#los miminkos | Explore Tumblr posts and blogs

lenkabenka · 8 years ago

Text

. lesk a bída šestinedělí .

Je dobře, že následující článek píšu až nyní, kdy vedle mě kope nožkami už téměř tříměsíční dítko, nikoliv čerstvě narozené, mrňavé miminko. Tohle psaní by totiž bylo o dost depresivnější a možná zakončené nějakou hrozně fatální hláškou. Víte, než jsem vylítla z postele s tím, že mi praskla voda, moje jediné myšlenky se týkaly porodu. Nastudovala jsem si všechny možné scénáře toho, jak by to mohlo vypadat, co by se mohlo pokazit a jak se chovat před, během a po celé akci. Takže když jsem sledovala L., jak zmateně pobíhá po bytě a jeho ledový klid, kterým hýřil při předporodním kurzu, ho opustil, mohla jsem se mu v klidu smát. Samozřejmě vědomí, že mi “jenom” praskla voda a žádné kontrakce v potu tváře se zatím nekonají, mi zlehka zamávalo nervy, ale pořád jsem byla relativně  v pohodě. Věděla jsem do čeho jdu a upřímně, po devíti měsících neustálých nevolností, bolení  a nepohodlí jsem se vyloženě těšila, až mi ten náš zázrak přistane na břiše (protože bonding, že jo). Nebudu se rozepisovat o tom, jak probíhal porod, protože to je pro mě velmi intimní záležitost a navíc jsem o tom už všem a všude vyprávěla, takže vlastně to o tý intimní záležitosti je jenom maskovací manévr, protože se mi to prostě nechce celý psát. Já totiž chci psát o, pro mě už od teďka sprostém slovu, a to šestinedělí. Tedy, já bych to spíš pojmenovala třínedělí. To moje totiž bylo o padnutí na dno a pomalé a úmorné dostávání se zpátky na zem. Nechci tím strašit nastávající matky, ani působit divoké kroucení hlavou těm, které už matkami jsou, jenom cítím potřebu se rozepsat o tom, proč jsem si nepřipadala jako ty vyvoněný buchty v časopisech, co dva dny po porodu vypadají dokonale a ještě dokonaleji se u toho cítí.

Narodilo se nám naprosto nádherné miminko. Nějak se zvládlo prodrat na svět téměř bez poskvrnky a typického zmačkání, takže vypadalo jako vymydlené. Zaplavil mě pocit dobře vykonané práce, úlevy a ničeho. Přepnula jsem se na automat a prostě jela tak, jak jsem si představovala, že jsou čerstvě korunované matky naprogramovány. Nezaplavil mě pocit euforie a bezbřehé lásky. Prostě jsem najednou nebyla těhotná (a hlavně už jsem nebyla těhule či těhulka!) a během pár minut se ze mě stala máma a mně to vůbec nedošlo, jenom jsem si pořád říkala, že už je to fakt tak, že teďka začala nová etapa mého života a já jenom musím počkat, až si to uvědomím. První dny v porodnici byly vlastně docela snadné, sice ten pocit samoty, když skončily návštěvy a já tam zůstala sama s tím malinkým chlapečkem, byl sžírající, ale taky jsem si říkala, že kdyby něco, tak přiběhne sestřička a všechno za mě vyřeší. Pak jsem přišla domů a dopadla na mě realita. L. si vzal týden dovolenou, aby mi pomáhal, a pravděpodobně i proto, abych v nestřeženém okamžiku nezdrhla do Mexika. Visela jsem na L. a každý jeho odchod (na záchod včetně), jsem těžce nesla a usedavě plakala, že to bez něho nezvládnu. Zatímco já jsem stále jela na automat, L. byl do malého zázraku bezhlavě zamilován. Rozplýval se nad ním, přebaloval, choval, uspával a kdyby to šlo, věřím, že by i kojení zvládnul. Já jsem mezitím proklínala všechny ty čubky, co mi tvrdily, že kojení je nádherné spojení mezi matkou a dítětem, neboť každá tato (hodinová i delší) epizoda pro mě znamenala slzy, nadávání a lítost nad tím, že jsem v tu danou chvíli mohla třeba zrovna sedět v kině nebo se s L. miliskovat pod peřinou. Celou tu dobu mě neustále podporovala moje nejvíc nejlepší kámoška I., které jsem se usedavě rozplakala na rameni, že naše miminko asi nemám ráda, a že se to asi nikdy nezmění. Ona se na mě usmála, objala mě a pořád mi opakovala, že ho ráda mám a mít budu, že to bude zase v pořádku a hlavně, že moje chování je v pořádku, nejsem divná a ani trochu mrcha. Zcela upřímně se mi teď na tohle své třínedělní já nehezky vzpomíná. Všechny moje sklony k melancholii  a pesimismu tehdy vypluly na povrch a schramstly mě jak malinu. Byla jsem neustále smutná, ubulená, vytrojčená a především strašně, ale strašně naštvaná a nejednou jsem vzteky kopla do dveří nebo zuřivě mlátila polštářem o matraci (opět štkajíc, že jsem mohla být zrovna v tom kině nebo se miliskovat). Víte, píšu tahle slova a připadá mi, že vůbec nejsou o mně, natolik jsem vzdálená svému poporodnímu, labilnímu já. Podle mě se šestinedělí podceňuje a soustředíme se především na porod, protože věříme, že to je vrchol celého našeho těhotenství, zatímco ve skutečnosti se jedná o začátek v pravém slova smyslu. Zcela upřímně říkám, že radši budu třikrát za sebou rodit, než abych znovu měla takové šestinedělí. Pochopitelně nemají všechny novopečené matky tyto týdny takové, některé z nás jsou však napůl psychopatky a proto to prostě blbě snášíme a ještě o tom píšeme na Internet, aby se s námi i ty poslední dobré duše, co nám zbyly, přestaly kámošit. Nejspíš mi mnozí nevěřili, že to všechno tak pitomě a nehezky prožívám, ostatně jsem se snažila pořád házet vtipy a dělat, jak jsem nad věcí, ale ve skrytu duše jsem byla v koncích a doufala, že si moje miminko někdo pochová a já chvíli budu moct dýchat (což se dělo a teď je úžasné to, že mi nadále nevadí, když si, osoby mně milé, moje dítě chovají, ale zároveň mám potřebu to všechno očkem kontrolovat a těšit se, až mi ho zase vrátí). Necítit ale moji nervozitu, moji nespokojenost a zoufalost, by musel jenom úplný ignorant. Každý den jsem se děsila toho následujícího, netušila jsem, co mám s miminkem celý den doma dělat, když L. odcházel do práce, po tvářích se mi koulely slzy jak hrachy a měla jsem co dělat, abych se mu nepověsila na nohu a neprosila ho, aby zůstal. Muselo to pro něho být těžké, mě takhle vidět, ale určitě tehdy měl i docela svou práci rád, protože vypadnout z té atmosféry doma bylo jistě osvobozující (i přesto mi po pár hodinách psal, že by byl radši s námi doma, no chápete to?). Pořád jsem čekala, kdy to přijde, kdy se do svého dítěte zamiluji. Připadalo mi, že mám miminko jenom půjčené a hlídám ho, a každé noční kojení, pláč nebo i náznak nepohody jsem brala jako obtěžující a otravnou povinnost, kterou musím vyřešit a pak zase jenom přežívat. Měla jsem pocity, jako by mě někdo podvedl, protože takhle jsem se přece cítit neměla, tohle se mně přece nemělo stát. No prostě jsem se koupala v sebelítosti a když mi L. řekl, ať už se uklidním a přestanu mluvit ošklivě (o tom kině a tak), tak jsem se cítila ublíženě. Tahle moje verze je zatím ta úplně nejhorší, kterou jsem zažila a doteď nedovedu pochopit, jak jsem se mohla chovat jako robot a najednou, na tři dlouhé týdny, ztratit city. Já jsem obecně docela strašpytel, jakože mi zhasněte v noci lampičku a já úplně vidím ty příšery pod postelí a vrahy na balkoně, a hrozně jsem se bála, že taková už zůstanu. Dívala jsem se na to krásné, malé stvoření, s očima tak hlubokýma, že to je už na kruh do vody, víte, jakože abyste se v nich neutopili, a říkala si, že to je v pytli, že je sice fakt úžasnej a neskutečně nádhernej, ale když začne plakat (já zásadně říkala, že “řve”, NIKDY že pláče), tak bych ho nejradši vrátila. A pak, najednou, úplně bez přípravy, se na mě jednoho dne ten malý týpek usmál. Doopravdicky a zcela vědomě a ve mně se to prostě přecvaklo. Najednou jsem cítila to zamilování  o kterém jsem tolik přečetla, ale netušila jsem, že láska má i takovouhle podobu. Není to jako milovat chlapa, nebo nový boty či kabelku, je to nepopsatelně stravující a především naplňující pocit, který stoupá k srdci a tryská ušima. I když moje miminko pláče (už neřve, ale fakticky pláče, protože moje city se změnily, a já se pídím po tom, co mu je, proč brečí a hlavně, jak mu můžu pomoct), tak se na něho dívám a říkám si, že se nám fakt povedlo, i když se domnívám, že jsme ho počali pěkně nadraný po svatbě mojí nejlepší kamarádky, zmíněné výše. Samozřejmě není všechno dokonalé, nejsou to pořád televizní momenty naplněné štěstím, jsou chvíle, kdy nahlas přemýšlím, jestli se ještě někdy vyspím, jestli kojení bude někdy jednoduché a jestli ještě někdy dovedu souložit bez toho, abych chvílemi neupřela zrak na chůvičku a nepoprosila ji v duchu, aby mlčela. Když jsem si miminko přinesla domů, jediný strach, který mě pohltil, byl ten o sebe a o náš vztah s L. Teď se bojím už jenom o naše dítě a bojím se notně. Když jdu s kočárkem, hypnotizuji auta, v podstatě brzdím silou vůle za ně. Taky si přehrávám, jak bych se případně vrhla před auto, a naše dítě zachránila a pak bych mu z posledního dechu nahrála vzkaz, který by si mohlo přehrát až v plnoletosti. Bojím se očkování, bojím se horečky, bojím se v noci, bojím se o něj ve dne. Je to jiný typ strachu, než který jsem doposud poznala, protože najednou máte zodpovědnost za něco, co váží necelých pět kilo i s prochcanou plínou. Také cítím velkou sílu, protože co si budeme povídat, i kdybych si teď zaživa uřízla ruku a posypala si ránu solí, nebude to pravděpodobně ani zdaleka tak bolet, jako porod. To je teď mimochodem můj nejvíc nejtřeskutější argument. Jakože jsem prostě rodila, a tudíž jsem superžena a tedy mě nemůže NIC zaskočit! L. vždycky kroutí očima a melodramaticky zvolá:” Aaaa pozor, už je tady zase to machrování s porodem.” No pak já teda hodím tu etudu o protlačení něčeho velkýho jako je meloun dírou malou jako je citron a pak se většinou obejmeme a slíbíme si, že se budeme navždy milovat. Nebo se jdem najíst nebo tak něco.

Věřím, že pokud se se mnou teď přestanete kamarádit, protože jsem vlastně dost psychicky narušená, tak to aspo�� pročistí vody a já zjistím, kdo je fakt držák a kdo jenom dělá kámoše, protože doufá, že fakt vyhraju na stírací los a rozdělím se o výhru. Je to možná taková moje emocionální exhibicionistická očista. Byly dny, kdy jsem dokonce nahlas vyslovila, že lituji toho, že jsme do toho s L. šli. Teď si nedovedu představit, že nemáme toho úžasňáka v našem životě ani na vteřinu a vůbec, ani jediným kouskem svého bytí, nelituji toho, že jsme ho přivedli na svět. Ten koktejl pocitů, které se ve mně namíchaly po porodu byl pro mě poučný a v jistém slova smyslu mi i pomohl. Ukázal mi, že můj L. má nervy ze železa, a že v momentě, kdy já klesám ke dnu, on mě dokáže vytáhnout za culík na hladinu a pořád mě mít rád. Moje pocity jsem mohla naplno vyslovit nahlas před svojí nejlepší kamarádkou a ona to přijala, zpracovala a nesoudila mě, pomohla mi to přežít. Nechci tu rozvádět, kdo všechno mě tehdy podržel, ať to tu neni jak na Oscarech, ale mé díky si zaslouží i další mí přátelé a také porodní asistentka, která už je prostě moje, kdybych NÁHODOU měla koule na to být znovu těhotná a...ten zbytek. No a naši. Ale ti jsou na samostatný článek, protože o andělech se dá psát hodiny.

Jinak, co se týče mateřské dovolené. Nebudu zmiňovat klasické klišé, že to vůbec není dovolená (protože já teď vůbec nepíšu blog, s bábovkou v ruce od babičky, která má venku v kočárku můj odkaz budoucím generacím), ale teda řeknu Vám, je to VELMI náročný čas. A to jsem na téhle dovolené teprve tři měsíce (a k tomu dva bez dítěte, a to se nepočítá, teda...nahnat ty těhotenský kila bylo náročný taky, ale nevyrovná se to náročnosti toho je teď shodit)! Trošku feministicky musím podotknout, že 90% všeho je na ženách. Měli jsme tuhle s L. hádku, protože jsem seznala, že všechno dělám jenom já a on si chodí cvičit a do práce a vůbec dýchá a jí a pije jako by se nic nedělo, že jo! Jako vždy jsme si to pak vykomunikovali a mně došlo, že to vážně takhle musí být a opravdu mi bude muset stačit, že můj partner chodí do práce, miluje naše dítě, dovede ho přebalit, vykoupat, obléknout a dělat s ním kraviny. Taky mi uvařit, když celý den jenom kojím jak debža, protože spurt...No prostě, že těch 10%, co dělá, je vlastně hodně (mně matika nikdy moc nešla), a naše dítě teď momentálně potřebuje nejvíc ze všeho a všech mě (a moje prsa, je to vyloženě horňák). A i když jsem naložená ve vaně a on tu huláká jak na lesy a L. ho houpe a vozí v košíku a mluví na něho a pak teda hodí výhružku typu:” Hele jestli chceš takhle řvát, tak já tě úplně klidně můžu taky nechat támhle pod hrazdičkou, že jo, mně to jedno!”, tak si to nemůžu užít. Protože cítím, že on brečí, protože se mu někam ztratila máma a tím pádem není mlíko a tím pádem se to rovná takřka konci světa. Takže ano, jsou dny, kdy L. přijde domu a já se musím držet, abych mu hned dítko nevrzla a nešla si po svých, protože když chlap přijde z práce, prej, tak se mu má nechat čas na rozkoukání, vydechnutí a obligátní poškrábání na...no nic. Být máma je prostě strašně zodpovědná práce, která nikdy nekončí a vyznačuje se velkým, někdy ubíjejícím stereotypem (nakojit, přebalit, okomentovat váhu plenky a její obsah, stokrát zanechat genetickou stopu v podobě políbení na všechna možná, nepedofilní, místa...). Je to ale taky neskutečně fascinující, že v pondělí mimino neví, že má taky prstíky a ve středu Vám najednou málem vyrve půlku vlasů. Tuhle jsem byla u rodičů, kteří jsou mimochodem naprosto, ale NAPROSTO ti nejúžasnější lidé pod sluncem a přála bych každému, aby se narodil takovým lidem, jako jsou oni. Jo nit, nit jsem ztratila, no takže jsem byla u rodičů, a táta sledoval, jak dělám nad obličejem malého koniny, kterým se hrozně usmíval, neboť jsem nesmírně vtipná, což on už nyní dovede náležitě ocenit. Táta mi řekl, že ten úsměv je úžasný, a že by pro něj člověk udělal mnohé a já jsem myslím na to řekla, že bych se klidně postavila na hlavu, jenom aby se moje dítě na mě usmálo a nebo se roztomile (někdy dost děsivě) zalklo něčím velmi podobným smíchu. Tohle je dlouhý článek, jsem si toho vědoma a pokud jste vydrželi číst až sem, tak Vám nejen děkuji, ale také pevně doufám, že ten respekt a úcta, kterou ke mně jistě chováte, nezmizely a nadále se můžeme kamarádit. Já teď totiž přátele potřebuji, tři roky budu na dovolené a mít moře času, takže mezi psaním knihy, zdravou životosprávou a jakmile přestanu kojit taky spoustou chlastu (s mojí výdrží tím mám na mysli tak dvě skleničky vína) budu ráda za každé upřímné srdce.

Mimochodem jsem tohle psala asi tak na šestnáctkrát, naše dítě vůbec nechápe, že se tady právě rýsuje nadějná spisovatelská éra.

Lenka

0 notes