde se Jack Daniel rozhodl vyrábět světově nejprodávanější whiskey. Továrna má zvláštní privilegia a smí nejen provozovat ochutnávky svých výrobků, ale i whiskey prodávat a to pozor – i v NEDĚLI! Anarchie jako blázen.

Dalším výletním cílem bylo Chicago. Velká města mě děsí, ale Chicago mě strašně mile překvapilo. Všude je čisto, nikde ani stopy po takové té typické Staroměstské tlačenici, metrem se jezdí celkem fajn (Ale Ventra- společnost poskytující jízdné by měla shořet v pekle. To je ale na delší povídání) a hlavně všude je neskutečná spousta atrakcí. Koupili jsme si balíček vstupů na všechno možné a ani jsme ho za 4 dny nestačili vyčerpat. Navštivli jsme Adler´s planetarium, Field Museum of Natural History, Shedd Aquarium, Skydeck (vyhlídková skleněná kukaň ve 103.patře Willis tower. Při cestě nahoru se nám klepal výtah z toho, jak venku foukal vítr). Samozřejmě jsme neminuli Millennium park a slavnou fazoli. Ale stihli jsme také průvod při oslavách Nového roku v čínské čtvrti. Strašně jsme se cpali vším jídlem, které bylo na ráně a vrchol obžérství jsme zažili v Café Prague – české Chicagské restauraci (Veka (SLANÁ VEKA!!!!!) s domácí paštikou, Svíčková, štrůdl, Plzeň s PĚNOU A V PŮLLITRU).

Začínám rozumět tomu, proč si každý američan myslí, že Amerika je supr. Myslím si to taky!

[mishavindiane]

Chicago

[mishavindiane]

1/7-1/8/17 Želví polévka

Můj kamarád neustále mluví o jejich tradiční rodinné sešlosti, při které se vaří želví polévka. Akce se konná jednou za rok a já jsem měla tu čest, že jsem na „Turtle soup 2016“ (většinou se vše odehrává v listopadu, letos se polévka odložila na leden) byla pozvána.

Když jsem kývla na pozvání, začala jsem se dozvídat v rozumně malých dávkách, co mě čeká; Bude zima, hodně velká zima; Moje máma je velmi věřící člověk, ale neboj, je fakt milá; Mám tři strýčky, jeden z nich je fakt zvláštní; Pes mých rodičů je „bitch“; Vracet se budeme v pondělí dopoledne...... Tohle všechno mi přišlo jako celkem snesitelné. Ale když jsem se dozvěděla, že polévka se začíná vařit ve 4:30 ráno, měla jsem pocit, že jde o špatný vtip. Ale i tak jsem se už dlouho na nic netěšila tak moc. Koneckonců, dosud jsem neopustila Bloomington a výlety zbožňuju.

V sobotu po poledni jsme vyrazili směrem na jih do malého Indianského městečka Ferdinand. Projeli jsme spoustu krásných míst včetně French Lick, kde prý mají skvělé víno a kasino jménem Carlsbad. Vyškemrala jsem i výlet po okolí Ferdinandu. To v americkém podání vypadá tak, že vás autem odvezou do místního kláštera, kde se vaří pivo. Zaparkujete přímo před vchodem do výčepu a dáte si dvě piva se všema strýčkama (Zvláštní strýček mě hned ve dveřích vítal hlasitým „Zdrastvujte!“). Klášter jsem si mohla prohlédnout z okénka auta, protože hned následoval další bod programu – ukázka Ferdinandské kapličky. Autem jsme vyjeli až ke kapličce, otočili se a jeli zase zpátky. Další zastávka byla ve vinařství Monkey Hollow. Zde jsme i vystoupili! Na vinařství je zajímavé to, že se ocitá v jiném časovém pásmu než Bloomington a Ferdinand. Tento fakt se postral o to, že jsem do konce pobytu nevěděla, kolik je hodin. Nakoupila jsem si úžasné zimní víno do zásoby a už jsem zase seděla v autě. Následoval téměř poslední výletní bod. Městečko Santa Claus. Měli by tam mít krásnou vánoční vesnici a cukrovinkový palác. Bohužel touto dobou už bylo vše zavřené a tak jsme strávili půl hodinu popojížděním autem po městečku, abychom se vyfotili u sochy Santy Clause a jeli zpět. Sice jsme toho moc nenachodili (což většinou podmiňuje hezký výlet), ale hrozně jsem se bavila. Byl to takový pravý americký roadtrip. Jakmile jsme dorazili domů, už jsme zase sedali do auta a vyrazili tentokrát i s kamarádovo rodiči na večeři. Dvacet minut autem do mexické restaurace a 40 minut zpět. Život bez auta prostě v Americe neexistuje.

Druhý den ráno jsem si na sebe navlekla snad všechno oblečení, které tady mám. Už jsem byla předem domluvená s jedním ze strýčků, že budeme tak moc oblečení, že vedle sebe budeme jenom stát jako vycpaní slamění strašáci. Sešlost hostil „zvláštní“ strýček. Na zahradě stál obří barel s komínem, kolem něho shluk postarších pánů, kteří se po dvou střídali v míchání polévky pádly. Okamžitě jsem se do míchání zapojila. Kotel má objem 60 galonů (227 litrů). Do polévky se přisypávají pro mě do té doby nepředstavitelná množství ingrediencí. Trocha želvího masa, víc kuřecího a hovězího a obří plechovky sterilované zeleniny. Některé koření je nacpané ve staré vlněné ponožce, která plave na hladině polévkové hmoty. Po několika hodinách vaření přichází nejzajímavější část. Ochucování! Po prvotním ochucení dle receptu přichází ochutnávání a hromadná diskuze co ještě, ještě přidat. A to trvá několik kol až do doby, kdy mají všichni pocit, že polévka je dokonalá. Což se opravdu stalo a i mně polévka hrozně moc chutnala. Pánové kuchaři si v polévce máchali chleba obalovaný ve vajíčku, který jsem dovezla, a chrochtali blahem. A já taky, protože proslulý Schipp´s humor mi neskutečně sedl a celý den jsem nemohla popadnout dech, jak jsem se pořád smála. Kamarád mi radil, že mám dovézt doslova „shitty beer“ – to nejlevnější, co najdu. Tak jsem udělala a když se mě někdo z přítomných zeptal, proč vezu zrovna Keystone, odpověděla jsem, že jsem byla instruována nakoupit „shitty beer“. Následovala otázka, jaký idiot mi tohle řekl a hned další: Jak se řekne idiot česky. Informace, že idiot je i u nás idiot se stala tématem dne a všichni se těšili, až se manželkám pochlubí, že umí nové české slovo.

Tohle byl nezapomenutelný den. No a aby Schippové nezapomněli na mě, neúmyslně jsem si u ohniště zapálila boty. Ještě dlouho po tom pobíhali po zahradě pánové, parodovali můj přízvuk a vykřikovali: „My shoes are on fire!“.

Večer jsem ještě stihla prohrát a vyhrát dva dolary při sázení na basketbal (sázení je nejspíš velmi snadná cesta, jak mě donutit sledovat sport v televizi). Sázeli jsme na celkový součet bodů obou týmů, což byla pro mě skvělá věc, protože jsem nemusela ani vědět, kteří hráči hrají proti kterým. Prostě jsem jen jásala, když padl jakýkoliv koš a nadávala, když se kdokoliv do koše netrefil.

Tohle byl jeden z nejlepších víkendů v mém životě (mám takových hrozně moc, ale želví polévka do seznamu rozhodně patří). A už teď vymýšlím, jak to udělat, abych se mohla zúčastnit i Turtle soup 2017.

[mishavindiane]

01/06/17 Vánoční Lockout

Po nějaké době, kterou jsem potřebovala, abych trochu vychladla, se vracím k tomu, jaké byly Vánoce v Americe. – NEZAPOMENUTELNÉ.

22. prosince mi uzrála první várka tolik očekávaných neuronů a tak jsem k Vánocům dostala velmi krátké časové okno, ve kterém jsem měla možnost naměřit data z tak vzácných buněk. V pátek (23. prosince) jsem odcházela z laboratoře poměrně pozdě a samozřejmě poslední. A pokud si můžu vybrat tu nejmíň vhodnou dobu pro nějaký malérek, vždycky to udělám. Když jsem chtěla zamknout kancelář, všimla jsem si, že nemám klíče. Strávila jsem hodinu pobíháním po celé budově a hledáním klíčů. Našla jsem! Skrz zamčené dveře skládku s chemikáliemi jsem uvnitř na poličce uviděla svazek klíčů s dřevěným koníkem. Další dlouhé minuty jsem strávila kňučením s čelem namáčknutým na dveřích skládku. Pomalu jsem se smířila s tím, že prostě přespím v kanceláři a počkám si, až někdo další den dorazí do práce a klíče mi vysvobodí (vážně jsem čekala, že moji kolegové nevynechají experimenty ani v sobotu 24.12.). Nakonec jsem ale usoudila, že radši zaplatím zámečníkům, aby mě domů pustili.

To jsem taky udělala. Z manuálu, který jsem dostala k pronajmutému bytu, jsem si pamatovala, že zámečníci, které máme volat pracují ve firmě J&S. Během dvou minut měli zámek odemčený a já byla o 50 dolarů lehčí.

Druhý den ráno jsem nechala odemčený byt (PROBOHA!) s dopisem pro případné zloděje, ve kterém jsem jim nabídla bramborový salát výměnou za to, že mě nevykradou. A vyrazila jsem do práce za 1). měřit ta vymodlená data, za 2). čekat na nějakou dobrou duši, která se přijde postarat o buňky na Štědrý den. Když už mi bylo jasné, že nikdo nedorazí, zkusila jsem kontaktovat jednoho ze studentů, kteří tady pracují. Trávil prázdniny někde mimo Bloomington. Jako ostatně všichni. Vzpomněla jsem si na jednoho kamaráda, který mi říkal, že na Vánoce bude Bloomington město duchů. 24.12. jsem i přes tohle všechno naměřila tolik dat, jako nikdy předtím. A cestou domů jsem doufala, že mě nikdo nevykradl. Nevykradl, ani neubyl bramborový salát.

Klíče jsem vysvobodila až v pondělí. Nemálo jsem si nadávala, když jsem zjistila, že náhradní klíče od skládku se válí v šuplíku v laborce... No a hlavou o zeď se mi chtělo bít, když jsem natěšeně vrazila klíče doma do zámku. Nepasovaly. Zámečník nejspíš při otvírání přestavil stavítka v zámku. Když jsem jim volala, aby to přišli opravit, odkázali mě na majitele nemovistosti a jeho „Master key“.

V úterý (od pátku nezamčený byt) jsem vrazila do kanceláře pronajímatelů mého bytu. Vylíčila jsem jim, co se mi přihodilo a první otázka, kterou jsem dostala byla: „Volala jsi F&S zámečníky?“. Vážně jsou tu dvě zámečnické firmy J&S a F&S? A já zrovna trefim tu špatnou možnost? F&S mají smlouvu s mým pronajímatelem a pustili by mě domů zdarma. Nicméně mi slíbili, že se na zámek podívají a dají vše do původního stavu. Nechala jsem byt tedy znovu odemčený.

Když jsem se vrátila z práce a našla byt zamčený a zámek nespolupracující s mým klíčem, chtělo se mi smát a brečet najednou. Zavolala jsem tedy F&S zámečníky, zaplatila 50 dolarů za odemčení a 12 za opravu zámku, který J&S rozbili.

Škoda, že není možné nechat se rozvést s vlastní hlavou. Minimálně tedy ne bez fatálních následků. No nic, alespoň mám, co vyprávět a mám hned několik ponaučení a poznatků pro další generace: Přmontujte si klíče napevno k sobě! Udělejte si kopii (ne, že by mi tohle někdo neříkal) klíčů! Věnujte pozornost nájemní smlouvě a pokynům v ní! Myslete víc hlavou než kolenem!

Salát a řízky jsem stihla!!!

[mishavindiane]

12/21/16 Bez čeho si to tu neumím představit?

Bez maličkostí. Bez pohledů, které chodí, jak se jim zachce, ale vždycky mi udělají neskutečnou radost. Ty z domova zahřejí vždy, ale vytáhnout se umí i moje bytná. Bez mantry, která přišla také poštou. Bez vánočních vystřihovánek od sestřičky. Bez její dokonalé kresby mojí kobylky. Bez za vlasy přistřižené kresby o konci světa od bláznivého američana. Bez Yody a Íháčka. Bez čtyř šál od mých dvou maminek (Ano, mám dvě a obě mají strach o můj krk, obě mi poslaly hned dvě šály. Já jsem se o něj bála taky, takže šálu jsem koupila při prvním podzimním větříku. – To už dělá pět šál.). A..... BEZ CHLEBA VE VAJÍČKU A VOSÍCH HNÍZD!

[mishavindiane]

12/17/16 Big Red Liquors

Po potlucku mi zbylo hrozně moc jídla, takže jsem pozvala kamaráda na večeři a ještě jsem mu pak naložila plnou tašku na doma. Než dorazil, zastavila jsem se v prodejně Big Red Liquors pro nějaké víno. Mám tady jedno oblíbené. Moje návštava prodejny tedy vypadala tak, že jsem nakráčela k regálu, kde většinou stojí zmíněné víno. Nenašla jsem. Přišla jsem k pokladně a ptám se: Máte ještě Oliver´s Apple Pie? – Ne, bohužel. – A budete ho ještě mít? – Ne, je to sezóní víno, už ho nemají v žádné naší pobočce tady ve městě. – Škoda, tak mi dejte, prosím, dvě lahve Camelot Mead.

Chvíli po tom, co jsem vyložila vína do lednice, dorazil můj kamarád, z papírové tašky se znakem Red Liquors vytáhl dvě lahve Camelot Mead a říká: Víš, že už nemají Apple Pie? V tu chvíli, mi bylo jasné, že si teď prodavači v Red Liquors myslí, že jsme si z nich přišli udělat dobrý den. Jen pro ujištění, jsem se zeptala, jak že probíhala jeho návštěva v prodejně. No, normálně, přišel jsem k regálu, nenašel jsem Apple Pie, tak se ptám u pokladny: Máte ještě Oliver´s Apple Pie? – Ne, bohužel. – A budete ho ještě mít? – Ne, je to sezóní víno, už ho nemají v žádné naší pobočce tady ve městě. – Škoda, tak mi dejte, prosím, dvě lahve Camelot Mead.

No samozřejmě jsme pak večer trávili plánováním, jak teď budeme pravidelně chodit do Red Liquors a ptát se na stejné a zvláštní věci.

[mishavindiane]

12/16/16 Update

Když vejdete do svého bytu (ve kterém bydlíte sami a jste jediní, kdo má klíče) a najdete na podlaze neznámý balíček, mozkové závity dostanou trochu zabrat. Nevím o tom, že by pošťáci měli novou službu s donáškou až do bytu... Každopádně pohled č.2 celou situaci vysvětlil. Den po mé stížnosti na nedostatečnou teplotu mi byl v době mé nepřítomnosti nainstalován přímotop s cedulkou - “Nech to běžet na jedničku”. Zbrklé rozhodnutí nastěhovat se do prvního bytu, který jsem potkala, se nejspíš vyplácí!