lionessinrome-blog

[lionessinrome-blog]

“ ─── PERUGIA 2018″

[lionessinrome-blog]

“ ───ROMA 2018″

[lionessinrome-blog]

Druhý týden ve zkratce

Jestli jste si mysleli, že prvotní obtíže otevírají bránu vedoucí ke krásným a prosluněným zítřkům, tak jste se bohužel spletli. Je to asi jako kdybyste chtěli dobýt Řím - dostanete se přes jednu bránu a vzápětí zjistíte, že jich před sebou máte ještě dvacet a navíc Rubikon. (Tedy pokud nejste barbar. O takovém postoji uvažuji již velmi dlouho - vzít pořádný klacek, vtrhnout polonahá do útrob univerzity a všechny zmlátit na hromadu. Tím se nechci dotknout Vandalů.) Takže, co se stalo dál? Dostala jsem rozvrh? Kloudné hodiny? Kredity? Skoro. Rozvrh jsem nedostala, nicméně s pomocí dvou milých Litevek z vedlejší fakulty jsem obdržela spoustu tipů, ze kterých vznikl můj nynější školní režim. Samozřejmě ani to se neobešlo bez obtíží, jelikož mi stále chybí 4 kredity. Proč? Protože jsem si vybrala ruštinu a hned potom angličtinu. Tady se na chvíli zastavíme. Ruský jazyk v podání Romy Ble není (jak by se hlupák jako já domníval) klasická výuka jazyka, nýbrž dvouhodinové povídání o historii jazyka, kde přednáška končila u hlaholice, takže očekávám, že k nynější ruštině se studenti dostanou někdy příští rok touhle dobou. Navíc, celá lekce je přednášena v italštině a ne v ruštině, jak jsem se opět naivně domnívala. Se škrtnutou ruštinou jsem se tedy vydala na hodiny angličtiny. Prvních deset minut vypadalo vše velmi sympaticky. Studenti sotva rozuměli profesorce a já si pomalu mnula dlaně, jak vyčůraně jsem celý systém kreditů přelstila. Nepřelstila. Samozřejmě, že Roma Ble je vždy o krok napřed. Ač se to na začátku jevilo tak krásně, na tyto lekce angličtiny (které byly dvakrát týdně - poznámka autora), navazovaly další lekce anglické gramatiky, opět dvakrát týdně a s povinnou docházkou. Nejenom, že se mi gramatika kryla s ostatními předměty, navíc celá angličtina je rozplánovaná na rok a ne semestr, takže z vypsaných šesti kreditů bych obdržela ubohé tři. Uznejte sami, že za 8 hodin strávených u přednášek angličtiny (kterou nepotřebuji) je to poněkud potupné a navíc 29 kreditů stále není 30 kreditů. (Tedy alespoň myslím, matematika mi nikdy moc nešla.) Jak je to tedy teď? Velmi prosté. Přivezu prostě 26 kreditů a děj se vůle jiného boha, protože můj osobní bůh to vzdal a já taky. Tím ovšem druhý týden zdaleka neskončil.

Pokud si čtete tento blog (a jste Američan, v tom případě se pravděpodobnost následujícího tvrzení pohybuje někde mezi 99 a 100 procenty), je klidně možné, že se momentálně přehrabuji ve vašem účtu Paypal a s plnou pusou čokolády nakupuji za vaše peníze všechno, co na mě na Amazonu vykoukne. Ano, přesně tak. Я русский хакер. Nemožné? Ale kdepak. K přednáškám, které mi (díky bohu) tvoří již zmíněných 26 kreditů jsou potřeba knihy. Anglické knihy. Knihy, které se dají jednoduše koupit jako elektronické na stránce jménem Amazon. Tak mi to bylo sděleno profesory. Potíž je v tom, že nic není tak snadné. Knihy jsem si ještě ten večer pořídila a se spokojeným úsměvěm šla do sprchy. A pak se to stalo. (Ne, FBI neokupovala sprchu.) Knihy prostě z aplikace Kindle zmizely. Kde jsou? Pokoušela jsem se dostat do svého Amazon účtu, ale bez šance. “Пиздец”, řekla jsem si a vzala telefon s tím, že do Amazonu zavolám. Poprvé mi bylo sděleno, že účet mám zablokovaný, jelikož vyžaduje investigaci. Ptala jsem se tedy paní, jestli to není proto, protože jsem napsala, že jsem z Floridy. (Jinak se moje Kindle knihy na Amazonu koupit nedaly. Oh, sweet ‘Murica, to je privilegium.) Bylo mi řečeno, že to možné je a že mě Amazon specialista kontaktuje do dvanácti hodin. Uběhlo šestnáct a stále nic, takže následoval telefonát další. Nyní mi bylo řečeno, že na mém účtu detekovali podezřelou aktivitu pocházející z Ruské federace. Mno, samozřejmě jsem paní nechtěla nic brát, ale... Jsem Češka. Momentálně v Římě. Řím je v Itálii. Kde je spojitost s Ruskem mi tak úplně není jasné. A další věc: Koupila jsem si knihu o Evropské Unii, Spojených státech amerických a nakonec o intimní historii Benita Mussoliniho. Spojitost fašismu a Ruské federace je snad ještě absurdnější... Ale budiž, mluvíme tu o obyčejných Američanech zaměstnaných v Amazonu. Přesto jsou Spojené státy americké zemí neomezených možností a určitě je tato souvislost jasně patrná, jen já nedosahuji inteligence obyčejného amerického lidu. Telefonát jsem tedy ukončila s tím, že počkám na email. Email přišel a požadavalo se po mě poslat všechny moje citlivé informace faxem za oceán. Nejenom, že nemám fax, ale ani se mi nechtělo sdělovat Amazonu “kdy přesně si čistím zuby”. Bohudík mi po dvou dnech alespoň vrátili peníze a já tuto kapitolu opouštím. Budu doufat, že účet je pod takovým zámkem (přece jenom jsem již zmíněny ruský hacker), že se k němu už nikdy nikdo nedostane. (Snad ani Váňa z Ťumeně.) Myslím, že toto pro shrnutí mého dalšího týdne stačí a já se vám zase někdy ozvu. Tedy, až mi FBI laskavě vrátí wifi router.

[lionessinrome-blog]

Jakž takž souhrn prvního týdne

Pokud jste se dostali do stádia, že máte zabaleno, tak vám samozřejmě ohromně gratuluji a zároveň děkuji svoji mamce za její naprosto úžasnej smysl pro balení věcí. Nejenom že umí hrnout do kufru věci tak, aby i po příjezdu bylo oblečení stále vyžehlené, ona i naprosto přesně vyhodnotí obnos krát rozměr aby kufr měl suma sumárum 20 kilo. Nicméně vám musím sdělit informaci, že jsem do Říma jela se dvěma kufry a oba měly 20 kilo. (Tak mami, jsem konečně první blogískovej člověk, co se o tuhle informaci podělil, takže jiní nebudou muset bádat nad tím, jestli je 2x 20 kg moc, málo nebo trapný.)

Co dál? Naprostá klasika - sedne se do letadla, doletí se na Ciampino, vezme se taxík a jede se směr nové bydliště. Bože žehnej paní, ke které jsem se dostala. Moje univerzita, říkejme ji Roma Ble, totiž nevede koleje. (A taky nevede spoustu dalších věcí, například běžné školní záležitosti jako je rozvrh nebo funkční personál.) Paní, se kterou v Římě pobývám, je totiž něco jako Římská bohyně Minerva. Má tři kočky, což už samo o sobě je bezva. Navíc pomůže naprosto se vším, protože světě div se, když vás vypustí do kolosu jako je Řím, je i problém najít obchod, kde prodávají nabíječky, sešity, nebo třeba fotky na kartu do autobusů, metra a tramvají. Ale o mojí paní a kartách jindy.

Teď se vrhneme na věc, které se tady říká Roma Ble. Již na uvítacím dnu nezapomněli 18789x zopakovat, jaká je to univerzita prestižní, skvělá, nádherná, děsně cool, nejmladší v Římě ALE PŘESNĚ PROTO JE PRO MLADÉ LIDI a další strašně důležité věci, které běžný student na Erasmu potřebuje vědět. Úžasné. Pak se oznámilo, že jsme v  Itálii a hlavní uřední jazyk v Itálii je... VÁŽENÍ... ITALŠTINA (a já měla za to, že ugandština, hehe) a proto se bude mluvit už jen italsky. (To, že tady mají problém s angličtinou prostě kulantě skryl, rošťák jeden.) Takže z uvítacího dne jsem si odnesla absolutní prd. Nicméně to nejlepší ještě přišlo - můj uvítací den pro studenty fakulty politických věd (v mém případě mezinárodních vztahů a diplomacie) politických gendrů a poníků a já nevím, co se ještě stihlo nabalit na pseudo předměty, jako je politologie. Tam jsem přišla do styku s prvním docela nepříjemným překvapením. (A jako správná italská zmrzlina, tohle překvapení na sebe navalilo milion dalších a z obyčejné české malé zmrzliny se stalo piccolo gelato.) Tři předměty na mém potvrzeném Learning Agreementu (z června, poznámka autora) se vyučují ve druhém semestru a jeden předmět prostě zmizel ze světa. Jako by nikdy nebyl. Ani jedno slovo od června. Bezva. Nu což, poslali mi krásnou tabulku se všemi možnými předměty, které jsou vyučované v anglickém jazyce, abych si mohla vybrat nové. Vybrala. A opět byl problém. Všechny předměty se vyučovaly na externích institucích, které mají svoje pravidla a na všechny je už moc pozdě. A čekali jste nějaké upozornění dopředu? Naivky! Takže ještě jednou a naposledy? Kdepak. Tentokrát už jsem si nevybírala, protože okruh předmětů z mojí fakulty se rapidně zmenšil na čtyři a ty se navíc kryly. Proč? Protože jeden předmět se vyučuje třikrát týdně dvě hodiny. A docházka je povinná. Přesně proto. A zkuste napasovat čtyři předměty aby se ani jeden nekryl s jiným. N E M O Ž N É. Navíc, předměty to  byly magisterské a pro mě absolutně k ničemu. (Čekala jsem například od teorie gendru, že to bude něco jako teorie mezinárodních vztahů a realismus, liberalismus, feminismus  - kdepak, jestli máte zájem poslouchat dvě hodiny kostrbatou italoangličtinou o tom, jak Platón viděl ženský a mužský element, tak prosím. Mně se to do krámu uplně nehodí a ani mě to nezajímá.) Takže co dál, když jeden předmět byl politická filozofie, další řešil právní aspekty rezolucí OSN (tam jsem se ještě opravdu nedostala) a zbývající dva se kryly? Mno, asi se obrátit na koordinátora. C H Y B A. Pamatujte, že cokoliv si v Římě nevydupete sami, jako by nebylo. Napsala jsem jasně svojí Římské koordinátorce, jaké mám problémy,  proč mi předměty nesedí, že jsem jen hloupý student bakaláře, potřebuji anglické předměty a že se mi kryjí. Ptala jsem se jasně, jestli nabízejí hodiny jazyků, nebo předměty z jiných fakult. Stačil mi jeden hloupý rozvrh. (Do téhle doby žádný nemám a značně pochybuji o jeho existenci.) Emailová korespondence vypadala asi takto:

Já: Dobrý den, mám ty a ty problémy a prostě není možné, abych na Vámi navrhované předměty chodila. Nevadí mi chodit na jinou fakultu. Vím, že na této nejsou hodiny pro bakaláře a ty já potřebuji. Zároveň potřebuji hodiny v angličtině. Děkuji.

- dva dny uběhly

Koordinátorka: Dobrý den, stavte se u mě dnes ráno.

Stavila jsem se a koordinátorka mi slíbila, že sežene rozvrhy jiných fakult.

- dva dny se nic nedělo a tak už jsem ve své tížívé situaci bez rozvrhu a celkově bez ničeho musela pohrozit národní agenturou

Koordinátorka: Dobrý den, dnes jsme celé ráno probírali se všemi kolegy Váš problém. Tady je rozvrh, který jsme navrhli: Zkráceně tři stejné předměty, jeden italský a jeden z jiné fakulty. Dejte mi vědět, jestli Vám to vyhovuje.

Já: Dobrý den, nevyhovuje. Psala jsem, že potřebuji předměty v angličtině a jiné, než magisterské.

Koordinátorka: Dobrý den, ale já si myslím že Konstituční právo Evropské Unie byste zvládla. Mají ho i jiní studenti z Erasmu.

Já: Dobrý den, já si myslím, že ne. Byla jsem tam a nestuduji magistra.

Koordinátorka: Dobrý den, ale já si myslím že ano. Hodně lidí tam chodí.

Já: Dobrý den, já myslím, že ne.

Koordinátorka: Dobrý den, kdyby můj pes chodil na tuto fakultu, tak by chodil na Konstituční právo Evropské Unie. Opravdu. Dnes mi to říkal.

A takhle to šlo do nekonečna, až jsem se sebrala a došla si na fakultu humanitních studií, jazyků a literatury sama. Tam jsem dostala kontakt na jiného koordinátora, který zjevně mojí koordinátorku zpražil, protože mi začalo chodit kvanta emailů jak se mi snaží vymyslet rozvrh nový. Zajímavé, protože když jsem se za ní předtím zastavovala, hned ve dveřích na mě vyštěkla, že má dnes úřední hodiny až odpoledne (ačkoliv na internetu a na dveřích stálo od 10 do 13, poznámka autora) a později, když šlo do tuhého, tak zjistila, že mi vlastně anglicky nerozumí. Krizovka.

Nicméně jsem její pomoc tak nějak oželela (protože žádná nebyla) a přešla na druhou fakultu, kde sice nějaké předměty mám, ale do této chvíle nejsem schopná říct, jestli přivezu domů 30 kreditů. Ale o tom zase někdy jindy.

[lionessinrome-blog]

Mno

Takže po dvou dlouhých týdnech ve městě Romula - taky znamém jako Řím, jsem se rozhodla podělit o svoje nešťastné (a občas taky šťastné) rozhodnutí, události a tipy se všemi, kdo se vydávají na báječnou, výtečnou a prostě extra úžasnou cestu jménem Erasmus. (Berte to tak, že tyhle přídavný jména pocházejí většinou od lidí, co si přejí, abyste někam vyjeli aka koordinátoři, popřípadě reprezentant národní agentury.) Blogísek bude psanej částečne anglicky a částečně česky, abychom si v��ichni mohli navzájem notovat. Myslím, že tohle jako malé uvítání stačí a teď můžeme tuhle parádu rozjet!