brnenskazelva-blog

[brnenskazelva-blog]

The Concert of the Year: How Robbie Williams Ruled Prague

Robbie Williams introduced himself with words: “I am Robbie fucking Williams! These are my balls, this is my ass and tonight you are all MINE!” A little bit snooty maybe but you know what? He was fucking right! Yes those balls and ass were definitely his and that evening he had the audience in Letňany airport in the palm of his hand. What an outstanding show!

When Robbie Williams visited the Czech Republic for the first time (2003) honestly I didn’t care. I was too young to be interested in some crazy dude from Take That. So I missed the years when he grope fans on the stage and this things. I discovered this man in last few years and the person I met on Saturday was a little bit old, grey-haired and somehow pudgy but still wearing the confident smile. Don’t get me wrong, not saying he’s less crazy now (have you watched his hand job story on Graham Norton Show? You should!) but this time he alternate brash humour with the family sentiment. He made fun of himself, Take That, family, anything. And it worked so well.

When it comes to show I was so excited that it was all live. There were three vocalists and perfect band behind. No half playback. Robbie brought great live concert with clothes-changing dancers, lasers and some fire show too. Imagine Robbie sitting in big boxing glove above crowd, singing Love My Life together with people and when part “And finally I am where I wanna be” starts, suddenly confetti start to fall from the sky. Or another moment – introduction of Feel. All lights go out except of green lasers and music shakes with the planks below your feet.

But what would be all of this like without Robbie who rules no matter the years? Well... when it comes to singing, it was not absolutely clear and he sang the highest notes only with those three singers. Communication with the crowd was amazing. He’s great entertainer and he obviously enjoy every moment he can show it. Al those jokes and family stories made people love him.

One unprepared funny moment happened when he tried to sing the most popular pop songs together with people. You know – he started with few words and let audience to finish it. But he (or his team members) obviously didn’t consider the destination. They chose songs for which people didn’t know all lyrics. Robbie was quite shocked when he sang “I just want your extra time and your - “ and the audience remained silent. (Just to explain – we have heard about Prince and the Kiss, but we missed his most famous era so this song is not such a hit Czechia.)

Top moments of Heavy Entertainment Show were those with family members. When Ayda Field appeared on stage for Something Stupid it was really big surprise. But what made people amazed was Robbie’s father who just came from backstage after one family story about him. This graceful man started to sing Sweet Caroline, he came to Robbie, they simply sit on the couch and sang. I’ve heart that for many people it was really touching.

At the end Robbie started to sing Angels, let people to continue and left. When screaming and shouting stopped, roadies came and started to pack the equipment. Meanwhile Time of My Life (Dirty Dancing) started to play. I think this moment has proved that people had such a great time. Many of them started to sing or dance or both of it and they enjoyed gained emotions.

Not many singers can do this.

Good job.

[brnenskazelva-blog]

Jak Robbie Williams poslal Letňany do kolen

Robbie Williams se na svém koncertě v Praze uvedl slovy: “I am Robbie fucking Williams! These are my balls, this is my ass and tonight you are all MINE!” A víte co? Měl pravdu. To byly jeho koule, jeho zadek a ten nezapomenutelný večer mu celé Letňany zobaly z ruky. To, co předvedl, byla excelentní show, na kterou se jen tak nezapomíná. Protože Robbie Williams (kurva!). Když Robbie poprvé přijel do Prahy v roce 2003, upřímně, tehdy jsem byla moc malá na to, aby mě nějaký frája z Take That zajímal. A tak mě minuly doby, kdy na pódiu osahával polonahé fanynky. Já k němu dospěla v době, kdy tam stál šedivý, zestárlý, mírně napuchlý chlápek se sebejistým úsměvem, který střídal drzý humor s rodinným sentimentem. Tenhle “vyzrálý Robbie” se mi naprosto trefil do vkusu. Stejně jako třiceti tisícům ječících lidí, kteří neúnavně tleskali až do odpadnutí končetin.

Na tomhle koncertě se povedlo snad všechno. Co mě maximálně potěšilo, byla perfektní kapela a tři famózní vokalistky. Žádná nahraná hudba, žádný half playback a ostatní srandy. Robbie přijel s vytuněným živákem, který doplnily oblečky střídající tanečnice, lasery a ohně. Jen si to představte - Robbie sedí v obří boxerské rukavici, ve které projíždí nad hlavami zhypnotizovaného davu, zpívá Love My Life a náhle buchnou konfety. Takže do toho všeho pějete s ním “And finally I am where I wanna be”, všude kolem problikávají světla a ze tmy nad vámi prší malé bílé papírky. Nebo jiná situace - úvod písničky Feel. Všechna světla zhasnou, prostranství pročesávají zelené lasery a do toho duní basy tak, že se chvějí prkna pod vašima nohama.

Co by to ale všechno bylo platné bez showmana Robbieho, který stále vládne i po čtyřicítce. Zpěv za jedna mínus (výšky už bez pomoci sboru raději nedává), práce s publikem čistá jednička. Vtípky a rodinné historky sedly. Kupodivu fungovaly i pasáže, kdy zkoušel s davem zpívat univerzální celosvětové hity. Trochu sice podcenil destinaci a sekl se ve výběru, ale moment, kdy zapěl “I just want your extra time and your - “ a publikum zarytě mlčelo, patřil tak nějak ke kouzlu večera. Když Robbie šokovaně zjistil, že dav pod ním nezná slova, nezapomněl to patřičně okomentovat, což jen vyústilo v další salvu smíchu. Na to se nedá říct nic jiného, než že to se svými fanoušky umí jako málokdo.

K vrcholným momentům Heavy Entertainment Show řadím i to, že před publikum vytáhl členy vlastní rodiny. Když se Ayda Field objevila na pódiu a on se k ní tulil na lavičce během písně Something Stupid, Letňany přetékaly romantikou. Co mě však definitivně dojalo byly historky o jeho otci, které vyústily v to, že se tento elegatní muž za nadšeného potlesku vynořil ze zákulisí. A pak nastal moment, kdy otec a syn seděli vedle sebe a zpívali Sweet Caroline... přála bych vám to vidět. Nevím, čí nápad tohle byl, ale byla to pecka.

Robbie pak na konci nechal dav zazpívat Angels a odešel. Když všichni dotleskali, dodupali a dokřičeli, vyšli ven bedňáci a začali sklízet aparaturu. A v ten okamžik začala hrát - ach ano, laciný to trik - písnička Time of My Life z Hříšného tance. V ten moment se ukázalo, jak dobrá ta show byla a jak vyhecovaní lidé jsou. Protože mnoho z nich se najednou chytlo za ruce a začali tancovat, zpívat, nebo obojí a užívali si dojezd emocí. To je něco, co se povede málokomu.

Klobouček.

[brnenskazelva-blog]

The Recycling Story Called Hitman Anders

Book review: Hitman Anders and the Meaning of It All - Jonas Jonasson

It has never happen to me before that while reading a book I would desperately wish some sidekick to punch main character’s face. In the case of Anders‘ friends I wished it so badly. I started to read this book because of reference. It was not suppose to be only the 100 Year-Old Man imitation. It was suppose to be different. And you know what? It is not.

The book Hitman Anders tries hard not to look like imitation. It brings three new characters, new plot and problems, but it is made according to the same pattern. Once again the main character Anders is  a little bit dull (to put it mildy), once again there are few sly fellows around him and of course there is an enemy chasing them because of stolen money. At the same time this is not 100 Year-Old Man – he was and always will be the first one.

The charm of 100 Year-Old Man is made of more sophisticated plot. Readers can follow him through his whole (crazy) life, they know him as a child, adult men and as a senior too. He is combination of cute old age, simple mind, unworried character which together crate bizarre but yet awesome hero. Killer Anders is nothing but muscles - there is nothing about him which would make you like him. And the two opportunists nearby... I think there is something wrong if there are two initiators of whole action and you don’t like both of them. (No matter of author’s intention to create daring satire.)  I patiently waited till the end of the book when something backfires on them. When, just to do justice, somebody punch their face. Nothing happened.

Story about killer Anders is great when you need something easy to make you relaxed. It is easy to read it and sometimes the book is really funny. But still this is just a copy. If you have read some of Jonasson‘s previous books there will be nothing new for you. All jokes are the same. I know Jonasson basically writes his of genre which have won a great reputation among reader on all over the world. But I can’t help myself, I hate when author basically steal out of himself. There was one important component of 100 Year-Old Man Who Climbed Out the Window And Disappeared – the moment of surprise. You have had no idea what to expect until you have opened the book. This is gone.

[brnenskazelva-blog]

Recyklace jménem Zabiják Anders

Asi se mi nikdy nestalo, že bych hlavní postavě přála pár zpřelámaných kostí. V případě vykutálených „přátel“ prostoduchého Anderse tomu tak bylo. Do téhle knihy jsem se nadšeně pustila na doporučení, že to není recyklace Staříka. Že je to jiné. A víte co? Není.

Zabiják Anders se sice snaží, přináší novou trojici hrdinů, nové prostředí (podsvětí) a nové problémy, ale ta stejná šablona tam prostě je. Zase je hlavní hrdina (velmi mírně řečeno) natvrdlý, zase má kolem sebe partičku vychytralých šibalů a zas je někdo pronásleduje kvůli penězům. A přitom to Stařík není – ten byl a navždy bude první.

“Stařík byl kombinací roztomilého stáří, jednoduchosti, bezstarostnosti, což dohromady vytvářelo groteskní, ale skvělou postavu. Anders je jenom velká tupá mlátička.”

Navíc Stařík byl tak nějak promyšlenější, tím že jste se knihou propracovávali napříč celým jeho bohatým životem. Byl kombinací roztomilého stáří, jednoduchosti, bezstarostnosti, což dohromady vytvářelo groteskní, ale skvělou postavu. Anders je jenom velká tupá mlátička, kolem které se motají dva oportunisté. A podle mě je špatně, když vás tihle dva hybatelé děje, na kterých vše stojí a padá, štvou. Celou dobu jsem čekala, kdy jim to někdo už konečně vrátí. Kdy jim jen tak pro formu, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost, někdo vymlátí pár zubů. A nic.

Anders je samozřejmě dobrá knížka na odreagování. Nečte se špatně a několikrát se u toho zasmějete. Ale je to recyklace. Pokud jste četli některou z Jonassonových předchozích knih, nic vás na tom nepřekvapí. Vím, že Jonasson v podstatě píše sv��j vlastní specifický žánr, který si zamilovali čtenáři  v mnoha zemích. Ale já si nemůžu pomoct, vadí mi, když to vypadá, že autor donekonečna vykrádá sám sebe. Na straně Staříka (či Analfabetky, pokud se k vám dostala jako první) stál moment překvapení. Dokud jste knihu neotevřeli, nevěděli jste, co čekat.

Navíc problém Anderse je ten, že na sobě nemá nic, pro co by si ho člověk měl zamilovat. O farářce a recepčním je pak škoda mluvit. Přes všechnu viditelnou snahu udělat z nich šibaly, ale takové, kterým člověk porozumí a bude fandit, čtenáři k srdci prostě nepřilnou. (Jen tak mimochodem, dokonalou ukázkou, kdy vás tvůrci přiměli fandit postavě, která podvádí a krade, je Vrchní prchni.)

Ale abych se vrátila ke knížce. Je ideální na odreagování, ale teď je čas vrátit ji tam, odkud pochází. Moc mi chybět nebude.

[brnenskazelva-blog]

Konečně se ke mně dostal Zabiják Andres. Nemůžu se dočkat, Stařík byla pecka. #zabiják #anders #knihy #whatiamreading #jonasjonasson

[brnenskazelva-blog]

Eurovize: fraška, kterou můžeme nenávidět společně

Viděla jsem Eurovizi. Včera. Cca dvě hodiny. Stále čekám, kdy mi někdo vysvětlí, co na tom lidi všude po Evropě mají. A čím to je, že jen my Češi (údajně) v tom vidíme slátaninu? Jsou divní oni, nebo my? 

Aby bylo jasno hned na začátku, o Eurovizi toho moc nevím. Mé vzdělání se omezuje jen na to, co mi kdy naservírovala média. Čili jedu informace v pořadí „nic, nic, nic“, „za měsíc nás na Eurovizi reprezentuje zpěvačka XY“, kterou poté následuje „Česká republika do finále nepostoupila“ a „včera byla Eurovize, nejsledovanější a nejmónstroznější akce svého druhu“. A pak znovu začíná fáze „nic“, díky které nastane sladké zapomnění. Díky ó velký mocný Bože ČT za tento cyklus.

Letos jsem měla to štěstí a na Eurovizi jsem se koukla. Tak nějak sporadicky, řekněme. První dvě hodiny mi úplně utekly a další jsem spíš zavařovala ovladač. Pokaždé když někdo začal zpívat, začala jsem zoufale hledat zábavnější program. Následovalo zjištění, že na ostatních stanicích se za poslední tři minuty nic nového nevylíhlo, a přepnutí zpátky. Smutný to život televizního diváka.

I když je už Eurovision Song Contest pryč, tentokrát mi z hlavy nejde. Nepřestávám si klást otázku, co na tom těch sto milionů diváků baví. To vážně nevidí, jak je to nudné? Že všichni zpívají totéž? Že ty písničky jsou katastrofa vhodná tak maximálně jako ukolébavka? A to jsem, pěkně prosím, střední proud jak vyšitý. Do toho se tam motali nějací tři divní týpci. Soudě podle jejich křečovitých výrazů se to nejspíš snažili nenuceně moderovat.

Čím to je, že tolik lidí to baští, jenom my Češi v tom vidíme přehlídku trapnosti? Může to být opravdu jen tím, že pořád dokola propadáme? Nemyslím si.

Eurovize má svou historii, které jsme celou tu dobu nebyli úplně součástí. Šla spíš mimo nás a pak tady najednou prostě byla. I se svou velkolepostí, bizárem a nemožností vyhrát, protože apolitická zkrátka není a o zpěvu taky ne. Minimálně ve své současné verzi. Představuje pro nás něco, co je do programu násilně dosazeno. A nevíme proč, vždyť kdo o to stál. Nechápeme nadšení fanoušků na místě, nechápeme deklarované miliony diváků. A pravděpodobně to ještě dobrých pár let chápat nebudeme.

Ale ať už je Eurovize dnes v úpadku nebo ne, svůj význam měla a má. Eurovize vznikala v těžkých časech a poselství typu „zapomeneme na problémy, pojďme si na pár dní užít to, co nás baví všechny,“ jí nikdo nemůže zazlívat. Něco takového stále potřebujeme. Díky za Eurovizi, za něco, co můžeme společně milovat. Díky za Eurovizi, za něco, čím můžeme společně opovrhovat.