#nutnoreformovat

[annafreimann]

Propast mezi vzděláním a kariérou

V tomto článku se chystám poukázat na jeden z dalších velkých nedostatků českého vzdělávacího systému. Věnuji ho všem studentům, kteří se s ním musí dnes a denně potýkat, i všem kteří se stejně jako já zuby nehty prodrali k normálnímu životu.

Úvodem

Mladé generace bývají často terči ostré kritiky a posměchu. Údajně jsou (jsme) přecitlivělí, nepřizpůsobiví, bojí se závazků, osamostatňují se příliš pozdě. Snad každý mezi patnácti a třiceti lety dobře ví, o čem mluvím. Bohužel, jak už to s rýpaly bývá, málokdy se obtěžují s hledáním příčiny. Vystačí si s teatrálním: “Všechno jde, když se chce,” nebo jinou úchvatnou průpovídkou, a dále se zaobírají kydáním hnoje.

Doba se změnila. Generacím, které jsou přivyklé na jistý chod věcí, se to horko těžko snáší. To na faktu ale bohužel nic nemění. Doba se změnila, a to možná až příliš rychle. Ve školních lavicích už nedostáváme rákoskou, v osmnácti většinou nejsme vystěhovaní z domu, a rodiny už dnes nezakládáme nejpozději krátce před dvacítkou. A to dost možná navzdory tomu, že bychom si některé z těch věcí vlastně docela přáli.

Doba se změnila, a s ní i trh práce a jeho požadavky. Přesněji řečeno požaduje čím dál vzdělanější a zkušenější pracovníky. Bohužel, úměrně těmto požadavkům by se měl změnit i systém, který takové pracovníky bude dodávat. Což se pochopitelně nestalo. Je snadné mumlat si pod vousy cosi o lenosti mladých generací, a o tom, že začátky přece nikdy nejsou snadné, ale nijak to nemění fakt, že mezi vzděláním a prací je jakási bezedná propast, kterou mladým trvá přeskočit přespříliš dlouho na to, aby před pětadvacátým rokem života mohli zcela samostatně fungovat, ideálně už měli vlastní domácnost a nejlépe i nějaký ten základ pro vlastní rodinu.

Hlavní dírou ve vzdělávacím systému jako takovém je v tomto ohledu to, že studentům absolutně znemožňuje začít si během studia jakkoliv přivydělávat. Začneme-li u středních škol, na kterých studenti dosahují plnoletosti, což býval v dobách minulých jasný signál pro to, že je čas, aby ptáče vyletělo z hnízda, zjistíme, že najít si v osmnácti letech jakoukoliv výdělečnou činnost, která by nekryla se školou a zároveň nežrala veškerý volný čas, je čím dál složitější. Přeci jen nám shora přichází každým rokem další a další nařízení o tom, kolik hodin čeho se musí přidat, (tímto posílám vřelé poděkování vedení a pracovníkům mé oblíbené organizace Cermat, jejichž nové maturity jsou příčinou veškerých sraček, se kterými se musí školy, učitelé a zejména studenti potýkat,) což může mít hned dva různé, ale stejnoměrně kontraproduktivní výsledky.

Scénář první - hodiny všeobecných předmětů k maturitám se přidají na úkor odborných předmětů a praxí, což studenty činí ještě méně schopné po následném vystudování najít dobré zaměstnání, protože namísto sbírání cenných zkušeností počítali kvadratické rovnice a drtili se, co je to epizeuxis. Scénář druhý - hodiny všeobecných předmětů k maturitám se přidají do už tak ve švech praskajícího rozvrhu, takže namísto na osmou jako v civilizovaném světě chodí studenti do školy už na sedmou ráno, kde oněch cenných pětačtyřicet minut stejně prochrápou, protože předešlý den končili až po čtvrté odpolední a v tom mezičase jde stihnout v podstatě houby, takže obětují svých drahocenných osm hodin spánku. Tak jako tak, ani jedna z variant není příliš nápomocná nějakého hladkého přestupu ze školy do zaměstnání.

Jeden způsob, jak nějakým podivným způsobem konat výdělečnou činnost a přitom studovat střední školu, (a teď nemyslím zrovna individuální vzdělávací plán, či dálkové studium, protože takovou variantu většina SŠ poskytuje převážně studentům v extrémních situacích, jako je třeba těhotenství,) a to je děravá školní docházka. Doporučuje se však jen silnějším povahám, protože vychytáte-li takovou třídní, jako jsem na střední měla já, budete každých čtrnáct dní u výslechu a v jednom kuse pod nátlakem kázeňských postihů až podmínečného vyloučení ze školy. Také se vám bude hodit vstřícný osobní lékař, který vydává omluvenky v podstatě jen na zaklepání.

Jeden by mohl namítnout, že když už se student po těch čtyřech útrapných letech na střední, kdy nejspíš moc zkušeností nenasbíral, rozhodne, že by si chtěl život zkomplikovat ještě dalšími třemi až pěti lety studia a nastoupit na vysokou školu, léta na zaměstnání už rozhodně má, a i situace by se mohla i trochu vylepšit. Bohužel, z toho středoškolského bazírování na docházce se stane něco ještě daleko horšího. Většina vysokých škol vám při prezenčním studiu nepovoluje více než dvě absence na předmět za semestr, což je možná méně, než běžný člověk promarodí. A i když už narazíte na profesory, doktory a docenty, se kterými bude rozumná řeč, stejně nakonec zjistíte, že v tom chaotickém a všemožně děravém rozvrhu stejně zase vůbec nic nestíháte.

A teď zcela vážně...

Podtrženo sečteno, české školství pracujícím studentům zkrátka příliš nepřeje. Což je problém, protože jedním z jeho účelů by rozhodně mělo být usnadnění zařazení do pracovního procesu a nějakého toho běžného “dospěláckého života.” Já si takovými problémy prošla už dávno, ale poslední, co si pro budoucí generace přeji, je snášet stejné útrapy. Proto jsem se dnes ráno trochu zaradovala, když mi pod ruku přišel článek o spuštění projektu pro střední školy, který by měl umožnit spolupráci škol s budoucími zaměstnavateli, umožnit žákům bohatou praxi a připravit je úměrně současným potřebám zaměstnavatelů, což je něco, co málokterá škola šplňuje. Celkově by pak napomohl ke smazání, nebo alespoň zmenšení té výše zmíněné propasti mezi zaměstnáním a školou, a umožnil oběma světům, aby se alespoň na chvilku prolnuly.

(Článek k přečtení zde: https://domaci.ihned.cz/c1-65959130-stredoskolaci-se-budou-ucit-co-firmy-opravdu-potrebuji-zmena-vyuky-se-dotkne-kazdeho-druheho)

K mému překvapení to však mezi kolegy učiteli vyvolalo spíše vlnu nesouhlasu. Nejčastěji zazníval argument, že vzdělání by mělo být vnímáno jako hodnota pro život, nikoliv jako příprava pro kariéru. Myšlenka bezesporu krásná, až téměř romantická. Bohužel mám pocit, že kdyby byli tito kolegové absolventy SOŠ, či v některých tragických případech dokonce VŠ, přihlášenými na úřad práce, protože nemohou najít lepší uplatnění, než brigádničení za pulty, mluvili by bezesporu jinak. V některých ohledech je zkrázka nutné opustit romantické představy o hodnotách a uvažovat nad věcmi trochu racionálně. Z osobní zkušenosti pak mohu k takovým výrokům dodat, že vyučuji AJ v prvním ročníku nástavbového oboru. Maturitu si všichni moji studenti dodělávají buď kvůli nátlaku z práce, nebo kvůli studentské úlevě na daních. A každý z těch, který už zaměstnání má, má zároveň i vyšší plat, než já. S výučním listem. Svého vysokoškolského vzdělání si sice vážím, ale když to člověk poslouchá, a zhodnotí investovaný čas, peníze a úsilí, v podstatě takové zjištění docela nasere.

Nakonec je snad třeba jen dodat, že je rozhodně hezké vnímat vzdělání jako nějakou hodnotu, a že by snad mohl být dostatek praxe na úkor osobního rozvoje, který mají údajně školy poskytovat (neposkytují.) Realita je však taková, že v současné situaci na trhu práce hrají mnohem výraznější roli konexe, než kvalita vzdělání nebo nějaké pomyslné kouzlo osobnosti. Ty pak mají zejména žáci z prominentních rodin, a celý ten proces přeskakování pomyslné propasti je jim podstatně ulehčen. Oproti tomu žáci ze sociálně slabších, či méně vzdělaných rodin často končí právě na “podřadných” pozicích, ačkoliv mají daleko větší potenciál. Takhle by měli všichni alespoň podobně dobrou šanci sehnat zaměstnání ihned po ukončení studia. A tu si dle mého názoru zaslouží každý, ať už je jeho tatínek podnikatel, nebo dělník na montážní lince.