#stan u Podgorici

[cgvijesti]

Rat u Ukrajini duplirao cijene izdavanja stanova u Crnoj Gori, evo koliko sada koštaju

Rat u Ukrajini duplirao cijene izdavanja stanova u Crnoj Gori, evo koliko sada koštaju

Cijene nekretnina za izdavanje u Crnoj Gori, posebno na primorju, gotovo dvostruko su veće u odnosu na isti period prošle godine. Tome je doprinijela veća potražnja stranaca koji su, bježeći od ruske invazije na Ukrajinu, došli u Crnu Goru. Za iznajmljivanje jednosobnog stana na primorju neophodno je izdvojiti od 500 do 700 eura, a za dvosoban i do 1.200, kaže za Radio Slobodna Evropa Tomislav…

[bankerfiltv]

[blogovanje-blog]

-   Hajdemo sutra na Cetinje! Nikada nisam bila. Čula sam da je lepo.

I stvarno kupimo kartu i odemo sutra na Cetinje. Htela sam da idemo kolima, ali brat keže:

-   Hajdemo busom, biće avantura.

I bio je u pravu, stvarno je bila avantura. Krenuli smo prestravljeni od strane familije koja nam je napunila glavu da Cetinjani maltene jedu ljude. Na stanicu stižemo rano ujutru i niko nas čak ni ne gricnu. Odmah smo seli u jedini otvoreni restoran (čitaj kafanu) da doručkujemo i popijemo kafu. Kada sam gladna jako sam nervozna i nepodnošljiva. Ugostili su nas fino, a kada su se otvorili muzeji, ustali smo od stola i pošli ka njima. Tamo nas je dočekao Dekijev drugar kome u početku vidno nismo bili zanimljivi. Brat mu se dopao više nego ja. Dosadan istoričar umenosti sa bezbroj pitanja mu nije bio simpatičan. Rekla bih da je hteo da nas napusti vrlo brzo, međutim ipak nas je sproveo kroz sve muzeje u gradu, a kasnije čak odveo na „dojč“.

Pera nas je napustio, a mi smo nastavili ka Lovćenu. Pronašli smo divnog taksistu koji nas je ljubazno primio u svoje vozilo. Pitao nas je:

-   Čegović ste?

Na šta sam ja kao ponosna Crnogorka rođena i odrasla u Beogradu odgovorila:

-   Ja sam iz Beograda, a brat iz Pljevalja.

Brat se nasmejao i rekao mu naša prezimena. Lovćen ima dosta stepenika i ako se dovoljno široko nasmeješ ne naplate ti ulaz nego kažu:

-   U redu je. Vi ste studenti.

Iako nismo. Videli smo Meštrovićevog Njegoša koji je imao nešto belo u krilu. Brat je mislio da je kriška sira. To mi je zvučalo previše groteskno da bi bilo istinito pa sam posegnula da dohvatim. Čulo se pištanje, svi su gledali u mene. Nema veze. Pst.

Sišli smo, htela sam da odem u toalet, ali nisam htela da ga platim. Ima nešto kod tog neplaćanja. Bratu sam ostavila jaknu i torbu, jer sam mislila da će pomisliti da sam negde sela i da su mi tamo stvari. Što bih ih nosila sa sobom?

-   Jeste li sjeli?

-   Jesmo, gore. Je l’ to isti kafić?, pravim se luda

-   Jeste, jeste.

Jes! Nisam potrošila evro da piškim. Na izlazu iz toaleta sretnem neke Ruse koji misle da sam baba sera. Mislim, nisam, ali bih mogla da budem i uzmem neki evro. Prolazim pored njih praveći se da ih ne razumem.

Divni taksista nas je sve vreme čekao da nas spusti do grada. Usput nam je pričao da je nekad radio u OBODu, a da sad vozi turiste, jer je firma propala. Posle je rekao da i sin vozi. Vozi i drugi. Dovezao nas je kod njegovog prijatelja u restoran. Naručili smo ogromno mešano meso koje smo ipak uspeli da pojedemo. Otišao nam je poslednji bus za Pljevlja, šta sad?

-   Hajde da odemo do Podgorice, pa ćemo onda da vidimo šta ćemo.

Hajde. Setim se tamo imam jednog rođaka, možda bi mogli kod njega da spavamo. Uđemo u bus, ja bih da izvrtim net, ali nema WIFI-ja iako piše da ima. Odem do vozača sa najširim osmehom i najgorom ijekavicom na svetu. Pitam za net da se javimo Podgoričanima da nam ture nešto na sto da se okrijepimo kad stignemo.

-   Ne palim ti ja to nikako. Evo ti moj mobilni, pa ih okreni.

Mene onda bi sramota ove ljubaznosti, jer sam slagala kako bih stavila nekoliko slika na instagram.

Stižemo u Podgoricu, nalazimo se sa rođakom i njegovom ženom na piću. Nije mi delovalo da bi bili previše srećni da kod njih zanoćimo. Nema veze, platićemo sobu. Kaže brat da to nije izazov. On se čuo sa drugom koji u Podgorici živi sa sestrom u stanu od 14 kvadrata. Reče mu da dođemo kod njega. Zvučalo je suludo, a baš tako je i izgledalo.

Gazda je prodao stan do četrnaestokvadratnog, a drug je imao ključeve. Ulazimo u stan, arhitektonski zločin. Brat i ja imamo odvojene spavaće sobe. Luksuz! Kupamo se tiho, tako i hodamo. Čuće komšije da smo tu pa će reći gazdi. Sećam se da sam čak i zube oprala. Pronašli smo u kupatilu koznakadašnju pastu pa sam je stavila na prst i promuljala po ustima. Brat mi kaže da biram sobu. U levoj je kauč, ali nema jastuka. U desnoj je singl ležaj (čitaj dušek), ali ima jastuk.Biram ovu sa jastukom. Ustajemo u 6, jer u 7 dolaze novi vlasnici stana. Ne bi bilo dobro da nas sretnu ni za nas, ni za gazdu, ni za druga.

Opet mi u svitanje u bifeu autobuske stanice. Čekamo bus za Pljevlja. Nailazi minibus. Kombi. I dalje sam bunovna. U minibusu smo brat, dva vozača i ja. Spava mi se, odlazim u šarage, smotam jaknu i stavim je pod glavu. Pokušavam da zaspim iako nema jednog prozora, tu je samo najlon zalepljen selotejpom i hladan vazduh me golica po golim leđima. Ipak zaspim. Budi me vozač.

-   Šta to radiš?

Mislim se, možda nema više mesta. Možda se napunio bus, a ja se raširila.

-   Spavam.

-   Kako to spavaš?

Zbunim se. On se okrenu i dade mi svoj jastuk.

-   Evo ti ovo, pa spavaj k’o čovjek.

Istina, spava se „kao čovjek“ kad imaš jastuk. Probudim se, pauza. Brat i ja izađemo na vazduh. Lipti kiša. Zapalim cigaru, a vozač kaže da može da krene kad god mi kažemo. Mi ne kažemo ništa, ali svakako krenemo. Kupili su nam sok i slatkiše. I oni kažu da smo studenti, ima kad ćemo mi da platimo.

-   Tako ćete i vi jednom.

Bus je bio sjajan. Pauze su bile česte iako je put bio kratak. Pridružilo nam se još nekoliko putnika. Kad neko izađe, brat i ja na smenu guramo vrata da bi se otvorila. Nakon toga je pauza, jer vozač mora da uglavi vrata nazad. Iznad sebe ima fijoku sa nešto alata i rukavice.

Stigosmo za Pljevlja. Sutra ćemo na Durmitor!

[covjek-casopis]

POEZIJA NATAŠE GUDELJ, trećenagrađene na književnom natječaju/konkursu "Ulaznica 2019" za poeziju (prva nagrada: Radomir Mitrić, Kragujevac – Psihodelični bluz za Mariju Čudinu; druga nagrada: Branimir Dropuljić, Zagreb – Stan propušta)

IZ DNEVNIKA

Ivona mi zakopčava dugme na vrhu kičme pita se: kako to rade ljudi koji žive sami zakopča dugme, popravi kragnu i da presudu ja frkćem ili zadovoljno poziram u stresnim periodima mjesečarim prvi put se uplašila drugi put nije bila iznenađena treći put je bila radoznala prvi put je neko umro drugi put je položila ispit treći put sam mislila da je muško svaki put je tolerisala moje nesvjesno nadam se da sam to zaslužila jednom je srijeda bila neradna a neradno u Beču znači pravite se mrtvi svi legnu na leđa, ispruže sve četiri, izbace jezik i dahću mi smo se napile oko četiri oko pet me zvao brat ponosno sam navela sve vrline moje cimerke i pokojne srijede on je žurio na sastanak a mi smo trčale u bioskop u bioskopu smo plakale jer je Bradly Cooper postao hladno pile došle smo kući Ivona se pitala ko otkopčava dugme pijanim ljudima.

***

ZAŠTO ČITAM PREVODE

Kad pričaš u snu ozbiljno te shvatam i pričam s tobom osim kad mumlaš na ruskom tad se pitam zašto čitam prevode izmišljaš riječi ili pričaš nešto što bi imalo smisla da si ti neko drugi i da pored tebe spava neko drugačiji kada se ispričaš nastaviš da hrčeš i baš ti ništa ne znače moja nesanica i to što volim muk preturam dane po glavi raspored za sjutra šarena svjetla šetaju po zavjesi prave nepravilne oblike nepravilno te nervira slušam pijane prolaznike jer živimo pored Pratera slušam njihove djevojke koje smatram glupim i zamišljam ih neukusno obučene drečave kose, sa razmazanom šminkom pa uhvatim sebe da razmišljam kao moja majka pa shvatim da ti hrčeš kao moj otac realnost mi postane uznemirujuća i smiješna sjetim se da tvoja majka i ja imamo sličan temperament i da tvoj otac i ti ne pričate mnogo prevrnem očima jer su naši roditelji tvrdi ljudi pregrizem te iste oči jer mi smo imali srećno djetinjstvo ujutru mi pričaš šta si sanjao ja te slušam i pravim se da ne znam.

***

DOSTA SU SPAVALI

Pišem pjesme za mrtve jer njima se ne pravdam nijedan stih nije apsurdan nema koričenja, biranja fonta nema javnih čitanja oni se ne bune ne zamaraju sumnjivim riječima hvale pišem pjesme za mrtve jer dosta su spavali ja sam naporna majka koja ih budi u osam i laže da je već devet a kad se zašijem za stolicu i nemam kud znam da su budni.

________________________________

NATAŠA GUDELJ rođena je 1997. u Trebinju. Završila je Gimnaziju ,,Slobodan Škerović“. Studentkinja je ekonomije na Ekonomskom univerzitetu u Beču. Jedna je od finalista 33. Festivala mladih pjesnika u Zaječaru. Član je Foruma mladih pisaca koji se od 2015. godine okuplja u KIC-u „Budo Tomović“ u Podgorici. Objavljivala je u zbornicima: Raspoloženi za ptice, Ili je već neko to isplanirao, Rješenje zagonetke, Bespomoćne riječi, Rukopisi 40, Rukopisi 41, kao i u studentskom listu VESNA.

[mentalnahigijena]

Šesta glava Otkrivenja počinje riječima: “I vidjeh kad otvori jagnje jedan od sedam pečata, i čuh jednu od četiri životinje gdje govori kao glas gromovni: idi i smotri”. Tako sam učinio i jutros, prije zore, uskim, kvrgavim putem kroz Crmnicu, otišao na Cetinje. Vi ste, o veliki pobjednici nad vlastitim građanima, na Cetinju u svemu i iza svega vidjeli Veselina Veljovića i Mila Đukanovića. Jer nepočinstva prošle vlasti jedino su opravdanje za vaše gadosti – a mnogo ih je i bazde nadaleko – kojega ste se u stanju sjetiti. Ja sam vidio drugo. Vidio sam policijske barikade kroz koje su nas pustili da prođemo pješke, snažne muškarce pod punom borbenom opremom u stroju, alfa mužjake u čijim pogledima je bilo moguće vidjeti odlučnost i sumnju. Jedan od njih za nama je, dok smo se udaljavali od barikade i spuštali ka Cetinju, doviknuo: „Momci, tamo dolje vas čeka samo nasilje“. Vidio sam naučnice, briljantne umove ove zemlje, sa beskrajnom tugom što preplavila im je oči – tugom koja se kao plimski talas digla pred pitanjem: otkud ovolika nepravda? Pitanjem na koje ništa, pa ni nauka, nema odgovor. Vidio sam mladiće koji su čitavu noć proveli na barikadama, kako u stan ulaze očiju crvenih od otrova bačenog na njih i sirćeta kojim su umivali lice, kako žustro razgovaraju o onome što valja učiniti koliko sutra – jer borba se nastavlja, da nikada ne bude okončana. Vidio sam momke koji su prepoznali moga prijatelja, fotografisali se sa njim i na rastanku mu rekli: „Hvala ti što si došao da se sa nama nagutaš suzavca“. Vidio sam kordon policije koji nas je bez povoda gađao otrovom, dok smo mirno, sa rukama u džepovima, razgovarali na Dvorskom trgu. Vidio sam drugi kordon koji nam je prepriječio susjednu ulicu, kojom smo pokušali pobjeći. I oni su bacili suzavac na nas. Onda smo pokušali pobjeći trećom ulicom, u kojoj nas je opet napao kordon policije koji je, opet, ispalio otrovni dim na nas. Vidio sam staricu koja je otvorila vrata stubišta i pozvala nas da se sklonimo unutra. Vidio sam ljude sa kojima sam tu utekao: mlade djevojke u majicama sa crnogorskim grbom koje su nam skuvale kafu, svježe izbrijane šezdesetogodišnjake koji su na protest pošli u svom najboljem odijelu, jer za te ljude bitka je svečanost kakva je za druge bal ili operska predstava. Vidio sam unutrašnjost stana čija nas je vlasnica spasila: podsjetio me je na stan u kojem je živjela moja baba. Oba su bila ugodna kao uspomena na djetinjstvo, puna starinskog, smeđeg namještaja za koji su se nekada dizali krediti. Vidio sam ljude koji su nam, kamo god bi krenuli, nudili pomoć. Vidio sam da vlada nije napala demonstrante, a još manje izgrednike: napali su grad. Vidio sam kako policija satima ispaljuje suzavac, na svaku živu dušu koju ugleda, sve dok na Cetinju nije bilo moguće disati – ni čovjeku, ni ptici, ni kukcu. Sve dok se svaki od stanovnika Cetinja i nas, njihovih gostiju, nije morao povući u ulaze zgrada, kao ćelije zatvora. Tek onda su, vidio sam, u grad koji su ispraznili samo za njih i njihovu gordost, helikopterom doveli kao dijete na tuti radosne sveštenike. One zbog čije taštine i mržnje su na ljude što nisu bili spremni otćutati uvredu prosuli otrovnu maglu, gušću od one koja prati tok sumporne rijeke Stiks što krivuda u svijet mrtvih. Vidio sam staricu koja, tren prije nego će policajci baciti suzavac na nju, uzvikuju: sram te bilo, onako kako bi rekla sinu čijem je izlivu nesojluka prisustvovala. Vidio sam starca koji kleči na pločniku, boreći se za dah u oblaku suzavca, pa se pridigne i pošalje puno pozdrava Milu Đukanoviću – ne zato što su tri decenije starčevog života pojeli državnikovi skakavci, ne zbog gizdavih, slatkorječivih izaslanika koje je državnik na Cetinje slao da obećavaju fabrike čokolade i centre za performans, nego zbog toga što je državnik od države napravio kupleraj koji sada demolira tuđa, od sile pijana vojska, odjevena u crnogorske uniforme. Vidio sam velikog štakora kako malom štakoru čestita na kugi koju je poslao na grad koji obojica mrze svakim parčićem svoga plastičnog srca, crnog kao vreća za đubre. Vidio sam smradno isparenje iznad saopštenja američke ambasade u Podgorici, zelenkasto kao buđ na kori trule voćke. Vi ste, o gordi gospodari države a mizerna poslugo crkve, kada je vjetar koji se spustio niz lovćenske šume odnio suzavac kojim ste čitavo jutro, dugačko i sporo kao piton, bombardovali Cetinje, vidjeli ljude koje ste, mislite, pokorili. Ja sam otišao i vidio drugo – ljude koji ne mogu biti pokoreni. CdM

[crnagora]

Zbog ulične prodaje droge akcije u više gradova

Podgorička, kolašinska i cetinjska policija su sprovodeći akcije na suzbijanju tzv. ulične prodaje narkotika izvršili pretrese i kontrolisali lica protiv kojih su podnijete odgovarajuće prijave. #Vijesti #CrnaGora #PolicijaCG #podgorica #kolasin #cetinje

Podgorička, kolašinska i cetinjska policija su sprovodeći akcije na suzbijanju tzv. ulične prodaje narkotika izvršili pretrese i kontrolisali lica protiv kojih su podnijete odgovarajuće prijave. Podgorička policija je postupajući po naredbi Višeg suda u Podgorici pretresla stan koji koriste N.J. (28) i I.P. (35). Oduzeli su 102 pakovanja, kako se sumnja, heroina mase oko 70 grama i tri sredstva…

[zrzka]

broken lights of yugoslavia

Stojíme na Florenci, kouříme cigaretu. Jako před dvěma a půl lety na Hlaváku, když jsme spolu a se Simonem a Žílou, kterého nikdo z nás neznal, spontánně odjížděli do Mnichova. Tehdá jsme jely na tři dny, s sebou jen čisté spodní prádlo a tři litry vína. Mnichovem to začalo a od té doby jsme s Eliškou procestovaly značnou část Evropy a teď před sebou máme dvoutýdenní cestu po Balkáně. Krosny plné crop topů, knížek a filmů do foťáku v mém případě a moira triček, léků a svačiny na cestu v Elišky případě (já totiž karimatku ani teplé oblečení nepotřebuji žejo,ehm).

S vyhořelou stevardkou Ivanou vyrážíme vstříc Budapešti, naší první, byť jen přestupní, destinaci. Ivana je celou cestu příjemná asi jako těch osm hodin strávených v autobuse (Chcete Blesk? No jak myslíte, ale je to opravdu hrozný plátek. Čaj s mlékem? Už jen z té představy se mi dělá špatně. Vy nemáte peníze? Tak to vás vysadíme na nejbližší benzince). S Eliškou sedíme každá na druhé straně autobusu, protože místa vedle sebe už nebyla volná. Ale aspoň si nepolezeme na nervy hned od začátku prý.

Budapešť. Hledáme cestu na nádraží, odkud nám asi za pět hodin jede vlak do Bělehradu. Na nádraží děláme rychlý nákup zahrnující dvě lahve vína, které otvíráme během čekání na vlak. Pak už je večer, cesta vlakem, klimatizace. Snad nás nikdo neokrade. V Bělehradě budeme v sedm ráno. Dvakrát nás v noci budí kvůli kontrole pasů. Ty nám berou a někam je odnášejí. Jsme rozespalé, dezorientované a je nám zima. Někdy uprostřed noci, snad na hranicích Maďarska se Srbskem, nastupuje asi dvacet Arabů, nalehko oblečení, jen se spacákem a malým batohem. Vzpomínám na Dobovou, kde jsme před dvěma lety pomáhaly na nádraží. Náš vagon je už skoro prázdný, takže nás uplně obklopí a záhy všichni usínají. Probouzíme se a všichni okolo na nás koukají jako kdyby nikdy neviděli dvě zrzavé holky ve vlaku. Jsme v Bělehradě, mrká na nás průvodčí.

Sedíme na schodech a chytáme wifi. Wifi tu je, tak je to dobrý, jsme pořád v civilizaci. Naše první ubytování je u nějakého Turka, který nám jako jediný odpověděl na Couchsurfingu. Nandaváme krosny a vyrážíme do obrovského kopce k němu domů. Eliška je statečná (a zvyklá z Arménie), já skuhrám už po pěti minutách. Že je krosna těžká, že chci kávu, že jsem unavená. Bělehrad je ošklivý (první dojem), Alper bydlí daleko. Den předtím jsem mu psala, že dorazíme brzy ráno, snad s námi počítá, protože teď neodpovídá. Konečně dorazíme k jeho domu, na zvoncích azbuka, telefon nezvedá. Sedíme před jeho domem a jsme trochu zoufalé, jdeme čekat do kavárny. Mají filtrovanou kávu, moje nálada se zlepšuje, ale Alper stále neodpovídá. Počkáme do dvanácti a pokud se neozve půjdem do hostelu. 

Je dvanáct, jdeme do hostelu. V okamžiku, kdy to vzdáváme a ubytujeme se, ozývá se Alper, že spal a neslyšel nás. Že přijedeme ráno věděl a ani se neomluvil, ale je nám to jedno. Nakonec zůstáváme v Bělehradě jen jednu noc a další den večer odjíždíme do Podgoricy, hlavního města Černé hory. Hostel je v pohodě až na to, že v celém domě (asi o čtyřech pokojích) je jen jedna sprcha a jeden záchod, obojí v našem pokoji. Jo a na štěnice, které v noci málem sežerou Elišku.

Přes počáteční rozčarování si Bělehrad nakonec docela oblíbíme. Po dvou dnech, dvou free walking tours, ochutnání čevapi (nevím, kde se vzala česká odvozenina čevapčiči, ale všichni se nám za ni smějí) už nám to tady nepřipadá tak špinavé a nehostinné. I když se všude válejí odpadky a budovy jsou vesměs ošklivé socialistické paneláky, připomíná mi to trochu Tel Aviv, trochu Casablancu. Jen se začínám se cítit trochu nemocně, asi z té klimatizace ve vlaku. Sháníme rakiju, abysme vypálily moji nemoc a měly jak přežít kritické okamžiky.

Je neděle večer a jedeme do Podgoricy. Vlakem. 450 kilometrů. Celou noc, zase. Naše místa jsou na prostředních místech v kupé, ve kterém je rozbité světlo, takže se neustále rozsvěcí a zase zhasíná. Jsem zoufalá, je mi špatně a v kupé, kde je nás šest, je vedro, že se tam nedá dýchat. Po pár loků rakije už si z toho s Eliškou děláme legraci. Nějak těch jedenáct hodin přežijeme. Vzápětí zjišťujeme, že sedadla se dají rozložit a spojit a udělat tak ze šesti sedaček v podstatě jednu velkou postel. Vlak jede rychlostí cca 10 kilometrů v hodině a pořád zastavuje, ale brzy usínáme a i když se v noci budím zimnicí, do Podgoricy dorážíme překvapivě záhy.

Podgorica vypadá spíš jako nějaké bezvýznamné rozpadající se město na jihu Itálie, kde není žádné centrum, jen domky. Hledáme hostel, který jsme si den předtím našly, protože v Podgorice nám na žádosti ohledně Couchsurfingu nikdo neodpověděl. Obecně je na Balkáně s Couchsurfingem velký problém, zjevně v této oblasti není tento fenomén příliš rozšířen, protože většina uživatelů, které mi server vygeneroval, buď neměla žádné hodnocení nebo se naposledy přihlásili před šesti lety. Majitelka hostelu vidí, že mi není dobře a vaří mi čaj a dává polévku z pytlíku. Jdeme na krátkou procházku městem, ale vzhledem k tomu, že zde není moc k vidění (kromě želvy na hřbitově), vracíme se a odpočíváme. Mně je čím dál hůř a Eliška si vzala prášky na alergickou reakci na šteničí kousance, takže obě usínáme.

Další den s potěšením zjišťuji, že už se cítím lépe, tudíž se zvyšuje pravděpodobnost, že nestravím půlku dovolené na antibiotikách jako v Maroku. Čeká nás první stopování. Jdeme pěšky asi tři kilometry a tam začínáme stopovat. Do Varpizaru, což je městečko u Skadarského jezera. Jako první nám zastavuje nějaký děda. Prý stojíme špatně, Varpizar je na druhou stranu. Aha. Ale podle mapy stojíme správně. Zůstáváme, kde jsme, po chvíli zastavuje mladý muž, který se kouká Elišce na nohy víc než na cestu po které jede a pořád se ptá, kde máme chlapce. Naštěstí z něj záhy vypadne, že jede jen do obchodu a hodí nás jen pět kilometrů. Čekáme znova. Asi po pěti minutách zastaví starší pán a hodí nás do Varpizaru. První zkušenost dobrá a nečekaly jsme dlouho, to nám dává naději, že stopování na Balkáně nebude problém.

Ve Varpizaru si dáváme kávu a vyražíme směrem, kde tušíme, že bude jezero a snad i nějaká hezká pláž. Jdeme asi sedm kilometrů, většina cesty je do kopce a k tomu asi čtyřicet stupňů, ale okolní krajina je dechberoucí. V podvečer konečně nacházíme malou schovanou pláž. Nádhera. Večeříme při západu slunce (chleba a okurky) a pak hledáme místo, kde postavíme stan. Po dlouhém rozmýšlení a debatě s mladým párem, který se u jezera chystá také stanovat, stavíme stan kousek od pláže na plácku u nějakého domu.

Stan je postaven překvapivě rychle, sedáme si ven, koukáme na jezero a povídáme si. Najednou vidíme, že v lese opodál hoří, ještě není uplně tma a spíše než oheň (které vidí jen Eliška, protože já nemám brýle) vidíme spoustu kouře valícího se zpod stromů. Uklidňuju Elišku, že jsem spoustu takových menších požárů po cestě viděla a že je to tady jistě normální, ale začínám se trochu bát. Oheň se zdá být opravdu blízko. Po pár minutách čekání jdeme k jezeru hledat onen pár čili jediné lidi, o kterých víme široko daleko. Vypadají, že už mají něco nacestováno a s nocováním v přírodě mají více zkušenosti než my, což si uvědomuju ve chvíli, kdy v sukni a svítíce si mobilem, protože nemáme baterku, stojíme u nich a ptáme se, co máme dělat. Ujišťují nás, že se pravděpodobně nemáme čeho bát, ale ať radši během noci kontrolujeme, zda se ohneď nešíří.

Nastavujeme si tedy budík na každé dvě hodiny a jdeme spát. Teda až na to, že nemůžu usnout, protože už se nebojím jenom ohně, ale i divných zvuků, které k nám doléhají z venku. Vzpomínáme s Eliškou na to, že Skadarské jezero je místem, kde žije více než 270 druhů ptáků, ale i tak si představuji divoká prasata nebo vraha rozřezávající nám nožem stan. Nakonec usínáme a budíky nastavené kvůli kontrole hodin ignorujeme a spíme až do rána. Eliška vylézá ze stanu jen jednou a konstatuje nádhernou oblohu, na které jsou díky minimálnímu světelnému smogu vidět hvězdy, ale já se bojím vylézt, tak jsem o tuto podívanou, o které mi říkal Ondřej, ochuzena.

Jdeme zpátky do Varpizaru. Tentokrát si místo jarmilek prozíravě beru pevnou obuv. Za chvíli jsme tam, dáváme si pivo a polévku, nakupujeme v supermarketu jako vždycky ledový čaj, pečivo a okurky a jdeme stopovat. Do Budvy. O Budvě víme především to, že je tam moře. Jedna z nejvýznamnějších turistických oblastí Černé Hory, napsala jsem do našeho cestovního dokumentu. Do deseti minut nám zastavuje žena, kolem čtyřiceti, jede sama, Srbka bydlící v Německu, do Černé Hory jezdí s rodinou na dovolenou. Vypráví nám o válce, o tom, jak jsou všechny jazyky stejné, ať už je to chorvatština, srbština nebo takzvaná černohorština. Půl hodiny a jsme tam. Město moc zajímavé není, všude Rusové a Rusky v podpatcích, hotely, bulváry. Pár minipláží narvaných lidmi a historické minicentrum obehnané hradbami.

Na jedné z minipláží strávíme půlku následujícího dne. Horlivě hledáme nějaké místo ve stínu, abysme nakonec zjsitily, že je nám zima a šly na slunce. Na trzích nabíráme spoustu ovoce a oliv a odpočíváme. Konečně. Na večer kupujeme hromady jídla a víno, vaříme polévku a těstoviny a užíváme si pořádného jídla po týdnu na pečivu a okurkách, odpočinku a postele v hostelu, protože budoucnost příštích tří dnů je nejistá.

Ráno Eliška vstává dřív a nechává mě spát, jak už to tak dělává, nakoupí na snídani a na svačinu. Plahočení se kilometry za město a postávání v dopolední výhni u silnice nás už unavuje, stejně ale již potřetí vyrážíme stopovat, tentokrát směr Kotor. Místo, na které se se Sarajevem a jezerem těším nejvíc. O tom městě skoro nic nevím, ale na google obrázcích vypadalo malebně. Je to každopádně jedno z nelépe zachovaných středověkých měst jihovýchodní Evropy. Jsme v půlce výletu, zhruba - lístek zpátky nemáme. Jen víme, že někdy okolo desátého září bychom měly být doma. Eliška je pro to koupit lístek na autobus, já bych počkala, jestli se neobjeví něco na spolujízdě, protože autobus jede do Prahy bezmála třicet hodin.

Do Kotoru nás veze Eliron, Izraelec, se svojí (asi) přítelkyní. Eliška hned prozrazuje, že studuji judaistiku, čímž spustí Elironův dvacetiminutový monolog o tom, že všechna náboženství jsou bullshit a že přečetl veškerou starověkou literaturu od Bible až po Epos o Gilagamešovi a je mu jasné, že všechny zmínky o “bohu” jsou ve skutečnosti mimozemštani, kteří nás od nepaměti navštěvují, aby nám předávali svoje znalosti a zkušenosti. O čemž ví údajně jenom americká a ruská vláda, které jsou s nimi v kontaktu. Ok. Nejsme si jisté, co z toho co říká myslí vážně, obzvlášť, když později začne mluvit o tom, že by celou Gazu vyhodil do pověří nebo, že má plán, jak začít třetí světovou válku, takže ani v okamžiku, kdy nám oznamuje, že vlastně nejedou do Kotoru, ale do Porte de Montemegro na snídani, si nejsme jisti, zda nás ten člověk jen netrolí.

Ukázuje se, že ne, že zřejmě opravdu bere svoji slečnu podívat se na lodě do přístavu a na vejce s lososem a avokádem. Necháváme krosny u nich v autě a jdeme s nimi projít přístav, On ji fotí u každé lodě a pak vyberou mezi hotely s bazény v zahradách nejdražší restauraci, kde se v jednu po poledni dožadují snídaně. Netřeba podotýkat, že vzhledem k tomu, že jedny vejce stojí tolik, kolik je náš rozpočet na celý den, dáváme si s Eliškou kávu. Nenamalované, ve špinavém oblečení působíme v podniku poněkud nepatřičně, Eliron neustále luská na číšníka a poroučí si další věci, jeho slečna vrací vejce, protože nejsou dost udělaná. Když Eliron objedná karafu vody pro celý stůl, přijde číšník a postupně každému nalévá skleničku. Na Elirona žádá voda nezbude, tak číšník sahá pod stůl, kde jsme si s Eliškou odložily naši dvoulitrovou láhev s vodou natočenou bůh ví kde a nalévá mu z této lahve a mrká na nás. Smějeme se a Eliron se ptá what is so funny. Kávu za nás platí a říká o něco o tom, že musí vyrazit plachtit a jdeme. Podle Elišky nás vyhodí někde na půli cesty zpátky do Budvy, ale nakonec si přece jen zajede a vysadí v Kotoru. Nadšeně se loučí a dává nám jméno, ať si ho najdeme na Facebooku.

Jako v nespočetně dalších situací na naší expedici se na sebe s Eliškou po výstupu z auta podíváme a jednohlasně řeknem “CÍGO A PIVO”. O deset minut později u Nikšička zpracováváme, že jsme právě strávily půl dne jen tak s cizími lidmi a plánujeme co v Kotoru. Jedno je jasné, nejprve jdeme na pláž, zbytek se uvidí. Když se plahočíme pískem po pláži (která je velká asi 10x2 metry), volá na nás týpek sedící na zídce u popelnice (kam jsme se sunuly, protože popelnice a strom vedle ní skýtaly jediný stín široko daleko) “Hey! You are backpackers too?” O hodinu později stále sedíme na zídce, popíjíme pivo ve společnosti dvou mladých Němců, kteří celé dny lezou po kotorských horách, jedí bulgur a pijou pivo. Jeden z nich vypráví, že se mu na letišti ztratil batoh a už dva týdny putuje bez zavazadla (tedy oblečení, spacáku atd).

Odpoledne se chýlí ke konci a my se ve strachu, že nenajdem místo ke stanování, než se setmí, jdeme rychle vykoupat. Kluky necháme hlídat naše batohy a ptáme se jich, jestli nevědí o nějakém místě, kde bychom si postavily stan. Prý vědí, ale je to vysoko v nějaké rokli. Jsou tam žáby, hadi a pavouci. Potlačuju hysterii a vrhám na Elišku zoufalý pohled. Prý se tam jdeme podívat. V sukni, cvičkách a s pivem v ruce lezu po obrovských šutrech někam do hor. Zdá se mi, že všude vidím pavouky a hady. Jeden z Němců (nějak jsme se zapomněli představit) mi bere krosnu (netřeba podotýkat, že v mé hlavě začíná běžet film, kterak nás dovedou do rokle a zabijou.) Když dojdem na místo, s Eliškou uznáváme, že bychom se nahoru a zpátky dolů bez pomoci kluků, těžko dostávali a řikáme jim, že si najdeme místo jinde. Přesvědčují nás, že je to v pohodě, že tam klidně přespí s námi a krosny nám vynesou i snesou. Začínám Elišku - česky - přesvědčovat, že tam opravdu spát nechci. Asi něco vycítí, protože začnou, trochu uraženě, vysvětlovat, že nám jen chtějí pomoct. Trochu se zastydím, protože jsou to podle všeho opravdu hodní kluci. Doprovodí nás do města na nákup, na ulici si s námi dají pár panáků rakije a loučíme se. Už je skoro tma a my nemáme kde spát.

Již cestou do rokle jsme viděly místo, kousek od kterého se pásl osel, o kterém jsme si řekly, že přinejhorším půjdeme tam. Obcházíme město a nakukujem na zahrady, hledáme nějaké pole nebo park, ale nikde nic není a je tma a všechno vypadá najednou jinak. Dochází nám tabák. Konečně najdeme nějakou louku, jenomže když se začínáme drápat křovím, abychom se ttam dostaly, nachytá nás postarší paní a na naši otázku, zda tam můžeme přespat, nás vyhání. Vracíme se na místo s oslem. Až teď si všímáme, že všude okolo jsou nějaké pusté domy a kousek od nás za plotem zuřivě štěká pes. Zoufale si sedáme na zídku u silnice a kouříme. Už je deset. 

Kousek od nás staví nějaký týpek v autě, které nechá zaparkované uprostřed silnice, rychle na nás vychrlí, ať ho chvilku pohlídáme a běží pryč. Co už, říkáme si. Když se po deseti minutách vrací, nesmírně nám děkuje a ptá se, jak nám to může oplatit, že vypadáme jako bychom něco potřebovaly. Říkáme, že hledáme místo, kde bychom postavily stan, on říká, že nám může sehnat ubytování kousek odtud. Jsme sice v pokušení, ale nevíme, co by za to chtěl a v našem rozpočtu pro ubytování místo není, tak s díky odmítáme. Volá kamarádovi, který bydlí v Kotoru a ptá se ho, kde bychom mohly stanovat. Radí mu nějaký park. Děkujeme. Ještě než nás nechá jít vyměníme si čísla. Kdyby se cokoliv posralo, máme mu zavolat a nějak to zařídí. Vyrážíme hledat park.

Park nikde, chodíme mezi vilkami, ze kterých je slyšet smích a cinkání skleniček, už je moc moc pozdě a my chceme spát. Rozhodneme se, že někde zaklepeme a zeptáme se, jestli nemůžeme přenocovat u nich na zahradě. U prvního domu s větší zahradou zastavujeme. Eliška jde první, v otevřeném francouzském domě vidíme starou ženu na gauči před televizí. Vidí nás a jde ven, ale anglicky nerozumí. Vrací se a někomu telefonuje, tak se radši vzdalujeme. Sotva vyjdeme na silnici a běží za námi jiná žena, mladá. Ptá se, co potřebujeme. Vyložíme ji naši situaci a ona ukazuje na oplocenou louku naproti přes silnici s tím, že to patří sousedům a že tam nedávno někoho nechali přespat a že se jich půjde zeptat. Vrací se s dobrou zprávou. Odtáhne plot a my s úlevou konstatujeme, že tady se opravdu bát nemusíme. Stavíme stan, rychle večeříme a jdeme spát, ráno vstáváme v sedm, abychom vyšly na vyhlídku, než bude vedro. Ještě než usneme přijde mi smska z neznámého čísla. Je to ten člověk s autem. Ať jsme opatrné a užijeme si Kotor, a kdyby cokoliv, ať zavoláme.

Výhled z vyhlídky je krásný. Dechberoucí. Naštěstí nám u pokladny nabídli, ať si necháme krosny dole, protože schody jsou nekonečné a kaplička o které jsme myslely, že je onou vyhlídkou, je ve skutečnosti asi ve čtvrtině cesty. Celá cesta nám zabere přes dvě hodiny, cestou dolů už sotva jdeme, protože jsme nic nejedly. Jdeme rychle posnídat na pláž, smočit se a hurá stopovat. Na promočené papíry narychlo čmárám Herceg Novi, naše mezizastávka na cestě do Dubrovníku, který jsme neplánovaně zařadily do itineráře, protože z Černé Hory do Bosny je to nejjednodušší cesta.

Jako obvykle se plahočíme za město, kde si myslíme, že podle mapy, vede nejpravděpodobnější cesta. Cestou potkáváme v protisměru Maďara s černými kudrnatými vlasy (jméno si nepamatuji, ale v průběhu cesty ho ještě mnohokrát potkáme). Taky stopuje a prý mu někdo řekl, že máme jít na druhou stranu. Vracíme se tedy a stopujeme společně, kousek od autobusové zastávky. Na té zastávce čekají lidi na autobus stejným směrem, jakým jedem i my, akorát už přes hodinu nepřijel. Ve stopování se střídáme, Maďar jde první, ale záhy to vzdává s tím, že my budeme určitě úspěšnější. Nejsme. Dvě hodiny a nikdo nic. A ten autobus taky pořád nepřijel. Přemýšlíme, zda se posunout na lepší spot, ale nakonec to zkoušíme dál s tím, že když přijede autobus, pojedeme autobusem.

Jedeme autobusem, cesta je to dlouhá, stavíme v každé vesnici. Asi po dvou hodinách přijíždíme do Herceg Novi. First things first, jdu koupit cigarety, Eliška zjišťuje, kdy jede autobus do Dubrovníku a za kolik .Jede za deset minut, kouříme sobranie a rozhodujeme se. Už jednou jsme to ten den vzdaly, dva autobusy v našem rozpočtu nejsou. Loučíme se s Maďarem, který jede autobusem a jdeme stopovat na parkoviště. Střídáme se po čtvrt hodině. Jsou čtyři a další autobus jede případně v sedm. Po půlhodině zastaví auto. No spíš minibus. Jehož majitel vozí větší turistické skupinky z Dubrovníku a do Dubrovníku. Eliška si sedá dopředu, tak nějak automaticky, ale týpek neumí moc anglicky a puštěním nějaké party hudby nám dává najevo, že si nechce povídat. Vystupujem v Dubrovníku, kde je hnusně, ale jsme v po x dnech v Evropské unii a máme bezplatná data a volání. Času máme málo, tak míříme do starého města (kde se natáčely Game of Thrones). Sedíme před kostelem a unaveně nasáváme atmosféru středověkého města a zapadajícího slunce, všude lidi v elegantním oblečení, ženy v podpatcích. A my dvě. A Maďar, který, jak si záhy všímáme, stojí opodál. Nevidí nás a my za ním nejdeme, protože už jsme moc unavené na jakoukoliv interakci. Nakupujem Nikšičko, kartou, protože kuny nemáme, a jdeme hledat do parku, který jsme po cestě míjeli.

Eliška jde na průzkum, já hlídám batohy. Typické. Park je sestupný a schovaný, ačkoliv leží hned vedle hlavní silnice kousek od centra. Skýtá spoustu ukrytých plácků, kde nás nikdo neuvidí. Eliška se ale vrací s tím, že našla jiné místo. Slézáme tedy spoustu malých točitých schůdku směrem dolů k moři. Těsně nad mořem je místo, něco mezi útesem a jeskyní a za ním ještě jedno podobné, o trochu více schované. Visutá plocha o velikosti asi 4x3 metry, krytá skálou a plachtou. Podle příslušenství určená pro nějaký dětský kroužek plavání nebo tak něco. Stavíme stan dokud je světlo, pak sedíme s pivem a pozorujeme moře. Zatahuje se, předpověď hlásí bouřku. Já jsem ten večer překvapivě klidná, na noc na útesu se těším, Eliška vypadá nervózně (to, jak se bála mi přizná až po návratu, prý mě nechtěla vyschízovat). Jdeme spát a já za zvuků narážejících vln, které občas dosáhnou přes okraj našeho útočiště, okamžitě usínám.

Vstáváme velmi brzy, abychom předešly tomu, že někdo přijde a vyhodí nás. Eliška prý skoro nespala. Když se sbalenými věcmi odcházíme kolem prvního přístřešku, zjišťujeme že jsme v měly spolunocležníky. Kousek od nás spal nějaký pár a kousek od páru bezdomovec. Rychle snídáme v přístavu a jdeme se smočit do moře, abychom začaly co nejdříve stopovat, protože to vypadá, že cesta do Mostaru (v Bosně) není úplně jednoduchá. Moře je rozbouřené, přicházíme zrovna ve chvíli, kdy plavčík věší žlutou vlajku. Půlka pláže je pod vodou, v moři plavou tyče od slunečníků i lehátka. Dáváme batohy k pohlídání nějakým lidem a asi hodinu řádíme v obrovských vlnách. Loučíme se s mořem.

Cesta do Mostaru vede přes Neum. Neum je bosenské město ležící na pobřeží Jaderského moře a je to jediná přímořská osada, která Bosně a Herzegovině zůstala. Okolo města jí patří ještě 21 kilometrů pobřeží. Spojení s Bosnou a Hercegovinou (do vnitrozemí) představuje pouze jediná úzká silnice; všechny ostatní silnice vedou na území Chorvatska. Stopujeme na vyprahlé magistrále, na autobusové zastávce. Stojíme na otevřeném slunci, máme za sebou dvě noci ve stanu a před sebou třetí den stopování. Vidíme na sobě, že už máme dost, tak se dohodnem, že počkáme hodinu a kdyžtak půjdem na autobus. Stopovat ve čtyřicetistupňovém vedru neni žádné pleasure. V poslední minutě naší odměřené hodiny nám zastaví ani ne třicetiletý týpek. Majkl. Nebo spíš actually im not Michael, jak z něj vyleze v půli cesty a jak mu od té doby s Eliškou říkáme. Tenhle Michael se odmítá smířit s mojí rolí tichého zadního spolujezdce, takže se musím chtě nechtě zapojit do rozhovoru. Cesta je fajn, kouříme z okénka a povídáme si o lajfu. Michael si posteskne, že by taky rád cestoval, ale že už má tohle období za sebou, mluví o Češkách, že jsou hezké a “open-minded”, těch narážek je během cesty na můj vkus trochu moc, ale je to asi hodnej kluk. Na benzince nám kupuje čokoládu.

V Neumu nastává menší krize. V tom městě prakticky nic není a vypadá to, podle espézetek, že tudy akorát projíždějí Chorvati a do vnitrozemí nikdo nejede. Místních na každém rohu se ptáme, zda tu jede autobus a kde. Říkají, že žádný nejede. Tak stopujeme. Střídáme se po čtvrt hodině, jsme spálené a unavené. Nějaké ženy jdou kolem nás a baví se o autobuse, běžíme za nimi a prý má jet každou chvíli. Lidi z Neumu jsou jen nepříjemní a neochotní mluvit anglicky. V poslední chvíli si uvědomujem, že nemáme žádné bosenské marky, tak freneticky vybírám z bankomatu.

Cestou míjíme jeden hřbitov za druhým. A mešity. Teprve tady si uvědomuji, že je Bosna vlastně muslimská země. Do Mostaru přijedeme už za tmy. Z fotek čekám malebné město ala Českým krumlov, ale to, co vidíme vypadá spíš jako špinavé Ústí nad Labem. Hledáme rezervovaný apartmán. Poprvé pokoj jen pro nás dvě. Je to příjemné, po několika dnech si uvařit, osprchovat se. Záhy usínáme. Ráno vyrážíme do města, náhodou narážíme v centru města na výstavu válečných fotografií, možná jsme ten den skoro jedinými návštěvníky, ale je to asi jediné v Mostaru, co stojí za vidění. Zároveň se dozvídáme spoustu věcí o historii Mostaru a nejznámějšího mostarského starého mostu, vedle kterého se nacházíme. Toho, který vám vyjede jako první, když dáte do Googlu Mostar. Ani ne po hodině se vracíme na hostel, balíme si věci, kupujeme pivo a cigarety a jdeme. Stopovat. Cestou potkáváme strašně moc Čechů (podle přízvuku z Moravy), přemýšlíme, čím je zrovna tohle místo pro Čechy atraktivní, nejsou tady obchody, moře, zato je tady spousta - což je pro hodně Čechů patrně velký problém - muslimů. A samozřejmě potkáváme mladého Maďara, který nás v každém městě pronásleduje. Eliška panikaří, protože Adnan, který nás má v Sarajevu ubytovat, neodepisuje.

Náš poslední stop. Kolikrát jsme stopovaly? Šestkrát? Měly jsme štěstí, říkám si v duchu a hned si nadávám, abych to nezakřikla. Zase se střídáme, už ani nemáme ambice hledat nejvhodnější místo, prostě si stoupáme k výjezdu hned jak dojdeme k hlavní silnici směr Sarajevo. Auto zastaví asi po půl hodině. Vezmou nás! Volá na mě Eliška. Ptám se, kdo tam sedí. Že prý dva týpci. Zaváhám. Moje pravidlo je, že ke dvěma mužům si do auta nesednu, ale Eliška mě uklidňuje, že je to v pohodě, že vypadají sympaticky a všechno. No, můžeme být rády, že někdo zastavil, tak nasedáme. Vepředu sedí dva muži v černých brýlích, oba váží bezmála metrák. Nastoupím, pozdravím a představím se. Pár vteřin, co se zdají jako pět minut, nikdo nic neřekne, jen se zacvaknou dveře a já jsem si v tu chvíli jistá, že nás ti týpci unesou. Panikařím. Pak promluví, respektive mluví jen jeden z nich, druhý asi neumí anglicky. Vyrážíme a Eliška se horko těžko snaží udržovat nějakou konverzaci, ta ale vázne, až se vytratí úplně. Já jsme paralyzovaná a nemůžu mluvit. Mluví mezi sebou jazykem, kterému nerozumím. Eliška vycítí moji hysterii, tak mi ukáže telefon, kde sleduje trasu, po které jedeme, ale i tak jsem první tři čtvrtě hodinu úplně mimo a vymýšlím únikové plány. Mému rozpoložení moc nepřidává, že řidič jede strašně rychle a na úzké silnici mezi řekou a horami neustále porušuje dopravní předpisy. Jede stodvacítkou, kde je předepsaná šedesátka, předjíždí, kde je zákaz předjíždění a v zatáčkách, kouká do mobilu atd. Prostě cesta hrůzy, celou dobu jsem jak na trní. Asi v půli cesty opět předjíždí v zatátčce a hele, za zatáčkou policajt. Naznačí, ať si zajedeme ke straně. V tu chvíli náš řidič šlape na plyn a ujíždí. S Eliškou se na sebe povídáme a musíme se smát. Vlastně je to paradoxně poprvé, co ze mě opadá strach. Jestli jel náš řidič doposud hrozně, teď teprve začíná ta pravá jízda, předjíždí všechny, i auta, která stojí na červenou. Asi po deseti minutách nás policajti dohoní a zastaví. Čekám, že mu minimálně seberou řidičák a my skončíme tady uprostřed ničeho na půli cesty do Sarajeva, ale oba bratři (jak jsme zjistily) se smějí, ten co nemluví anglicky si ho natáčí na Instagram. Vrací se taky vysmátý a když se ptáme, jak to dopadlo, říká, že zaplatil deset euro. Aha. A jedeme dál. Stodvacítkou.

Vyhazují nás někde na kraji Sarajeva, dáváme cígo a rakiji, z tohohle se musím vzpamatovat, Tramvají jedem do centra. Čevapi a pivo. V hospodě čekáme na Adnana. Ve zprávách psal, že už teď ho bavíme a že se na nás těší. Po půl hodině přichází vysoký muž okolo čtyřiceti, v klobouku, kabátě, delší černé vlasy. Vypadá jako Jaz Coleman (a teď s odstupem už si ani nedokážu vybavit přesně jeho tvář, jenom tvář Jaze Colemana). Jsme zvědavé, kde vlastně budeme bydlet, to je na Couchsurfingu vždycky to největší překvapení, protože nikdy nevíte, jestli dostanete vlastní pokoj nebo budete spát v kuchyni na zemi. Nás čeká velmi příjemné překvapení, protože poté, co nás Adnan vyveze taxíkem “nahoru”, kde si odložíme krosny, zjišťujeme, že budeme mít vlastní byt. Uplně maličký, ale byt (jehož jediná nevýhoda je miniaturní koupelna, kde je jen turecký záchod a nad ním sprcha, takže když se sprchujete stojíte v záchodě).

Sedíme ve měste na pivu. Adnan je strašně zajímavý a srdečný člověk. Pracuje na malajsijské ambasádě, s kamarádkou má hostel, je trochu herec a hraje v kapele která přezpívává písničky srbského zpěváka Dorde Balaševiče - postjugoslávského Jarka Nohavicu. A k tomu provozuje Couchsurfing. A dělá to svědomitě. Couchsurfing pro něj představuje vlastně to, co byla, podle mě, původní idea téhle sítě. Tedy navazování přátelství, vzájemná pomoc, sdílení rozdílných kultur a životních zkušeností. A přesně to zažíváme s Adnanem. Respektive je to spíše on, kdo sdílí životní zkušenosti s námi. Když začala válka v Sarajevu (ostřelování srbskou armádou zhora), která trvala čtyři roky, bylo mu šestnáct a přihlásil se jako dobrovolník k armádě. Vypráví nám o tunelu, který vede ze Sarajeva na letiště, které bylo neutrálním územím a který sloužil k úniku nebo pašování supplements a zbraní. Vypráví nám o historii Sarajeva i o současnosti, o mentalitě místních lidí, o svých zkušenostech z Česka nebo o tom, proč Bosna nidky nebude patřit do Evropské unie. Když už jsme moc opilé, zaveze nás Adnan taxíkem do bytu a jdeme spát.

Pomalu si uvědomujeme, že se náš výlet chýlí ke konci. Ještě dvě noci v Sarajevu a pak noc v autobuse. Nakonec jsme koupili jízdenku přes flixbus na autobus s přestupem v Norimberku, v autobuse máme dohromady strávit 19 hodin. Uf. Po dvou týdnech jsme v hlavním městě, které opravdu vypadá jako hlavní město a bydlíme v bytě zadarmo, tak si dovolíme být trochu buržoazní. Hledáme kavárnu, kde se nasnídáme, nějakou, kde pokud možno není jako snídaně servírovaná turecká káva a burek. Nakonec najdeme hipster kavárnu, asi jedinou na celým Balkánu, kde dostanete filtr nebo flat white. K tomu si dáváme dortíky a trávíme tam celé dopoledne. Následuje mešita, trhy, procházka městem a free walking tour s válečnou tematikou.

Poslední den. Jedeme přes celé Sarajevo k tunelu, zas takový zážitek to ale není. Pak máme v plánu jet se podívat na bobovou dráhu, která byla jedním z míst, odkud Srbové obyvatele Sarajeva ostřelovali. Poté, co nám Adnan vypráví, že se tam v lesích skrývají zloději, kte��í po cestě okrádají turisty a jsou tam místa, kde lze ještě dnes šlápnout na minu, začínáme pochybovat. Když pak čekáme na autobus, který ne a ne jet a začíná se připozdívat, vzdáváme to a jdeme se podívat na hřbitov a nakoupit na cestu. Eliška je nemocná, vařím polévku a těstoviny, za chvíli přijde Adnan na návštěvu. Povídáme si, vypráví nám o chorvatském ostrově Silba, kam určitě musíme. Pak Adnan odchází a nám najednou dochází, že další den v sedm ráno jedeme domů. Domů za Ondřejem.

Jaké je vlastně Sarajevo? Líbí se mi tady, ale hezké město to není. Centrem města, kde se mísí arabská a evropská kultura i architektura, teče takřka vyschlá řeka Bosna. Zničené domy, tramvaje, co vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. A hřbitovy, všude hřbitovy. Samozřejmě nebýt války a chudoby vypadalo by to tady úplně jinak. Skoro každý dům má v sobě díry od kulek. Nejdříve mi připadá divné, že jsou úplně všude, jenže ono Sarajevo není tak velké a obléhání trvalo čtyři roky. Další věc připomínající nedávnou válku jsou tzv. sarajevo roses v ulicích, poničený chodník v místě, kam dopadl granát, vyplněný červenou barvou. Svým způsobem je to ale krásné město, něčím. Třeba lidmi. 

Nádherným dvěma týdnům v bývalé Jugoslávii se nedostalo nejlepšího zakončení. Problémy začínají už na nádraží, kde nám je nejdříve sděleno, že musíme zaplatit poplatek, aby nás pustili k autobusu, i když lístky máme koupené přes internet. Posléze nám je pár minut před odjezdem řečeno, že je musíme vytisknout, i když podle instrukcí společnosti flixbus, stačilo stáhnout si jejich aplikaci a ukázat lístek v telefonu a nakonec po nás chtějí ještě neadekvátní poplatek za zavazadla, i když na lístku stojí, že v jeho ceně jsou dvě zavazadla. Na dvacetieurovku vrací Elišce v markách, tedy měně, kterou ani nemáme kde v Praze vyměnit a řeve, ať si okamžitě nastoupíme. Autobus je skoro prázdný, jsme jsme nadšené, že se můžeme natáhnout přes dvě sedadla, dokud nezjistíme, že jen v Bosně má autobus asi deset zastávek. Autobus se rychle plní, z velké části starými lidmi, kteří začínají chrápat a chrtit svoje svačiny. Nikdo z přepravců nemluví anglicky, záchod není v provozu. Hned na začátku nabíráme dvouhodinové zpoždění. V Norimberku máme na přestup čtyři hodiny, takže rezervu máme. To nás uklidňuje než si na první pasové kontrole, která trvá dvě hodiny, uvědomujeme, že nás čekají ještě další dvě (nakonec čtyři). Každou chvíli někde zastavujeme, snad jen proto, aby si řidiči dali cigaretu. Na každé benzince, kde stavíme, se okamžitě tvoří metrové fronty, takže to s Eliškou vzdáváme a chodíme čurat za keř. Nikdo nemluví anglicky, takže nevíme, jaké máme zpoždění a kdy budeme v Norimberku můžeme akorát hádat. Jisté ale je, že autobus do Prahy určitě nestihneme. Volám na flixbus. Několikrát. Nikdo to nezvedá. Najdeme si další spoj v sedm ráno a doufáme, že stihneme alespoň ten. 

A pak je ráno a my jsme po 27 hodinách strávených v autobusech konečně doma. 

[mndptv]

Divlja lepota:Skrivene plaže i pećine Crne Gore (VIDEO)

* 20.08.2019. | 17:23  >  18:11 7 0 Spasioci su na licu mesta pokušali da reanimiraju mladića i on je brodom odmah prebačen do Starog grada, prenose... * 20.08.2019. | 12:09 11 0 Budvanska policija uhapsila je Novljanina R. B. (33) i M. M. (28) iz Sremske Kamenice, osumnjičene da su u protekle... * 20.08.2019. | 07:55 0 0 Jedan ronilac teže je povređen u akvatorijumu zaliva Trašte, u blizini ulaza u marinu Luštica Bay u Krtolima kod... * 19.08.2019. | 16:21 4 0 Majer Laura Sofi Veronika, dvadesetogodišnja državaljanka Nemačke i njena vršnjakinja Agata Paticek iz Poljske,... * 18.08.2019. | 10:16 5 0 Istraživanja pokazuju da više od 50 odsto stanovnika u Crnoj Gori učestvuje u raznim igrama na sreću, dok se aktivno... * 17.08.2019. | 17:07 video 44 0 Tivat je pažnju turista najviše privukao po izgradnji Porto Montenegra. Noćni provod u lokalima ne zaostaje za... * 17.08.2019. | 14:32 100 0 Nakon što je u Herceg Novom izveo pesmu "Tamo daleko", kao i posle pretnji tužbom od strane Ministarstva kulture... * 16.08.2019. | 18:19 video 53 0 Na šta prvo pomislite kada čujete: "Budva"? Leto, provod, gužve, užasan saobraćaj, nekultura, turisti... Posetili... * 14.08.2019. | 22:28 0 0 Zbog kvаrа nа kontаktnoj mreži čekа međunаrodni voz iz Bаrа zа Beogrаd, kаo i četiri lokаlnа putničkа vozа u... * 14.08.2019. | 18:15 video 1 0 Prošlog leta spasili su više od 40 ljudi koji su se zatekli u nevolji na moru, ovog su srećom imali nešto manje... * 12.08.2019. | 21:45 0 0 Jovica Zindović (43) iz Pljevalja je zet narko-bosa Darka Šarića. On će, nakon suđenja u Beogradu zbog posedovanja... * 09.08.2019. | 13:35 4 0 Kod Herceg Novog, u četvrtak je ulovljeno mladunče morskog psa modrulj, vrste koja spada među kritično ugrožene. * 08.08.2019. | 15:26 video 3 0 Posetili smo dom „kralja Skadarskog jezera“, Slavka Malja Markovića. Saznajte sve o njegovom susretu sa čudovištem... * 08.08.2019. | 15:20 2 0 Košarkaška reprezentacija Crne Gore u kolašinskom miru i tišini se sprema za istorijski nastup na Mundobasketu.... * 07.08.2019. | 08:16 8 0 Nekoliko mladih iz Kotora maltretiralo je uličnog psa tako što su mu na silu sipali pivo u usta iz plastične flaše. * 06.08.2019. | 11:27 0 0 U jakoj eksploziji, koja je jutros odjeknula uništen je stan u zgradi preko puta hotela "Šumadija" u Rafailovićima u... * 06.08.2019. | 09:02 17 0 Zatvorenici u Kazneno-popravnom domu u Upravi za izvršenje krivičnih sankcija u Spužu u Crnoj Gori organizovali su... * 05.08.2019. | 13:20 6 0 Cene stanova, pre svega u Podgorici i na primorju u ovoj godini rastu, uglavnom zbog povećane tražnje stranaca, kažu... * 04.08.2019. | 09:55 video 1 0 Burna noć za spasioce na crnogorskom primorju zbog loših vremenskih uslova, ali i onih koji nisu ispoštovali zabranu... * 03.08.2019. | 13:31 4 0 Jedan od najbolgatijih ljudi na svetu, osnivač Majkrosofta Bil Gejts sa suprugom Melindom i troje dece boravio je... Let's block ads! (Why?)

[znamobaportal]

http://www.znamo.ba/hafiz-sulejman-bugari-zasto-sam-se-nakon-37-godina-povukao-iz-bih-pitate-da-li-mi-nedostaje/

Hafiz Sulejman Bugari: Zašto sam se nakon 37 godina povukao iz BiH... A pitate me da li mi nedostaje?

Hafiz Sulejman Bugari, dugogodišnji bh. imam, neposredan i živ u govoru, otvara pitanja i probleme na mekan i svima prijemčiv način, a vijest da će negdje gostovati, bez obzira gdje, daleko odjekne.

Rođen je u Orahovcu, kod Prizrena. Tokom studija na Teološkom fakultetu u Sarajevu odlazi u Medinu, na Univerzitet islamskih nauka, gdje 1998. diplomira na Odsjeku za Kur'an i tefsir. Magistrira 2012. u Sarajevu u oblasti socijalnog rada. Otac je petoro djece, objavio je pet knjiga, među kojima je zbirka izreka Za raju iz Raja, a neko vrijeme u Sarajevu je obavljao dužnost koordinatora svih centara za borbu protiv ovisnosti o drogama.

Ispunjen je nesvakidašnjim radosnim mirom i staloženošću dok teče razgovor sa njim.

“Vjeruj mi da me boli što te ne boli kada te neko vrijeđa”, rekao mu je jednom prilikom prijatelj u razgovoru.

Dok na različitim jezicima ljudi šalju molitve jednom nebu, hafiz Bugari dobro nosi i održava u svakoj prilici, neprimjetno postajući terapeut za svoje okruženje. U njegovom kosmopolitskom pojavnom pristupu ona četiri zvona (četiri religije) iz Andrićevog Pisma iz 1920, sa raznoglasnih i raznovrsnih sarajevskih tornjeva, više ne kasne jedno za drugim otkucavajući jedno te isto vrijeme.

Nikada nije ni pomislio da ode iz Bosne i Hercegovine. Da ima tri života ne bi završio poslove koje je započeo jer je njegova radionica bila ljudska duša. Ipak, ideja je došla odjednom – povukao se iz Bosne i Hercegovine, nakon 37 godina boravka u njoj; po nekoj Božijoj pomisli, kako navodi, desio se susret sa crnogorskim reisul-ulemom Rifatom Fejzićem. Od septembra 2016. postaje njegov savjetnik za misionarstvo i predavač u medresi u Podgorici.

Koja su Vaša najveća iskušenja na dosadašnjem misionarskom putu u Crnoj Gori?

– Na početku želim da vam se zahvalim što ste mi ukazali čast pozivom za ovaj intervju, odnosno zajednički razgovor, jer nema ličnog i unutarnjeg stava ili pogleda bez komunikacije i dijaloga sa drugim. Ideja komunikacije i dijaloga je danas zapostavljena i potisnuta. U svakom slučaju hvala vam što ste na strani onih koji zagovaraju razgovor i dijalog, kao jedino rješenje za postojeće probleme.

Znam da iskušenja imaju zadaću da se bolje upoznamo jer čovjek, po svojoj prirodi, zaboravlja svoju obavezu koja se zove upoznavanje. To je i jedan od razloga stvaranja, kako Stvoritelj veli: “O, ljudi, stvorili smo vas od jednog muškarca i jedne žene i podijelili vas u plemena i narode da biste se međusobno upoznali. Najplemenitiji od vas će biti onaj ko bude najsvjesniji (ko se od zla ogradi)” – Kur'an.

Meni je iskušenje bilo dolazak ovdje u smislu jesam li spreman potvrditi misiju gdje god je to potrebno. Dugo sam boravio u Bosni i Hercegovini, a čovjek navikne na jedan ritam, pa ne bi mijenjao tako lahko lokaciju djelovanja. Naravno, nije lahko, ali je interesantan izazov. Kada me tamo pitaju kakva je razlika, uvijek odgovaram: “Svi su ljudi isti, zbog istog se smiju i plaču!”

Ovdje sam naišao na toplu i srdačnu dobrodošlicu od svakog, bez obzira na vjeru i naciju. Na tome im se zahvaljujem i ujedno čestitam tu srdačnu gostoprimljivost. Jer sve je do nas – samo se trebamo jedni drugima otvarati, upoznavati, zajedničke blagodati djeliti i probleme zajedno rješavati. Neko konkretno iskušenje ovdje, zaista, nisam imao.

Da li Vam i u kojem pogledu Bosna i Hercegovina nedostaje?

– Bosna i bosanski duh uvijek se nose sa sobom. Taj duh, koji privlači svakog čovjeka, to je duh za analize. Kad ga imaš, onda ti ne nedostaje tzv. kahva, a kahva – to je muhabet, slobodan i opušten dijalog uz obostranu ljubav i spremnost za pomoć svakome. I crnogorska kahva miriše na suživot. Dobro i Lijepo svugdje ima isto značenje. Ako povedemo sebe sa sobom, bit će nam svugdje lijepo.

Šta je esencija tog susreta sa samim sobom?

– Dolazimo do svoje originalnosti. Ja ne mogu doći do sebe bez drugog, ili ću doći na nakaradan način. Kada dođem do sebe preko iskrenosti drugog, koji će mi otvoreno reći u čemu vidi problem, to je put koji vodi do suočavanja sa sobom. Dakle, ja te volim, ali ne volim ono što radiš. Nama fali majčinski pristup drugome, koji razumije njegove slabosti, ali ga polako odgaja i diže da što blaže dođe do sebe ne bi li ovladao sobom. Jer, kada ovlada svojim egom, on postaje terapeut. Onaj ko ne vlada sobom uživa da vlada drugima, po bilo kojoj osnovi. Želja ega je klica šejtana, demona koji poručuje Ademu da je bolji od njega. To je nešto urođeno i naslijeđeno što moramo otkriti i iskorijeniti kod sebe da bismo bili otvoreni i prema sebi i prema drugome. Nije džaba riječ “sreća” nastala od glagola “sretati se”.

Svojevremeno ste rekli da “kome je čast preča od drugoga taj postupa nečasno”. Šta ako je taj drugi nečastan ? Da li je zastupanje takvog principa za dobro čovjeka i zajednice?

– Ako neko postupa nečasno, ne mora da znači da je nečastan već se tu upetljao nečastivi, koji ne voli da se poštuje svačija čast, a vjerniku je obaveza da poštuje svakog čovjeka, pa i onog ko udara na njegovu čast. Vjernik je dužan da analizira njegovo stanje i uzroke koji su ga doveli do takvog postupanja. Evo, recimo, svi volimo malu djecu. Šta li se to desilo pa da ne volimo veliku djecu? Brzo ćemo otkriti da je neznanje razlog sukoba, napada i uvrede. A pogotovo naslijeđena mržnja, koja se prenosi zbog prošlosti, te pogrešna procjena i nejasan uvid u smisao ljudskog zadatka. Glavni uzročnik bolesti tuge i straha, koji razaraju današnje društvo, jest upravo vezivanje za prošlost – time se, s jedne strane, obolijeva od bolesti tuge za prošlošću, ali tako nastaje i bolest strahovanja zbog budućnosti. Nama je potrebna sadašnjost i svijest da se čovjek mijenja svake sekunde, sve dok ne nađe svoj original. Ono što ne volimo su samo njegova neoriginalnost i pretvaranje, a i tome ima lijeka. Uvijek volim podsjetiti sebe i druge na predaju u kojoj se prenosi da je učitelj svijeta Muhammed, mir i spas na njega, rekao: “Pomozi bratu – onom koji nepravdu čini i onom kome se nepravda čini.” Prisutni, začuđeni, rekoše da im je jasno da treba pomoći onome kome se nepravda čini, ali zašto i kako pomoći onome koji čini nepravdu? “Njemu pomozite da više ne čini nepravdu”, reče Poslanik.

Postoji li duhovna specifičnost Crnogorca, bez obzira na vjersku pripadnost?

– To se odmah osjeti u kontaktu sa ljudima. Imaju poseban respekt prema znanju i učenima, poseban respekt prema gostu i otvorenost. Također, dovoljno su snažni da priznaju slabost nakon konstruktivne i argumentirane rasprave, a upravo se to smatra jednim od temelja u duhovnosti.

Kako sagledavate suživot hrišćana i muslimana danas na prostorima Crne Gore?

– Ovdje je poznata dugogodišnja tradicija suživota između hrišćana i muslimana, posebno u Baru. U posljednje vrijeme pravljeni su možda neki propusti zbog političkih odnosa, međutim, vjerski uglednici ne trebaju dozvoliti da se zbog političkih pozicija i ličnih interesa poremete odnosi među ljudima. Oni se trebaju izdići iznad toga i fokusirati se na dizanje svijesti, jačanje odgoja i duhovnosti te buđenje vrlina kod građana kako bi dobro i pravda bili mjera protiv svakog zla, bez obzira preko koga dolazi. Međureligijske odnose treba još više razvijati kroz dijalog i međusobnu saradnju, s ciljem poboljšanja stanja zajednice i zajedničkog dobra. Nemamo pravo našim zatvaranjem zatvarati omladini i budućoj generaciji zdravije poglede i bolje vidike na život. Islam vjernicima nalaže dijalog, pomoć i saradnju sa sljedbenicima Knjige i traži da komuniciraju i raspravljaju s njima na najljepši način. “I potpomažite se u lijepom ponašanju i u svjesnosti i ne podržavajte jedni druge u grijehu i nasilju…” – Kur'an.

Čini se da se u minulim burnim vremenima intelektualci stapaju sa političkim elitama u prećutne kompromise, ne izdižući svoj glas razuma i mudrosti iznad ideoloških i prizemnih interesa. Vladika Nikolaj Velimirović kaže da je obrazovan čovjek onaj koji prije svega ima obraz. Da li je intelektualcima sa prostora bivše Jugoslavije nedostajao obraz?

– Uopšteno našem obrazovanju fali segment odgoja. Obrazovanje stječemo, ali nas odgoj uči kako da sačuvamo obraz. Odgoj i obrazovanje su dva krila, ti si čovjek više dušom nego tijelom. Mene uopšte ne čudi zašto obrazovani ljudi nasjedaju na očuvanje onog materijalnog. Prodat ću diplomu i svoje znanje samo da bih dobio stan. Rado se traže učeni ljudi da napišu knjigu kako bi podržali ideologiju i trenutni interes. Zdrav pristup nauci i vjeri od izuzetne je vrijednosti; nauci kao stvaralačkoj vrijednosti, a vjeri kao najispravnijem odnosu prema vrhunskoj i neprolaznoj vrijednosti. Pa i onaj koji nije vjerujući čovjek traži taj vrednosni odnos. Religija znači ponovno vezivanje za onog od koga si se odvojio, veza s izvorištem.

U Russeauovom djelu Prepreka i prozirnost ukazuje se na raskidanje ugovora s temeljem i originalnošću, otuđenje od prozirnosti čistog srca. Čim je prisutan raskid, prisutan je i privid, a privid je patnje u kojem živi moderno društvo. Intelektualac je slobodan čovjek od koga su sigurni svi ljudi. Nepismeni ljudi znali su da svojim stavovima u određenim trenucima sačuvaju zajednicu, a obrazovani su šutjeli. Obrazovan je čovjek onaj od čijeg su zla zaštićeni svi. Većina intelektualaca stapa se s političkim elitama jer ima strah od onog sutra. Fali im respekt prema svetom i svjetovnom. Onaj koji je vezan za sveto zapostavlja materiju, izoluje se od stvarnosti, pretjeruje i ima potrebu da posegne za autoritetom sile. Onaj koji je vezan samo za svjetovno opet poseže za silom braneći materijalno po svaku cijenu: ubistvima, ratovima, katastrofama. Sredina je zlatna. Tijelo je privremena adresa duše. Platon bi konstatovao da smo zaboravili identitet duše dajući prednosti raznoraznim vrstama identiteta (nacionalnom, religijskom, političkom, ekonomskom).

Na koji način, usljed rata na prostorima bivše Jugoslavije, posebno mlađe generacije i uopšte čovjek sa ovih prostora, može prevazići mržnju i osvetoljubivost i krenuti putem uzornog građanina u punom smislu te riječi?

– Najbolji način oslobađanja od svake bolesti jest da se vratimo idejama duše, izvoru mira, a izvor mira jeste On – Stvoritelj svega. Čovjek ostaje u nemiru bez mira. Ako neće mir, on je nepomirljiv. Drage plemenite duše, nek’ u nama odiše mir, time se gasi svaki nemir. Uvjerio sam se da roditelji ovisnika o drogama otvoreno i javno priznaju slabost svoga djeteta, ljudski plaćaju štetu koju je nanio ljudima i traže izvinjenje od njih. Također priznaju i svoju slabost u uskraćivanju odgoja i komunikacije sa djecom. U potrazi za materijom izgubili su dječiju radost. Zašto onda ne bi kolektiv, i svaka zajednica, priznao slabost svojih građana pojedinaca koji su palili i potpaljuju vatru mržnje prema drugom i drugačijem? Priznanjem slabosti izlječenje je na pomolu. Pitajmo bivše ovisnike kako je sladak život bez poroka. Omladina ne smije slijepo slijediti priču svojih predaka. Gospodar često u Posljednjoj knjizi veli: “Zar ćete ih slijediti i onda kada oni ne shvataju i kada nisu dobro upućeni?”

Tokom rata bili ste motivator u Armiji Republike Bosne i Hercegovine. Da li se ljubav i mržnja samo nasljeđuju, kako tvrdite, ili svjesno oblikuju i naknadno stiču u izgradnji karaktera jednog čovjeka? Da li ste imali iskustvo da, pod okriljem dobrih namjera i pouka, kojima, naravno, pribjegavate, proizvedete loše posljedice?

– Mi smo dužni da motiviramo ljude za dobro i da se bore protiv svega što remeti međuljudske odnose te da brane svoju kuću, porodicu, domovinu i čast svakoga. Ispravno i potpuno vjerovanje je onda kad u srcu vjernika budu i ljubav i mržnja – ljubav prema dobru i mržnja prema zlu. To je ono preporučljivo što se nasljeđuje, a ne mržnja prema drugom i drugačijem. Islam uči sljedbenike da budu i protiv muslimana koji čine nepravdu nemuslimanima. U Knjizi Božijoj stoji: “O, vjernici, bdijte nad pravičnošću kao Njegovi svjedoci, makar to bilo i protiv vas, vaših roditelja i bližnjih…” (Kur'an). A ako se desi da se prozrokuje loša posljedica i pored dobre namjere, onda se za to odgovara pred sudom pravde, bez obzira na to ko je u pitanju. Meni se lično dešavalo da sam griješio prema mnogima i pored dobre namjere, ali to je bio samo plod moga neznanja. Kad bih uvidio grešku prema drugome, zatražio bih izvinjenje i nastavio s radom na ličnom usavršavanju.

Zašto, de facto, danas sve više dolazi do zloupotrebe vjere, pa se, recimo, epilog gotovo svih terorističkih aktivnosti širom planete svodi pod krilaticu da su “učinjene u ime islama”?

– Kada svi znamo da svaka vjera zagovara mir i pravdu, zašto onda etiketiramo teror islamskim prefiksom? To su klasične zloupotrebe koje odgovaraju političkim ambicijama i površnim, polovičnim i neostvarenim sljedbenicima. Moramo priznati i da, kad se nekom narodu ili pojedincu konstantno čini nasilje, a svijet šuti, onda su oni u stanju da urade svašta ne bi li se čuo njihov glas. Očito svijet ne voli istraživati uzroke problema, bolesti i filozofiju grijeha. Zato im je lakše da pripišu problem doktoru, bračnom drugu, komšiji ili drugom i drugačijem. Apsurd je kad kolega kolegi, nakon konstantnog druženja na poslu i uz svakodnevno međusobno pomaganje, kaže da je terorista. Tu je riječ ili o naslijeđenoj mržnji ili o površnom upoznavanju ili o nasjedanju na medijske konstrukcije ili o kombinaciji navedenog.

Kako biste, iz sadašnje perspektive, saželi Vaše iskustvo sa vehabijama?

– To su ljudi koji imaju stvarno dobre namjere i želje. Međutim, žrtve su površnog i jednostranog pristupa Božijoj Knjizi, vjeri i vjerovanju. Kad bismo detaljno analizirali ciljeve zakona vjere s kritičkim osvrtom na svoje ponašanje i svoj odnos prema drugome, vidjeli bismo da većina muslimana više slijedi svoga “učitelja” nego praksu Poslanika Muhammeda a. s., koji je nalazio dobro i u neprijatelju i koji je znao žrtvovati i čast za spas čovjeka i zajednice. To je preporučivao i sljedbenicima islama. Ne zaboravimo: islam nije vjera muslimana Arapa, Pakistanaca, Turaka, Bosanaca, Nijemaca, Albanaca i Amerikanaca itd. nego vjera Jednog Jedinog Stvoritelja svih nas. Predlažem da se oglase oni koji su bili na tom putu, pa su uvidjeli svoje greške te promijenili kurs djelovanja, a ima ih i s visokorangiranim diplomama i doktoratima.

Koliko velikodostojnici drugih religija treba i realno mogu da utiču na političke tokove jednog društva i da li dovoljno čine na samosvjesnosti čovjeka, njegove zdrave pobožnosti i stalne potrebe za preispitivanjem? Kakav je slučaj sa islamom?

– Islam o tome ima jasan stav: kad budemo iskreno govorili i radili, ne očekujući nagradu osim zadovoljstva Božijeg, tada vjernik postaje primjer kojim se popravlja okruženje. Svemilosni Allah veli: “O, vjernici, nemojte govoriti ono što ne radite. O, vjernici, vjerujte!” Oni kojima je vjera usput, a ne put, ne mogu zajednici ponuditi put mira, ljubavi, razumijevanja i napretka. Danas se i iskrena kritika shvata kao napad. Evo, krenimo svi zajedno da iskreno i otvoreno govorimo šta nam se ne sviđa tu gdje živimo i radimo. Vidjet ćete da ne smijemo otvarati “arhive”. Znate zbog čega? Zato što smo kupljeni ovim ili onim, a i zato što nemamo bolji projekt. Mi dobro dijagnosticiramo stanje, možda znamo i ime terapije, ali nismo terapeuti koji će biti spremni brižljivo pratiti tok izlječenja, ne libeći se raditi i “noćne smjene”. E, to je put popravka, a On najbolje zna.

[cgvijesti]

Spajić: Ostajem u Crnoj Gori, kupiću stan u Podgorici

Spajić: Ostajem u Crnoj Gori, kupiću stan u Podgorici

Foto: RTCG Lider pokreta Evropa sad Milojko Spajić kaže da su velike neistine da će Crna Gora zbog Evrope sad doživjeti grčki scenario, te da se enormno obogatio. “Ja sam već rekao da poklanjam tu moju nekretninu koju mi nađu. Da li bi oni pristali suprotno? Eto izazivam njih da to isto urade, ako ja njima nađem nekretninu, da utvrdimo iz kojih su riješili stambeno pitanje”, kazao je Spajić u…

[cgvijesti]

U Podgorici gorio stan

U Podgorici gorio stan

Foto: Facebook U ulici Baku u Podgorici večeras je gorio stan. Kako je saopšteno iz Službe zaštite i spašavanja, na lice mjesta upućene su bile dvije posade sa sedam vatrogasaca. “U 18.01h Službi zaštite i spašavanja je stigla prijava da je došlo do požara u stanu u ulici Baku. Na lice mjesta upućene su dvije posade sa sedam vatrogasaca. Izlaskom na lice mjesta ustanovljeno je da gore…

[cgvijesti]

Krivokapić prekršio zakon

Doskorašnji premijer Zdravko Kirovkapić prekršio je Zakon o sprečavanju korupcije time što nije prijavio kompletnu imovinu i prihode koje je ostvario, navodi se u dokumentu Agencije za sprečavanje korupcije koji prenosi portal Antena M. Kako prenosi taj portal, Krivokapić je u Krivošijama prijavio preko 6.500 kvadarata manje zemljišta nego što posjeduje, stan u Podgorici za 13 kvadrata manje,…

[znamobaportal]

http://www.znamo.ba/novak-dzinovic-ce-biti-izrucen-bih-prije-11-godina-ubio-zapalio-zenu/

Novak Džinović će biti izručen BiH: Prije 11 godina ubio i zapalio ženu

Nakon 11 godina čekanja, Novak Džinović iz Šapca napokon će biti priveden pred lice pravde u Bosni i Hercegovini, zbog ubistva banjalučanke Majde Juzbašić.

Ovo je potvrdila Marina Bakić, glasnogovornica Ministarstva za pravdu BiH, iz kojeg su kazali kako je Crna Gora odobrila izručenje Džinovića, a na osnovu potjernice Ministarstva za unutrašnje poslove Republike Srpske.

Podsjetili su i na detalje potjernice u kojoj stoji da je Džinović 27. juna 2006. godine u Banjoj Luci nožem najmanje 16 puta izbo Juzbašićevu po cijelom tijelu, a zatim zapalio njen stan kako bi prikrio zločin.

Tek nakon gašenja požara vatrogasci su na krevetu otkrili tijelo, koje je djelimično bilo ugljenisano. Odmah je bilo jasno da je Juzbašićeva ubijena, jer je ubica u tijelu ostavio nož.

Poslije zločina, ubica je pobjegao i iako je ubrzo identificiran, istog dana je napustio BiH. U bjekstvu je bio skoro punih 11 godina.

U Upravi policije Crne Gore navode da je bjegunac uhapšen u Podgorici 17. januara, nakon čega je predat u nadležnost Višeg suda u Podgorici, koji mu je odredio jednomjesečni pritvor.