#Elfku?

[powerwordeepy]

my beloved guardian: hatsune elfku

[taktrochu-vojdpankova-vila]

Slovopad/Wordvember 09 - Podzemní chodba

Po dvoudílném crossoveru ze světa bylinkářů tu mám zase něco z fantasy univerzity!

"Je tu tma," poznamenal Wid. "Pořádná tma."

Měl pravdu. On, Gerda a Aldara se nacházeli v dlouhé chodbě, bez jakéhokoliv zdroje světla. Tma tu byla taková, že nic neviděl ani když si dal ruku přímo před obličej

“Docela jo,” souhlasila Gerda.

“Cože to hledáme?” zjišťoval.

“Sošku, asi takhle vysokou,” odpověděla Aldara a Wid předpokládal, že ve tmě ukazovala rozměry. “Podle popisu má být zlatá, ale nemyslím si, že by nás nechali hledat opravdové zlato? Spíš si myslím, že bude pozlacená nebo něco takového. Možná posázená broušenými barevnými sklíčky?”

“No, tak to bude hračka,” prohlásil Wid sarkasticky.

“Nemělo by to být těžké. Hlavní je držet se té hádanky, kterou jsme dostali…”

Někde nalevo od Wida se ozvalo zašustění a on sebou trhnul.

“Co to bylo?!”

“Jenom jsem vytáhla z kapsy papír,” ozval se Gerdin zmatený hlas. “Jsi v pořádku?”

“Akorát jsem se lekl,” ujistil ji opatrně. “Není tu vidět na krok.”

“Je tu dost šero,” připustila Gerda.

“Je tu tma jako v pytli,” opravil ji.

“Já vidím docela dobře,” přiznala se Aldara a Gerda jí přitakala.

“Vy vidíte docela dobře,” opakoval Wid chladným tónem. “To se máte.”

“Bohové,” uvědomila si Gerda. “Ty jsi člověk, co?”

“Páni, jak tě to napadlo?” odsekl Wid.

“Takže ty nevidíš vůbec nic?” ozvala se Aldara.

“Narozdíl od někoho? Ne. Jsme v podzemní chodbě, do které nejde žádné světlo. I kdyby tu vedle nás stála kněžka bohyně Bremphine s celým doprovodem a všichni byli úplně potichu, ani bych si jich nevšiml.”

“Mohly bychom tě vzít každá z jedné strany a vést tě,” napadlo elfku.

“Takže vám budu úplně k ničemu.”

“Co nějaké světelné kouzlo?” napadlo Gerdu. “Takové věci se vy dva učíte, ne? Tančící světla nebo tak něco?”

“To je to, co jsme si měli po poslední hodině trénovat?” ujišťoval se Wid. “Protože jestli jo, tak zrovna to si nepamatuju.”

“Bohové. Aldaro?”

“Tančící světla?” zamumlala elfka.

“Jo. To se učí hned na začátku, ne?”

“Nevím, jestli to zvládnu,” přiznala. “Nejsem v magii dobrá.”

“Hloupost,” nesouhlasila Gerda. “Studuješ na mága, ne? Orákulum by tě tam nezařadilo, kdybys v tom nebyla dobrá.”

“No, možná se Orákulum spletlo!”

“A víš co? Možná jo! Já bych si na tvém místě aspoň vážila toho, co dělám!”

“Tak proč si nevážíš toho, co máš dělat teď?”

“Protože jsem nikdy bojovníkem být nechtěla!” vykřikla Gerda. Wid ji sice neviděl, ale přísahal by, že je určitě úplně rudá. “Celej život jsem doufala, že budu mágem a teď můžu jenom koukat, jak na to ty kašleš!”

“Myslíš si, že já jsem se o to prosila?” odsekla Aldara.

“No tak, holky…” Wid pozvedl ruce ve snaze je naslepo uklidnit. “Myslím, že jestli se tu poperete, známku nám to nejspíš nezlepší. Co takhle místo toho zkusit spolupracovat?”

“Nech toho, Wide.”

“Ne, myslím to vážně! Úkolem těchhle cvičení není naučit se co nejefektivněji hádat, ale spolupracovat! Každá z vás se původně chtěla zaměřit na něco jiného. Co kdybyste si vypomohly tím, co víte? Aldara ví, jak správně nabrousit meč, ty Gerdo zase znáš teorii těch základních kouzel! Hádat se můžete potom.”

Chvíli bylo ticho, přerušované jen rozpačitým šoupáním nohou. Pak se ozvala Gerda: “Máš nějaké základní komponenty?”

“Myslím, že všem studentům magie dávali ten samý balíček…” zamumlala Aldara.

“Podívej se, jestli v něm máš sušenou světlušku. Nebo takovou malou ampulku s fosforem.”

“Je tohle světluška?”

Wida napadlo, že kdyby někdo někdy přišel s představením, které by se jenom poslouchalo, mohl by z toho mít docela úspěch.

“Výborně. Formuli si pamatuješ? A gesto?”

“Myslím, že ano.”

“Tak, teď se postav tady, tu světlušku vezmi do jedné ruky. Vyber si, kterou pro tebe bude snazší udělat to gesto. Tak, teď se chvíli soustřeď… V hlavě si představ vznášející se světelné koule. Máš? V tom případě… teď!”

Před Aldařinou dlaní jemně zazářilo sigilium kouzla. V prostoru se objevila jasně zářící světelná koule, pak druhá, třetí… Nakonec jich bylo celkem pět, jemně se pohybovaly ve vzduchu kolem Aldary, která je fascinovaně sledovala.

“To jsem udělala...já?” vydechla.

“To bylo něco úžasného,” promluvila hned vedle ní Gerda.

“Výborně!” zajásal Wid. “Tak, jestli už je v ráji klid, můžu se taky podívat na tu hádanku, co máme vyluštit?”

[kitikara]

:-) Jo a už se dalo jedno přesezení D&D a bylo to fajn. čtyřkový pravidla, mám elfku warden-tank a je milá a ochranitelská. A ještě si říkám, že je super mít takhle bandu, bude tam ještě jedna slečna, s kleričkou.

[elvensoul]

❄Winter Elf lady Legolasova sestra 🤣alebo Galadriel? Éterická a výnimočná? Hmm tak som sa cítila dnes lebo som už neskutočne dlho túžila po fotení v zime a premeniť sa na zimnú elfku bolo niečo úžasné a rozprávkové ...cítila som sa ako keby som sa ocitla naozaj v milovanej Stredozemi 😊 čoskoro nové fotky v nádhernom zimnom elfskom kabáte zamilovala som do neho..áno aj toto som ja zasnená bytosť s elfským srdcom 😊 #winterportrait #winter #elf #elven #princess #elvenlady #elfka #elvish #winterelf #winterlover #fantasylover #tolkiengirl #tolkienlover #photoshooting #phoshoot #blondhair #whitehair #whiteelf #blueeyes #longhair #dreamer #fantasy #selfie #cold #icequeen #snow #galadriel #thranduilwife #slovakiagirl https://www.instagram.com/p/BrdFFLrn7Y_/?utm_source=ig_tumblr_share&igshid=1bli13wvvcgat

[immortalacademyrp]

Kim Chungha

Jméno idola: Kim Chungha Skupina: - Fiktivní jméno: Lancelota Ygrasil Věk: 26 Bytost: rozpolcený Pozice: host akademie Příběh postavy: Její přátele bojovali s odvahou a odhodlaností. Lancelota viděla v jejich tvářích loajálnost, neústupnost z boje a připravenost zemřít v jakýkoli přicházející moment. V uších ji znělo řinčení mečů a svištění šípů z luků jejích lučištníků. Boj se ale řítil k marnému konci. Její pevnost byla dobyta a ti ochotni za její život bojovat postupně umírali. Lancelota v ruce v zuřivosti stiskla rukojeť těžkého meče o to víc a s válečnickým řevem se vrhla na démona před sebou. Jeho první ránu zachytila svým mohutným štítem, druhou mu uštědřila sama mečem, kterým mu sťala hlavu. Její bezradnost ji v boji posilovala a adrenalin stoupající v jejích žilách odháněl veškerý strach. „Paní Lanceloto, musíme se stáhnout!“ Zaslechla mužský hlas z hradeb nad sebou. To na ní volal velitel lučištníků, mající přehled nad celým nádvořím. Lancelota ale jeho slova nechala bez odezvy, namísto toho s dalším výkřikem proklála srdce démonské bytosti před sebou. Když však tělo nechala padnout k zemi, zachytila pohledem přímo před sebou přítele s šípem v krku. „Turgasi…“ Vydechla překvapeně a sehnula se k trpaslíkovi, který pomalu ale jistě upadal do bezvědomí v důsledku ztráty krve. Lancelota položila meč a přejela prsty jemně po jeho krku. Nemohla nic dělat. Neměla žádné léčitelské schopnosti, kterými by příteli pomohla. Věděla, že jeho smrt je nevyhnutelná, ale nechtěla se s ní smířit. Když ale vyslovila jméno svého přítele podruhé, trpaslíkovi oči již byly dávno zavřené. Rozzuřeně popadla meč ze země, odhodlaná bít se dál. Neposlouchala volání velitele, nechtěla vidět prohraný boj. Bila se s démony dál, za čest a životy těch, kterým patřila svoboda. Ty které vysvobodila z démonského područí bojovali nyní po jejím boku za stejný cíl. Jenže démonská síla, která vytáhla dnes nad ránem na jejich útočiště byla silnější než kdo z nich očekával. Po několika sečích utržila lancelota první ránu. Černý šíp zasáhl skrz mezeru jejího brnění a zasáhl její rameno. Vyrazilo jí to dech. Záhy si však všiml démonského lučištníka na hradbě a se zavrčením se vydala jeho směrem. Několik střel zdatně odrazila svým obrovským štítem, když v tom ji další zasáhl do stehna. Než se však stihla otočit, aby zjistila, kdo druhým útočníkem byl, kdosi ji popadl za paži a táhl pryč z nádvoří. „Copak jsi hluchá? Jestli se nesebereš, umřeš tady!“ Slova její elfské přítelkyně ji probrali, natolik, že se po rozhlédnutí kolem sama rozhodla. Chtěla zavelet na ústup, ale uvědomila si, že všichni její vojáci leží buď mrtví na nádvoří a ti živí se sami stahovali dál z nádvoří. Navzdory ranám se Lancelota beze slova otevřela a následovala kvapem elfku před sebou. Několik schodů a ocitli se v hodovním sále. Poslední trpaslík, který dovnitř přiběhl zavřel spolu s ostatními bránu. Ta však nepřítele nemohla udržet dlouho. Lancelota se zmoženě opřela o dřevěný stůl vedle sebe a pohledem přejela ty, kteří zbyli. Pár přátel už mezi nimi nenašla. „Musíme se přemístit.“ Rozhodl ozbrojený anděl bez křídel, který stál opodál. Lancelota nechtěla utíkat z boje, ale věděla, že jiné možnosti už není. Nezbývalo ji tedy nic jiného než souhlasně přikývnout, přičemž sama odložila meč a zvedl ruku, která zazářila průzračným světlem. Z posledních sil se ji přímo před sebou podařilo vytvořit portál, který s nataženou rukou držela otevřený, až dokud všichni z její družiny neprošli skrz. Poslední, kdo zůstával, byla její elfská přítelkyně s lukem na zádech. „Běž.“ Řekla jí, když se na ní elfka nejistě ohlédla, a tak tak Lancelota učinila. Jejich cestu se ale rozhodla nenásledovat. A když si byla jistá, že už ji v jejím rozhodnutí nemají jak zabránit, semkla dlaň v pěst a portál se uzavřel. Podpírajíc se o meč a stále s šípy ve svém těle se přesunula k soše velkého anděla za svým trůnem a poklekla před ním. Mezitím už bylo slyšet dobývání se démonů přes bránu do haly. „Tato pevnost bude navždy ctít svobodu všech bytostí bez ohledu na jejich původ. Dej ať jejich osud je takový, jaký si zaslouží.“ S těmi slovy se naposledy pokřižovala, když v tom se mohutná brána s ránou rozletěla. Lancelota se zhluboka nadechla, pozvedla svůj štít a meč a povstala s tváří směřující k démonské armádě. Sestoupila ze stupínku kolem trůnu a vyčerpaně se rozešla k démonům ženoucí se jejím směrem. Věděla, že zemře těmi, kteří ji stvořili a ke kterým původem patřila, ale Lancelota se je nikdy za svůj druh považovat nenaučila. Potlačujíce bolest, pozvedla svůj meč, připravena uštědřit poslední ránu. Jenže v tom se zpoza ní místností rozlilo oslňující světlo. Lancelota se překvapeně otočila a její zrak padl na sochu anděla, ze které vycházelo perleťové světlo, sílící každou vteřinou. Za chvíli bylo natolik oslepující, že musela přivřít oči a když je znovu otevřela a světlo postupně pohaslo… uviděla kolem sebe stromy, zeleň a potok. Nacházela se na zcela jiném místě, její pevnost byla tatam a stejně tak i démonská armáda. Nevěděla, že se nachází před branami Immortal akademie, ale věděla, že má jen poslední síly na to vyhledat pomoc. Táhnoucí svůj meč a štít se sotva doplahočila před brany školy, kde padla na kolena, aby nabrala trochu dechu. V tu chvíli si ovšem všimla jednoho z šípů ve svém stehně a znepokojeně se zamračila. Šíp totiž podle peří nepatřil démonům, ale někomu z její pevnosti. 

[kitikara]

Jo a můj původní plán mít něco alá civilní cosplay mojí druidky Mirny je poněkud někde. Jako mám teď jinou postavu, elfku Viaris a opravdu díky za pomoc se jménem, hodně mi to k ní sedí. No, ale mám polštářek alá liška a je to moc hezký. Na druhou stranu, můžu zkusit napsat nějakou civil jednohubku s ní na conu. Kecám. Budu s tím akorát ostatní otravovat a nic nenapíšu.

[kitikara]

Jinak mi to pondělní hraní D&D nebetičně lepší pondělky a to bylo asi tak třetí sezení. Jako nebýt v té místnosti dva další stoly s lidma hrajícíma variantu městečka palerma s diktátory či čo, tak šla i ta deskoherní hospoda, mno mají tam i pár druhů čajů do větší konvičky. :D Jako fakt boží si jít zabíjet nemrtváky do podzemí. Mno, akorát bych teda nepotřebovala partičku detailů okolo toho, že to byla bandička nemrtvých opic, co tam nějaká ta stará před apo rasa měla pro nějaké důvody. Což nijak nesnižuje tu předchozí hru, kde bylo dost místa na roleplay. A kdyby někdo zahlídl nějaký obrázek na elfku wardena, zatím mám jen jméno, Viaris a fakt díky, moc hezky to k ní sedí.