#a já tě nechala jít

[allmothsdied]

Zdál se mi sen, s tebou. Snažila ses mě dohonit, mezitím co jsem se právě tomuhle snažila vyhnout. Utíkala jsem, po námraze s nalomenými podpatky. Bylas neoblomná, vytrvalá. Pokoušela ses navázat rozhovor, párkrát i na téma tvého pokročilého těhotenství. A já se snažila najít jakýkoli únik, chtěla jsem domů, pryč. Jenže to šlo čím dál hůř. A nevím proč, párkrát jsem byla v podstatě nahá, na veřejnosti, pokoušela jsem se předstírat klid a lhostejnost, zdání normálnosti a sebevědomého účelu onoho konání.

Snažila ses ke mě dostat, jenže jenom ve snu. V realitě to bylo naopak... Zmizelas mi ze života, náhle a bez vysvětlení. A byla jsem to já, kdo se pokoušel a snažil. Celý měsíce... Jenže tys už byla nenávratně pryč, zanechávajíc moje zprávy bez odpovědí. Znovu a znovu a znovu. A tak jsem tě nechala jít.

Nebyla jsem ti na svatbě. Po tom všem, potom všem mezi námi... Nedokázala jsem najít odvahu tam jít. Prostě jsem to nedokázala.

Pak ji otěhotněla. Máš teď těsně před termínem. Chtěla jsem ti napsat, hodněkrát, poptat se, jak se ti daří, jak zvládáš příchod miminka, jak žiješ, jak... Jenže nevím, kde vůbec začít, jak poskládat slova do vět, jak... A tak ti nepíšu. Nechávám tě žít tvůj život.

Jsi pryč, a jsi vdaná, a jsi těhotná, a nevím, jak ti je, a nevím, proč jsi odešla, a nevím, jak to vrátit všechno zpátky, a nevím, jestli chci, a nevím jestli můžu, a jsi pryč, jsi pryč, jsi pryč...

A jediný, co cítím, je prázdno, který po tobě zbylo. Prázdno a nic víc...

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 8.

Podezření

Císařská armáda čekala na střídání směn. Byla tak strašná zima, že byli všichni schoulení do sebe.

Císařská armáda byla původně císařskou gardou osmi měst. Bývali nedobytnou pevností císařského paláce v Qudu. Kdyby se dodržovala pravidla, triviality, jako bylo vzetí někoho do vazby, by jim vůbec nebyly svěřeny. Jenomže pak se k moci dostalo osm velkých výcvikových divizí Qudu a povinnosti a odpovědnosti obou stran se změnily. Z císařské armády se stalo břemeno Qudu. Nejenže se zrušila vojenská cvičení, z císařské armády se dokonce stali pochůzkáři. Dnes všichni jejich členové pocházeli z dědičných vojenských domácností, kteří skutečné zbraně nikdy neviděli a jen nečinně čekali na smrt.

Ge Qingqing byl velitelem roty císařských tělesných stráží. Ve skutečnosti se nedal považovat za funkcionáře Qudu, ale pro císařskou armádu, která měla na starosti věznění, byl ideální. To proto, že se museli vzájemně hlídat, když každý den hlídkovali nad Qudu. Kdyby byl hodnostářem o něco vyšší hodnosti, neodvážili by se vzájemně se uplácet dle libosti. Kromě toho byl Ge Qingqing při jednání s nimi mimořádně velkorysý. Císařská armáda tedy přimhouřila oči a nechala Ji Ganga, aby se ujal práce poslíčka.

Ge Qingqing pozdravil císařskou armádu a rozdal horké dušené knedlíky, které s sebou přinesl. Ji Gang ještě nevyšel. Velitel čety si všiml, že vypadá zamyšleně a tak řekl: „Pokud bratr Qing spěchá, do toho - zkontroluj to naším jménem.“

Ge Qingqing se zeptal: „Není to proti pravidlům?“

Velitel čety se zakousl do knedlíku a mávl rukou, aby pokynul císařské armádě, která hlídala zadní vchod, aby ustoupila: „Bratr Qing není nikdo cizí. Kromě toho jsme tenhle Zhao Zui chrám obklíčili tak, že ven neproteče ani kapka vody. Ten uvnitř rozhodně neuteče.“

Ge Qingqing jeho nabídku tedy nadále neodmítal. Otočil se a do chrámu Zhao Zui vstoupil.

Ji Gang seděl pod okapem. Jakmile uviděl přicházet Ge Qingqinga, vstal a zeptal se: „Už je čas?“

„To je jedno - pořád je tma. Strýček Ji může zůstat o něco déle.“ Prohlížel si Ge Qingqing nádvoří chrámu. „Tohle místo není vhodné k žití. A zrovna tu musíte být v té největší zimě. Pak sem pošlu nějaké deky.“

Ji Gang si ale všiml, že má něco na srdci a tak se zeptal: „Co se děje?“

Ge Qingqing zaváhal, než řekl: „Nic zásadního. Jen jsem po cestě potkal druhého mladého pána Xiao.“

Shen Zechuan zvedl hlavu a řekl: „Toho Xiao...“

„Xiao Chiye.“ Řekl Ge Qingqing: „Je to nejmladší syn prince z Libei. Také je to ten... muž z minula. Jeho chůze byla nejistá a smrděl vínem. Musel jít včera večer pít.“

„Dokud to není Xiao Jiming.“ Ji Gang otočil hlavu dozadu a řekl velkému rádci Qi: „Velký rádce neopustil toto místo dvacet let. Pravděpodobně neznáte současné čtyři velké generály Da Zhou. Princ z Libei si zplodil dobrého syna. Ten Xiao Jiming je vážně pozoruhodný!“

Shen Zechuan se však Ge Qingqinga zeptal: „Bratře Qingu, ptal se tě na něco?“

Ge Qingqing se pečlivě zamyslel, než řekl: „Zeptal se mně, kam jdu, a já jsem řekl, že jdu zkratkou, abych se dostal do velitelské kanceláře. Pak řekl, že tahle cesta nevypadá, že by vedla na ulici Shenwu. Dal jsem mu teda vágní odpověď. Předpokládám, že potomek prince to nebude osobně zkoumat.“

„Tahle záležitost se ale týká rodu Xiao. Vyplatí se být opatrný. Později bys měl přeci jen jít do paláce a dát si značku na rozpis služeb.“ Ji Gang si promnul ruce ve sněhu: "Chuan-er, pojďme trénovat.“

„Zadrž.“ Shen Zechuanovy oči byly tmavé a hluboké: „Vzhledem k tomu, že je to ulička v obytné čtvrti, co tam dělal potomek vznešeného rodu tak brzy ráno?“

Ge Qingqing byl zaskočen: „To je pravda... Všechny zábavní podniky jsou v ulici Donglong, což je od obytné čtvrti docela daleko. Má kocovinu a je zima. Proč sem přišel?“

„Drží hlídku u stromu, kde čeká na králíka.“ Velký rádce Qi se zahalil do potrhaného závěsu a otočil se, ukazujíce tak svá záda. „Záležitost Shen Weie se týká rodu Xiao. Slyšel jsem, že ten jeho kop měl vzít tomuhle chlapci život. Ale chlapec je stále naživu a zdráv. Jak by mohl nemít podezření?“

„Neměl nic říkat, pokud to nebyla pravda.“ Shen Zechuan stále cítil úzkost, kdykoliv si na ten kop vzpomněl.

„Ale ne,“ Ge Qingqing zbledl: „To je moje chyba, byl jsem nedbalý. Co bychom teď měli udělat? Obávám se, že teď už je na cestě!“

Shen Zechuan se otočil k velkému rádci Qi: „To nevadí. Protože na to učitel již přišel, jisté má i protiopatření.“

***

Zhao Hui dorazil do velitelské kanceláře císařské tělesné stráže. Přestože zástupce velitele, který s ním kráčel, byl stejné hodnosti, neodvážil se chovat arogantně. Zavedl Zhao Huiho do záznamové místnosti a zeptal se: „Co chce generál Zhao kontrolovat? Tady jsou dnešní rozpisy služeb všech dvanácti kanceláří.“

Zhao Hui zvedl s vážným výrazem knihu, aby se na ní podíval a řekl: „Pro naše bratry císařskou tělesnou stráž musí být těžké hlídkovat v nepřístupných zónách.  Před několika dny se mi dostalo pomoci od velitele roty jménem Ge Qingqing. Dnes jsem mu přinesl dar, abych mu poděkoval. Má dnes službu?“

„Velitelé rot z dvanácti kanceláří jsou pestrá banda. Všichni jsou tady.“ Jak zástupce velitele mluvil, přesunul se ke zdi, kde v horní části visely záznamy o službě, všechny jasně roztříděné.Zhao Hui se jich však dotýkat nesměl - to bylo v paláci tabu.

Zástupce velitele se proto zeptal: „Ví generál, ke které kanceláři patří?“

Zhao Hui odpověděl: „Slyšel jsem, že na ranní směně mohou mít službu pouze ti z císařské přepravní kanceláře, kanceláře paraplí a kanceláře domestikace slonů.“

Zástupce velitele pečlivě prošel všechny seznamy podle jména. Po chvíli se otočil a řekl Zhao Huimu: „Generále, dnes nikdo takový službu nemá. Podívám se ještě jinde?“

Zhao Hui jemně zavřel knihu ve svých rukou a odpověděl: „Není třeba. Najdu si ho sám.“

Jakmile Zhao Hui místnost opustil, obloha se akorát rozjasnila. Pokračoval v cestě, dokud nevyšel z paláce.

Nahromaděný sníh byl na ulici Shenwu čerstvě odhrabaný, ale cesta byla kluzká. Nosiči nosítek, kteří přicházeli a odcházeli, jak přiváželi důležité osoby, se neodvažovali jednat zbrkle. Po cestě se pohybovali opatrně, ze všech sil se snažili neupadnout.

Jak Zhao Hui procházel kolem nosítek, zahlédl nosiče se širokými meči. Kdo mohl tušit, že kvůli tomuhle jedinému pohledu svraští obočí?

„Zadržte.“ Zhao Hui zastavil nosítka a zeptal se: „Používá teď tato nosítka vrchní velitel?“

Samozřejmě - nosiči byli císařské tělesné stráže. Ten, který stál v čele, přikývl. „Víš, koho přepravujeme, a ještě máš tu drzost nám blokovat cestu? Rychle uhni!“

Zhao Hui zvedl ruku, aby poukázal na svůj vlastní autorizační token Libei.

Člen císařské tělesné stráže přikývl a řekl: „Generále, nezlobte se za mou urážku!“

Závěs nosítek se pohnul, když ho nazvedla štíhlá ruka. Jemná tvář líně pohlédla na Zhao Huiho a koketně našpulila rty k osobě uvnitř: „Vaše excelence, zdá se, že hledá vás!“

Ji Lei se akorát vracel s kocovinou. Uvnitř nosítek seděl neuspořádaně, když zvolal: „Zhao Hui! Děje se něco?“

Zhao Hui zíral na císařského tělesného strážce v čele a řekl: „To nic. Slyšel jsem, že šel mladý pán včera pít s vaší excelencí. Akorát se vracíte?“

Ji Lei se usmál a odpověděl: „Takže se bojíte o druhého mladého pána! Mladý pán se vrátil domů v době, kdy jsem akorát otvíral oči. Hledá ho dědičný princ?“

„Jen si nemohu pomoci a mám obavy.“ Zhao Hui se uklonil: „Omlouvám se, že jsem vaši excelenci vyděsil.“

„To je dobrý! Sám jsem odtamtud akorát odešel.“ Ji Lei pokynul rukou. „Kdo se to před chvílí s generálem srazil? Rychle se mu omluvte.“

Císařský tělesný strážce v čele poklekl na jedno koleno a řekl Zhao Huimu: „Tento pokorný sluha, Ge Qingqing, musel být slepý, že nepoznal generála a urazil ho. Jsem ochoten přijmout svůj trest.“

Zhao Hui nepřečetl jeho jméno špatně. Jméno Ge Qingqing bylo skutečně napsané na autorizačním tokenu visícím ze strany jeho meče.

***

I po pečlivém vyslechnutí Zhao Huiho reportu se Xiao Chiye stále díval na vypravěčský scénář s jednou nohou pokrčenou.

Zhao Hui řekl: „Zdá se, že nelhal. Byl pověřen, aby vyzvedl Ji Leie, než se stačil dostat do paláce.“

„Jo.“ Řekl Xiao Chiye nepřítomně. „Pavilon Qingjun je tamodtud kousek. Samozřejmě, že to stihl včas.“

„Ale něco mi na tom nesedí.“ Zhao Hui přejel palcem po jílci svého meče.

Xiao Chiye otočil stránku a zeptal se: „Nemůžeš přijít na to co?“

„Ne.“

„Tak já ti to řeknu.“ Najednou se posadil, zkřížil nohy a ruku si opřel o koleno. „Vstoupil jsi do hlavního města s mým starším bratrem. Jeho Veličenstvo císař se s ním osobně setkalo a přivítalo ho. Těsně za ním následovalo ve slavnostním průvodu dvanáct kanceláří císařské tělesné stráže. Tak jak by tě mohl najednou nepoznat?“

„Těžko říct.“ Odpověděl mu Zhao Hui. „Možná si mě nepamatoval.“

„Ani sis nepřevlékl svoji róbu a máš u sebe meč. I kdyby tě nepoznal, stačilo by, aby trochu zapojil mozek a nikdy by se neodvážil tě napomínat přímo na ulici.“ Řekl Xiao Chiye:„Kromě toho se mi nezdá, že by měl tak špatnou paměť. Vždyť dokázal velmi jasně poznat i mě.“

„Jen mi to připadá jako příliš velká náhoda.“ Přemýšlel o tom Zhao Hui. „Narazil jsem na něho náhodou.“

„Náhoda je přesně to, co chtějí.“ Odložil Xiao Chiye scénář. „Ten Shen...“

„Shen Zechuan.“ Doplnil ho Zhao Hui.

„Nechat ho vstoupit do chrámu Zhao Zui se teď jeví jako prohraný tah.“ řekl Xiao Chiye se zamyšleným pohledem.

***

Ge Qingqing si sundal kožešinový límec a otřel si pot. Wu Caiquan, který byl venku, akorát přiběhl a opakoval: „Děkuju, děkuju! Bratře Qingu, díky bohu za tebe!“

Ge Qingqing odpověděl: „To nic. Vždyť jsme přátelé.“

Wu Caiquan se zazubil a otočil hlavu, aby křikl na osobu v záznamové místnosti: „Starej Xu! Zapiš dneska bratra Qinga. Zastupoval mě při nošení nosítek. Včera večer jsem se nachladnul a dneska ráno se mi motala hlava. Naštěstí tam byl bratr Qing, aby mi pomohl.“

Ge Qingqing sklonil hlavu, aby si setřel pot. „Seš nastydlej. Pojďme spolu pak do obchodu domácnosti Xu pro skopovou polévku.“

Wu Caiquan přispěchal a řekl: „Jasně, zvu tě! Slyšel jsi to, starej Xu? Pojď pak s námi.“

Ge Qingqing poplácal Wu Caiquana po zádech: „Dobře si odpočiň. Když ti příště nebude dobře, nenechávej si to pro sebe, jakos to udělal teď. Prostě mi to řekni.“

Wu Caiquan pokýval hlavou jako štěně. Tak moc toužil po skopové polévce, že se mohl sotva starat o cokoliv jiného.

***

Velký rádce Qi se konečně zachumlal do přikrývky a posadil se naproti Shen Zechuanovi: „Za dalšího půl měsíce bude festival Zhengdan. Qudu bude pořádat hostinu deseti tisíce úředníků. Až přijde čas, všichni komisaři provinční správy a prefekturní dozorčí komisaři vstoupí do hlavního města, aby vzdali poklony. Stále mi není zcela jasný současný stav věcí, tak mi o něm povyprávěj.“

Shen Zechuan byl ve sněhu oblečený pouze v tenkém oděvu, když zaujímal výchozí postoj bojového stylu rodu Ji. Navzdory tomu mu z čela kapal pot. „Princ z Libei je již mnoho let ve špatném zdravotním stavu a tak byly všechny vojenské záležitosti předány dědičnému princi Xiao Jimingovi. S největší pravděpodobností se tentokrát nezúčastní. Pět velitelství Qidongu prokázalo záslužnou službu, když přispěchalo na pomoc císaři. První, kdo si přišel pro svůj udělený titul, byl jeden ze čtyř generálů, Lu Guangbai. Vrchní velitelka Qi by měla dorazit v těchto dnech. S tím budou dočasně sídlit dvě hlavní vojenské mocnosti Da Zhou-“

„Zadrž.“ Velký rádce Qi vylovil ze své přikrývky pravítko a zeptal se: „Kteří čtyři generálové jsou ti čtyři generálové?“

„Obrněná kavalerie na Ledové řece - Xiao Jiming, Ohnivý maják uprostřed vanoucího písku - Lu Guangbai, Vítr ženoucí se přes spálené pláně - Qi Zhuyin, Hrom potápějící nefritovou scénu - Zuo Qiangqiu!“

„Slyšel jsem jen o Zuo Qiangqiuovi, ale vím, že Lu Guangbai je s největší pravděpodobností syn hraběte Bianshy, Lu Pingyana. Ačkoliv šel Lu Pingyan časem střežit pouště velitelství Bianjun, pocházel z Libei. Je to přísežný bratr prince z Libei, Xiao Fangxu. Jestli má tenhle Lu Guangbai sestru, určitě je to snacha rodu Xiao, nemám pravdu?“

„Ano.“ Odpověděl Shen Zechuan, zatímco z něj kapal pot: „Lu Guangbaiova mladší sestra je choť dědičného prince z Libei.“

„Takže jaképak dvě hlavní vojenské síly?“ Otázal se velký rádce Qi: „S tímto propojením je rod Lu krtek, kterého Libei nasadila do pěti velitelství Qidongu. Navíc je v Qudu stále osm velkých výcvikových divizí a císařská armáda pod nimi. Osm velkých výcvikových divizí nemá tolik lidí, jako Libei a Qidong a jejich pověst není ani tak udatná. Nesmíš ale zapomínat, že Qudu je srdcem Da Zhou. To co drží ve svých rukách, je císařův život.“ Potěžkal si velký rádce Qi pravítko v ruce, pak popadl kalabasu a zahřál se několika doušky vína. „Taky si musíš pamatovat, že i když císařskou tělesnou stráž nelze nazvat vojáky, jejich výhoda je mnohem větší, než vojenská. Když císař velí jednotkám, musí mu pomáhat vlivní úředníci a udatní generálové. Generál by měl být na bojišti rozvážný a nebýt vázán příkazy svého panovníka. Pokud je budeš držet pevně na uzdě, bude pro ně těžké ze sebe něco udělat. Nech jim volnost a brzy je začneš podezřívat, že se stávají až moc velkým tygrem. Toto měřítko je těžké správně uchopit. Musíš jednat v souladu se situací a chápat, jak se přizpůsobit změnám. Císařská tělesná stráž je však zcela jiná záležitost. Jsou to zlí psi pod panovníkovým vedením, jejichž řetěz drží pouze císař. Zda jeho sevření zesílí nebo povolí, zda si je bude hýčkat, nebo je odkopne, záleží zcela na císařových náladách. Taková čepel, takový pes - kdybys to byl ty, hýčkal by sis ho, nebo ne?“

Shen Zechuan se přinutil zůstat chvíli v klidu, než řekl: „Mějte je rád a budou příliš svéhlaví! Příliš jim důvěřujte a stanou se zdrojem neštěstí.“

„Tvůj bratr tě toho hodně naučil.“ Řekl velký rádce Qi: „To je pravda. Pamatuj si to. Měj to neustále na paměti! Důvěřuj jim příliš a stanou se zdrojem neštěstí. Udržovat si ctnostné blízko a lichotníky daleko je dobré pravidlo, ale když jsi do toho osobně zapojen, černá a bílá se protnou. Jak bys mohl být vždycky schopen rozlišit, kdo jsou ctnostné talenty a kdo prohnaní patolízalové? Kromě toho existuje mnoho věcí, které ctnostný gentleman nedokáže, zatímco lstiví a opovrženíhodný člověk ano. Císař dlouhodobě sídlí v císařském paláci a tak musí rozumět principu kontrol a protivah a také musí umět naslouchat hlasům úředníků a ministrů. Jak můžeš vidět, s císařskou tělesnou stráží se pojí východní úřad a Libei se pojí s Qidongem.“ Po krátké pauze velký rádce pokračoval: „Voda přitéká, jen aby odtékala. Měsíc přibývá, jen aby ubýval. Víš, proč rod Xiao tentokrát tolik nenávidí Shen Weie? Nejen, že jim po této bitvě není co udělit, ani co jim dát, ale i když bude rod Xiao bojovat v další bitvě, jejich porážka bude porážkou, zatímco jejich vítězství bude také v podstatě porážkou. Už dosáhli svého konce.“

Shen Zechuan se zeptal: „Jejich vítězství bude porážkou?“

„Jejich vítězství je taky porážkou! Nenabídl Xiao Jiming ihned po bitvě svého mladšího bratra? Za každou bitvu, kterou v budoucnu vyhraje, bude v ještě větším nebezpečí. Tentokrát na to doplatil se svým mladším bratrem. Příště to může být jeho žena, jeho otec, nebo dokonce jeho vlastní já.“

[moonisntaplanet]

něco co ti chci říct, ale neřeknu

pamatuju si, když si mi říkala jak nás nějaký kluk jen tak nerozdělí a že tu pro mě pořád budeš. věřila jsem tomu, chtěla jsem tomu věřit. nechala jsem ti dost prostoru, aby sis s ním užívala krásné chvíle a byla jsem šťastná, že ty jsi šťastná. postupem času jsem si i já našla někoho jiného s kým budu trávit čas, ale pořád jsem dávala přednost jen a jen tobě. někdy jsem se ti bála napsat, někdy jsem ti ani radši nenapsala, protože jsem věděla, že budeš s ním. ano, žárlila jsem. žárlila jsem, že má veškerou tvou pozornost, protože jsem ji i já kdysi měla. psala jsem a psala, doprošovala se o venky s tebou a když už to vyšlo, tak jsem řešily jen jeho. pořád jsem tě zvala na akce, aby ti nebylo líto, že tě nikam nezvu, ale stejně si se s ním jen hádala po telefonu a vlastně si nebyla ani duchem přítomna. bylo mi to líto, pořád je. snažila jsem, moc, ani nevíš jak. bohužel je čas tě nechat jít. nebolí mě to, ani nebude, protože si byla pryč už mnohem dávno před tím, jen jsem si to neuvědomovala. přeju ti, ať je ti dobře, jen mě už netahej za nos. 

-s 

[pandaisalwaysinlove]

Poprvé napotřetí - kapitola druhá

P/A: vím, že toto pokračování ma velké, ne-li velrybí zpoždění, ale alespoň je. Nebojte, tentokrát mám napsané i další části a hodlám tento příběh dopsat. Tak pokud jste na něj pozapomněli a chtěli byste si ho připomenout - zde jest první kapitola. Jde tedy opět o téma navržené @myvalzpival a @crowreys-wormstache , kteříž mi prominou, že je otravuji po takové době. Budiž Vám útěchou, že jsem zapojila i prvky z filmu Studujeme za školou (je i online na youtube)  a že máte můj příslib obrozence, že příběh bude dokončen.

Alternativní svět, kde Čuřil a Peterka zasvěcují nového spolužáka Hliníka do života septimy a obrozence + Hliníkův návrat z Humpolce

--------------------------------------------------------------------

Ve svém úsudku se nemýlil. Jakmile vešel do školy v závěsu za skupinou přátel svého bratrance, vyslechl si bezpočet pozdravů od všech skupin studentů gymnázia. Mladší, starší, stejně staří. Míjejíce Čuřila s ostatními podávali si s nimi ruce, vyměňovali poznámky, pozdravy, ti, kteří se k němu vyloženě nehlásili, jej alespoň počastovali pohledem. Někteří plným úcty a bázně, někteří s opovržením. Ale bylo navýsost jasné, že jde o veřejně známou osobnost ve školních prostorách dokonce nejznámější.

„Pojď,“ chytal Jarek Františka za loket a postrkoval ho před sebou, jak vcházeli do dveří septimy A.

Ve třídě panoval nepořádek, ale jakmile vstoupila jejich parta, strhl se skutečný rej. Děvčata se překřikovala, aby se zeptala, koho to Čuřil vede, chlapci vyzývavě dělali Františkovi prostor, jako kdyby přiváděli známého spisovatele na předčítání.

Na stupínku před tabulí Jarek vystavil svého bratrance jako kus vepře před zabijačkou a hlasitým halekáním a mácháním rukou si zjednal pořádek, jak by to ani učitel nedokázal.

„Panstvo! Panstvo! Klid prosím, klid!“ pak se s desítkami grimas, pitvořením a další gestikulací různě motal točil a tančil kolem Františka a pronášel „Zde přítomného jinocha prohlédnout si račte, můj bratranec z venkova, kterýžto svou školu do povětří vyhodil, počastuje nás nyní svou přítomností až do oktávy,“  

Než si toho František stačil všimnout, trio nejmladších hochů ze třídy bylo umístěno na katedru, aby simulovali orchestr. Jeden uměl pískáním napodobit zvuk trubky, druhý v dokonalém souzvuku s ním pobrukováním zastupoval basu, třetí pak dirigoval oba dva a do toho hučením a mručením doplňoval chybějící tóny. Pak celá třída v rytmu dětské písně „Tluče bubeníček,“ společně začali tančit po třídě. Nešlo očividně o nic neobvyklého.

Františka se chopila jako první hezká světlovlasá slečna, na kterou předtím kdekdo pokřikoval ‚panno Orleánská‘. František byl z celé situace nesvůj, ale její zájem mu byl příjemný. Vysvětlila mu, že takovou tancovačku třída pořádá na začátku každého roku a že je to pro něj zasvěcení.

Za chvíli ji ale vystřídala jiná a nakonec se s ním v kole zatočily všechny spolužačky. Nejedna se na něj snažila udělat dojem, ale pannu Orleánskou před sebou viděl pořád.

„TAK TAKHLE ZAČÍNÁME NOVÝ ŠKOLNÍ ROK?! Vy bando barbarská!“

Zvuk učitelova rozčileného hlasu vehnal všechny zpátky do lavic. František jako jediný zůstal oněměle stát na místě, kde ho nechala poslední tanečnice. Učitel s očima vykulenýma hrůzou při kroku k němu zakopl o školní brašnu. František mu stihl podat pomocnou ruku, ale byl hned odstrčen „A vy jste?!“ rozkřikl se učitel a máchnutím ruky usadil zbytek třídy. Sám si položil učebnice na katedru a se založenýma rukama čekal na odpověď.

„František Hliník, nastupuji do septimy z humpoleckého gymnázia.“

„Dobrá, dobrá, usaďte se a po hodině se mnou půjdete za panem ředitelem.“

František se stále poněkud zaraženě odebral k lavici, která byla jediná volná.

„Tak hezký pobyt v naší třídě ti vinšuju.“ Zahuhlal vedle něj spolužák, který byl Čuřilovi v partě celou dobu nejblíže, ale tance se neúčastnil. Měl kulatý obličej a plné tváře.

Právě měl pod lavicí napůl přeložený sešit rodokapsu a aniž by zvedl oči od řádek, podával mu ruku „Já jsem nějakej Antonín Peterka, ale říkají mi šejku.“

„Těší mě, já jsem-,“ stiskl mu ruku František, ale přerušilo ho syčení spolužáků před nimi.

„Představování nech na jindy kolego, teď si dávej bacha, ať tě Bivoj nevytáhne.“

Zbytek hodiny proběhl o poznání klidněji, ačkoliv si byl František vědom toho, že je to výjimka. Učitel se totiž zdál být sám zaražen z faktu, že kromě úvodní taneční veselky třída sedí tiše. Vyučující vedl němčinu a francouzštinu, měl třídu na oba jazyky a pravděpodobně jich měl plné zuby.

Při odchodu ze třídy šel František za učitelem úctyhodný metr, jak se na gymnáziích slušilo a patřilo. Při představování řediteli profesor Bivoj nestačil podotknout, že František už se aktivně účastnil ‚klasických septimánských výtržností‘ a že by si ‚na něj měli dát ostatní kolegové pozor‘. Ne příliš potěšen takovým představením se František vrátil do třídy. Byl odhodlaný mít na této škole pro změnu čistý štít.

K tomu ale bude třeba dát všem jasně najevo, že k Čuřilově partě nepatří.

 --------------------------------------------------

„Ale přeci nemůžeš nechat Františka jít úplně samotného, když víš, jaká cesta do té vaší klubovny je,“

„Nenaříkej drahá máti, musí si cestu mezi elitní skupinu těch našich blbounů najít sám, jinak si ho nebudou vážit.“ Vysvětloval Jarek poněkolikáté.

První týden ve škole proběhl víceméně v pořádku. Františkovi se zatím dařilo držet si od bratrancovy skupiny přátel jakýs takýs odstup, nenechal se zapojit ani do bitvy o areál hřiště s vedlejší školou, ačkoliv to znělo dost lákavě a měl nutkání se postavit za práva své nové alma mater. Držel se svého předsevzetí dokončit tuto školu napoprvé.

Jeho soused v lavici, onen Šejk (opravdu mu nikdo jinak neřekl) byl asi nejklidnější z celé party a dalo se s ním mluvit. František už si stačil zvyknout, že Šejk během hodiny obvykle čte pod lavicí, obvykle mu to prochází a v ostatních případech prostě zopakuje to, co mu František napoví.

František se během přestávek účastnil debat, aktivně působil ve třídě, ale nezapojoval se do ostatních aktivit. Jako nejstarší člen třídy si brzy vydobyl respekt a jeho nepochopení pro podnikavou náladu ostatních byla omlouvána jeho věkem. Zkrátka už byl na takové věci starý. Podařilo se mu tedy docílit příjemného kompromisu, kdy nebyl ze třídy úplně vystrčen, ale ani nebyl na seznamu výtečníků ‚zralých k záhubě‘, který si vedl jejich třídní.

Také mu byla už přidělena přezdívka, což ho potěšilo asi nejvíce. Nikdo mu nyní neřekl jinak, než ‚kočovník‘ nebo ‚honák‘.

S ‚pannou Orleánskou‘ už se mu podařilo zavést několikrát hovor a zjistil, že Boženka (tak se ve skutečnosti jmenovala), je inteligentní klidná slečna a že její slabostí je mimo jiné i účast na sezeních v třídní klubovně u hřiště.

Tam se právě chystal Jarek a kvůli Božence i František. Měla se konat schůze k pořádání majálesu, oslav jara a studentského života.

Jak znal celou partu i třídu, věděl, že půjde o daleko jinačí záležitosti a tušil, že se pravděpodobně nechtěně do něčeho namočí. Ale při myšlence, že se bude moci s Boženkou setkat i mimo školní chodby, ho obavy opustily.

[kvetyzlouky]

pořád někoho opouštím a tak jsem půlkou za oceánem, půlkou stále doma a celá nikde

“Miluju tě.” “Já na rok jedu pryč.”

včera jsem byla na randíčku, ze začátku se mi chtělo zvracet, ovládala mě nervozita a já si říkala, co to zas podnikám, proč to vůbec podnikám, měla bych být s někým, koho už znám, ale nakonec to bylo skvělé, strávili jsme spolu šest hodin povídáním a nejradši bych s ním byla ještě déle, celou noc *

a nejsem typ člověka, co je v přítomnosti, můj život sestává z analýzy, plánování, skoro jako kdybych dokázala předvídat budoucnost a tak jsem ležela v posteli, myslela na jeho světle hnědé vlasy a to, jak mu zlomím srdce, viděli jsme se poprvé a já už teď vím, že mu ublížím

*včera jsme se sešli znovu, byli jsme na večeři a pak se procházeli po Chinatownu, drželi jsme se za ruku, věnoval mi v autě pusu, a já nemůžu vyjádřit, jak mi jeho úsměv přijde roztomilý, jak řekl, že se nemusím bát, vypravím, jak jsem pozvracela mramorovou podlahu lékárny, směje se, (také mě štve, že musím mluvit anglicky, protože s češtinou dokážu kouzlit, vyjadřovat se na úplně jiné úrovni, v angličtině mám pocit, že moje inteligence klesá), a já mám chuť se mu odevzdat, sdělit mu všechno a nechat se držet, ale místo toho, abych byla šťastná na obláčku, padám spirálou dolů, jsem neskutečně smutná, jediné, co vidím je konec, jak moc to bude bolet, nepřijde mi, že na to mám kapacitu, můj hrudník tohle nezvládne, teda já to zase zvládnu, nějak se oklepu, protože nic jiného nezbývá, ale jsem sobec, nechci nechci nechci nechci být bolavá, ale jsem ještě větší sobec na to, abych ho nechala teď jít, lnu k němu, chci se ovíjet jako rostlinka kolem mřžíky a pak budu muset sama sebe ostříhat, nechat úponky a růst opět

a nejsem naivní, nevěřím na vztah přes oceán, nevidím sebe v USA a ještě méně vidím jeho v Čechách, a říkala jsem, jak jsem smířená s mým bolavým srdíčkem, je to známé, nepřekvapivé, jako měsíční výpis z banky, ale teď sedím v parku a nejradši bych se schoulila do klubíčka, jak tohle není fér

it’s breaking my heart in two

[phoenixnakama]

SVATBA

Měsíc na nebi svítil, jako rybí oko a odrážel se v okrasném jezírku před naší vilou. Popotáhla jsem a setřela si další várku slz, které se mi hrnuly z očí. Byla jsem zoufalá a absolutně vyčerpaná. Zoufalá proto, že jsem se měla zítra, vlastně už dneska vdávat za syna nějakého zámožného bankéře, kterého mi vybrali rodiče, jenž naším svazkem chtěli docílit spojením firem. Mé dvě starší sestry už provdané byly, takže teď byla řada na mě. Jejich manželé, jim taky byli vybráni, takže bych si vlastně neměla na co stěžovat, ale u mě to je něco jiného. Není to jenom o tom, že si mám vzít člověka, kterého jsem viděla jen párkrát v životě a s kterým si stále ještě vykám, nejhorší na tom je, že je to muž. Netuším, proč tomu tak je, asi jsem se narodila nemocná, ale prostě se mi líbí ženy. Vím, že je špatně, když se otáčím za pěknou dívkou a ne za chlapcem, nebo když červenám při rozhovoru se služebnou. Jediné štěstí je, že si mého divného chování, nikdo nevšiml, kdyby jo, tak bych skončila v blázinci, jako jeden z kuchařů v naší vile, který se scházel s nějakým chlapcem z přístavu. Ani nechci myslet na to co tam s ním dělali. Pokaždé, když jdu s rodiči v neděli do kostela, tak se cítím provinile, vůči nim i vůči sobě. Láska k stejnému pohlaví, je přece zakázaná, nechutná a naprosto nepřirozená. Navíc se s tím nemám komu svěřit, jsem na to sama.

Přitáhla jsem si nohy blíž k sobě a snažila potlačit vzlyky, které se mi draly z hrdla. Jestli hned, nepřestanu s pláčem, tak budu zítra vypadat otřesně. Jako by mi na tom záleželo, nikomu na tom záležet nebude. Ani ženichovi a ani rodičům, kteří z toho vidí jen zisk.

Takto jsem strávila skoro celou noc, plakat jsem přestala jen chvíli před tím, než pro mě přišla služebná, abych se připravila, svatební den právě začíná.

Oblékla jsem si na sebe béžové bílé šaty a na ruce si natáhla rukavičky, vlasy mi komorná krásně učesala, takže jsem z dálky vypadala jako princezna.

Sešla jsem po schodech dolů, kde pobíhalo služebnictvo a připravovalo svatební hostinu. Hledala jsem svojí, matku, která pro mě dala poslat, prý mě chce s někým seznámit, jen doufám, že to nebude na dlouho, protože se mi dělá nervozitou špatně od žaludku a mám pocit, že za chvíli vyzvrátím obsah žaludku, i když jsem od včerejšího oběda nic nejedla. Nešlo to při pohledu na jídlo se mi sevřelo hrdlo a já ho nedokázala dojíst.

„Konečně, tady jsi.“

Uslyšela jsem matčin vysoký hlas a v na to jsem uviděla ženu v fialových šatech jak na mě mává, kdybych vám měla matku popsat jedním slovem, tak je to elegance, elegantnější ženu jsem snad ještě nikdy neviděla.

„Pojď k nám musím ti někoho představit.“

Přišla jsem blíž. Vedle matky stála mladá žena, která mohla být sotva o pár let straší než já, vypadala sebevědomě a hříšně, nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by působil tak svůdně, jako ona.

„Drahoušku, toto je Samanta, moje známá z Ameriky, připlula sem před měsícem, kvůli nové módní kolekci a dneska o půlnoci má zase odplouvat. Naštěstí, jsem ji ráno potkala na tržnici a přesvědčila ji aby se zúčastnila tvé svatby.“

Usmála se a pak pokynula rukou ke mně.

„A toto je má nejmladší dcera Ellie.“

Těší mě řekla Samanta sebevědomě a pevně mi stiskla ruku.

„Drahoušku, co kdybys slečnu Samantu provedla po naší vile, já musím ještě něco zřídit, to víš ten neschopný personál.“

Postěžovala si matka a odešla z místnosti, aniž by počkala na moji, odpověď. Chvíli bylo ticho, které jsem jako hostitelka měla povinnost protnout já, ale jazyk jsme měla jak svázaný a hrdlo stažené. Celá jsem se začala potit.

„Jste v pořádku?“

Zeptala se mě slečna Samanta a přistoupila ke mně jako by mě chtěla podepřít v případu pádu. Kývla jsem na znamení, že jo i když to vůbec nebyla pravda.

„Pojď ven na vzduch, tady ještě omdlíš.“

Ani jsem nekomentovala, že přešla z vykání na tykání a nechala se vést někam na zahradu. Samanta mě posadila do altánku a přede mě postavila sklenici vody.

„Pij.“

Poručila mi a já ji poslechla.

„Lehni se a dej si nohy nahoru.“

Poručovala dál a já ji poslechla, lehla jsem si na lavičku a nohy opřela o zeď altánku. Samanta si ke mně dřepla a začala mě hladit po tváři.

„Řeknu ti holka, ty ale vypadáš nic tak bledého jsme snad ještě neviděla.“

Pokusila jsem se zdvořile usmát, jak jsem byla naučená, ale moc mi to nešlo.

„Cigaretu?“

Nabídla mi a sama si jednu zapálila. Udiveně jsem se na ni podívala. Nebylo zvykem, že by ženy kouřili cigarety. I když celá Samanta, byla jako vystřižená z jiného světa, místo tradičních úzkých šatů, kloboučku a rukavic, které nosila většina žen na sobě měla dlouhé a široké kalhoty a bílou blůzu, kterou měla u krku ledabyle rozepnutou.

„Co na mě tak koukáš?“

Zeptala se a při tom se pobaveně smála, ne jako já nuceně a jemně. Dala na obdiv svoje krásné zuby, které se hodily k pihám na jejím obličeji, které neměla zakryté pudrem, jak bylo u nás zvykem. Moc ji to slušelo.

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás nějak urazit.“

Vykoktala jsem a raději upřela svůj pohled na krov altánku.

„Neurazila jsem se, jen mi přijdeš dost vyřízená. Že by předsvatební stres?“

Řekla jen tak do prostoru, aby řeč nestála.

„Tak nějak.“

Radši jsem to dál nerozváděla a co bych taky měla jako říct? Že se musím vdát za chlapa a jsem z toho absolutně vyřízená?

„Nebo je v tom něco víc než předsvatební stres?“

Pokračovala dál jakoby, ji moje neurčitá odpověď nestačil. Povzbudivě mě chytla za rameno a usmála se. Bože jako ona se tak hezky směje.

„No něco v tom vážně je.“

Netuším, proč pokračuji dál, nikdy jsme se neměla ve zvyku někomu svěřovat, a navíc ona je úplně cizí člověk. Kdyby jen nevypadala tak kouzelně a důvěryhodně.

„Neboj cokoli mi řekneš zůstane jenom mezi námi, nikomu to neřeknu.“

Její hlas je tak klidný.

„Když já nevím, jak začít.“

Je to pravda nevím, jak o tom mluvit a jestli o tom chci vůbec mluvit.

„Tak tedy začnu já místo tebe a ty mi řekneš, jestli jsem se trefila, jo?“

Kývnu hlavou a ona se postaví.

„Takže je ti špatně, jsi nervózní a podle tvých kruhů pod očima jsi celou noc probrečela. Není to náhodou tím, že jsi těhotná? A navíc s někým jiným, než s tvým nastávajícím?“

Nevěřícně jsem zírala, to si vážně myslí? To v ty jejich Americe, jako běžně mluví o předmanželským sexu? Vždyť se takový věci ve vyšší společnosti přece nedělají.

„Tak to vůbec není!“

Skoro vykřiknu.

„Tak nic, byla to první věc, co mě napadla.“

Pokrčí rameny a opět se ke mně přisedne.

„Tak je ošklivý, nebo starý?“

„Kdo?“

Zeptám se zmateně.

„No přece tvůj nastávající ty trdlo.“

Zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu.  Takhle pokračujeme dalších několik dlouhých minut.  Ona říká nápady, kvůli kterým by mi podle ní mohlo být špatně a já každý z nich zamítnu. Po čase se návrhy stávají čím dál víc nereálné a mě to rozesmává.

„No tak sice jsem nepřišla na to, co tě trápí, ale za to jsem tě dokázala pobavit.“

Usměje se a pohladí mě po vlasech. Také se usměji.

„No nic asi bychom měli jít, aby se po tobě nesháněli.“

Říká pravdu, už jsem tady seděli dost dlouho a bylo by asi dost nevhodné, kdyby nevěsta chyběla na obřad. Vydáme se tedy směrem k domu, kde se zatím sešlo dost lidí. Některé z nich jsem znala jen od vidění, jiné vůbec. Šli jsme chodbou do knihovny a mě se zase vracel, ten známý pocit bezmoci. Den utíkal pomalu dál. Samantu jsem už skoro neviděla. Najednou tu byl čas, kdy jsem se měla převléci do svatebních šatů a já stála před zrcadlem v košilce a čekala, než mě komorná oblékne. Ty šaty se mi vůbec nelíbily, byly strašně velké a přezdobené, při pohledu na ně jsem měla pocit, že když si je obleču, tak mě udusí.

Najednou jsem uslyšela zaťukání na dveře.

„Dále.“

Řekla jsem skoro automaticky a tím dala najevo komorné, aby se vzdálila. Ve dveřích stála Samanta měla na sobě lehký svetřík a na rukou rukavice z jemné koženky.

„Přišla jsem se rozloučit.“

Řekla a natáhla ke mně, ruku. Mírně mě to rozrušilo, neříkala přeci matka, že tady bude Samanta i na obřad?

„Už?“

Zeptám se překvapeně a trochu zklamaně. Chtěla jsem se v průběhu obřadu na ni dívat a tím si dodat odvahu, takhle bude pro mě celý sál plný cizích lidí bez srdcí.

„Ano, moje plavba se kvůli nepříznivému počasí posouvá, kdybych neodplula teď, tak bych musela čekat další týden, nebo dva.“

Řekne a přijde blíž ke mně.

„Je mi to líto.“

Obejme mě.

„Nevím, co tě tak trápí, ale dobře mě poslouchej, ať je to cokoli, dá se to vyřešit, tak to nevzdávej a kdybys byla na dně a s něčím potřebovala pomoci, tak neváhej, tady je moje adresa New Yorku.“

S těmito slovy mi předá malý kousek papíru, na kterém je úhledným písmem napsána adrese.

„Proč mi pomáháš? Proč jsi na mě tak milá?“

Musela jsem se zeptat. Zná mě teprve pár hodin a je na mě milejší než většina lidí v mém okolí.

„Chceš pravdu?“

Zeptá se a sedne si na okraj postele, jako by už dopředu znala moji odpověď.

„Připomínáš mi mně samotnou před pár lety.“

Odpoví mi a já zůstanu jen zírat.

„Víš, taky jsem původně z Paříže jako ty. Před pár lety jsem ji opustila, protože jsem se měla zasnoubit. Jenže jsem to nedokázala. Nedokázala jsem si představit, že bych měla žít mužem, tak jsem odjela do Ameriky, kde jsem mohla začít nový život, neříkám že bych mohla volně navazovat vztah s kým bych chtěla, ale vyhnula jsem se zásnubám a své rodině. Nevrátila jsem se sem kvůli nové módní kolekci, jak jsem řekla tvoji, mamce, ale abych vrátila své kamarádce peníze, které mi je půjčila abych mohla začít nový život.“

Dokončí svůj monolog a jde ke dveřím.

„Možná nemám pravdu, možná jsem to teď řekla něco, co jsem neměla, ale chtěla jsem abys věděla, že na to nejsi sama a že ti pomůžu, když bude potřeba.“

Její hlas zeslábl. Zaklapla dveře a já zase osaměla.

Uběhlo několik týdnů a já stojím před odřenými dveřmi s číslem 344.  V ruce mám kufr a čekám, jestli mi přijde někdo otevřít.

Ze svatby nic nebylo. Před obřadem jsem předstírala nemoc, a tak se obřad posunul. Mezi tím jsem si zařídila všechno potřebné pro vycestování a za naspořené peníze si koupila lístek na loď.

Za dveřmi se ozve rachot klíčů a ve dveří se objevila Samanta s úsměvem na rtech.

„Já věděla, že přijdeš.“

[destroyedbutstillhappy-blog]

Jsme šťastní? (Soukromé)

12.6.2019 Zřejmě se mi tenhle den zapíše do života.  Cvičím, tančím, zpívám Snažím se lidem pomáhat a přesto se na mě vždy vykašlou.. Jednoduše přestanu pro ně existovat. Je to docela zvláštní.   V životě jsem udělala spoustu zlého a proto mi to karma všechno vrací. Už mě bolí usmívat se a tvářit se že je všechno v pořádku. Dnes mě vzal za ruku někdo kdo mě nezná.. A řekl slova která mě zasáhla. A já stáhla ruku  a nechala po tváři téct mé slzy.  " Jsi šťastná? Jsme šťastní? Kdo nás učil mlčet,Zapadnout mít strach jít z davem? Co kdyby Prostě stačilo že chci?! Takhle že to tak cítíš co kdyby jsi se jednou nebála co na to řeknou a zda to vidí stejně, Jestli to není zakázaný.Vím jak tě už sere ten úsměv,  Taky to jak musíš být pořád silná a jak musíš někoho zachraňovat. Všechno co v sobě máš je výjimečný,  nikdo jiný na světe není jako ty. Chápeš to? NIKDO!  Tak se nesnaž se nikoho napodobit   Nehledej se v jiných lidech. Teď mi něco slib sobě si to slib. Jediný komu se budeš snažit zalíbit.. Budeš ty sama! “  Myslím že se mi snažil jen ukázat jiný pohled. Má vlastně pravdu.. Věř mi už  budu hrdá na to kým jsem, budu stát pevně na nohou!  Děkuji ti D že jsi mi pomohl. 

[wrongworldrik-blog]

Lilie na tvůj hrob. (Soukromé)

Dnes je 21.7.2019 a jsou to přesně 4 roky a jeden měsíc co jsi ode mě odešla, nechala jsi mě tady. Mám tolik otázek odpovíš mi na ně někdy ? Vím že nejspíš nikdy ale ..  Chtěl bych vědět zda vše dělám správně, ty víš v čem. Je až bolestivé jak moc mi tě připomíná.. Každý její úsměv .. každá malá perlička v podobě slz .. vše je ti tak podobné. Mám strach uvědomila jsi si to když jsi to udělala?? Že nejsi jediná co má strach, a cítí se beznadějně.. Ale jsou tu chvíle ty chvíle které jsi nezažila.. Jak to budu vysvětlovat až nastane ten správný čas? Zatím říkám že jsi anděl který hlídá každého kterého jsi měla ráda. Musím uznat. Že v jednom měl psycholog pravdu. Je rozumnější ti psát...Než stát na balkonu a povídat si s oblohou.  Je to absurdní stejně jako ti psát dopis. Ale aspoň se necítím tak zvláštně. Přeci jen píši své myšlenky na papír a nikdo je nevidí.  Už mám doma tvé oblíbené květiny. Máš je stále ráda? To já si je po tvé smrti oblíbil stejně jako Levandule. Myslím že lidi co  dojdou do mého domova si myslí že jsem magor.  Marvel... a po bytě se line vůně levandule a lilie. Ale aspoň tě tak mám nablízku.  Myslel jsem že jsem našel nového kamaráda. Ale znovu se ukazuje jaké jsem introvertní hovado... Nedokážu mu věnovat dost času aby se necítil díky mě špatně. Je to možné že si opravdu rozumím jen s Bratrem který je nemocní.. nebo se ségrou. Nebo s drobečkem TaeTae. Myslím že synovec mě má jako jeden z mála opravdu rád asi ve mě vidí něco co nejsem.  Říká o mě že jsem jeho hrdina. Že zaháním špatné věci. Prý u postele Somi vidí sedávat dívku z dlouhými vlasy a bledou tváří. A zmizí  až ve chvíli kdy se Somi uklidní. Nebo když dorazím já. Proto jsem prý jeho hrdina. Myslím si že každý jsme vlastně hrdinou ve svém vlastním příběhu.. Nebo aspoň padouchem.  A pak Somi malá krásná princeznička s Andělskou tváři.  Je úchvatné sledovat jak děti rostou a vyvíjejí se..A mají se  rádi ale, ne takovým sobeckým způsobem jako my dospělý.. Říká se že dětská láska je opravdu skutečná. Rád bych se naučil  od malé Somi  jak být víc pozorný k ostatním. Víc jim naslouchat a být dobrý kamarád. Myslím že v tomhle je ona úžasná na sv svůj věk. Věřím že to dotáhne někam daleko aspoň v to pevně doufám. Už teď mě naučila spoustě věcem. Víc se usmívám víš? Může za to ona.. Chtěla by dělat balet.. to víš zamilovala se do pohádky Balerína. Nejde jí to rozmluvit. Právě se učí mluvit Japonsky, a  Jezdit na kole nebo plavat. Je opravdu  šikovná.  V neposlední řadě bych rád zmínil i Yujího.  Yuji myslím že bych ho měl vzít k tvému hrobu, byl to přeci jen tvůj kamarád. A byl bych rád kdyby jsme tam nemuseli tentokrát jít jen ve dvou. Ale nemohu to po něm chtít.. musel by sebou vzít Rikkyho. A to by nebylo správné. Jednoznačně víš že tě přijdeme navštívit.  Aspoň mi a tvá rodina. Ale věř mi jednoho dne tam Yujiho vezmu aby viděl kde leží hrob aby tě také mohl navštívit.. Aby jsi se necítila stále tak sama.  Začal jsem víc hrát na klavír .. začalo mě to opravdu uklidňovat. Moje myšlenky jsou poslední dobou . Chaotické  a někdy jsem měl pocit že mi hlava bouchne. Ale klavír je něco co vše na okamžik smaže.   Málem bych zapomněl zmínit že mám spolubydlícího. Myslím že ale se mnou dlouho nevydrží v jednom bytě, chtěl být nejlepší kamarád. Jenže já se na to nehodím, Jak mam popsat ten pocit který mě tíží na hrudi když se mnou někdo chce kamarádit... Strach? bolest z další ztráty ? Vím tohle do života patří, jenže já nejsem připraven na to aby mě opustil další člověk. Jak bych mu to měl říct? bude si myslet že jsem cvok. Pokud je život po smrti bloudí tvoje duše někde po světě a hněvá se na mě že tě nedokážu nechat jít dál? Pokud jsi se Reinkarnovala doufám že do někoho z lepším životem než jsi doposud měla.  Budu končit už tak je tenhle dopis dlouhý..... Uvidíme se na hřbitově.  E.W.W

[seppredes]

Aishat

Nechalas za sebou dítě,

Opustila mou duši.

Aishat, jak se máš?

Kde jsi, netuším.

Válka postihne všechny,

Zkázou jest všech rodin.

Snad proto jsi ulehla

Večer v osm hodin

V cizí zemi, cizím městě.

Slzy ti po tváři tekly.

Nebyla to tvá chyba,

Že tvůj národ byl vzteklý.

Víra ti bránila v lásce,

Tobě ano, jim ne.

Tak doufala jsi,

Že si mě nikdo nevšimne.

Aishat, chybím ti někdy?

Vzpomínáš občas na mě?

Víš něco o klukovi,

Který píše báseň své mámě?

Jsi už v bezpečí?

Možná tě to mrzí?

Chci vidět tvář,

Pro niž jsem prolil slzy.

Chci znát svou krev,

Chci znát svůj osud.

Chci zůstat v nevědomosti,

Tak, jak doposud.

Jsi ještě naživu, Aishat?

A máš se už lépe?

Škoda, že nás rozdělilo

Dění na tomto světě.

Píše takhle dítě

Dopis svojí matce.

Vždyť jsi mě i viděla,

I když jen krátce.

Jsem ztracen, běžím naslepo,

Běžím bos a běžím v kruhu.

Běžím, doufám,

Že najdu někoho svého druhu.

Proč sis mě nevzala s sebou?

Moje mladičká Aishat,

Snad tušila jsi, že bude

Lepší mě tam nechat.

Bojím se o tebe,

I když tě neznám.

Znáš vůbec ty mě?

Zvedám hlavu ke hvězdám.

Snad vidím tě v nich,

Nad námi to samé nebe,

Jen stačí vzhlédnout vzhůru,

Teď koukáme na sebe .

Hvězdy odráží naše oči,

Naše přání, naše touhy.

Myslíš na to, na co já?

Na jeden sen pouhý?

Miluješ mě, Aishat?

Či mne nenávidíš?

Jak často tu vzpomínku

Před očima vidíš?

Nechalas mě za sebou,

Musela jsi jít.

Nyní naše životy

Musíme bez sebe žít.

[sansaoberoi]

VI.

Postává se sklenkou sektu v ruce a pozoruje hosty hemžící se na tanečním parketu. Z reproduktorů se linou zremixované tóny přelomu milénia. DJ poněkud zaspal dobu, myslí si. Nicméně náladu má dobrou. Zahájení výstavy proběhlo, až na pár drobností, bez problémů a její katalog slavil úspěch. Měsíc nekonečných schůzek, brainstormingů a připomínek ke grafickému návrhu je u konce. Další projekty čekají. Prostor, kde se dnešní afterparty koná je industriálního charakteru. Odhalené cihly, kovové konstrukce a potrubí, sklo, pohledový beton. Dle traverz na stropě se mohlo jednat o garáž nebo nějakou montovnu předtím, než to tu přestavěli na klub. Shodou okolností je místo asi patnáct minut chůze od jejího bytu. S blížící se půlnocí se počet hostů zredukoval z přibližně dvou set na polovinu. Zůstali jen ti, kteří se dneska opravdu chtějí bavit a užít si páteční večer s přesahem do sobotního rána. Upírá pohled někam k tančícím kotníkům svých kolegů a ostatních hostů. Nechává se hypnotizovat mihotajícími světelnými efekty a repeticí hudebních basů, které přešly z popu do deep house.

Někdo jí klepe na rameno. Asi o hlavu menší světlovlasá dívka jí bere za zápěstí a snaží se jí něco říct. Přes hlasitou hudbu ji není slyšet. Blondýnka se usmívá a táhne ji za ruku směrem na parket. Odkládá si skleničku šumivého vína na stolek a nechá se vést skrze změť vlnících se zpocených těl až k hloučku tří dívčiných kamarádek. Rozhoupává se v bocích a nechává se unášet rytmem. Pár skleniček vína, které už má za sebou, uvolňuje počáteční rozpaky ze zatažení na parket, k tomu ještě zcela neznámou dívkou. Ostatně celý večer jen pozorovala bavící se dav, aniž by se víru oslavy sama zúčastnila. Příště si musí najít doprovod, bleskne jí hlavou. Než ale může myšlenku rozvinout, pocítí na svých bocích dlaně té blonďaté dívky. Jejich oči se potkávají. Neznámá má v očích náznak nejistoty, jestli může. Letmým úsměvem je jí to dovoleno. Dívka se osměluje a přitahuje si svou partnerku za šíji k sobě. Opět ji nechává. Líbí se jí, jak je smělá. Není krásná jako modelka z magazínu, ale má v sobě něco živelného. Malý nosík, vlnité blond vlasy, modré oči, ve kterých jiskří až dětská neposednost. Oddává se pokušení opětovat neznámé její dotyky. Za rytmu tance bere dívku za zadek a nepatrně jej mačká. Obě se vzrušením koušou do rtu. Jejich těla se na sebe tisknou tak těsně, jak jen to jde.

…

Koketně se usmívá na mladou dívku, zatímco výtah stoupá do příslušného patra.

„Ani jsme se nestihly představit. Já jsem Tove. Tove Sandberg. Jsem u Berkin and Fines na stáži. A ty?“ „Jo, to jsme nějak opomenuly, máš pravdu. Já jsem Cora. Vedu grafický studio u Pentagramu.“ „To vy máte na svědomí ten katalog?“ „Jo, to máme.“ „Hmm, tak to jsi hodně šikovná,“ pronáší mladá Švédka s dvojsmyslným podtónem. Cora se jen pousměje a stydlivě sklopí zrak.

Dveře se s cinknutím otevírají. Cora vychází první, aby ukázala cestu k bytu. Vyndává klíč a vkládá jej do dveří. Zámek cvakne a obě vcházejí dovnitř. Kabáty přehazují přes židli. Cora si Tove spontánně přitahuje k sobě a začíná něžně líbat. Dotýkají se rty a párkrát se na půli cesty letmo potkají jazyky. Prsty zajíždí do blonďatých vlasů drobné dívky. Druhá ruka směřuje pod svetr. Nahmatává kostici podprsenky, pod níž se skví malá, ale pevná prsa. Mačká je. Ozývá se první vzdechnutí. Cora si sundavá ramínka šatů. Ty jí padají k pasu. Nahý hrudník tiskne na děvče, zatímco laská její krk. Zbavuje ji košile a rozepíná podprsenku. Krajkové prádlo odhazuje na zem. Obnažená prsa obou dívek se dotýkají bradavkami. Třou si je o sebe a těžce dýchají.

Cora chytá Tove za ruku a vede ji dál do bytu směrem k posteli. Bere dívčino pravé prso do ruky, zmáčkne ho a nasaje bradavku. Lehounce ji zkousne. Další zasténání, tentokrát mnohem hlasitější. Opakuje to střídavě na obou vzrušením ztopořených ňadrech. Cora cítí, jak její spodní prádlo vlhne. Rozhodne se prozkoumat, jak je na tom Tove. Vyhrne jí sukni a rukou putuje po punčoše až ke klínu. Prohlíží si extatický obličej mladé stážistky. Ta má zavřené oči a kouše se do rtu. Cora přikládá dlaň tam, kde tuší její kundu. To dívku vytrhuje z transu. Žádá o chvilku, aby si mohla odskočit. S polibkem na tvář jí to dovoluje a navádí dívku do chodby ke dveřím koupelny.

Za syčivého zvuku močení, ozývajícího se z toalety, si Cora vysvléká šaty a kalhotky a nahá ulehá na bok na postel. Čeká, až se její společnice vrátí. Rukou se zatím hladí na boku a zadku.

Tove přichází z koupelny. Na sobě má už jen kalhotky. Gestem ruky jí Cora kyne, ať jde k ní na postel. Děvče poslouchá a lehá si vedle na záda. Opět se dávají do šermu svými jazyky. Vzduchem zavoní vagína jedné z nich. Stehna Cořiny milenky se žádostivě roztahují a na jejím spodním prádle je patrný tmavý flíček. Švédka si nechává přes navlhlou látku masírovat klitoris. Cora obratně kalhotky poodhrnuje a mizí dvěma prsty v již dobře klouzavé dírce cizinky. Tove zakňučí a zavlní pánví. Její kalhotky už překáží, proto jí je Cora sundává a odhaluje čerstvě oholenou, mokrou kundu. Sune k ní svůj obličej a boří do ní nos, aby mohla nasát její vůni. Jazykem zajíždí do vagíny. Má plnou pusu šťávy její partnerky, která nahlas heká a pohybem pánve jde naproti každému olíznutí. Nasává její klitoris a zároveň rytmicky prstí. Tove ji mezi svými vzdechy vulgárně povzbuzuje.

Cora dostává chuť na vzájemné uspokojování. Naléhá na partnerku tak, aby se mohly laskat navzájem v devětašedesátce, a své zarovnané ochlupení strká Tove do obličeje. Ta to se zápalem přijímá a noří se jí obličejem mezi stehna a půlky. Obě dívky spolu tvoří propletenec nahých, sténajících těl. Po několika minutách mladá Švédka dosahuje orgasmu. Plácá svou čerstvě poznanou milenku přes vystrčený zadek. Pak ještě párkrát znovu a znovu, když jí k tomu Cora vybízí.

Dívky mění polohu. Tove je požádána, aby se položila na břicho na postel. Cora jí líbá zátylek, ramena, lopatky, boky. Následně laská hýždě a zároveň rukou stimuluje svůj citlivý klitoris. Roztahuje Švédce půlky a jazykem krouží po růžovém análu, kolem něhož se zlataví pár světlých chloupků, na které si zřejmě nedosáhne při holení. Nejdříve je sval semknutý, avšak po chvíli dráždění se uvolňuje. Provádí jí hluboký annilingus. Jazyk mizí v řitní díře a dovoluje zažít sladkou chuť vnitřku dívčina konečníku. Cítí Tovinu nervozitu. Se vzrůstajícím vzrušením chce víc. Poslintaný anál zkouší prostoupit prstem. V tom ji ale blondýnka brání chycením za zápěstí. Zamumlá, aby ji raději ještě chvíli lízala. To že se jí líbí. Že to umí krásně. Neposlouchá ji a zvyšuje tlak dvou prstů na svěrač. Tove se bolestivě stáhne a podrážděně poručí, aby toho nechala.

„Hej nech toho! Nemám to do zadku ráda, jasný?“

„Jo, klid, vždyť jsem se tě sotva dotkla,“ odvětí Cora s pozdviženým obočím. „Ehm… Víš co? Já… Asi bych měla jít. Tohle nebyl nejlepší nápad.“ Tove se při těch slovech posazuje na postel. „Hej, v klidu. Vždyť o nic přece nejde. Zkusila jsem to, tobě to nevyhovuje, svět jde dál. Vždyť můžeme pokračovat i jinak,“ snaží se Cora zachránit situaci. Tove si už ale sbírá svoje věci ze země a začíná se oblékat. „To jako fakt jdeš kvůli tomu, že jsem ti chtěla strčit prst do zadku? Neznáme se, není nic jednoduššího, než si vzájemně říct, že jsme narazily na mantinel, když na to přijde,“ pronáší směrem k Tove nechápavě. Ta ji ovšem ignoruje a dál pokračuje v konsolidaci svých věcí rozházených po obýváku a chodbě.

Netrvá to dlouho a Tove si obléká kabát a beze slova za sebou zavírá vchodové dveře. Coran zavrtí hlavou a hlasitě oddechne. Své nahé tělo pokládá zpátky na postel. Zírá do stropu. Hloupost situace ji rozesmává. Dvěma prsty si projíždí mezi nohama. Kunda je ještě mokrá, ale faux pas v ní zabilo veškeré libido. Přetahuje přes sebe deku, zhasíná a zavírá oči, aby mohla tu noc zaspat. V puse má ještě chuť Tovina sekretu.

[allmothsdied]

Born Without A Heart - Faouzia (Lyrics) 🎵

Když jsem byla malá, máma mi povídala, že každá matka je jako lvice, která se o svoje mláďata rve, klidně až do roztrhání těla. Že mateřský instinkt dodává lvici sílu, v momentě ohrožení se z ní tak stává zuřivá nebezpečná bestie, která se dokáže ubránit třeba daleko silnějšímu samci nebo jinýmu predátorovi. Protože jde o přece její mladé. Říkala, že to neplatí jenom na zvířata, že u lidí je to stejný – matky se vždycky budou rvát za svoje děti, vždycky se budou rvát o svoje děti. Protože mateřská láska je nejsilnější věcí na světě, protože nikdo nemůže přemoct rozzuřenou lvici. Taky prý je tenhle druh lásky bezmezný, trvalý – matka bude svý děti milovat ať se stane cokoli. Vždycky. Napořád.

Málokdy mi máma říkala, že mě má ráda (a vůbec, u nás se celkově nejdůležitější věci nějak moc neříkaly, nebo ty nejobyčejnější, my vlastně o věcech zrovna nemluvíme), ale tohle říkala. Ne často, ale taky rozhodně ne jenom jednou.

A ona tomu věřila, opravdu věřila. Moje máma tomu věřila. Skálopevně jistá a přesvěd��ená, jako samými základy světa. A já byla malá, věřila jsem tehdy pomalu skoro všemu, čemu věřili rodiče, čemu věřila moje máma. Rodiče přece ví všechno nejlépe, rodiče všechno znají nejlépe, rodiče vždycky říkají pravdu – období každého dítěte. Největší dětský iluze. Nejošklivější lež. A smutná nereálnost, s postupným růstem a dospíváním nabývající pevných tvarů a obrysů vynořujících se z ustupující mlhy.

Matky se vždycky budou rvát za svoje děti. Matky se vždycky budou rvát o svoje děti. Jako lvice. Matky vždycky milují svoje děti. A mateřská láska je nekonečná. Absolutní fakt. Něco automatickýho. Něco, co berete, že tak prostě je. Nemusíte o tom nějak přemýšlet, nebo se o tom přesvědčovat. Tak to je. Nebe je modré, planeta obíhá slunce, který zapadá a vychází, po neděli přijde pondělí a matkysevždyckybudourvátzasvojeděti, matkysevždyckybudourvátosvojeděti, matkysvojedětimilují, mateřskáláskajetrvalenekonečná.

Stejná žena, co mi tohle říkala, mě taky ale nechala okusit hořkou příchuť opaku. Znovu a znovu a znovu. Ze všech lží a zrad, s nimiž se člověk za život potkává na každým kroku, za každým rohem, v každý ztemnělý ulici s označením “slepá“, tahle... Tahle zasáhla jinak, než ty ostatní, něž do tý doby všechny ostatní. Jinak. Víc. Hlouběji. S příchutí definitivna, s příchutí smrti. Je spoustu věcí, které bolí a zraňují, ale jen pár jich dokáže otřást základy světa samotnými. Těmi pevnými. Nezničitelnými. Neotřesitelnými. BUM! A propadá se země pod nohama. Kusy betonu a zeminy. Dolů a dolů a dolů. A dole žádný dno, žádná římsa, žádná zem, jen bezmezná temná jáma.

Nemůžu popřít, že i do tý doby se moje dětský já drželo jen z posledního, polámaný a pomuchlaný, ale tenhle úder byl tím posledním. To dítě ve tmě zemřelo. V jediným okamžiku. Definitivní konec dětství. A jen spoustu částí, který se nikdy víc nenadechnou k životu. Mrtvolně tichý. Mrtvolně studený. Nehybný. Rozklad plížící se útrobami, hladový a nenasytný. Prodchnutý hnilobně nasládlým zápachem. A myslím, že to hnisá, někde hodně hluboko, někde uvnitř. Tam, kde je to nenávratně poničený a rozbitý. Tam, kde to stále bodá a řeže při dýchání, nebo když se směješ. Tam, kde to křičí při pohledu na vlastní odraz v zrcadle. Tam, kde to mlčí, když tě vidím plakat, mami.

Máma tě vyhodí na ulici. Protože máma tě nemusí mít ráda. Protože mámy můžou přestat milovat. Mámy můžou přijít o svojí lásku, o svojí něhu, o potřebu postarat se. Máma se za tebe nepostaví. Znovu a znovu a znovu a znovu... Bylo mi sedmnáct, srdce vyzvracený na polštáři, strach o střechu nad hlavou, vědomí, že nemám kam jít. Nemám nic. A nic než nic nezbývá. A k žití ještě míň.

Potřebovala jsem tě. Možná nejvíc v celým svým životě. Ale takový dítě jsi nechtěla. Příliš velký na mateřskou lásku. Příliš poničený. I pohled na mě tě bolel, vím to... Vinila ses za to. Myslelas, že jako matka jsi selhala. A proto jsi ode mě dávala ruce pryč, otáčela ses zády, vzdalovala ses s každým úderem srdce, s každou další slzou. Vyhodím tě na ulici, ze zákona mám jenom povinnost tě živit, ne ti poskytovat bydlení. Nehledalo se řešení, byla jsem problém, příliš tě to bolelo, a tak jsi mě radši opustila, radši ses odmítala starat a zajímat, nechalas mě v tom samotnou.

A já myslela, že je to mnou. Co to musím být za dceru, kterou ani vlastní máma už nemůže milovat? Kterou vlastní máma už nechce. O kterou se vlastní máma už nedokáže chtít postarat. Myslela jsem, že je to mnou. Věřila jsem, že je to mnou. Protože matkysevždyckybudourvátzasvojeděti, matkysevždyckybudourvátosvojeděti, matkysvojedětimilují, mateřskáláskajetrvalenekonečná a tuhle rovnici může narušit jen dítě, protože mateřská láska je v tomhle vztahu ta dokonalá.

Mateřská láska je ta dokonalá. Až na to, že taková nikdy ani nebyla. Může se tomu nanejvýš nepatrně blížit, ale jenom ze začátku, jenom když je dítě dost malý. Jako by každá matka při narození jejího děcka dostala jen určité množství lásky, některá více, některá méně. A s každým rokem ji trošku ubývá, prvně úplně mizivě, nepostřehnutelně, ale s plynoucím časem z ní ubývají větší a větší kusy, takže těm matkám, který jí dostaly nejvíce, v dospívání a dospělosti jejich dítka, jí mají poměrně ještě dost, ale ty, který takový štěstí něměly, začíná docházet, a může se stát, že jim jednoho dne dojde úplně.

Proto jsou matky, který do iluze o dokonalých matkách nezapadají, matky, které svoje dítě nesnáší a nenávidí. Někdy už před jeho narozením. Někdy až pár let. Někdy bezdůvodně. Někdy až když jim všechny ty špinavý důvody spadnou z nebe do klína. Někdy až když všechna síla milovat, všchna schopnost milovat, najednou není k nalezení. Proto jsou tu potom takové ty matky, které svý děcko milují i po té, co spáchalo několika násobnou vraždu, nebo jiný hodně špatný věci. Je to jenom o tom, kolik lásky obdrželi na počátku, a jak moc a jak rychle z ní potom ubývalo.

Mateřská láska je relativní a nestálá. Nedokonalá. Nespravedlivá. A někdy podmínečná.

A já nemůžu čekat, že by se za mě moje máma postavila, protože se nepostaví. Nemůžu čekat, že tady pro mě bude, když ji budu potřebovat, protože nebude. Nemůžu čekat, že se za mě bude rvát. Nebude. A bolí to, zvláštně tupě a tlumeně. Mrtvě. Jenže už nejsem dítě. Vlastně jí to ani nemůžu vyčítat. Nemůžu se zlobit. Neemůžu nic. Nemůžu nic cítit. A tak necítím nic. Zatraceně hluboký bezmezný nic. Věci, který nejdou vrátit. Věci, který se nemůžou vzít zpět. Věci, který už se stali. Věci, který se můžou a budou opakovat. Jen další z mnoha nekonečných ztrát. Jen další nezahojitelný šrám do sbírky. Další zaprášený krám v duši. Jen další rozbitá součástka z edice těch, co nejdou vyměnit, nahradit, nebo opravit.

To dítě ve tmě zemřelo. V jediným okamžiku. Definitivní konec dětství. A jen spoustu částí, který se nikdy víc nenadechnou k životu. Mrtvolně tichý. Mrtvolně studený. Nehybný. Rozklad plížící se útrobami, hladový a nenasytný. Prodchnutý hnilobně nasládlým zápachem. Myslím, že to hnisá, někde hodně hluboko, někde uvnitř. Tam, kde je to nenávratně poničený a rozbitý. Tam, kde to stále bodá a řeže při dýchání, nebo když se směješ. Tam, kde to křičí při pohledu na vlastní odraz v zrcadle. Tam, kde to mlčí, když tě vidím plakat, mami.

[hernameisally]

Co jste dělaly, feministky, když nás stát úkoloval: ‚Vdej se a nemakej‘?

Moje setkání s femi-ultras probíhala naštěstí zatím vždycky jen online. Já je nevyhledávám, zatímco ony se leckdy vyrojí pod nějakým mým komentářem v prostředí, kterým jim rozhodně nenahrávam - na profilu nějakého muže.

Následuje slet na můj FB profil, nulová argumentace k tématu, rychlokurz psychoanalýzy (“Sis sem přišla pro uznání od chlapa, co?”), společné srdíčkování komentářů kamarádek čarodějnic, co se přihnaly do diskuze sepsout tu hnusnou ženskou (mě), co si (s nima) dovolila nesouhlasit. Na miliony mil daleko mimo jejich revír patriarchálních bullshitů.

Tomuhle já řikam toxická feminita.

Přesto mi to nedalo. Ve snaze zjistit, jestli feministky ve svobodomyslnym Česku 21. století dělají i něco společensky prospěšnýho, jsem se je snažila pochopit skrze články, kterýma v poslední době hojně plní mediální prostor. Články a jejich počiny ve stylu “Pojďme kádrovat stand-up komiky za jejich vtipy a připomenout všem hulvátům, že stand-up dělají i ženy! A líp!”.

Ale ty články. 

Trefovat se do serverů jako Feministiky.com by bylo až příliš snadný. Jako první tam mezi štítky najdete “anální kolík” a nejnovější článek: “Kapky Renol vám pomohou stimulovat ledviny a funkci močového měchýře”.

V prvním autorskym článku (homepage 18/9 2020), který jsem prosimpěkně odvážně otevřela, píše bez diakritiky nějaká žena, že je dost uznávaná, myslí, a že teda jí vadí, jak jsou ženy diskriminovaný “ale aji tady od tech muzu co sem chodej.”

No comment.

Ale pojďme k médiím, která lidi i berou občas vážně. A2larm. Můj oblíbený strop a stopka tomu médiu je polemika o tom, že gentlemanství se přežilo, protože ženám přisuzuje podružné postavení ozdoby společnosti. Autor textu tedy odmítá dále býti gentlemanem. Cituji přímo z textu a posílám srdíčka.

U veřejnoprávního Radia Wave se pro mě symbolickou špičkou ledovce stala tato zásadní debata: “Proč Čechy pobouřila Pavlínina bageta? Nemají rádi cílevědomé ženy a nudí se, říkají panelisté”. Holky (a kluci), jasně. Pojďme hledat tu vagínu i v hejtech na bagetu, a pojďme si zatleskat za to, že vám za tuhle novinařinu je ochoten nějakej šéfredaktor vůbec platit z koncesionářských poplatků. Nejlepší na týhle debatě je totiž to, jak panelistka udělá v zájmu utlačované souputnice Pavlínky ze všech kuchařů prasata: „Z mé vlastní zkušenosti je pravda, že kuchyně takových restaurací a obecně gastronomie je prostředí, který je velmi machistický. Kuchaři nejdou pro plácnutí přes zadek nebo trochu ostřejší poznámku daleko,” popisuje za každých okolností muži znásilňovaná odbornice. Pavlínka mezitím? Podepisuje kontrakt se Správnou podprsenkou, aby světu v podstatě za cash ukázala kozy. Tak si úplně nejsem jistá, že tím zájmem veřejnosti trpí stejně jako panelisté v týhle debatě.

V časopisu Heroine (a nejen tam) se zase jednoho dne dočtete skandální novinku, že nemít děti je pro ženu záležitost volby. Ať už si to jako společnost laskavě uvědomíme. Dokonce se to tam dočtete ve více textech, asi se to téma dá ždímat naněkolikrát.

Spoiler alert: Jo, je to normální. Nikdo ti tu, holka, nenařizuje opak, nikdo tě nijak jako bezdětnou neomezuje, nediskriminuje. Důchod dostaneš úplně stejně jako matka tří dětí, přestože tě fakticky budou jednou živit ty cizí děti, ne tvoje kočka. A když nebudeš mít dítě, taky se vyhneš tomu tolik omílanýmu gender pay gap, neboť jeho příčinou je dost často právě odchod žen na mateřskou. Takže ne, nepiš, prosím, články o tom, jak potřebuješ pofoukat bebí, protože nechceš děti, a trpíš tím, jak se tě maminka v neděli furt ptá, kdy už budou vnoučátka. Nejsi chudák, nejsi hrdinka. Můžeš svůj život beztrestně dělit mezi kariéru, domácí rostlinu a vínečko se singl kámoškama. Nic náročnýho, nic obdivuhodnýho. Současný matky takhle taky žily, než si pořídily děti, aniž by za to žádaly metál.

A dál? Za pár dní ve stejném médiu vyjde článek, kterej pro změnu legitimizuje spaní pětatřicítek se ženáči, protože těm nebohejm holkám v době tekutých vztahů prý tikaj hodiny.

Jaký hodiny, sakra, já myslela, že děti nechci, hodiny tedy nemám? Ale jasně, chlapi podváděj, tak proč by ženy nemohly taky. Rovnost především, morálka stranou. Stejně jako ty "hodný holky na klíč”, co se vdaly za vaše ex, cituji z článku.

No, holky feministický nejdou pro nálepky daleko.

Ne, opravdu tuhle náplň médií ani lidských životů nechápu. Už jen ta potřeba vykřikovat do světa, že jsem žena.

Já nevim. Neni to vidět? U mě asi málo, protože když tak čtu, jak jsou feministky neustále obtěžovány po barech, jak je někdo pětkrát za den osahá mezi nohama a v metru si nad nima dvakrát do týdne někdo vyhoní… Fakt? No, asi nejsem tak atraktivní jako ony, že se mi to nestává. A když stalo, tak jsem z onoho metra našla docela rychle dveře, aniž bych si z oný honby vypěstovala trauma na dalších dvacet let.

Ano, potkala jsem samozřejmě x mužů debilů. Stejně jako žen debilů. V mhd pravidelně, jinde míň. To ještě neznamená, že jim mam potřebu mávat před obličejem rudou vložkou.

Nevyrostla jsem v sebelítosti a feminismus jsem si vždycky představovala jako hnutí úspěšných, silných žen, který dokázaly pohnout takovýma pákama v systému, že obrátily svět naruby. Žen, který nekecaj a jdou do tmy. Žen, který bojujou proti reálnýmu útlaku. Ne stand-upům, holítkám, modrý barvě a svýmu libidu, když vidí ženatýho chlapa.

Dnes se místo setkání s mou vizí feminismu nechávam bombardovat ublíženýma článkama o tom, že někdo řekl, že feministky řeší Fifinku ze Čtyřlístku, ale to neni pravda, protože ony ji prý neřeší. Já nevim, to už je možná lepší se vrátit na začátek ke štítku “anální kolík”, než číst tyhle “kauzy” současnosti.

Četla jsem tyhle bláboly (pardon), abych se neuzavírala ve svý bublině názorů. Ale taky proto, že jsem čekala, že najdu smysl těhle debat. To pokračování onoho posunu ve společnosti, kterej se udál v minulých dekádách, kdy ženy opravdu odstoupily od plotny a začaly používat mozek. A volit.

A pak si pořídím dítě, a zjistim, že bez zájmu týhle femi party, která ani neví, jestli jí tikaj hodiny, nebo žádný nemá, žiju ve státě, kterej svou politikou finačně zvýhodňuje především ty ženy, který se rozhodly s životem naložit následovně: 

Vdát se.

Udělat si děti v co nejdelšim intervalu.

Nechat se živit od manži, ideálně nafurt.

Téma, který bych čekala, že feministky zvedne ze židle, ale ve veřejný debatě diskuzi nad zmíněnými body nenacházim. Jak jsem k nim došla?

Nikdy jsem od státu nic nechtěla, s příchodem mateřství do mýho života mi tak nějak nic jinýho než oběhnout řadu úřadů nezbylo.

Při setkání se státní správou jsem za poslední roky zjistila, že:

1) Pokud ses jako žena nechala uvrtat do takzvanýho švarcsystému, tak tě úřady berou bez platby speciálního připojištění jako těhotnou holku, která nikdy nemakala, a má od státu nárok jen na úplnej základ finanční podpory v mateřství.

Pro zaměstnavatele je tahle forma výplat samozřejmě extrémně výhodná, a setkala jsem se s ní jak v rodinný firmě, tak obrovský respektovaný společnosti. A proč je asi švarc pro zaměstnavatele tak výhodnej zejména u žen, který do toho stejně dřív nebo později vlítnou? Protože v tom ženy nechá úplně samotný a na rodičáku je čeká stejná částka, ať deset let v kuse pracovaly, nebo se flákaly doma u televize.

2) Pokud máš dítě jako nevdaná osoba, musíš jít na úřad vyplnit papír, kde se otec ke svýmu potomkovi přizná. Ne, nestačí vyplnit papír v porodnici, kde otec asistuje u porodu. Musí se jít na úřad, a s každým dalším dítětem znovu. Jednou nejsi vdaná, tak je prostě potřeba do konce života vyplňovat papíry, s kym sis to dítě, ty flundro, udělala.

3) Chceš na rodičáku při dítěti pracovat? Tak ok, jako OSVČ budeš dál platit zálohy, i když menší, ale celý ti to rozhodně neodpustíme. Že nevíš, jestli by ti přivýdělek zálohy vůbec pokryl a budeš radši makat na smlouvy? No, tak nečekej nějakou daňovou motivační úlevu.  Jako stát to makání totiž rozhodně podporovat nebudem. Máš dítě, a k tomu se hodí mezi uklízením leda tak vyšívat dečky na noční stolečky.

4) Tvůj partner dostane úlevu na daních, protože s tebou má dítě. To je hezký, ale kdybys byla vdaná, tak na tom vyděláš mnohem víc, protože za status manželky uleví stát tvýmu partnerovi nezanedbatelně víc peněz, než když spolu žijete na hromadě. Ty se tady sice jako blbka staráš o dítě, a ještě se do toho snažíš domu dovalit nějaký peníze, ale no jo. Kdyby ses radši místo toho makání vdala, nakonec si přídeš dost možná na peněz víc, než za ty tvý melouchy. Jo a pozor, kdyby sis náhodou vydělala těch peněz moc (limit je v reálu pár tisíc měsíčně), tak o tyhle úlevy může tvůj partner příjít uplně. Na rozdíl od těch, jejichž manželka na práci od těhotenství nesáhla, tam to nehrozí. Je to manželka, a to je svatý. Zatimco ty jsi kariéristka, a za to se platí. Tyhle nešvary typu "pracující matka" je třeba státem sledovat a limitovat, ať se nám to tu nerozlejzá, nešvary hnusný. Pro úplnost, proč se vyplatí děti nesezdaných párů finančně trochu skřípnout. Podle staťáku se právě nesezdaným párům loni narodila téměř polovina ze všech novorozenců.

5) Udělala sis druhý dítě moc brzo? Ať už omylem nebo třeba proto, aby ses co nejdřív vrátila naplno do práce a stala se užitečnym občanem, kterej jen nedojí stát a manžu, ale odvádí ze svojí práce třeba daně do státní kasy? No tak, to máš smůlu, protože tim pádem přicházíš o zbytek rodičáku za první dítě. Kdyby sis s druhym dítětem počkala a nikam se nehrnula, tak ti stát zaplatí až stovky tisíc navíc, ale smůla. (Tomuhle paradoxu se btw věnovala seriózní média a uváděla konkrétní čísla a modelový situace. Bez odezvy státního aparátu, mojí bubliny i feministických médií.)

6) Přivyděláváš si k dítěti? No tak to buďto makej hezky po nocích, ať tim nikoho neobtěžuješ, nebo si zaplať jesle.

Hm, na tenhle stereotyp o matce kariéristce na seniorní pozici jsem narazila i v dobře odvedenejch článcích na tohle téma v novinách.

Managerka na vysoký pozici NEBO bydlenka. Seznamte se s dvěma typy matek.

Kariéristka, co potenciální děti krátce po narození někam odloží.

Paní Manžová, co má jako svůj životní job pouze péči o barák a místo mozku jogurt.

Nic mezitím se ve veřejný debatě neobjevuje, asi to neni mediálně zábavný.

Přestože je tu - troufám si tvrdit - docela velká skupina žen, který se nestihly před dítětem vypracovat na vrcholovou pozici. Při rodičáku si tak přivydělávají víceméně za juniorní peníze, tudíž jen z lásky k řemeslu nebo nutnosti. Aby peníze za odvedenou práci pokryly ještě jesle nebo slečnu na hlídání? Ha. Ha.

A tak skončíte jako někdo, kdo se snaží trávit maximum času s dítětem, protože ho staromódně milujete, ale zároveň ve všech svejch volnejch chvílích budete pracovat. Což v praxi znamená: Cpát svý dítě babičce mezi její kadeřnici a pedikúru, aniž by vaše vlastní vlasy potkaly kadeřnici aspoň jednou za uherskej. A k tomu si máte číst, jak rozhodnutí nemít děti je fakt oříšek, martýrium a předevšim “hrdinství”. BTW:

Hrdinky. Za hrdinky se dneska prohlašujou ženy, co prostě jen nechtěj mít děti nebo někomu zrovna přebíraj chlapa. Tam došel feminismus. 

Já se osobně nemam potřebu prohlašovat ani za hrdinku, ani za chudinku. Jsem za svoje “problémy” ráda, protože jsem si je vybrala, a právě v jejich překonávání vidim smysl. 

Nenajedu na populární vlnu sebelítosti ohledně svých životních rozhodnutí (mít/nemít dítě, mít/nemít kariéru, být/nebýt milenka) pod záminkou feminismu, jak se to dnes často děje.

Pořád věřim, že to nějak jde. Milovat svoje děti a zároveň dělat smyslupnou práci. Právě dilema, jak neošidit ani jedno, považuju za největší boj žen současnosti. V našich podmínkách. V kterých nás za naše pohlaví, přiznejme si už konečně věcně, nikdo nediskriminuje.  

[andulkaneptak-blog]

“Jakto, že nespíte, když je tak pozdě, slečno?”

Protože jsem tě nechala jít jen tak. Protože jsem měla říct ne jiným lidem než tobě. Protože mi nedáš spát.

“Já nevím, asi to bude úplňkem.”

[asgh646464]

za klima 2019

v lednu jsem se probudila u lhockých s pavlíkem kačkou anilkou a anče dočkalovou, měla jsem burgundy silonky a nádherný kafe. zemřel pan vojtíšek, což bylo moje první setkání s tím, že někdo je, povídáte si s ním o útěcích z nemocnice a najednou prostě není. místo něj jsou nějaký zbytečný lampionový svícny a kytky. učila jsem se znakovou řeč díky chella man. uvědomila jsem si, že ve škole teda rozhodně žádnou základnu kamarádů nemám, jako má třeba valča. nepatřím tam a dlouho trvalo než jsem si taky ujasnila, že tam sakra patřit nechci. kouřila jsem každou cestu do školy v 6:58 a měla po čtyřech letech vejce od slepice. byla zamilovaná do mojí lásky v barevným svetru. martinova pogová oslava, marinka a valja se v tu dobu často sjížděly tím, co měly po ruce. chápavý konverzace, tancování aby nebyla zima, ranní hledání prázdný třídy, kde se můžu koukat, jak vychází slunko. 22. se valča předávkovala rivotrilem a vypla ve škole. řadí se mezi nejhorší desítky minut v mém životě. maturitní ples mých bývalých kamarádů. vytvořila jsem si party brzdu, jmenovala se “hlídej valču, kde je valča, má v sobě 30g hub” vodka v silonkách opřená o pánevní kost. tomáš zpívá noc je klíč. viktor čte dopis ode mě pro něj, kde je všechno. chodili jsme spolu na doučování. seznámila jsem páju s péťou a kačku s péťou. měli jsme u mě v pokojíku zhulenej táborák. byla jsem na pohovoru k práci v hamleys a byl to hroznej propadák. viděla jsem dinosaura.

únorrrrrr - lahve vína, balení tofu k obědu, slivovice v termosce do školy, nemocnost, koncert neigbourhoodů, kačka má crush na jednu adélu. ten koncert byl na hovno. ale kouření cigaret a tancování s jenem na daddy issues za to stálo. a taky klouzání se s denisem po zamrzlých riegráčích. broumovská oslava honzikových 18. spali jsme na koberci v pracovně a ráno jsme si s dantem hráli v pokoji honzový ségry s růžovým slizem. poprvý jsem viděla svoji ségru Ladu. Terezín, krásná pochmurnost, omeleta z vajec a hub. snídat u jednoho stolu s dalšíma 15 lidma je hezký. náš řidič autobusu podle horáčkový něco hulil a potom urval kus chodníku, když jel nepovolenou rychlostí uličkou, kde byl zákaz vjezdu. jedla jsem burrita s nachoskama a naučila lailu tetovat. jízda k pájový babičce “to je jak kdyby do Auta nastoupil chlast!” modelovali jsme z hlíny a kája mi řekla, že mě má ráda. bylo cítit jaro a uznala sem jako přípustnou možnost, že země je placatá. řekli mi ano na otázku jestli můžu pracovat v nahoře.

tulipány zaseklý ve skřínce březen. dny strávený s péťou pájou a kačkou. s marinkou na dece, bráník by bylo fakt hezký jméno pro psa hmmmm. dostáváme vynadáno od její mamči za tetování a v zápětí taky dostáváme vodku s džusem. lyžování v itošce. 15. jsme se sebrali a šli stávkovat kvůli nečinosti politiků proti klimatické změně. poznala jsem nový krásný lidi přes péťu pelecha. terezku anet koťátko matěje aničku. upevnila jsem kamarádství s viktorem. on valja a mári se stali mými jedinými lidmi ve škole. kačka mi oznámila, že kuba kolibík má těhotnou lucku. jen začal chodit s klukem u kterýho přespával v únoru po koncertě neighbourhoodů. kaččiný crushce není 17 ale 15. bert. a billie vydala album. jarní směny u limošky. mamka nám doma oznámila, že máme zamluvenej dům někde za kladnem a budem se stěhovat. 

stres bubnuje na duben. pája odletěl do santorini. píva s jenem a bertem, píva s kačkou a péťou. došlo mi, že dyž o nějaký holce mluvím ve smyslu, že se mi líbí, neliší se to ani o centimetříček od velkých crushů jako byl třeba Pellant nebo Gazda. zhulili jsme se s pájou na zlíchově a jedli veganský dorty. workshop s kabaretem v goetheinstitutu. kvetly růžový stromy a jezdila jsem každý ráno se sluníčkem péťou v 5:51. měla jsem nárazově hodně asociální nálady a smutný fáze a marinka mi v tu dobu hodně pomohla a možná to ani neví. velikonoční prázdniny zase u pavlíkovy babičky. zvoral pole a dali jsme tam bandory. nahoře krachovalo a nezavolali mi na mou žádost o práci. odjeli jsme na den ČD s pájou starým autobusem do kralup nad vltavou a zhulili se tam. tradiční oslava čarodějnic, na který jsme s pájou v roce 2018 začali chodit. zvracel a já brečela.

musíme se odstěhovat dřív než o prázdinách květen. stávky a zmrzlina. oslava aničky miklánkový všechny krásný dušičky a falafel. zubatě ostříhaný vlásky. první čajík z houbiček. přišly samy od sebe v kapse Merlinově. New York miluji vždy. Sluníčko tě. všichni jsme byli bojovníci světla všude bylo zeleno a hlavně v našich rukách. a na našich plackách. pátky pro budoucnost. tancovali jsme kolem telefonu na letný jako v tranzu. pavlík honzik a já. stěhování na kladno do bytu mamčinýho Rafa. chození na boso a poslední snídaně a obědy na parapetě. pláč po opouštění mýho zázemí a po cizích lidech v naší kuchyni a na našem záchodě. 

červen neměla jsem domov a topila se v blbých pocitech a polštářích. první tetování stojkem. nejkrásnější oslava kaččiných osmnáctin. všechny moje lásky najednou. denis měl krásnou náladu a uklidňoval mě když jsem brečela. hluboký konverzace. olomouc s arabskou akcí. cyklisťák-v chatce s vílama marinkou a valerkou, unavenost vyčerpanost, funkčnost v kocovině po ránu a v opilosti po večerech nonstop a veganskej guláš. v dobronici! koupání v řece a focení u pisoárů. a naši učitelé jsou sexistický debilové. vařila jsem afgánský jídlo u laily doma.

stydim se jít do kuchyně protože bydlím na kladně s rafalovou babičkou a jejím přítelem a oni mluví jenom polsky červenec. socíálně jsem nežila. bylo extrémní vedro na to fungovat venku. návštěva taťky a vyzvednutí novýho koťátka od dominika. tak sem se stala full time matkou. pája odjel s parkourem do itálie a nebyla jsem s ním s koro vůbec v kontaktu. trpanj, nalezení ztracenýho domova. ranní běhy, v sedm ráno v moři, broskve ve sprše a procházky sama se sebou, západy a východy slunce, káva a armie hammer předčítající call me by your name. moje atrakce k dívkám vzrostla. já elio a moje myšlenky ve čtyřech stěnách na kladně. občas mě někdo odtamtud vytáhl, ale většinou jsem se tomu bránila. orange is the new black a stranger things3. 

srpen it`s all vogue and gucci. na dece s pájou. seznam svoje kamarády a nakonec se budou kamarádit oni naprosto bez tebe. plánování výletu do francie. galerie a knihy. tetovala jsem sama sebe. mateřský výlety do prahy pro granule končící ve 12 v noci. jeli jsme s pájou na dva dny na chatu za babičkou a dědou a jenom jsme jedli ostružiny a chodili v lese. gay pride, zamilování do drag queens. objevení bílý magie a krystalů a vykuřovadel a meditace. kradamova parte party, chystal se studovat ve skotsku. navzájem jsme se potetovali a bohužel tam fakt odjel. jako kdyby odjel kus mě. poznala jsem ryana a šimáka, možná blíž než jsem si přála. let it happen. what is. zamilovala jsem se do článků emmy muller. výlet do bechyně pro terezčiny brejle, který jsem tam nechala v červnu na cyklisťáku. a na poslední týden prázdnin jsme se s Pájou sebrali a odjeli do Nice. spali jsme dvě noci na pláži a dvě noci v nádherný vile s balkonama místo oken a vysokýma stropama. bagety, nejlepší hummus, fíky a museum matisse. modro a béžovo. taky velký hrknutí vevnitř mé samotné

když jsem se zabydlela na kladně tak jsme se v září opět přesouvali, tentokrát do kačice. do toho domu, kde jsme měli být, kdyby se všechno neposralo.  stěhování a začátek posledního ročníku na střední škole. četba a poslech. karel hynek mácha. ahs a skořice. viktorova uřvaná oslava decatenáctin. viděla jsem z povolené vzdálenosti 10 metrů jeho přítelku. v klubovně maj těžší dveře než v palladku a petr já a valerie jsme spali ve vyklizeným bytě na kladně-ostrovec. 

škola mi ničí vnitřní energii a posírá orgány říjen. krizičky, dýně a nadšení z domácího studia. a semináře se schmoranz. 3 grácie. ups and downs ve vztahu s pavlíkem. od francie to šlo z kopce a občas se to otočilo a vyběhlo do kopce, ale většinou mu to podklouzlo. inspiraceboost v podobě návštěvy Dessau s architektama. mistrovské domy, lidi kteří kreslí za pochodu a nejkrásnější fotky na promítačce v muzeu. tu smyčku 37 fotek jsem viděla asi pětkrát. jóga pózy, Rimbaud prózy. Jelenni Gora a nová sestava prstýnků. barevný listy a neporozumění. některý puzzle do sebe po určitým čase nezapadají. poprvý na osobním táborským plese. Jen v červeným obleku a hledání lahví pod autama. zachraňovala mě hitomi. `jednou miluju já jeho a jednou on mě, dlouho jsme se nesetkali`  opila jsem se jako prasátko na turistickým výletě se třídou, mám fotku s williamem bez trička a jsem na ní pyšná. 

pro mě přece neexistuje svět, ve kterým nejsem na střední listopad. brečela jsem na mamčiným srazu 20 let od maturity. protože já maturuju tenhle školní rok a oni jsou starý a ještě si dovolej říkat `jako by to bylo včera`. jak tam můžou být a uvědomovat si tu rychlost a pomíjivost, jak můžou nebrečet při pohledu na ostatní. posledních náct a supr nápad pozvat všechny mé milé na jedno místo. skončilo to skupinovou meditací, přespáním u denise a čerstvým pomerančovým džusem na trzích jiřího z poděbrad. i paní škeříková se nás na angličtině zeptala na velice osobní otázku a totiž “what is love?” H FCK U OKAY I DONT FCKIN KNOW LEAVE ME THE FCK ALONE. A V DOPORUČENÝCH NA YOUTUBE SE MI OBJEVILO VIDEO “HOW DO YOU KNOW YOU`RE A LESBIAN?” na mým instagramu najednou byli všichni gay, jeli jsme s pájou do jurty a měla jsem poprvý aneztezikum. koku z peru. a poprvý jsem hulila s taťkou. udělala jsem si z pokojíku spirituální růžovou jeskyni. byla jsem poprvé v cherubíně s markétkou na besedě s jardou duškem. fazole a krásný obejmutí člověka v hlubokém klidu. 

anička dočkalová, divadlo a kouření při koukání na náměstí míru z vrchu. prosinec - narozeniny mojí ségry v sekáči a galerii. zařizovala jsem s terkou otočkelímek do naší školy a vysilovala mě ředitelka, ale neHOrázně. kurva. maraton psaní dopisů s amnesty, tenhle rok potřetí a napsalo se jich přes 50. jela jsem s kačkou do tábora na placku a zjistila jsem, že tam vlastně jedeme na kradama. ale až když vyšel z pivnice. atypical a cukroví. drátovala jsem krystaly. dělala s markét nejlepší raw bramborovej salát. poprvý oslavovala dažboga na slunovrat. pekla svou první vánočku. jela s kačkou den před vánoci na roadtrip po říčanech zakončenej besídkou u ní doma jako vždy. vánoční horror a vaječňák. vánoce byly poser. tak sem si záchvatovitě ustřihla všechny vlasy a 31. se rozešla s mou první láskou.

[smrticisalat-blog]

Divadelní hra s příchutí dětí

Zuzka hrála 6 rokem divadlo. Byla to nižší dívka v krásném věku 17 let. Chlapci ji jenom obletovali. Ne že by ji chlapci zajímali. Měla chuť trošičku jinou než ostatní. Ale tak už to v divadle bývá. Všichni se dají rozdělit. Někdo je kuřák, někdo alkoholik a někdo gay či lesba.

Tenhle týden měl být zakončením její celoroční práce. Po celém roce zkoušení replik, kostýmů a účesů, hodin rétoriky i dřiny při tanečních kreacích se mělo začít hrát. Divadelní představení s názvem O kráse života se točilo okolo tří puberťáků. Jeden vysoký – Matěj, hrál svůdného syna květináře. Potom nejstarší Albert, pěkně urostlý, s vousy a dlouhými vlasy hrál profesiálního tanečníka a nakonec Honza. Ten dostal roli k jeho postavě naprosto  neočekávanou. Byl širší a nízký, vypadal jako tučňák a hodně kouřil. Jeho role byla role bývalého kulturisty, který po rozvodu rodičů začal fetovat a úplně změnil životní styl. Zuzka měla být dívka, do které se všichni tři zamilují a různě se ji snaží sbalit. Nakonec ji však srazí auto a umře v nemocnici.

Příběh vskutku fascinující a pro diváky nezvykle hluboký, ale tak to měl jejich režisér rád. Andrej, neboli Alfa, jak se mu přezdívalo byl vysoký, vychrtlý muž po třicítce s dlouhými černými vlasy v drdolu. Ostatní role je zbytečné představovat, to by bylo na dlouho. Nicméně v tomto příběhu dominuje ještě Denis. Nerudný dědek o berlích. Nikdo mu nikdy neřekl jinak než penis. Denis penis. Taková hláška zazněla během každé zkoušky nejméně desetkrát. Neměl děti rád a párkrát, když odmlouvali jeho změnám ve scénáři, je i uhodil. Nikdo moc nechápal jak takový člověk může pracovat s dětmi ale prostě to tak bylo.

Přestavení začalo, opona se roztáhla. Na scéně seděla Zuzka u vedle ní klečel Matěj přehrabující se v květináči s hlínou.

„Co tam pořád hledáš prosímtě.“

„Ale...něco jsem ztratil.“

„Jak můžeš něco ztratit v květináči?“ Matěj se zarazil. Měl tam hledat náušnici kterou jí chtěl dát, aby ji oslnil.„No to je jedno, jenom prosím chvíli počkej. Je to pro mě důležité.“ Zuzka se uchechtla. Roztomile. Věděla že publiku tak bude blíž. „Čemu se jako směješ?“

„Ničemu.“ Řekla a ukázala na jeho zadek. Do publika pak mrkla a zvedla palec nahoru. Ozval se smích. Matěj stále hledal a na pódium přišel Albert.

„Ale koho to tu  vidím. Snad neruším.“

„Vlastně trošku...“

„Vůbec ne.“ Skočila Matějovi do řeči Zuzka.

„Smím poprosit o tanec sličnou dámu zde sedící?“ Pronesl poeticky Albert a natáhl k Zuzce ruku.

„OOOO.“ Zašklebila se Zuzka, přijala jeho ruku. Začali tančit. Světlo se změnilo. Spustila romantická hudba a vyběhl na jeviště komparz. Celá scéna tance trvala nejméně tři minuty. Na konci se zadýchaná Zuzka políbila s Albertem a ten si jí se smíchem odvedl do zákulisí. Na jevišti zůstal sám Matěj. Během taneční scény našel náušnici. Sedl si na kraj pódia a melodramaticky řekl svoji repliku.

„To teda nechápu co na něm vidí. Já dávám rostlinám život. Pracuji se životem. Dělám svět krásnějším díky barvám a kontrastu květin. A on tu jenom poskakuje. Jakoby květiny neuměli tancovat. Vždy se nahnou za sluncem, otevřou své květy v různých vzorcích a natahují své zelené stonky. To je něco víc než tanec. Do háje s ním a jeho bezduchými pohyby.“ Zahodil náušnice a odešel z pódia. Ozval se potlesk.

Další scéna kdy byla Zuzka doma. Seděla u stolu s odepisovala si z mobilu. Seděl vedle ní její herecký otec.

„S kým si to pořád píšeš prosímtě.“

„Ale s nikým.“

„Jak s nikým?“

„No prostě s nikým.“

„Mladá dámo...“

„Takhle už mi neříkej. Nejsem ani mladá ani dáma.“

„Dokud žiješ pod mojí střechou tak se mnou budeš mluvit slušně mladá dámo.“ Zvedl prst a káravě jí pokynul, aby se měla na pozoru. Ozval se zvonek. Otec šel otevřít a Zuzka si ustaraně hlavu do dlaní. Za chvíli se vrátil otec s Honzou.

„Podívej mladá dámo kdo k nám přišel.“ Ozval se tlumený smích. Zuzka zvedla hlavu. Dělala že ho nezná.

„Ahoj, nevím jestli si mě pamatuješ. Jsem Honza, chodili jsme spolu na základku.“

„A no jo. Děje se něco?“

„Těžko se to říká. Máma mě vyhodila z domu.“ Zuzka na něj vykulila oči.

„Zůstane teď u nás nějaký čas. Byli jste dobří kamarádi, věřím že to kouzlo znovu najdete.“ Řekl a odešel. Na jevišti zůstal Honza sám se Zuzkou. Po pár smutných rozhovorech o Honzově příhodě s rodiči se změnila scéna. Na jevišti byla jenom Zuzka a Albert.

„Musím ti něco říct Albí.“

„Ano Zuzí?“ Řekl a chytil ji do náruče. Zuzka se mu vysmekla a s pláčem přecházela po pódiu.

„Někoho jsme potkala. Mezi námi už nic být nemůže. Jsme už zavázána jinde.“

Jinde?“ Rozkřičel se Albert. Jsi snad nějaká loď? Nějaký kousek masa putující od zákazníka k zákazníkovi?“

„Nekřič na mě, nedělej to ještě horší.“

„Tohle není konec dívenko. Nedám si pokoje.“ Řekl a odkráčel ze scény. Zuzka spadla na kolena a plakala. Přišel za ní Matěj. Klekl si k ní a objal jí.

„Ale no tak. Neplač. Nezasloužil si tě.“

„Co ty tady chceš? Nech mě, chci být sama.“

„Ale já nechci abys byla sama.“ Pokusil se jí políbit ale ona mu vlepila facku. Matěj ze scény ublíženě odešel.

Další dějství bylo opět u Zuzky doma. Seděla Honzovi na klíně u stolu a oba se hladili po tvářích.

„Víš že tohle jsem nečekal?“

„Víš že já také ne?“ Řekla zamilovaně a nechala se od něj políbit na čelo. Najednou se ozval zvonek a na scénu přišel Matěj s puketem růží.

„Jdu se ti omlu... Honzo?“ Honza vyletěl z židle a Zuzka upadla na jeviště.

„Tebe bych tu popravdě nečekal.“ Supěl Matěj skrz zuby.

„Nemusíme dělat trable. Nerozčiluj se zbytečně prosím.“

„Tak ty mě ještě o něco prosíš? Co si to dovoluješ?“ Vrhl se Matěj na Honzu. Zuzka začala vzlykat. Oba k ní přiběhli z jedné strany a chytli každý za ruku. V tu chvíli se ozval znovu zvonek a na jeviště vešel Albert s krabičkou od náhrdelníku. Zastavil se a zíral na ty tři jak se válejí na scéně.

„Tak pozor. Nejsi připoutaná jen k jednou. Ale k dvěma dokonce.“

„Ale tak to není.“ Rozkřičela se Zuzka, zvedla se z pódia odběhla. Chlapci na sebe chvíli zírali a pak se ozvala rána. Všichni odběhli ze scény.

Poslední dějství už bylo jen o rozhovoru všech chlapců na lavičce v parku.

„Tak, co teď?“ Zeptal se Matěj.

„Teď? Teď nic. Naše dívka je mrtvá. Zpropadený řidič, kdeby jel pomaleji.“

„Nevzlykejte. Nemá to cenu. To se radši pořádně opijeme.“ Opona se stáhla. Ozval se potlesk a ovace ve stoje. První představení mělo úspěch. Hra byla skvěle napsaná a výkon herecký po všech stránkách dokonalý.

Všichni 4 hlavní aktéři byli v šatně. Odhodili své kostýmy na židle a sedli si na stoly. Honza vytáhl cigaretu a zapálil si.

„Podle mě to bylo povedené představení.“ Řekla Zuzka a vyčerpaně si sedla vedle Honzy, vzala si od něj cigaretu a potáhla. Do šatny vešel Alfa.

„Skvělá práce dětska. Publikum bylo nadšené a zítřejší představení je vyprodané.“

„Však je to tvoje zásluha.“ Snažil se mu podlést Albert.

„Já hru jenom napsal, vy jste ji přivedli k životu. Má úcta herci.“ Řekl něžně Alfa, teatrálně se uklonil a odešel.

„Ty jeden idiote. Jestli se ti ještě jednou postaví během toho, co ti budu sedět na klíně, tak ti do cigaret začnu strkat petardy.“ Vyjela najednou Zuzka na Honzu. Ten se začal smát.

„Stejně ho má nejmenšího.“ Rozesmál se Matěj.

„Moc si nevyskakuj kamaráde.“ Praštil ho do ramene Albert a sundal si tričko. Namakané břišáky a paže měl zpocené. Zuzka se rozesmála taky. Vrátila cigaretu Honzovi a odešla si ke svému ramínku kde si stáhla blůzu přes hlavu a nechala kluky koukat na svoje záda. Neostýchala se, stáhla i legíny a otočila se na převlékající se kluky. Všichni byli v boxerkách.

„A vůbec, ukažte se, kdo z vás ho má nejlepšího.“ Šibalsky se usmála. Albert se rozkročil a zatnul svaly. Vypadal opravdu dobře. Matěj se k ní postavil bokem aby jeho boule co nejlépe vynikla a Honza se plesknul přes břicho.

„Budete se mi smát, ale pod velkými kameny se skrývají velcí hadi.“ Všichni se rozesmáli a začali se oblíkat do svých normálních šatů. Albert najednou zvedl hlavu ke dveřím. Stál v nich Denis a pozoroval je.

„Co chceš, převlíkáme se jestli jsi si nevšiml.“

„Nemluv se mnou tímhle tónem. Nejdřív se nauč hrát a potom se osočuj ty delikvente.“ Odsekl Denis a o berli se odšoural pryč chodbou.

„Denis penis. Ten týpek mě tak sere.“ Rozčílil se Matěj.

„On nás okukoval?“ Zeptala se vyděšeně Zuzka.

„Nevím.“ Odpověděl Albert. „Bylo to divný. Beztak je to úchyl.“ Ozval se výkřik. Všichni se dooblékli a vletěli do druhé šatny odkud výkřik vyšel. Stál tam Denis, Alfa a malá holka, co hrála komparz. Moc šikovná, krásně umí zpívat.

„Děje se něco?“ Vyjelo z udýchaného Alberta. Holčička byla úplně strnulá. Koukala do prázdna.

„Asi ne, jenom následky trémy z představení.“ Usmál se Alfa a vzal holčičku do náruče. „Pššt, to už bude dobrý.“ Holčička začala plakat. Denis na ni naštvaně koukal.

„Pojď, tatínek čeká venku, je čas jít domů.“ Alfa ji odvedl z šatny směrem k východu.

„Co jsi ji udělal?“ Vyštěkl Matěj na Denise. Ten na něj hodil nejvíc vražednej pohled co kdy viděl.

„Drž se dál kluku. Nebo to nebude dobré.“ Odsekl a znovu se o berlích odšoural. Nejspíš šel něco uklízet na pódium.

Celou situaci všichni 4 hodili za hlavu. Vyšli před divadlo a minuli se s Alfou. Rozloučili se a odcházeli. Zuzka si najednou vzpomněla že v šatně nechala sluchátka.

„Kluci počkejte na mě, jen si skočím pro sluchátka.“ Chlapci si zatím zapálili a počkali na rohu. Zuzka vlezla do šatny a hned sluchátka našla, ale uslyšela nějaký rozruch na jevišti. Nebylo to slušné, ale zajímalo ji to. Schovala se za plátno a pozorovala hádku Denise a Alfy. Denis stál uprostřed pódia opřený o berli a rozčiloval se na Alfu. Ten idiot si už dovoluje i na scénaristu.

„Poslouchej ty blbečku. Nevím kde se to v tobě bere. Taková drzost.“

„Jo já vím. Byla to chyba.“

„Tohle už nikdy neuděláš. Už nikdy to neuvidím je ti to jasné?“ On křičí na Alfu, takhle to nemohla nechat. Vyběhla ze závěsu.

„A dost ty prašivý dědku.“ Oba se na ni udiveně podívali. Alfa najednou vystartoval. Podsekl a vzal berli Denisovi a ten s funěním upadl. Alfa doběhl k zaražené Zuzce a vzal jí přes hlavu berlí. Upadla. Dostala další ránu do hlavy a další a další. Nevěděla co se děje. Nevnímala bolest. Vnímala vlny bolesti a utlumený křik Denise. Rány ustaly. Zadýchaný Andrej zahodil berli do hlediště.

„Máš pravdu Denisy. Už to nikdy neuvidíš. Možná teď, naposled. Zkus mě zastavit dědku. Když jsi mi překazil to s tou holčičkou, nezarazíš mě teď.

Andrej si klekl k Zuzce a vyhrnul bílou sukýnku co měla. Odhalil tak její nohy a černé kalhotky.

„Je mi to líto holka, ale tohle není tvůj byznys. Teď jde především jen o mě. Zasloužím si to.“ Zuzka nic necítila, ani jeho prsty, ani jeho jazyk. Neslyšela ani Denisův křik. Slyšela jenom tlukot vlastního srdce a odpřísáhla by že slyší i čůrky krve co jí stékaly okolo ucha na jeviště. Nechápala to. Podezřívala Denise, ale nakonec to byl Andrej. Její oblíbenec. Pohledný, příjemný Andrej. Proč?

Na jeviště najednou vběhli všichni tři kluci. Na nic nečekali. Začali do Andreje kopat. Albert si sednul na jeho záda a mlátil s jeho hlavou o jeho jeviště. Zuzka se zvedla a začala utíkat. Motala se. Točila se jí hlava a na jedno oko neviděla protože ji od rány berlí nepříjemně nateklo. Chodba, dveře, chodník, silnice. Moment, už by se měla zastavit. Bylo pozdě. Řidič jel moc rychle. Už ji nikdo nemohl pomoct.

Denis skončil v nemocnici se zástavou, ale dostal se z toho. Andrej skončil na samotce s doživotním trestem. Albert byl na dva roky zavřen do dětského domova s ostrahou za brutalitu. Matěj a Honza se pomalu propadli těžkým depresím. Divadlo zavřeli a nechali ho chátrat. Malá holčička z šatny skončila na psychiatrické léčebně a projevila se u ní těžká schizofrenie, která ji v 36 letech dohnala k sebevraždě. A Zuzka? Ta si na hrob vysloužila nejprofláklejší divadelní heslo. Jelikož v divadle zemřela pod koly auta a na ulici taky, na náhrobní kámen jí bylo vytesáno : Divadelní prkna světa.

[hanice1-blog]

Nguyen a Hong

Ahoj kamarádi, posílám reportáž, jak to tady jde dál. Tak už mám za sebou první kolaudaci bytu, první surfování a taky první zabouchlé klíče od bytu doma… No a pořád objevuji nové a nové věci. Třeba tuhle se mi stala taková věc: Taková jedna záhada se vyřešila, mám dvě asistentky, obě jsou Asiatky, jedna se jmenuje Hong, a druhá Nguyen, nebo tak nějak. S tou druhou se vídám často, sedí blízko mě. Tu první jsem neviděla nikdy, možná, když mi představovali těch 40 lidí v kanceláři první den, ale vždycky, když jsem ji nesla nějaký věci, tak nebyla v kanceláři, takže  jsem ji to nechala na stole. A taky pokaždé, když jsem v kanceláři, tak chodím s jedním klukem na kafe. Je to asiat míšený s něčím větším, je o hlavu vyšší než já, je docela fajn, a samozřejmě nemám tušení, jak se jmenuje, i když se mi představoval. No a ta moje asistentka, kterou jsem nikdy neviděla vždy, když jsem u doktorů píše, ať to jako dobře zvládnu, ať mám hezký den a tak. A včera jsem ji nesla nějaký papíry, představte si, že na jejím místě v kanceláři seděl ten kluk, co s ním chodím na kafe, ještě jsem měla na jazyku větu: “prosím Tě, co tady děláš, kde je Hong?” pak mi to došlo, že moje asistentka, co jsem jí nikdy neviděla, je ten kluk, co s ním chodím na kafe :-). Také jsem již objevila několik pozitivních věcí na Austrálii: Zaprvé je to ostrov, takže pro bludičku jako já je to ideální, prostě do jiné země zabloudit nemůžu. Zadruhé nekrade se tady a to opravdu vůbec. Lidi tady nechávají byty odemčené a jsou v pohodě, na to si teda ještě musím zvyknout, já se furt zamykám. Zatřetí úplně neskutečně krásná příroda! Když jsem sem vyrážela, tak jsem sem jela s pocitem, že se tady ''ochytřím'. No snad se tak děje alespoň občas, ale občas ''ochytřuji'' i já ostatní. Třeba můj kolega Francouz už umí poměrně hezky česky říct: Panebože, to je ale materiál:-). Já už taky trochu umím nadávat francouzsky, ale nevím, jak se to píše. Jeden z nejkrásnějších zážitků tady, byla první lekce surfování. Vlastně je to první věc, kterou jsem si tady zamilovala. Říkala jsem si, že to prostě zkusím, že by se to jako zkusit mělo, ale že z toho asi žádná hitparáda nebude. Měli jsme úplně fantastického instruktora, kluka co surfuje už 22 let, a představte si, že tenhle kluk dokázal, že i takové trdlo, jako jsem já za 2 hod. ve vodě dvakrát sjelo vlnu ve stoje na surfu. A je to opravdu nádherný pocit. …Což mi připomíná, že, bychom mohli vyhlásit surfovací soutěž! Třeba bych taky konečně mohla něco vyhrát:-). Taky jsem kolaudovala byt, doufám, že mi prominete, že jsem vás nepozvala, ale přišlo mi to, že je to trochu z ruky. Kolaudace proběhla skvěle, nicméně potom jsme pokračovali do baru, a tady je taková jedna věc. U baru stojí vždycky týpci, kteří můžou rozhodnout, podle toho jak vypadáte, jestli do baru můžete jít, nebo ne. Nedají vám prostě ani dýchnout, jen Vás omrknou. A jeden náš kamarád, i bez toho dýchání vypadal, že už má nejen nakoupíno, ale i vyprodáno. Takže do třech barů ho nepustili. Pak se objevil 4 bar, toho kamaráda jsme vždy poslali prvního, abychom věděli co, a jak a oni ho pustili. No a představte si, že nepustili…  že to všichni čekáte, že mě, ale mě ne, mě pustí všude, nepustili jiného kamaráda, nicméně v pátém baru nás pustili všechny a tančili jsme až do rána😊 Ale jít si tady zatančit s kamarády prostě je trochu hlavolam. V neposlední řadě jsem si zabouchla klíče, hnedka po ránu, jak furt zamykám, měla jsem u sebe mobilní telefon s 5% baterky a tak jsem si sedla na schody a rozplakala se, no a po chvíli jsem si šla koupit nabíječku, nabila si v kavárně mobil, a zavolala do realitky, že potřebuju pomoc. Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří mi kdykoliv pomohli v situaci, kdy jsem někde zapomněla klíče, nebo mobil, vím, že se mi to stávalo často. Prostě mi chybíte, co si budeme:-).