#rodmg | Explore Tumblr posts and blogs

knihyonline-blog · 6 years ago

Text

Viktor Knapp - Teorie práva: Část sedmá: Tvorba práva

Literatura: Allen, C Kemp, Law ín the Making, Oxford 1958, Horn, D, Rechtssprache und Kommumkation, Berlin 1966, Huber, E, Recht und Rechtsverwirklichug, Basel 1921, Knapp, V (red), Teoretické problémy tvorby československého práva, Praha 1983, Knapp, V (red), Právo a informace, Praha 1988, Knapp, V, Právní pojmy a právní terminologie, Státní správa 1978, č 4, Knapp, V, Grospil, J Šin, Z, Ústavní základy tvorby práva, Praha 1990, Kořenský, J, Právní jazyk, právní komunikace a interpretace. Stát a právo, 1989, č 27, Kubeš, V, Theone der Gesetzgebung, Wien-New York 1987, Mollnau, KA, Probléme einerRechtsbildungstheone, Berlin 1982, Procházka, A, Tvorba práva a jeho nalézání, Praha-Bmo 1937, Rodmg, J, Baden, E, Kindermann, H, Vorstudien zu einer Theone der Gesetzgebung, St Augusbn (SRN) 1975, Slawinski, I, Gestlmger, M (red), Gesetzgebung in Ost- und Sudosteuropa, Legislativě Technik ím Wandel, Munchen 1991, Sounoux J L, Lerat, P, Le langage de droit, Pans 1975, Schneider, H,Gesetzgebung, Heidelberg 1991, Varga, C, Types of Codification, m Acta Acadennae Hungancae, Budapest 1977, č 19, Wróblewskt, J, Zasady tworzema prawa, Lódz 1979

I. Tvorba práva a tvorba zákona

1. Tvorbou práva lze v nějširšún smyslu rozumět tvorbu práva heteronomního 259 i autonomního'41 /viz výše v části čtvrté, III. 2.2./. Zde se budeme zabývat jen tvorbou práva heteronomního, tj. objektivního. O vzniku práva autonomního bude řeč dále (v části osmé) při výkladu o právních skutečnostech.

I při tomto omezení lze pojem tvorby práva vykládat dvojím způsobem.

V širším smyslu je pojem tvorby práva totožný s pojmem vzniku práva. V tomto smyslu se ptáme, jak a popř. proč se právo ve společnosti vytváří/viz výše v části třetí, II./ Tato otázka se týká i práva přirozeného a práva obyčejového. Obvykle se však tvorbou práva rozumí jen tvorba práva cílevědomou lidskou činností, tj. zákonodárstvím a soudcovským rozhodováním.142

O tvorbě práva precendenční judikaturou byla již stručně řeč v souvislosti s právem anglickým /v části šesté, III./ a ještě se k ní vrátíme při výkladu aprame-nech práva. Tu se soustředíme na to, co je nám nejbližší, tj. na výklad tvorby práva zákonodárstvím, tedy činností státních zákonodárných, resp. vůbec právotvorných orgánů, jejímž výsledkem je vytvoření právní normy v její sdělné podobě, tj. ve formě právního předpisu. Tvorbou práva v tomto smyslu je tudíž tvorba právních norem, resp. právních předpisů.143 (Záleží na zorném úhlu, ze kterého věc pozorujeme )

V tomto smyslu chápe tvorbu práva, ze svého hlediska důsledně, především normativní teorie (srov A Procházka, Tvorba prava a jeho nalézání) Tento imlitantní zastánce normativní teone k tomu phvymyslel tzv automatickou tvorbu práva (automatickou normotvorbu), tj tvorbu piávních noiem bp7 účasti lidské (srov zejmena str 106 an), což je kuriozita, která nikdy nedošla velkého ohlasu Za stěžejní vědecke dílo zabývající se tvorbou práva v tomto širokém smyslu lze považovat rozsáhlou Kemp Allenovu práci The Law ín the Making 3 Tak i Wroblewski, J , Zasady tworzema prawa, s 31 an Takto zákonodárcem vytvořené právo se ovšem ve vývoji společnosti mění, je dotvářeno (zejména judikaturou) O tom se tu mluví jinde V této části jde o vytvořeni piavm normy v jejím vnějším výrazu

Část sedmá

Tvorba práva

260 2. Pojem „zákonodárství4‘se ovšem v českém jazyce (i jeho ekvivalent v některých jazycích dalších/ stal polysémem, má několik významů. Jeho významem původním je tvorba zákonu. Etymologicky byl výraz „zákonodárství44 vytvořen podle obdoby z latiny převzatého výrazu „legislativa4*, jenž etymologicky vznikl spojením příslušných tvarů podstatného jména lex /zákon/ a slovesa ferre, od něhož part. perf. pass. zní „latum44a které znamená /v tomto kontextu/ „dávat44.

Výraz „zákonodárství44 je tedy lexikálně jazykovým ekvivalentem, tj. úplným synonymem výrazu „legislativa44. V hovorovém a někdy i literárním právním jazyku je ovšem věc méně jasná a při úvahách o tvorbě psaného /zákonného/ práva narážíme na problémy jazykové a vyjadřovací. Nejenže se výrazy „zákonodárství44 a „legislativa44 někdy používají jako synonyma a jindy nikoli, ale kromě nich se, někdy v stejném, jindy v sice podobném, ale přece jen různém smyslu, tj. jako synonyma nebo paronyma, používají výrazy „právotvorba44, „normotvorba44 a zmíněný již výraz „tvorba práva44. Nejširší z nich je „normotvorba44, který znamená tvorbu jakýchkoli norem, nejen právních. Jeho používání ve významu tvorba právaje tedy nepřesné. Výrazy „právotvorba44a „tvorba práva44jsou úplná synonyma a liší se jen frekvencí svého používání. (Slovo „právotvorba44 není příliš obvyklé.) Úplnými synonymy jsou svým původem i slova „zákonodárství44 a „legislativa44, které etymologicky znamenají nikoli tvorbu práva vůbec, ale pouze tvorbu zákonů. V současném jazykovém úzu se obě slova používají jednak ve svém původním přesném významu, a často i v širším významu jako synonyma výrazu „tvorba44 práva. V současném právním jazyku jsou v tomto širším smyslu dokonce Častější, než ve svém smyslu původním a pokud jde o právo psané, i častější než výraz „tvorba práva44.

Navíc se slova „zákonodárství44 a též, byť méně často, slova „legislativa“použí-vá jako polysému, který označuje nejen tvorbu práva jako činnost, ale i její výsledek, tj. právní řád jako množinu právních norem. Říká se např., že určitá právní norma je součástí českého zákonodárství, nebo že česká legislativa nemá obdobný právní institut jako je anglický trust atd.

261 3. Lze tedy shrnout, že, pokud jde o tvorbu norem, je třeba rozeznávat

a) normotvorbu, která znamená tvorbu norem vůbec, tedy třeba i norem módy, norem sportovních nebo jiných her atd.,

b) tvorbu práva, kterou se rozumí tvorba právních norem vůbec, a to jak práva psaného, tj. zákonů, nařízení, vyhlášek atd., tak práva nepsaného, tj. prece-denčního (soudcovského) práva, obyčejového práva atd.,

c) zákonodárství (legislativa), kterou je stricto sensu tvorba zákonů, tj. u nás tvorba ústavních zákonů, „obyčejných44 zákonů a zákonných opatření Senátu, a largo sensu tvorba psaného práva vůbec.136

4. Věda, která se tvorbou práva zabývá, se zpravidla nazývá teorie tvorby práva nebo někdy teorie zákonodárství/legislativy/ a bývá u nás považována za součást teorie práva.137

Část sedmá

Tvorba práva

II. Zákonnost zákonodárství

1. Zákonodárství je činnost, která se koná podle zákona. To znamená, že 262 zákonodárná oprávnění, a to ve výšeuvedeném smyslu, se samo musí opírat

o zákon. Ten určuje orgány, které mají zákonodárné oprávnění, stanoví meze, a popř. podmínky tohoto oprávnění a upravuje zásady zákonodárného procesu. Základní ustanovení o zákonodárné moci a o jejím výkonu náleží do ústavy.

(U nás jsou to čl. 39 an. a čl. 78,79 a 104 odst. 3 Ústavy České republiky.)

Podrobnější ustanovení o tvorbě právních předpisů bývají uvedena v zákonech a na jejich základě popř. v legislativních pravidlech vydávaných parlamentem či vládou jako interní norma nebo jako obecný správní akt.

U nás je právní úprava zákonodárství velmi neúplná. Kromě výšeuvedených článků ústavy neexistuje žádný právní předpis upravující proces tvorby práva v České republice. Proces vydávání právních předpisů vládou a ministerstvy se řídí Legislativními pravidly vlády ČR, která právním předpisem nejsou. Vydávání vyhlášek místních orgánů státní správy a samosprávy není obecně upraveno vůbec. I tak ovšem veškerá legislativa u nás spočívá na legálním základu, který je na nejvyšší úrovni dán zmíněnými články ústavy.

2. Z uvedeného vyplývá, že norma, ať jakákoli, která se neopírá o zákon, by nebyla normou právní, resp. byla by event. právní normou zdánlivou, bez zákonné normativní síly. Tak by tomu bylo např. kdyby ministerstvo vydalo prováděcí předpis k zákonu, aniž k tomu bylo zmocněno ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy.

Bylo by tomu tak i tehdy, kdyby „právní" norma byla vydána orgánem (subjektem), který vůbec nemá legislativní oprávnění, nebo orgánem, který legislativní oprávnění sice má, ale při vydání normy porušil kogentní právní ustanovení o tvorbě právních předpisů atd. Nezákonným způsobem zákon a ani jiný právní předpis vzniknout nemůže.

3. Tato skutečnost teoreticky vyplývá z obecné zásady : Ex iniuria ius non oritur, 263 která má ovšem širší dosah. Znamená zejména i to, že subjekt, který se zmocnil nezákonně moci, nezískává legitimní zákonodárnou moc. To platí zejména

v případě okupace cizího státu, kdy okupant, ač získal faktickou moc, nezískal právo na okupovaném území, resp. pro okupované území, vydávat právní předpisy.

U nás tato skutečnost došla výrazu v ústavním dekretu č. 11/1944 Sb. o obnovení právního pořádku, kde se výslovně praví: „Předpisy vydané...v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody..., nejsou součástí československého právního řádu“/čl. 1 odst. 2 cit. úst. dekr./.

4. Pravidlo ex iniuria ius non oritur se ovšem v historii neuplatňuje bezvý-jimečně. Někdy, zejména v případě sociálních revolucí, se proti němu staví „normativní sila skutečnosti" o čemž bylo podrobněji vyloženo výše (v části čtvrté, ni. 3.1.4). 138

Část sedmá

Tvorba práva

III. Legislativní pravomoc

264 l. Pravomoc vydávat právní předpisy může být podle našeho práva založena jen ústavou nebo jiným ústavním zákonem. Pro její označení usus communis českého jazyka užívá výrazů legislativní pravomoc,kterou se zpravidla rozumí oprávnění vydávat jakékoli právní předpisy, anebo zákonodárná pravomoc,'*1 která se chápe buď stricto sensu jako pravomoc vydávat zákony, anebo largo sensu jako pravomoc vydávat jakékoli právní normy, tj. jako synonymum legislativní pravomoci.

Zákonodárnou pravomoc stricto sensu má ve smyslu čl. 15 odst. 1 ústavy výlučně Parlament, který je jediným a výlučným zákonodárným orgánem České republiky.

Zákonodárnou pravomoc largo sensu mají v mezích ústavního zákonodárství a zajím stanovených podmínek též

a) vláda,

b) ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy,

c) zastupitelstva územních samosprávných celků.

2. Parlament jako jediný zákonodárný sbor je v čele výšeuvedené struktury legislativních (právotvorných) orgánů České republiky.

3. Nad souladem zákonů, zákonných opatření a všech ostatních právních norem a nad souladem podzákonných právních norem se zákonem bdí Ustavní soud.

IV. Legislativní proces

1. Dva aspekty legislativního procesu

265 Legislativní proces v obecném (širším) smyslu jako proces tvorby právních norem je společenský proces, který je možno zkoumat a pozorovat jednak z hlediska právního, jednak z širšího hlediska sociálního. Je to proces cílený139 140 a tím i racionální141 a měl by být i vědecky fundovaný.

Oba aspekty legislativního procesu, právní a sociální, spolu souvisí. V obou významech je to proces politický, který tvoří součást právní politiky státu.

Z hlediska právního se legislativní proces jeví jako formální a přinejmenším co do svého závěru zpravidla právem upravený, tj. normalizovaný proces tvorby právní normy, resp. právního předpisu. Z hlediska sociálního je legislativní proces součástí společenského procesu, který od společenského vědomí vede ke společenským vztahům, tj. ke společenské praxi, s cílem ovlivnit ji a usměrnit ji žádoucím způsobem, resp. zachovat její homeostatický stav.

Část sedmá

Tvorba práva

2. Legislativní proces ve smyslu právním

2.1. Legislativní proces ve smyslu právním se zpravidla uskutečňuje ve složité 266 interakci a spolupráci četných státních orgánů, vědeckých institucí atd. a dovršuje

se v orgánu s legislativní pravomocí. Interakce různých orgánů v legislativním procesu se u nás uskutečňuje zejména formou tzv. připomínkového řízení.

U jednodušších právních norem nižší právní síly, konkrétně u resortních podzákonných norem, se tvorba normy může někdy uskutečnit toliko v samotném orgánu, který ji tvoří. Každý legislativní orgán však vždy sestává z určitého organizovaného kolektivu lidí, kteří jsou navzájem ve vztazích dělby práce, spolupráce, resp. podřízenosti a nadřízenosti. Proto se i legislativní proces, který nepřesáhne legislativní orgán, uskutečňuje v interakci a spolupráci určitých subjektů.

Tvorba každé právní normy se tedy uskutečňuje v širším či užším koordinovaném působení více lidí. V procesu její tvorby se setkávají a event. střetávají jejich vědomosti a jejich individuální vůle, projevující se ve formě návrhů, připomínek, stanovisek, zpráv, expertiz atd. Z takovéhoto setkávání a střetávání individuálních znalostí a vůle se rodí tzv. resortní stanoviska či resortní návrhy, osnovy, vládní návrhy atd., až nakonec kolegiálním či monokratickým rozhodnutím vznikne právní norma.

2.2. Sám legislativní proces ve smyslu právním je možno chápat a pozorovat 267 ze dvou hledisek.

V užším, právně technickém významu je to formální proces tvorby právní normy, uskutečňující se tvorbou právního předpisu a končící jeho vyhlášením Tento proces je v celém svém průběhu právem upraven (normalizován) jen pokud jde o právní normy zákonné, tj. právní normy vydávané parlamentem. Tu se počíná formálním podáním právně relevantního návrhu právního předpisu, tj. realizací ústavní legislativní iniciativy a končí promulgací usneseného zákona.

Proces tvorby podzákonných právních norem zákonem upraven není a řídí se zpravidla jednacími řády, anebo popř. statuty či stanovami orgánu právní předpis v mezích své legislativní pravomoci tvořícího.

V širším právním smyslu lze legislativní proces chápat jako formální realizaci legislativního záměru, tj. jako proces počínající rozhodnutím o zahájení přípravy právního předpisu. Takto chápaný legislativní proces tedy začíná dřív, než legislativní proces v právně technickém smyslu a zahrnuje i větší počet subjektů (orgánů, organizací), včetně takových, které samy nemají ústavní legislativní iniciativu ani legislativní pravomoc.

3. Legislativní proces ve smyslu sociálním

150

Ještě dřív začíná legislativní proces ve smyslu sociálním,142 který v sobě legisla- 268 tivní proces ve smyslu právním zahrnuje. Je to společenský proces, do něhož náleží i soustavná analýza společenských vztahů a zájmů vyžadujících

Část sedmá

Tvorba práva

a objektivně zdůvodňujících novou právní úpravu, tj. výzkum sociální potřeby nové právní normy, v to počítaje i soustavnou analýzu společenského působení právní úpravy dosavadní, jakož i formování a vznik legislativního záměru, tedy stadia předcházejícího zahájení legislativního procesu ve smyslu právním.

269

Z hlediska sociálního nelze od právní normy, a tedy ani od legislativního procesu izolovat ani společenské působení právní normy. Vydání právní normy není samoúčelné, nýbrž má určitý regulativní cíl, jehož efektivní dosažení či nedosažení má nemalý význam pro tvorbu práva samu.

*=9

•H

I když tedy sociální působení právní normy nastává až po jejím vytvoření, po skončení její tvorby, po skončení legislativního procesu, při výzkumu tvorby práva otázku sociálního působení právní normy pominout nelze. Je naopak žádoucí tuto problematiku alespoň v podstatných věcech zkoumat v souvislosti s problematikou legislativního procesu, neboť ve společenském působení se může skrývat a klíčit zárodek prvé fáze legislativního procesu nového. Takto chápán tedy legislativní proces ve smyslu sociálním nejen dříve začíná, ale též později končí než legislativní proces ve smyslu právním.

Společenské působení práva je tedy v souvislosti s legislativním procesem předmětem poznání dvakrát. Poprvé anticipando při vznikání legislativního záměru. Legislativní záměr směřuje totiž vždy k určitému předpokládanému společenskému působení práva. Podruhé je společenské působení právní normy předmětem zkoumání a poznání následně (post factum).

Při tomto následném zkoumání společenského působení právní normy nejde ovšem jen o to, poznat, jak působí, ale i o to, poznat, zda působí tak, jak bylo předpokládáno, jak odpovídá legislativnímu záměru. Jde tedy o zkoumání efektivnosti právní normy. /Viz výše v části třetí, V./

4. Stadia legislativního procesu

270 Jednotlivá stadia legislativního procesu lze určit různým způsobem a podle různých kritérií. Nejvýraznější jsou tato stadia u tvorby zákonů. S přihlédnutím k Ústavě ČR a naší legislativní praxi je možno základní stadia legislativního procesu (v širokém sociálním smyslu) třídit takto:

4.1. Zjištění potřeby právní úpravy

Prvním stadiem je nepochybně zjištění potřeby sociální regulace. To znamená zjištění, že do právněpolitického poznání „zákonodárce** vstoupí skutečnost, že - ve smyslu výše citované myšlenky E. Hubera /v části třetí, II. 3.3./ - se soustavně opakují konfliktní společenské situace, které nejsou normativně regulovány, resp. jejichž dosavadní normativní regulace není dostatečná. S tím pak je spojeno poznání, že vhodným způsobem normativní regulace takových situací je právní norma. /Ne pro regulaci každé společenské konfliktní situace je právo vhodným regulátorem./

4.2. Vznik legislativního záměru

Poznání potřeby regulace a toho, že právní norma je nej vhodnějším způsobem její regulace, dává vznik legislativnímu záměru, tj. vznik politickoprávní představě o vhodnosti vydání takové právní normy a úmyslu zahájit její přípravu. 143

Část sedmá

Tvorba práva

4.3. Realizace legislativního záměru 271

a) Realizace legislativního záměru je zahájena rozhodnutím151 příslušného orgánu /u nás zpravidla ministerstva/ zahájit přípravu dotyčné právní normy. Toto rozhodnutí je delimitováno některými faktory, zejména

- účelem, k jehož dosažení má být budoucí právní norma prostředkem,

- základními právy a svobodami občana a člověka a obecně uznávanými právními zásadami, které připravovaná právní norma musí respektovat,144 145

- daným stavem právního řádu, do kterého nová právní norma musí vstoupit souladně, tzn. že „zákonodárce“si musí být při přípravě nové právní normy vědom jejího vztahu k jejímu normativnímu okolí, její právní i sociální interakce s právními normami z tohoto normativního okolí a musí jasně stanovit event. potřebu derogace popř. novelizace některých z nich,

- při přípravě nové právní normy je třeba vzít v úvahu hospodářský /finanční/ efekt jejího působení, což je důvod toho, že u návrhů nových zákonů se zpravidla vyžaduje též informace o pravděpodobných nákladech, které působení nového zákona bude vyžadovat.

b) Dalšími stadii realizace legislativního záměru pak jsou 272

- vypracování osnovy navrhovaného právního předpisu a popř. předtím ještě vypracování jeho zásad,

- předběžné meziresortní, popř. širší, projednání osnovy nebo popř. zásad, tj.

ÍZV. připomínkové řízení,

- formální podání relevantního legislativního návrhu orgánu příslušnému o něm rozhodnout,

- jeho projednání v tomto orgánu,

- jeho přijetí /vznik platnosti právního předpisu/,

- publikace právního předpisu zákonným způsobem.

c) Uvedené schéma realizace legislativního záměru je obecné, vychází však z legislativního procesu vedoucího ke vzniku zákona. U přípravy podzákonných právních předpisů bývá odlišné a zejména jednodušší.

V. Způsob právní úpravy

1. Vymezení právní úpravy

1.1. Při realizaci legislativního záměm je třeba vymezit předmět zamýšlené 273 právní úpravy a určit její způsob. Ten je ovšem do značné míry dán právě jejím předmětem.

1.2. Vymezením předmětu právní úpravy se rozumí vymezení společenských vztahů, které mají být zamýšleným právním předpisem upraveny. Podle jejich povahy a rozsahu (a také s přihlédnutím k právní tradici země) pak dochází k právní úpravě parciální anebo ke kodifikaci, tj. ke koncentraci právní úpravy

Část sedmá

Tvorba práva

určitého většího úseku společenských vztahů v rozsáhlém zákoně, zvaném zákoník (kodex).

Rozdíl mezi obojím není ovšem vždy zřetelný. Je to spíš rozdíl vnímaný intuitivně a silně ovlivněný legislativní tradicí dotyčné země. Přitom tento rozdíl nezáleží jen na názvu zákona. Tak např. základní předpis v oblasti trestního práva hmotného, jímž je zákon č. 140/1961 Sb. (ve znění novel), se nazývá Trestní zákon, ačkoli svou povahou je nepochybně kodexem. Obdobné platí v zákonu o rodině č. 94/1963 (ve znění novel). Oba se také v hovorové řeči zákoníky nazývají.

Povahu zákoníku spíš než parciální úpravy mají, ač se ani ony v hovorové řeči zákoníky nenazývají, stavební zákon č. 50/1976 Sb., horní zákon č. 44/1988 Sb. (úplné znění č. 439/1992 Sb,), zákon o péči a zdraví lidu č. 20/1966 Sb. (úplné znění č. 86/1992 Sb.), zákon o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb. aj.

1.3. K vymezení právní úpravy náleží i rozhodnutí o její formě, resp. o její právní síle, tzn. o tom, má-li být provedena zákonem, anebo na základě zákona a v jeho mezích nařízením vlády, vyhláškou ministerstva atd. Má-li být provedena právním předpisem zákonné úrovně, rozhoduje se o tom, zda tzv. obyčejným zákonem či zákonem ústavním.

2. Právní úprava zákonná

274 2. L Parciální právní úprava

Parciální právní úprava je pravidlem. Její vymezení je spíš negativní: Používá sejí tam, kde nejde o právní úpravu rozsáhlých, vnitřně souvislých a společensky významných komplexů společenských vztahů.

Sama rozsáhlost zákona však při rozlišování parciální úpravy a kodifikace není rozhodující. Zákon s velmi malým počtem ustanovení (paragrafů, článků), tak např. zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor č. 116/1990, který má 17 paragrafů, sice jistě nikdo nebude považovat za kodex, naproti tomu ani zákon rozsáhlý jako je např. výšezmíněný zákon o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb., který má 107 paragrafů) za kodex považován není.

Při rozlišování parciální právní úpravy a kodifikace je i pojem parciálnosti relativní. Tak např. obchodní zákoník upravuje rozsáhlou a poměrně homogenní oblast společenských vztahů a svým charakterem i svým názvem je nepochybně kodexem. Zároveň ovšem ve vztahu k soukromému právu jako celku, jehož základním právním předpisem je občanský zákoník, je zákoník obchodní právní úpravou parciální.

2 2. Kodifikace

275 2.2.1 Výraz „zákoník" je sice výrazem zákonného právního jazyka, používá se

však v názvu zákona a nikoli jako jeho ústavní označení. Ústava ve své hlavě druhé zná jen zákony a ústavní zákony. I zákoník je tedy zákon, který může ve svém názvu být označen jako zákoník. Tak např. obchodní zákoník je zákon č. 513/1991 Sb., který se nazývá Obchodní zákoník

2.2.2. Kodifikace znamená, jak už bylo řečeno, jednotnou a systematickou zákonnou právní úpravu určitého, relativně samostatného výseku právních vzta-

Část sedmá

Tvorba práva

hů: „Jako kodifikaci ize označit úpravu široké právní oblasti v jednom zákonu (,,zákoníku“), směřující k úplnosti. Protože takové uspořádání obsáhlé materie není možné provést bez systematického členění, pojmových rozlišení a určitých principů, získává zákoník vědeckou povahu."146 Je tedy svého druhu vědeckým dílem, které ovšem, jako každé vědecké dílo, může být zdařilé či nezdařilé. Jako příklad lze uvést na jedné straně osvícenský přirozenoprávní občanský zákoník rakouský (ABGB), který je vynikající vědecké dílo, a na straně druhé nepříliš zdařilý občanský zákoník německý (BGB) a současný občanský zákoník český, jehož poslední verze byla připravována ve spěchu bez jakéhokoli hlubšího vědeckého základu.

2.2.3.0 kodifikaci se zpravidla mluví v dvojím smyslu. Z hlediska historického 276 se jí rozumí shromáždění a soustředění většího počtu existujících, resp. uznávaných právních pravidel v jednom rozsáhlém zákonodárném díle (zákoníku, kodexu). V tomto smyslu se běžně mluví o kodifikaci justiniánské, o zákoníku Chamurapiho atd. V současném významu se kodifikací rozumí vytvoření systematické právní úpravy pro určité právní odvětví, tj. pro určitou oblast právem upravovaných společenských vztahů. Kodifikace v tomto smyslu má historické základy v oblasti občanského práva, a to na konci 18. a na začátku 20. století, kdy byl r. 1804 vydán francouzský občanský zákoník (Code Napoléon, nyní Code civil, viz výše v části šesté, II.).

2.2.4.'Pojem kodifikace souvisí s pojmem systému práva (viz v části čtvrté V.). 277 Svým vznikem zákoníky odpovídaly určitým historicky se vyvinuvším právním odvětvím, zejména právu občanskému, právu trestnímu, právu obchodnímu, právu pracovnímu, občanskému a trestnímu právu procesnímu. Charakter kodexu mají, ač se tak nenazývají, též psané ústavy.

Vztah kodifikace a systému práva je v historickém vývoji vzájemný. Kodifikace, jak uvedeno, odpovídala nezávisle na ní se vytvořivším právním odvětvím, zároveň však působila na jejich vytváření.

Kodifikace jako výjimečný způsob právní úpravy nepokrývá celý právní řád. 278 Jejím předpokladem je i praktická vhodnost a možnost soustředění právní úpravy v oblasti daného právního odvětví v jediném základním kodexu. Tato možnost je dána ve výšeuvedených, dnes kodifikovaných právních odvětvích. Kodifikaci se však svou rozsáhlostí a různorodostí vzpírá zejména právo správní.

Většina zákoníků ani nevyčerpává látku ze svého vlastního právního odvětví, nýbrž se omezuje jen na věci hlavní a úpravu otázek dílčích či specifických ponechává zákonům zvláštním.

3. Změna právní úpravy

3.1. Forma změny právní úpravy

Vývoj vztahů, které tvoří předmět právní úpravy i vývoj společenských potřeb 279 v dané oblasti vede k nutnosti provádět v právním řádu změny odpovídající vývoji společnosti. Tyto změny nastávají vydáním nového právního předpisu, změnou

Část sedmá

Tvorba práva

dosavadního právního předpisu (novelizací) a zrušením dosavadního právního předpisu (jeho derogací), resp. tím, že jinak zanikne jeho platnost.

V současné společnosti je v zemích psaného práva legislativní úprava zpravidla tak rozsáhlá a z hlediska její potřeby tak úplná, že vznik nového právního předpisu a zánik dosavadního právního předpisu jsou zpravidla navzájem vázány, tzn. že dosavadní právní předpis bývá zrušen a nahrazen vznikem právního předpisu nového. To znamená, že k vydání právního předpisu upravujícího společenské vztahy právem dosud neupravené, jakož i ke zrušení právního předpisu, aniž byl nahražen jiným, v praxi dochází výjimečně.

3.2. Novelizace

280 3.2.1. Novelizací právního předpisu je případ, kdy pozdější právní předpis

-- h i

a) změní určitou část právního předpisu dřívějšího, tj. změní určitou právní normu v tom předpisu obsaženou,

b) doplní do dosavadního právního předpisu právní normu, která v něm dosud nebyla,

c) zruší některou právní normu obsaženou v dosavadním předpisu, aniž zrušil právní předpis celý, v kterémžto případě jde o derogaci určité právní normy a novelizaci právního předpisu.

Novelaje, ač obsahově vázána na právní předpis novelizovaný, právním předpisem samostatným. Má svou vlastní platnost a svou vlastní účinnost. Ode dne své účinnosti se však její obsah stává obsahem právního předpisu novelizovaného. Je do něho inkorporována.

Po novelizaci platí právní předpis ve své změněné podobě, avšak pod svým původním označením, tj. názvem (pokud nebyl sám novelizací změněn), pořadovým číslem a ročníkem Sbírky zákonů.

Při obvyklé citaci novelizovaného zákona se uvádí jeho původní označení s dodatkem: „ve znění zákona...“, anebo, bylo-li novel více, lze použít dodatku: „ve znění pozdějších zákonů“nebo „ve znění novel".

281 3.2.2. Novela právního předpisu se má přidržet systematiky právního předpisu novelizovaného a nemá být příliš rozsáhlá, ani nemá příliš hluboko zasahovat do novelizovaného právního předpisu a zejména nemá měnit jeho koncepci, V takových případech je lépe místo novelizace dotyčný právní předpis zrušit a nahradit jej novým.

Příkladem takové nevhodné novelizace, která byla vynucena časovou tísní a naléhavou potřebou mít nový zákoník, byla novelizace občanského zákoníku z roku 1964 zákonem č. 501/1991 Sb.

282 3.3 Skončení účinnosti právní normy. Derogace

3 3.1. Právo trvá. (Viz výše v části čtvrté III. 3.1.3.). Účinnost právní normy nezaniká samovolně, zejména nezaniká tím, že právní norma není, třeba po dlouhou dobu, používána, tzn. tím, že in desuetudinem abiit, ani tím, že odpadl společenský důvod, pro který byl právní předpis vydán /ratione legis cessante/. a dokonce už nezaniká tím, že se vytvořila praxe od právní normy odchylná (legi contraria).

Obdobné platí o právním předpisu jako o nositeli právních norem i o jeho jednotlivých ustanoveních. Rozlišování mezi zánikem účinnosti právní normy 147

Část sedmá

Tvorba práva

a právního předpisu by ovšem v dalším výkladu působilo vyjadřovací obtíže, proto tam podle vhodnosti kontextu ve stejném smyslu používáme promiscue obojího výrazu.

Z požadavku právní jistoty vyplývá, že účinnost právní normy (a tím i právní norma jako součást platného řádu) zaniká výlučně jen formálně, a to

- uplynutím času, jestliže doba její účinnosti byla právní normou (toutéž či jinou) omezena,

- zrušením, tj. byla-li zrušena zákonem stanoveným způsobem,

- zánikem státu, jímž byla vydána, nebyla-li převzata (recipována) státem nástupnickým.

3.3.2. Z těchto způsobů zániku účinnosti právní normy nejvíce pozornosti 283 zaslouží zrušení právní normy, zvané derogace nebo též - v českém jazyce méně často - abrogace.

Derogace může být (ve vztahu k právnímu předpisu) úplná, může to tedy být zrušení právního předpisu jako celku anebo částečná, tzn. zrušení určitého ustanovení právního píedpisu, tak zejména určitého paragrafu nebo i jen jeho části.

V druhém případě právní předpis zůstává v platnosti s výjimkou zrušených ustanovení. V tomto případě tedy z hlediska právního předpisu jako celku jde o specifický případ novelizace.

Zrušením zákona se irnplicite ruší i podzákonné právní předpisy vydané najeho základě.

3.3.3. K derogaci může dojít výslovně nebo mlčky (irnplicite). 284

K výslovné derogaci dochází tehdy, jestliže pozdější právní předpis výslovně

zruší právní předpis dřívější anebo zruší-li výslovně jeho část. Zrušovací ustanovení pozdějšího právního předpisu se zpravidla nazývá derogačníklauzule. Ta má být jmenovitá, tzn. má výslovně uvést právní předpis nebo jeho část, která se zrušuje. V praxi ovšem bývají derogační klauzule formulovány někdy i obecně tak, že se „zrušují všechny právní předpisy, které jsou s tímto zákonem v rozporu11 apod

Derogace mlčky nastává podle zásad Lex posterior derogat priori,148, tzn. že pozdější právní předpis mlčky ruší právní předpis dřívější, pokud oba nemohou v tomtéž právním řádu platit zároveň, a podle zásady lex specialis derogat gene-rali, tzn že právní předpis speciální za stejných podmínek jako výše ruší právní předpi s obecný. K nim lze doplnit zásadu lex superior derogat inferiori, podle níž právní předpis vyšší právní sily ruší konkurující s ním právní předpis nižší právní síly.

České právo uvedené zásady nikde normativně nevyhlašuje, tzn. není takový zákon, který by je výslovně vyhlašoval. Proto se v literatuře vyskytly pochybnosti o tom, zda platí.149 Teoreticky lze ovšem spolehlivě dokázat platnost zásady první, tj. že pozdější právní norma deroguje dřívější.

Část sedmá

Tvorba práva

285 Pochybnější, zejména v praxi, je zásada druhá, podle níž právní norma speciální deroguje obecnou. Tuto zásadu je třeba vykládat tak, že by v případě, že by tutéž skutkovou podstatu v tomtéž právním řádu zároveň upravovala právní norma obecná a právní norma speciální, platila právní norma speciální. I to lze dokázat teoreticky.

Zásada třetí se uplatňuje ve vztahu ústavního zákona a zákona a zejména též zákona a podzákonných právních předpisů vydaných v jeho rámci a k jeho provedení podle čl. 78 či 79 Ústavy.

3.3.4. Zvláštní problém derogace vytvořilo ústavní soudnictví, a to v případě, že ústavním soudem bude zrušeno ustanovení derogační, kdy tedy jako protiústavní bude shledáno zrušení určitého právního předpisu, resp. určité právní normy. Ústavní soud ČR v této věci zaujal teoreticky plně odůvodněné stanovisko, že zrušením derogačního ustanovení se ex nunc obnovuje platnost derogační klauzulí zrušeného ustanovení.

286 3.4. Inkorporace (Repubhkace)

3.4.1. Inkorporace představuje soustředění určité skupiny platných právních předpisů, a jejich společnou oficiální publikaci podle jejich časové posloupnosti (tj. od předpisu nejstaršího data vydání k předpisu nejkratší časové působnosti). Takováto inkorporace se ovšem zpravidla neprovádí otištěním textu jednotlivých po sobě následujících právních předpisů, ale otištěním tzv. konsolidovaného textu původního právního předpisu, tj. jeho textu upraveného novelami. Tomuto způsobu se říká repubhkace právního předpisu.

Kromě toho může dojít k inkorporaci právních předpisů též podle právní síly (tj. od ústavních a zákonných až k prováděcím předpisům), nebo podle upravované oblasti vztahů (například předpisy upravující vztahy ve zdravotnictví a pod.).

Inkorporace není právním předpisem ani kodifikací, představuje jenom uspořádání platných právních předpisů, které uskutečňuje příslušný státní orgán {oficiální inkorporace) anebo upořádání, které uskutečňuje například právní vědec nebo nakladatelství (neoficiální inkorporace). Pokud jde o oficiální chronologickou inkorporaci, tj. republikaci, konstatuje literatura např.: „Vyhlášení úplného znění platného zákona určitě není zákonodárným aktem, je toliko zopakováním toho, co stejně platí. Vyhlášení není s to změnit zákonný stav". Stejné stanovisko zastává i judikatura SRN. Spolkový ústavní soud SRN přisoudil republikaci zákonů výlučně deklaratorní povahu (BVerfGe, 18, 391), přičemž zároveň konstatoval, že „smyslem a účelem" zmocňovacího ustanovení k vydání republikační vyhlášky je „toliko dát podnět k deklaratornímu konstatování autentického textu měněného zákona"(BVerfGe, 18, 391).

287 3.4.2. Z hlediska historického sehrávala inkorporace významnou roli: „Co do starších pramenů práva psaného máme autentické vydání zákonů a nařízení teprve od nastoupení Leopolda II. r. 1790. Do té doby vycházely úředně, a to od r. 1637 do r. 1714 a od r. 1740 do r. 1790 toliko sumární výtahy generalií, patentů a nařízení v pořádku chronologickém",150 přičemž kromě oficiálních máme ještě

Tvorba práva Část sedmá

některé sbírky soukromé. Důležitá je např. sbírka známá pod jménem Codex Austriacus.

V současné moderní legislativní praxi se jeví účelným zveřejnit platné znění určitého právního předpisu (např. kodexu) po jeho několikeré novelizaci. Za takové oficiální chronologické inkorporace (nazývané republikačnívyhlášky) lze v České republice považovat republikační vyhlášky vydávané předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to na základě výslovného zákonného zmocnění. (Za absurdní nutno považovat skutečnost, že uvedený institut je upraven jen v interní instrukci, tj. v Legislativních pravidlech vlády České republiky.)

Republikační vyhláška představuje tudíž oficiální chronologickou inkorporaci, která obsahuje platné znění určitého novelizovaného právního předpisu. Takovéto inkorporace zvyšují přehlednost právního řádu a jsou užitečnou pomůckou aplikační praxe (zejména v případech několikerých a rozsáhlých novelizací). Příkladem republikační vyhlášky je vyhlášení úplného textu občanského zákoníku po jeho rozsáhlé novelizaci zákonem č. 509/1991 Sb., ke kterému došlo pod č. 47/1992 Sb

VI. Legislativní technika a právní jazyk

1. Pojem legislativní techniky

Právní předpisy jsou jazykové výrazy, které komunikují právní normy jejich 288 adresátům. Pro efektivnost právního předpisu je tedy důležitá i forma, kterou toto své poslání plní. Činnost, která právním normám tuto sdělnou formu dává, se nazývá legislativní technika.157 Tou se zároveň rozumí i dovednost (někdy se říká i umění) právním normám tuto formu dát. Legislativní technikou se dále rozumí i specializace právní vědy, která se formou právních předpisů zabývá (viz výše v části první, 1.4.2.).

K vnější formě právního předpisu, jejíž vytvoření náleží legislativní technice, patří především jazyková (výrazová) stránka právního předpisu a formální utřídění, tj. zejména rozčlenění, právního předpisu.

V praxi se v zájmu sdělnosti právních předpisů a zejména též v zájmu dosažení a zachování jednotné formy právních předpisů vydávají oficiální legislativní pravidla.

289

2. Srozumitelnost právní normy

Vzhledem k tomu, že právo je svou povahou, kromě jiného, zvláštním společenským informačním systémem, že tedy právní normy nejen ukládají povinnosti a zakládají práva, ale též informují své adresáty o tom, jak se podle práva mají či nemají chovat, a vůbec informují každého, jaké z nich vyplývají povinnosti 151

Část sedmá

Tvorba práva

a práva, je nezbytné, aby byly sdělné. O tom už byla řeč v části čtvrté, III. 1.1.6. Zde je k tomu třeba přičinit pár poznámek.

Sdělností právní normy ovšem nelze rozumět pouze to, že je ve formě právního předpisu každému přístupná, že si ji každý může přečíst, ale také to, že je srozumitelná. Jde tedy jak o formální, tak o obsahovu sdělnost. Požadavek srozumitelnosti právní normy ovšem v praxi někdy vyvolává problémy a nedorozumění. Tento požadavek totiž nelze klást do protikladu s požadavkem logické přesnosti vyjadřování právního předpisu, jednoznačnosti vyjadřování a nevyhnutelně i jeho určité odbornosti. Tato stránka věci bývá někdy považována za zdroj malé srozumitelnosti právních norem, ačkoli právě naopak, správně aplikována, je nezbytným předpokladem jejich srozumitelnosti. Úsilí o srozumitelnost právních předpisů musí tedy uspokojovat základní sémantické požadavky logického vyjadřování a přihlížet k tomu, že právní jazyk a zejména jazyk právních předpisů není jazykem krásné literatury ani jazykem masových sdělovacích prostředků, ale v první řadě jazykem účelovým. Přitom je třeba mít na mysli i to, že právní předpisy nejsou a jistě ani v budoucnosti nebudou předmětem každodenní masové četby, nýbrž že lidé (neprávníci) čtou právní předpis zpravidla tehdy, když se potřebují seznámit s jeho obsahem, ajde-li o právní normy či právní případy složitější, neobejdou se bez odborné právní porady, resp. právní pomoci. Právě proto přece právní poradci (advokáti, právní referenti podniků atd.) existují. Požadavek srozumitelnosti právní normy není tedy v rozporu s požadavkem její přesnosti. Oba tyto požadavky jsou, pokud jsou správně chápány a správně aplikovány, v plném souladu a kumulují se. Požadavkem legislativní techniky je zároveň, aby právní norma byla ve svém vyjádření přesná a srozumitelná.

3. Jazykový výraz právní normy

290 3.1. Právní jazyk

a) Komunikace mezi právotvorným subjektem („zákonodárcem") a adresáty, resp. recipienty práva se uskutečňuje výlučně jazykem. Tento jazyk má některé zvláštnosti, kterými se odlišuje od tzv. obecného základu spisovného jazyka, a nazývá se zpravidla jazykem právním.'5* Hlavní zvláštnosti právního jazyka.se týkají jeho slovníku /jsou to tedy především zvláštnosti lexikální/ a jeho stylu. O obojích se podrobněji mluví dále.

Právní jazyk se vyjadřuje především větami preskriptivními, jimiž jsou adresátům právní normy komunikovány právní příkazy, zákazy a dovolení. Větami deskriptivními vyjadřuje právní jazyk skutkové podstaty právních norem.

Často, zejména v oblasti soukromého práva, právní jazyk používá k vyjádření právních norem vět složených, a to konkrétně vět podmínkových, v nichž přední /podmiňující/ část věty je deskriptivní, a zadní /podmíněná/ část je preskriptivní. 152

Část sedmá

Tvorba práva

b) V právním jazyku mají zvláštní význam výrazy /věty/, které samy působí právní následky, které tedy mají charakter jazykových aktů /speech-act/. Takovýmito výrazy jsou v prvé řadě preskriptivní věty použité v právní normě, resp. v právním předpisu, a preskriptivní věty použité v soudních a jiných úředních rozhodnutích. Tak např. řekne-li zákon „vlastník je povinen strpět, aby...“/srov. §

128 odst. I ObčZ/, není to jen informace o tom, že je vlastník povinen něco strpět, a co je povinen strpět, ale také obecné uložení povinnosti vlastníkům, aby to za zákonných předpokladů strpěli. Obdobně platí, řekne-li zákon, že „vlastník se může domáhat vydání věci“/§ 126 odst. 1 ObčZ/ atp.

To platí obdobně i tehdy, vysloví-li takovou povinnost soud v rozsudku. Pokud 291 jde o úřední rozhodnutí a zejména o rozsudky soudu, platí to jak pro rozhodnutí konstitutivní, tj. taková, která mezi stranami, resp. pro strany, vytvářejí práva a povinnosti, tak pro rozhodnutí deklaratorní, která jen autenticky deklarují práva a povinnosti vzniklé z jiného důvodu. Takovéto rozsudky totiž k hmotněprávním povinnostem přidávají povinnost procesní a, pokud jí se týče, jsou též konstitutivní. Tak např. odsoudí-li soud dlužníka ze smlouvy ke splnění jeho dluhu, autenticky tuto jeho povinnost deklaruje, zároveň však „posiluje" postavení věřitele vyslovením procesní povinnosti splnit dluh, jehož splnění se tím stává vynutitelné státní mocí, tj. exekucí.

Podobný charakter mívá i právní úkon vyjádřený jazykem. K demonstraci lze použít srovnání vět:

I. kupující je povinen zaplatit dohodnutou cenu /věta v zákonu/;

II. kupující je povinen zaplatit kupní cenu Kč... /věta v určité kupní smlouvě mezi A a B/;

III. kupující B je povinen prodávajícímu A zaplatit kupní cenu Kč... /informace, kterou osoba X podává osobě Y o kupní smlouvě mezi A a B/.

Všechny tyto tři věty jsou v obecných věcech obsahově shodné, přesto však je 292 jejich právní i jazykový charakter velmi různý.

Věty I a II jsou sice obě jazykovými akty ve výšeuvedeném smyslu, první je však obecná, kdežto druhá je konkretizací /individualizací/ první a jejich právní následky jsou zcela jiné.

Věty II a III se týkají téže smlouvy, podstatně se však liší tím, že první je jazykový akt, jímž kupující na sebe bere povinnost zaplatit kupní cenu, kdežto druhá je, ač je v ní použito slov ,je povinen" stejně jako ve větě prvé, větou deskriptivní a v tomto případě i oznamovací, kterou jeden informuje druhého

0 povinnosti určitého kupujícího.

c) Jazyk právní je jazyk přirozený. Je to oficiální jazyk národní. Ve státech, 293 v nichž je oficiálních národních jazyků víc, bývá právo simultánně komunikováno

ve více jazycích, přičemž všechny jazykové verze bývají stejně autentické. Tak tomu bylo v bývalém Československu, je tomu tak ve Švýcarsku, kde právo kantonálníje publikováno v jazyku dotyčného kantonu a právo federální ve všech oficiálních jazycích. V různých oficiálních jazycích je právo publikováno

1 v Belgii, ve Švédsku, v Izraeli, v Kanadě atd.

Jen zcela výjimečně bývá právní norma komunikována jinak než přirozeným

Část sedmá

Tvorba práva

jazykem. Tak je tomu zejména u dopravních značek. Tyto případy jsou však pro í naše účely zanedbatelné.

d) Právo je komunikováno jazykem spisovným. Ten obsahuje obecný základ (obecný základ spisovného jazyka) a různé speciální jazyky odborné, resp. profe- 4 sionální. Jazyk právní je jedním z nich. Je to - velmi zhruba vyjádřeno - jazyk, jímž právníci mluví o právu. Jeho specifické znaky jsou tedy determinovány jeho mluvčím a jeho předmětem.

e) Právní jazyk má několik variant, jimiž jsou zejména

-jazyk právních předpisů (jazyk zákonný, legislativní),

- jazyk soudního (popř. jiného) rozhodování, i

- jazyk právního zastupování.

294 f) V dalším výkladu půjde o právní jazyk ve smyslu jazyka právních předpisu. 4 Základem jeho problematiky je vyjasnění jeho vztahu k jazyku národnímu a tím I i k obecnému základu jazyka spisovného (dále „obecný základ'). V tomto směru bude nutné shledávat důvody rozdílu mezi jazykem právním a obecným základem j v prvé řadě v té skutečnosti, že nejen význam, ale i styl jazykových prostředků i (výrazů) užívaných k vyjádření právních norem je diktován jejich specifičností. Taje určována - kromě mluvčího a předmětu právního jazyka (viz výše) zejména j i formou jejich vzniku, způsobem publikace, státní vynutitelností, jakož i jejich f abstraktní povahou, danou tím, že směřují k tomu, aby svou úpravou postihly nikoli pouze jediný samostatný, a tedy konkrétní jev, nýbrž naopak velkou výše společenských jevů téhož druhu a typu, pod něj�� se jednotlivé konkrétní podoby | jejich konfigurací dají snadno podřadit. To právě klade též zvláštní nároky na přesný způsob vyjádření takové abstraktně pojaté reglementace, zejména pak na |J| její konciznost a stabilitu. Vyloučena je zde proto jakákoli živelnost nebo neurči-J| tost ve vyjadřování, která se jinak připouští v obvyklé řečí hovorové. Dalšnl požadavky na způsob vyjadřování vyplývají tu též z vnitřní struktury právních JJ norem, jakož i z nutnosti jejich uspořádání v obsahově správný a přitom přehledným systém.

295 Specifičnost poslání práva i forem potřebných pro jeho vyjadřování nese s sebou vznik speciálních právních pojmů a jim odpovídajících termínů. Tyt pojmy a termíny jsou základní zvláštností právního jazyka a tvoří součást jeho slovníku a specifické terminologie. Jde tu proto o zvláštní lexikální, ale i slohovou vrstvu národního jazyka. Důležitým jejím znakem je její konstantnost týkající; základních právních pojmů, což vede zároveň k tomu, že se tato ustálená a obecněl vžitá terminologie stává nedílnou součástí kultury národa, obecného právního povědomí a tím zároveň i jedním z předpokladů účinnosti právních norem. l Konstantnost právní terminologie ovšem neznamená její historickou neměnnost.

K jejím změnám, k dalšímu jejímu doplnění nebo i rozšíření dochází v průběhu'! společenského vývoje, který naplňuje dosavadní právní pojmy novým obsahem,;1 popř. dává vznikat i novým a popř. zanikat dosavadním.

Nezbytným požadavkem právního jazyka je dále srozumitelnost jeho reci-4 pientovi, která ovšem v sobě skrývá některé problémy. O tom o všem bude dále5 řeč podrobnější. 153

Část sedmá

‘Tvorba práva

g) Právní jazyk je jako kteiýkoli jazyk znaková soustava, jejíž znaky něco 296 označují (designují). To, co designují se nazývá jejich designátem. Specifickým charakterem předmětu právaje dána zvláštnost designace právním jazykem, resp. zvláštnost jeho designátů.

Právní norma jako jazykový výraz stanoví typicky příkazy, zákazy a dovolení lidského chování (viz v části deváté, II.), tzn. stanoví to, co má být (popř. může být nebo nemá být, ale to se vždy dá redukovat na nějaké „má být“). Příkazy, zákazy a dovolení právní normou dané zavazují lidi v nějaké právní normou předvídané a někdy výslovně vyjádřené faktické situaci, tedy v situaci, která jest. „

Právní norma jako jazykový výraz designuje obojí, tzn. jak to, co má být, tak 297 to, co jest, tzn. svou skutkovou podstatu. Designuje tedy svou podmiňující část (hypotézu) i své části podmíněné (dispozici a sankci). Přitom podmiňující část právní normy může být designována mlčky (implicite). Tak tomu je, jde-li o tzv. nepodmíněnou normu, tj. takovou, která platí za jakýchkoli podmínek.

Tak např. se z § 588 ObčZ vyčte, že - velmi stručně vyjádřeno - skutkovou podstatou kupní smlouvy je směna věci za peníze, z té pak vzniká povinnost prodávajícího odevzdat věc kupujícímu a jeho právo od kupujícího požadovat kupní cenu, právo kupujícího žádat od prodávajícího dodání věci a jeho povinnost zaplatit mu za ni kupní cenu a další.

Podobně § 219 TrZ výslovně designuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy jako „úmyslné usmrcení jiného", implicite designuje zákaz takového chování a explicite designuje sankci, tj. trest, který má být v případě vraždy pachateli uložen.

h) Designaci vlastních příkazů, zákazů a dovolení provádí právní jazyk větami 298 preskriptivními /normativními/, které jsou obecně charakterizovány jako věty vyjadřující, že něco má být. Pod pojem vět preskriptivních lze v právním jazyku přiřadit i věty permisivní /dovolující/, poněvadž i ony jsou vždy normativní. Jestliže totiž právo někomu něco dovoluje, tím samým zakazuje každému jinému,

aby toho, komu bylo dovolení dáno, v dovoleném chování rušil.

Skutkovou podstatu, tj. tzv. hypotézu právních norem, vyjadřuje právo větami deskriptivními, tj. větami, které vypovídají o tom, co jest.

V právním jazyku se - zejména v oblasti práva soukromého - často používá vět složených, a to konkrétně podmínkových, v nichž přední, tj. podmiňující/skutková/ část je deskriptivní, a zadní, tj. podmíněná /normativní/ část je preskriptivní.

, Věty deskriptivní a preskriptivní v právním jazyku nejsou totožné s grama- 299 tickými větami oznamovacími a rozkazovacími ani přacími. /Blíže mají k pojmům výrok a normativní věta ve formální logice./ Preskriptivní věta může být a nejednou v právním jazyku bývá vyjádřena větou oznamovací. Tak např. věta „bude potrestán" znamená „budiž potrestán" či „má být potrestán". Veta „promlčecí doba je tříletá" v § 101 ObčZ závazně stanoví, že obecná promlčecí doba v občanském právu je tříletá, tzn. že její právní účinky nastanou právě po třech létech atd. Naopak deskriptivní věta může být vyjádřena formou odpovídající větě preskriptivní. Tak např. věta „ručitel je povinen dluh splnit...“/§ 548 ObčZ/je větou preskriptivní, je-li uvedena v zákoně. Táž věta je však deskriptivní, řekne-h ji učitel studentovi práva. 154

Část sedmá

Tvorba práva

Poslední příklad ukazuje další zvláštnost právního jazyka. Dříve bylo řečeno, že právo je zároveň systém normativní, resp. regulační, a systém informační. Ve své regulační funkci právo lidem povinnosti ukládá a k jejich vyjádření používá preskriptivních vět, které někdy podmiňuje větami deskriptivními. Jako informační systém lidi autenticky o uložených jim povinnostech informuje, tzn. že tytéž věty preskriptivní se z hlediska informačního působení práva stávají větami deskriptivními. Právo jako systém informační se tedy vyjadřuje toliko větami deskriptivními.

300 ch) Hlavní zvláštnosti právního jazyka spočívají v jeho slovníku. Vztah jeho slovní zásoby, která se skládá ze slov a z víceslovných výrazů /dále „slova*/ k slovní zásobě obecného základu dotyčného spisovného jazyka se sice ve vývoji mění, slova jednoho přecházejí do druhého atd., a ani tento vztah není vyhraněný, obecně však lze říci, že právní jazyk

- používá slov obecného základu, a to

- ve stejném významu /např. dům, obec, závěť/,

- nebo v odlišném významu (např. započtení, narovnání atd., viz dále),

- používá slov, která netvoří součást obecného základu (např. postupník, asigna-tář, holograf, neopomenutelný dědic atd.),

- nepoužívá některých slov, která tvoří součást obecného základu, jako např. odvaha, přítel, tma a nesčetné jiné.

i) Právní jazyk se od obecného základu dále liší i stylem. V literatuře to bylo vyjádřeno tak, že právní jazyk „není jazykem ušlechtilým, ale jazykem účelovým**. To přirozeně neznamená, že by to neměl být jazyk kultivovaný. Je to však jazyk, který je prost slohových ozdob, emocionálnosti atd., a dbá především na přesnost designace.

3.2. Sémantické vlastnosti právního jazyka

301 3.2.1. Přesnost významu pojmů. Z právě podaného výkladu vyplývají některé požadavky právního jazyka, z nichž první se týká právního pojmosloví.155

157

a) Mnoho pojmů používaných právními předpisy má v obecném základu ve větší či menší míře neurčitý, neostrý význam, jejich designáty nemívají zřetelné kontury, někdy se liší i podle emocionálního obsahu pojmu atd. Napróti tomu právní jazyk vyžaduje používání pojmů se zcela jasným designátem a prostých jakéhokoli emocionálního zabarvení, takže totéž slovo či týž výraz použitý v právní normě mívá velmi často poněkud jiný, přesnější význam než v obecném základu, přičemž se může stát, že se právní význam určitého výrazu od jeho významu obecného odlišuje velmi podstatně. Jako příklad lze uvést pojem „otec**, který se v obecném základu spisovného jazyka chápe zpravidla biologicky. Někdy se však otcem nazývá též otec adoptivní, ale i tzv. otec nevlastní, tj. manžel matky dítěte, jenž není jeho otcem. V právu je naproti tomu (nehledě na právní vztah otcovství založený nezrušitelnou adopcí) pojem otce striktně vymezen právními domněnkami podle § 51 an. ZOR, které sice nevylučují, že otec podle nich zjištěný je skutečným (biologickým) otcem dítěte (dokonce vycházejí z pravděpodobnosti,

Část sedmá

Tvorba práva

že tomu tak je), ale nevylučují ani to, že otcem dítěte podle práva bude někdo jiný, než jeho otec skutečný, tj. než muž, který dítě zplodil. Používá-li tedy právní předpis slova „otec“, nemíní tím muže, který je biologickým otcem dítěte, ale toliko a výlučně muže, který je otcem ve smyslu některé z citovaných právních domněnek. Podobných příkladů, kdy se právní význam pojmu liší od jeho významu obecného, je mnoho. Jen namátkou lze uvést výrazy příbuzný, věc, podvod, mladistvý, odpovědnost atd. atd.

Je tedy, jak řečeno, důležité, aby právní předpisy o designátu jimi používaných pojmů neponechávaly pochybnosti, aby jich používaly v přesném, normalizovaném významu. Toho lze dosíci bud tradicí, tj. tím, že se vytvoří legislativní praxe používající konstantně určitého výrazu v určitém vymezeném významu, nebo se toho dosahuje tím, že význam v právním předpisu použitého výrazu přesně vymezí a zároveň stabilizuje právní věda, anebo konečně tím, že zákon sám použitý výraz definuje nebo vysvětlí.

b) Legální (zákonnou) definicí se rozumí právně závazná definice uvedená 302 v textu právní normy. Tak např. definice nemovitosti v § 119 odst. 2 ObčZ závazně stanoví, co je nemovitostí, a zároveň a contrario, co jí není, tzn. co je movitostí.

Definice se rozlišují 156 především na reálné, tj. takové, které vymezují objektivně existující designát definovaného znaku, a nominální, které závazně stanoví, co se definovaným výrazem, tj. znakem, rozumí. Zákonné definice mohou mít někdy charakter definice reálné, z hlediska legislativní techniky je však důležité, že vždy jsou (tedy i tehdy, mají-li zároveň charakter definice reálné) definicemi nominálními, to znamená, že vymezují význam použitého slova, resp. výrazu, jakožto jména. Definuje-li tedy zákon např., co se rozumí polovinou měsíce, nevypovídá tato zákonná definice nic o objektivní realitě (tato definice tedy nemá charakter definice reálné), ale vymezuje, co se rozumí výrazem „polovina měsíce“. Definuje-li zákon pojem „nemovitost*1 má tato definice charakter reálný, pro naše účely je však rozhodující, že i ona především vymezuje, co se v zákoně rozumí slovem „nemovitost**, a je tedy zároveň a především nominální.

Z hlediska legislativní techniky jsou dále důležité tzv. definice explicitní. Těmi se, stručně řečeno, rozumějí obvyklé definice, v nichž na levé straně definiční rovnice A = dfB, C,...N stojí toliko výraz, který má být definován (definiendum), jako je tomu např. v § 22 odst. 1 ObčZ, jenž stanoví, že „zástupce je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného a jeho jménem**.

Co do své konstrukce mohou být zákonné definice jak definicemi vymezující definiendum rodovými a druhovými znaky (per genus proximum et differentiam specificam), tak i definicemi konstruovanými jinak, zejména definicemi genetickými,jako je např. definice smlouvy v § 44 ObčZ, která vymezuje pojem smlouvy tím, že závazně stanoví, jak smlouva vzniká.

Z jiného hlediska mívají legální definice zpravidla povahu definic regu- 303 lativních, resp. korektivních. Tyto definice jsou zpravidla považovány za druh

Část sedmá

Tvorba práva

definic syntetických, tj. takových, které neanalyzují definovaný pojem, nevy-vozují jeho definiční znaky (definiens) analýzou daného pojmu, nýbrž naopak definiční znaky k němu takříkajíc zvenčí přiřazují. Regulativní definice přitom sice vycházejí z obvyklého obsahu a rozsahu, který daný pojem má v obecném základu, ale synteticky jej korigují, zpřesňují, a tím - jde-li o normativní definice legální - i závazně formalizují a zároveň i normalizují. Tímto způsobem je např. definován pojem „příbuzenství" v § 116 a 117 ObčZ.

V právních normách jsou velmi časté definice kontextové (definitions in use). Takovouto definicí je např. vymezení pojmu „promlčení", které se vyčte z kontextu § 100 odst. 1 ObčZ. Definicemi tohoto druhu jsou i definice a rubrica, které jsou obvyklé zejména v trestním právu. Tak např. § 219 TrZ pod rubrikou „Vražda" stanoví, že ten „kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán...", čímž definuje vraždu jako úmyslné usmrcení jiného.

Z hlediska legislativní techniky se klade otázka, zdaje účelné používat legální definice, resp. v jaké míře jich používat. Názory v té věci se různí. Zkušenosti ukazují, že legální definice užitečné jsou a legislativa se bez nich nemůže obejít. Je však třeba jich používat s mírou a vždy po pečlivé předchozí úvaze o jejich výhodách i nevýhodách v konkrétní situaci, tj. jen tehdy, lze-li spolehlivě soudit, že definice je v daném případě potřebná, aby odstranila event. možnou nejasnost, aniž by zároveň hrozila vy voláním jiné a aniž by způsobila nežádoucí přílišnou rigidnost právní normy.

c) Právní jazyk někdy ke zvýšení ostrosti pojmů používá i explikací, tj. zpřesnění, popř. vysvětlení pojmů (jejich obsahu, intenze), které nemá všechny logické náležitosti definice, ale slouží k odstranění nebo k snížení míry neostrosti expli-kovaného výrazu. Takovouto explikaci nalézáme např. v § 123 ObčZ, jenž analytickým uvedením hlavních oprávnění vlastníka legálně explikuje pojem vlastnictví, resp. vlastnického práva.

304 d) S problematikou legálních definic do značné míry souvisí problematika zákonných výpočtů, a to zejména taxativních. Tyto výpočty totiž často samy jsou jistou formou definice (kontextové definice, definition in use). Užitečnost taxativních výpočtů je nepochybná. Z hlediska legislativně technického je důležité formulovat zákonné výpočty tak, aby bylo zcela nepochybné, zda výpočet je taxativní nebo příkladmý.

Výpočty příkladmé (demonstrativní, exemplifikativní) rozsah daného pojmu nevypočítávají, nýbrž jej demonstrují jen příkladmo. Ani ony však nejsou právně nezávazné. Nevyčerpávají sice závazně rozsah pojmu, jehož znaky jsou vypočítávány, ale znaky, které jsou v nich uvedeny, jsou pod příslušný pojem podřazeny závazně. Tak např. vypočítává-li § 44 odst. 2 ObchZ pod písmeny a) až h) příkladmo skutkové podstaty nekalé soutěže, je tím závazně řečeno, že každá sub a) až h) uvedená činnost je nekalou soutěží. Ponechává se však soudu, aby za skutkovou podstatu nekalé soutěže event. považoval i činnost jinou.

305 e) V otázce ostrosti označení designátu se ovšem výrazně liší normativní a faktická část právní normy. Normativní část právní normy má být vždy jednoznačná, a to tak, aby adresát, resp. recipient právní normy vždy z ní mohl spolehlivě poznat, jak se má (nemá, může) podle práva chovat.

Část sedmá

Tvorba práva

Pokud jde o skutkovou část právní normy, je někdy vhodné a popř. nutné záměrně zvolit výraz neostrý. Pro příklad lze porovnat legální definici vraždy v cit.

§ 219 TrZ nebo legální definici zletilosti v § 8 odst. 2 ObčZ či věci nemovité v § 119 odst. 2 ObčZ na straně jedné a výrazy „důvody zvláštního zřetele hodné“ v § 450 ObčZ, „zavrženíhodné jednání** v § 469 ObčZ, „škoda velkého rozsahu** v § 179 TrZ atd. na straně druhé.

Přesné pravidlo pro stanovení míry ostrosti designace stanovit nelze. Důležité však je, aby míra ostrosti byla vždy výsledkem uvážení a cílevědomého rozhodnutí, aby tedy nedocházelo k neostrosti nezáměrné, resp. nedomyšlené. Takováto neostrost vyjádření zákona může způsobit zbytečné interpretační obtíže a u autonomní normy (u smlouvy, u závěti) popř. i neplatnost právního úkonu.

3.2.2. Jednoznačnost pojmů. Dalším požadavkem právního jazyka je 306 jednoznačnost designace, tzn. požadavek, aby pro každý designát byl vždy používán týž designátor a aby každý použitý výraz měl vždy týž, tj. jen jeden designát.

Sémantickou vlastností právního jazyka je tedy především nepřípustnost, resp. krajní nevhodnost používání souznačných slov (synonym). Existují-li pro označení něčeho synonyma, vybírá z nich právní jazyk zpravidla jedno a vylučuje ze sebe ostatní: tak např. ze synonym „zletilost** a „plnoletosť* se stalo výrazem právního jazyka slovo „zletilost*,* ze synonym „manžel“a „chot'*se jím stalo slovo „rnanžeTíkteré ovšem samo je zároveň homonymum, viz dále) atd.

Někdy právní jazyk synonyma nebo některá z nich zachovává, ale jejich 307 designát od sebe odlišuje a zbavuje je tím synonymie. Tak se stalo např. se synonymy „doprava-přeprava**, „závěť-poslední vůle (§ 476 an. ObčZ)“atd.

Právní jazyk se vzpírá i polysémům (víceznačným výrazům) , k nimž patří i homonyma, a to konkrétně homograjy, tj. slova, která mají stejný grafický tvar (stejně se píší), ale mají různý význam a různý původ (etymologii).

Na rozdíl od synonym se právní jazyk polysémům úplně vyhnout nemůže. Vždy však je třeba, aby se jejich význam odlišil kontextem a popř. i atributem nebo pod.

Tak např. kontextem jsou odlišeny významy polysémů „nález**(Ústavního soudu, věci ztracené či opuštěné), „manžel** (manžel muž, kterýkoli z manželů), „senát** (komora Parlamentu, ta se odlišuje i psaním velkého písmene na začátku; sbor soudců), „započtení** (zánik závazku, kompenzace, započtení na povinný díl, kolace) atd.

3.2.3. Stálost pojmosloví. Z požadavku jednoznačnosti použitých výrazů vyplý- 308 vá i požadavek stálosti (konstantnosti) designace, tj. v jiné souvislosti již zmíněný požadavek, aby týž designát byl označen vždy týmž designátorem, a aby týž výraz označoval vždy týž designát. V právním jazyku tedy platí požadavek, aby vždy, kdy je v textu právního předpisu použit týž výraz, bylo tím míněno totéž, a byl-li použit jiný výraz, bylo tím míněno něco jiného. Toto pravidlo se v současné legislativě někdy nezachovává a není to ku prospěchu její úrovně. Srov. např. pojem „mladistvý**, který je jinak definován v § 74 TrZ a jinak v § 274 ZPr ve vztahu k § 11 ZPr.

3.3. Pragmatické vlastnosti právního jazyka 309

Pragmatickou vlastností práva jako jazykového výrazu, resp. pragmatickým 157

Část sedmá

Tvorba práva

požadavkem na právo, je jeho srozumitelnost. O tomto požadavku byla řeč již výše sub 2. Otázka srozumitelnosti se ale klade i z hlediska srozumitelnosti jazyka, v němž byl právní předpis vydán. Nerozumí-li někdo tomuto jazyku, platí tu přirozeně zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Složitější je věc v zemích (např. federacích), kde jsou zákony vydávány stejně autenticky ve více jazycích. Tu jsou všechny autentické jazykové verze právního předpisu stejně autentické vůči každému. Dojde-li mezi nimi k divergenci, což se stává a nedá se tomu zcela zabránit, vzniká složitá situace, kterou řeší judikatura.

310 Požadavku srozumitelnosti práva, resp. právní normy (právního předpisu) je tedy třeba rozumět jako požadavku týkajícímu se jazykové komunikace mezi tvůrcem právní normy (zákonodárcem) a jejím recipientem, postulujícímu, aby recipient právní normy jí rozuměl stejně jako její tvůrce, tj. jako „zákonodárce**.

Tohoto cíle, který vyplývá přímo z potřeby, aby právo náležitě fungovalo jako regulační systém, se dosahuje nikoli „zlidověním** řeči práva, ale právě naopak její maximální přesností, spočívající zejména i na splnění výšeuvedených požadavků sémantických.

Sdělnost a srozumitelnost právního jazyka závisí dále i na jeho stylu. Ten vyžaduje především zřetel k jasnosti komunikace a implikuje požadavek, aby se legislativní technika, aniž by ovšem upadala do jazykového primitivismu, vyvarovala vyjadřování zbytečně složitého, zejména zbytečně dlouhých a složitých souvětí, a také veškeré emocionálnosti a ozdobnosti vyjadřování atd. Při tvorbě právního předpisu je sice přirozeně třeba dbát jazykové správnosti a kultury jazykového projevu, zároveň je však třeba mít na paměti, že právní jazyk je, jak už na to bylo upozorněno dříve, jazyk stroze účelový.

Pro stylistickou, resp. skladebnou stránku vyjadřování právních norem platí dále mutatis mutandis výše zmíněný požadavek týkající se používání pojmů, totiž požadavek jednoznačností vyjádření, resp. z opačného konce řečeno, požadavek zabránění jakémukoli dvojsmyslu či nejasností významu. Jako příklad porušení tohoto pravidla tu může sloužit příklad dnes již zrušeného ustanovení § 453 odst. 2 ObčZ, kde se pravilo: „Věci opuštěné nebo skryté jejichž vlastník není znám...**. Tato formulace vyvolala kdysi spor o to, zda se vedlejší věta „jejichž vlastník není znám**, vztahuje k oběma podmětům věty hlavní, nebo jen k druhému (poslednímu).

VII. Právní předpis a struktura. /Struktura právního předpisu/

311

1. Právní předpis jako uvědomělá struktura

1.1. Právní norma i právní předpis jsou ve filozofickém smyslu strukturami, tj. - zjednodušeně řečeno - celky, jejichž prvky jsou uspořádány /nejsou to nahodilé shluky částí/ a právě jejich uspořádání jim dodává jejich identitu.

O struktuře právní normy, která je dána uspořádáním modalit přikázáno, zakázáno a dovoleno, bude podán výklad dále v částí deváté.

Uspořádání právního předpisu, zejména takového, který obsahuje víc než jednu právní normu, je dáno jednak jeho uspořádáním vnitřním, tj. uspořádáním 158

Část sedteá

Tvorba práva

právních norem, které obsahuje, a jeho uspořádáním vnějším, tj. uspořádáním jeho vztahu k jiným právním předpisům, uspořádáním jeho vztahu jako prvku systému /právního řádu/ k systému jako celku a jeho ostatním částem.

1.2. Myšlenka uspořádanosti je velmi stará. Do popředí se však dostala, i když 312 většinou nebyla výslovně formulována, v době velkých kodifikací, tzn. na přelomu 18. a 19. století, kdy vznikaly zákoníky jako velké legislativní celky.

V literatuře se věcí výslovně zabývá Ernst Swoboda,159 který myšlenku strukturálního uspořádání zákonodárství považuje za jednu ze „základních myšlenek" a odvozuje ji z přirozenoprávního myšlení. Základy přirozeného „systematického vybudování zákona" demonstruje na díle teoretického tvůrce rakouského ABGB Franze Zeillera.

Interpretací tohoto díla dochází Swoboda k stanovení obecných „vlastností 313 zákonodárství", které nejsou nezajímavé ani dnes. Jsou jimi:

- úplnost zákona,

- uspořádanost, čímž se tu myslí vnitřní systematická uspořádanost zákona /uspořádání je „okem rozmyslu anebo spíš světlem, které vyjasňuje jeho předměty"/,160

- stejnorodost, /roz. zákonem upravované látky/,

- souladnost /Ubereinstimmung, tj. vzájemná souladnost jednotlivých ustanovení zákona/,

- zřetelnost /jasnost, srozumitelnost/ zákona,

- stručnost,

- přiměřenost, kterou Swoboda vyjadřuje v tomto kontextu málo srozumitelným výrazem Bodenstándigkeit, a kterou se nejspíš rozumí objektivní potřebnost zákona, tzn. požadavek, aby zákony nebyly měněny svévolně.

2. Formální členění právního předpisu

Do oblasti právě zmíněné filozofické problematiky struktury právního předpisu náleží, jako jeden z jejích praktických výrazů, problém formálního vnitřního členění právního předpisu, tj. jeho formální vnitřní uspořádání, jemuž tu budou zde věnovány stručné poznámky.

2.1. Preambule. Preambule 161 bývají připojovány k ústavě, k zákoníkům 314 apopř. jiným politicky významným zákonům. Jsou to jejich úvodní části předcházející vlastnímu paragrafovanému popř. jinak členěnému textu.

Užitečnost preambulí není v jejich normativním působení, které bývá velmi omezené, ale především v jejich politickovýchovném působení, v politickém uvedení právního předpisu. S tím pak souvisí, že preambule se hodí toliko k větším a politicky významným právním předpisům, takže je lépe jimi šetřit a nepřeceňovat jejich význam.

Z hlediska legislativně technického má jistou důležitost otázka, zda preambule jsou či nejsou součástí právního předpisu. Ta bývala nejednou směšována

Část sedmá

Tvorba práva

s otázkou, zda mají normativní charakter či zda jsou pouhou „samomluvou zákonodárcovou**. Na základě přesného rozlišení pojmů právní norma a právní předpis není odpověď na položené otázky obtížná. Preambule je beze vší pochybnosti součástí právního předpisu. Zda a v jaké míře je sama též právní normou, nelze říci obecně, ale vždy jen konkrétně se zřetelem k určité preambuli, jejímu umístění v právním předpisu a jejímu obsahu. Zpravidla preambule náleží k nenormativním částem právního předpisu a slouží, jak řečeno, k vyložení politické intence právního předpisu apod. Mohou mít praktický význam i jako obecný prostředek usměrňující interpretaci právního předpisu. Tato skutečnost ovšem nebrání tomu, aby v preambuli byla obsažena i právní norma, pokud dotyčná část preambule splňuje její předpoklady.

315 2.2. Hierarchie členění právních předpisů. Hierarchické členění právních předpisů na části, hlavy, oddíly atd. až na paragrafy a články, odstavce a písmena spočívá na logickém vztahu obecného a zvláštního a vědecké problémy nevyvolává. Dává však podnět k některým úvahám praktickým. Hierarchie tohoto členění totiž v praktické legislativě není jednotná a je volena celkem nahodile, ačkoli by její sjednocení, pro formální jednotu právního řádu jistě žádoucí, bylo možné bez jakýchkoli obtíží.

V naší legislativní praxi se již dávno vyvinul obyčej nejnižší články systematického uspořádání právního předpisu označovat paragrafy nebo články, které se uvnitř ještě mohou dělit na číslované nebo nečíslované odstavce a popř. dále na písmena, popř. přímo na písmena.

Články se používají v ústavních zákonech a popř. jindy, pokud jde o vyznačení zvláštní důležitosti dotyčné části (jako např. u základních zásad apod.), kdežto členění na paragrafy je členěním běžným.

316 Paragrafy a články se skládají buď z jednoho odstavce nebo z více odstavců číslovaných nebo nečíslovaných a k dalšímu členění se používá pododstavců označených arabskými písmeny. Těch se používá někdy i přímo k členění paragrafů. Bylo by však užitečné vnitřní členění paragrafů, resp. článků sjednotit, a to nejspíš tak, že by se používalo zásadně odstavců číslovaných, což je z hlediska citace mnohem praktičtější než používání odstavců nečíslovaných, či dokonce obou zároveň. Členění na písmena by bylo používáno toliko jako nižší hierarchický stupeň členění než odstavce (tedy k vnitřnímu členění odstavců) a upustilo by se od přímého členění paragrafů, resp. článků na písmena.

164

Rubriky se v naší legislativě používají místo někdejších marginálních rubrik, tj. rubrik psaných po straně zákonného textu (in margine), a dosud se někdy i u nás marginálními rubrikami nazývají. Tím ovšem, že v soudobé naší legislativě byly tyto rubriky přeneseny nad text, dostaly pro systematické třídění právních předpisů do značné míry jiný význam, a to tak, že jsou-li umístěny nad číslem paragrafu nebo článku, oddělují systematicky skupinu paragrafů či článků až do další podobné rubriky nebo do následující rubriky vyšší, kdežto jsou-li umístěny pod číslem paragrafu či článku, označují toliko text dotyčného paragrafu či článku a jejich význam pro systematické třídění právního předpisuje malý nebo žádný.

0 notes