lindeer

[lindeer]

kolikrat

kolikrat muzu plakat pro jednoho cloveka?

32 let krát.

kolik let je moc trapit se kvuli jednomu cloveku?

32 let.

myslet si, ze to jednou skonci. blazne! volas na me.

prestan uz, kricim. rty se mi tresou. tvoje rty. jsou to tvoje rty vsazene do me tvare. jedna z milionu veci, kterymi ses do me vtiskl. byla sem na ne tak hrda, ted je mit nechci. jsou mi pripominkou na neco, co si pamatovat nechci. vzpomínkou na to, jak to mohlo byt, ale neni. upominkou, ze krev neni voda.

ze zrcadla na me koukaji tvoje oci. tvoje oci v moji tvari. tecou z nich potoky slz. nezastavitelnych, zbytecnych, ulepenych, nelecivych, neocistnych, unavujicich, nekonecnych. trva to uz moc dlouho, rekla sem si, posadila se do kouta a zacla plakat.

co vsechno bys mel znamenat? vsechno. bezpeci, bezpodminecnou lasku, absolutní prijeti, pychu, podporu. selhals v kazdem bode. dokonce ve dvou zivotnich cyklech. je to tvoje selhani a stejne mam pocit absolutni prohry ja.

neumim vyjit z role, nevim co je skutecnost a co jsem si vytvoril, rekls mi jednou. bohuzel na to uz nikdy nezapomenu. jsem jen tvoje dalsi role?

mels me vubec nekdy rad? nebo to byla jen role, kterou sis touzil zahrat, ale nedopadla podle tvych predstav?

uz te v sobe nechci nosit, nechci byt tvoje selhani.

[lindeer]

"přebíhám svět po svých nohách, pohání mě tep vlastního srdce, cestu mi prodírají me vlastní ruce, brzdí mě ovšem tvoje myšlenky”

jedna dva tři čtyři pět šest. šest. taková mantra, kterou jsem si šeptala poslední rok. vědět, že blíží se konec, rozpustila bych se v tom slově napořád.

svobodu vítám jako starou známou, ta volnost, lehkost. je tak jednoduchá. každej večer si balim brko a v hlavě si přeříkávám budoucnost. přestat bejt součástí celku je totiž jako padat do černý díry bez dna. a až ten šok, ta bolest, to stejskání přestane, prostě padání ustane. zem po které kráčím už nikdy nebude tak stabilní, sypké písky mojí cesty. díky bohu nespadnu, držím se úlevy.

Nedefinovatelná veličina. Prokletá samota. Falešná představa. Neuchopitelný chtíč.

Chci svůj prostor. S tebou a zároveň bez tebe. V rohu mít postel a uprostřed stůl. Zdi z knih a na stropě hvězdy. Místo dveří krb a na něm římsu. Na římse pendlovky bez tikání a dubovou hůl. Hůl na zlý sny a falešný myšlenky. Všechno je bílé a masivní, povrch jako pískové sklo, po kterém když přejedu prsty tak mě mrazí a šustí to.

To všechno chci s tebou a zároveň bez tebe. Chybíš mi tam a vlastně vadíš. Odháním tě a zase volám. Tak to mám pořad a opakovaně. S každou osobou bez rozdílu.

Neumím se kamarádit ani správně milovat. Nepotřebuju vlastnit ale dělám to. Nechci litost ale cítím ji. Cyklím a tlačím proti té zdi, kterou si stavím jenom já sama. Sem nasraná, trhám si vlasy a v zápětí si odpouštím. V nitru jsem jak dítě bez dozoru, starý a ustaraný.

Učím se žít, nejde to. Postrádám lehkost, kterou jsem měla.

[lindeer]

I believe you could be what I need to believe...

...ale věřit nestačí. 

[lindeer]

Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

Lonely are the nights Lonely are the days Lonely am I, in so many ways Lonely are the seasons Lonely are the years So lonely am I, that it brings tears. Lonely is this place Lonely is my life Lonely am I, that I reach for a knife Lonely is this court room Lonely is my sentence So lonely am I that I ask for repentance.                        

[lindeer]

Odpočítávám minuty ze dne do chvíle, kdy budu moci zavřít se ve tmě svojí hlavy. Promítat si na zavřená víčka písničku dětství a zamknout někde tam vzádu myšlenku, jak moc mi ten život nejde. Všechno, čeho se dotknu se mění na prach a já jen pláču. Pokouším se ze slz a prachu uplácat si život, proklouzává mi skrz prsty a já to vzdávám. Samota si mě bere do náručí, správný rozhodnutí, šeptá mi...

[lindeer]

Je pro mě těžký bejt součástí tohodle světa.

[lindeer]

Kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že dneska to bude takový jaký je, nevěřila bych mu.

Kdyby mi někdo před 5 lety tvrdil, že někoho budu tak milovat, vysmála bych se mu.

Kdyby mi někdo před 5 lety vyprávěl, že budu sbírat z chodníku kluka co usnul při venčení, že mu budu odtrhávat od pusy polosnězenou psí konzervu nebo čekat až přijede ze záchytky, povytáhla bych jen obočí a konstatovala, že „nejsem ten typ“.

Nikdy jsem nežila podle příruček nebo rad ostatních, jak říká moje máma, zkušenost je totiž nepřenosná. Všechno si musíš prožít sám a na to, co přišlo a je s tebou, by mě nikdy nikdo nepřipravil. Jak řikám, asi bych se mu akorát vysmála. A není to složitý jenom s tebou, dost často jsem totiž na tom o dost hůř.

Takže ti moc děkuju, 5 let je docela kulatý a já jsem tak šťastná a naplněná, že je to čím dál tím lepší. Děsí mě jestli někoho můžeš mít tak moc rád, až se to stane tvojí nedílnou součástí.

Mám tě ráda, buď šťastný.

[lindeer]

jsem ráda,...

že se nemusím stydět za svojí práci. Miluju jí, jsem za ní šťastná a nikomu v ní neubližuju.

že nelžu. Ani sama sobě. V pocitech jsem vždycky upřímná.

že si s Ondrou můžu všechno říct. Vytvářet jinej svět jenom kvůli nepohodlnosti se mi příčí. Pravda a Láska jsou ty nejkrásnější věci na světě. A až nám to jednou nepůjde, prostě to zkusíme jinak.

že se mám ráda. Mám se sebou hezkej vztah. A když mám být sama, jsem ráda. Je toho totiž tolik co si musím říct.

že jsem zkusila všechno co mi život může přinést. A narozdíl od jinejch lidí jsem se z toho neposrala. Protože balancování je tou nejtěžší věcí na světě.

že si nemusím vytvářet paralelní životy. Ten, kterej mám, je krásnej a zábavnej a je jenom můj.

[lindeer]

podzim

Leze, leze, po železe, nedá pokoj, až tam vleze.

Nemůžu zase popadnout dech. Svírá se mi hrdlo při každym “ano” a na hrudi mi stojí tíha celý mojí existence. Stojim si tam vlastně já sama. Jako každý podzim, jako každý konec léta. Je to pokaždý moje nejupřímnější období. Nejsmutnější, nejprázdnější, nejosamělejší, nejstrašidelnější. Dívám se každý ráno do zrcadla na holku s prázdnýma očima. Mlhapředemnoumlhazamnou.

“When you're in pieces Just follow the echo of my voice It's okay Tune into that frequency'”

Temnota a strach. Strach z lidí a pohledů. Strach ze zklamání a zrady. Výčitky, pochyby, podezření, odpouštění. Chybíš mi, víc než kdy dřív.

Vlastnit tak svou vlastní hlavu, otevřu si jí a vyndám tu černou věc. Je spojená se srdcem a já docházím do bodu, kdy jsou ty dvě místa spojená. Přetočit tak pásku zpátky o několik měsíců. Vrátit si slova do úst a navždycky ji uzavřít.

Láska k bližnímu svému. Kdyby tak všechny lásky, byly tak jednoduchý, jako ta s tebou. S tebou mi to jde, víš? Jsi můj a já jsem tvoje. Patřim ti a ty zas mně. Rytmus svýho srdce mám sladěný podle rytmu tvýho dechu. A víš co miluju na nás nejvíc? Tu svobodu. Protože jsme spolu dobrovolně. Že jsme se rozhodli, že to půjde a ono to jde. Miluju tě. Vždycky jsem to říkala tak jednoduše, možná tim i plejtvám. Proč to neni tak jednoduchý se všema láskama v mym životě?

Mám dojem, že s každym člověkem, co mi odejde ze života, odejde i kus mně. A ten zbytek co mi zbyl začíná být maličký. Jsou to rozostřené střípky kdysi dokonalého celku, který už nedává smysl. Nedává smysl ani mně. Když se ho pokoušim slepit, pořežu si pokaždý prsty. 

Ležet jen naproti sobě a neříkat nic, jako by to neexistovalo. “Nemůžeš mít v životě někoho, o kom si myslíš, že ho změníš” řekla mi jednou moje máma. Měla pravdu. Ale mít tě nejradši nepřestanu. Asi nikdy.

[lindeer]

Spolu

[lindeer]

Už 24 let.

Už 24 let žiju mezi neuvěřitelnými ženami a muži, kteří se chovají jako chlapi.

Žiju ve světě neuvěřitlných lidí. Pokud nad mou postýlkou někdo vyřkl sutbu, musela se týkat lidí, kterými jsem celý život obklopená. Víte, můžete si prostě jednoho dne říct, jak moc si někoho vážíte, ale já to mám tak se všemi lidmi. Často projdou sítem a někteří prostě z mého života odejdou, občas se vrátí, občas ne. Můj kluk dost často říká, že jsem na lidi až moc přísná. Jenže já to mám po své mamince a i když je to se mnou dost složité, nehodlám se měnit. Jsem jedináček, užívající si života po hrstech, někdy sobecky, občas naopak příliš velkoryse. Kdyby moje máma věděla, co všechno jsem vyzkoušela zavřela by mě do mého dětského pokojíčku a už nikdy nepustila. Jenže jedna z dalších neuvěřitelných věcí na mém životě je, že ničeho v něm nelituju. Vážně. Možná jen jednoho zbytečně zlomeného srdce.

Vlastně tří.

Zpátky ovšem k těm mým lidem a k životu s nimi. Nebýt jich, nevyzkoušela bych svůj prostor a hranice. Neviděla bych svět z tolika rozdílných úhlů a míst a výšek. Měl tolikrát jinou barvu, podob, emocí, struktur, že by to už ve 24 letech vyšlo na 3 životy. A já jsem tak šťastná.

Víte, těch lidí jsem dřív napočítala desítky a díky bohu jsem pochopila, že k životu potřebuju tu desítku jen jednu. Potřebuju blonďatou bohyni, která když se rozesměje naprosto si vás získá, položí do kolen a vy ji musíte milovat. Nemůžu žít bez zemité ��oš, bude tady totiž vždycky. Své dvě spřízněné duše, každé tak jiné, viděly mě vyrůstat a jdeme bok po boku životem vzájemně už tak strašně dlouho. Mám vás tak ráda, pejsci. A v neposlední řadě moje půlka srdce. Víc říct netřeba protože slova mezi námi nic neznamenají.

Kdybych vám měla říct jak moc jsem s vámi šťastná, byla bych pateticky nesnesitelná a vůbec bych neřekla co vlastně říct chci. Tak vám jen poděkuju. Za to, že láska do vás vložená se mi neustále vrací zpět. Že jste mi zrcadlem, vrbami i oporou.

[lindeer]

D O T Y K

každej den se potřebuju zamilovat. je to jako droga v milionech dávkách. vybírám si mezi muži, jídly, obrazy, rostlinami. cítím v sobě takový žár, že kladu svoje rozpálený dlaně do sněhu a nechávám jim odpočinout. sníh taje pod jejich žárem a zanechává v něm jen mokrou nejistotu nově odkrytý půdy. každý den mám potřebu tuhle energii, cit, tlukot srdce do něčeho vložit a nechat to dál žít svým mikrotempem.

jsem závislá na dotecích. dřív jsem cukla jen při pouhém podání ruky a nevědomky proč, jsem se jich začala bát. dotek ve mně ovšem vyvolává takovou vlnu nervové odezvy, že prudký šok se nesměle přehoupne do orgasmické extáze a na moment, který v času nekonečna neznamená nic mě činní nejšťastnější bytostí.

E X T Á Z E

pohladit zaschlý nátěr olejomalby, zarýt se nehty do tenké kůže prsou, odhrnout kolenem okraj lemu, upadnout do čistých peřin, poslouchat škebli, setřít kapičky vody, dýchat na sklo, kousnout se do rtu až to bolí, obmotat vlasy kolem ruky a zatáhnout, letmo se dotknout zápěstí, malovat vesmír obyčejnou barvou, přitisknout na zeď, svázat ruce, mrknout přes místnost a políbit šíji. je tolik gest a možností jak mi podlomit kolena. 

[lindeer]

držím náš život v rukách a dívám se jak se nám rozpadá. 

kousky padají mezi prsty, už se je ani nepokouším zachytit. jsou jenom v mé mysli, střípky mojí paměti. budu si pamatovaj jací jsme byli. 

mám chuť běžet a rvát si srdce na cáry, zapomínám, že jsi to udělal už dávno sám. hraju s tebou hru na dokonalou domácnost ale uvnitř umírám. po těch letech jsem už imunní vůči bolesti.

odpouštím ti. odpouštím ti vše co jsi udělal, co mi děláš a co mi míníš udělat. však toto ponížení nesnesu. dávám ti sbohem a odcházím.

[lindeer]

dětská mysl je obdařena neuvěřitlně silnými obranými reflexy.

ve chvíli kdy se děje nepochopitelná bolest, mysl ji co nejdříve vypustí, zapomene a pokusí se proti dalšímu takovému útoku obrnit.

nepamatuju si moc chvíli ani moment kdy odešel definitivně táta. vím jen, že jsem přijela ze školy v přírodě a před autobusem nikdo nestál. jím bramboračku u stolu a máma strašně pláče. pláče tak strašně moc a další tři roky plakat nepřestane. sedí na schodech a táta za sebou zavírá dveře. nějak vím, že už se nevrátí. máma nejí a pořád brečí, nenávidím jí za to protože pokaždý začnu plakat taky. když jí obímám, pláče ještě víc a pořád nechce jíst. nenávidim i tátu. pokaždý když přijde, pošlou mě do pokoje a brečí oba spolu. pak mě zavolají, oznámí definitivní rozhodnutí a pošlou zase zpátky. 

táta s náma nechce být na vánoce. řekl, že by jsme se trápili. pod stromečkem pláču ještě víc a mluvit s ním nechci. máma začíná brečet potají ale pokaždý to na ní poznám. nenávidím babičku. pořád vypráví, že se k sobě vrátí. vím, že ne ale neopovídám jí. mám chuť jí uhodit, hlavně už o tom nemluvit.

máma mě tahá po doktorech. neustále mě o tom nutí mluvit. abych si uvědomila, že to není moje vina, že mě mají dál rádi a nic se pro nás nemění. jenže mění. táta dnem kdy odchází, změní zcela svůj přístup ke mně. už není táta, už je kamarád. bere mě na zakázané filmy, povídáme si o tajných věcech, nechává mě pít pivo. už to nikdy neni jako dřív. už nejsme jenom on a já proti celýmu světu. pak se jednoho dne přestaneme brát za ruku když jdeme po ulici uplně....

táta mi představuje svojí holku. mám strašnou povinost v sobě ji mít ráda. hned od začátku. všechno mu na chvíli odpoštim a myslím si, že to bude dobrý. neni. sedává mu na klíně, říká jí bedříšku, hladí jí vlasy a nosí kytky. často mě hlídá když táta je v divadle. pokouší se mě vychovávat, dělá si ze mě neustále legraci a schazuje mě. táta to dělá taky.  je to tak nepřirozený ale on na mě ohled nebere. tak jako vždycky mě staví před hotovou věc, nikdy se mě neptá jak mi je. nesnášim je oba.

mám ségru. je strašně malá a miluju jí. je tak dokonalá a krásná. tak křehká a bezbraná a je moje. jsem s ní pořád. mám i bráchu, mám je oba. mám mámu, tátu, káču, marii a bena.

nevim jestli ti tentokrát odpustim. i když za to nemůžeš.

sereš mě tati.

[lindeer]

vždyť holky jako ty nepláčou.

proležíme celou neděli, vytvoříme si světy, který nás zajímaj.

o pravý rohy postele se rozbíjí vlny reality. nevíš co říct když už je ticho moc hlasitý. zkoušíš fráze, který jsou těžký pod váhou prázdnoty. pokoušim se vytrhnout těm tragickejm ránům z náruče ale pokaždý když klopýtám ke dveřím mi hodíš do cesty svoje srdce. mě po něm nechce se šlapat, usedám a pláču. vždyť holky jako ty nepláčou.

žít je tak strašně náročná disciplína. mnohem lepší je zkoumat odstíny zelený. milovat se s cizincem. zpívat o půlnoci. stát na jedoucím vlaku. líbat se v dešti. vzpomínat na starý lásky. odpustit ztracenejm klukům. hladit si koťátka. mluvit anglicky. zpívat si kryla a slzet u toho. ale holky jako ty nepláčou.

[lindeer]

sem jak posranej hipík.

v ruce mám bráník a miluju svůj život. miluju jeho jak debilní pizda, miluju svůj úžasnej byt, který si platim sama. kde většina nábytku prošla mejma rukama, který ho změnily/natřely/postavily. miluju ty koláče a dorty co peču. a ještě když nás ráno chodí budit pes. taky sem se úplně posrala z pohledu z okna, ze svojí boží, neskutečně přísný rodiny, mám neuvěřitelný kamarádky. každej den za ně děkuju bohu jsou ověřený časem, situacema a ať se na světě děje cokoliv, zasedneme jednou za týden k vínu. už nějaký ten pátek. a nejvíc jsem šťastná, že v první řadě nejsem jedna z vás, závistivej buchet.

[lindeer]

Miluješ depešáky jako já.

Taky miluješ černou barvu. I mojí duši, která je černá jako uhel.

Vždycky když jdeš spát ke mně dáš svoje nohy ohřát.

Zlobíš se když nechci s tebou jíst u stolu ale v posteli.

Směješ se když ti svlíkám kalhoty.

Lochtáš mě když odmlouvám.

Vždycky mi říkáš pravdu i když sebevíc bolí.

A povídáš si se mnou o všem i když se nám často nechce.

Když ti řeknu, že tě miluju odpovíš "já vím" a usměješ se.

 Necháš se ode mě rozdovádět a pak se mnou tančíš,

V celé tvojí osobnosti je obsaženo moje doma, rodina, bezpečí.

Když po tobě ve zlosti házím hrnek tak ho uklidíš abych se nepořezala.

Najdeš mě na každým přeplněným místě a obejmeš mě pokaždý když to čekám nejméně.

Když seš opilej a idiot, nemůžu se nesmát.

Každé ráno mi nosíš snídani.

Tvojí lásku si musím zasloužit.

LOVE SINCE 2011