kafeuniverse-blog

[kafeuniverse-blog]

Jak jsi s náma navštívila království...

Moje nejmilovanější Feto, konečně se mi povedlo splnit tvůj úkol, na což jsem se těšila fakt už od tý doby, co jsi mi ho zadala, takže mám teď radost! <3

Na Les Království jsme se vydaly v neděli 18.9. se Zuzničkou, protože právě společně teď poslední dobou hodně prožíváme ty naše prázdniny/neprázdniny... a protože nám teď před pár dny oběma ty pravý prázdniny konečně začly (a je to na jednu stranu dost zvláštní pocit budit se s tím, že ten den nevíme, co budeme dělat), byl tenhle nápad pro dnešní den jako stvořený - nevěděly jsme co a spontánní nápady a ještě vymyšlený Fetou jsou prostě NEJ!

Takže posílám slíbené fotky! Moc jsme tam na tebe myslely (ale rozhodně tam musíme jet i tak ještě někdy spolu, jasný?)

Počasí nám moc nepřálo a se sluníčkem by byly fotky asi hezčí, ale i s malinkou sprškou a chmurňáckou atmoškou to mělo svoje kouzlo!!

Taková ta první fotka, abys nám věřila, že jsme tam fakt byly :D

A tady jsme měly největší žážitek, že odtamtud pojedeme přes přehradu i s negrem, takže i ten si užil!

Procházkovaly jsme i kolem...

A Zuznička dokonce vyvenčila svoje modřinový dílo :D

A z týhle díry kdo ví na co jsme si udělaly studnu přání

Zdravíme Fetu...

...a máme ji moc moc rády!

[kafeuniverse-blog]

Ka: chci vidět cheese!

Nejprve k Tvému úkolu: Fety nápady nikdy nezklamou! Takovejhle úkol bude radost plnit, moc děkuju! :* To řízení je dobře, že jsi nakonec zavrhla, to by dopadlo :D Ale tak na kole bych snad mohla zmáknout to odřídit, ne? Nebo zkusím přemluvit nějakýho řidiče, když bude líná nálada. A všechno bude jako bys tam byla se mnou, všechno zdokumentuju, slibuju!! <3 Jen o ten čas tě asi fakt budu muset poprosit. Žádný velký mega supr věci se u mě opravdu nedějou, ale kvůli tý histologii se bohužel ani nenudím :( Něco jsem teď občas ještě podnikla nebo ještě budu (např. Pepči a moje vlasy měly po 100 dnech zas ozdravující kúru, se Zuznou jsem byla na Dánský dívce v Centrálu za 40 - výborný, výborný, výborný, Dohyho jsem viděla po hrozný době, dneska jsem byla s Crazy, zítra jdu k zubařce, v pátek na fixu na Výravu <3) ale už mě zase začíná tlačit čas, tak to musím zkusit hecnout, i když to vůbec, ale vůbec občas nejde a občas jsem z toho nešťastná, protože na třetí pokusy se mi už fakt nechce. Takže buď když se ještě teď naskytne nějaká příležitost, jinak hned po tý zkoušce jedu!!! :*

Mě tak bomba nápady bohužel teď z tý hlavy nelítaj, ale co bych si přála od tebe přečíst, ať se dozvím nějaký perličky nebo i normálka věci z tvých dnů (stačí vždycky nějaký jakýkoliv pidipříběh z jakéhokoliv dne) a k tomu bych tě chtěla i vidět (ať se mi tolik nestýská), takže k tomu poprosím vždycky nějakou fotečku s pořádným feťácko-americkym úsměvem.. a bude to při těchto situacích:

Feta v pracovním nasazení (chci vidět uniformu!)

Feta běžec

Feta a její kámo

Feta a zvířátka

Feta užívající si klidu (doufám, že už si ho taky někdy dopřeješ!)

Snad tě s tím moc nebudu prudit :* Já se na to moc těším!

[kafeuniverse-blog]

Fe: království za jeden splněný úkol

Když jsme spolu naposledy volaly řekla jsi hrozně hezkou věc. Že si občas představuješ, jaký by to bylo, kdybych byla o prázdninách s tebou v Čechách. No a tak jsem začala taky přemýšlet, co všechno bychom mohly dělat. Nechci tě nutit do úplných šíleností, a pokud to bude nesplnitelné, třeba kvůli času, dej mi vědět! Já jen nechci abys mi psala, že se u tebe nic neděje – i když vím, že to tak nemůže být. Prostě jsem si říkala, že by bylo hezký, kdybys třeba viděla nějaké místo, kde jsme ani jedna ještě nikdy nebyly. Pamatuješ si jak jsem jednou mluvila o té přehradě Les Království? Není to tak daleko od Hradce... Mohla bys mi to tam prosím pěkně nafotit? Moc bych to tam chtěla vidět, aspoň prostřednictvím tebe :)

PS: prvotní nápad byl, že si to tam budeš muset odřídit ty... :*

[kafeuniverse-blog]

Fe: 4th of July

Tenhle příspěvek bude dost možná důvodem, proč tuhle naši stránku neukazovat nikomu z rodičů. Chtěla bych se totiž vyzpovídat z toho, jak vypadal můj historicky první americký „4th of July.“ A nečekej společensky přijatelné sledování ohňostrojů a mávání vlaječkama.

Původní plán byl vyjet čtvrtého ráno, v poledne dorazit a pak začít oslavovat. Teda úplně prapůvodní plán byl jenom slavit – nevěděla jsem kde, kdy ani s kým. Oslovilo mě pár lidí, ale já nebyla schopná se rozhodnout. Nakonec jsem byla nakousnutá jet na party na Shadow Mountain, o které jsem věděla, že tam pojede dost lidí z Canyonu, a že by to tím pádem mohlo stát za to. U večeře jsem se nachomýtla u diskuse o tom, že v případě, že někdo zaklepe na dveře a zeptá se tě, jestli s ním někam pojedeš, jediná možná odpověď je „yes, why not“. No a přesně to se ten večer stalo. Odjela jsem tím pádem už 3.7. společně se dvěma amíky, Henrym a Mauricem, směr Shadow Mountain.

Cesta byla neskutečně dlouhá, protože jsme ve tmě nemohli najít správný sjezd ze silnice. Henry, který řídil, byl už dost unavený, a tak jsme zastavili na místě, kde parkovala i další auta. Otevřeli pár piv, povídali si. Vypili dalších pár plechovek a pak šli spát. Já chtěla usnout poklidně, sama v autě, a kluky nechat spát ve stanu. Maurice ale usnul dřív a právě uvnitř auta. No a tak se stalo, že Feta skončila s Henrym ve stanu, pak ve spacáku, pak bez spacáku, no a tak dál...

Ráno bylo dokonalý. Když jsem se probudila jako první, zjistila jsem, na jak úžasným místě jsme zaparkovali. Měli jsme totiž Grand Teton jako na dlani - Teton Mountains je 4ooo pohoří. Po tom co   se vzbudili i kluci, zajeli jsme nakoupit pár věcí do nejbližšího města Jacksonu a vydali se za ostatními. Protože kluci v Jacksonu koupili i stůl na beer pong (ano, jen tak koupili stůl...), který se nevešel do kufru, museli jsme ho usadit na zadní sedačky a já jela ležíc pod ním. Přes všechny ty kameny na cestě docela zábavná jízda! Kdyby nás někdo zastavil, nejenže by byl průšvih, že máme kufr po okraj nacpanej pivem a dva z nás jsou underaged. Navíc by to totiž vypadalo, že mě kluci unesli a snaží se mě schovat.

Když jsme dorazili na místo (opět po několikahodinovém bloudění), začali jsme likvidovat pivní zásoby. Ostatní měli sebou i lahve tvrdšího pití, se kterými jsem ochotně pomáhala. K páté hodině jsem už byla nasáklá jako školní houba a do toho přisypala navrch trošku takových těch zelených bylinek... :) Smíchala jsem fakt absolutně všechno, co se dalo. Pamatuju si, že jsem se pořád jen smála. Smála jsem se dokonce tak moc, že jsem spadla ze židle. A pak pokračovala ve smíchu vleže a nemohla se ani hnout. Zapomněla jsem mluvit anglicky a mluvila jen česky...

K vědomí jsem přišla v autě, už se stmívalo a hořel táborák. Okolo něj nebylo původních 8 lidí, ale už skoro 20, party se rozjížděla. Vydala jsem se za nimi, ale v pití už nepokračovala. Ještě pořád jsem se cítila jako gumovej medvídek. Spát jsem šla okolo dvou v noci a i bez pití to bylo skvělý. Ráno dojezd u znovuzapáleného táboráku, písničky na plný pecky z jednoho z aut, přátelský, ještě pořád trošku líznutý lidi. Prostě pohoda.

Jako to u mě bývá pravidlem po každý divočejší akci, večer přijde zúčtování. Začnu o všem moc přemýšlet. Tak teď sedím v našem dormu ve společenský místnosti, čekám až se mi vyperou věci, který smrděly jako uzená šunka v okruhu 10 metrů, poslouchám Fixu, sčítám a vyzpovídávám se. Ne, že bych těch dvou dnů litovala, ale bojím se, jestli nebudu mít památku na první večer. Karma je občas pěkná bitch. Tak budu doufat a chvilku se zas chovat jako hodná Feta O:)

[kafeuniverse-blog]

Ka: moje vanilkové dny

Má milá Feto, tak tady jsou výsledky mýho zmrzlinovýho dobrodružství! Byly to (skoro všechny) moc velký mňamky, takže víc takových úkolů!

1. PURO GELATO

27.6. - vanilková + veganský lesní ovoce + příběh k tomu: Na tuhle zmrzlinku jsme šly s Pájou v pondělí po mikroskopování (tam jsme se měly hrozně namakat před zkouškou, být tam od rána až co nejdýl to půjde, ale dopadlo to tak, že jsme tam byly úplně nešťastný 1,5h a většinu času jsme si buď stěžovaly nebo povídaly, jak jsme se měly.. taky, že to podle toho pak dopadlo..). Vanilková byla jasná volba a už teď prozradím, že z těch 3 byla rozhodně NEJ. Tu druhou jsem si vybrala, protože jsem byla ve spěchu, takže mě nijak extra neuchvátila, ale výborná samozřejmě byla, jen kdybych nebyla slepá, dala bych si slaný karamel, kterýho jsem si při vybírání nevšimla :( Takže příště! Ale co byl vtípek! Sedly jsme si s tou zmrzkou ven ke stolečkům a najednou začlo “pršet”. Tak jsme se zvedly, že se půjdeme schovat a já koukla nahoru a on to nebyl déšť, ale nějaký vtipálek zaléval v horním patře muškáty. Tak jsme si přesedly k jinému a on začal zalévat okno zase nad náma. Tak jsme se zase vrátily na to naše minulý místo a co myslíš? Muškátkům tamta vodička asi nestačila a my zase dostaly spršku. Prostě to nebyla náhoda a někdo se asi moc bavil, protože nás pak zalil i za rohem, kde my doufaly, že okna už mít nebude...

2. TRADIČNÍ ITALSKÁ ZMRZLINA by Helena Petříková

29.6. - vanilková + oříšková + příběh k tomu: Na tuhle zmzlinu (abych ji říkala zmrzlinka si nezasloužila) jsme šly se Strndou ve středu po cestě na byt - je to ta, když jdeš od Strašnický po pravý straně. No a ne, že bych ji chtěla úplně zkritizovat, ale třeba Strndy čokoládová byla fakt děsběs. Přípravu této zmrzliny jinak jsme si pak představily asi takto: Paní Helena došla do Albertu a nakoupila nanukáče značky Albert. Do tý čokoládový ani nic nepřidala, protože ty kusy vypadaly podobně jako kterýma jsou posypaný. V tý mý oříškový byly dva oříšky!! Vše kydla do nádoby, zamíchala, nechala v chladu a tak se zrodila tradiční italská zmrzlina.. a tak jsme se Strndou přemýšlely, že v nejhorším případě do takovýdleho bussinessu taky půjdem!

3. OVOCNÝ SVĚTOZOR

30.6. - vanilková + extra čokoládová + příběh k tomu: Na tuhle zmrzku jsme šly ve spojení s naší tradicí, že chodíme každý měsíc do Světozoru na dort (tentokrát jsme to měly jen tak tak). Šly jsme na něj po koncertový párty a ještě místo oběda, takže si představ Strndy zažívací problémy - chudák musela být nadopovaná. Dneska, protože se dávalo vysvědčení, tam byla ale pro můj zmrzlinovej úkol akce jako dělaná - při předložení vysvědčení nebo indexu 1 točená nebo 2 kopečky zmrzliny zdarma. A tak jsme si vystály kilometrovou frontu plnou pididětí s vysvědčením, koupily dort, do druhý ruky, na kterou jsem dostala razítko zmrzlinky, jsem dostala moji zmrzku a pak jsem tam jak největší prase před všema v tý frontě jedla honem rychle dort a do toho jsem lízala roztejkající se zmrzlinu. I když už jen byl trapas, když jsem tam mezi těma dětičkama byla jediná s indexem, ale tak co! A tadyta extra čokoládová? Oheň! Jakože fakt moc moc čokoládová!

Děkuji za gurmánské zážitky, těším se na další úkol a chválím za splnění tvého úkolu, moje negroidní lásko (jakože nejvíc boží větrák!!!)

[kafeuniverse-blog]

Fe: na blbou otázku blbá odpověď

Má milá Kachno, ne že by se mi tvůj úkol nelíbil, ale měl jeden háček. Nikdo se se mnou prostě u foukacího aktu nechtěl fotit. Nakonec jsem ale našla jednoho kamaráda, který se kameře nebránil. Pokud si fotečku přiblížíš, uvidíš v jeho středu, jak mi říká...

PS: už jsem krásně zahojená, dokonce mi už 2 lidi řekli, že mám krásné opálení! (kdyby jen viděli ty bílý obrysy tílka...)

[kafeuniverse-blog]

Ka: američtí fukárci

Protože ses včera brutálně spálila, jsi rudá jak rak a jediné co pomáhá, je chladit, chladit, chladit, bude tvůj úkol založen na tom, aby se ti co nejdříve ulevilo! A co nejlépe zabírá na bolístky? No přece pofoukání!  

Popros tedy (v rámci utužování nových amerických kamarádství) co nejvíce lidí (stačí pár), aby ti pofoukali tvoje růžová místečka a kdyby byli tak hodní a vyfotili se u toho s tebou, aby bylo během toho týdne vidět, jak se ti to hezky léčí, jak to zabírá a jak hezky zase bledneš :)

Snad ti (a jim) to nebude připadat moc úchylácký a budou s tebou všichni spolupracovat. Jen chci, aby ti nahradili moje pofoukání, který bych ti, kdyby to bylo možné, rozhodně co nejdřív poskytla (jako profesionální ošetření budoucí MUDr.)!!! :*

[kafeuniverse-blog]

Fe: moje malá premiéra

Jak jsi už možná slyšela, včera jsem se brutálně spálila. Fakt hrozně ale. Jsem rudá jak rak, nemůžu pořádně spát a kromě toho, že vypadám jako idiot, bolí mě každý dotek :D Co pomáhá je chladit chladit chladit. A to je taky můj první úkol. (doufám teda, že v Česku jen neprší) Vymyslela jsem si totiž na tebe, takový úkol, do kterého se ti určitě vůbec nebude chtít. Nevím, jestli jsi zrovna v Hradci nebo v Praze, ale na tom asi nezáleží. 

Vyber si 3 zmrzlinářství nebo cukrárny a ochutnej tam pokaždé po 2 kopečcích/porcích zmrzliny: jednu libovolnou příchuť a druhou kontrolní vždycky stejnou (třeba vanilkovou). 

Za týden chci vidět recenzi a nějakou pěknou fotku :* Já jsem tu od Jiřího ochutnávala krémovou s čokoládou a slaný karamel, obě moc dobré :P

[kafeuniverse-blog]

Fe: 06/16/2016

Zmiňovala jsem to i na skupině na Facebooku a možná je trapný to rozmazávat znovu, ale přijde mi, že tahle vzpomínka stojí za hlubší popsání. Obzvlášť, když spadá do tvého doktorského oboru!

Už někdy o půl šesté se mi snažil někdo zeshora naznačit, že všechny dny nejsou pro všechny ty nejrůžovější. V tu dobu jsem si ale myslela, že den blbec nebude můj, ale mojí spolubydlící, která o hodinu zaspala do práce. Pro mě to měl být první den, kdy se konečně bude něco dít, tedy první pracovní den. Fakt jsem se těšila!

Že je to můj šťastný den jsem si myslela i o několik hodin později. Byla jsem totiž jako jedna ze tří přidělena, místo k myčce nádobí, do zaměstnanecké jídelny. Dělám vlastně to samé co v Green Factory, usmívám se na lidi, nabírám jim jídlo, občas zametu nebo vytřu, uklidím stoly a tak. Jenže tady mi všichni ten úsměv vrací, což je fakt k nezaplacení. Další věc je naše kitchen crew, protože moji spolupracující jsou taky úžasňáci :)

Jak šel den dál, vedoucí kuchyně nabyl jakýmsi způsobem, že jsem děsně šikovné děvče a proto mi dal pouze rychlokurz krájení, namísto oficiálního. No můžeš hádat jak to dopadlo. Posilněna imaginárním poplácáním po zádech od šéfika jsem se jala kájet rajčata takovou rychlostí, že jsem nestihla uhnout ani vlastím palcem. Nebylo to nic vážnýho, fakt jen maličká ďubka, která ale pěkně tekla.

Ošetřovat mě začal šéfik, který to vlastně celý způsobil. Přišlo mi vtipný, jaký s tím udělal divadlo. Šla jsem pak normálně pracovat, ale tím jsem si to rozpumpovala asi znova a celý mi to proteklo. Odvadli mě k pánovi z ochranky, který má nějaký medický kurz, ten mi to profesionálně-neprofesionálně ošetřil a pustili mě pryč z práce, protože už stejně bylo načase. Dostala jsem za úkol přijít, pokud mi obvazová boule, které se nacházela na zmíněném palci, proteče, musím se ozvat a půjdu na kliniku. ….....no jasně že protekla.

Angličtina má výraz „to go“ pro přepravu pěší i automobilovou. Já jsem prostě počítala s tím, že klinika je někde v naší vesničce. Nebyla, museli jsme jet do vedlejší. Cestou tam se mi hlavou honilo fakt spousta věcí, skoro žádná z nich zrovna veselých. Třeba, jak mě vyhodí, protože jsem nešika, jak mi budou prst zašívat a já nebudu moct pracovat, jak mě nevezmou na klinice protože nemám pas, jak po mě budou chtít zaplatit všechno (lékařský ošetření v Americe?! nejsem Rothschild) a já na to nebudu mít, do toho jsem musela vyplnit nějaké formuláře, které se týkaly zranění na pracovišti. Asi 66x jsem napsala datum 06/16/2016 a čekala jsem, který z mých proroctví se naplní.

Jasně že nic z toho se nestalo a na klinice na mě čekala milá studentka, možná až přehnaně pečlivá, vyšetřila mě, pak přišel takovej ten typickej sympatickej vtipkující starší doktor a všechno bylo zas sluníčkový. Na paleček mi dali vepřovou želatinu, kterou jsem si zastavovala krev z nosu, na to bandáž a jelo se zpátky. Teda ne přímo, ve vesničce, kde je klinika, jsme si chtěli dát ještě večeři. Nikde už nevařili, takže jsme museli do zaměstnanecké hospody, která je mimochodem 3x větší než naše v Cannyonu a tak 10x hezčí. Tam jsem poprosila u kuřecí quesadillu, kterou jsem ani nemusela platit, protože ji za mě zatáhl sekuriťák, který mi v tu chvíli taky dělal soukromého řidiče. Nejdřív se tvářili, že ještě nevaří, ale když zjistili, že nejsem návštěvník ale zaměstnanec, a ještě k tomu zraněnej, popřál mi i dobrou chuť, šťastnou cestu a brzké uzdravení.

Samotnou cestu zpátky jsem si už užívala, navíc s plnou pusou. Připadala jsem si jako kdysi, když jsem byla malá a pobodala mě v autě vosa. Za statečnost jsem dostala od taťky zmrzlinu a bonbóny. A ty výhledy po cestě? Řeka na jedné straně, kopec na druhé, stohlavý stádo bizonů, některý z nich dva metry od našeho auta, jeleni, gejzíry, zapadající sluníčko. Upřímně, díky za ostrý nože! :)

[kafeuniverse-blog]

Ka: konečně

Je to se mnou hrůza hrůzoucí, že sem píšu až teď, ale hlavně, že je to konečně tady! Doufám, že nemáš nějaký pochybnosti o tom, že bych tenhle nápad nemilovala, protože každý tvoje psaní tady jsem vždycky úplně zhltla a dělá mi to celý hroznou radost! (jen mám furt trošku mindráček, že nejsem zrovna spisovatel a bojím se, že to budou hovínka, ale tak znáš mě… tak to snad přežiješ :D)

Začnu od toho, jak jsem měla anatomický maratón. To moje dny byly převelice záživné. Každé ráno jsem se snažila vstát relativně brzo. Kdybych vstala v 9, vždycky bych se fakt poplácala a řekla si, že už se lepším, ale moc se mi to nedařilo. Dokonce jsem si poprvé v životě dala mobil na spaní jinam, než vedle hlavy - až na druhou stranu pokoje, abych teda vstala, vypla budík a začal můj supr den. Jenže to dopadlo tak, že jsem tam došla, připadala jsem si fakt mrtvá, došla jsem zas do postele, budík jsem odložila a spala jsem dál.. takže moje klasika, kdy jsem ještě další hodinu odkládala budík. Kdyby to alespoň pomohlo, že jsem si dýl pospala a byla jsem pak fresh! Jenže já si dala snídani, udělala jsem si pohodlí na gauči, otevřela jsem jednu z mým anatomických biblí a během 10 minut se mi už zas zavíraly oči. Jediný, co mi mohlo vždycky alespoň na chvíli pomoct, bylo kafe. Takže jsem jela jedno dopoledne, jedno odpoledne a jedno třeba v 10-11 večer. A k tomu moje fety, který mi měly pomoct s mýma mozkovýma pochodama plus mě měly nabudit – nepomohlo. Spíš jsem si jeden den připadala fakt zfetovaná, tomu učení jsem se fakt smála a celý to zkouškový mě to učení vlastně vůbec netrápilo a nebyla jsem z toho ve stresu. Což je u mě dost divný a nevím, jestli to není špatně, že by mě to třeba bývalo víc vyhecovalo, ale to už je teď jedno, prostě to bylo všechno prdlý. (I Mejla byl dost divokej a zrovna ten můj jetej den začal s sebou mrskat tak, že když jsem si četla memorix u nich u stolu s tím, že na ně občas mrknu a budu mít antistres, tak najednou chlejstanec vody přistál i na memorixu a pěkně mi pak smrděl tou jejich zahovínkovanou vodou)

V neděli jsem už jela večer do Prahy, protože v pondělí ráno k nám na byt dorazila moje spolužačka Kačí, že se budem spolu učit. Tak nám to docela i šlo, od oběda do noci jsme se stravovaly jen třema pizzama, který jsme si objednaly (2+1 zdarma, neber to!) a odpoledne jsme se vydaly na pitevnu v klídečku omrknout to, co by nám druhý den mohli vrazit do ruky, ať jim o tom povídáme. Tak jsme si procházely kostičky, došly jsme k obratlům a přišel pán, ať vypadnem… takže srdce jsme neviděly, řezy mozkem jsme neviděly, orgány jsme neviděly, ani to celý tělo, který nám řekli, že už součástí zkoušky tenhle rok nebude, ale nakonec bylo, jsme neviděly. Ale mě to nakonec stejně nemuselo trápit, takže to pak ještě někdy půjdu dohnat o prázdninách a teď už alespoň vím, v kolik se tam zavírá.

Den zkoušky byl taková zkoušková klasika jen furt docela beznervová. Ke snídani jedině a pouze banány a na místě kopa vystreslíků. Od nás z kruhu nás tam bylo 6 a všichni jsme to brali tak nějak v klídečku. A mě pak nejvíc potěšilo, co jsem našla v mym pouzdru na index <3) Test byl jenom na obrázky a už jen bylo vtipný to, že tam pán tak dlouho šteloval světlo, až nakonec prostě zhasnul, řekl good luck (protože to s náma psala i anglická paralelka) a my prostě psali v tý posluchárně po tmě, jen svítilo to plátno :D. Nikdo jsme to nechápali a snažili jsme se v tý tmě nějak rozkoukat. Jak to dopadlo už je známo, ale já za to byla fakt ráda. Zaprvý by to na ústnim byl fakt trapas, vyhodili by mě na 90% tam a bylo by to po psychostránce mnohem horší, když by mě řekl nějakej anatomickej borec, že jsem blbá do očí, než takhle, když nás neúspěšných tam přečetli půlku. A zadruhý jsem se fakt těšila, až setřu všechny ty, co to mysleli sice dobře a byla jsem vděčná, že mi drží palce, ale nedokázali pochopit, jak se cejtim, když mi bylo už od začátku jasný, že prostě za 1 týden se to naučit nedá a počítali s tím, že já to prostě musím dát – kdo jinej než já, žejo (Jen pak, když jsem se dozvěděla, že to bylo jen o dva body a ještě vim, že jednu tu věc jsem měla podle memorixu fakt správně a v další věci jsem napsala úplnou hovadinu, přitom jsem věděla, jak to má být, tak jsem si říkala: „sakra, alespoň jednu hrůzu bys mohla mít za sebou“, ale furt jsem asi takhle spokojenější)

No a pozkoušková odreagovačka v Hemleys a nejlepší hug od mega medvěda mě neskutečně potěšil. Pak jsem se vrátila na ústav za Kačí dělat podporu, kde jsem nakonec vyseděla po 4 hodinách fakt důlek, ale nemohla jsem ji v tom prostě nechat. A je to šikulka, protože to dala, takže alespoň to jsem měla taky velkou radost. Pak jsme šly ještě někdy v 5 na mňamky, protože jsem furt měla v sobě jen ty tři banány no a večer jsem už jen volala s naší švédskou Bedou, tak to bylo fajn! (A málem bych zapomněla, že úplně tu největší radost mi ten den udělal můj nejšikovnější bro, kterýmu jsem fakt přála, aby všechno štěstí toho dne připadlo jemu a ať si nějaká anča klidně trhne a fakt to krásně vyšlo!) A druhý den jsem volala s mojí americkou Fetou, tak to jsem byla taky nejšťastnější, že ji slyším a že je tam spokojená <3 Jinak jsem trávila den s Moničkou a večer s Jošťáčkem.

A ve čtvrtek dopoledne přijel do Prahy Venclík, že si prý udělá výlet a pak pojedeme spolu domů. Tak jsem ho nabrala na nádraží a šli jsme pěšky přes příkopy (opět jsem si šla obejmout medvěda – Kachna objímací úchylák), přes Staromák, Karlův most, Lenonovu zeď až na Anděl, kde jsme šli do Delmartu. Tam byl z toho Venclík úplně nervní, jak tam byl poprvé a musel jim to tam narychlo sázet, tak chudák malej, ale snad mu chutnalo a pak jsme úplně mrtví a uchození a z toho tepla ještě, jeli na byt, kde jsem to pobalila (samozřejmě jsem zase kvůli mé nové várce knih musela omezit množsví věcí, co si s sebou odvezu) a jeli jsme na Muzeum pro kafíčko a už vlakem domů, kam jsem dorazila až někdy před osmou a tak plán, že dneska už zas začnu s učením moc nevyšel (protože ještě dneska poslední ordinačka před prázdninama :D).

Takže zítra fakt už musím! A netěším se na to ani trošku, protože ta histola je hovadina ošklivá a hrozně moc tam ty zlý ženský vyhazujou a už je borcovství to, když někdo dá test. Moc moc se na to těším.

Promiň mi, že jsem se tak rozepsala.. ještě, když jsem ti už spoustu věcí řekla na tom skypu, ale nějak neumím vyprávět stručně. Tak snad u toho neusneš :D, ale ber to taky jako procvičování češtiny, ať furt nejedeš jen amíkovštinu.

Tak pa, Fe! Chybíš mi! <3 A už přemýšlim nad nějakým peprným úkolem pro tebe!

[kafeuniverse-blog]

Fe: WELCOME

Popíšu ti celý den, tak jak šel, abys zažila všechny moje překvapení. Jinak bych se do toho určitě zamotala tak, že už bych se nevymotala.

V podstatě už od rána jsme na něco čekali. Nejdřív na Jiřího, pak na zbytek lidí, kteří přijeli až v noci a na schůzku, kterou jsme si odbyli večer předtím tím pádem nemohli, potom ve frontě na Social Security, dál na autobus, na vyplnění papírů v Yellowstone, na fotky na naši ID, na uniformy, ve frontě na oběd... :D Prostě děs, už mi to lezlo krkem. Ještě jsem ale byla schopná nějakým způsobem vypnout a přečkat to (možná protože jsme 679548 hodin nejedli - už jsem prostě neměla energii na nějaký rozčilování).

Co mě ale vyděsilo bylo, když jsme se dozvěděli, že Mates bude první 3 dny v jiné vesnici kvůli zaučení do té jeho fancy práce. Sama 2 noci s Jiřím na jednom pokoji? Eh..., pominu-li to, že je zvýšená pravděpodobnost, že se zabijeme, je tu další věc. Jestli se mě zase bude snažit přemluvit k filmu..! Byla jsem z toho docela špatná, no. Dokonce tak špatná, že jsem měla úplně na párku, že v uniformě vypadám jak strašák. I když, to je vlastně jen další věc, se kterou nic neudělám.

Všechno ale dopadlo stejně jinak. Ne že by mi vyměnili uniformu za šaty s jednorožcema, ale bydlím s hrozně fajn američankou. Když jsme totiž přijeli do naší vesničky, v kanceláři, kde nás rozdělovali na pokoje nám řekli, že pokoje jsou malé a jen po dvou. No a tak šli kluci k sobě a mě přidělili jinam. Trošku jsem se bála, kdo to bude, ale ta úleva z nebydlení s Jiřím osamotě byla pořád silnější.

Přišel ale další šok. Když jsem vešla na pokoj, byl tu takový nepořádek, že jsem myslela, že Bůďa se třikrát naklonoval a přijel za mnou. Ze zklamání mě dostali Martin se Zůzou, dva Češi, se kterými jsme se seznámili už v Bozemanu. Oba byli totiž v podobné nepořádkové situaci. Potom co jsme ten brajgl zkritizovali jsme vešli na chodbu, kde jsem svoji spolubydlící (achjo, já pořád nevím jak se jmenuju, proč vždycky všechny jména zapomenu?!) potkala. Představ si ji jako takovou silnější bělošku, pořád dobře naladěnou, přátelskou, pozitivní přístup ke všemu, když může pomůže. Teda, zatím se ještě tolik neznáme, ale tohle prostě poznáš :) Hnedka se mi začala za ten nepořádek omlouvat, tak jsme se tomu zasmáli a po večeři, když jsem se vrátila, byl pokojíček naklizený jak klícka. Takže opět jenom spokojenost :)

[kafeuniverse-blog]

Fe: věci, co mi berou dech

Nechci si tady z toho dělat deníček, ale dokud jsme ještě v pohybu, je toho tolik, o čem bych chtěla psát. O tom, že Kodaň je nádherná jsem se jenom přesvědčila a určitě tam jednou pojedem. Když jsem seděla u řeky a kouřila poslední cigaretu, napadla mě další položka na bucket list: dát si snídani na jedné z takových těch jejich malých lodiček se stolkem. Snad každá druhá, která kolem projela byla právě snídací.

Vegas mělo (ano, už minulý čas – právě odlétáme z McCarrenu) svoje kouzlo v něčem jiném. Nebudu popisovat všudypřítomné horko, prach ani smog, ale spíš rozpoložení lidí, který tu potkáš. Netuším, jestli to je rys Američanů nebo turistů, ale fakt všichni se chtějí bavit. Chodí po ulicích, smějou se na sebe a jsou prostě milí. Nemají problém ti pomoct. Netvrdím, že v Praze to tak není, ale rozhodně se takhle nechovají všichni.

S klukama se taky snažíme být na sebe takhle hodní. Nadruhou stranu máme i své slabší chvilky. Nemůžu říct, že by to doslova skřípalo, ale občas je to na hraně. Z větší části je to ale fakt pohoda. Dokonce včera, když jsme šli spát, řekl Mates něco v tom smyslu, že se s námi cestuje dobře. Takhle to zní hrozně suše, ale mě to udělalo takovou radost. Zatím všechno (ťuk ťuk) vychází, jak má, možná ještě mnohem líp. Fety je hepy. A vzlítáme – teď! :)

-Snažila jsem se zprostředkovat ti alespoň přibližnou představu toho, co jsem viděla, když jsme přistávali v Bozemanu. Ještě si k tomu pusť Radiohead (pro tebe bude vhodnější něco smutnějšího od Odella) a zkus si to všechno představit doopravdy a zalitý sluncem.-

[kafeuniverse-blog]

Fe: Nesnáším loučení...

...ne, to není úplně pravda. Možná někdy dřív, ale loučení před Amerikou bylo něco jinýho. Ono to totiž nebylo úplně o loučení, jako spíš o setkávání. Konečně jsem měla fakt vážnej důvod, proč se sejít s lidmi, které vidím jednou za měsíc nebo dokonce za čtvrt roku! Ke všemu jsem byla pár dní doma v Hradci – žádná škola, žádná práce, jediná větší povinnost byla nakoupit výbavu do Yellowstone a pak je naskládat do kufru (ačkoli i to se ukázalo jako docela tvrdý oříšek :D).

Když jsem měla tenhle loučící maraton za sebou odjela jsem na necelý dva dny do Prahy. Původně jsem se chtěla s Green Factory rozloučit předtím než odjedu do Hradce, jenže jsme se nějak pořád všichni nemohli dohodnout na datu. No a tak se rozlučka odkládala až na ten nejzažší termín. Letadlo odlétalo v 7 z Prahy, rozlučka začínala 14 hodin předtím. Taková třešinka na loučicím dortu.

S Gabim (pražskej Slovák) a Kubikem (právník-génius) jsem večer odstartovala docela kvalitně. Za necelé 3 hodiny v jejich přítomnosti jsem vypila 2 vína a jak mi bylo dobře. Pak jsem se, už bez doprovodu, přesunula za ostatními ke Žlutejm lázním. Čekali prý na mě docela dlouho, možná byli i naštvaní, ale ten moment kdy jsem tam přijela nezapomenu. Vždyť já ty lidi znám sotva půl roku! A oni se se mnou nejenže chtějí rozloučit, ale kdybys viděla jak se těšili a co všechno mi dali. Dostala jsem plnou dárkovou tašku jídla a tílko s podpisama a věnováním. Když jsem to rozbalovala, měla jsem nakrajíčku.

Hrozně ráda bych pokračovala v týhle dojemný části, a ještě asi budu, ale teď musím zmínit jaké byly podmínky v reálu. Jak si dokážeš představit po 3 hodinách s klukama a navíc 2 víny pod kůží jsem byla... dobře naladěna. Přičti k tomu už jen to nadšení z toho, že na mě banda lidí čeká a chce mi popřát šťastnou cestu. Pak k tomu přidej minimálně jednu flašku rumu a vyjde ti rovnice, jejíž výsledek se rovná katastrofě. Nepamatuju si nic, kompletní defragmentace. Mám asi tak tři útržky a pocit, že se to bylo skvělý. Jo, myslím, že se to povedlo :). Dokonce i podle kluků jsem domů došla (pardon, byla dovedena) vysmátá, takže jsem asi nijak velkou ostudu nedělala, možná se trošku poblinkala, a celkem brzo byla doma.

Všechno tohle píšu samozřejmě zpětně, v letadle do Vegas (právě jsme nad Grónskem). Asi se mě tady zmocňuje nějaká přecitlivělost anebo jenom střízlivím, ale je mi hrozně dobře. Vím, že jsou doma lidi, kterým na mě záleží. A abych si vás všechny mohla připomínat, každý jste mi při loučení daroval něco, co si vezu sebou. Přemýšlím o všech těch maličkostech, který mám různě po všech taškách a kufrech a hřeje mě z toho u srdíčka. Snad nejsou 4 měsíce moc dlouhá doba a nezapomenete na mě než se stačím vrátit.

-protože se zatím neobjevila ani ne instagramu, připojím ji k tomuhle sladkýmu příspěvku-

[kafeuniverse-blog]

Fe: Jak ho sbalit?

Kdyby ses mě kdykoli předtím zeptala, jestli je těžší sbalit kluka nebo kufr, moc dlouho bych se nerozmýšlela. Moje balení kufrů vždycky probíhalo tak, že jsem si někdy ve dvě ráno uvědomila, že je potřeba naházet věci do kufru, protože za pár hodin vstávám a odjíždím. Jenže tentokrát to asi konečně beru serióznějc a tak to hrotím trošku víc. Teda moje hlava by chtěla, ale zbytku mě se nějak moc nechce.  Vypadá to asi tak, že sebou každých 10 minut plácnu k počítači. Třeba abych si zjistila, jaké počasí je právě teď v Yellowstone - jenže když si uvědomím, že je na čase začít zase něco dělat, zjistím, že čtu článek o přeživších švábech v okolí Černobylu. Anebo si začnu zkoušet oblečení, který si chci vzít sebou (jestli mi jako ještě pořád je, protože uznej, ale můj zadek už není zrovna “dokonalej” ®Leo). No a když už přijde ta nejzoufalejší fáze, začínám psát sem a doufám, že mě to nabudí k dalšímu kroku. Co myslíš, nabudilo?

Chce se mi brečet jak málo času si na všechno nechávám. Asi se tím nějak chci přiblížit tvýmu rozpoložení, kdy ležíš doma obklopená Čihákama, Memorixama a nevím čím ještě. Já se ale aspoň narozdíl od tebe můžu uklidňovat tím, že po příletu dokoupím všechno, co mi bude chybět. Snad bude za co.

-podle všeho prodělávám přerod z muže na ženu, bohužel jsem se zasekla někde mezi: tuny seznamů mám, ale tím to končí-

[kafeuniverse-blog]

This .

Proč to nepřiznat? Vím, že mi budeš hrozně chybět. Ty budeš zvědavá na moje léto v Americe a já zas budu chtít vědět všechno, co se děje doma v Česku. A co takhle to rovnou nacpat na jednu stránku na internetu, hm? Ať to zůstane zapsaný navždycky. Myslela jsem si, že bychom mohly každá aspoň jednou za týden napsat, co se přihodilo zajímavého, u čeho by ta druhá určitě nemohla chybět. Ale když to bude hořet, rozhodně piš hned! Taky jsem si na tebe vymyslela takovou kulišárnu. Každý týden ti (a ty mně taky samozřejmě!) vymyslím nějaký úkol, který budeš muset splnit a nahrát sem o tom důkaz :P

No a dál uvidíme... ✌ ❤