highlanderwoman-blog

[highlanderwoman-blog]

Nedělejte to

Nedělejte to. Nevstupujte lidem do života, abyste jim utřeli špinavá skla a pustili tam trochu světla. Protože vy si užíváte ten apoštolský pocit, že jste jim prosvítili temné kouty. Ale co pak? Ti v temné místnosti najednou zjistí, že by to světlo chtěli častěji.

A vy jdete dál, hezká slova směřujete někam jinam. Při psaní si zakrýváte pusu, aby nebyly vidět úsměvy, mnete si bradu, když promýšlíte, co hřejivého ještě dodat, i když byste měli pracovat. Ale už pro někoho jiného.

Nedělejte to. Tam v temné místnosti je pak tma ještě větší.

[highlanderwoman-blog]

Dědovy košile

Kamarádka se mě ptala, jaké mám nejdražší oblečení.

Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Neměřím cenu, ale důležitost pro mě. Šaty koupené na Oxford Street v Londýně před 20 lety. Kožená kabelka z báječné dovolené. Asi nejvzácnější jsou tři plátěné košile po dědovi.

Dědu si pamatuji málo. Zachmuřený člověk, který pořád pracoval. Ale vždycky mi dovolil stát blízko a povídal. Když mi bylo pět, umřel. Pak bylo hodně věcí jinak. Tatínek se stal zachmuřeným a bráchové často plakali.

Děda býval nejlepší statkář ve vsi. Přežili v chudobě válku, za tři roky se jim narodil můj tatínek a soudruzi mu zabavili všechno. Dovolili mu bydlet v jedné místnosti a nařídíli pracovat pro družstvo. Tři synové rostli a odmalička museli na poli dřít s ním.

Než soudruzi zavedli pracovní oděv, dělal na poli v oblečení, jak byl zvyklý. Tmavé kalhoty, vesta a bílá košile. Od jara do sklizně. Všechna hlína, prach, osiny, pot, všechno bylo zapsané v košili. A čas od času babička vyvařila všechny v mýdle, naškrobila s kapkou levandule a pečlivě nažehlila. Dřel v nich roky, na pár místech jsou nenápadné záplaty s nejjemnějším ručním stehem.

V dubové skříni byly srovnané komínky po desítky let. Když děda zemřel, zůstaly netknuté. Až v dospělosti mi babička tři věnovala, prý staré košile na špinavou práci. Vylíčila jsem v nich dvakrát první byt i dům. Na zahradě pracuji nejraději v košili. Rukávy chrání před slunkem i kopřivami, límec nepustí průvan na šiji a tenoučké plátno je tak pohodlné v horku

A když je vyvařím na plotně s mýdlem, naškrobím s kapkou levandule a vyžehlím, jsou to zase sváteční košile. Sukně, lodičky a udělám parádu. Zažily desítky let dřiny, trápení, radostí, očekávání. Pořád skvěle slouží, tyhle vzácné kousky, co mám pečlivě složené na dně skříně. Nejvzácnější.

[highlanderwoman-blog]

Malý Manhattan

Jak podle pečlivě naplánovaného scénáře, ze čtyř světových stran se k sobě náhodou blížily čtyři ženy. Holky z gymplu. Kromě překotné konverzace na třídních srazech se od maturity neviděly. Bydlí blízko, ale každá příliš zaneprázdněná.

Náhoda je přivedla na stejné místo. Rychlé kafe v milém bistru a domluva na příště. Potutelný úsměv čísníka nechápaly, když si zamlouvaly stůl na pátek večer.

A pak se sešly. Vysoká bruneta, kudrnatá plavovláska, blondýna a zrzka nakrátko. Když vpluly do bistra, poloprázdného, pan vrchní se rozzářil a místo rádia pustil znělku ze “Sex and the City”. Naoko se zamračily, ale po zbytek večera se tomu smály. Centrum města, sevřené 2 řekami, se stalo na chvíli malým Manhattanem.

Holky z gymplu zjistily, že si povídají, jako by se před školními vraty loučily před týdnem. Zažily spolu krásné 4 roky života, kdy už byly dost rozumné, ale nepotřebovaly být ještě dospěle zodpovědné. A teď, i po letech, s sobě ty bezstarostné holky zase našly. “Tak zase za čtvrt roku, jo?”

Za čtvrt roku vysoká bruneta nedošla. Manžel, co jí nadělil 3 děti, začal chodit do fitka, pak na pedikúru, nakonec si dovedl domů slečnu o 15 let mladší a kamarádka hledala nové bydlení. Nevzdáme to, příště zase.

Za další 3 měsíce chyběla ta kudrnatá. “Holky, jsem v nemocnici, opařila jsem se dneska 2 litry vody” “To sis tu dnešní pařbu dost špatně vyložila”. Oddělení na popáleninách zažilo hlasitý smích podpořený léky na bolest.

Nevzdaly to. Za čtvrt roku znovu. Zrzka, nekonfliktní, spokojené manželství, zdravý životní styl, včera zkolabovala a čeká na transplataci jater. Tři holky nad sklenkou vína prosily osud, ať přežije.

Za čtvrt roku se bály domluvit. Ale co, přišly všechny. “Máme první výročí, to byl hrozný rok, na zdraví!” Blondýna jen vodu, “holky, vrátila se mi, mrcha”. Rakovina. Ten rok je vyfackoval všechny.

Schází se pořád. Po čtvrt roce. Jsou tu pro sebe, ať jsou zrovna dole nebo nahoře. Vděčné za každý den, co mají bez průšvihů. Chvilku zapomenou na to, co všechno musí. Chvilku jsou zas ty holky, co se smějí, až bolí bránice i tváře.

A když vyplouvají svižným krokem z bistra, mknou spiklenecky na vchního: “Ještě pořád žijeme. Tak za čtvrt roku!”

[highlanderwoman-blog]

Oční

V létě jsem si hodně poškodila spojivky. Od té doby mám v zásobě neustále více či méně drahé oční kapky, které mi pomáhají podrážděné oči zaslzet.

Někdy to nestačí. V mobilu mám pár vět, které jsem měla tisíckrát smazat, ale spolehlivě fungují jako medicína na suché oko.

Bolavá medicína.

[highlanderwoman-blog]

Pieta

Sedíme v kavárně, nervozně cinkáme lžičkami v šálku. Donedávna jsme se neznaly, i když toho máme tolik společného. Křestní jméno. Vlnité vlasy a veliké oči. Podobný věk. Obě jsme 12 let života vypiplávaly s láskou dceru a obě jsme byly odměněny. Naše dcery vyrostly do krásy a moudrosti. Tři roky holčičího kamarádství, krásný čas svěřených tajností, přání, plánů. Velké filozofické debaty i legrace. Pro maminky radost, že když jsou holky spolu, nemusí se o ně bát.

Ještě před chvílí jsem stála v kostele. Socha Piety je dobře přístupná, i když je spuštěný alarm. Sousoší miluju od dětství. Z filmu o Michelangelovi mi utkvělo jeho vysvětlování, proč matka vypadá mladě a její syn tak staře. Mrtvé zubožené dítě v klíně a v matčině tváři všechno. Bolest, pokora, síla, naděje. Není to jen socha. Nejen studený mramor. Obrovská síla matky. Sleduji užasle ten výjev a hledám odpověď, jak se bavit s mámou, co už dceru nemá.

Hovoříme obě. Moc toho o sobě nevíme. Až za chvilku najdeme odvahu mluvit o nehodě. Tiché vyprávění, nervozní upíjení, každou chvíli ji chytnu za ruku. Říkala to už tolika lidem, znovu a znovu a nebolí to o nic míň. Pak se odmlčí. Jsou to už čtyři měsíce. Veří v Boha, věří, že se jednou znovu setkají. Ale to prázdno nejde vyplnit. “Nevím, kolik hodin jsem s ní strávila. Byla v kómatu, bála jsem se jí dotknout, abych nezmařila zbytek naděje. Celé ty hodiny jsem ji v duchu držela v náruči a řekly jsme si úplně všechno. Jsem vděčná, že jsme se mohly rozloučit.”

Dětský pokoj zůstal tak, že se může každou chvíli vrátit. Lidé jim zpočátku vyjadřovali účast, teď se spíše odvracejí. Stejně jako já, nevědí, co říkat. Hledají ji v každém kousku. Oblečení, fotka, video. Jsou rádi, že zkoušela být youtuberkou, vidí ji pořád doma. Moje dcera je jde občas navštívit, povídají a vzpomínají.

Brzy se zase sejdeme. S mámou, které zůstalo v očích tolik bolesti, pokory, síly i naděje. Pieta.

[highlanderwoman-blog]

Výstraha před mrazem

Varování meteorologů, že v únoru přijde mráz. Ano, od východu bývá obzvlášť krutý.

Jako dítě jsem zažívala mrazy pod dvacet stupňů. I přes šálu na puse se slepovaly nosní dírky a dojížděla jsem do školy. Dlouhé čekání na zastávce a pak ještě před školou.

K mé smůle tehdy nevládly jen kruté mrazy, ale taky socialistické zřízení. Nedalo se sehnat oblečení. Obchody prázdné a oblíct všechny děti v početné rodině byl úkol pro kouzelníky. Naštěstí se maminka z nutnosti sama naučila šít a plést. Po večerech jsem s ní stehovala svrchní látku, vatelín a podšívku, po nocích vrčel šicí stroj. Zimní bundy, oteplovačky, ať jí kuřátka při čekání neumrznou.

Na další nástrahy socialismu byla i maminka krátká. Zákazy a bariéry. Člověk směl dělat jen to, co je přesně nalinkované, nic jiného. Neexistovalo vybočení nebo alternativa. Zmrzlé dítě se nesmělo jít ohřát do vedlejší prodejny, protože to nebylo povolené. Spořádaně stát a čekat, nebyla jiná možnost. Vždycky se našel někdo uvědomělý, kdo by to nahlásil ve škole nebo u rodičů v práci.

I před školou  prokřehlé dítě muselo znovu čekat. Přestože jsem byla jako rampouch, dovnitř nás pustili až ve tři čtvrtě. Přesně podle předpisu. Do té doby spořádaně stát. A žádné pobíhání pro zahřátí!

Nezapomenu to. Tolikrát jsem si myslela, že další minutu už to nevydržím a umrznu. Ruce i nohy, jen bezcitné kousky těla. Schovávala jsem se do myšlenek, abych utekla té bolesti. A snila. O dvou velikých sešitých peřinách, kterými bych se při čekání obalila. O hrnku čaje, který bych ve škole vypila, abych se neklepala.

Je to pryč. Když přijde pořádná zima, moje děti nemrznou. Mají teplé oblečení, čaj a svobodu. Nikdo je do mrazu nevyhání.

Příliš mnoho lidí zas touží po nalinkovaném životě, předpisech a spořádaných dvoustupech. Já už nikdy ne. Děti mají snít o budoucnosti, ne o peřině. Zatím vane chlad. Pozor na mráz.

[highlanderwoman-blog]

Cesta v šeru

Jak hloupý film, co se vrací dokola, i když ho máte plné zuby. Ale nejde přepnout. Zase jedu za šera z nemocnice, dítě tam zůstalo. Už tu cestu znám, každý sloupek a zatáčku. A to je moje štěstí, protože v hlavě probíhá bouře a řídí autopilot.

Bitva srdce s rozumem:

-Co dělám špatně? Proč zase moje dítě v nemocnici? -Děláš co můžeš, to se prostě nakazí.

-Proč tak často my? Copak pro ně dělám málo? -To tak je, čím víc dětí, tím větší pravděpodobnost.

-Jiní lidi to takhle vůbec nemají! Proč pořád jen my? -A někteří jsou na tom ještě hůř.

.... kilometr za kilometrem, hádka je horší a horší, ale rozum  má zatím poslední slovo. Už je tma a tamhle bývají srnky, raději zpomaluji, stejně se málo soustředím. Ozývá se únava z další probdělé noci, oční víčka držím násilím.

Pořád stejné tolik let. Rezignovala jsem na všechny ambice, záliby, kariéru, radosti, jediné, co řeším, je “aby byly zdraví”. Aspoň nějak. Aspoň chvilku. Kdo nezažije, nepochopí. Sytý hladovému a zdravý nemocnému nevěří. Odvrátilo se od nás tolik lidí, protože “vám pořád něco je” a “to my jsme zdraví, protože my se o své děti staráme”.

Tahle šerá cesta je cestou pokory. 30 kilometrů na to, abych porazila všechny otázky, výkřiky, zoufalost, beznaděj, bolest a sebelítost. Poslední kopec před městem už zbyde jen pokora. Nic není důležité, ať to prosím dopadne dobře.

Personál JIPky měl výhled na mámu, co se usmívá, hladí bleduli po hlavě a říká: “Bude to dobrý”. Dítě se usmívá, drží mě za ruku, “já vím, mami”. Při odchodu špitnu paní doktorce: “Za ty roky jste nám tu pomohli už tolikrát, děkuji”.

Už přijíždím před dům. Automatický pilot dořídil, teď ještě vyčistit hlavu. Nevím, kolik minut sedím. Nevím, co dělám. Nechám hlavu, ať se srovná, jen volně dýchám. Začnou padat mrazivé krupky. Mám štěstí, v tomhle by se řídilo mnohem hůř. Mám štěstí. Mám. Při tom všem, co jsem si s nimi odžila, mám štěstí, protože nakonec vždycky dorazili domů. Zdraví. I v těch krajních okamžicích, kdy ani odborníci nevěděli, cítila jsem ochrannou ruku a naději.

Hluboký nádech, vystoupím z auta. Při zouvání si úsměv skoro vynutím. Protože té malé hlavičce, co čeká za dveřmi musím dát pohlazení a říct “neboj se, za pár dní je doma”.

Lékařům, sestřičkám,všem, kdo nám celé ty roky pomáhají, natisíckrát děkuji, neustále v tom šeru svítí na cestu.

[highlanderwoman-blog]

Jídlo z kastrůlku

Vyrůstala jsem na vesnici, obě babičky bydlely na druhém konci. Nechodila jsem k nim často, protože u nich bydleli strejdové a tety s rodinami. Jen o prázdnínách, když jsme lítali celý den venku, jsem občas zašla.

Jedna babička byla taková pravá, s šátkem přes vlasy. Pořád pracovala. Doma, starala se o vnoučata i zvířata, zahradu. Když vyšla ven, buďto do kostelíka nebo na kopřivy. I když měla vrásky, oči se jí pořád usmívaly. Při práci si zpívala.

Když k ní přišlo vyzáblé vnouče, vždycky řekla to stejné: “Bože, seš jak lunt, najez se”. A všeho nechala a šla čarovat k plotně. Úplně jedno, v jakou denní dobu, za pár minut v kastrůlku vykouzlila jídlo. Nikdy nemělo název, bylo to jídlo z kastrůlku. Ta nejlepší zelenina nebo domácí vajíčka, maso. Než dobrotu vykouzlila, stačila se poptat, jak mi je. Zatímco z masa se dusila voňavá šťáva, ze mě se trousily radosti i bolesti a babička s tím laskavým úsměvem věděla, co s tím.

Za pár minut na stole na slaměné podložce voněla ta největší dobrota pod sluncem. Mezi cinkáním lžíce o dno kastrolu jsem stačila povyprávět svoje sny, plány i obavy. Pohládla po hlavě, dala napít malinové šťávy a na cestu ještě dala mrkev nebo jabko. A zase běžela k další práci.

Duše se nejlíp čistí, když máte laskavou babičku a bříško plné dobrot.

[highlanderwoman-blog]

Andělka strážná

S tím člověk nikdy nepočítá. Najednou se stane, že v tom rozběhaném životě, ve dni plném povinností v práci i doma, najednou nastane střih a vy ležíte opaření na popáleninách. Bezmocně, s obrovskými bolestmi. Mozek se snaží šroubovat, co se stalo špatně a jak honem dodělat to, co dneska nestihnete, ale naštěstí je dostatečně tlumený sedativy, takže nic nedošroubuje.

Horší je to s fyzickými možnostmi. Sice je to jen kůže, ale obrovská plocha a nohy strašně bolí a ono se po těch infuzích taky musí nějak dojít do koupelny na konci dlouhé chodby. Sestřička říká, že se to musí rozchodit a vy ji v duchu proklínáte a vymýšlíte, jak napíšete dokonale stylizovanou stížnost primáři, ministrovi i řediteli zeměkoule. Copak nikdo nevidí, jak jsem tu zubožená, zoufalá a nešťastná?

A pak stojí ve dveřích anděl. Tedy Andělka. Přes dva roky, v ústavním pyžámku. Sestřička se ji snaží odvést, “Andělko, tady nechoď, paní odpočívá”. Andělka je na popáleninách sama, bez maminky. Žijí v azylovém domě, hodně sourozenců, utekli před otcem alkoholikem. Na Andělku se převrátil hrnek čaje, ovázaná půlka hlavy, ramínka, bříško, nožky.

Stojí ve dveřích, nudle u nosu a odzbrojující úsměv. “Teto, poď pápá. Pudeme pápá.” Natáhne ovázanou ručku. Ona se to nikdy nedozví. Ta malá dlaň umí vytáhnout člověka z propasti sebelítosti a strachu. Teta se zastyděla a přes všechnu bolest a vrávorání se postavila a přešla chodbu. “Pusu, teto!” Pošle vzdušný polibek a odejde se sestřičkou dál.

V životě potkáváme anděly, ať tomu věříme nebo ne. Oni sami to ani možná neví. Jedno pronesené slovo může u druhého rozbít okovy strachu a ulevit od trápení. Paní, co potkávám u školy, řidič autobusu, skoro neznámý člověk na Twitteru. Díky za ně, jedna dobrá věta a život je hned lepší.

Važme si andělů, co nám pomáhají. A opatrně, ať jim nikdy nepřišlápneme křídla, už by nepřiletěli.

[highlanderwoman-blog]

Rituály

I méně tradičně založení přátelé dodržují svoje rituály. Ranní kafe, čtení knihy, večerní zprávy.

Něco, co není pro život není zcela nezbytné, ale bez nich by život byl mnohem smutnější. Vlastní odměny za to, co děláme. Jiné rituály jsou společenské, náboženské, formální. Míra jejich dodržování obvykle vypovídá o člověku, nakolik je konzervativní či liberální. Někdy se setkávám s opovržením “Vy ještě slavíte tohle...?”

Když jsem se stala mámou, většina rituálů dostala stopku. Já nic, teď je tu dítě. Naštěstí už jsou velcí a sami mě učí, jak se zastavit a najít si čas na něco svého. Až nedávno jsem zjistila, že si můžu dopřát radost. Čokoláda, horká vana, víno. Něco pro sebe. Při práci aspoň rádio. Tanec při vaření. Musím občas okoukávat od druhých, jak si život proveselit.

Protože někdy je všechno tak těžké. Někdy člověk vstane jen proto, že nemá na výběr. Rituály jsou jak úchyty na lezecké stěně, co pomůžou vylézt výš a nezřítit se dolů.

Teď píšu se sluchátky na uších, hrnek zeleného čaje, teplé ponožky. Tenhle týden jsem měla chuť rozpustit se do pěny jak malá mořská víla, ale tyhle banality mě drží v chodu. Dobrou noc, snad se taky zachumláte do svého mazlícího polštáře.

[highlanderwoman-blog]

Rozchodit, vyzpívat, vypsat

Uspěchaná doba, moc úkolů, málo času. Nechodím. Přitom je to moje velká svoboda. Nepřemýšlet, kde zaparkuji, kde mám klíče. Pohodlné boty a jde se.

Svižné tempo, skoro taneční rytmus, někdy si poskočím krok sun krok. Nepotřebuji sluchátka, muzika mi zní v hlavě, nohy jsou bubny, ruce klávesy. Vzduch, stromy, lidi, mraky, nejlepší lék na všechno. Srovná se srdce i dech. Myšlenky i nálada.

Dnes se už nezpívá jen tak. Na to musí být důvod, příležitost, aparatura. Moc mi zpěv chybí. Tak sem tam začnu. Rodinu to vyděsí, co je na práci doma tak skvělého, že je mi do zpěvu. Zpívám, abych věděla, že kousek mě ještě pořád zůstal. Aby mezi tím, co se musí, je potřeba, očekává se, zbyl ještě plamínek toho, co jsem.

Chodím málo, zpívám málo. Občas se z něčeho vypíšu. Snad to se mnou vydržíte.

[highlanderwoman-blog]

Duše a Dušičky

Nedávno médii opět proběhly záběry, jak pohotový fotbalista přiskočil k soupeři, ležícímu na zemi. Vytáhl mu zapadlý jazyk a zachránil život. Nyní byl oceněn cenou Fair Play. Tento čin mi utkvěl z více důvodů.

Už to je rok. Na Dušičky. V diáři Památka zesnulých, brácha narozeniny. A najednou tam přibyl záznam, který byl pro mě životní rána. Za hodinu další, ztráta blízkého člověka. A během dne daší rány, všechno vážné věci.

Už jsem zažila hodně těžké dny a celé roky se jim učím čelit. Jenže tehdy to byly od života obrovské fauly a strkance naráz. Svět si vesele běžel za svým míčem a nějak se v krátké chvíli stal šťouchanec, ústrk, faul a ani nevím jak, ležela jsem obrazně na trávníku a nešlo se nadechnout. Ani spoluhráči nablízku.

A pak kolem běžela dobrá duše. Skoro neznámá, mohla se hnát k brance, ale místo toho pohotově přiskočila a pomohla. Dobrým slovem. První pomoc. Pár vět, vyslechnutí, povzbuzení, nabídka pomoci. Přestaly ty zoufalé křeče a já jsem mohla začít dýchat.

Dobrá duše byla z Twitteru. Možná běhá po jiném hřišti, ale za tu okamžitou pomoc jí budu navždy neskonale vděčná. Mám obrovské štěstí, že takových duší jsem poznala na Twitteru víc. Uvědomila jsem si sílu dobrého slova. Pro někoho zdánlivá maličkost, ale ve správnou chvíli dokáže zachránit.

Stejně jako s dobrým slovem, platí to bohužel i naopak. Kolik bolesti a faulů způsobí jedno zlé slovo, vyřčené buď ze zášti, ze závisti nebo jen z rozmaru. Pro toho, kdo je vyřkne, je to jen pár písmen, co zvýší porouchané ego nebo počet lajků. Pro toho, na koho je namířeno, představuje obrovskou škodu. Neubližuje jen ten, do zlé řeči vyslovuje, ale i ten, kdo tomu přikyvuje a šíří to dál jako jasnou věc.

Milí Twitteřané, chcete být ti, co cestou za míčem srážejí k zemi anebo chcete s dobrými slovy hrát Fair Play?

1 note