#Totálka | Explore Tumblr posts and blogs

vincentdunkel · 7 years ago

Text

Děsmír

Že se mnou není něco v pořádku, jsem zjistil už před několika lety. Pracoval jsem tenkrát jako manažer v jedné technologické firmě a měl jsem práce až nad hlavu. Porada stíhala poradu, papíry se na mém stole vršily pořád výš a já chtěl všechno stihnout ještě před deadlinem a být ze všech nejlepší. Pracoval jsem šest dní v týdnu, patnáct hodin denně. Zkrátka byl jsem nepoučitelný trouba a za to mě stihnul zasloužený trest. Paradoxně poslední, kdo si uvědomil, že je něco špatně jsem byl já sám. Když si mě ředitel pozval k sobě na kobereček, vůbec jsem netušil, o co mu jde. Jasně, příznaky tu byly, dokonce klasické: nemohl jsem spát, měl jsem deprese, zvýšený tlak, nutkavou potřebu být pořád na příjmu, šílenou nechuť ráno vstát a začít fungovat: i taková banalita jako je čištění zubů, byla najednou velký problém. Úplně jsem zrušil svůj soukromý život, který někam zmizel, jako by nikdy nebyl. Už jsem si ani nebyl jistý, jestli jsem někdy žil nějak jinak.

A, ano, bylo tu ještě jedno pojítko s minulostí. S minulostí tak vzdálenou, že už to snad ani nebyla pravda. Jmenovala se Monika. Občas se mi o ní v noci zdálo a já se probudil s divným pálivým pocitem na hrudi a musel si vzít prášek na spaní.

Řekl jsem, že jsem si svůj stav nakonec uvědomil, ale pravda je, že mě to spíš muselo být dáno důrazně na vědomí.

Nepomohl mi ani otcovský rozhovor s ředitelem, který mě varoval a naléhal abych zvolnil. Naopak, mě ještě víc nakopnul. “Já jim všem ukážu, co dokážu,” říkal jsem si. Po dobrém to se mnou nešlo. Takže to muselo jít po zlém.

Násilím mi byla změna vnucena pro moje dobro. Jinak bych se asi pomalu upracoval k smrti. Moje tělo to vědělo a zatáhlo za záchrannou brzdu. V posledním okamžiku. Připomínalo to scénku z Trainspottingu. V jedné chvíli jsem ležel v posilovně v bench pressu - pak střih - a v druhé jsem se probral na jipce na Homolce. Přesně po měsíci a dvou dnech. Primář mi později přiznal, že už si přestal dělat naději a další den mě chtěl nechat odpojit od přístrojů.

Infarkt a utržená aorta. Byla to totálka, řekl mi soukromě.

Takže se stal zázrak. Zemřel jsem a vstal z mrtvých jako Syn člověka. Málem bych v něho tenkrát uvěřil, když mi daroval nový život.

Ale co s ním?

Šel jsem do invalidního důchodu, v pětačtyřiceti. Když jsem se zastavil naposledy v práci, abych se rozloučil a do krabice si naskládal svoje věci, kolegové včetně vedení se tajně seřadili na chodbě před mojí kanceláří a když jsem otevřel dveře, zůstal jsem překvapeně zírat na nečekané shromáždění tichých duchů. Doprovodili mě až k autu. Nikdo nepromluvil ani slovo, jako by za mě drželi minutu ticha. Mě se slova zadřela až vzdadu hluboko v hrdle, nastoupil jsem proto rychle do auta a zmizel kolegům z dohledu. Za rohem jsem zastavil, sundal si brýle a potichu se rozbrečel.

Můj život se úplně změnil. Peněz jsem měl našetřeno celkem dost, navíc jsem teď v důchodu nic nepotřeboval. Bydlel jsme sám v malém bytě na sídlišti, nekouřil, nepil, skoro nejedl a ženským se vyhýbal.

Celé dlouhé hodiny jsem vysedával na balkóně a pozoroval potrhané mraky rychle letící po obloze.

Něco se se mnou stalo, zatímco jsem byl “pryč”, jenže jsem nevěděl co. Musel jsem o tom pořád přemýšlet. “Kde jsem byl ty dny mezi posilovnou a probuzením na jipce?” To byla otázka, která mi neustále vrtala hlavou. “Jak to, že se moje srdce zastavilo a já přesto existoval?”

Rozhodl jsem se, že na tu záhadu musím příjít, stůj co stůj. Na ničem jiném už nezáleželo. Uplynuly dva roky. Seděl jsem pořád v proutěném křesle na balkóně a koukal na mraky. Kdybyste mě ale pozorovali tehdy a teď, dost byste se nejspíš divili. Mezi tím, čemu jsem říkal “já” nyní a předtím nebyla žádná souvislost. Ani vnitřní ani vnější. Dokonce jsem se změnil i v obličeji - a zhubnul o třicet kilo.

Nejdůležitější změna se udála s mojí myslí. Nefungovala tak, jak jsem byl doposud zvyklý. Pořád nepohnutě stála, ať jsem mluvil s kýmkoliv a řešil cokoliv. Byl jsem nad vším. Už jsem pochopil, kde jsem strávil měsíc “off,” jak jsem to nazýval.

Přesně tam, v čem jsem teď žil pořád. Všude a nikde. Doma. Tam, odkud jsem před necelými padesáti lety přišel a kam se zase za pár let vrátím. Nemůžu říct, že bych se na to zvlášť těšil, ale ani mě to neděsilo. Bylo mi to prostě jedno.

Vypadalo to jako úplný konec hledání čehokoliv. Aspoň jsem si to tehdy myslel. Neuměl jsem si představit, že by tohle ještě mohlo mít nějaké pokračování.

Šeredně jsem se přepočítal.

Poznenáhla, nenápadně se můj stav změnil, zdegradoval. Napřed jen nepozorovatelně, polehoučku se z čiré mlhy světla začaly vynořovat tvary světa. Znovu jsem si uvědomil čas, prostor a jejich tlaky. Vracel jsem se k životu.

Pořád to bylo ještě dobré, lepší než si většina lidí vůbec umí představit.

Ale brzy na to vše nabralo rychlý spád. K večeru jsem byl ještě v obvyklém klidu a před spaním sypal zrní ptáčkům do krmítka na balkóně jako obvykle.

Zaútočilo to na mě v noci. Přepadla mě strašná noční můra. Dlouhá léta jsem spal beze snů. Večer jsem si vždycky jenom lehnul a odpočíval, tělo i mysl v klidu, neznal jsem rozdíl mezi spánkem a bděním. Teď jsem padnul do temného kalného bahna zmatených těžkých snů, které mě omotávaly hnusnými lepkavými blánami jako kobercová izolepa nevinou oběť v rukou vraha.

Vzbudil jsem se s výkřikem, zpocený jako myš. Nepamatoval jsem si, co se mi zdálo, ale přetrvával divný pocit něčeho temného, ubohého, vytaženého na světlo noční lampičky až někde ze dna trapnosti. Dostal jsem strach a nevěděl ani z čeho.

Noční hrůzy se mnou začaly lehávat pravidelně. Zvláštní bylo, že přes den jsem se cítil podivuhodně dobře, začal jsem opatrně sportovat, běhat a posilovat. Tělesně jsem se dostával do formy a psychicky také. Fyzicky jsem na tom byl nepochopitelně (s ohledem na to, co se mi stalo) nejlépe za posledních dvacet let, jako by mi někdo ve spánku píchal doping rovnou do žíly.

Jakmile jsem ale upadnul do těžkého spánku, sny tu byly zase.

Zvlášť jeden mě pronásledoval pořád znovu a s každým opakováním se zaostřoval a zhmotňoval až do reality.

Jakási stará žena v něm - a je mi trapně, když o tom píšu - snad šatnářka v ilegálním nočním podniku podsvětí, který jsem, kdoví proč, v těch snech navštěvoval, mě začala nepochopitelně ovládat a našeptávat mi ty nejdivnější, nejděsivější věci.

Snad to ani nebyla šatnářka, jen mi jí připomínala, ale nějaká čarodějnice, která se vynořila odněkud ze záhybů mého mozku.

Každou noc do mě lila monotónním šepotem své jedy, když jsem jí předával kabát a klobouk a pak si je u ní zase vyzvedal. Chtěla po mě něco hrozného, nejhoršího. Hrozila mi vrzavým šepotem, že nepřestane, dokud jí neposlechnu a neudělám to, co chce.

Ignoroval jsem jí, ale stálo mě to čím dál větší úsilí. Zároveň mě děsila až k smrti. Přes den jsem si na ní vzpomněl málokdy, ale v noci tu byla hned, sotva jsem zavřel oči a sešel po širokém kamenném schodišti dolu do vestibulu, kde na mě číhala za mramorovým pultem šatny.

Jednou mi odmítla vrátit plášť i klobouk. Odešel jsem domů bez nich.

A pak, další den k večeru, jsem si šel zaběhat do lesoparku.

Tu noc jsem po dlouhých měsících spal zase klidně. Šatnářka se neobjevila.

Ten večer se stalo ještě něco. Ztratilo se dítě, desetiletá holčička, která šla za kamarádkou na návštěvu do domu u lesa na konci sídliště. Druhý den ukazovali dětskou tvář v televizi a psali o jejím zmizení ve všech novinách. Nic se nenašlo. Žádná stopa. Policie byla bezradná a prosila občany o pomoc.

Ráno jsem našel svůj klobouk a plášť. Visel přes opěradlo židle. Jeden rukáv byl natržený a umazaný od krve.

Na policii u nás na okrsku bylo horko, rozvrzaná židle, stolek a na něm Blesk s holčičkou na první straně. Klobouk jsem nechal na hlavě a kabát přehodil přes ruku.

Čekal jsem skoro hodinu, než mě otrávený, upocený nadporučík v letech pozval dál do kanceláře.

Šel jsem se udat, vylíčil jsem mu všechno pěkně od začátku, od aorty až po šatnářku. Navrch jsem přidal kabát i klobouk jako předmět doličný. Podle té krve poznají, že jsem jí zavraždil, nabádal jsem ho k aktivitě a nastavoval mu ruce, aby mi mohl nasadit želízka.

Nadporučík celou dobu kouřil jednu za druhou a soustředěně hleděl do monitoru počítače. Pak se zvedl, šel k tiskárně, vytrhnul z ní to, co tak dlouho pracně datloval, zmačkal mojí výpověď do kuličky a poslal mě domů.

Protestoval jsem, ale marně. Doporučil mi navštívit lékaře a vyprovodil mě až ke dveřím na ulici. Couvaje ze dveří stanice, vytlačován jeho nikotinovými prsty jsem se o něco přerazil. Na ulici právě probíhal úklid a já zezadu zavadil o popelnici na kolečkách, div jsem přes ní nepřepadnul na zem.

Stará babka s koštětem jako oranžová čarodějnice, mě zachytila za zkrvavený rukáv kabátu a pak se bezzubě, šepotavě rozesmála, až mě z toho děsivého smíchu zalil studený pot hrůzy...

Jak šel čas, sny o šatnářce postupně slábly, až nakonec přestaly úplně. Vytlačila je ze mě Ona. Vyssála mi je z hlavy svými bezkrevnými rty jako morek z kosti. A popravdě nevím, co bylo horší - šatnářka - nebo tyhle tajemné návštěvy mé podivné noční společnice. Ale to už je zas jiný příběh.

2 notes · View notes