#vřele doporučuji

[holoubek]

právě jsem zhlédla první dvě epizody Krále Šumavy a vřele doporučuji. miluju to, jak jsou napsané postavy, poutavý příběh a hlavně tu pochmurnou krajinu, která tomu dodává atmosféru

[punk-in-metal-detector]

Zdravím ve spolek, DiscoverEU má zřejmě opět otevřené přihlašování, takže pro ty z vás komu je 18 šup šup pro jízdenky zdarma 👀

[teplejtrouba]

výrazy a překlady, jež v naší kamarádské skupině nyní běžně používáme, s ohledem na nově zformovaný pár v ní a jejich neutuchající důvěrnosti:

PDA (public display of affection) - překládáme dvěma způsoby:

první je počeštělé 'pédéáčko', vtipné, rychle rozpoznatelné pro ty, co znají anglickou zkratku a bonusově může odkazovat i na příruční počítač

druhý překlad je VUN - veřejné ukázky náklonnosti. plně obrozené, zkratka je to, myslím (a nechci se jako její autor chvástat), velmi funkční, dá se použít i jako sloveso - př. 'Oni spolu vuní.' 'My jsme viděli, jak jste se vunili.' 'Nechcete to s tím vuněním trochu omezit?'

(dá se použít i negativně, jako veřejné ukázky nenávisti, osoba pak musí specifikovat význam)

dalším výrazem je sloveso 'ústit se' = líbat, dávat polibky. POZOR! neplést si se slovesem 'ústit' = být, nacházet se ve městě Ústí. (další taková slovesa jsou např. 'pražit', 'brnit' apod.) samozřejmě může nastat situace (především, pokud jste obyvatel města Ústí), ve které se člověk ústí v Ústí, tedy ústí se při ústění.

sloveso je to nechutné a bylo mi i zakázáno ho používat a dále rozebírat možnosti jeho užití. já zákaz odmítám a nadále ho používám, jelikož je to ojedinělý výraz, který v ústících se osobách vyvolá přesně takovou nechuť, jakou má okolí z toho, že musí pozorovat jejich techtle mechtle. vřele doporučuji.

lingvistické okénko zavírám, děkuji za pozornost

[deravy-souboj]

Hejjj. Děravci. Pssst. Pspspspsps.

Přáli jste si někdy další český bracket blog ale žádný jste nenašli? No mám pro vás novinku!

✨️Tento blog✨️

Je fun poll blogem na téma "Kdo z podcastu Díra by vyhrál pouliční rvačku boj pěst na pěst". Více informací na něm.

Nevíte co je podcast Díra? Vřele doporučuji, zde je odkaz na oficiální web. Autory jsou Martin Bečan a Zašek.

Jinak mějte krásný den~☆

[utopena]

Má oblíbená reakce na jakoukoliv novou informaci o člověku je “vypadáš tak”. Vrchol humoru. Lze použít na cokoliv, vřele doporučuji.

"tvoje máma jokes" - ohrané. nudné. co ti ta paní udělala?

"vypadáš jako někdo kdo si v prázdném autobuse sedne sám na čtyřku" - devastující. +100 damage. smrtící.

[ceskelithium]

Máme alternativu k lithium-iontovým bateriím?

V diskuzích k těžbě lithia se často objevují vědoucí komentáře: “Lithium je zbytečné, protože pokrok jde dál. Vždyť jsou k dispozici i články na bázi sodíku!” Jak to je doopravdy?

Nezbytné elektrochemické minimum

Abychom mohli na otázku v titulku odpovědět opravdu komplexně, je třeba úplně základní uvedení do elektrochemie: odpusťte mi to a přijměte to s trpělivostí, prosím.

Okřídlenou historku o italském lékaři Luigim Galvanim, kterému se cukala žabí stehýnka, pravděpodobně znáte. Galvani pohyb přisoudil živočišné elektřině; ve skutečnosti proud elektronů přecházel mezi zinkovými svorkami a měděným drátem. Zinek (jako neušlechtilý kov) se chtěl oxidovat (tedy: zbavit elektronů), měď naopak redukovat. Galvani to jen popsal, ale nerozuměl tomu; to se povedlo až mladému Alexandru Humboldtovi (tu scénu čtivě - až hororově - zachycuje v jedné kapitole románu Vyměřování světa Daniel Kehlmann, vřele doporučuji kliknout na odkaz). Zinek s mědí tvoří elektrody tzv. Daniellova článku, jeho napětí je asi 1,1 V a v návodech k pokusům pro mladší školní věk ho najdete obvykle pod názvem např. “ovocná baterie” (zapíchnete plíšek z mědi a zinku třeba do citronu a pociťte na jazyku ránu; o to ovoce pochopitelně vůbec nejde, citronová šťáva tam funguje jako elektrolyt). Dnes říkáme, že zinek má nižší standardní redukční potenciál než měď. “Chemické nepřátelství kovů” - rozdíl v potenciálech - je napětí, které může průchod elektronů mezi oběma kovy (elektrodami) přinést. Lithium má z celé periodické tabulky standardní redukční potenciál úplně nejnižší, konkrétně -3,04 V. Račte se sami přesvědčit v tabulce. A teď už můžeme na baterie.

Požadavky na skvělou baterii

Budete-li vynalézat nový typ baterie, musíte při hledání kovů pro jeho elektrody vzít v úvahu následující podmínky:

Co nejnižší standardní redukční potenciál (aby baterie dávala slušné napětí, potřebujete nějaký málo ušlechtilý kov s hodně zápornou hodnotou potenciálu)

Co nejvyšší kapacita (obvykle vztažená vůči hmotnosti)

Netoxicita

Vysoký počet nabíjecích cyklů

Ekonomická, technologická a politická dostupnost (máme to kde získat? je tam stabilní režim?).

Podívejte se na tuhle tabulku (zdroj):

Tady je vidět, že ty nejlepší možnosti už jsme vyzkoušeli: Když pomineme toxické, drahé a těžké kovy, moc nám toho nezbývá. Z uvedených prvků má nejnižší standardní potenciál právě lithium.

Porovnáme-li lithium s jeho nejbližším příbuzným sodíkem na druhém grafu, vidíme, že jeho gravimetrická kapacita je asi 3x vyšší. Třetí graf (zdroj) ukazuje to stejné, přidává ale ekonomický a geografický aspekt: Zatímco zdroje lithia jsou rozmístěny nepravidelně a není jich mnoho, o sodíku (resp. sodných iontech) to neplatí.

Chceme-li tedy procházet jen potenciálně konkurenceschopné varianty, stačí prozkoumat jen několika málo případů.

“Dostatečně dobré” baterie

Otcem (prakticky ve všech významech toho slova) moderních baterií je John B. Goodenough (1922-2023), nositel řady ocenění, včetně Nobelovy ceny za chemii z roku 2019. Vedle mnoha jiných významných objevů má na svém kontě i lithium-iontové baterie. Z výše uvedeného je zřejmé, proč Goodehough sáhl právě po lithiu. V závěru života (v 94 letech!) publikoval objev nového typu článku, tzv. skleněné baterie. Mezitím se ale začaly objevovat baterie sodík-iontové. Pojďme se podívat na jednu po druhé.

Lithium-iontové baterie

Goodenough vymyslel několik baterií na bázi lithia. Nejčastěji se vyrábějí lithium polymerové baterie (elektrolytem je polymerní gel) s LiCoO katodou a grafitovou anodou, anebo s fosforečnanen lithno-železnatým LiFePO4, v elektromobilové branži označovaném jako LFP), případně s lithiem a oxidy manganu nebo LiNiMnCoO2. Kromě lithia takové baterie tedy obsahují i další kovy, jako je nikl, kobalt, nebo mangan.

Česká inovace

Baterie HE3DA je vynález Čecha Jana Procházky, se kterým se snaží prosadit někdy od roku 2010. Opět jde o Li-ion baterii, rozdíl je v konstrukci; to má přinést až dvojnásobnou hustotu skladované energie. 

Baterie se od roku 2020 vyrábějí; podnik má ale podle průběžných mediálních zpráv problémy. Pro naši otázku (“Máme alternativu k Li-ion bateriím?”) je technologie HE3DA pořád je Li-ion baterií.

Sodík-iontové baterie

Zásadní inovací, o níž se hovoří, jsou Li-ionkám analogické sodík-iontové články. Hlavní výhodou je dostupnost sodíku, vyrobitelného třeba elektrolýzou chloridu sodného (kuchyňské soli). Nevýhodou má být nižší energetická hustota (tedy vyšší hmotnost baterie, kterou je třeba do elektromobilu/kola dát) a nižší počet nabíjecích cyklů, tedy nižší životnost. Oběma parametry Na-ion tedy proti Li-ion neobstojí. Pro stacionární ukládání elektřiny, kde nevadí vysoká hmotnost (třeba přebytky z domácí fotovoltaiky) by nový typ mohl být vhodný; u aut bude výhodnější Li-ion. V konkrétních číslech: Na-ion má dosahovat 160 Wh/kg, zatím Li-ion běžně dosahuje 200-300 Wh/kg; výše zmíněná HE3DA deklaruje cca dvojnásobek.

Technologie je relativně nová a málo vyzkoušená. Po internetu proto koluje řada informací, obvykle nadšených: Zejména čínská produkce hlásí nastupující boom a velké ambice ve věci odstranění výše zmíněných nedostatků. Za projekty stojí velké čínské automobilky, které jsou na dodávkách lithných surovin z Austrálie a Jižní Ameriky závislé a stejně jako Evropa hledají cestu k surovinové soběstačnosti. Jestli jsou výhledy na 70% cenu (někdy ale taky jen čtvrtinovou) a zároveň srovnatelné technické parametry reálné, zatím nelze posoudit. I v přejících textech se píše o neúplných dodavatelských řetězcích a problémech, které výrobu podle všeho potkají.

V Evropě se Na-ionkám v průmyslovém měřítku věnuje jen švédský Northvolt, v Kalifornii výrobu chystá Natron (více na webu firmy). Informaci, že čínský investor staví na Slovensku gigafactory k produkci sodík-iontových baterií, nelze ověřit. Z veřejných zdrojů vyplývá, že podnik bude vyrábět klasické Li-ion akumulátory. 

Skleněné baterie

Posledním typem je tzv. skleněná baterie, za níž opět stojí John Goodeough. Její elektrody jsou opět z alkalického kovu (tedy, zase z lithia nebo sodíku), sklo má funkci elektrolytu. O efektivitě se vedou debaty; pro zodpovězení naší otázky ale stačí tvrzení, že se opět jedná o upravenou Na-ion, resp. Li-ion baterii.

Nenahraditelné lithium? Jak kde

Nelze vyloučit, že v budoucnu lidé vynaleznou zcela jiný typ baterie; s dosavadním poznáním to ale není pravděpodobné. Jak vidíme i na zmíněných inovacích, prakticky vždycky se jedná o konstrukční (HE3DA) nebo chemické (Na-ion) alternativy k Li-iontovým bateriím.

Sodík-iontové baterie si umím dobře představit pro domácí přebytky elektřiny z fotovoltaiky; vzhledem k nižšímu počtu nabíjecích cyklů ale bude ekologičtější i ekonomičtější vyrobenou elektřinu rovnou spotřebovat nebo prodat, například prostřednictvím smart-grids, komunitního sdílení elektřiny nebo jinak.

V automobilech (elektrokolech, koloběžkách ad.), kde každá zátěž navíc zvyšuje provozní náklady, je lithium špatně nahraditelné. Pokud chceme šetřit lithiem, ideální je, když budeme vyrábět méně aut (jak upozorňuje třeba Asociace pro mezinárodní otázky). 

Výstižně to shrnuje predikce International Energy Agency, který do grafu zpracoval Jaroslav Kopřiva z AMO: Majorita poptávky po lithiu je způsobena očekávanou poptávkou po elektromobilech.

Bez lithia se tedy - při zachování dosaženého standardu a zároveň žádané dekarbonizaci ekonomiky - v dopravě neobejdeme. To ovšem není generální argument pro jeho těžbu za jakoukoli cenu. 

Ke studiu: 

HOUSECROFT, Catherine E. a SHARPE, A. G. Anorganická chemie. Přeložil David SEDMIDUBSKÝ, přeložil Ondřej BENEŠ, přeložil Karel HANDLÍŘ, přeložil Petr HOLZHAUSER, přeložil Irena HOSKOVCOVÁ, přeložil Jaroslava KALOUSOVÁ, přeložil Jan KOTEK, přeložil Václav SLOVÁK, přeložil Jarmila ŠPIRKOVÁ, přeložil Miroslav VLČEK. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, 2014. ISBN 978-80-7080-872-6.

[tynous]

Páťák? - část 2

Po návratu z hor následoval i návrat do Motola. Tentokrát jsme ale zamířili do jednoho z menších domečků do sklepa na přednášky z psychiatrie. Na psychiatrii jsem se těšila. Mysl a její nemoci mě vždycky dost fascinovala a byla jsem zvědavá, co nového se naučím. První týden byl pohodička, chodilo se na přednášky a vlastně tak nějak nebylo třeba nikam spěchat. Volna bylo tolik, že jsem si dokonce mohla dovolit jet na celý víkend do Jizerek. V pátek bylo všude zeleno, přes noc napadlo minimálně 10 cm sněhu. Ani množství sněhu, ani celodenní sněžení nám ale nezabránilo ujít 26 kilometrů a dát si skvělý borůvkový knedlíky. Nohy mě bolet ještě teď, když si na to vzpomenu. :D

Od pátečního večera, přesně rok od začátku války na Ukrajině, se začal ale pomalu odvíjet nové osobní příběh. Příběh, kterej měl divoké start, plnej velkých životních otázek a pravd. Příběh, o kterém jsem si myslela, že bude ten, kterej vydrží. Vydržel, 4 měsíce...hodně mě naučil a hodně změnil, není to tak dávno, co skončil, takže některý rány jsou teprve sotva srostlý, ale hojí se dobře. :) 

Následující týden jsem se zúčastnila plesu matfyzáků, což je samo o sobě velmi intenzivní kulturní zážitek. Už jste někdy na plese počítali? No já doteď tedy ne. :D Protože zákon schválnosti funguje, následovala přesně den po plese návštěva Psychiatrické nemocnice Bohnice pěkně na 7:30. :D ráno v posteli jsem chvíli přemýšlela, že prostě nevstanu, ale nakonec jsem se překonala a stálo to za to. Byli jsme se podívat na oddělení závislostí. Slyšeli jsme 3 příběhy mužů, kteří se potýkali hned s několika závislostmi. Alkohol, kokain, gamblerství, marihuana...3 silné příběhy, které ve mě doteď rezonují. Člověk to musí slyšet, aby to na něj opravdu zapůsobilo...nebo číst přímo od závislého...proto všem vřele doporučuji knihy Zápisník alkoholičky a Zápisník abstinentky od Michaely Duffkové. Četla jsem je obě až nějakou dobu po tomto zážitku v Bohnicích, ale obě stojí za to. 

Poslední týden psychiatrie byl značně psychiatrický...najednou jsem totiž zjistila, že se to úplně nestíhám naučit tak, jak jsem si představovala. Trochu jsem propadla zoufalství, když jsem si neustále opakovala jakési prapodivné pojmy a definice. Byla jsem až tak zoufalá, že jsem vynechala jeden den výuku a šla místo toho sportovat. Doporučení ode mě - nechte si na psychiatrii aspoň 8-10 dnů, nebudete mít pak během učení tolik psychiatrických diagnóz. 

Zkouška navzdory mým obavám dopadla dobře a byl čas vyrazit po dlouhé době na běžky. Sice nám flixbus zavřel dveře přímo před nosem, ale podařilo se mi situaci elegantně vyřešit, takže jsme nakonec jeli běžkovat na téměř to samé místo, jen s kamarády mého bratra. Další překrásný den, další sportovní výkon a další výborné borůvkové knedlíky. 

K10...14 dnů na rehabilitaci, které mi vrátily chuť do studia a utvrdily mě v tom, že jsem si vybrala správně. Víc o K1O je v samostatném příspěvku. 

Uprostřed K10 proběhl i náš fakultní ples, který mě letos opravdu zklamal. Možná to bylo i tím, že můj tanečník zrovna někde zdolával slovenské zasněžené kopce, nebo prostě jen tím, že bylo všude příliš mnoho lidí a příliš málo tanečních příležitostí. Jen tanec s panem profesorem se mi povedlo uskutečnit. 

K1O začalo 6 týdnů sladkého studentského života. Dopoledne do školy, odpoledne dělat cokoliv, na co byla zrovna nálada a chuť. Chodila jsem do divadla, začala víc sportovat, vídat se s kamarády, chodit na brigádu. Tak moc jsem si ten K1O týden naplnila, že jsem na konci byla skoro víc unavená, než kdybych se musela učit. :) Stálo to ale za to!

Přišla gynekologie aneb 14 dnů mimo Motol, mimo Prahu...pěkně vypadnout do Liberce na ubytovnu. Hodilo se to, doma bylo celkem dusno. Z liberecké gynekologie mám doteď trochu smíšené pocity, Hrozně záleželo na tom, na jakého doktora jsem zrovna kde natrefila. Někteří byli fakt milí, jiní mi dávali najevo, že jim tak trochu překážím nebo mě raději rovnou poslali někam pryč. 

Nakonec mě k mému velkému překvapení nejvíc oslovily právě sály. Operací, stání, tepla, plastových plášťů...toho všeho jsem se bála a chtěla se tomu vyhnout. Bála jsem se, že se mi udělá špatně a svalím se doprostřed operačního pole jak pytel brambor. Prvních pár dnů se mi podařilo sálu vyhýbat. Ambulance sice nebyly kdoví jaká hitparáda, ale aspoň se mi tam nedělalo špatně. Dokonce jeden den mě nechala paní doktorka koukat do mikroskopu na děložní čípky. 

Pak ale místo primáře vedl raní hlášení jeho zástupce (nejpohodovější doktor, jakého jsem kdy potkala) a ten se na nějaké chce/nechce operovat vůbec neptal a rovnou mě pěkně vypsal na sál. Nedalo se diskutovat, šla jsem pěkně do sterilního a rovnou mezi nohy pacientky držet manipulátor a hýbat s dělohou při laparoskopické hysterektomii. Byla jsem nervózní jak blázen, špatně se mi sice malinko dělalo, ale většinu operace se dalo sedět, takže o vlastně šlo. Špatně se mi udělalo až ve chvíli, kdy po 1,5 laparoskopických pokusů obrátili operaci na laparotomii a přístupu přes břicho. Vydržela jsem až po peritoneum a pak jsem raději odešla, než abych padla přímo mezi mm.recti abdominis. 

Dnů na sále následovalo ještě mnoho, ale už se mi nikdy špatně nedělalo. Někdy jsem držela manipulátor, někdy jsem asistovala při vaginálních zákrocích (asistovala čti - občas podržela nebo přidržela někde nějaký nástroj nebo ustřihla steh), jednou mě dokonce pan doktor nechal zašít kůži po laparoskopii. 

Byl konec března, přesto v Liberci každé druhé ráno sněžilo. Zimní bundu jsem nosila celých 14 dnů a doufala jsem, že zima za chvíli skončí. Snažila jsem se chodit na procházky, plavat, jednou jsem byla i v kavárně. Často jsem se ale vrátila na ubytovnu tak unavená, že jsem prostě jen padla a ležela. Gynekologie mě vyčerpávala, zároveň ale přinášela spoustu nových a jedinečných zážitků 

O víkendu jsem stihla jednodenní návštěvu chalupy, kterou máme nedaleko. Konečně jsem si mohla užívat jarní zahrádkářské práce bez tísnivého pocitu vzadu v hlavě, že je třeba se učit. V neděli nám pro velký úspěch ujel vlak, kterým jsme chtěli jet kousek za Liberec na pěší výlet, naštěstí stačilo jen zajít na kafe a pak vyrazit autobusem o kousek vedle. Viděli jsme pěknou malou zříceninu, jarní sychravou krajinu, spoustu bahna a krásnou vesničku na závěr. Příjemný, i když velmi studený, výlet. 

Po gyndě přišly Velikonoce. První volné Velikonoce od prváku na medicíně! Toho se muselo využít! Takže hurá na Šumavu! Sněžilo...zase...v dubnu. Na Kvildě bylo minimálně 5 cm sněhu. Na Jezerní slati - nejstudenějším místě v Čr byla opravdu...zima. Byla zima, nikde nikdo, ale bylo to krásný! Dělala jsem zas to, co mám ráda - chodila v přírodě, po horách, večer vařila dobroty, jen tak odpočívala, četla si...byla. V pondělí se dokonce ukázalo sluníčko a oteplilo se i na zmrzlinu. Bylo to dokonalé. 

Návraty bývají náročné, obzvlášť ty do Motola. :D Naštěstí nás nečekalo nic příliš náročného. Na scénu přišel nejbizarnější předmět páťáku - kardiovaskulární medicína. Říkáte si, proč je to bizár? Kardiovaskulární medicína je velice důležitá součást medicíny a je podstatné ji znát...ale nemusíte ji mít 2x za sebou. Ano, čtete správně...během čtvrťáku je totiž v rámci interny také kardiologie a vaskulární medicína, jen ji vyučuje někdo jiný. Ptáte se, proč to tak je? No věru...to leží někde hodně hluboko mezi špinavým prádlem motolské interny, 2.lf a kliniky kardiovaskulární medicíny FN Motol. 

Dvoutýdenní výuka je zakončena zápočtovým testem, který si společně s vedoucím výuky opravíte. Nevyžaduje proto rozhodně 1č denní přípravu. Výuka na klinice byla koncipovaná moc pěkně, mnoho praxí pokaždé někde jinde - ECHO, koronární jednotka, akutní ambulance, kategorizační sály...Samotný průběh praxe pak hodně záležel na místě a na doktorovi, který tam zrovna byl. Měla jsem štěstí na úžasný výklad a možnost vyzkoušení si na pacientovi v ECHO ambulanci, zároveň jsem ale i 3 hodiny stála na oblačným sále a neměla do čeho píchnout. Přednášky a semináře hodně záležely na přednášejícím. Většina byla dobrých, některé byly spíš uspávající. Začala jsem díky tomuto předmětu trochu strach z pomalu se blížící páťácké interny, na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem si toho během stáží a přednášek dost zopakovala. 

V pátek po zápočtu, který mě občas trochu zaskočil, ale i tak se povedlo ho splnit, jsem vyrazila za babičkou do Brna. Opět s čistou hlavou a volným víkendem před sebou. Na nádraží jsem si impulzivně koupila dvě knížky - již zmiňovaný Zápisník alkoholičky a potom nejnovější knihu z mojí milované série Hraničářův učeň. Nasedla jsem do vlaku a četla, skvělý pocit moct číst něco jiného než učebnice. Brno je zlatá loď, takže v Brně bylo dobře. Další příjemný víkend bez učení. (I když babička umí pěkně tnout některými svými poznámkami do živého. O to drsnější to pro mě teď je, když si zpětně uvědomím, že tentokrát se opravdu trefila. To jsem ale tehdy ještě nemohla tušit.)

[pepikhipik]

Rozhovor s Janem Špačkem o životě na Venuši (část druhá)  

an Špaček je molekulární biolog a organický chemik českého původu, který se v současné době věnuje hned dvěma iniciativám pátrajícím po životě mimo naši planetu. Jednou z nich je ALFA Mars, soukromá organizace vyvíjející přístroj pro detekci života na Marsu, druhou Morning Star Mission, která by měla v roce 2025 vstoupit do atmosféry Venuše a pátrat tam po organických molekulách, jejichž přítomnost Jan Špaček navrhl. Komplexní organická chemie by mohla být zajímavá z pohledu astrobiologů.

Pokud se chcete s tématem seznámit, vřele doporučuji jeho přednášky pro Pátečníky a Seminář z astrobiologie.

Protože však jde o zajímavé téma a zdaleka ne vše na přednáškách zaznělo, pořídil jsem s Janem Špačkem exkluzivní rozhovor o životě, vesmíru a tak vůbec. Jeho druhá část je věnována především Venuši a otázkám exotického života.

[lieselotte-sky]

Mapy.cz jsem zpoplatníl náhodou. Pokud nepamatujete přednášku Seznam jsem založil náhodou, potom vřele doporučuji, ono to totiž mnoho věcí vysvětluje. Mapy.cz odešly z mého telefonu v momentě, kdy začaly masivně otravovat s virem, jaxi jsem si nebyla jistá tím jaká data a komu to odesílá, což je něco, co za normální situace člověk neřeší, ale stane-li se doba poněkud zk.rwenou, řešit to začne, protože je pořád lepší udělat něco zbytečně, než následně litovat důsledků toho, že to člověk neudělal. Pokud se na to podívám z dnešní perspektivy. Máme openstreetmap, kde je ohromné množství dat včetně věcí, které jinde nenajdete. Mapy od applu jsou příjemně integrované s OS a mapy od google jsou zase vizuálně přitažlivé, podstatné je, že všechny ty tři věci fungují, fungují dobře a (především) fungují po celém světě. Obávám se, že těm ubožákům z mapy.cz nedošlo v jaké situaci jsou. Alternativně už jsou v situaci, kdy nahání každou korunu, protože seznam už žije prakticky jen z důchodců, kteří ale pozvolna vymírají. Z nikoho jiného nemají šanci peníze vyrazit, no a ti důchodci jednoho dne vymřou definitivně. Té věci jsem se zbavila před více než čtyřmi lety a nechybí mi. Patrně v tomto ohledu nebudu sama, no a kdo asi zaplatí za umístění firmy do map, které nikdo nepoužívá? Kdo si zaplatí reklamu na stránkách, které nikdo nepoužívá? A kdo zaplatí za mapy, které jsou jinde zadarmo a navíc ještě obsahují více dat, hm? A pokud už se rozhodnu zaplatit, není lepší koupit řešení od někoho důvěryhodného (např. Garmin)? Dokud to bylo pro uživatele zadarmo, spousta lidí to používala z doběhu, čili reklama dávala smysl atd. Tito lidé teď budou hledat alternativu. A najdou ji velice rychle.

Tak kurník už fakt

[tridniblog]

Ony ty anime holky mají možná něco dosebe

aneb čím se vaše děti zabývají tentokrát

Každý jsme se již s videohrami nějak setkaly, ovšem to neznamená, že máme nejnovější zprávy o každé z nich. V této recenzi bych vám ráda představila hru, kterou si kratím čas nejen já, ale is spousta lidí napříč světem.

Genshin Impact je populární akční hra na hrdiny, kterou v říjnu 2020 vydala čínská společnost HoYoVerse. Pro řečenou popularitu je několik zřejmých důvodů. Výrazně pomohlo období karantény, kdy hráčům umožnila únik z ponuré reality do světa plného barev a fantasy prvků.

Pro mnoho lidí je nejdůležitější to, že hra je zdarma. To samozřejmě vývojáři dohání jinde, konkrétně herní měnou. Tu sice můžete získat i bez použití peněženky, ale koupě je předsi jenom jednodušší. Můžete ji využít pro získaní zbraní nebo hratelných postav do svého týmu. Víme, že spoustu lidí do hry investuje, protože se jedná o druhou nejvýdělečnější hru roku 2022, kdy hra společnosti vydělala 1,25 miliard dolarů.

Dalším faktorem je diverzita hry, protože opravdu má něco pro každého, třeba a budující mód podobný The Sims. Následující odstavce vám popíší části mně nejmilejší.

Příběh

První, co hráč zakusí, je příběh hry. Úvodní scéna nám představí dvojčata, Lumine a Aether, bojující proti v té chvíli neznámé entitě. Mezi těmito dvěma si má hráč vybrat reprezentanta, tzn. která z postav se bude ukazovat v cutscénách a jestli bude v dialogu hráč zmiňován jako on, nebo ona. Tuto postavu potom hráč pojmenuje a druhé z dvojčat se bude objevovat pod jedním ze jmen, která jsem zmínila, jako jeden z hlavních záporáků.

Po tomto úvodu se postava probudí na pláži v Mondstatu, jednom ze sedmi států na světadílu zvaném Teyvat na nám neznámé planetě bez svého sourozence. Zde potká společníka Paimona, který s ní zůstává po zbytek hry. Co se týče mechaniky, Paimon se objeví vždy, když hráč otevře hlavní menu, což nám ukazuje, jak má být Paimon pro postavu důležitý.

Po zbytek hry jde hlavně o hledání ztraceného sourozence. Na cestě se jí povede několik hrdinských skutků jako vyléčení draka či poražení mořského draka. Také potká spoustu osobností, jako například bohy, kteří nad jednotlivými státy vládnou, nebo hudebníky, kuchaře, členy starověkých, vymřelých i nevymřelých ras a národností a podobně.

Během tohoto dobrodružství je ovšem odkryta temná historie a tajemství, která by svět, který teprve poznáváme, mohla zničit. Některá nezní tak šíleně, avšak jiná se mohla ze začátku zdát jen konspiračními teoriemi, ale s časem přibývá důkazů a i důvěry v lidi, kteří je šíří.

Celý příběh je poměrně komplikovaný a vzhledem k tomu, že hra stále dostává aktualizace, nedopsaný, ale je neuvěřitelně pohlcující a vřele doporučuji ho zažít pro sebe. Člověk si jednotlivé postavy, které mají každá svoje unikátní osobnosti, mnohdykrát zamiluje a těší se na jejich další výstup.

Boj

Hra má svůj vlastní bojový systém, který je postaven hlavně na reakcích sedmi živlů (každý z nich odpovídající jednomu státu). Tyto živly se dají hrubě popsat jako vítr, kamení, elektřina, rostliny, voda, oheň a led. Každá postava jeden ze živlů ovládá, takže hráč může svůj tým postavit okolo různých reakcí.

Postavy také ovládají jeden z pěti typů zbraní: meč, luk, katalyzátor, oštěp a něco, co se dá přeložit jen jako větší meč. Katalyzátor a luk jsou spíše zbraně na dálku (katalyzátor by se dal považovat za všestranný), zbylé tři se potom hodí spíše na boj nablízko.

Díky těmto okolnostem si každý může postavit tým, který mu přinese užitek a zábavu.

Svět

Poslední část hry , kterou bych zmínila, je svět, ve kterém se odehrává. Jedná se o jednu graficky nejkrásnějších her, co znám, se spoustou prostorů s až tajemným půvabem. Spousta míst nám pomáhá pochopit příběhy, které už známe, nebo má svůj vlastní příběh, který můžete odhalit pomocí svého okolí nebo pomocí poznámek a deníků, které jsou po světě rozptýlené.

Mapa je vypracovaná na povrchu i pod ním. Jednoduše se dá přepínat mezi jednotlivými částmi světa. Navíc nabízí užitečné ikony zvýrazňující podstatná místa, jako herní bosse či obchody, s možností přidat si vlastní.

Brána Věčného Trápení (Možná brána do Khaenri’ahe), podzemí Sumeru

Já bych hru doporučila každému. Jak jsem již zmínila, hra má spoustu různých prvků a způsobů, jak si zážitek přizpůsobit ke svojí libosti. Jediný problém je s často nudnými dialogy , které způsobují zdlouhavost questů a hra je potom časově náročná na dokončení.

Rapprichová

[sapphorrific]

všimla jsem si, že čumblr ještě neobjevil český podcast Díra (nebo možná už objevil a jsem akorát slepá), tak jestli zrovna hledáte něco hezkého a vtipného na poslechnutí, tak vřele doporučuji, opravdu to stojí za to❤️❤️

[harimenui-forever]

Pro větší důraz pak vřele doporučuji "do slova a do písmene" :D

JEŠTĚ JEDNOU PŘEDE MNOU NĚKDO POUŽIJE SLOVO "LITERÁRNĚ" VE SMYSLU LITERALLY A URVU MU OBĚ UŠI A PAK JE SNÍM!!!!!! Ghrghakjhabaaaaahhhhhhgrrrrřřřřř

[ano-pane-jiri]

Dva roky (fikce)

tady jdeme znovu se střípky ze života, jelikož angstu není nikdy dost

Pár: Miloslav Šimek/Jiří Grossmann Varování: heavy angst, major illness, asi nedodržování lékařského tajemství? (ale to je kánon), zneužití písně “Bílému nábřeží” (vřele doporučuji k poslechu - ale i v originále je to skvělý) a dalších k potřebám fikce Shrnutí:  Dva roky, říkal doktor. Ten chlapec má před sebou tak dva roky. Tůdle, doktore. Dva roky, a Jirka nikdy nevypadal líp.

Odkaz na AO3

[vidensky-nok]

Poslední dobou je mou oblíbenou kratochvílí hovoření severočeským nářečím. Ačkoliv totiž bydlím u Prahy, celá moje rodina se pohybuje v okolí Ústí nad Labem a Děčína. Z mých spolužáků se tak stal výzkumný vzorek pro sledování reakce na vybrané ústecké formulace. Toto jsou výsledky mého pozorování:

1. Minimálni modifikace jako "kocka", "nahóóru a dóólu" a "zééli" byli schopni přejít i bez poznámky, ze začátku je brali jako momentální přebrept.

2. Gramatické modifikace jako "v obchodě bylo hodně lidu", "líbí se mi johančino náušnice" a "jedeme do školy v přírodě" mi přivodily několik tázavých pohledů a obecnou nejistotu ohledně mé známky z češtiny.

3. Lokální formulace po prababičce jako "amrdol", "půlpárek" a "katorka" už vyvolaly násilné protesty a zděšení a nedoporučuji je používat mimo kruh rodinný.

Vřele tento experiment doporučuji všem s pražskými kamarády.

[institutexpermentalnitvorby]

Po letech na internetu - part 1

Krátké uvedení do děje: Už roky shromažďuji informace, spíš zbytečně, ale naučilo mě to, že i v době sociálních sítí si dost lidí neuvědomuje, že to vidí všichni. Že internet to uschová. A že jsou pod tím podepsaní vlastním jménem. Vřele doporučuji si zadat své jméno do vyhledávače.

V první části se podíváme na kategorii, která mi celkem přirostla k srdci. Nenarazila jsem na ni náhodou, ale díky známému, který se mnou konzultoval jasný cíl: Mít kapelu, mít fb, insta... A stále zůstat v relativní anonymitě (a věřím, že se mi to i povedlo, nebudu ale prozrazovat podrobnosti). Celý projekt ale znamenal průzkum toho, čeho se chce vyhnout. Takže jsem si sehnala různé plakáty, názvy "neznámých" kapel z oblasti rocku a metalu, projela záznamy a články z festivalů... A taky se při příchodu na první fb stránku nestačila divit.

Jména a příjmení. Chápu, máme je na fb všichni. A provazujeme je s naší aktivitou. Mnozí si je už v základu okoření i přezdívkou. Ale silně souvisí s dalším bodem.

Zcela odemčené účty. A pokud ho má někdo náhodou i dobře ochráněný, tak přichází...

Kamarádi jsou svině. Jak překvapený byl spoluhráč, když jsem mu pogratulovala k narozeninám. Hlavně proto, že tohle info nikde nemá. On nikoli, ale jeho kapela to postuje každý rok.

Fotky jsou zlo. A budou tam viset fakt dlouho.

Komentáře jsou ještě větší zlo. Hlavně když je komentující značně pod vlivem.

Kouzlo hastagů. Protože co se nenapíše do popisku, to si lehce inteligentní fanoušek vyluští z #.

A teď už pár konkrétně nekonkrétních příkladů, které mě trochu zarazili...

Více či méně polonahé fotky, které jedna z kapel uměla označit tak zručně, že nebyla nutná ani ta cenzura (ale kluk byl pěknej, hodně).

Velké množství fotek, kdy se stírá hranice mezi realitou, fikcí a roleplayem. (hlavně ohledně sexuality, to je nejčastější)

Příliš často položená věta: "To jsou kret*ni..."

Soukromí je fakt tabu. U některých subjektů by se dalo hrát na "sledovanou" v reálném čase.

Pokud na fotce všichni vypadají jako hlupáci, bude určitě viset na Fb.

Až moc vypovídající popisky. Protože je nutno všem sdělit, že si z večera moc nepamatujete, že se váš nezletilý člen opil do němoty...

Tohle byl spíš stručný úvod, protože jsem v půlce psaní zjistila, že se to nepíše tak snadno, když potřebuju neprozradit jména a HLAVNĚ se k daným lidem nesmí dostat (to by byl zajímavý zvrat, ale já nemám na právníka). Vzhledem k tomu, že body jsou obecné a v jednotlivých subjektech se vesměs opakovaly (něco byly teda raritky, jako když je kluk opřený v podezřelé pozici o automobil a někdo ho drží zezadu za vlasy - nezapojovat fantazii, prosím)

[phoenixnakama]

Fanart k příběhu Já, Zimžírka. Příběh není psán mnou, ale je moc hezký vřele doporučuji!

LINK TADY