galerienika

[galerienika]

Ateliér skla VŠUP: Okno

Výstava v galerii NIKA, nazvaná Okno, představuje práce studentů Ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, které vznikly ve spolupráci s firmou Verreum. Prostřednictvím inscenované instalace se návštěvníkovi otevře pohled do jakéhosi lehce surreálného světa, jehož čistota dává vyniknout skleněným stříbřeným objektům rozličných forem.

Kurátoři výstavy: Vendula Prchalová & Michal Vaníček

27. 1. - 19. 2. 2017

Galerie NIKA, vestibul metra B Karlovo náměstí - výstup na Palackého náměstí

[galerienika]

Tvorbu Jakuba Křeliny lze charakterizovat jako práci na hranici volného umění a designu, uměleckého artefaktu a nalezeného předmětu, empatie a výsměchu. Jakub se v rámci své tvorby snaží porozumět věcem, stejně tak jako lidem, kteří je potřebují, odkládají i zahazují. Pracuje metodou spojování zdánlivě nesourodých materiálů a forem. Kombinuje spolu kov, dřevo, textil, papír a různorodé fragmenty užitých předmětů způsobem připomínajícím DIY, avšak s nepopíratelným myšlenkovým přesahem. Utváří objekty robotického vzhledu s duší člověka. Předměty, které v sobě obsahují strojovou preciznost i lidskou nedokonalost, neomylnou přesnost i roztržitou nahodilost. Každé jeho dílo je výtvorem s vlastním příběhem i vlastní osobností. Některá z nich jsou komická, některá vážná, některá dramatická.

V rámci výstavy Lord, kterou na sklonku roku uvádí Galerie NIKA, autor představuje instalaci, jež v sobě kombinuje prvky zastupující jeho charakteristický rukopis se spirituálně znepokojivým nádechem. Snoubí se zde harmonie a destrukce, tradice a nekonvenčnost, osobní vyznání a úsměvná nadsázka. To vše v kompozici, která stejně tak může připomínat oltář i scénický výjev.

Kurátoři výstavy: Michal Vaníček & Lenore Jurkyová

[galerienika]

Další výstava z cyklu Most: Praha-Brno, který galerie Nika letos realizuje ve spolupráci s brněnskou galerií konText, představila projekt Niny Grúňové, jenž reflektoval velmi aktuální společenské téma - elektronickou evidenci tržeb.

[galerienika]

Galerie NIKA na přelomu měsíců října a listopadu představila výběr z kolekce svítidel Aurory studentek Ateliéru skla a Ateliéru produktového designu Michaely Doležalové a Lindy Vránové.

Svítidlo představuje nezanedbatelný příklad designu, který vnímáme jako samozřejmost, avšak ne často dokážeme plně docenit jeho dosah na náš osobní prostor. Světlo v sobě evokuje intimitu, mimo jiné proto, že jej nejvíce vnímáme a pociťujeme v kontextu noci. Když se setmí, svítidlo se stává epicentrem scény, kolem kterého se odvíjí závěr dne. Michaela a Linda pro tento efemérní fenomén vytvořily schránky, které světlo paradoxně nevězní, nýbrž umocňují jeho meditativní aspekt. Autorky ve svém aktuálním projektu světlo spájí s vnitřním vyzařováním osobnosti, s aurou člověka. Aura, jako duše zachycená v čase, v sobě může obsahovat celou škálu barev. Jejich jedinečná směs pak obklopuje člověka stejně, jako barevné sklo Auror obklopuje svůj světelný zdroj. Barevné pigmenty v určitém momentu výroby artefaktu ustrnou ve skle a v čase. Nelze s nimi dál manipulovat, nebo ovlivnit jejich tok. Krátká aktivita barvy v materiálu nenávratně ustrnula, avšak světlo, které se v nich večer co večer rozežne, jí znovu oživuje.

Vystavené Aurory se v průběhu trvání výstavy proměňovaly. Paralelně s výstavou v Galerii NIKA byly Aurory ve dnech 27. - 31. října představeny také na přehlídce Designblok.

Kurátorka: Lenore Jurkyová

[galerienika]

# 42 Tereza Rosalie Kladošová: My Flower Is The Rose 

22. 9. - 9. 10. 2016

Tereza Rosalie Kladošová v rámci diplomové kolekce Project Priscilla, kterou vytvořila v Ateliéru Módní tvorby VŠUP, navazuje na svůj charakteristický rukopis. Její tvorba se vyznačuje především nadsázkou, hravostí a určitou dávkou nostalgie. Tradici evokující pletenina a motiv květiny, jakožto motivu často užívaném v rámci interiérových textilií, se v Projektu Priscilla mísí s artificiálním materiálem a formou. Inspiraci pro název i excentrickou tvář kolekce, která ji také propůjčila značnou dávku nadsázky a humoru, našla autorka v travesti road movie Dobrodružství Priscilly, královny pouště. Trojice přátel se v něm vydává autem, rozmarně nazvaném Priscilla, na turné v duchu hudby, tance a kostýmů. Jednotlivé kusy kolekce díky své formě a také myšlenkovému pozadí balancují na hranici oděvu a objektu. Modely působí jako samostatné útvary, které ale nadále splňují pro oděv základní požadavek, chránit. Tereza tuto primární funkci oděvu dále rozvádí volbou materiálu: měkký molitan potažený třpytivou pleteninou poskytuje nositeli pocit bezpečí a evokuje tak příjemný interiér v nehostinném prostředí městských exteriérů. Oděv se tedy jako růže rozvíjí do prostoru, stává se intimní zahradou pro svého nositele. Může být bezpečným interiérem a zároveň také výstředním exteriérem. Nositeli umožňuje být pozorován a také nebát se sám pozorovat. 

Kurátorka: Lenore Jurkyová

[galerienika]

# 41 Ester Nemjóová a Kateřina Hubená: Botanikabinet

28.6. - 6.8.2016

Výstava Botanikabinet je výsledkem spolupráce studentek ateliéru Filmové a televizní grafiky – Kateřiny Hubené a Ester Nemjóové, jež se rozhodly oživit šedý a chladný vestibul metra oknem do daleko barevnějšího fantaskního světa. Jejich kabinet je však stále jen pozváním k poznání takového světa, skrze nashromážděné artefakty – práce Ester a Kateřiny, nikoliv jeho dokonalým reprodukováním. Vytvoření této krajiny nespoutané fantasie a možností závisí v důsledku na každém divákovi zvlášť. Ester s Kateřinou tak nabízí těm, kdo nemohou z městského betonu v létě utéci, alespoň krátký únik mentální. Ester Nemjóová se věnuje animovanému filmu (podílela se na dětském animovaném filmu „Tonda a bacil“ - FAMU 2014 ), vede lekce pro děti v Ateliéru Anima a spolupracuje s dětským sborem Mifun. Hraje na violoncello. Když studovala v Paříži, bydlela u Muzea keramiky v Sèvres. Keramika je spolu s malbou v repertoáru jejích výtvarných technik. Kateřina Hubená kreslí, maluje a uvádí své práce do pohybu – třeba jako hudební klip nebo gify. Znovu oživuje starý porcelán. Vede výtvarné dílny pro děti v muzeu Karla Zemana a někdy si zahraje na housle. Spíše než barevná skvrna ji inspiruje tenká nerovná čára. Půvabnou eleganci nachází v kaktusech a věcech za závojem. /Tereza Hrušková/

[galerienika]

# 40 Marie Tučková:  Koupí - li si záclony, skončí to, jako když zhasne. Drahokam byl ukraden, Venuše přemístěna, lední medvěd odešel žrát. 

26.5.-18.6.2016

Marie byla během trvání „výstavy“ přítomna v prostoru galerie NIKA, jako by byla ve svém pokoji, čemuž přizpůsobila i své činnosti. Jako významná součást projektu fungovala fotografie, pomocí níž zaznamenávala autorka svůj pobyt v galerii. Současně byla pozorována - dokumentována i zvenčí jí známými i neznámými fotografy a pisately.

Výběr pořízené dokumentace autorka umístila na web < http://marietuckova.tumblr.com/ >, čímž prodloužila působnost původního záměru pracovat s hranicí mezi soukromým a veřejným. 

Galerijní vitrína je vnímána, jak píše autorka, jako okno do soukromého, anebo jako předěl mezi možným a nepřístupným:

„Hledím na okno svého pokoje odnaproti, od nich. Koukám dovnitř jako do zrcadla, na svou tvář. Tak mě vidí oni? Vidí – li mě, vnímají – li mě. Pokud tak doposud nedělali, budu nyní? Vitrínu vnímám jako analogii k mému oknu, vedoucího z vnitřního intimního prostoru ven, do vnějšího prostoru a opačně. Okno jako mezník mezi vnějším prostorem a prostorem vnitřním. Zvu kolemjdoucího, aby nahlédl skrze okno galerie dovnitř, do útrob galerie, stal se tak sám pozorovatelem. Je sledována tak, jako je drahokam vsazený do vitríny sledován, jako je Věstonická Venuše sledována, jako je lední medvěd v zoologické zahradě sledován. Koupí - li si záclony, skončí to, jako když zhasne. Drahokam byl ukraden, Venuše přemístěna, lední medvěd odešel žrát. Stane se mi pak ještě vzácnější.“

/Tereza Hrušková/

[galerienika]

# 39 Ondřej Homola: EEE

28.4. - 18.5. 2016 Jádrem výstavy EEE je můj idealistický pohled na Evropu bez hranic; Evropu, v rámci které stále ještě můžeme nasednout v Praze do rychlíku, přestoupit v Berlíně a probudit se dalšího rána v Paříži. Zajet na výstavu do Vídně, potkat tam přátele, večer to vzít do Bratislavy a ráno pak zas do Brna. Jinak řečeno: svoboda. Futuristická vize roku 1977, ve které Kraftwerk cestují trans europe express dráhou napříč Evropou, se uskutečnila pádem železné opony. Navzdory novým možnostem si nejsem jist, zda většina české populace vůbec kdy nějakou, byt' sebemenší evropskou cestu vykonala. Považuji cestování za jeden z nejúčinnějších léků proti předsudkům a netoleranci. Jde zde tedy také o překračování nepsaných hranic mezi městy, Prahou a Brnem. Dvě lokality, jež dělí vzdálenost definovatelná časem cca 150 minut, nebo chcete-li jedním a čtvrt filmovým hitem. Pro Niku jsem připravil sérii kreseb různých formátů, které více či méně narativně zpracovávají radost, obavy i tíseň z volného pohybu, který, jak se zdá, nemusí být vždy samozřejmostí. Výstava tak nezvedá prst nad evropskými událostmi, spíše cituje z čistokrevných českých kotrmelců. Propojení mezi Prahou a Brnem zaplaťpánbůh existuje. Čilý kontakt je pěknou řádku let navázán, i navzdory názoru hrstky pošetilců, kteří vyzdvihují důležitost pouze toho "svého" města.

/Ondřej Homola/

Výstava EEE Ondřeje Homoly je čtvrtá v rámci cyklu Most: Praha-Brno. Tento projekt propojuje brněnskou galerii konText a pražskou galerii Nika a je založený na výměně umělců, kteří už zde vystavovali. Základní obsahovou osou celého projektu je pak vztah mezi Brnem a Prahou / Prahou a Brnem, jakožto hlavními metropolemi České republiky, a potažmo mezi Čechy a Moravou. V galerii konText probíhá v roce 2016 osm výstav umělkyň a umělců, kteří v minulosti vystavovali v Nice; Nika – malá galerie VŠUP do svého programu pod stejným klíčem letos zařazuje čtyři výstavy. Dosud proběhly tyto výstavy: Pavel Jestřáb-Trenažer (konText), Petr Dub-Domovní znamení (Nika), Rudolf Samohejl-Besídka (konText).

/Tereza Jindrová/

[galerienika]

# 38  Monika Martykánová: Vzpomínky na Alenku / Alice's memories

1.4. - 24.4. 2016 Dětství je překrásný čas života! Opravdu? Pamatujete si to správně? A četli jste někdy pohádky? Astrid Lindgrenovou, její Bratři Lví srdce, kde dětské postavy stihnout umírat hned dvakrát, na začátku i na konci knihy? „Celý den mě srdce bolelo ze vší té hrůzy a trápení, ale neplakal jsem. Teď ze mě pláč vyrazil jako výkřik.“ „Proč musíš umírat zrovna teď, Jonatáne," brečel jsem. A pak Jonatán řekl: „Nemusím umřít, ale radši bych umřel. Už nikdy se nebudu moct pohnout." Fotografie dívenek přijímajících ženské pózy (zastavené pohyby) jsou možná méně reflektovaným zájmen Lewise Carolla, než jeho Alenka v říši divů. Pohádce dětství však dokreslují její dospělý rozměr. Monika Martykánová se ve svých kresbách vztahuje jak k historické rodinné fotografii, tak k pohádkovým příběhům. Fotografie dětí zachycené v podobném věku splývají v jedno, ať už se jedná o babičku nebo maminku. Moničiny kresby tak jednotlivé osoby vytrhávají z jejich časů a umisťují je do bezčasí archetypálních příběhů. Možnost vrátit se domů, či do doby, která nikdy nebyla, neexistuje, čímž je nostalgie redukována na svou druhou součást – tedy bolest. Moničiny kresby jsou zároveň vypjatě krásné, hraničící s kýčem. Ten je však opakovaně popírán právě v konfrontaci s bolestí, čím vzniká působivé napětí kreseb. Monika Martykánová je začínající studentkou v ateliéru keramiky a porcelánu, proto se na výstavě objevuje i tato poloha ve formě šperku, nejvíce souvisejícím s představenou autorčinou volnou tvorbou. /Tereza Hrušková/

[galerienika]

# 37 Alžbeta Kováčiková: Pohádce 

9.3.-28.4.2016

Soubor předmětů, které v galerii NIKA vystavuje Alžbeta Kováčiková, pracuje s kontrasty měkkého a ostrého, krásného a špatného, užitého a volného umění. Tyto prvky stavěné často do protikladů jsou propleteně přítomny i v našich životech. Autorka poukazuje téměř melancholickým způsobem na přerůstání oné negativní strany, eskalující až v domácí násilí. Snaží se však zároveň jeho dopady zmírnit ohlazením předmětů. Jejich obrůstání bavlnkou je podobné práci paměti, změkčující ostré rány způsobené v minulosti. Vystavený koberec představuje užitou polohu autorčiny práce, doplňujíce po-hádkové relikty o rovinu dětského pozorovatele. Právě postava dítěte, bezmocného, ale plně zúčastněného aktéra výbuchů ve světě dospělých, se stává stěžejním pozorovacím úhlem odehraného příběhu, stejně jako rukojmím jednotlivých střepů. /Tereza Hrušková/

[galerienika]

# 36 Petr Dub: Domovní znamení 

16.2. - 7.3. 2016 Výstava "Domovní znamení" Petra Duba je druhou v rámci cyklu Most: Praha-Brno. Tento projekt propojuje brněnskou galerii konText a pražskou galerii Nika a je založený na výměně umělců, kteří už zde vystavovali. Základní obsahovou osou celého projektu je pak vztah mezi Brnem a Prahou / Prahou a Brnem, jakožto hlavními metropolemi České republiky, a potažmo mezi Čechy a Moravou. V galerii konText proběhne v roce 2016 osm výstav umělkyň a umělců, kteří v minulosti vystavovali v Nice, Nika – malá galerie VŠUP do svého programu pod stejným klíčem zařadí čtyři výstavy. Petr Dub svou instalací vytváří pomyslné pojítko mezi oběma městy skrze téma "architektonického dědictví", konkrétně funkcionalismu a mezinárodního slohu. Vybraný činžovní dům z brněnské ulice Kotlářská je modelovou ukázkou necitlivých a v konečném důsledku znehodnocujícíh zásahů do historických budov, které jsou v současné době zateplovány silnou vrstvou izolace a navíc "zkrášlovány" pestrou paletou "veselých barev". Podobný postup pak (naneštěstí) spojuje centra jako je Praha a Brno i s mnoha dalšími městy v České Republice. Paralelně probíhá i první výstava z cyklu (Pavel Jestřáb: Trenažer) v galerii konText http://galerie-tic.cz/2016/02/trenazer/

[galerienika]

# 35 Saki Matsumoto: Za zrcadlem

13.1.-5.2.2016

Projekt Saki Matsumoto, studentky v atelieru Visual Arts u Mileny Dopitové na UMPRUM se zaměřuje na přenos krajinné ilustrace do prostoru metra. Saki Matsumoto používá dveře galerie Nika jako zrcadlo do jiného světa a metaforicky přenáší diváka do kraje Za zrcadlem či do Říše divů. Autorčina kresba má v prostředí UMPRUM neobvyklý dosah, protože působí neznámě a exoticky. To i přesto, že mnohdy kombinuje nám důvěrně známé motivy a prvky. Kresbou se jí daří odkazovat jak na svoji domovskou zemi (Japonsko), tak i na zkušenosti získané v Evropském prostoru. Adam Vrbka

[galerienika]

# 34 Kateřina Palešníková: Sui generis

17.12. 2015 - 8.1. 2016 Dialektický obraz, termín Waltera Benjamina, vystihuje podvojnou časovost uměleckého díla – jednak historickou, ale také současnou. Díky etablování se kategorie kýče na konci 19. století je umožněn patřičný „nadhled“ a možnost další nadstavby k obrazu Kateřiny Palešníkové. Tím že kýč jako takový je zdrojem inspirace pro další tvorbu, jeho místo v dějinách je zpětně osmysleno a je mu dodána historická důležitost. Instalace v Galerii NIKA podrývá časové určení vystavených předmětů – jinými slovy předměty vystupují ze své vlastní doby. „Historický smysl umění záleží v tom, že činí možnou a smysluplnou filosofii umění. […] Teorie není něco z vnějšího světa, jemuž se [umění] snaží porozumět: aby porozuměla svému předmětu, teorie musí pochopit sama sebe. […] Umění se konečně vypařilo v záblesku čisté myšlenky o sobě samém a zbylo pouze jakožto objekt svého vlastního teoretického vědomí.“ Pokud tedy umění pohltilo estetiku kýče, tak jen proto, aby ji sublimovalo ve vlastní teorii – tím jeho existenci učinilo nezbytnou pro umění sui generis. Eva Skopalová

[galerienika]

# 33 Eliška Nováková: Infinibee

27.11. - 14.12.2015

Einsteinov slávny výrok hovorí: "Keď zmizne posledná včela z povrchu zemského ľudstvo ju bude nasledovať do 4 rokov." Produkcia týchto malých stvorení udržuje ekosystém našej planéty, no nie sú nesmrteľné a včelstvo nie je večné. Existencia včiel závisí na symbiotickom fungovaní a tiež ľudskej ohľaduplnosti k prírode. Téma autorského šperku sa stáva pre Elišku prostriedkom ako zhodnotiť jej vlastnú pozíciu - autorky/designérky, no zároveň jej koreňov ako vnučky významného včelára Emila Macuru, vnímajúcej spätosť s prírodou už od malička. Objekty, ktoré sú zároveň prsteňmi, sú určitým konsenzom medzi luxusom a prirodzenosťou. Patria do hraničného pásma medzi týmito kategóriami a zároveň niesú platnou súčasťou ani v jednej z nich. Sála z nich postprocesuálna exkluzivita, no zároveň sú prírodným artefaktom, ktorý si zachováva svoje tvaroslovie. Nejednoznačná ale prítomná je aj polemika vykoristenia a denaturalizácie prírodných zdrojov. Skutočné plásty z včelieho úľa prešli procesom pozlatenia, a ich deštruovaný pôvab tiež reflektuje pozíciu súčasného designéra ako návrhára, ktorý viac nie je remeselníkom. Hlavnou témou je však pre Elišku v tejto práci úcta k prírode. Symbolickou skratkou uplatneného remeselného postupu vzdáva hold, no zároveň nemo kritizuje umelo pridanú hodnotu čím v objektoch zanecháva zvláštne napätie i príťažlivosť. Anna Bujňáková

[galerienika]

# 32 Lucie Jestřabíková: Klíček

17.11.-20.11. 2015 (několikadenní performance)

“Budu se snažit v Nice setrvat tak dlouho, než naplním sklenici svými slzami”

Lucie Jestřabíková reaguje svou performance v galerii NIKA na současnou ekologicko-politickou situaci. Chytání vlastních slz do láhve chápe autorka jako příměr k nic neřešícím gestickým reakcím na krizové situace, s nimiž by se měla naše společnost naučit zacházet v mnohem komplexnější míře. Gesto neznamená čin. Performance byla mimo jiné zaznamenána kresbou: Anastazia Strocková a zápisem reakcí kolemjdoucích.

[galerienika]

# 31 Lucie Lučanská a Jakub Plachý: Minimarket: cigarety balené pivo domácí zvířecí alcohol

16.10. - 8.11.2015

Lucie Lučanská a Jakub Plachý, studenti ateliéru ilustrace, vytvořili v galerii NIKA prostředí večerky, které se jakožto výkladní skříň snaží splynout s podobnými prostory vestibulu metra a jeho okolí, ale současně se vůči všem večerkám vyhradit svou jedinečností. Autoři zviditelňují a “rekonstruují” to, co je na minimarketech fascinuje a zároveň přidávají vlastní dekorativní prvky. Jejich osobní preference tak rekonstrukci posouvají směrem k svébytné instalaci, o níž autoři prohlašují:

 Jedná se o průměrně zdařilou plytkou nápodobu výkladu libovolné vietnamské večerky. Jsme přitahování spojením plastových povrchů a exotického obsahu. Japanérie 21. století se nazývá Vietnamérie a my jsme její průkopníci! Zdokonaleni v prastarých technikách japonského dřevořezu a ovládání čínské elektroniky, vydáváme se vlastní cestou. Tak jako každý z historických uměleckých ismů začátku 19. století byl inspirován orientální estetikou lidové kultury, jsme jí inspirování i my.

Zážitky a zkušenosti z Vietnamu prezentujeme kolekcí předmětů vrcholného užitého vietnamského umění. Pečlivé výkladní kompozice navržené vietnamskými dekoratéry jsou pro nás přímo na očích skryté poklady.

[galerienika]

Léto s hosty z Brněnské FaVU

Kryštof Ambrůz _ Dana Balážová _ Branislav Rariga _ Anna Slámová

UNTITLED: Kryštof Ambrůz (4.7. - 24.7.)

Multimediální instalace Kryštofa Ambrůze vychází z autorova pohybu ve dvou odlišných „světech“ – v pulzující džungli města, kde kořist i lovec zůstávají stejně bezejmenní, kde je však stále náročnější najít nedotčené místo pro rituál podpisu; a v přírodě – oáze relaxace, která žádné stvrzení vlastní přítomnosti skrze zanechání otisku nevyžaduje, spíš naopak. Graffiti vs. stan. Sportovní bunda se na jednom místě stává funkční nezbytností, na druhém signifikantem stylu, potažmo identity.

Galerie NIKA se pro Ambrůze v rámci této dialektiky stává ideálním ne-místem, bezpečně odděleným od okolní divočiny, ať už v ulicích, nebo v lese. Nabízí experimentální prostor, kde se můžeme setkat s různými oblastmi autorova zájmu. 

„Dalo by se říct že nabídku výstavy beru jako nalezení zdi, čekání na správnou příležitost.“

Demi Silver Gold: Dana Balážová (28.7. - 16.8.)

Schizofrenický, absurdní rozhovor tří sester, z nichž jedna je zákonitě dělící půlkou. Tématem je fyzické a psychické sdílení prostoru, především snového.

Anton Pavlovič Čechov napsal Tři sestry. Nešťastná a nevěrná Máša, nerozhodná Irina hledající „pravou lásku“ a svobodná Olga, která jako by sama žádný citový život neměla, je však oběma sestrám utěšitelkou. Do značné míry jde o figury téměř archetypální. Tři sudičky spojené s trojjediným osudem, trojjediným sněním o lepším místě a čase.

Dana Balážová proměňuje tento „klasický“ motiv v postavu siamských trojčat: Demi, Silver a Gold. Sestry spolu promlouvají snad jen telepaticky a my máme jakožto diváci jedinečnou možnost jejich mimosmyslovou komunikaci nahlédnout. K představě tří postav z dramatu či tří sudiček se přidává představa vpravdě kosmického rozměru – Slunce, Měsíc a Země. Nebo noc, den a soumrak/jitro.

Zatímco ale dialektiku dvou sester na kraji dokážeme převést na vícero jmenovatelů, jež se sami nabízejí, jaksi nejasná a pohyblivá je identita té uprostřed – to ona je mediátorem mezi svými dvěma sestrami, ačkoli sama nepromluví. To ona umožňuje intersubjektivní vztah, triangulaci mezi nimi.

Jakoby tu byla tradiční dualita mezi „já a ty“, „my a ti druzí“, „levá a pravá“, „vědomí a podvědomí“ doplňována o mezičlánek o bod, bez nějž by žádná interakce nebyla možná. Ale co je tímto „mezi“? Je to snad jazyk? Nebo naše fyzické, vždy nějak situované tělo? Vzduch nebo mezihvězdná hmota?

Identita Demi zůstává velkým tajemstvím.

Self-defense: Branislav Rariga (19.8. - 11.9.)

Ve své instalaci Branislav Rariga nastavuje divákovi zrcadlo černého svědomí. Promítané věty jsou obecnými argumenty, skrze které se člověk obvykle vyrovnává s osobním pocitem viny. Tyto (zdánlivě) racionální argumenty užívá člověk bezprostředně, fungují jako dané mantry. Exponováním těchto vět dochází k přehodnocování jejich relevance a platnosti, a tím i ke konfrontaci konkrétního jedince s jeho individuální odpovědností. Branislav Rariga studuje v ateliéru Videa pod vedením Martina Zeta na brněnské Fakultě výtvarných umění.

Nymph: Anna Slámová (16.9. - 7.10.)

Ve své – dnes už díky překladu i českému čtenáři dobře známé – knize Ninfa moderna. Esej o spadlé drapérii popisuje Georges Didi-Huberman historický pohyb, během nějž figura Ninfy postupně ztrácí šat, který ji původně zahaloval. Tento moment svlékání fascinuje i Annu Slámovou, její zájem se však konkrétně obrací k tvorům, kteří nemají s tradičním kánonem krásy, jejž ztělesňují bájné bohyně, mnoho společného. Anna vystavuje strašilky – hmyz, jehož vývojové stádium mezi vajíčkem a dospělým jedincem (stejně jako třeba u vážek) se také označuje termínem nymfa. Tak jako v Ovidiových Proměnách najdeme nespočet líčení o fyzickém přerodu dívky nebo víly v jiného tvora či předmět, i hmyz vylézá z kukly nebo svléká „kůži“, aby se proměnil a postoupil do další životní etapy (často jde o fázi rozmnožovací, po níž nezřídka následuje smrt). Strašilka, která prochází proměnou nedokonalou, několikrát vystoupí sama ze sebe, očistí se a pozůstatky svého někdejšího obalu téměř rituálně zkonzumuje.

Není to ale jen tento skoro mýtický rozměr, co Anna ve své instalaci sleduje. Strašilky, které se pohybují podobně jako roboti, a které díky svým maskovacím schopnostem mohou působit jako pouhý suchý, odumřelý list, jsou určitou metaforou pro přechod mezi živým a neživým, organickým a anorganickým. Anna do hmyzího prostředí přidává technické prvky spojené s elektronikou a pomocí motivů na skle evokuje virtuální prostor internetových vyhledávačů. Napětí mezi vzezřením podivně strnulé strašilky a bezprizorně trčícím kusem kabelu je zřejmé. Celkový obraz není příliš radostný a snad není třeba explicitně formulovat pochybnosti o možném vývoji oborů, kde věda a technika stále víc ovlivňují rozličné formy života.