dospelostjekrasna

[dospelostjekrasna]

Si vem, že napíšeš knížku, patláš se s tím bůhví jak dlouho, pár let třeba, je to fakt dobrý, nominujou tě na Magnesii literu a nevyhraješ.

[dospelostjekrasna]

Než mi dojde baterka

Potřebuju tenhle text napsat, než mi dojde baterka. Protože pro nabíječku dneska nedojdu.

Je to tak i v životě. Aspoň v mým životě. Plň povinnosti než ti dojde baterka. Pracuj než přijde krize. Protože víš, že přijde, jako vždycky. Když přijdeš domů, nesedej si, nelehej si. Protože jakmile si lehneš, dojde ti, že je to všechno zbytečný, že všichni jednou umřeme, a že kalhoty poskládaný, aby se vešly do šuplíku, tomu prostě nemaj šanci zabránit. 

Jenže ani deprese už není co bejvala. Nemůžu si lehnout a litovat se, jak je život nahovno. Musím chodit do práce, abych to nahovno ufinancovala. Musím chodit do školy, aby to nahovno nebylo zas tak nahovno. Musím chodit běhat a cvičit, abych měla ještě někdy sex. I když bych si nejradši lehla a ležela, klidně sto let, dokud neskončí svět, I don’t give a fuck.

Chtěla bych, aby mě zase bavilo bejt. Abych dokázala bejt pro něco nadchnutá dýl než deset vteřin a abych svět neviděla přes ušmudlanou fólii. Jsem to jenom já nebo nás materiální dostatek uvedl do absolutního nedostatku někde jinde? Někde, kde to mnohem víc bolí, aniž bychom si to zvládli pořádně přiznat? Že nám nechybí jenom sex, ale i pusa na čelo? Že nám chybí vidět smysl? Že se nám vlastně ráno vůbec nechce z postele?

Mamka říkala, že by ta deprese mohla bejt ještě horší, takže ji budu věřit. Dám na její slova, půjdu si poskládat kalhoty do šuplíku a budu věřit, že zítra bude líp.

[dospelostjekrasna]

Šťastná

Dneska jsem vzpomínala na chvíle, kdy jsem byla opravdu šťastná. Že mi nic nechybělo, nic víc jsem v tu chvíli nepotřebovala.

O prázdninách než začal třeťák. Ležela jsem v moři na lehátku a koukala na chorvatský hory. Bylo mi jedno, že za pár měsíců se budu potit před maturitní komisí, že nebudu stíhat číst knížky, že mi můj kluk těsně po maturitě řekne, že mi půl roku nedůvěřoval. V tu chvíli mi prostě bylo krásně.

Hned první noc u mýho dalšího ex. Ještě jsem nevěděla, jak psychicky vyčerpávajících sedm měsíců to bude, nevěděla jsem, že budu s napětím a strachem číst každou zprávu od něj, jak mi bude, až to celý skončí. Bylo to zajímavý, vzrušující a byla jsem šťastná. Objímal mě a koukali jsme z okna na hvězdy. Romaňtárna, asi kýč, ale co.

Dál nevim. Jsou to útržky, malý chvilky, kdy je člověk šťastnej, ale hned mu to vypadne z hlavy. Jako dneska, když mi naši přáli k narozeninám a potom mě objali. Asi nedávám dostatečně pozor a to důležitý mi uniká.

Taky jsem přemejšlela, proč se neustále vracíme k lidem, se kterýma nám to ve vztahu vlatně hrozně nešlo, bylo to manipulativní/zničující/vyčerpávající. Pro ty chvilkový potěšení vlezeme znova do řeky, která nás kousek po kousku odnáší někam doprdele. Jenže jinak jsme na světě ztracený a prázdný. A chvilka, která nám umožní aspoň na chvíli cejtit, že to na tomhle světě má smysl, přebije jakoukoliv snahu se racionálně držet dál.

Odpoledne to v mý hlavě celý znělo nějak ucelenějc a líp. Ale něco takovýho jsem vlastně chtěla říct a nechtěla jsem, aby to úplně zapadlo.

Už na tebe skoro nemyslím. A když jo, vím, že jsme udělali dobře. Je dobře, že se nebavíme, že se nevidíme, že o sobě nevíme. Jsem trochu moc sama a trochu moc mi je všechno jedno. Stejně bych ale neměnila.

Příště budu psát text střízlivá.

Jdu se balit, čau.

[dospelostjekrasna]

Svět

je občas hrozně děsivý místo.

Necejtim nic. Příjdu si, jak kdybych byla za záclonou. Jsem tady, ale vlastně tady nejsem. Žádná starost, žádná radost, ať si zlomím ruku nebo vyhraju v loterii, je mi to prostě fuk. Jako by se to předemnou všechno odehrávalo v kině, ale já už byla moc unavená na zásmání a brečení. Je to šeď, je to díra, je to jako by ti někdo ze světa sebral všechny barvy, vůně a zvuky. Jsem unavená. Nežiju. Nezajímá mě to.

Nevím, co mám dělat. Jako by mě opustila veškerá vůle žít, ale taky mě opustila veškerá vůle nežít. Bože, já jsem tak prázdná a unavená, že bych se ani nezabila. A ne, tohle není zoufalý volání o pomoc někoho, kdo se zejtra zkusí rozplácnout pod Nuselákem. Ale určitý volání o pomoc to je. I když jsem nikdy nebrala žádný antidepresiva nebo sedativa, příjdu si, jak kdyby mi jich včera někdo nasypal do večeře celou lahvičku.

Potřebuju se probudit. Jenom kurva nevím jak.

A taky mi to je tak trochu jedno.

[dospelostjekrasna]

,,Kýč”

- čtu často u fotek s východem a hlavně západem slunce. Jako by se nám líbil, ale zároveň jsme se za to styděli. Jako bychom to chtěli ukázat ostatním, ale zároveň trochu shodit. Foto odborníci by vám asi řekli, že je to moc jednoduchý vyfotit a není na tom nic extra. A mně přitom stačí, že to vytvořila sama příroda, nemusíme všichni vytvářet ty nejkomplikovanější díla, ve kterejch je potřeba nacházet ty nejhlubší skrytý smysly, který většinou spolu s prohlášením, že je dílo nadčasový, chápe jen sám autor.

Místo toho jsme se naučili, že je cool dávat na instagram sebe. Nikoho nekritizuju ani nesoudím, sama to dělám. A není to jen selfíčko od hořícího Notre-Damu. Jsou to fotky našeho dokonalýho obličeje, abychom zaujali naše futureones a fotky našeho zadku, aby ex píchlo u srdce, že už si nesáhnou. Jsou to fotky našich předraženejch tenisek, za jejichž cenu by děti v Africe půl roku jedly, jsou to fotky jídla, abychom ukázali, že nežijeme na vlašáku s rohlíkem, ale víme, co je haute cuisine. Jsou to fotky makeupu, jehož testování s největší pravděpodobností odnesl nejeden králíček a fotky oblečení, jejichž ušití padlo na bedra nejednomu bangladéšskýmu dítěti.

,,Kýč je druh umění, které se snaží sentimentálně zapůsobit pomocí jednoduchých, přehnaných emocí. Ty se snaží prezentovat jako velkolepější, než ve skutečnosti jsou. Často je označován za nízké umění.” (je sice definice z wikiny, ale on si to stejně každej definuje trochu jinak)

Tohle není morální apel, aby se z vás všech hned teď stali vegani, chodili jste naboso a ručně šitý trička si pak batikovali.

Každopádně bychom možná nemuseli říkat přírodě ,,kýč”. My jsme kýč.

[dospelostjekrasna]

Tak už jsem se dočkala

Ten moment, kterej nevyhnutelně musel přijít, chvíle, kterou čekáte, ale když se fakt dostaví, tak se vám obrátí žaludek, jak když si po šesti panácích vodky čichnete k sedmýmu. Situace, který se nevyhnete, pokud stále sledujete svýho ex na sociálních sítích. Jednoho dne, ať už chcete nebo spíš sebevíc nechcete, se tam objeví fotka s nějakou jinou.

Věděla jsem to, věděla jsem, že si někoho našel a stejně jsem měla pocit, že mi podlaha pod nohama ujela do Indie. Čuměla jsem na tu skvadru pixelů, jak kdybych telefon v ruce držela poprvé a nevěřila vlastním očím. Nevěřila jsem tomu, že zatímco v průběhu těch sedmi měsíců, co jsme spolu to naše „něco” táhli mi nevěnoval jedinou fotku, jedinou instastory, jedinej řádek na twitteru. A ona? Ani ne po měsíci. Bum, tak tady to máš, že tě prostě neměl rád tak moc jak sis myslela. Že mu na tobě zase tolik nezáleželo. Že ty by ses pro něj vrhla dolů ze skály a on by ti ani neotevřel dveře od auta. 

Nebyl tam obličej, nebyla tam označená, nemůžu si říct - je ošklivější/hloupější/tlustší/pravděpodobně bude jednou vydělávat míň než já. A JO, JÁ TO VÍM, ŽE SE TAKHLE NEMŮŽU POROVNÁVAT. Jenže nějak se z toho každej vyhrabat musíme, z těhle životních bahen.

Tak už ho nesleduju a ani on mě. Rozhodla jsem za oba, aspoň něco. Aspoň v tom úplným konci, v moderním zpřetrháním všech vztahů jsem rozhodla já, hrdinka. Už se nepřečteme na twitteru a nezhlídneme na instagramu. 

Není to ani měsíc, co jsme spolu naposledy spali. Ještě tři týdny zpět mi do telefonu sliboval, že se v dalším týdnu uvidíme. Už se neuvidíme nikdy nikde, já neuvidím tebe a ty neuvidíš mě. Nebudeš vědět, že si občas večer pobrečím, neuvidíš mě v Holandsku na pláži v plavkách, nedozvíš se, že jsem úspěšně dodělala všechny zkoušky a je to tak dobře. Konečně se nechávám na dobro jít. 

Lidi se tomu vysmívají - tomu, že si odstraníte někoho na sociálních sítích, ale nějak to v sobě uzavřít potřebujeme. Dřív se lidi rozešli a už se neviděli, dneska se rozejdeme a máme se pořád na očích, řežeme se do ran pořád znova a připomínáme si, že už to nejsme my, komu bude říkat jakej měl den. Takže se mi klidně smějte. A já se budu smát, protože se nechám uzdravit a zapomenout.

Na to, jak si mi házel klíče z okna. Jak si mě hladil po vlasech. Jak si mi posílal písničky. Jak ses mě ptal, jestli jsem si v těch kalhotech sedla v tramvaji. Jak si mi ukazoval knížky v knihovně. Jak si ze mě svlíkal kalhotky. Jak ses mě ptal, v který části se drží sklenička na víno. Na to, jak si to pětkrát skončil. Na to, jak si mi psal, jestli nemůžu být starší. Na všechny křivdy, nevyslovený pravdy i vyslovený nepravdy. Na to, co jsme si řekli, na to, co jsme si říct nestihli i na to, co jsme si říct nechtěli.

Na tebe.

[dospelostjekrasna]

Jasno

Když jsem byla v pubertě, myslela jsem si, že lidi starší dvaceti let už maj v životě naprosto jasno. Po přežití tý tragický střední, kde se z vás (hlavně pokud jste byli na gymplu) snažej udělat odborníka na všechno, jdete na vš, kde už přece děláte jen to co vás baví a máte rádi. Stejně tak jste si už stačili vyzkoušet dostatečný množství protějšků, takže přesně víte jakýho chcete a pravděpodobně ho i máte, vytřídili jste všechny nepohodlný a toxický lidi kolem vás a je to najednou jedna velká krásná pohádka.

No, hovno.

Když jsem si začala s třicátníkem, říkala jsem si, tak ten už ale musí mít v životě jasno. Jo, mně je sice 21, co nevidět 22, vím hlavně jakýho partnera nechci a jinak mám bordel skoro ve všem, ale on už musí vědět všechno, protože má 9 let náskok.

No, taky hovno.

Lidi ve třiceti můžou bejt očividně mnohem víc ztracený než lidi ve dvaceti, aspoň taková byla moje zkušenost. Nevím, třeba když si člověk stihne do 30 pořídit děti, barák nebo aspoň stálýho parnera, tak má pocit určitýho zadostiučinění, že už něco vybudoval/stihnul/dokázal. A ty, co nemaj nic, začnou plašit, že už by to teda měli stihnout všechno hned. A hele, ono to nejde.

Nebo jsou na tom možná takhle skoro všichni, i ty s dvaceti závazkama na krku.

,,Jenže já si zase troufám tvrdit, že bys to pro krátkou potěchu riskla,” odpověděl mi v rámci konverzace, kdy jsem mu tvrdila, že už do něj nejsem zamilovaná, můžeme mít nezávaznej sex, kterej si přál a určitě z toho nebudu smutná (spoiler - byla jsem smutná). ,,Nechci tě mít na sex,” dodal ještě nakonec, aby mi o tři dny pozdějc nabídnul, jestli nedáme další díl Černobylu u něj.

Teď zpětně, když mi po 7 měsících (kam se vešel dvouměsíční regulérní vztah) napsal, že se sexem je konec, protože ,,někoho poznal” a pro mě se tahle životní kapitola nadobro uzavřela (protože když už nebudu první, tak odcházím ze soutěže) si říkám, že to byla fakt jedna velká horská dráha. Ale taková dost levná, kdy vás nechaj jen tak dvakrát nebo třikrát vyjet nahoru a jinak jste furt dole, v tlakový níži, kdy jen přemýšlíte, jestli napíše on nebo to budete zase vy. Jestli na vás zase zapomene nebo dokonce, jestli si to po stopadesátý nerozmyslí a nebude zase všemu konec.

Jestli to má pro tu chvilkovou potěchu vážně smysl riskovat,

když cenou za neúspěch je zlomený srdce.

[dospelostjekrasna]

Průvodce cool holky po vztazích

Celý dospívání čteš TopDívky, Bravo Girl a Cosmopolitan a naučíš se tak spoustu věcí. Kde je předkožka i že boty velikost 40 v Zaře jsou rychle vyprodaný. Ale nejvíc si opakuješ ty poučky o vztazích. Tak moc, že se Ti vryjí do kůže jako neviditelný tetování.

A tak jednou, pořád i na potkání…

Tvrdíš, že všechno je jenom tady a teď. A už u téhle lži umíš nemrknout.

Chill, říkáš na všechno, co zavání závazkem. Tvrdíš na potkání, že nehledáš nic vážnýho. A roluješ očima i nad svatební kolekcí Viktor & Rolf.

Nezkoušíš si jeho přijmení a koláž vašich obličejů ve Photoshopu. So uncool, so unfeminist, so not independent.

Kýváš na nabídku stát se sex blogerkou. Swingers party v kostýmech Shreka, o tom jsem vždycky snila. 

Už víš, co to znamená být s někým exclusive a rozhodně to nikdy nenavrhneš jako první.  

Striktně odděluješ v čem chodíš na rande a v čem jsi doma sama. Včetně prádla. Všechny věci na rande -  jehly, korzety, neslíbatelný rtěnky - po pár hodinách bolí tak moc, že brzy mizíš domů (nebo se opiješ tak, že na bolest zapomeneš). Ale připadáš si jako femme fatale, tak se to utrpení nepočítá.

Voláš po třech dnech. Teda píšeš. Smajlíka, možná tři. Ale nikdy ne první. A když se opiješ posíláš náhodně fotku se zaječíma ouškama. 

Ze skvělýho rande mizíš stejně rychle jako z těch mizerných. Strávit spolu celý den? So uncool, so unfeminist, so not independent.

Ignoruješ děti, psy, sBazar a rodinnou anamnézu. Tohle se Tě přeci vůbec netýká.  

Odcházíš ráno bez snídaně a bez pusy. Vlastně už v noci si voláš taxík. Potřebuji svůj prostor, vyprávíš svým konzervativním kamarádům. A tak spíš s plyšákem.

Pak se probudíš a pláčeš. Že je to jiný, než jsi vždycky chtěla. Že být cool holka je cool jen do tý doby, než za sebou zavřeš dveře. But what if the price of freedom is loneliness? Would you pay it? Tak se objednáš na odstranění těhle tetování na mozku a na srdci. Bolí to víc než ty opravdový a stejně Ti zůstanou jizvy.

Jednou alkoholik, vždycky alkoholik, četla jsem. Prý se jen počítá, kolik dnů jsi v abstinenci, ale už nikdy nebudeš úplně v pořádku. Občas se v Albertu zastavíš před Fernetem. Občas si tajně přivoníš k rumovým pralinkám. Občas si zkusíš namluvit, že jednou se to nepočítá.

Ale o to víc si pak foukáš mokvající rány z momentů, kdy jsi zase zkusila být holka, který na ničem a nikom nezáleží. Bičuješ se za naivitu, se kterou si vymazala předchozích tisíc třicet pět dnů, kdy jsi byla čistá. A začínáš počítat abstinenci od znova.

Stejně jako jít volit se stalo v mojí bublině známkou toho, že víš, co zrovna letí, přála bych si, abychom se naučili, že být bez emocí Ti nesluší. Aby zmizely teorie o tom, že být cool znamená popřít sama sebe. Image je na nic, následuj instinkt, se stalo sloganem devadesátek, ale zapomněli jsme si po cestě definovat, kam nás to instinktivně táhne. Tak zbyla jen image cool holky. Do tý doby, než přijdeme na to, že napsat jako první a vysnít si tři děti už na třetím rande, je stejně fresh jako nová kolekce Off-White.

Natalie Portman pro Dior

[dospelostjekrasna]

Nejhorší je asi ten pocit,

že nejste pro někoho tak výjimečný, jak jste si mysleli. Nejste ty speciální, ty nejlepší, nejste ten jeden nebo ta jedna, kterou nikdy nezapomene zmínit ve výčtu svejch ex, vlastně si uvědomíte, že možná budete ta, kterou nezmíní už vůbec nikdy.

Možná si to dělám sama, místo abych opatrně našlapovala, tak do toho pocitu skočím jak malý dítě do kaluže, když zrovna dostalo gumáky. Skočím tam i přesto, že vím, že kaluž je tři metry hluboká a místo aby mi přinesla nadšení a štěstí z odstřikujících kapek vody, nejdřív se nalokám a pak se v ní utopím.

Asi to tak má bejt. Asi jsou prostě lidi, který nejsou ani přestupní stanicí, spíš takovou zastávkou na znamení, kterou jsme zmáčkli tak trochu omylem. Nahovno je to ve chvíli, kdy na tý zastávce vylezete, zjistíte, že je to nejkrásnější místo, co jste kdy poznali a postavíte si tam barák se zahradou. Barák se zahradou se těžko opouští.

Myslím si to vždycky. Že je ten člověk pro mě osudovej, že lepší už nepříjde, a že už navěky pojedu dál ve vlaku, kterýmu se budou za oknem míhat jenom křoví a zašedlý paneláky. Že žádná lepší zastávka už nebude, protože tam nebude můj barák se zahradou. Do tohohle jsem se zamilovala, poprvé. Můžu jen doufat, že to není naposled, a že na mě čeká nějakej ještě mnohem lepší. Ne zastávka na znamení, ale konečná stanice, prosíme, vystupte.

[dospelostjekrasna]

Dlouho jsem si nepobrečela and it shows

Na začátek, výjimečně nejsem opilá, i když mi to tak trochu příjde.

Ani už nebrečím, to už mám za sebou.

Teď je ta fáze, kdy jen blbě čumím a čekám, až naběhne depka.

Nevím, co jsem si myslela, teda vlastně vím, ale nechci si to přiznat. Myslela jsem si, že když spolu budem spát, že mě nepřestane milovat nebo se do mě zamiluje znova. Nebo že mu to aspoň nedovolí najít si někoho jinýho, stejně jako to nedovoluje mně. Jenže svět není továrna na splněný přání a kdybych nebyla blbá a pud sebezáchovy by zvítězil nad pudem pokoušet se rozmnožit, tak bych tady teď třeba takhle neseděla a blbě nečuměla.

Nebo jo, jakýkoliv kdyby je zbytečný. Mně je každopádně na zvracení. Z toho, že se očividně objevil někdo lepší než já, puzzle, který pasuje o trochu víc. Jasně, asi s ní ještě nespal, takže ve mně svítí to světýlko, že bude horší než já. Že ji nebude chtít. Ale co pak? Vrátit se? Když vím, že prostě nejsem na prvním místě? To už bych se fakt nesnášela.

Je hrozný, kam nás až můžou dostat naše pudy. Od ,,jsem silná nezávislá žena, která to skončí s každým, s kým bude potřeba”, po ,,hádej ke komu zase jedu spát”. Měla bych se vzchopit, studuju práva, jednou budu třeba napomáhat rozvádět rodiny, hádat se v soudní síni bůhví s kým, řešit tisíce sporů. Ale stejně je nejtěžší vyřešit ten, kterej máme v sobě.

Vždycky jsem si říkala, jak to někteří lidi dokážou, přestat chodit s jedním a za týden mít někoho dalšího, rozejít se znova, mít dalšího za čtrnáct dní a tak dál a pořád dokola. Já když se zamiluju, tak to mnou očividně naprosto prostoupí, každý moje nervový zakončení je přisátý k tomu jednomu a jedinýmu pocitu, jednomu a jedinýmu člověku. A absolutně netuším, jak tuhle symbiózu přerušit. Je teď ten čas, ta chvíle? Kdy prostě musím přestřihnout nějaký pomyslný lano, na kterým visej všechny moje city? Nebo kdy jindy? Až budu naprosto pschicky zdeptaná?

Samý otázky. Já si prostě jen přeju bejt šťatná. Bejt šťastná bez tebe. Ale je to kurva těžký a zatím mi to teda fakt nejde. Gratuluju, tobě očividně jo.

Sbohem

[dospelostjekrasna]

Spousta dní je skvělejch, ale pár jich je nejlepších. Včera byl jeden z nich.

[dospelostjekrasna]

Neorganizovaný zboží

Vždycky jsem trochu (občas hodně) záviděla věčně upravenejm a organizovanejm lidem (hlavně holkám).

Wait. Než na mě vyskočí nějaká moderní blogerka se svým klasickým balíčkem sebelásky obsahujícím tvrzení, že bychom se měli mít rádi takový jaký jsme, že jsme každej unikát a na každým je něco skvělýho, tak bych ji ráda řekla, že se miluju, a že to vím.

Jenže taky vím, že bych někdy měla ráda deštník, když prší nebo kapesníky, když potřebuju smrkat. Ráda bych taky jednou nevybíhala z domu s rozepnutým batohem, dvaceti věcma v ruce, hladová a nenamalovaná. Chtěla bych zažít ten pocit, kdy jdu někam včas, připravená tak jak potřebuju a na nic nezapomněla, a to víckrát než jednou do měsíce.

Snažím se, jenže se mi buď nechce nebo mi to sežere hroznýho času. A tak jednou obětuju makeup, jednou jídlo, jednou těch pět věcí, co zůstaly ležet po pokoji a vzpomenu si na ně až deset minut po odchodu z domu. Nevím, co se sebou. Jestli se mám úporně snažit se to naučit. Nevím, jestli se organizovanost a určitá neustálá míra upravenosti vůbec dá naučit. Není to vrozený nastavení, který v sobě člověk buď má nebo nemá?

Zatím jsem to prostě já. Dost často sedím s nohama od sebe, když jedu z Prahy domů vlakem jsem většinou oblečená jako kluk v osmý třídě, a když se hodně najím, rozepínám si knoflík u kalhot. Věci do kufru zásadně házím, když myju nádobí, je voda všude kolem. Boty věčně okopaný, v pokoji neustále nepořádek a já pořád ve spěchu nebo u seriálu.

Ale jak říká moje spolubydlící (teda její taťka), každé zboží má svého kupce. Tak mi nezbejvá než doufat, že jednou tu moji neorganizovanou osobnost někdo skvělej koupí.

[dospelostjekrasna]

Je mi to jedno

Mám představu o krabičce s nápisem Je mi to jedno. Představuju si ji, protože ji nemám. Nikdy jsem ji neměl, ale všichni kolem mě ano, a zdálo se to jako šikovná věc. Tak jsem si ji vysnil a dával si do ní různé věci. Ale protože nebyla skutečná, ty věci propadávaly do opravdových krabiček s opravdovými názvy. Třeba jedna je K vyřešení. Nebo Zeptat se. Vysvětlit. Požadovat vysvětlení. Největší je taková velká odřená bedna se špatně čitelným Trápit se nad tím. Tam je toho dost.

[dospelostjekrasna]

Zmrzlinu?

Zvládnu vůbec něco kloudnýho napsat střízlivá? Kloudnýho asi jo, ale hlubokýho asi ne. I když, je nějakej můj text vlastně vůbec hlubokej nebo je to nějaká pseudo hloubka, kterou mu přisuzuju na základě svýho podnapilýho vědomí?

Včera večer se mi ulomil další kus mýho obalu na iPad, takže mi došla trpělivost a objednala jsem si tu příšerně předraženou klávesnici od Applu, na který teď píšu tenhle geniální příspěvek. Nevěřila jsem tomu, že tam za ni těch 6 tisíc nechám, ale už se stalo, ne že by mi ty peníze třeba chyběly na dárek pro přítele, kterýho nemám, žejo, haha. Je apríl, tak ať se trochu pobavíme. No každopádně mám teď plastovou podložku v ceně jídla pro africký dítě tak na půl roku, mohla jsem si koupit airpody, ale tak třeba příště. Práci mám, peníze budou, my nebudem.

Aspoň u mě doma to teď funguje tak, že jsou zaprvé všichni smutný, že jsem smutná, protože mi evil chlap zlomil srdce a zadruhý jsou všichni rádi, že jezdím domů každej tejden a ne jednou za čtrnáct dní. Nesporná výhoda tohohle rozpoložení spočívá v tom, že se dělá, co chci já. Je potřeba vykydat králíkárnu u babičky, ale mně se nechce? Koupíme ti za to gin. Chci jet do Náchoda na medvědy? Fajn, tak se to vezme i s cukrárnou. A cestou ti koupíme zmrzlinu. A v neděli taky, když chceš. .... a to mi není 15, ale 21, kouzelný, miluju život.

Až na chvíle, kdy sedím v pokoji sama se skleničkou a myslím na to, že jsme mohli bejt spolu. Tak nic. Zmrzlinu?

[dospelostjekrasna]

Pravda

Vždycky když se ptali v Soudci AK svědků, jestli budou vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, automaticky mi to naskakovalo ve verzi ,,vypovídat pravdu a nic než pravdu”. Jako kdyby to bylo potřeba řict dvakrát, aby si to pořádně uvědomili. Všichni si to podle mě potřebujeme pořádně uvědomit, protože všichni lžeme. A asi bychom neměli. Ty milosrdný lži, který omlouváme, možná totiž nakonec zraňujou dvakrát víc, když se provalí.

[dospelostjekrasna]

Volnost

Katka mi ve vlaku do Polska vyprávěla o tom, že umí všechno, ale doopravdy nic. Tituly ze dvou univerzit, mezinárodní stáže a čtyři jazyky zní jako nic, pokud je neumíš shrnout pod jednotnou nálepku. Honza je raketový vědec, Tomáš dělá PR a Alex je designérka, vyjmenovávaly jsme si kamarády v našem okolí, co mají na vizitce jasno a logicky tak mají jasno úplně ve všem. Ale těch je málo: my ostatní jsme se stali generací Slash. Lomítka si dáváme mezi všechno, co podnikáme. “Dobrý den, jsem designér/marketér/ilustrátor…,” koktáme na koktejlových večírcích a pak utečeme zpátky na Letnou, kde to tak mají všichni. Ale nevzdáváme se lomítek s nadějí, že si nás někdo všimne a nabídne tu nejlepší práci na světě, koktejl namíchaný z našich talentů. Abychom pak stejně tajně záviděli všem, co po večerech popíjejí whisky bez ledu a k výpisu seznamu vášní nepotřebují vlastní Tumblr.   

Pro generaci mých rodičů se volnost odehrávala od do, v přesně vymezených intervalech, hranicích a kontextech. My bychom v kontrareakci na svázané dospívání obětovali pro volnost cokoliv. I vlastní štěstí. Jsme prý tou nejnešťastnější generací, protože můžeme cokoliv. Máme tolik volnosti, že nás dusí paralýzou analýzy všech možných scénářů. To nejhorší není, co se ti stane, ale že ti uniklo, co všechno se ještě stát mohlo. Kým vším jsme ještě mohli být. A tak píšeme lomítka jako relikty alternativních realit a trápíme se tou přemírou volnosti.

—

“Peníze mi dávájí volnost dělat si, co chci,” myslela jsem si přesně do doby, než jsem se na rok odebrala do nemocnice. Teď už vím, že k volnosti potřebuji akorát svolení okolností kolem sebe. A to svoje. Největší boje se totiž odehrávají u mě v hlavě. Dělám si vědomě čárky za každou větu, co začíná Musím a Měla bych a sleduji, jak mě rostoucí počet vyčerpává. Barrack Obama prý každé ráno našel připravenou kopičku oblečení, co si má vzít na sebe. Máme totiž kapacitu udělat jen 35 000 rozhodnutí denně a kdyby si všechnu energii vyčerpal na vnitřní monolog, jestli mu ladí ponožky ke košili, už by žádná nezbyla na rozhodnutí neposlat jaderné rakety na Severní Koreu. Stejně to máme i s těmi všemi Musím a Měla bych. Berou nám energii radovat se z Chci a hlavně Mám. Nechávají nás vyčerpané v nemožnosti zahlédnout, co je kolem nás v pořádku.     

—

“Někdy kolínka s kečupem,” odpověděl mi Dan (25) na otázku, co pro něj znamená volnost. Pro Millenials je zásadní dělat, co je baví. Už méně kolik berou.

“Peníze dávají lidem volnost dělat si, co chtějí,” oponovala jsem Danovi přesně do doby, než jsem potkala paní od hlavy k patě v Pradě, které měla datum výplaty zvýrazněné v kalendáři se stejnou intenzitou jako já. Musela totiž ten svůj příjem pravidelně rozpustit do kabelek, botoxu a Grand Cru, které doopravdy potřebovala jen k tomu, aby zapadla do party. To raději kolínka s kečupem a vědomí, že jsem si je vybrala společně možností se sama sobě podívat do očí, říkám si. A pak se po večerech dusím se variantou scénářů, jak by mi Prada slušela.

—

Článek vyšel v prvním čísle časopisu Loving