matkatereza

[matkatereza]

Zn.: Hledám balanc

Pojďme se na chvíli bavit o něčem, co vám většina matek neprozradí, a na mateřských blozích se o tom zrovna často nepíše. Možná se o to sem tam někdo zlehka otře, ale jen tak, aby se neřeklo, a pak se to honem rychle zase něčím zamluví. Cítím se trochu podvedená, že to přede mnou zatajili, nebo se tvářili, že na tom nesejde. Ne, snad, že bych volila jinak, Fazoli bych neměnila za nic na světě! Jenom bych byla líp připravená. Tušila bych víc, co mě čeká.

Být mámou je fuška

Pořádná. Být mámou a nezbláznit se, je pak fuška ještě větší. Jaktože se o tom nikde nic moc člověk nedozví? Všude na internetech samý skvělý, věčně usměvavý a absolutně vyklidněný mámy, který stíhají nepředstavitelné, a ještě se u toho fotí na instáč a píšou o tom blogy.

Snažím se s nimi držet krok a nezůstávat příliš pozadu. Je to ale čím dál těžší. Začíná mi docházet, že tenhle instagramovej a blogerskej ideál je jenom jedna neznámá v rovnici, kterou už nějakou dobu řeším.

V tý rovnici figuruje několik druhů mám:

1) Mámy, který jsou tady pro svoje dítě 24/7, neustále si s ním povídají, zpívají mu, vypráví mu pohádky a básničky, hrají si sním, a když náhodou brouček usne, šijou mu oblečky, hračky, a kdoví co ještě.

2) Mámy, který se pohybujou v nekonečnym kolotoči s hlavními orientačními body pračka-sporák-žehlička, za celej den se nezastavěj, věčně nestíhaj, večer usnou ještě dřív než uspávané dítě, a pak si ještě vyčítaj, že čas, kterej mohly věnovat úklidu, promarnily spánkem. Nestíhaj si mejt vlasy víc než jednou za týden, občas musej vyjít z domu ve špinavejch kalhotech, a pak jsou z toho všeho úplně celý protivný. 

3) Mámy, který mají kromě svýho dítěte ještě dostatek času a energie na svoje vlastní záliby, na relax, na cvičení, na chození ke kadeřnici, na nákup oblečení, který jim padne líp, než to, co leží ve skříni z období před porodem. Prostě mámy, který si uměj vyhradit kus času jen samy pro sebe.

Mám takový tušení, že když se tyhle tři složky mezi sebou nějak správně posčítaj, odmocněj, odečtou a zderivujou, musí z toho na druhym konci vyjít spokojená máma...

Chce to jednoduše ten správnej balanc, nic víc. Jenže ono to jednoduchý vůbec není.

Svět naruby

Příchod novýho člověka na svět dokáže pořádně zamíchat kartama. Ze dne na den je všechno úplně jinak. Přebalujete, kojíte, houpete, děláte věci, který jste v životě nedělali, a z vaš�� dřívější denní rutiny zůstává snad jenom čištění zubů dvakrát denně - a to ještě ne nezbytně pokaždý ve stejnou denní dobu, natož pak hodinu. S dítětem v domě roste i množství nepořádku, kterej je potřeba uklidit. Navíc, když se vám dítě začne plazit a v jednom kuse olizuje podlahu, musítě zvýšit frekvenci jejího vytírání. Nějakou chvíli, jste z toho všeho tak překvapený, že vám ani nedochází, co se to vlastně děje. A pak zjistíte, že jedinej čas, kterej máte jen sami pro sebe je ten, kterej strávíte na záchodě, nebo ve sprše, a tak se začnete sprchovat aspoň půl hodiny, abyste si to řádně užili. 

Celej váš svět se zkrátka točí kolem dítěte, a samozřejmě, že jakoukoli změnu, kterou s jeho příchodem ve svym životě musíte udělat, uděláte bez mrknutí oka a milerádi. Sem tam se vám ale prostě zasteskne po vašem starém životě, ve kterém jste si mohli dělat co jste chtěli, kdy jste chtěli. Po životě, ve kterym jste sice museli chodit do školy, nebo do práce, ale zbytek času jste mohli libovolně věnovat sami sobě, nebo svým přátelům. V novém životě, životě s dítětem, stojí jeho potřeby vždycky před tím, co byste teď nejraději dělali vy sami. A ačkoli si moc dobře uvědomujete, že - jak jednou moudře pravil strejda Růža - 90% věcí, který byste chtěil dělat nejsou smysluplnější než věnovat se svému dítěti a pomáhat mu objevovat svět, někdy chvíli trvá, než vám to znovu dojde.

Je nás víc 

Ať už je ta poslední myšlenka sebekrásnější a sebepravdivější, nemyslím si, že uvědomovat si to pořád kolem dokola je dlouhodobě udržitelný řešení. Potřebuju pro sebe víc času, než půl hodiny ve sprše. A tak hledám balanc a vzpomínám přitom na George Tompkinse z povídky od Francise Scotta Fitzgeralda, který se snažil o život v rovnováze tak urputně, až se z toho psychicky i fyzicky zhroutil. Nic se nemá přehánět...

Pokud jste pořád tak nějak doufali, že tady najdete zaručenej způsob, jak rovnováhy dosáhnout, je mi to moc líto. Já ho prostě zatím neznám, navíc jeden univerzální podle mě ani neexistuje.  Aspoň ale nemusíte mít blbej pocit, až si budete příště přát kousek času jen sami pro sebe - bez dítěte. Nejste v tom sami, je nás víc.

[matkatereza]

BLW- opravdický jídlo pro děti

Fazole už je s námi na světě přes sedm měsíců! Uteklo to jako voda, a poslední měsíc si doma užíváme společného stolování. Půl roku je totiž pro spoustu dětí a jejich rodičů důležitej milník - dětem se začínají zavádět příkrmy. Jo, zavádět. Děsný slovo, co? Běhá mi z něj mráz po zádech, kdykoli na něj narazim. Děsí mě ta totální rodičovská nadvláda, která z něj čiší. Ale to je ještě na celý aféře s příkrama to nejmenší.

Příkrmové šílenství

Abyste tomu rozuměli, trpim celkovou nedůvěrou k přesným návodům na zacházení s dětma. Takže si možná dokážete představit, jak jsem se cítila po přečtení přikrmových brožurek, které jsem dostala u doktora při čtyřměsíční prohlídce: 

První lžičku by dítě mělo dostat v čase oběda!

Musíte začít s jedním druhem zeleniny!

...rozmixované, samozřejmě! 

Počkejte tři dny, a můžete vyzkoušet další druh zeleniny!

Postupně zvyšujte dávky příkrmu, až polední dávku mlíka zcela nahradíte!

Ovoce dítěti nabídněte až jako poslední - po zelenině, masu a obilninách!

Uff, byla jsem z toho nervózní už dva měsíce předtím, než to bylo vůbec potřeba řešit. Co když Fazoli nakrmim moc, nebo málo? Co když jí to nebude chutnat? Co když jí bude zajímat víc jabko než brambora? Co když bude pořád chtít svou polední dávku mlíka? To to opravdu nejde snadněji a pohodlněji?

Jde!

A tak jsem se dala do hledání nějaký snadnější, pohodlnější a přirozenější cesty, až jsem objevila BLW, aka Baby Led Weaning, aka dítětem veden�� odstavení. 

Zatímco se dítě pořád kojí na požádání, nabízíte mu reálný jídlo. Ne hrášek s mrkví a hovězím rozmixovaný do divně hnědý kejdy, ale kousky zeleniny, masa, obilniny, všechno v plus mínus stejný podobě jako jste zvyklí ze svého talíře. Ze začátku dítě jídlo hlavně zkoumá a hraje si s ním, postupně se s ním ale učí správně zacházet, a časem dokonce pochopí, že jídlo může taky zahnat hlad, a samo od sebe začne jíst víc pevný stravy a vyžadovat míň mlíka. Tu poslední část znám zatím jenom z teorie, zbytek můžu s čistým svědomím potvrdit.

Zní to pošahaně? Možná trochu, ale za základní myšlenky, který jsou v blw metodě obsažený bych se šla bít.

Co mám tomu dítěti teda vařit?

Čím zdravěji jíte vy sami, tím spíš budete moci nabídnout dítěti to, co jí všichni ostatní. A ne, opravdu to neznamená, že celá rodina musí přejít na zeleninový pyré...

Samozřejmě dítěti nepodstrčíte hned ze začátku svíčkovou se šesti, nebo buřtguláš. Děti můžou jíst v podstatě cokoli, pokud je to zdravý - čerstvý, nesolený, neslazený, ideálně sezónní a lokální. O tom jak, s čím a proč jsme začínali Fazoli krmit my, bude další článek. Jedny z prvních dětských jídel, ale můžou pro představu vypadat třeba takhle:

Samozřejmě, je pár potravin, u kterých se vyplatí nějakou dobu počkat, než s nima dítě seznámíte, ale vesměs můžete vsadit na dětskej instinkt, kterej dětem - na rozdíl od dospělejch - slouží dost dobře. Existují studie, které naznačují, že si děti instinktivně dokáží zvolit tu potravinu, kterou právě potřebují, a odmítnout tu, která pro ně v danou chvíli není vhodná, nebo jsou na ni třeba alergické. Na rodičích je tak jenom, aby dítěti nabídli širokou škálu kvalitních potravin, o zbytek se postarají děti.

3v1: zkoumání, hra a učení

Budete se muset připravit na to, že ze začátku dítě neví, že jídlo je k jídlu - na to má mlíko. Potraviny, který mu nabídnete tak bude nejdřív zkoumat a hrát si s nima. Jídla bude víc na zemi, na stole, popřípadě všude možně po oblečení a těle dítěte, než v jeho puse. Ještě míň jídla pak ze začátku doputuje až do žaludku. 

Říkáte si, jakej to pak má smysl? Velkej! 

Tim, že necháváte od začátku dítě, aby se nakrmilo samo, dáváte mu spoustu příležitostí. Poznává různý tvary, konzistence, a chutě. Dokáže si přiřadit chuť ke konkrétnímu jídlu, takže už od začátku ví, co jí, a co přesně mu ne/chutná. (To logicky znamená větší důvěru a do budoucna lepší vztah k jídlu, než když do něj od malička někdo jinej cpe lžičky rozmixovaný směsi brambor, mrkve, cukety, a lososa.) V neposlední řadě se samo naučí, jak s jídlem v puse zacházet, co musí udělat proto, aby ho z pusy dostalo dál, kolik jídla se mu do pusy vejde, a kolik si ho tam může dát, aby se neudusilo.

Kolik toho sní?

Tolik, kolik potřebuje. Na začátku možná budete zklamaní, protože dítě s chutí nesní všechno, co má na talíři a nenechá si ještě přidat. Ve skutečnosti to bude trvat možná ještě pěkně dlouho, než sní tolik, kolik si myslíte, že by sníst mělo. Dokud je kojeno na požádání, nemusíte si s tím, kolik do sebe naláduje pevné stravy, dělat žádné starosti. Některé děti nemají zájem o nic jiného než o mlíčko, třeba do roka. No a? Osobně si vůbec netroufnu určit, jak velký má Fazole hlad, a kolik jídla potřebuje. Je to její bříško, a dokud je spokojená, zdravá, a prospívá, ať si jí co, a kolik sama uzná za vhodné.

Není to celý děsně nebezpečný?

Není.

Ale vždyť to dítě ještě nemá zuby…

Jak bude kousat?

A co když mu kus jídla zaskočí?

Při metodě blw se dítě učí s jídlem zacházet v poměrně logické posloupnosti -  jak ho správně uchopit, jak si ho podat do pusy, jak ho v puse posouvat, jak ho rozmělnit (jo, jde to i bez zubů), jak polknout. Už na samém začátku se tak naučí jíst bezpečně.

Malé děti prý mají bod na jazyku, který stimuluje dávicí reflex víc vpředu než dospělí, takže spíš kousek jídla vyplivnou, než by se jím zadusily. Pokud dítě jí na bříšku, nebo ve vzpřímené poloze v sedě a vy jako rodič zachováte klid, je i proces dávení případných zatoulaných kousků jídla naprosto bezpečný. Trvá to jenom chvilku, a po tom, co se dítě nechtěného kousku jídla zbaví, pokračuje většinou vesele v jídle. Z vlastní zkušenosti navíc můžu říct, že se mi Fazole víckrát, a mnohem hrůzostrašněji, zakuckala u kojení, než při konzumaci mrkve.

Jedna z nejlepších věcí na celym blw je podle mě důvěra, kterou dítěti projevujete. Důvěra, že ví, co chce jíst, že ví, kolik toho potřebuje sníst, a že se dokáže najíst, aniž by se zabilo. Moc mě nebaví s dětma zacházet jak s nesvéprávnejma idiotama, a blw pro mě v tomhle směru představuje víc než přijatelný řešení. Pokud vás zajímá, jak tahle sladká teorie funguje v praxi, stay tuned, chystám reportáž o prvním měsíci opravdovýho jídla pro Fazoli.

[matkatereza]

Peklo na pracáku

Aby bylo jasno, jsem ráda, že žiju v zemi, ve který není nemožný, aby se o dítě starala především jeho vlastní máma třeba i 4 roky od narození. V západní Evropě, nebo v USA, od kterých bysme se jinak mohli naučit spoustu věcí, můžete na nějakej rodičovskej příspěvek (200 000 Kč jen za to, že se vám narodilo dítě, a staráte se o něj) s klidem zapomenout, a do práce se matky musej vrátit někdy už po šestinedělí, nejčastěji ale po půl roce.

Fazoli bude půl roku za týden a kus, a nedokážu si představit, že bych jí už měla nechat celý dny hlídat, a sama vysedávat někde v kanceláři. Dost by se mi stýskalo, a pořád bych musela myslet na to, jak se někdo cizí dokáže postarat o to malé miminko, které si ještě ani nedokáže říct, co mu schází. Nehledě na to, že minimálně do roka je pro dítě jednou z nejdůležitějších věcí kojení, a to nejen kvůli tomu, že z prsou teče mlíko. Děti se kojenim taky mazlej, a je proto poměrně dost důležitý i v jejich emočnim vývoji.

  Prvních pár let svýho života dítě prostě potřebuje hlavně mámu. Samozřejmě že to tak nemusí cítit všichni, a určitě se najde spousta matek, který zpátky do práce spěchaj, ale ta příležitost, kterou tady všechny máme je skvělá.

...až na pár drobností. 

Útěcha - V Římský říši na tom nebyli líp

Při podávání žádosti o rodičovský příspěvek a porodný jsem se dost často dostala do situací, který mi zvedaly tepovku nejmíň o 250%. Několikrát jsem si při tom vzpomněla na nesmrtelnou klasiku 12 úkolů pro Asterixe, tam je totiž jednání s jakýmkoli úřadem vykreslený nejlíp. To, čím si museli Aterix s Obelixem při získávání Propustky A38 projít dokládá, že s úřadama je to ztracený už od dob starýho Říma. Jestli máte 10 minut navíc, tak si to určitě pusťte, nebudete litovat. 

Ale teď vážně! Zajímají vás strasti matky žádající stát o příspěvek? Čtěte dál.

Mladé matky s titulem

Poslední semestr magistra jsem absolvovala s Fazolí v břiše, státnice jsem skládala v 7 měsíci, kdy už mě pouštěl v tramvaji sednout fakt každej. Zbývaly mi dva měsíce a kus připravit sebe a celou domácnost na příchod novýho člena rodiny. Už jsem tady kdysi psala, že dítě toho potřebuje ve skutečnosti mnohem míň, než se nám snaží namluvit byznys s dětskejma věcma, ale i to málo přecejen něco stojí. Já mám naštěstí pana Ing. a prarodiče z jedný i druhý strany, který se můžou přetrhnout, aby Fazole měla všechno, co potřebuje, takže jsem si nemusela dělat těžkou hlavu, ale představte si jinou modelovou situaci: 

Studentka v posledním roce studia na univerzitě otěhotní, z nějakýho důvodu se o dítě bude muset postarat sama, a přesto se rozhodne, že tu výzvu přijme a nezvolí finančně snazší cestu potratu, na což má jednak nezadatelný právo, a druhak pro mě by snad ani jiný rozhodnutí v úvahu nepřicházelo. 

Pět let pilně studuje, takže nemá čas na zaměstnání, byť na poloviční úvazek, občas sežene nějakou brigádu na tzv. dohodu o provedení práce. Škola za ni odvádí celou dobu pojištění, a stejně se na konci studia, v momentě kdy jí zbývá měsíc do nástupu na mateřskou dovolenou, a je tedy prakticky nezaměstnatelná, dozví, že jí stát v její situaci moc nepomůže. 

Jelikož výdělek z dohody o provedení práce není plnohodnotná výdělečná činnost, čerstvá absolventka nemá nárok na příspěvek v nezaměstnanosti, ani na peněžitou pomoc v mateřství,  aka mateřskou. Pomocnou ruku jí stát nabídne až v podobě rodičovského příspěvku, o který si ale smí zažádat až po narození dítěte (s velkorysou lhůtou do 3 měsíců po porodu) a samozřejmě ho nedostane hned druhý den.  Takže v momentě, kdy to nejvíc potřebuje, je veškerá pomoc v nedohlednu. 

Zvláštní, že stát na takový případy nemyslí. Člověk by řekl, že vzdělaní občani a mladí rodiče jsou v jeho zájmu. Asi jsem někde něco přehlídla...

Komunikace s úřadama v 21. století

…by teoreticky mohla být ohromně jednoduchá. Máme přeci internet, e-maily, a získat nějakou informaci z úřední databáze by se současnou technologií měla být otázka pár vteřin. 

 Jenomže! Jenomže to tak vůbec není. K jedný, nebo druhý žádosti potřebujete různý výpisy ze zdravotní pojišťovny, ze Správy sociálního zabezpečení, a bůhvíodkud ještě. Všude samozřejmě musíte dojít osobně. Nikoho asi nenapadlo, že se vám právě obrátil svět vzhůru nohama, trpíte nedostatkem spánku, a mozek máte otupělej mateřskym mlíkem. A tak vám to neulehčej ani trošičku, a nechaj vás lítat s novorozencem z jednoho úřadu na druhej, což je opravdu prima zábava. Kór když žijete v Praze a úřady, ke kterým příslušíte jsou na druhym konci republiky.

Vtipný je, že jsme žádnýmu úřadu nesdělili nic novýho, jen jsme si od nich nechali potvrdit informace, který už dávno měli. Proč proboha - v roce 2016, kdy internet obstojně používá i moje babička - nemůže úřednice z Úřadu práce poslat dva nebo tři maily na spřátelený úřady, a ty potvrzení, který jsem pro ní musela vyběhat s malym miminem na břiše, získat během několika málo hodin sama a s minimálním úsilím. Myslim, že by to tak bylo jednodušší pro všechny strany. 

Potvrzování nesmyslnýho

Nebo já nevim, dává vám smysl povinně dokládat, že máte nárok jen na tu nejmíň výhodnou variantu čerpání rodičovského příspěvku?

Abyste tomu rozuměli... Z nějrůznějších, a poměrně nudnejch, důvodů jsme s panem Ing. odsouzeni k čerpání rodičovského příspěvku v průběhu 4 let (kdyby jsme se vešli do lepší škatulky, mohli bychom to zkrátit, a dostávat měsíčně větší díl z příspěvku). Takže jsme v Žádosti o rodičovský příspěvek potupně zatrhli nejnevýhodnější možnost, ale to nestačí!  To, že spadáte do nejmíň výhodný kategorie, musíte totiž doložit dalším potvrzením od dvou různejch úřadů. Chápala bych to v připadě, že se dožadujete něčeho nadstandartního, takhle mi to hlava nebere...

Levá ruka neví, co dělá pravá

K neuvěření taky je, jak vůbec celej Úřad práce může fungovat, když ani jeho zaměstnanci pořádně neznají správnej postup při komunikaci s úřadem, nebo ho znají každej jinak. 

Když jsem se konečně dozvěděla, že můžu všechny podklady s klidem poslat poštou, a nemusím s nimi vážit cestu až do Liberce, málem jsem bouchla šáňo. Stálo mě to jenom 3 telefonáty, během kterejch jsem mluvila asi s 10 lidma, protože mě úřednice neustále přepojovali na někoho kompetentnějšího v týhle záležitosti. 

A jo, přiznám se bez mučení, když už jsem měla všechny formuláře vyplněný a podklady seřazený, zašla jsem na Úřad práce, aby mi to místní úřednice schválila, a já věděla, že do Liberce neposílám kraviny. Nedopadlo to dobře. Měla jsem tam chyby a dostala jsem další formuláře, který mi k úplnosti scházeli. A víte jak to dopadlo?

Jak to dopadlo

Poloviční úspěch je víc, než v co jsem v průběhu celýho řízení doufala. Jo, je to tak…Dva vysokoškolsky vzdělaný lidi nejsou schopný shromáždit správný podklady k tomu, aby jim mohl být přiznán příspěvek od státu.

 Občas někdy slyším lidi nadávat, jak určitá skupina obyvatel ČR žije jenom z dávek státní sociální podpory. Já tomu nevěřim. Jestli je toho někdo opravdu schopnej, tak před ním hluboce smekám, je to totiž docela fuška. Mám dokonce důvodný podezření, že je to tak složitý záměrně, aby se příslušnejma formulářema prokousali jen ti nejhouževnatější. 

Já mezi ně zřejmě nepatřím. Když mi po třech měsících vyplňování formulářů a získávání potvrzení přišla čtyři dny před Vánocema odpověď, že potvrzení, který jsem doložila (podle pokynů pražské úřednice), jsou k ničemu, a do týdne mám dodat jiný, vzdala jsem to. Třináct tisíc korun porodného by sice bylo fajn a Fazole by za to mohla mít spoustu pěkných a užitečných věcí, ale mě to za ty nervy nestojí. Spokojím se s rodičovským příspěvkem a tím, že mám od úřadů snad na dlouhou dobu klid.

[matkatereza]

Pátrací mise: Deka na hraní

Od doby, kdy Fazole vyrostla z novorozenecký křehkosti, vydržela vzhůru dýl jak 20 minut a začla se zajímat o něco jinýho, než o máminy prsa, tráví poměrně dost času na podlaze. Myslim si totiž, že dítě na zem patří. Samozřejmě jen pokud k tomu má vhodný podmínky, a pokud se mu tam líbí. Nechávat dítě ležet na studený dlažbě, i přesto, že už tam půl hodiny jenom řve, mi zas bůhvíjak skvělý nepřipadá. Jde spíš o to, nechat mu taky nějakej čas pro sebe a hlavně dostatek volnýho prostoru kolem, aby mohlo zkoumat a trénovat to, co zrovna potřebuje. 

Takže na sociálku volat nemusíte. Fakt Fazoli nepohazujeme někam do kouta, aby nám dala pokoj. Není to týrání, ani zanedbávání péče o dítě. Často jsme s ní, hrajeme si, povídáme, zpíváme, čteme knížky... Zároveň jí ale dáváme příležitost, aby se mohla svobodně pohybovat - překulovat, zvednout se na všechny čtyři, lízt, sedět, postavit se, a nakonec i chodit. To je ale zatím hudba daleký budoucnosti (naštěstí!), momentálně se otočí jen ze zad na bříško, leží víceméně na stejnym místě a hraje si. 

Dokud se Fazole nezačla otáčet úplně nekontrolovatelně, stačila jí tahle ovečka z IKEA. Byl to dokonalej match, Fazoli to na ní nesmírně slušelo! Jenže jedno překulení na bříško a půlka Fazole se válela po parketách. To by samo o sobě nevadilo, ale ještě donedávna to občas nevyrovnala a se zaduněnim žuchla zpátky na záda. Aby se nám moc neotloukla, musela jsem zahájit pátrání po nějaký větší podložce. *Fňuk*

Kříž s podložkama na hraní

…je ten, že jsou často stejně malý jako naše milovaná ovce, a když ne, tak jsou většinou a) dost ošklivý a ještě k tomu b) drahý jak prase. Rezolutně jsem odmítla vyhodit spoustu peněz za nevkusně pestrobarevnou podložku, přeplácanou různejma zrcátkama a hrkátkama. Jednak na sebe přejímám plnou zodpovědnost za budování nějakýho estetickýho cítění Fazole, druhak se na tu podložku musim celej den koukat, a pak má Fazole spoustu jinejch hraček, takže fakt nepotřebujeme další blbosti vbudovaný přímo do hrací podložky.

Favorit jménem LUDI

Našla jsem tu správnou - s relativně decentníma obrázkama, pěknejma barvama, teplou, tak akorát měkkou, a hlavně velkou! Má 140x140 cm, což sice znamená, že zabere skoro celou místnost, ale Fazole se na ní může přetáčet dle libosti, aniž by se skulila na parkety.

E-shop sliboval tohle:

Což by se mi bylo zamlouvalo ještě o něco víc, než to, co ve skutečnosti dorazilo:

Ale ty obrázky jsou fakt roztomilý, to se jim musí nechat...

Pátrací mise dopadla dobře. Jsem spokojená, a Fazole vypadá, že se mnou ten pocit sdílí:

Jediný, co mi pořád nejde do hlavy, je velikost krabice, ve který nám deka dorazila, vešla by se do ní totiž klidně desetkrát…

Sláva nadměrnejm obalům! ...I guess...

[matkatereza]

Sprostý slovo: Biomatka

Biomatka je dneska sprostý slovo, skoro něco jako sluníčkář nebo havlista. Možná se vám hned vybaví rozcuchaná ženská v batikovanejch hadrech, která v životě neviděla řasenku, k jídlu podává výhradně klíčky, nebo tofu, mlíko pije jen sójový, doma má na každý stěně pověšenou minimálně jednu mandalu v rámečku, neví kdo, nebo co, to je Bowie, zato vlastní kompletní sbírku tibetský meditační hudby, kterou sjíždí od rána do večera.

No... batikovaný triko jsem měla naposledy jako dítě na skautskym táboře, když stíhám, ráda se namaluju, tofu mi nechutná (“hnusný” se prej o jídle neříká…), soje se vyhejbám jak čert kříži, ze zvuků tibetskejch mís mě akorát bolí hlava. A přece jsem se nedávno z jednoho článku(*) dozvěděla, že jsem taky biomatka. Protože:

- nemáme kočárek, jen šátek 

- používáme látkový plíny (i když ne úplně dogmaticky) 

- když je nějaká plína pokaděná, je to spíš nešťastná nehoda 

- Fazole většinu kadění zvládne rovnou do nočníku, a  někdy vydrží se suchou plínou víc jak 12 hodin 

- Fazole nemá postýlku (a ani teda nevypadá, že by jí to nějak extrémně vadilo...)

- se Fazole může krmit, kdykoli si o to řekne... 

 - ...a rozhodně jí neplánuju nutit rozbředlou zeleninu ve formě tzv. dětských pyré 

- nejíme cukr, bílou mouku a minimum průmyslově zpracovanejch potravin

- chodím jedině v barefootech, i na horách, a Fazoli budu taky obouvat-neobouvat do bot-nebot 

 - očkování jsme se s doktorem jednomyslně rozhodli odložit na co možná nejpozději - pohrdám plastovejma hračkama (a stejně nějaký doma máme) 

Ve skutečnosti je to se mnou ještě mnohem horší, příznaků biomateřství se u mě vyskytuje víc.  Možná bych si dokonce zasloužila rebranding...

Dobrá zpráva

Biomatkou se můžete se stát, aniž byste se zároveň byli ultralevicovej hippiesáckej ekofašista. Důvody, který člověka dovedou k biorodičovství můžou bejt různý a některý jsou i docela dobře slučitelný se životem obyčejnýho smrtelníka. Ty moje jsou následující:

1) Nedělám ze svýho dítěte idiota Jsem přesvědčená, že se děti neroděj jako vypatlaný méněcenný bytosti, a nevidim proto jedinej důvod, proč s nima tak zacházet. Jasný, první tři měsíce si ani neuvědomujou, že maj ruce, a dost dlouho s nima pravděpodobně nebudete schopný vést distinguovanou debatu o metafyzickejch záležitostech... Nicméně si nemyslim, že nás tohle opravňuje k tomu, abysme je první rok a půl jejich života nechali kadit a čůrat si do kalhot, abysme jim pak vzápětí složitě vysvětlovali, že je to vlastně děsná prasárna, nebo abysme je nutili spolknout lžičku rozmixovanýho masa s mrkví a hráškem předstírajĺc, že jejich pusa je garáž, a lžička s jídlem auto, který v ní musí zaparkovat. (seriously...wtf?!)

2) Zbytečně si nekomplikuju život Proč bych měla čekat s kočárkem na nízkopodlažní tramvaj, když můžu nosit dítě v šátku a jet kteroukoli tramvají se mi zachce? Proč bych měla v předsíni zakopávat o neskladnou trojkombinaci, když můžu po procházce šátek hezky složit a uklidit do poličky v předsíni? Proč bych se měla při procházkách omezovat jen na cesty, kam se vejdu s kočárem, když můžu mít dítě v šátku, a chodit, kam se mi zlíbí?

 Proč bych měla v noci kvůli krmení vstávat, chodit přes půl pokoje a naklánět se nad postýlku, když se stačí v posadit, vzít si dítě z vedlejšího futonu, dát mu najíst a zase ho spící položit zpátky - to vše v polospánku? 

Proč bych měla umejvat zadek od rozmazanejch hoven, když můžu dítě nechat vykadit na nočník a otřít ho normálnim ubrouskem?

 Proč bych měla vyvařovat speciální kašičky, když dítě zvládne k jídlu to, co dospělí, jen možná trochu chytřejc nakrájený tak, aby mu to hezky zapadlo do ruky? 

Proč? Dejte mi jedinej rozumnej důvod.

3) Věřim, že když něco fungovalo tisíce let, aniž bysme do toho museli nějak zásadně zasahovat, může to bez našich spásnejch vynálezů fungovat i dneska

Pevně sevřenej kotník, zúžená špička a pata vyvýšená podpatkem, namísto minimální boty, která ochrání nohu před špínou chodníku a případnym poraněním, ale umožní všem senzorům chodidla vnímat povrch, po kterym chodí. Instantní kaše Nestlé nebo přesnídávka od Hami místo doma uvařenýho jídla? Dík, nechci. 

4) Snažim se bejt trochu ohleduplná k lidem i věcem kolem sebe

Nechce se mi vyhazovat tejdně desítky plínek, když se jedna rozkládá přibližně 250 let. Stejně tak se mi nechce vpravovat do člověka jen o málo většího než půl metru koktejl všemožnejch nemocí, aniž bych mu mohla vysvětlit, že mu to dost možná nebude úplně příjemný.

Pokud vás zajímá, jaký to je používat látkový plíny, používat je minimálně, nemít kočárek, nebo krmit dítě opravdovym jídlem, stay tuned. Něco vám o tom napíšu.

(*) Odkaz na článek Báry Maškový.

[matkatereza]

Co bylo před rokem

Minulou neděli jsme slavili jedno takový malý, ale ohromně důležitý výroči. Byl to přesně rok, co ultrazvuk potvrdil výsledky dvou těhotenskejch testů a já úplně poprvé viděla Bětuli. Byly jí tehdy asi 4 týdny a nejvíc ze všeho se podobala malý fazoli.

Přišla k nám nečekaně. Přijali jsme to s radostí a těšili se, co bude dál. Celejch devět měsíců běželo jak po másle, zvládla jsem dokonce napsat diplomku, složit státnice a chvíli před porodem si vyzvednout červenej diplom. Porod byl trochu výzva, ale celý to ve výsledku nemohlo dopadnout líp. Máme krásnou holčičku, která roste a prospívá jako každý jiný zdravý dítě, a dělá nám radost každej den. Vidíte, jak umí dokonale ležet na bříšku a držet si rachtátko?!

Těžkej start

Prvních 14 dní po prvním ultrazvuku, ale nijak radostných nebylo. Musela jsem zaštrachat hodně hluboko, abych našla sílu celý těhotenství nevzdat hned na začátku. Hned po návštěvě gynekologie jsem napůl šťastná, napůl vyděšená ze všeho, co mě čeká, jsem zamířila za svojí diabetoložku do liberecký nemocnice (od svých 18 se léčím s cukrovkou), abych se poradila, jak s tou nemocí během těhotenství nakládat. Bylo to naposledy, co mě v tý ordinaci viděli. Aniž by tam někdo znal můj aktuální zdravotní stav, musela jsem si vyslechnout dost šílený kázání a katastrofický proroctví, který Fazoli pohřbívalo, ještě než se stihla narodit.

Přiznávám se bez mučení, nikdy jsem nebyla ta nejvzornější pacientka. Na kontroly jsem chodila málo, a skoro pokaždý jsem si doma zapomněla zápisníček s naměřenejma hodnotama cukru, navzdory doporučením jsem se na těhotenství nepřipravovala x let dopředu...Jo, počkat, ono bylo totiž dost nečekaný.  

Ať už to ale s mojí morálkou návštěv diabetologie bylo jakkoliv, myslim, že jednání, jakýho jsem se tenkrát od tamní doktorky dočkala, jsem si ani v nejmenšim nezasloužila. Všem těm nevybíravejm poznámkám, který jsem si vyslechla už v ordinaci pak nasadil korunu odpolední telefonát, ve kterym mi paní doktorka oznamovala výsledky krevního vyšetření a jen tak mimochodem poznamenala, že by se vůbec nedivila, "kdyby se TO neudrželo."

No uznejte, lepší uvítání do jinýho stavu snad ani neexistuje. Ten den jsem skoro celej prořvala, a bylo mi jedno, že na mě kouká celá kavárna a obsluha se mi podezřele vyhýbá.

Jak se liberecký doktoři zmejlili

Díky tomu, že už delší dobu žiju v Praze a s pomocí svojí gynekoložky jsem se naštěstí brzo dostala do péče paní doktorky Andělové, které v Podolí prošlo pod rukama už mraky nastávajícich mamin s cukrovkou. Řekla bych, že v jejim případě je starý dobrý "omen nomen" totálně na místě. Vůbec nechápala to, co se odehrálo v liberecké ordinaci. Moje počáteční hodnoty cukru možná nebyly nejlepší, ale i takovejm, co měly výsledky horší se narodily zdravý děti. No vida! Takže šance by byla...

A taky jsme ji dokonale proměnili. Celejch devět měsíců šlo jako po másle, Bětce nenarostly dvě hlavy, nechyběl ji žádnej prst, ani se nenarodila třikrát větší, než ostatní děti, a já měla cukrovku kompenzovanou nejlíp za posledních pár let.

Co z toho všeho plyne?

Tenhle článek nemá bejt jen soubor sentimentálních žvástů...

Jednak si myslim, že si diabetologie v liberecký nemocnici za svůj přístup zaslouží veřejnej hejt, kterej si teď můžu s čistym svědomim odškrtnout:

A druhak doufám, že můj příběh dokáže povzbudit lidi v podobný situaci. Nenechte se vystresovat a odradit při první nepříjemný konfrontaci, ať už s doktorem, nebo někým z vašeho okolí, protože jste na těhotenství moc nemocná, moc stará, moc tlustá, nebo moc hubená. Seberte sílu, vyslechněte si názory víc odborníků, dejte na svojí intuici, a myslete pozitivně. Protože, byť se to zdá jako ta nejotřepanější fráze na světě, je to spolu s dobrym jídlem to jediný, co za prvních devět měsíců můžete svýmu dítěti dát.

[matkatereza]

Dárková

Je divný slavit Vánoce s ani ne tříměsíčnim dítětem. Má cenu kupovat dárky, balit je a dávat pod stromeček, když z toho ten prcek stejně nemá rozum? Na jednu stranu mi to přijde ulítlý, ale na tu druhou mi to stejně nedá, a tak Fazole o svoje první vánoční dárky ochuzená nebude.

Na hračky dovede Fazole zatím jenom koukat, a přitom už jima máme zaplavenou půlku gauče. Sami jsme nekoupili ještě vůbec nic, všechno jsou to dary od prarodičů, praprarodičů, jinak příbuznejch lidí, nebo kamarádů. Většina z nich ale bohužel není podle mýho gusta - plast, plast kam se podíváš.

Svoje hračkový krédo jsem nedávno našla dokonale sesumírovaný v e-booku Jak vybírat hračky, které mají smysl na stránkách montessorihracky.cz. V kostce se v něm píše tohle:

Hračky mají být z přírodních materiálů - dřevo, bavlna, vlna, keramika...

Hračky mají být smysluplné. Dítě by se mělo díky hračce něco naučit, rozvíjet si nějaké schopnosti.

Hračky mají být jednoduché, s jasným účelem. Přemíra vjemů na jedné hračce rozptyluje a narušuje soustředění.

Hračky mají odpovídat věku dítěte. Ne moc jednoduchý, ani moc náročný.

A hlavně...zlatý pravidlo, který lze aplikovat snad na cokoli v životě:

Kvalita nad kvantitou! Radši míň, ale kvalitnějších, hraček. 

Věrna těmhle pár jednoduchejm zásadám jsem pro Fazoli pořídila tyhle, úplně první, vánoční dárky:

Dřevěné chrastítko od PlanToys. Je tvarovatelné, lehounké, kulička veprostřed cinká, krásně voní a má nádherný barvy. PlanToys bude asi moje oblíbená značka hraček, nakoupila bych od nich snad všechno. Kromě toho, že jsou jejich hračky moc pěkný na pohled, jsou také vyráběny z kvalitního materiálu a ekologicky udržitelným způsobem. Víc o tom najdete na jejich stránkách, nebo v tomhle videu:

Dřevěná obrázková knížka. Čtyři dřevěné destičky pomalované pestrobarevnými obrázky, svázané provázky. První Fazolí knížka. Sama mám ke knížkám a ke čtení dost kladnej vztah a to stejné bych chtěla podporovat i u Fazole. Zatím si společně nečteme, na souvislé príběhy mi přijde ještě tuze malá. Nejvíc jí baví věci pozorovat a tak myslím, že obrázková knížka je nejlepší způsob, jak se “čtenářstvím” začít.

4x krtek. To aby těch knížek nebylo málo. Navíc krtek je klasika. Česká, a to se cení.

Hrazdička. Hlavní dárek letošních Vánoc, kterej jsem jako správně úzkostlivá matka už podruhý prošvihla. Podzimní várka nenávratně vyprodaná, další budou k dostání až po Novym roce. Ještěže to Fazole tak nebere, počkat se totiž rozhodně vyplatí. V záplavě hrazdiček člověk aby pohledal něco, co není z plastu a barevnější než ten nejroztodivnější papoušek. Hrazdička od BigPig je skvěle jednoduchá a elegantní. Už se těším, až bude Fazole pozorovat hračky, co jí tam zavěsíme. Přecejenom jí teď pozorování baví ze všeho nejvíc. :)

[matkatereza]

Porodní bába: nejlepší investice mýho života

Brzo po tom, co jsem zjistila, že se nám narodí Fazole, mi bylo jasný, že bych si u porodu kromě pana Ing. přála mít nějakou ženu. Takovou, která už pár dětí na svět přivedla, ví, v jaký situaci se právě rodící ženská nachází, a jak ji nejlépe podpořit. Měl to být někdo, kdo mě bude znát dýl, než pět minut, ale zároveň ne nikdo z rodiny ani z přátel. Někdo, na koho se budu moct spolehnout, že dohlídne na to, aby všechno proběhlo co nejvíc podle našich představ.

Kvůli vlastním zdravotním komplikacím bych si na variantu domácího porodu netroufla. Mít jako doprovod do porodnice dulu nebo soukromou porodní asistentku se mi jevilo jako dobrý kompromis - budu moct rodit v příjemné společnosti lidí, kteří mě znají a vědí, co chci, ale zároveň budu mít dostupnou lékařskou péči, kdyby nastal jakýkoli problém. Pravda, není to zrovna nejlevnější špás (doprovod k porodu a následná poporodní péče vyjdou cca na osm devět tisíc, plus případný poplatek porodnici za doprovod), ale rozhodně se vyplatí.

Porodní asistentka nebo dula?

A tak začalo pátrání. Zezačátku tedy hodně pozvolna, jelikož jsem se celé jaro pekelně soustředila na dopsání diplomky a složení státnic. Nejdřív jsem se poohlížela pouze po dulách, ale z fotek na webových stránkách většina z nich vypadala až moc alternativně a bio, případně už měli v term��nu narození Fazole nasmlouvanou jinou klientku. Postupem času jsem zjistila, že spíš než dulu bych stála o porodní asistentku.

Důvodů bylo několik. Hlavní myšlenkový pochod vypadal asi následovně: soukromá porodní asistentka je oficiální zdravotnický pracovník, který z nějakého důvodu není zaměstnancem porodnice. Předpokládejme tedy, že ne zcela souhlasí s běžně zavedenou porodnickou praxí a je více nakloněná individuálnímu přístupu. Zároveň má ale zdravotnické vzdělání, a co se zdravotní stránky porodu týče měla by být kompetentnější než dula, která zastává hlavně psychickou podporu. V praxi to může znamenat, že porodní asistentka je schopná lépe a s předstihem rozpoznat případné komplikace, vidí celý proces v širším kontextu a je větší šance, že jí (vzhledem k její kvalifikaci) personál porodnice ponechá volnější ruku. Tohle je samozřejmě čistě hypotetická úvaha, která se v mém případě potvrdila. Všechno je ale vždycky o lidech, samozřejmě.

Cenná rada

Pokud se rozhodnete stejně jako já, nečekejte nijak dlouho a s porodní asistentkou nebo dulou se domluvte co nejdřív. Jsou to poměrně zaneprázdněné ženy a na doprovod k porodu bývají zamluvené i půl roku dopředu. Mně se tu svou, porodní babku Dvořku, podařilo najít takřka za pět minut dvanáct - někdy začátkem srpna (Fazole se měla narodit v řijnu.), a to jen díky tomu, že se tou dobou vracela z dvoutýdenní dovči a tudíž na tu dobu žádný porod domluvený neměla. Byla to sázka do loterie, která nakonec nevyšla. Fazole se narodila o týden dřív a já to musela zvládnout bez Dvořky. I tak zůstává soukromá porodní babka jednim z mých nejlepších rozhodnutí.

Víc, než jen doprovod k porodu

Porodní asistentka totiž není jen od toho, aby asistovala u porodu jako takového. Může vás provázet celým těhotenstvím.

Na jaře jsem o tom ještě neměla ani páru, takže jsem celou dobu chodila do těhotenské poradny v Podolí. Nikdy jsem moc nechápala, k čemu je to vlastně dobrý. Hrozně dlouhá čekací doba a v ordinaci u doktora jsem nikdy nestrávila víc, jak 10 minut. “Jak se cítíte?” “Dobře.” “To je dobře, výsledky vypadají hezky, tak zase za 3 týdny. Nashledanou.”

Až po tom, co jsme společně s panem Ing. absolvovali první schůzku s Dvořkou, jsem pochopila, jak může být taková těhotenská poradna prospěšná a obohacující. U doktora není na nicmoc čas, pacientů je hodně a 10 minut na jednoho musí stačit. S naší porodní bábou jsme si nad čajem a nad sušenkami povídali vždycky snad 2 hodiny. Mluvila s námi o tom, co nás čeká, vysvětlovala, vyprávěla historky z porodních sálů…Byla to příjemná debata mezi rovnocennými lidmi, nejednala s námi z pozice nějaké autority tak, jak to často dělají doktoři.

Jen za dvě poradny, které jsme spolu takhle absolvovali, se mi Dvořka stala neskutečnou podporou. Svým vyprávěním a přístupem mi dodala odvahu a sebedůvěru. A o to tu jde především.

Podruhé už nezaspím a schůzek s porodní bábou absolvuju víc. Dají vám to, co u doktora běžně nenajdete. Osobní zkušenosti, rady ze života, a v neposlední řadě naslouchání vašim obavám a přáním.

Kdyby vás zajímalo, která babka mě tak okouzlila, mrkněte SEM na její webové stránky. Třeba vám někdy přijdou vhod.

[matkatereza]

Pozorovatelská

Ještě před týdnem si Fazole v šátku okamžitě lehla a usnula. Dneska na procházce celou cestu Stromovkou a ještě kus dál bojovala s únavou a vší silou se snažila udržet padající víčka otevřená, aby mohla koukat, co kde lítá.

Jsem moc ráda, že se takhle zajímá o okolní svět, a při tý příležitosti jsem si vzpomněla na jedno video, který srovnává výhled dětí z hlubokého kočárku a z šátku. Málem jsem se u toho v těhotenství rozbrečela, jak mi bylo těch dětí v kočárku líto. Uznejte sami, že jejich výhled je docela psycho:

[matkatereza]

Uspávací

Uspávání je věc, kterou neošidíte. A když ošidíte, tak vám to bude stejně úplně k ničemu, protože za pár minut budete uspávat znovu. 

Fazole je aktuálně ve fázi pozorování. Baví jí sledovat všechno možný i nemožný, co se zrovna v dohledu namane, a jakmile si nemůže nic prohlížet, je nevrlá. A tak před usnutim projdeme poctivě všechny pokoje, až pak si Fazole takhle spokojeně spí skoro až do rána.

[matkatereza]

Dítě: co všechno (ne)potřebuje I

Doba je zlá. Ze všech stran na nás křičej reklamy a všemožní odborníci propagující milion nezbytností k péči o dítě. Trh s dětskejma věcma je nesmrtelnej. Děti se budou rodit pořád a pořád okolo sebe budou mít pečující rodinu, která bude nakupovat jak šílená ve víře, že bez toho nebo onoho dítě neprožije spokojené dětství. Možná to na něm dokonce zanechá trvalé následky!

Nedávno mi jedna udivená kamarádka vyprávěla, jak její dvouletý synovec vyrůstal až donedávna bez kočárku, bez postýlky, a bez přebalovacího pultu. Naše Fazole má z tohohle všeho jenom přebalovací pult. Protože se mi tam pohodlně oblíká. Ne proto, že by ho ona nezbytně potřebovala do své dětské výbavičky. A víte co? I tak vypadá jako spokojené miminko. Zvláštní… 

Nebo možná ne zas tak moc. Malým dětem stačí ke štěstí to, že jsou poblíž rodiče, kteří je mají rádi, krmí je, udržují je v čistotě, mluví na ně, hrají si a mazlí se s nima. Všechny produkty údajně nezbytné k péči o děti jsou výmysly dospělých a ve skutečnosti je většinou potřebujeme my, ne děti.

Jakto, že jsme schopni fungovat bez věcí jako jsou kočárek, postýlka nebo dudlík? 

Kočárek

“A kočárek už máte?” Kdybych měla dostat korunu pokaždý, když jsem tuhle větu slyšela…No, ptali se nás často. Všichni nás přesvědčovali, že kočárek potřebujeme, protože:

- děti v kočárku vždycky krásně usnou.

- děti potřebujou trávit čas na rovné podložce. 

- nošení v šátku poškozuje dětskou páteř.

- pod kočárek se vejde taška s nákupem. 

- nás budou bolet záda.

A tak dále, a tak podobně. Občas mi připadalo, že bez kočárku se z nás nikdy nestanou plnohodnotní rodičové.

My se rozhodli, že kočárek nechceme. Protože ho zatim nepotřebujeme. Protože jsou to obří stroje, co zabíraj místo - v chodbě, na chodníku, v tramvaji, v kufru auta… 

Fazole se od narození nosí v šátku, protože:

- si tam moc spokojeně oddychuje, hřeje a je roztomilá

- v něm usne skoro vždycky dřív, než vyjdem z domu na ulici

- šátek je skladnej, vejde se i do větší tašky.

- žádný terén není nepřekonatelnou překážkou. Můžu vyjít jakýkoli schody, aniž bych musela někoho zoufale prosit o pomoc, můžeme chodit po cestičkách, kam by se kočárek nevešel, nemusim se pracně vtěsnávat do uliček v obchodě, nebo čekat na nízkopodlažní tramvaj…

Na rovné podložce tráví Fazole dost času doma, a pokud je v šátku uvázaná tak, aby měla kolínka nad úrovní kyčlí a zafixovanou hlavičku, nošení jí nijak neškodí. Naopak, schoulená poloha může pomoct s trávením a posiluje v něm spoustu svalů. 

Menší nákup úplně v pohodě unesu a na ty větší je tu pan Ing. nebo rohlik.cz. (To není reklama, fakt tam občas nakupujem.)

Záda mě bolela na začátku, z velký části jako vzpomínka na porod. Už během šestinedělí jsem Fazoli mohla nosit bez větších problémů. Fór je v tom, že když dítě nosíte, v podstatě neustále posilujete, a jste schopni unést těžší a těžší váhu. Až jednou Fazole vyroste tak, že už ji neunesu, kočárek si pořídíme. Nebo možná i dřív, když se nám bude hodit. 

Postýlka

S panem Ing. už nějakou dobu spíme na futonu, který máme v ložnici položený přímo na zemi. Nikdy se mi nespalo líp, všem vřele doporučuju. Stejnej luxus jsme dopřáli i Fazoli. Nechali jsme jí vyrobit dětskej futonek o rozměrech běžný dětský postýlky a položili ho vedle našeho ležení:

Na tomhle řešení se mi oproti konvenční postýlce zamlouvá hned několik věcí:

- Fazole nemusí trávit celou noc za mřížema. 

- mám Fazoli pořád po ruce, což se hodí především při nočnim krmení. Nemusím vstávat z postele!

- až bude větší, bude se Fazole moct svobodně pohybovat z postele i do postele. Je to jeden ze základních montessori přístupů, ale o tom snad někdy příště. 

Největší strach má naše okolí z toho, aby Fazole z takovéhle “postýlky” nespadla. Well…ta postel je na zemi, nemá kam padat. Navíc ještě nějakej pátek jí potrvá než se dokáže dostat z polohy na zádech. Zatím spí víceméně tak, jak ji položíme. Až se začne kutálet, dáme jí k postýlce kobereček, ať se koulí do měkkého.

Dudlík

Základní trojici “nepostradatelných” potřeb pro děti uzavírá dudlík. Jinak taky zvaný šidítko. Místo toho, abychom řešili příčinu pláče, šidíme děti latexovou náhražkou mámina prsa, a už téměř od marození z nich děláme malé závisláky. Nemluvě o zkazkách, že dudání kazí dětem sací techniku, a můžou tak nastat problémy s kojením.

Fazole v životě dudlík v puse neměla. Nutno ale přiznat, že mluvíme o nevídaně hodném dítěti, které moc nepláče. Moc dobře chápu rodiče, kteří se k dudlíku uchýlí po sáhodlouhém a nikam nevedoucím utěšování. Pro všechny případy mám doma taky jeden připravený. Ani jedna z běžně dostupných variant v drogeriích - latex nebo silikon - mi nepřijde nijak košér. Proto jsem vybrala dudlík od značky Natursutten. Nejen, že vypadá moc rozkošně (následuje random fotka randomního dítěte z internetu):

 Navíc je vyrobenej z přírodního kaučuku, což mi připadá jako nejlepší varianta. Až na to, že trochu smrdí.

Pro zachování objektivního zpravodajství někdy sepíšu pojednání o třech nejužitečnějších pomocnících. Šátek vynechám. Slibuju.

[matkatereza]

Šestinedělí - zkouška ohněm

Máme za sebou šest neděl! Naše malá Fazole přišla na svět už před měsícem a půl. Je to nevýslovný štěstí. Jsem přesvědčená o tom, že jedny z nejkrásnějších pocitů v životě se týkají vlastního dítěte - když ho držíte v náručí, když vám tam usne, když usne kdekoliv jinde, když se na něj můžete dívat jak spí, když se na vás usměje...

Ať je ale radost z každý nový grimasy dítěte sebevětší, začátek mateřství (a toho prvního tuplem) není jen jedna velká euforie. Občas je to taky pořádná dřina.

Myslim, že šestinedělí můžu s čistym svědomím a bez jakýhokoli patosu prohlásit za doposud nejnáročnější období svýho života.

Bolavá záda, bolavý člověk

Ačkoli je regenerační schopnost těla po porodu obdivuhodně rychlá, nějakou dobu člověka všechno bolí. Lehnout si, sednout si, přejít místnost... U mě to všechno bylo znásobené jizvou po císařskym řezu, která se nějakou dobu hojila. Nejhorší (ve smyslu nejdýl trvající a nejneodbytnější) byla ale bolest zad. Ze začátku jsem nezvládla Bětuli nosit ani 10 minut v kuse, o procházce s dítětem v šátku ani nemluvě. Krom toho, že je bolest zad dost limitující snad ve všech denních činnostech, drásala mi i psychiku. Cítila jsem se neschopně a nesamostatně. Dobrá zpráva je, že se všechno časem vrátí do normálu,

Poznatek č. 1: Cvičte!

...byť jenom 10 minut každý den. Nejde o žádný distinguovaný gymnastický sestavy, jen jednoduchý cviky na protažení zad. Minimální investice, maximální návratnost. A jestli vás pobolívají záda z nošení dítěte v šátku, ale zaboha se nechcete týhle kratochvíle vzdát, zatněte zuby a každý den chvilku trénujte. Nejdřív třeba jen po bytě, pak na krátký procházky ven. Každý den můžete procházku o něco prodloužit a za chvíli si ani nevzpomenete, že nějaký záda máte. #vyzkoušenozavás

Únava

Mateřská dovolená, říká se. A není se čemu divit. Novorozenci prospí kolem osmnácti hodin denně, takže logicky má ženská na mateřský většinu dne volno, nohy na stole a užívá si radosti z narození potomka. Jenže ne tak docela. Nezdá se to. Člověk nikam nechodí, věnuje se převážně jenom kojení a přebalování. Na první pohled nicmoc náročného. Tahle péče o potomka a celková adaptace na novou realitu je ale energeticky dost vyčerpávající. A pak to občas dopadá nějak takhle:

Poznatek č. 2: Odpočinek není pro slabochy

Odpočinek je, minimálně na začátku šestinedělí, obrovsky důležitej. Neposlouchala jsem rady zasloužilých matek, že mám využít příležitosti a spát kdykoli spí dítě a čerpat tak sílu na další kolečko krmení a přebalování. Velká chyba! Energie se po porodu do těla vrací pomalu a je potřeba si ji hýčkat. Kdybych si to mohla dát ještě jednou, minimálně první dva týdny prosím s Fazolí těch jejích 18 hodin denně.  

Časová červí díra

Je to tak. V šestinedělí se ocitnete v bezprostřední blízkosti časové červí díry. Jinak si nedokážu vysvětlit, že ráno vstanete, chvíli se staráte o dítě a najednou jsou čtyři hodiny odpoledne. Nesmírně mě štvalo, že nestíhám vařit a uklízet, ale nezbývá než se s tim smířit. Nebýt pana Ing. byla bych odkázaná na suchý rohlíky, někdy možná s vakuovaně balenou šunkou od Vietnamce na rohu.

Poznatek č. 3: Nejde o to být za všech okolností Wonderwoman

Všechno to prostě zvládnout nejde, a je to pochopitelný. Starost o dítě zabere spoustu času, a jak jsem už psala, je energeticky poměrně náročná. Navíc, nemá smysl se stresovat tím, že není navařeno a uklizeno. Dítě je samozřejmě na prvním místě, když ale zrovna spinká a nic nepotřebuje, je na řadě moje  radost a pohoda. Všechno, co se stihne pak, je příjemnej bonus navíc. A ono se toho časem stíhá víc a víc...

Poznatek č. 4: Čas je sakra vzácná komodita

Je konec bezcílnýmu brouzdání po facebooku a jinejch internetech. Když dítě konečně usne a mám volnou chvilku, čelím těžké volbě: pročítat statusy kamarádů, rozčilovat se aktuálním děním na politické scéně, nebo udělat něco smysluplnýho, po čem nezůstane pocit promarněýho času. Musím se s ním naučit zacházet efektivně. Přestávek mezi kojením strávených na síti na úkor něčeho pořádnýho jsem zatím vždycky dost litovala.

Zblázněné hormony

Aby toho nebylo málo, nese se šestinedělí ve znamení totálně splašenejch hormonů. Nezvladatelný pláč. Ve většině případů vyvolaný situacemi typu "snědli jsme poslední zásoby sušenek a nemáme co nabidnout návštěvě, která dorazí zítra odpoledne", ve většině případů nezastavitelný. Scény, kdy pan Ing. utěšoval zároveň mě i Fazoli u nás v prvních dnech nebyly nic neobvyklého. Jo, brečela jsem i proto, že brečela Fazole. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Neměla jsem nejmenší jistotu, že se o Fazoli starám tak, jak to potřebuje. K tomu ta únava, málo času i na to umýt si hlavu, a neustále crčící mlíko z nateklejch prsou...Pak mi došla zásadní věc, která mi vrátila pevnou půdu pod nohama - zvládla to kdejaká žena ze všech možných i nemožných dlskuzí na mimibazaru, emiminu a podobně. Tak o čem tady sakra pochybuju?!

Poznatek č. 5: Dbejte o sebe

Nedostatek času, energie a nulová nebo velmi malá motivace k mytí vlasů. Celý den strávený v pyžamu. Oblečení poblitý nebo pocintaný od mlíka. Ani jedno z toho člověku na sebevědomí příliš nepřidá. Udělejte si na sebe každý den čas. Upravte se a hezky se oblíkněte, i když zrovna nečekáte návštěvu a dostanete se nejdál do parku na rohu ulice. Když si člověk případá jako člověk, mnohem snáz bojuje se všemi pocity vlastní podřadnosti.

Poznatek č. 6: Dělejte věci, které máte ráda

Narodilo se dítě a všechno se točí kolem něj - čas, pozornost, energie. Není příliš času nazbyt dělat to, co mě bavilo před tím, než tu byla Fazole s námi. A přece - je potřeba si ten čas udělat. Přečíst si v klidu noviny, knížku, malovat, psát, podívat se na seriál nebo film, komunikovat s okolním světem. Nebýt jenom matka. Být také sama sebou.

Poznatek č. 7: Žádný učený z nebe nespadl

Každý dítě brečí a žádná prvomatka si není hned od začátku jistá, jak mu pomoct. Důležitý je udržet klidnou hlavu, pozorovat a učit se. Dřív nebo později se všechno vyjasní a starost o dítě bude vlastně radost.

Nenechte se mýlit, šestinedělí není takový peklo, jak to možná vyznívá z předchozích odstavců. Všechny nesnáze přejdou a na druhý straně jsou vyvážený malým uzlíčkem, kterej vás někdy po tom měsíci a půl odmění prvním úsměvem a za to to stojí!